Co kdybychom se taky konečně šli podívat do toho přístavku, co je postavený vedle stodoly? Hmm, opatrně, protože to vypadá, že při větším dupnutí nám to celé spadne na hlavu! Co to tady je? Poklop? Na co proboha poklop? Co tam pod ním asi bude, pomyslím si a pomalu ho zkouším otevřít. No nazdar... My máme sklep!
Tak jsme se po kruté zimě, jakou svět neviděl, konečně vykopali z těch vyhřátých bytů na sídlišti a zajeli se podívat na zahradu. Všechno dobré, jenom, jak se tak rozhlížím, budem tady muset trochu uklidit, tam vidím uschlý strom, tam zase v koutě je nějaká hromada bordelu, tam zase jáma... A kde je vlastně ohniště?
Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.
Tak i v mém pokročilejším věku jsem podlehl tlaku okolí, reklam a touze po aspoň trochu kvalitním poslechu muziky. Poté, co jsem začal používat Spotify a trochu opadlo prvotní nadšení z toho, že zase můžu poslouchat hudbu mého mládí, poté, co jsem se dostatečně nabažil skupin jako Modern Talking, A-HA, Bad Boys Blue, Yazoo, Depeche Mode, OK Band a dalších, začal jsem si říkat, že bych ty dráty, co mně všude zavazí, mohl vyměnit za něco jiného.
Letos jsme se rozhodli podívat do Bulharska. Důvodů k tomu bylo několik, hlavní byl ten, že při vstupu bulhaři nepožadovali žádnou šaškárnu s testama. To se bohužel pár ní před odjezdem změnilo, ale protože už máme vše vymyšlené, i my naskočíme na vlnu takzvané pandemie, necháme se otestovat a vyrazíme.