Letos jsme se rozhodli podívat do Bulharska. Důvodů k tomu bylo několik, hlavní byl ten, že při vstupu bulhaři nepožadovali žádnou šaškárnu s testama. To se bohužel pár ní před odjezdem změnilo, ale protože už máme vše vymyšlené, i my naskočíme na vlnu takzvané pandemie, necháme se otestovat a vyrazíme. 

V našem skromném plánu máme nějak dojet do Bulharska, projet pohoří Rodopy a dojet někam poblíž Burgasu na 2 dny k moři. No a pak zase jet zpět.
Moc jsme zase nic neřešili, uvidíme kam dojedem a ubytování a ostatní věci budem řešit cestou.
Tentokrát jedem sami a neberem stan, tak jsem trochu zvědavý, jak to dopadne. Malá mapka, jak bychom si to asi představovali, je tady.

No a online trasa se zobrazi po kliknutí na ikonu.

Sobota 24.7.

7:50

Břeclav. Jsme na benzince, jako obvykle. Povedla se nám nevídaná věc, vyjeli jsme po šesté hodině. Mám zmrzlé ruce, to je bomba. 

No, dáme kafe a pojedem na dálnici. Tam už mi ruce mrznout nebudou. Zbývá ještě asi 550km na slunku, paráda. 

9:40

Jsme na maďarských hranicích, Hanka shání dálniční známku. Jo, už ji má, na měsíc, 10 euro. Hmm, nějak drahé to ti lidi s krční chorobou mají. 

Slováci v rouskach nás na hranicích jenom odmávli, tady taky nikdo neprudi, takže pohoda. Jedem dal, uvidíme co Rumuni. 

11:40

Zastavka kdesi v Maďarsku, na benzince. Dálnice je ucpana, kus cesty jsem jel odstavnym pruhem a furt musíme klickovat mezi auty. A je tu spousta Němců, těch správných, rodilych, se satkama na hlavách. 

14:25

Zácpa, nehoda, kolona, zácpa, nehoda. Ta poslední nehoda způsobila uzávěru celé dálnice a my museli sjet kdesi na Kočkomet. Vůbec nevíme, kde jsme a jak pojedem dal. Výborné. 

 16:10

Jsme 95km před Aradem, někde před námi už musí za chvíli být hranice. Jak jsme sjeli z dálnice, našli jsme nějakou boční cestu, po které se jelo líp než po dálnici. Jak je to možné? No protože nebyla plná Němců. 

Já už jsem to pochopil, proč je jich všude tolik, že ucpou dálnici, benzinky a záchody. Jedou totiž na prázdniny za rodinou, do Turecka. A ani se neobtezuji mluvit německy, když na benzince rozloží deky, povalují se po zemi a žerou. 

No nic, jedem na ty hranice. 

19:20

Jsme v Aradu, v jakémsi penzionu, co našla Hanička na Bookingu ještě než jsme vyjeli. Toto jsem chtěl mít dopředu, abych věděl, kam jedu. 640 km a 12 hodin na motorce ve 30 stupních, na to už začínám být starý. 

Ale jsme tu, penzion vypadá dobře, akorát je tu o hodinu víc, takže nestihnu vypít tolik piva, jak bych si představoval. Hanička už vzala na pokoj vařič a super konzervu čočky s klobásou, takže se zase bude vařit v koupelně, kde nejsou požární čidla. Teda doufám, jinak nás hasiči vybourají přes zeď ven z pokoje a utlučou nás cepínama. 

Zítra chceme dojet do Bulharska. Akorát ten, co to plánoval, vymyslel skoro 400 kilometrů, takže silně pochybuji, že to to po těch rumunských cestách klapne. Ale stejně za to může ten, co ho kontroloval. 

Jo abych nezapomněl, hranice, jaké to bylo? Pro ty, co sledují TV Nova a vůbec televizi: Kolem každých hranic jsme míjeli hromady mrtvol, spoustu rakví hotových a spoustu nedodelanych, protože už na rakve došlo dřevo. Všude kolem byly temné mraky a pole a louky se cervenaly krví, jako pozadí hlavních zpráv v TV. 

No a pro normální lidi: nikdo nikde nic neřeší. Všechny hranice jsme projeli jenom mávnutím ruky, akorát Slováci při tom měli na hubě roušku. 

Čím dál jsme od nás a od Slovenska, tím min se ta strašná morová pandemie řeší. Tady v Rumunsku už ani nemají ty obrázky se zakrytyma xichtama na benzinkach. Je tu fajn. 

Uvidíme zítra, jak to mají Bulhaři. Pro jistotu jsme si teď udělali na pokoji test, jsme negativní a máme i certifikát, s platností až do pondělního odpoledne. Tak snad nás tam pustí. Doufám, že nějací Bulhaři ještě žijí, že všichni nepopadali jako mouchy. 

Víte proč. 

Tak ahoj zítra. 

25.7.

8:15

Tak pojedem. Ještě se stavíme na kafe a vyrazíme. I když možná si ho nedáme, protože automat na benzince je jenom na rumunské šušle. A ty nemáme. Už aby bylo všude euro! Ha ha ha. 

12:43

Jedem kolem Dunaje a míjíme Srbsko, které má hranici v půlce řeky. Na bulharské hranice je to asi 100 km, tak to asi dneska dáme. Vypínáme data, aby neskocily do Srbska a hurá dál. 

 15:50

Jsme ve Vidině, hranice jsme projeli. Ale tentokrát opravdu chtěli vidět certifikát o testu na o očkování. Celník zabavil pasy a museli jsme jít k okynku, kde měli čtečku čárových kódů a skenovali čáráky našich testů. Šašci, ještě že jsme si ty testy včera udělali a že jsem si nainstaloval aplikaci Tečka, kde jsem jim to mohl ukázat. Ach jo. 

Teď tu sedíme u cesty a Hanka hledá nějaké ubytování. Asi ještě kousek popojedem směrem na Montanu a uvidíme. Ale jsme tu! 

21:05

Fuj, tak dobrodružství Garmin si s námi dnes skarede prohrálo a zaj jsme o 100km mimo. Nakonec bydlíme, ale přijeli jsme omylem přímo doprostřed cikánského ghetta. To nebyla dobrá zkušenost, to mi Garmin neměl udělat. 

Nakonec jsme to ubytování, co našla Hanička ve Vidine trefili, ale netuším jestli dozijem rána. Je to jakási ruina u cesty, všude se tu pohybují a posedavaji divné existence a motorka je někde ve dvoře, kde se my nemůžeme dostat, ale všichni ostatní ano. Ale možná je to jenom kulturní šok. 

 Na poslední chvíli jsme sehnali kus sýra a salámu, tak si ho dáme se včerejším chlebem a půjdem spát. Kam pojedem zítra uvidíme ráno, už nemám sílu to řešit. Ale je tu fajn, pro tyto blbosti jsme sem přece jeli. Dobrou noc. 

26.7.

7:45

Ty rána jsou čím dál horší, včera jsme najedli asi 550km a to už je na mě druhý den moc. Teď sedíme v nějaké prázdné restauraci a čekáme na snídani, která má být součástí toho ubytování. No jsem strašně zvědavý, co to bude, ale velkou šanci tomu nedávám. 

Dneska je v plánu dojet do Blagojevgradu, snad tam něco najdem a snad tam příjedem dřív nev devět večer. 

Zase jsme v zemi, kde nikdo neumí jinou řeč, než tu jejich hatmatilku a většina lidí je pricmoudlych. Nic proti nim, akorát je to trochu kulturní šok a musím si zvyknout. I když ti včera, ti byli čistokrevni. Doteď nechápu, co ta navigace předvedla, ale skončit s BMW přímo uprostřed ghetta, kolem samé kamení, bordel a malé děti s kameny v rukách, to nechceš. Říkal jsem, že už jsem na offroad starý, ale měli jste mě vidět, jak jsem tou naloženou motorkou pádil po sutracich velkých jak psí hlavy, díra nedira. Každý zvládne offroad, chce to jenom tu správnou motivaci. 

Snídaně je tady, jakýsi langoš s marmeládou. Kousek si dáme. 

 10:05

Daleko jsme nedojeli, už zase stojíme na benzince. Ale to proto, že jsme se rozhodli trochu upravit trasu, máme to po včerejším Garmin dobrodružství nějak moc blízko. A tak uděláme to, co mám tak rád, najdeme nějaké malé cesty, pojedeme pomalu a budem se kochat. 

Jo a dá se tu domluvit rusky. Bomba. 

Hmm, tak ne, malé cesty se nekonají, je to moc nadlouho. Jedem do Rily, podívat se na pravoslavný klášter. 

12:34

Jakysi Kostinbrod. Ani nevím, kudy jsme jeli, ale bylo asi 30km horama, lesa a a zatackama. Pěkně, to se povedlo. Teď zkusíme nějak objet Sofii, podívat se tam nepůjde, protože velké města nemáme rádi.

17:10

Klášter byl zajímavý, asi se budu muset na to pravoslaví trochu podívat, v kostele byla zajímavá symbolika. 

Teď ještě nakoupíme na večeři, dneska budou parecky s rajčatovým salátem a pojedem bydlet. Snad tam dojedem dřív jak včera a stihnu i tu večeři. 

19:50

Tak super, pokoj se povedl a Hanička už vaří. Byli jsme nenápadně upozorněni, ať nepijem vodu z vodovodu, tak jsme v tom strašném vedru 28 stupňů šli ještě koupit balenou vodu. Nějak se tu oteplilo, sakra, ale právě proto jedem zítra do hor.
Jinak musím říct, že kulturní šok už mě přešel a docela si na ty lidi docela zvykám. Jsou v pohodě, jenom prostě vypadají trochu jinak :-)

Dnešní cesta byla v pohodě, na rozdíl od našeho prvního dne, jak jsme jeli po dálnici Maďarskem. Myslím, že až se vrátíme, tak mě postaví ke zdi a zastřelí, protože jsem opravdu jezdil jako prase. Někdy rychlej, než bylo povolené, někdy odstavným pruhem a někdy i protisměrem. Myslím, že ten kamioňák, co na mě blikal a troubil už dál záznam z kamery někam na ty slavné sociální sítě, takže se uvidíme na Youtube. Ale na moji obranu - 2 hodinou kolonu na rozpálené dálnici, na motorce a ještě vzduchem chlazené, byste taky objeli. A kdo ne, ten mi nesmí na oči.Protože kecá.

 Vůbec se občas dějou věci, kterým nerozumím, třeba jako dneska v tom klášteře. Zapálíte si v kostele svíčku, pomodlíte se, něco si přejete a dáte svíčku do držáku. A sotva ji tam položíte, přiběhne někdo v šátku s nasraným výrazem a všechny svíčky i s tou vaší pobere, sfoukne a zahodí do krabice. A přitom si je tam člověk kupuje! No a tak jsem zapálil svíčku, přál jsem si něco hrozně tajného pro Haničku a přiběhl maník, sebral ji a sfoukl. Pěkně mě nasral, teď kvůli němu Hanička nedožije rána.

No, je tu pěkně, dali mi i pivo a párek už se na mě směje :-) Tak jdeme něco sníst a zítra zatočíme do hor, snad tam nebude tak horko. A dokonce máme i domluvené ubytování dopředu, tak se nemusíme honit. Teda jestli ty hory projedem, to se dopředu nedá říct, nikdy jsme tu nebyli a moc lidí tu běžně nejezdí, tak nám nemá kdo poradit. Já samozřejmě očekávám pády ze skály, skákající zvířata a nejlepší je.... počkej si... zachvácení medvědem.

Tak uvidíme. Zatím dobrou noc, děti.

27.7

9:45

Hmm,vyjíždíme čím dál tím pozděj ale když ono se tak dobře leží pod tou klimatizací... Dnes tu hlásí 40 stupňů, ale v horách jenom 30, tak jsem zvědavý. Tato část cesty dnes a zítra je velká neznámá, vůbec nevím, jestli to bude po těch bych cestách průjezdné. Tak hurá do toho. 

10:55

Zatim dobrý. Jedeme pomalu horama, všude kolem jsou kopce, lesy a louky. Trochu se bojím o benzín, na jednu nádrž to nedáme. Ale teď, po 50km,najednou obrovská Shellka. Tak dobré, Pětky s benzínem brát nebudem, bude stačit po cestě ještě jedna a projedem to. Cesta zatím dobrá, sluníčko svítí, pohodička. 

13:05

Zatim je to super cesta, projíždíme mezi horama, i když je cesta větší, než jsem čekal. A je tu 33 stupňů, fuj. Malý mobil, co ho používáme na trasu se celý nafoukal a vypadá, že každou chvíli vybuchne, tak kdyby se ztratila trasa, utrhlo mi to celý bok i s kulka a a valím se ve skarpě. Ale jinak je to zatím super! 

Někde před námi je Dospat, tam je nějaká voda, tak třeba se okoupem. 

20:03

Tak toto teda ne! Fucking Booking už teda ne!

Celý den byl moc pěkný, průjezd horama super, kam se hrabe Fagaras. Tuhletu cestu můžu jenom doporučit, úplná paráda. Průjezd horama, všude asfalt, skoro žádné auta, malé cesty, louky, lesy, kopce, hory, krávy, psi, kočky... Moc pěkné, koho už nebaví Fagaras a Transalpina, Rodopy jsou to, kam byste měli jet. 

Dojeli jsme až do Dospat a objizdeli to velké jezero, co je hned vedle, že se někde okoupem. Moc pěkné to tam je, všude kolem jezera je les a v něm ohniště, lavičky a tekoucí pramenita voda. Nakonec jsme našli místo, kde to šlo a tak jsme si i zaplavali v jezeře. Super, musím říct, klidně jsme tam mohli zůstat pod širákem. Ale my jsme jeli ještě dál do hor, protože je to tu za a) zajímavé jak sviňa a za b) jsme měli ubytování v horách přes Booking. 

A tady se to pokazilo. 

V Devine, kde to ubytování bylo jsme byli na pohodu kolem páté hodiny. Díky dvěma navigacim a naši znalosti azbuky jsme nakonec zastavili přímo před vchodem s názvem ubytování. Pochopitelně nikde nikdo a dveře zavřené. Vedle vchodu byla nějaka provozovna na stříhání vlasů a blondýna s černým obočím nám chtěla ochotně pomoct a tak vzala telefon a volala na číslo, které bylo na reklamě na ubytování. Dovolal se a po pár minutách hatmatilky nám řekla, že někdo přijede. 

Tento příběh dokončím, až na to budu mít čas a náladu, závěr je ten, že nakonec bydlíme někde úplně jinde, v baráku, kde majitelka mluví napůl ruský, motorka parkuje ve vchodu do domu (nájezd přes dva schody, ale deska pomohla), piju Staropramen a Hanička si vaří těstoviny v jakési domácí kuchyni. A voní to až ke mně, o dvě patra výš na terasu, s výhledem na okolni hory a západ slunce. No, až na to, že tu není klimatizace, jsem spokojený jako malé dítě, které právě někdo nakojil. 

Je tu fakt strašně pěkně. A lidi, lidi jsou tu super. 

 28.7.

9:30

Tak motorku jsme s pomocí majitele hotelu vytáhli že vstupní haly přes dva schody a za mohutného prihlizeni majitelů i hostů jsme vyjeli. Nesmělo samozřejmě chybět loučení, podávání rukou a přání šťastné cesty. 

Teď pojedem zase horama do města Chaskovo. Doufám, že cesty budou aspoň podobné, jako včera. 

10:56

Smolyan. Smolenský distrikt. Chorošó, nám zděs očeň nráviťsja. 

Je to prostě bomba, dokonce jsou tu úseky úplně nových asfaltek. A tak děláme to, co mám tak rád a co ostatní nenávidí - jedeme pomalu, tak 50 a kochame se krajinou a vesnickama. Super. 

Akorát jsem jakýsi unavený, asi mám menší krizi středního věku. Ale to přejde, jedeme dál. 

12:50

Prd 50, ctyricitkou jedem, cesta jsou samé horské serpentiny. Ale je tu asfalt, i když občas dost divoký. Kolem cesty jsou odpocivarny s dřevěnou budou a vodou, na jedné zrovna stojíme a Hanička do sebe tlačí jabko, co vezem z domu. Já zase sušenky, co jsme našli v kufru a su celý zasrany od čokolády. 

Ještě 90 km do Chaskova, dal už dneska nejedu. 

17:05

Bydlíme!! Konečně, v tom vedru, co nastalo, jak jsme vyjeli z hor, jsem už myslel, že je to moje poslední hodinka. Na ubytování, co zase zajistila včera Hanka přes Booking, jsme dojeli už před hodinou, napsal bych dřív, ale museli jsme si ještě zašu... teda popovídat o budoucnosti.Tentokrát se to povedlo, máme hotel u cesty s obrovským pokojem a hlavně klimatizací. Venku je 38 stupňů, nějak se nám to počasí zbláznilo. 

Cestou jsme nakoupili vodu, protože předevčírem nás recepční nenápadně upozornil, ať bodů z kohoutku nepije a nějaké dobroty na večeři. Konečně jsme nepřijeii za setmění a tak si může trochu odpočinout, vyprat trička a tak podobně. 

Abych se vrátil k tomu včerejšku, rezervace na Bookingu byla v pořádku, apartmán by byl, ale když jsme přijeli v horách k tomu ubytování, trvalo skoro třičtvrtě hodiny, než přišla paní, která samozřejmě neuměla ani slovo jinou řečí, než tou jejich hatmatilkou. Její asi patnáctiletá dcera držela v ruce 8 rolí záchodového papíru a jenom koulela očima. Paní nás chtěla ubytovat, ale když jsme se zeptali na parkování, ukázala před sebe na ulici. A toto je ten hlavní problém, na Bookingu bylo uvedeno, že parkování je v areálu ubytování, rozhodně tam nebylo "Postav si motorku na ulici mezi cigány, vole." 

No tak jsem se začali rozhlížet, co jako budeme dělat. Naproti stál u nějakého baráku chlap a pořád na sebe s tou paní něco pokřikovali. Samozřejmě jsem ničemu nerozumněl, protože ani jeden z nich neuměl ani slovo ani rusky, ani anglicky. Slunko pálilo, vedro jak prase, žebrající cigánské dítě natahovalo pořád ruku a my nevěděli, co se děje.

Nakonec to vyřešil chlap, který někam zavolal a předal mi telefon, kde na druhém konci byla jeho dcera, momentálně žijící v Londýně. Ta mi vysvětlila, že otec má taky hotel a že nás ubytujte i s garáží. Že to sice není úplně garáž, ale motorka bude schovaná. No tak jo, jdeme do toho, na paní z Bookingem a její koulející dceru se můžeme vyprdnout.

Tak pojeď, pokynul mi chlap a ukázal do vchodu do hotelu. Hmm, a ty 2 schody, co tam vedou, jako nikdo nevidí? Tam přece nejedu ani omylem! Vysvětluju dceši do Londýna, že přes schody tam tu naloženo motorku nedostanu, když z ní vypadne slovo, které všechno zachránilo: Doska! Můj otec má dosku!
Jdu k chlapovi a snažím se to pochopi. Ty máš desku? No jasně, dám jí na schody! A jak říkal, tak udělal, donesl asi 3 desky, položil je na schody a ukázal směrem do vchodu. Jeď!
Nasedám a nohy se mi podlamují strachem, že se vyvrátím uprostřed cigánova na schodech a při pádu zlomím nohu, ruku nebo v horším případě krční páteř. "Musíš na to vjet pod plynem," říká mi chlap a jde dozadu, aby mě podržel. Pomodlím se k Alláhovi, protože ten je tu nejblíž, najedu k desce, zavřu oči a přidám plyn. Motorka se rozjela, vyjela na schody a já za sebou slyším jenom praskot lámaného dřeva. Ale jsem tam! Ve vstupní chodbě do hotelu!

No a potom nás i s manželkou přivítali, ukázali nám pokoje a celý třípatrový hotel. Úplná paráda to byla a navíc z horní terasy byl super výhled na okolní hory. Trochu mi vadilo, že neměli klimatizaci, ale v noci bylo v horách 17 stupňů, takže to nakonec vůbec nevadilo. Ráno mi ještě pomohl motorku zase dostat ven (mimochodem, byl o dvě hlavy menší než já a kyž tu naloženo motorku zezadu zvedl a posunul o půl metru vedle, nestačil jsem se divit) a po srdceryvném loučení nám i se ženou zamával na odjezd. Bomba.

A jaké je z toho poučení? Při rezervaci na Bookingu je potřeba si ověři, co je to parkování v areálu a nejlépe jim rovnou napsat, že máme motorku. Teď už to Hanka udělala a chlap při příjezdu rovnou ukazoval za branku, mimo hotelové parkoviště.

No nic, jdem si pustit nějaký film na tabletu, najíst sse a relaxovat pod klimačkou. Zítra už bychom měli dojet k moři, tak nám držte palce. Zatím nám přeju pěkný večer :-)

29.7.

7:50

Máme sbaleno, zbývá to už jenom dát na motorku a mužem vyrazit. Dnes to máme nějakých 250km do Primorska, kde bychom měli mít ubytování u moře na další dva dny. 

Hlásí lahodnych 38 stupňů, tak se pojede výborně, už se těším. 

10:45

Cesta zatím v pohodě, je taková menší a občas trochu rozbitá, ale zase není takové vedro a skoro žádný provoz. Dobré to je. Ještě 170km. Jo a policajti nás zdraví a ptají se, jestli je všechno OK. To až doma mě postaví ke zdi za ty pokuty, tady se prostě nic dodržovat nedá, brzdil bych zbytečně provoz. 

12:12

Božínku, kdo tu zkratku vymyslel... Místo, abysme jeli po hlavní, zajeli jsme do lesa a jedem po jakési polnacce... Kolem lesy, louky a akorát projela Lada Niva s nějakou lesní stráží. Jedeme krokem. Jsem zvědavý kam. 

13:43

No jistěže, tohle prostě musí být na každém výletě, jinak to není ono. Offroad. 

Pěkná lesní cesta se pár kilometrech změnila na lesní peklo. Bahno, větve, díry a hlavně všude spousta kamení. A jako obvykle, nebylo cesty zpět, jenom vpřed oba dva ve stupačkách, pod plynem, motorka skákala na všechny strany, zespodu se ozývaly rány a já měl v očích smrt. To celé asi 35 kilometrů. 

 No, nakonec jsme z toho lesního pekla vyjeli, na hlavní cestu, přímo před vykulene pohranicniky. Sláva Bohu! 

Teď už to zkusíme pro jistotu po asfaltu až do cíle, jenom co se mi přestanou klepat nohy. Mělo by to být už jenom 44km.

15:23

Bydlíme. Sláva. Hanička našla pěkný penzion, máme všechno, klimatizací, ledničku, balkon motorku za branou. Teď se musíme dát trochu dohromady a půjdem se podívat ven. Moře by mi být asi 200 metrů. 

19:11

To je tady ale veliky luxus. Uz jsme se byli okoupat v moři, nakoupili jsme jídlo a hlavně pivo. Dneska, po tom offroadu, si ho asi zasloužím. A už jsme se i trochu pohádali! Hanička zapomněla vypnout vkládání datum do fotek, tak máme poslední 3 dny i datumem, což mě teda zamrzelo a nasralo. No, pohadat se lidi někdy musí, aby nebyla nuda. 

Na večeři jsem vymyslel vajecinu na cibulce v ešusu a k tomu rajcatovo - paprikový salát a chleba s máslem. Všechno máme! Tak si můžu konečně v klidu dát na balkoně pivo, cigáro a počkat, až se Hanička uklidní a všechno to nachystá. Teda... až přijde, šla kamsi ven. 

Jinak je tu dobrý klid, když to srovnám s Chorvatskem, je to jako nebe a dudy. Nikde nikdo, na pláži pár lidí, v obchodě jsme byli sami, na ulici žádný provoz. Super místo a super nápad, akorát je to trochu dál, než na Istrii. Ale kdybysme nejeli přes Rodopy, bylo by to blíž. 

Jenomže by to nebyl tak pěkný výlet, byla by to jenom cesta k moři. Musím říct a říkal jsem to po cestě mockrát, kam se hrabe Fagaras a Transalpina, Rodopy jsou úžasné. Hlavně když se jede pomalu, jak to mám rád. Bomba, znovu musím doporučit. Hory, louky, zvířata, jednotné zemědělské družstva všude kolem, traktory, balíky sena a slámy... A pořád nikde nikdo, zadní turistů, motorkáři, nic, dvě auta za půl dne. Mazec.

Jo a lidi, lidi jsou to, proč jsem sem jel, jako obvykle jsem chtěl vidět lidi, to, jak žijí, to jak se chovají. Vesnice? Hrůza. Domky? Hrůza. Samé skoro rozvaliny, neomitnute, sotva ty baráky stojí. Skoro všechny, bydlet bych tu nechtěl. Navíc tu mají mnohem víc takových těch artefaktů po komunistickém režimu, myslím ty obrovské budovy a areály, které se postavily kdysi dávno a teď jenom chatraji. 

 Ale lidi, lidi jsou tu zatím úplně v pohodě. Nikdo nic neřeší, to je hrozně příjemné. Nikdo nemá s ničím žádný problém, všichni jsou v pohodě, nikdo si nás nevšímá. A nikdo nic nedodržuje. Ale kdyz jsme potřebovali pomoct, najednou ti, kteří vypadali, že si nás nevsimaji, přišli a pomohli. Moc pěkné... Třeba policajti, zrovna dnes, jak jsme stáli na benzince. Seděli opodál, žádný stres, kouřil, odpocivali. Vypadalo to, že nás úplně ignorují, jako všichni policajti tady. Ale když dokourili a dopili a šli k autu, jeden z nich se na nás zadíval, zamával a zeptal se: Všechno v pořádku? Kývl jsem že ano, ještě jednou na mě ukázal palec: Buďte OK. 

Je to tu opravdu zajímavé. A baví mě to. Jdu na večeři. Nebo na pivo. Nebo vlastně na obojí. 

Fotky z cesty.

Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?

Trávu už sekat umíme, takže zahrada je uklizená. Teď by to chtělo vymyslet, kde uděláme ohniště, abychom taky konečně dělali to, pro co jsme tu zahradu koupili - opékali špekáčky a pili pivo. Teda obojí hlavně já, protože Hanka skoro nejí a alkohol nepije vůbec. Ale zase ji baví hledět do plamenů a tvářit se přitom tajemně...

Tak s křovinořezem jsme se už seznámili a tak nějak pofiderně s ním umíme i zacházet, ale přece nemůžeme celou zahradu pořád sekat jenom tím. Bude to asi chtít něco jiného, někde vzadu v hlavě mi něco říká, že by to měla být sekačka na trávu. Jenomže jaká? A potřebujem ji ještě letos, když už se pomalu blíží podzim? Ne? No tak si ji zkusíme půjčit.

Tak zahradu máme, ale zatím spíš připomíná prales. Co s tím proboha budem dělat? Nemám doma v paneláku žádné nářadí, kterým bych zvládl pokácet prales. Že bych si někde koupil mačetu? Úplně to vidím, jak se plazím po kolenou v té vysoké trávě, mezi stromy, obklíčený armádou klíšťat a zcela zoufalý z posledních sil sekám tu vysokou trávu...