Přijeli jsme do Ruska - 4

Autor: Hana
30. listopad 2018
Zobrazení: 3433

Úterý 14.8.

Úterní provoz po ránu v centru Moskvy. Pohodička.Přesto, že jsme opět měli trošku obavy z provozu městem, protože přece jen byl všední den, vyjeli jsme z Moskvy stejně hladce, jako když jsme přijížděli. Vraťa zase vede podle Googlu a o pár minut později už zase jedeme po malých silnicích.
Znovu volíme nějaké odbočky přes malé vesničky, abychom nejeli stále jen po velkých cestách, a zjišťujeme, že domečky jsou všude stejné, cesty sjízdné a všechno kolem upravené. Zemljanky prostě nikde nejsou.

Svádí mě to, opakovat co už jsem říkal. Ale to se přece nesmí... No ale když už o tom mluvíme... Lhali mi! Schválně a záměrně mi všichni lhali!

Navždy. Aréna Lokomotiv Jaroslavl. Platí to i pro ty taváryšče vpředu? Když pak vjíždíme do Jaroslavli, lehce prší a zatahuje se. Zrovna tady, kde si chceme udělat památeční foto u pomníku hokejistů. Chvíli projíždíme městem a kousek dál, na okraji, zastavujeme na parkovišti před velkým stadionem Aréna Lokomotiv. Velká, moderní budova, z velké části prosklená, působí, jako by ji postavili teprve nedávno. Vpravo stojí kovový památník a za ním na zdi, visí obrovská pamětní deska s fotografiemi hokejistů, kteří zahynuli v roce 2011 při pádu letadla. Je vidět, že památník je udržovaný, dokonce jsme viděli jednoho procházejícího, který u něj poklekl, pokřižoval se a šel zase dál. Přestalo pršet a tak jsme udělali pár fotek na památku a vydali se směrem k hotelu.

Ubytovali jsme se v malém, zastrčeném hotelu, dali si večeři a plánovali další cestu. V tom k nám nakráčel nějaký chlapík a hlasitě nám začal vysvětlovat, že jezdí taky na motorce, pracuje v Moskvě a právě se vrátil. Na závěr všem objednal a pivo a k úlevě všech, odešel. Vypadal, že by se chtěl kamarádit, ale jeho projev byl takový podivný a ukřičený, že jsme byli rádi, že si k nám nepřisedl. O pár hodin později, jsem ho viděla z okna hotelu, jak sotva stojící na nohách sedá za volant nějaké dodávky a stylem přískokem vpřed, projíždí parkovištěm za hotelem. Kupodivu minul všechna zaparkovaná auta, trefil se do výjezdové brány, aby nakonec skočil asi 50 metrů před vjezdem na hlavní cestu, kde za řevu rockové hudby a s nastartovaným motorem za volantem usnul.

Všem známým jsem říkal, že jsme v Rusku neviděli žádného ožralu. Není to úplně pravda, viděli, tohohle jednoho, ten měl opravdu dost. Nám sice objednal pivo, ale sám si koupil flašku něčeho tvrdého a zřejmě ji během pár minut celou vypil. No, bál jsem se, že ty motorky na ulici nepřežijí, ale naštěstí je i v tom lihovém oblaku minul. Dobře, uznávám, v Rusku se strašně chlastá, viděl jsem to na vlastní oči.

S těmi pány, co vyskákali z tohoto auta byste fakt nechtěli polemizovat o tom, kdo má pravdu.Aby nebylo zábavy málo, procházím se večer u cigára, když těsně u motorek zastaví policejní auto a z něj vyběhnou dva strážníci, na hlavách helmy, v ruce samopal. Svižným krokem mě míjí a vchází do recepce hotelu.
"Jo, ti si jdou asi na kafe, dyť to známe, jako u nás," pomyslím si, ale to už přijíždí druhé policejní auto a z něj vybíhají další dva. Potkávají se na chodníku před hotelem, prohodí pár slov a ženou se do altánu za rohem, kde sedí skupinka lidí. Čtyři posílají pryč, dva odvádí naproti do budovy. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem stihla jen Robertovi poslat zprávu, že přijeli policajti a stojí u motorek. Než stihl přijít dolů, už byli i pryč.
Byl to takový poklidný večer, na okraji malého městečka.

Najeto: 302 km.

Středa 15.8.

Jedna z těch horších zemljanek.Ráno se budíme do zataženého nebe a předpověď vůbec nevypadá příznivě. Zrovna dnes nás čeká úsek úplně mimo hlavní tahy, který jsme si po dlouhém zvažování sami vybrali, abychom viděli ještě něco víc z bočních cest. Míříme k Rybinské přehradě, z které vytéká řeka Volha a dále do města Čerepovec, údajně jednoho z nejvíce znečištěných měst na světě.

Cesta je rozbitá, samá díra a do toho začíná pršet. Když po několika hodinách ploužení po silnici přijíždíme do města Rybinsk, s obavami sledujeme radar, který ukazuje velkou dešťovou frontu. No nic, dáme si kafe, cigáro, oblékneme pláštěnky a pojedeme dál.
Vraťa s Tomášem jsou názoru, že to nebude tak zlé a oblíkat se nebudou. Kupujeme tady kafe, zapalujeme cigáro a už na nás někdo křičí. Už tolikrát jsme to slyšeli:
"Zděs nět možno kuriť!"
Robert se slušně zeptá:
"A kdě možno kuriť?"
Chlapík se otočí směrem k cestě a mávne tím směrem rukou:
"Na daróge!"
Prší. Asi jediný den a zrovna když jsem vybral tu nejhorší cestu, kde odmítal jet i Google.Odcházíme tedy nějakých 100 metrů od benzínky, na darógu.

Zaopatření pláštěnkami, teda já a Robert, vyrážíme dál. Déšť sílí a na děravých cestách se tvoří velké kaluže. Navíc se nám mlží helmy a začínáme si připadat, jako v Norsku. Vyklopit helmu, odmlžit, zaklopit. Jak už Robert psal, není dobré vyklápět helmu ve chvíli, kdy vás míjí v protisměru auto, projíždějící obrovskou kaluží, jejíž obsah máte rázem nejen v obličeji, ale i všude tam, kam z něj steče.

Da da, éto nět óčeň choróšaja ideja. Pravdou je, že chybami by se měl člověk učit a tak potom, co mi to projíždějící auto chvístlo celou kaluž do otevřené helmy, naučil jsem se ji zavírat. Vivat Schuberth! Vivat PinLock! Zase jsem měl jenom malinký zamlžený průzor, musel jsem jet s pootevřenou helmou a s každým autem ji vtipně zavírat. Óčeň směšnoje eto býlo.

O pár kilometrů dál nás Vraťa s Tomášem předjíždějí, abychom je pak našli na zastávce, jak se soukají do pláštěnek.
"No, hoši, neříkal jsem to, že bude potřeba se obléct?" pronese Robert, pokuřujíc u zastávky.

Vazmóžno sdělať foto? Počemů? Ale nakonec to paní pochopila.Zbytek cesty jedeme v dešti, z přehrady nevidíme nic a tato cesta je jedním z nejhorších úseků, jakým jsme zatím v Rusku jeli. Když přijíždíme k hotelu na okraji Čerepovce, těšíme se do sucha a tepla. Paní na recepci nás opět ujišťuje o tom, že na parkoviště vidí kamerami a ochotně nám přiděluje pokoje. Ignoruje kaluže vody, které po nás zůstávají, a vysvětluje nám, kam si máme zajít na večeři.
Vcházíme do prostorného pokoje s televizí, wifi a koupelnou, v které vedou horké teplovodní trubku. Hurá! Aspoň něco usušíme. Nahážeme na ně všechno mokré, já rukavice, Robert triko a jdeme na večeři.

Jídlo si koupíte studené a sami si ho přihřejete v mikrovlnce. Taky už je dost pozdě.Kousek od hotelu jsme narazili na místní jídelnu, kde měli na výběr z hotových jídel. Rozvalili jsme se u stolečku, ohřáli si jídlo v mikrovlnce a doufali, že venku konečně přestane pršet. Bylo to takové malé, v tom dešti a černých mracích neutěšeně vypadající městečko. Staré paneláky, pár obchodů a jedna velká cesta, vedoucí do centra.

Po návratu na hotel jsme zkontrolovali usychající oblečení na trubkách a převěsili všechno mokré. Uléhám do postele, když z koupelny se ozve Robert:
"Proč si sušíš jen jednu rukavici? Ty už máš tu druhou suchou?"
Přemýšlím honem, kam by se poděla druhá rukavice, protože určitě suším obě. V tu chvíli mi to dojde. Vyskočím z postele, ale to už slyším:
"A jéje, Haničko, už jsem ji našel."

Je mi to jasné dřív, než tam dojdu. Jak Robert převěšoval svoje triko, moje rukavice spadla z trubky rovnou do záchodu pod ní. A je vymalováno. Téměř suchá rukavice se znovu nacucala vodou, nevím, a ani nechci vědět jakou, ale dost mě vyděsila představa zítřejší jízdy v mokré rukavici. Norsko znovu už opravdu ne! Naštěstí do rána uschla a navíc, radar na ráno ukazoval slunečno.

Najeto: 274 km.

Čtvrtek 16.8.

Je libo trochu čerstvého vzduchu: Tak dýchejte zhluboka, ať se vám roztáhne hrudní košíček.Opravdu ráno už svítilo sluníčko a tak jsme se zase sbalili a vyrazili na další cestu. Před námi stál Čerepovec, s areálem společnosti Severstal, největšího zpracovatele oceli na světě. Pátrám po kouřících komínech, jak jsem to viděla v nějakém dokumentu a na poslední chvíli, těsně před výjezdem z města, zahlídnu malou odbočku, za níž v dáli se tyčí nějaké průmyslové stavby. Vracíme se tedy zpět, abychom se na to podívali zblízka.

Projíždíme podél obrovského areálu monstrózních budov a nespočtu velkých, malých, tenkých i tlustých komínů, chrlících různobarevný dým do oblak. Nebe je nad nimi zbarveno někde hnědě, někde žlutě, někde není vidět vůbec. Kolem budov stojí bezpočet jízdních kol a aut zaměstnanců továrny. Asi po dvou kilometrech přijíždíme k vjezdové bráně do areálu, kde už nás zastavuje místní hlídač, kterému se Robert snaží namluvit, že se chceme touto cestou dostat do Petrohradu.
"Daróga zakrýta!" Odbude nás hlídač a věnuje se přijíždějícímu autu. Otáčíme se a míříme zpět, znovu kolem celé továrny, na hlavní cestu. Nechtěli jsme tudy projet. Jen jsme to chtěli vidět zblízka.

Mají tu i vnitrofiremní dopravu!Ano, ono bylo celkem jasné, že je daróga zakrýta, jenom jsem to chtěl vidět zblízka a čekal jsem, co ten hlídač udělá. Nakonec, kdysi tu cesta vedla, navigace ji viděla. A taky, není dobré se dívat na dokumenty s americkým motorkářem, který i trochu kouřící komín považuje za apokalypsu a konec veškerého lidstva. Trochu dýmečku tu bylo no... Ale museli jsme ten areál hledat, jinak bysme ho minuli. Pravda, hledali jsme ho po čichu.

Když daleko za městem zastavujeme, díváme se z dálky, jak velké území továrna zabírá. Táhne se až někam do dáli a jak někde psali, je postavena na délce čtyř kilometrů, podél města. Působí až děsivě, jak komíny lemují město a zbarvují nebe nad ním do různých barevných podob.

Soudružka se tváří hrdě, zřejmě má řešení, které zbaví lidstvo této rostliny. A pěkně po bolševicku!Cesta je dnes podstatně lepší, než ta včerejší. Trošku jsme měli obavy, že jestli dnes pojedeme po něčem takovém, jak včera, do Tichvinu nikdy nedojedeme. A tak poklidným tempem míjíme domečky, upravené paneláky malých měst, strážní budky, louky, lesy a lány Bolševníku.
Bolševník velkolepý je zajímavá kytka, pocházející z Kavkazu. Patří mezi silně toxické a invazivní rostliny, které jsou schopny zlikvidovat všechnu vegetaci kolem a rozmnožit se třeba na celém poli. Pokud se vám dostane na kůži, způsobí podráždění nebo dokonce puchýře, jako při popáleninách. Dorůstá výšky až pět metrů a mně to nedalo a pro srovnání jsem si pod něj stoupla. Pravda, žádný hrdinský čin to nebyl, protože už byl suchý. Chtělo to jen trošku se prodrat hustým porostem, překonat blátivou kaluž a dávat pozor na zbytky živých listů. Ale za foto u monstrózní rostliny, které se bojí zemědělci po celém světě, za to stálo.

V odpoledních hodinách přijíždíme do sluncem zalitého města Tichvin. Ubytujeme se v malém hotýlku u silnice a motorky odvážíme na hlídané parkoviště, které je kousek za rohem. Přísný pán nám ukazuje, kde máme zaparkovat, vypisuje nám lístek, a když se tam asi po hodině vracím pro zapomenuté klíče od motorky, upře na mě zkoumavý pohled:
"Štó vy chóčetě?"
Pak mu dochází, že patřím k motorkám, jen už na sobě nemám motorkářské oblečení. Pes za oknem mě sleduje ostražitým pohledem. Tak má vypadat hlídané parkoviště.

Jo, tak má vypadat. Dovedeš si představit, že by ty zmalované výběrčí peněz u závory parkoviště měly u sebe psa? A takového, jaký byl ten německý ovčák tady? Jak dlouho by taková nanynka přežila? Pche, dnes se už nic nehlídá, dnes se jenom vybírá a pokutuje, protože peníze především! Už se těším na dobu, kdy se budem pokutovat navzájem. Západ! Západ!

Cosi jsem vyfotil v obchodě, aby bylo vidět, že i tady se dá normálně žít.Vyrážíme do města a zastavujeme se u nějakého nákupního centra. Nakoukneme do pár obchodů a kluci kupují karty na data a volání. Netrefili se výběrem úplně přesně. Chtěli volat domů, ale koupili si karty jen na místní volání. Nu što, kdyby chtěli, mohli se zeptat a ne jen poslouchat smršť ruské prodejkyně, která jim vše vysvětlovala, ale netušila, že jí nerozumí.

Dívali jsme se do vitrín na vystavené zboží a zjistili, že je tady k dostání úplně všechno. Kromě fotoaparátů také kamery, mobily, různé příslušenství a to vše za pro nás nepochopitelné ceny. Za tyhle peníze u nás tohle zboží nekoupíme a chvíli přemýšlíme nad koupí malého foťáku. Jenže, co pak se zárukou. To je asi jediná potíž. V podstatě všechno tady vyšlo o třetinu ceny míň, než u nás.

To nic, to si jenom děti hrajou. To je přece normální, že?Hned vedle nákupního centra míjíme dětské hřiště, plné dětí a rodičů a různých zvířat. Teda, já tam viděla i osla. Stejně tak dětská hřiště mezi paneláky jsou plná dětí. Co tam dělají? Proč lozí po těch průlezkách a kopou do balónu. Neměli by raději sedět doma u počítače nebo televize? To by jim jistě dalo mnohem víc, než nějaké pobíhání po hřišti. Úplně teď slyším argument, že jim nic jiného nezbývá. Protože oni přece počítače a televize nemají a proto si musí najít takovou "obyčejnou" zábavu. Podle mě, tahle obyčejná zábava je pro ně mnohem přínosnější, než bublina počítačů, mobilů, tabletů, facebooků a dalších podobných blbostí.

Uvedené ceny je nutné násobit x0,3, pokud mají vyjít naše koruny.Na závěr jsme ještě zamířili k dalšímu nákupnímu středisku. Ne že bychom chtěli nakupovat, ale chtěli jsme se podívat na ceny potravin. Při té příležitosti si tam Robert přece jen koupil něco na zub a když se pak vracím z malého obchůdku se sáčkem broskví, už z dálky vidím, jak kluci sedí na lavičce před nákupákem a Robert loví ze sklínky kyselé okurky. Další adept na "pónos" (průjem).

To Vraťa jím trpěl už pár dní a tak nakonec dal na moji radu a zašli jsme spolu do lékárny.
Ruštině jsem se věnovala celkem dost, než jsme sem jeli a neměla problém, se někde domluvit. Ale hatmatilka, kterou na mě spustila akční paní v lékárně, mě zaskočila. Paní mluvila strašně rychle, slova splývala do jednoho a až po nějaké době jsem pochopila, že se ptá, jestli chceme aby měl průjem nebo neměl průjem.
"Vy chatítě paličíť na pónos?" Paličíť? Snažím se zpracovat dotaz a pochopit význam. Jó, políčit, jako, políčit na něj, takže se ho zbavit!
"Da, my něchóčem, što by u něvó byl pónos!"
Hurá, paní pochopila, my taky a s vděkem jsme koupili nějaké tabletky, které nám doporučila. Jak Vraťa později uznal, pomohly. Naše úsilí nebylo marné.

Restaurace v hotýlku Starý dům. Pěkné.A hlavně tu moc dobře vařili.Na večeři jsme zašli do restaurace hotelu. Malá, útulná, příjemná obsluha, jen Vraťa s Tomášem si zase neuměli vybrat. Ach ta azbuka! K jídlu nám hrála dokonce živá hudba. Jednu chvíli si tam nějaký muzikant rozložil v rohu místnosti klávesy, hrál na kytaru a zpíval. Když nám slečna na závěr donesla účet, začali jsme zkoumat, kdo co platí a tak nějak jí dali do kasírky celkovou částku. Snad jsme to dobře spočítali, přemýšlím a pokukuju po ní, co bude.
Vraťa se bezstarostně rozvalí na židli:
"Šak to spočítaj a kdyžtak dóndi."
Slečna nám pak s úsměvem donesla zpět účtenku a vše tedy bylo v pořádku.

Zítra už míříme do Petrohradu a když jsem plánovala cestu kolem Ladožského jezera, věděla jsem, že je tam bývalá vojenská pevnost, dnes nazývaná Šlisselburg a kousek dál Daróga žízni, což jsou dvě významé oblasti z doby 2.světové války. Máme to téměř na trase a tak se domluvíme, že se tam podíváme.

Najeto: 357 km.