Sesedám z motorky a ostražitě sleduju budku nad námi, ze které po nějaké době vychází chlapík v maskáčích a se samopalem na zádech. Dává si načas, žádný spěch. Pobaveně se na nás shora dívá a pomalými kroky schází po schodech dolů k závoře. Pohodlně se o ni opře, založí na ní ruce a všechny nás sleduje.

Vůbec nevíme, co bude dál a trošku s obavami vyčkáváme. Zadíval se na nás upřeným pohledem: "Vy inostránci?"
Nakloní se, aby viděl dobře na motorky za námi: "Vy tóže inostránci?"
"Da, my inostránci," odpovídáme.
Chlapík se podívá na mě: "I aná inostráněc?"
No jasně, že jsem inostráněc. Přece jsem sem nepřišla pěšky, jen tak odnikud, pomyslím si. To už sesedají z motorek i kluci.
"A štó vy chóčetě?" zeptal se chlapík.
Robert, připravený na každou situaci, se ujal iniciativy: "My chatěli by smotréť Rasiju."
"Pačemů?" nedal se strážce odbýt jednoduchou odpovědí.
"Patamů, što u nas gavariť, štó Rasija nět charóšaja."
Strážný vykouzlil pobavený úsměv: "Vy chatěli by… smatrjéť… Rasíju… pásport!"

Následovaly otázky, jestli vezeme alkohol, léky, nože a podobně. Celé to trvalo jen pár minut a my jsme trpělivě čekali, co bude dál. Strážný prohlíží pasy a když je konečně zavře, otvírá závoru a ukazuje nám, kam si máme najet. Vysílačkou už dává pokyny těm na dalším stanovišti. "Dasvidánija!"
Později jsme pochopili, že tento chlapík byl takový předvoj. Kdyby se mu něco jen trošku nezdálo, vůbec by nás nepustil dál a otočil nás zpátky. Taky dobrý.

Tento maník mě fakt pobavil, toho si budu pamatovat dlouho. Bohužel, z pochopitelných důvodů ho nemáme ani na fotce ani na kameře, ale nezapomenu na to, jak se tím vším bavil, ale současně byl správně nekompromisní. Vypadalo to, že tu neprojede živá duše jak je týden dlouhý a tak trochu toho rozptýlení nemůže uškodit, ale zase na druhou stranu, povinnost je povinnost a dělal svoji práci. Přes to všechno, jak se nás vyptával na alkohol, drogy a tak podobně, jednu chvíli se na mě fakt zkoumavě zadíval a řekl něco v tom smyslu, že pokud něco pašujem nebo nemáme správně, máme poslední možnost se otočit a jet pryč. Trochu mě to znejistilo, ale myslel to, chlap jeden ušatá maskáčová, myslel to dobře.

První vstup máme za sebou a najíždíme na určené místo. Kromě jednoho auta, žádní další čekající. 

Přichází k nám mladý celník a ostražitě nás obchází. Posílá nás dovnitř nějaké budovy, kde je potřeba vypsat doklady od motorek, údaje z pasů a celní prohlášení. Vše je v azbuce, ale před námi na stolku leží vyplněný vzor. Mladá úřednice u přepážky nám ochotně půjčuje propisky a dál se o nás vůbec nezajímá. V družném hovoru s kolegou snad i zapomněla, že tam někde u stolečku stojí čtyři inostránci a lopotí se s vypisováním prohlášení. Když jsme konečně vypsali vše, co mělo být, odevzdali jsme jí papíry a vrátili se zpět k motorkám.

Za okýnkem sedí chlapík, studuje naše doklady a sáhodlouze něco sepisuje. Vyptává se na zaměstnání, profesi, adresu bydliště a další věci. Dodnes pořádně nevíme, co to přesně sepisoval, ale aby to bylo ještě zajímavější, když konečně vytiskl dlouhé lejstro, chtěl po Robertovi, aby na konec napsal něco vlastní rukou a podepsal to. Tak teď už nevíme vůbec nic. Chvíli se snažil nám to vysvětlit, ale potom smířlivě pokýval hlavou s tím, že to tam dopíše sám a spokojí se s podpisem.

Normálně se mi rusky snažil vysvětlit, že mi řekne nějakou větu a já ji po něm přepíšu do toho papíru. Já, chudák stará, jsem mu stěží rozumněl cosi o papíru. Když viděl, že to je marné, zkusil to jinak, zeptal se, jestli umím anglicky. Potlačil jsem úšklebek a říkal, že to můžem zkusit - pravda, dopadlo to ještě hůř než předtím, protože musel uznat, že tentokrát to zase nejde mu. Nakonec jsme se ale lámanou rusko - angličtinou domluvili, oba jsme se přátelsky zasmáli a bylo vyřešené, jsme přeci skoro sousedi, tak si nebudem dělat zbytečné problémy, že jo.

Následně vyšel ven z budky a začala kontrola a obvyklé otázky, co vezeme. Nechal si ukázat tašky, kufry a tankvak, ale zdaleka nebyl tak důležitý, jako mladíček na ukrajinské straně. Pak konečně pokýval hlavou a mávl rukou směrem k výjezdu, že můžeme jet.

Protože jsme čekali ještě na kluky, zastavili jsme těsně za závorou, dali si cigáro, zašli na toaletu, která tady byla normálně dostupná, zatím co my jsme se celou dobu neosmělili zeptat, jestli tady vůbec nějaká je a je možné ji použít a začali vnímat pocit, že jsme v Rusku.

Hned po přejetí hranic se cesta rázem změnila na krásný asfalt. Kolem zase domky a vesničky, ale už zdaleka nevypadaly tak zchátrale, jako na Ukrajině. Čas poskočil o hodinku víc a my jedeme celkem poklidnou krajinou, směr Brjansk. Nemáme to daleko, protože jsme nevěděli, jak dlouho budeme stát na hranicích a neplánovali jsme pro jistotu dlouhou cestu.

V nejbližším městečku zastavujeme na nějakém velkém tržišti, abychom koupili datovou kartu. Obíhám pár obchůdků a nakonec kupuju 16 giga za 600 rublů. Při koupi po mně prodávající požaduje pas a pečlivě zaznamává údaje do počítače. Hm, tady anonymita nefunguje. Mezitím se se mnou pustil do řeči nějaký návštěvník obchodu:
"At kudá vy? Ja smatrél vas na mašíně na daróge."
"My Čéchy," odpovídám a chlapíkovi se rozlil po tváři úsměv: "Čéchy, da, ja znáju. A kudá vy jédětě?"
Následoval krátký rozhovor, který podle pohledů zajímal i prodávajícího, zapisujícího moje údaje. Zatím jsme tady krátce a tak tyto reakce neznáme, ale pravdou je, že s tímto přívětivým přístupem jsme se pak na cestě potkali mockrát.

Později odpoledne vjíždíme do Brjansku a hledáme zamluvené ubytování, hotel Soči. Byl to takový malý rodinný hotel, s parkováním před hotelem a opět pod kamerou, který obsluhovala milá paní s úsměvem na tváři. Ubytovali jsme se za nějakých 2 tisíce rublů a dostali obrovský pokoj s koupelnou, televizí a konvicí. Tohle vybavení je na hotelech tak nějak standardní. Ať už to byla Ukrajina nebo Rusko. V ceně byla také snídaně a na večeři jsme zašli do malé restaurace, sousedící s hotelem, kde na malé zahrádce sedělo pár hostů. Malý dvorek obklopený stolky, příjemné decentní osvětlení a tichá hudba dávají tomuto místu příjemnou atmosféru.

Tomáš s Vraťou rozpačitě prohlíží jídelní lístek, psaný azbukou.

"Taky by mohli mít to menu v angličtině," poznamenal Tomáš a snaží se v mobilním překladači zjistit, co je v lístku vlastně napsáno. Bezúspěšně. Nakonec se hoši spolehnou na nás, mistry, znalé azbuky :-)  a nechají si pomoct s výběrem. Obsluhovaly nás dvě slečny s úsměvem na tváři a milým přístupem.

Jojo, pěkně jsme se napapali, první večeře v Rusku stála za to. Musím ale říct, že i když člověk tak nějak tu azbuku přečte, stejně je ta objednávka trochu sázka do loterie, protože když neznáme místní zvyklosti, nevíme přesně, co nám přinesou. Ale bylo to dobré, i když mě by stejně stačilo pivo. Jak se po jídle začaly na stole objevovat vodky se slovy Pojďme oslavit, že jsme sem dojeli, tušil jsem neplechu a po malém ochutnání šel raděj spát. A dobře jsem udělal. Chlapi, kurva, zodpovědnost musí být!

Unaveni dlouhým dnem, odcházíme s Robertem na pokoj a kluci říkají, že dopijí pivo a jdou taky. Cestou jsme zkontrolovali motorky a šli spát.

Najeto: 296 km

Pátek 10.8.

Jo, kluci večer přišli, ale trošku později, než plánovali. Když jsem ráno procházela kolem recepce, zastavila mě paní a trošku ostýchavě mi začala povídat o tom, jak kluci včera přišli. Bylo pozdě, měli popito, z restaurace je museli "poslat domů" a po schodech šli… naznačila pohyby, lezoucích po čtyřech do schodů. To jí ale nevadilo. Paní si dělala starosti, že máme snídani na osm a že by jim tu snídani měla udělat později, protože určitě nevstanou. Pokud vůbec budeme schopni odjet.
Zajímavý osobní přístup mě překvapil. Vůbec se nemusela starat o to, jestli její hosté stihnou snídani. Mohla ji prostě nachystat na smluvený čas a dál ji to nemuselo zajímat.

Když jsme pak seděli s Robertem u snídaně, paní nakoukla dovnitř malého pokojíku, kde nám připravila prostřený stůl, míchanou vaječnou amoletu se šunkou, pečivo a čaj a se slovy:
"Gánička, aní něpanimájut," ukazovala do chodby, kde se šourali kluci k snídani.

Později, jak jsem se s ní loučila, paní nám popřála šťastnou cestu a ať nás Gaspadín ochraňuje. Jak mi večer vyprávěla, její syn se naboural na motorce a ona má od té doby úzkostný pocit, když vidí motorkáře a potřebu popřát jim vše dobré na cestách.

Kluci překonali kocovinu a mohli jsme pokračovat v cestě. Míříme do Obninsku, dalšího města při našem putování a poznávání Ruska.

Cesty jsou tady opravdu o poznání lepší. Asfalt sice taky na všech odbočkách končí 20 metrů za sjezdem, ale na rozdíl od Ukrajiny, tady to těchto odboček jezdí většinou SUV. Chtěli jsme se podívat, jak to v takových vesničkách, mimo hlavní cestu vypadá a tak jsme na jednu sjeli. Nic závratného jsme neviděli. Malé domky, dvorky, zvířata, stejně jako v každé jiné vesnici. Není to tak, že by tyhle zastrčené vesničky byly chatrnější nebo zaostalé. Vpadaly úplně stejně, jako ty kolem cest.

Tady bych se zastavil. Cože jsme to udělali? Sjeli do jedné z vesnic? Ano, sjeli a víte proč? Protože ty domky kolem cest vypadaly celkem normálně a mně přece doma spousta lidí říkala, že v tom zaostalém Rusku jsou všude zemljanky, po ulicích se potácí ožralí mužici ruku v ruce s bolševikama a všichni dohromady žijí v tak hrozné bídě, že se po večerech krmí leninovými portréty. A tak jsem si říkal, co když jsou třeba ty domky jenom kolem hlavní cesty a někde uvnitř jsou za nimi schované ty zemljanky? No, sjeli jsme, do vesničky zajeli a... A? A prd. Normální domky byly i tam, byly všude a nejen dřevěné, ale i normálně zděné. Jo, nebyl tam asfalt, ale jak taky chcete vyasfaltovat tak velkou zemi? Takže mi u nás doma hodně lidí lhalo. Důvody budou asi různé a ještě se k nim někdy vrátím, ale lhali.

Odpoledne vjíždíme do Obninsku, malého městečka, zalitého odpoledním sluncem a zastavujeme před hotelem Jubilea, stojícího v čele velkého náměstí. Ptám se na recepci na parkování a pán z ostrahy hotelu upře pohled na motorky a ukazuje, že otevře zadní bránu na parkoviště. Výborné. Pořád ještě jsme se z Ukrajiny nezbavili strachu z toho, že ráno nebudeme mít na čem odjet a tak jsme rádi, že nám je schovají za bránu hotelu.
Cena za pokoj pro dva byla 1.900 rublů.

Chvíli po tom, co jsme se ubytovali, bereme foťák a kameru a vyrážíme do města. Náměstí, lemované obchody, upravený park, lidi prochází beze spěchu. Taková odpolední pohodička.
Když tak přecházíme ulice na druhou stranu, Vraťa se trošku zamyslí:
"Ty poslůchaj, chtěl sem sa zeptat, co je to ten CTON? Je to na těch cedulách, skoro u každého semaforu."
Trošku mě překvapuje, že se na to ptá až po dvou dnech, co jezdíme po Rusku.
"Vraťo, to je stopka!"
Vraťa nasadil výraz pobaveného kašpárka:
"Faaaakt? Tak to by mňa nenapadlo. Takže C je S a to poslední P?"
Jo, Vraťa je chápavý. Celou cestu se snažil pobrat něco z azbuky a jak jsme se ke konci přesvědčili, celkem se mu to i dařilo.

Prošli jsme nějakým malým náměstím s upraveným parčíkem a vydali se malýma uličkama mezi domy, podívat se, jak to vypadá z té druhé strany. Přirovnala bych to k malému sídlišti, ale ne takovému, jako jsou u nás. Paneláky jsou menší, blíž k sobě a všude mezi nimi jsou dětská hřiště, na kterých jsou i "Světe div se," hrající si děti.

Domy většinou nemají fasádu, ale jsou postavené z bílých cihel. Pravda, nejsou úplně moderní a zateplené a na kráse jim nepřidá ani plynové potrubí, vedené podél venkovních zdí. Některé ale mají i klimatizaci a plastová okna.
Třeba taková klinika zdraví, která se najednou tyčí před námi ve vysoké, upravené budově, vypadá jako úplně nový dům, stojící za ozdobným ocelovým plotem. Od ní už se dostáváme zpátky na náměstí a protože jsme cestou nenašli žádnou restauraci, nezbývá, než si na jídlo zajít do té v hotelu.

Vcházíme do velké, prostorné místnosti, vyzdobené skleněnými lustry, upravenými stoly, tmavé závěsy visí kolem oken, vše působí honosně. Akorát obsluhující je trošku podivný a přibržděný. Některé věci zapomíná přinést, klimatizace je nastavená, že by tady zmrzl i pes a co hlavně, nemá pivo. Touto informací dovršil vše a Robertovi dochází trpělivost.
Hned vedle hotelu je malý obchůdek a tak se slovy: "Jdu se podívat ven, jen tak kolem," se vydává na průzkum.

Hned po první návštěvě obchůdku se Robert vrací s rozzářenou tváří:
"Tak hned vedle hotelu je takový malý obchůdek, mají tam pivo a je tam strašně milá paní. To musíte vidět!"
Během večeře, kterou obsluhující nepojal úplně správně a zrovna Robertovi ji nepřinesl, zašel do obchůdku ještě několikrát a nemohl se dočkat toho, až odsud vypadneme a půjdeme se podívat na obchůdek s milou paní.

Vcházím do obchodu a moji pozornost okamžitě upoutají různé dortíky, koláčky a sušenky, vystavené ve výloze. Za pultem stojí opravdu mile se usmívající paní a ptá se, co si dám. Vybírám se jeden dortík, Robert pivo a spokojeně usedáme na schůdek před obchodem.
"Vidíš, říkal jsem ti, že je milá."

Kolem nás prochází skupinky lidí i jednotlivci v poklidném tempu, beze spěchu, bez bílých sluchátek v uších, nikdo nehuláká do telefonů a nepředvádí akrobatické prvky poskakujících figurek, pokřikujících na celou ulici. Ti, kteří prochází kousek blíže k nám, otáčí zraky naším směrem a trošku zkoumavě si nás prohlíží. Cizince tady každý pozná, ani nemusíte mluvit. Pozorujeme projíždějící auta, některá podle vzhledu snad ani nemohou jet, ale jedou, jiná jsou velká a moderní. Přímo před námi na cestě je zpomalovací práh a tak se zájmem sledujeme, jak přes něj někteří řidiči pomalu přejedou, aby za ním stejně škrtli o zem podvozkem, jiní jej úspěšně překonají bez ztráty bodů.

Do obchůdku jsme se pro dortík a pivo vrátili ještě několikrát a v družném hovoru nám paní popovídala o tom, že je majitelkou obchodu, vydělává nějakých 20.000 rublů a když má v obchodě někoho na výpomoc, většinou je to někdo mladý a chce mnohem víc peněz, než má ona sama.

Když jsme tam vešli naposled, Robert drží v ruce láhev od piva a rád by ji paní vrátil. Tak se to přece s práznými láhvemi dělá ne? Natahuje ruku s práznou lahví:
"Ja chatěl by vam éto…" dochází slovní zásoba.
Jak se řekne vrátit láhev?
Paní se na nás pobaveně dívá a nechápe nic. Vrátit něco? A proč? Co s tím budu dělat? To chápeme z jejího výrazu.

Je nám jasné, že tudy cesta nevede a vzdáme to. Tak aspoň vyfotit bychom si ji mohli, napadne Roberta:
"Je vazmóžno sdělať foto?"
Paní se diví: "Foto? Pačemů?"
Že tento dotaz bude v Rusku dost častý, jsme zjistili později. Nejde jen o to, slušně se zeptat, jestli můžu, jde taky o to, že Rusi chtějí vědět, proč to chcete. Když jsme paní vysvětlili, že prostě jen tak, na památku, moc ten význam nechápala, ale svolila. Sundala si brýle a postavila se hrdě za pult.

Ty nejlepší večery se vždycky stanou tak nějak náhodou a pro mě toto byl jeden z nejlepších. Nebyli jsme úplně ve velkém městě (teda na ruské poměry, mělo jenom 100.000 obyvatel) a panoval tu fakt klídek. Prošli jsme se po městě, podívali se, jak si děti hrají s rodičema na průlezkách mezi barákama a pak jsem se mohl v klidu věnovat dvěma svým oblíbeným činnostem, pití piva a pozorování cizích lidí. Seděli jsme pěkně na zídce před magazínem, přímo uprostřed města a kolem nás poklidně plynuly životy ruských lidí, těch obyčejných, s jejich každodenními starostmi a radostmi. A bylo mi tam dobře, opravdu jsem se tam cítil úplně v klidu, v pohodě a bezpečně. A paní? Ach, kéž by bylo víc takových paní, víc takových malých magazínů, víc místní produkce, víc milých pohledů a víc lidí, kteří jsou příjemní, milí, vstřícní, ale taky hrdí. Hrdí na sebe, na svůj obchod a na svou vlast. Ano i na vlast, nejen na to, kolik zrovna vydělali minulý měsíc a že mají větší auto než soused. Zrovna u této paní jsem si toho všiml a pochopil jsem, že kdyby nedejbože zase nastaly nějaké problémy a Rusko se muselo bránit, tahle paní by byla první, která by všechen svůj majetek rozdala vojákům pro obranu vlasti a sama by klidně živořila někde v díře o chlebu a vodě. Často si na ni vzpomenu...

Venku vyhazujeme práznou láhev do koše. Ještě chvíli sedíme při západu slunce a řešíme zítřejší ubytování, které nám na Bookingu nějak nevyšlo, protože to, co jsme měli v plánu, je obsazeno. Vraťa ale přišel s myšlenkou, že nějaký jeho známý by nám mohl zajistit ubytování v Českém domě, přímo v centru Moskvy. To centrum nás děsí, protože jestli jsme někam nechtěli jet, tak do středu těchto velikých měst, ale jestli nebude jiná možnost, zkusíme to.

Po pár telefonátech je jasné, že zítra skutečně vjedeme do centra na motorkách.
Takže….zítra už budeme v Moskvě.

Najeto: 208 km.