Přijeli jsme do Ruska - 5

Autor: Hana
30. listopad 2018
Zobrazení: 3787

Pátek 17.8.

Ráno nabíráme směr Ladožské jezero, Petrohrad. Když po pár kilometrech kolem Ladožského jezera vidíme ceduli, označující, že pevnost Šlisselburg je do prava, tři kilometry, Vraťa, jedoucí v čele, ji úspěšně míjí a jede dál. No jo, azbuka. Když on si to nepřečte.
Později jsme ale přece jen sjeli z hlavní cesty a odbočili směrem na Orešek, což byla oblast naproti Šlisserburgu. Pokračujeme dál kolem vody, k válečnému muzeu Daróga žízni.

Památník Cesty života.Jedeme po malých cestičkách lesem, přejíždíme nespočet kolejí a kromě asi dvou vesniček, je všude pusto a prázdno. Asi po deseti kilometrech se dostáváme až na samý okraj jezera, vjíždíme do oblasti Ladožské jezero a zastavujeme u památníku, symbolizujícího cestu z Ladožského jezera. Dva betonové oblouky , hořící oheň a pamětní deska připomínají, že tudy za války vedla cesta, kterou Rusové zásobovali tehdejší Leningrad. Díváme se do dáli, na rozlehlé jezero a přemýšlíme, jak chytře to tenkrát vymysleli, když dováželi potraviny a vše potřebné v létě lodí, v zimě po ledové ploše zamrzlého jezera. Do naší přemýšlivé chvilky však vstupují zese šikmoocí, kteří vyskákali z turistického autubusu a ženou se k nám, nablikat zase spoustu fotografií.

Vydáváme se tedy dál po cestě, k muzeu Daróga žízni, které je odsud jen pár set metrů. Moc se nám nechce brát s sebou zase tankvak, helmy a vše další, ale jak později zjišťujeme, u vchodu jsou boxy, kde si můžeme všechno zamknout. Necháváme si tedy jen foťák a kameru a prohlídky muzea může začít. Přísně vypadající strážný u vchodu se nás ještě ptá, jestli nemáme u sebe nějaké nože nebo zbraně. Nic takového neneseme a tak můžeme jít dál.

Pěkná čistá a klidná vzpomínka na obětavot, hrdost a chrabrost ruského lidu.S úctou ke vší té snaze a píli, kterou Rusové za války dali tomuto způsobu obrany, procházíme kolem vystavené techniky lodí, letadel, kulometů a památníků na padlé nebo realizátory nápadu. Najednou nám dochází, proč jsme cestou sem přejížděli tolik železničních přejezdů, nespočet kolejí, vedoucích do nikam. Nevedly do nikam, vedly rovnou k jezeru, kde bylo z vagónů vykládáno zboží, přivezené pro Leningrad. Když se díváme na mapku bojové situace, jak bylo Rusko obklíčeno Němci, uvědomujeme si, jak obrovské úsilí musel ruský národ vyvinout, aby dosáhl udržení Leningradu. A dokázali to!

Tady se mi líbilo. Ani ne tak ta vojenská technika, jak spíš duch tohoto místa. Byl tu klid, nebyli tu lidi a dokonce ani žádný čínský zájezd takže jsem mohl pochopit atmosféru místa. A musím říct, že vzdávám hold lidem, kteří tohle dokázali a taky musím říct, že ta zvláštní hrdost je v nich pořád. Vidím ji v očích každého člověka, kterého jsme potkali a je to dobře, protože ti lidi ví, kam patří a jsou na to hrdí. Ano, v tomto ohledu jim závidím.

Pevnost Orešek.Znaveni sluncem a dlouhým chozením, se vracíme k motorkám. Kousek jedeme stejnou cestou a před výjezdem na hlavní ještě sjíždíme k pevnosti Orešek, která stojí naproti Šlisselburgu. Tyto dvě pevnosti za války bránily vtok řeky Něvy, která protéká současným Petrohradem. Na druhou pevnost bychom museli lodí a tak se spokojíme s pohledem z druhého břehu. Naproti nás stojí pevnost, která v pozdější době sloužila jako vězení. Zblízka se na ni nepodíváme, ale to nevadí. Třeba někdy příště...

Vracíme se na hlavní cestu a míříme do Petrohradu. Vraťa zase vedle podle Googlu a po velkých, poloprázdných cestách, vjíždíme do Petrohradu. Podle názoru Rusů, které jsme cestou párkrát slyšeli, je Petrohrad hezčí, než Moskva. Rozloha města je asi 1 450km2 , počet obyvatel asi 5 milionů.

Jezdit na motorce po Petrohradu je pohodička. Projíždíme zase nějakým centrem a Vraťa nás vede k hotelu. Když pak zastavujeme v nějaké uličce, kousek od hlavní cesty zjišťujeme, že Vraťa si dal do navigace trošku jiný hotel, než jsme měli v plánu a navíc tady žádný nebyl. Jedeme tedy dál centrem, míjíme velké cihlové budovy, planetárium, Warshavsky expres, školy a instituce. Vše vypadá upraveně a čistě, nepanuje tady žádný chaos pobíhajících lidí, ani mraky spěchajících aut. Po pár kilometrech přijíždíme k hotelu mimo centrum, který nám někdo doporučil na netu, Hotel Volkovski.

Parkujeme před hotelem, pod kamerama, na recepci nás vítá usměvavá paní. Oni se tady v Rusku všichni usmívají a jsou milí. V nějakém dokumentu říkali, že je to přesně opačně, ale není to pravda. Součástí hotelu není restaurace, ale zato tady mají krásnou, vybavenou kuchyňku a dokonce jsme si mohli oprat prádlo v pračce. Cena za ubytování za pokoj pro dva, na tři noci, vyšla na 7 500 rublů.

Jo, na tohle bych chtěl zvlášť upozornit: VŠICHNI SE POŘÁD USMÍVAJÍ. Ano, je to tak, v Rusku jsou všichni tak nějak v klidu, neženou se pořád nesmyslně do nikam, jsou milí, příjemní a usměvaví. Já vím, že to zní divně, ale je to prostě tak.

Hotel, co nám doporučili nějací Češi. Klid, ticho, čisto a přitom blízko centra.Vydali jsme se tedy do malého obchůdku, kousek za rohem, koupit něco k večeři. Dva malé magazíny byly kousek od sebe, koupit se v nich dalo od jídla, až po drogerii a otevřeno měli od osmi ráno, až do desíti do večera. Vraťovi s Tomášem se nechce chystat si večeři a tak zamířili do místního burgeru, dát si něco hotového.

Čekáme na ně venku, když se asi po pěti minutách vrací:

"My si nevybereme. My to nemůžeme přečíst, co tam mají."
Jdu tedy s nimi, kluci si vybírají, co chtějí. Vraťa tím svým klasickým stylem:
"Já bych si dal hentamto, jak je to na tom obrázku."
Paní se ptá, jestli i něco k pití, já to tlumočím Vraťovi a pak zase zpátky paní u obsluhy. Tak nějak podobně probíhalo objednání jídel, protože menu v angličtině tady fakt nemají.

Když večer před hotelem ještě vytahujeme nějaké věci z kufrů, přitočil se k nám nějaký Rus, bydlící v hotelu a velmi slušně se zeptal, jestli budeme ráno s motorkami odjíždět. Za oknem, pod kterým stojíme, mu spí děti a tak by nerad… . Ujistíme ho, že ráno motorky startovat nebudeme, pán nám poděkuje a spokojeně odchází.

Najeto: 328 km.

Sobota 18.8.

Ráno se chystáme na Auroru. Vzpomínáme na základní "fakta", která nám tloukli do hlavy na základní škole a já osobně se nemůžu dočkat, až ji uvidím.

Hmm. Tak o této lodičce jsme se roky učili. Konečně tě vidím, drahá...Taxík nás vysadil na nábřeží protékající řeky Něvy a v dálce už vidíme bájný křižník Aurora a kolem něj, jak jinak, davy lidí. Když přicházíme blíž, slyšíme i harmoniku a nějací místní tady vyhrávají pro turisty známou píseň Výchadila na běreg Kaťuša… Poctivě si vystojíme řadu na vstupenky, abychom zjistil, že i zde mají turisté 50% přirážku k ceně místních. Platíme 600 rublů a procházíme běžnou kontrolou u vstupu. Běžnou se rozumí zase ukázat batoh, ledvinku a vše co máme u sebe, co nutně nepotřebujeme, můžeme zamknout do skříňky a už vystupujeme po můstku nahoru do křižníku.

Udělat si tady samostatné foto, je naprosto nemožná věc, protože ze všech stran jsme obklíčeni hloučky turistů. Trpělivě si prohlížíme vystavenou munici, děla a vůbec vybavení lodě a čekáme na vhodnou příležitost. Někdy marně.

Křižník prošel velkou rekonstrukcí, než jej zakotvili tady v Petrohradu a přesto, že je mu přes sto let, vypadá hodně zachovale. Je vnímán jako symbol bolševické revoluce v roce 1917, kdy měl údajně výstřelem na Zimní palác tuto revoluci zahájit. Procházíme velkou palubou, vše je naleštěné a čisté. Jak už nám bylo vysvětleno, tyhle památníky jsou zde vnímány, jako artefakty předchozí doby a atrakce pro turisty. V podpalubí jsou pak ve vitrínách vystavené různé ruční zbraně, na zdech dobové obrazy, na podstavcích různé bysty námořníků a velitelů.

Paluba bájné Aurory.Je zajímavé vidět na vlastní oči to, o čem nám vyprávěli učitelé na základní škole. Pojem Aurora zná dnes určitě každý, kdo je našeho věku a výše. Ale asi nebude moc těch, kteří mohli stát na její palubě. Našli se někteří, co považovali naši cestu sem za oslavu Ruska nebo tehdejší revoluce. My jsme se ale nepřijeli proto, abychom posuzovali, co země, v které jsme, udělala nebo dělá špatně nebo správně. Jsme tady proto, abychom viděli zdejší život a udělali si svůj pohled. Nepřísluší nám někoho za něco odsuzovat. A pokud bychom se na to dívali ze strany těch, kteří říkají, Rusové nás okupovali, ta revoluce nebyla správně, do takové země nejezděte, pak bychom na to museli říct:
"Ale Německo bylo původcem světových válek. Taky nás okupovalo. Když pojedeme do Německa, budete nám říkat totéž?" Nebudete.

Gánička, aní něpanimájut. Za tenhle názor tě u nás všichni ukamenují. Takové věci se neříkají veřejně, říkat se může jenom to, co píšou nebo vysílají hlavní televizní stanice. A podle nich je Rusko přece Říše zla!

Scházíme se venku před vstupem a pak se společně vydáváme po břehu Něvy, na malou procházku po nábřeží. Původně si myslíme, že dojdeme až k Petropavlovské pevnosti, ale do cesty se nám postavil nějaký černoch, prodávající lístky na plavbu lodí po kanálech Petrohradu. Neodoláme jeho přesvědčivému povídání o tom, jak je to krásný zážitek a kupujeme lístky. Přímo tady, on-line platba kartou na přenosném terminálu, za 500 rublů. Dobře jsou tady na turisty připravení.

Ten černoch byl dobrý. Nejdřív mluvil rusky, to jsem zkoušel pobrat, ale nepobral, tak jsme to zkusili anglicky, to zase nepobral on. Ale lístky nám prodal a nakonec i loďka přijela. A ta platba kartou... ano, všude se tady dalo platit kartou, dokonce i ten malý obchodníček, prodávající hadry v podchodě měl platební terminál. Hmm, na to nějak nejsem zvyklý, u nás v rozvinuté kapitalistické společnosti nezaplatím kartou ani složenku na poště.

Ta je naše! Výborně, tak jsme se konečně dočkali. Bude výlet!Posedáváme na houpajícím se molu a čekáme na lodičku, která nás vyveze po krásách Petrohradu. Po pár minutách už se snažíme najít nějaké volné místo na sednutí s tím, abychom měli možnost si taky něco vyfotit. Pomalou plavbou míjíme kostely, chrámy, muzea a paláce, jejichž kopule zlatě svítí do dálky.
Na jedné zastávce se lodička na chvíli trošku uvolnila a my máme možnost přesunout se všichni k jednomu stolečku. K nám ještě přisedá paní, s malým chlapcem a u Roberta hned poutá pozornost. Pozoruje ji jedním očkem a potichu mi vysvětluje, jak je to milá paní, jak se stará o toho chlapečka, že je taková čistá… a Vraťa, který to slyší, nemá nic jiného na práci, než začít Roberta popichovat, že sa mu paní lůbí a jen tak mimochodem pronese:
"Paní, dáte mu?"
Paní sedí, rozhlíží se kolem a svoji pozornost věnuje synkovi. Když pak po několika zastaveních vystupuje, otočí se směrem k nám a pronese plynnou češtinou: "Tak nashledanou, mějte se pěkně."
Jediný, kdo stihl v úžasu zareagovat, byl Robert:
"Vy umíte česky?"
"Ano, já rozumím česky, chvíli jsem se češtinu učila. Tak nashledanou." odpověděla s úsměvem a vystoupila se synkem z lodi.

Dodnes nevíme, co všechno paní z našich rozhovorů slyšela a čemu všemu rozuměla. Jen doufáme, že Vraťovo: "Hén je hajzl," nepobrala.

Nojo, tohle se prostě stát muselo. Vždycky, když si začnu myslet, že mi v nějaké zemi nikdo nerozumí a vykládat nesmysly, najde se nějaký turista, který mi to patřičně vysvětlí. Tady bylo zvláštní to, že to nebyla turistka. No ale fakt to byla zajímavá paní, doteď si ji pamatuju a vůbec se nedivím, že nám rozuměla, bylo vidět, že je jiná...

Otevírání mostů v nočním Petrohradu.Když jsme pak kousek od Zimního paláce vystoupili z lodi, přišel Vraťa s nápadem, koupit si lístky na noční plavbu Petrohradem. Někde jsme slyšeli, že je to krásná podívaná, vidět z loďky otvírání mostů a proplouvat mezi osvětlenými kanály. Za podívanou by to určitě stálo, ale nakonec jsme se s Robertem rozhodli, že už toho bylo dnes dost a tak si kluci koupili lístky jen pro sebe.

Z přístaviště jsme se pak vydali uličkami do centra, podívat se do místních obchůdků na různé suvenýry a jako na každé cestě, i tady jsme pátrali po nálepkách. Prošli jsme nespočet obchodů, viděli houslistku, která před Ermitáží hrála na housle, potkali davy turistů, ale nálepky nikde.
Taxíkem jsme se pak vrátili na hotel, povečeřeli v malé kuchyňce na hotelu a Tomáš přes internet koupil na další den lístky do Ermitáže za 600 rublů na osobu.