Přijeli jsme do Ruska

Autor: Hana
30. listopad 2018
Zobrazení: 3437
 

Ukrajinská hranice. Rusko je až za ní.Sesedám z motorky a ostražitě sleduju budku nad námi, ze které po nějaké době vychází chlapík v maskáčích a se samopalem na zádech. Dává si načas, žádný spěch. Pobaveně se na nás shora dívá a pomalými kroky schází po schodech dolů k závoře. Pohodlně se o ni opře, založí na ní ruce a všechny nás sleduje.

Vůbec nevíme, co bude dál a trošku s obavami vyčkáváme. Zadíval se na nás upřeným pohledem: "Vy inostránci?"
Nakloní se, aby viděl dobře na motorky za námi: "Vy tóže inostránci?"
"Da, my inostránci," odpovídáme.
Chlapík se podívá na mě: "I aná inostráněc?"
No jasně, že jsem inostráněc. Přece jsem sem nepřišla pěšky, jen tak odnikud, pomyslím si. To už sesedají z motorek i kluci.
"A štó vy chóčetě?" zeptal se chlapík.
Robert, připravený na každou situaci, se ujal iniciativy: "My chatěli by smotréť Rasiju."
"Pačemů?" nedal se strážce odbýt jednoduchou odpovědí.
"Patamů, što u nas gavariť, štó Rasija nět charóšaja."
Strážný vykouzlil pobavený úsměv: "Vy chatěli by… smatrjéť… Rasíju… pásport!"

Následovaly otázky, jestli vezeme alkohol, léky, nože a podobně. Celé to trvalo jen pár minut a my jsme trpělivě čekali, co bude dál. Strážný prohlíží pasy a když je konečně zavře, otvírá závoru a ukazuje nám, kam si máme najet. Vysílačkou už dává pokyny těm na dalším stanovišti. "Dasvidánija!"
Později jsme pochopili, že tento chlapík byl takový předvoj. Kdyby se mu něco jen trošku nezdálo, vůbec by nás nepustil dál a otočil nás zpátky. Taky dobrý.

Tento maník mě fakt pobavil, toho si budu pamatovat dlouho. Bohužel, z pochopitelných důvodů ho nemáme ani na fotce ani na kameře, ale nezapomenu na to, jak se tím vším bavil, ale současně byl správně nekompromisní. Vypadalo to, že tu neprojede živá duše jak je týden dlouhý a tak trochu toho rozptýlení nemůže uškodit, ale zase na druhou stranu, povinnost je povinnost a dělal svoji práci. Přes to všechno, jak se nás vyptával na alkohol, drogy a tak podobně, jednu chvíli se na mě fakt zkoumavě zadíval a řekl něco v tom smyslu, že pokud něco pašujem nebo nemáme správně, máme poslední možnost se otočit a jet pryč. Trochu mě to znejistilo, ale myslel to, chlap jeden ušatá maskáčová, myslel to dobře.

První vstup máme za sebou a najíždíme na určené místo. Kromě jednoho auta, žádní další čekající. 

Přichází k nám mladý celník a ostražitě nás obchází. Posílá nás dovnitř nějaké budovy, kde je potřeba vypsat doklady od motorek, údaje z pasů a celní prohlášení. Vše je v azbuce, ale před námi na stolku leží vyplněný vzor. Mladá úřednice u přepážky nám ochotně půjčuje propisky a dál se o nás vůbec nezajímá. V družném hovoru s kolegou snad i zapomněla, že tam někde u stolečku stojí čtyři inostránci a lopotí se s vypisováním prohlášení. Když jsme konečně vypsali vše, co mělo být, odevzdali jsme jí papíry a vrátili se zpět k motorkám.

Za okýnkem sedí chlapík, studuje naše doklady a sáhodlouze něco sepisuje. Vyptává se na zaměstnání, profesi, adresu bydliště a další věci. Dodnes pořádně nevíme, co to přesně sepisoval, ale aby to bylo ještě zajímavější, když konečně vytiskl dlouhé lejstro, chtěl po Robertovi, aby na konec napsal něco vlastní rukou a podepsal to. Tak teď už nevíme vůbec nic. Chvíli se snažil nám to vysvětlit, ale potom smířlivě pokýval hlavou s tím, že to tam dopíše sám a spokojí se s podpisem.

Normálně se mi rusky snažil vysvětlit, že mi řekne nějakou větu a já ji po něm přepíšu do toho papíru. Já, chudák stará, jsem mu stěží rozumněl cosi o papíru. Když viděl, že to je marné, zkusil to jinak, zeptal se, jestli umím anglicky. Potlačil jsem úšklebek a říkal, že to můžem zkusit - pravda, dopadlo to ještě hůř než předtím, protože musel uznat, že tentokrát to zase nejde mu. Nakonec jsme se ale lámanou rusko - angličtinou domluvili, oba jsme se přátelsky zasmáli a bylo vyřešené, jsme přeci skoro sousedi, tak si nebudem dělat zbytečné problémy, že jo.

Následně vyšel ven z budky a začala kontrola a obvyklé otázky, co vezeme. Nechal si ukázat tašky, kufry a tankvak, ale zdaleka nebyl tak důležitý, jako mladíček na ukrajinské straně. Pak konečně pokýval hlavou a mávl rukou směrem k výjezdu, že můžeme jet.

Protože jsme čekali ještě na kluky, zastavili jsme těsně za závorou, dali si cigáro, zašli na toaletu, která tady byla normálně dostupná, zatím co my jsme se celou dobu neosmělili zeptat, jestli tady vůbec nějaká je a je možné ji použít a začali vnímat pocit, že jsme v Rusku.

První ruské domky. Zatím dobrý, jsem zvědavý, co bude dál.Hned po přejetí hranic se cesta rázem změnila na krásný asfalt. Kolem zase domky a vesničky, ale už zdaleka nevypadaly tak zchátrale, jako na Ukrajině. Čas poskočil o hodinku víc a my jedeme celkem poklidnou krajinou, směr Brjansk. Nemáme to daleko, protože jsme nevěděli, jak dlouho budeme stát na hranicích a neplánovali jsme pro jistotu dlouhou cestu.

V nejbližším městečku zastavujeme na nějakém velkém tržišti, abychom koupili datovou kartu. Obíhám pár obchůdků a nakonec kupuju 16 giga za 600 rublů. Při koupi po mně prodávající požaduje pas a pečlivě zaznamává údaje do počítače. Hm, tady anonymita nefunguje. Mezitím se se mnou pustil do řeči nějaký návštěvník obchodu:
"At kudá vy? Ja smatrél vas na mašíně na daróge."
"My Čéchy," odpovídám a chlapíkovi se rozlil po tváři úsměv: "Čéchy, da, ja znáju. A kudá vy jédětě?"
Následoval krátký rozhovor, který podle pohledů zajímal i prodávajícího, zapisujícího moje údaje. Zatím jsme tady krátce a tak tyto reakce neznáme, ale pravdou je, že s tímto přívětivým přístupem jsme se pak na cestě potkali mockrát.

Parkujeme venku, trochu se bojím. Ale už nejsme na Ukrajině.Později odpoledne vjíždíme do Brjansku a hledáme zamluvené ubytování, hotel Soči. Byl to takový malý rodinný hotel, s parkováním před hotelem a opět pod kamerou, který obsluhovala milá paní s úsměvem na tváři. Ubytovali jsme se za nějakých 2 tisíce rublů a dostali obrovský pokoj s koupelnou, televizí a konvicí. Tohle vybavení je na hotelech tak nějak standardní. Ať už to byla Ukrajina nebo Rusko. V ceně byla také snídaně a na večeři jsme zašli do malé restaurace, sousedící s hotelem, kde na malé zahrádce sedělo pár hostů. Malý dvorek obklopený stolky, příjemné decentní osvětlení a tichá hudba dávají tomuto místu příjemnou atmosféru.

Tomáš s Vraťou rozpačitě prohlíží jídelní lístek, psaný azbukou.

"Taky by mohli mít to menu v angličtině," poznamenal Tomáš a snaží se v mobilním překladači zjistit, co je v lístku vlastně napsáno. Bezúspěšně. Nakonec se hoši spolehnou na nás, mistry, znalé azbuky :-)  a nechají si pomoct s výběrem. Obsluhovaly nás dvě slečny s úsměvem na tváři a milým přístupem.

Jojo, pěkně jsme se napapali, první večeře v Rusku stála za to. Musím ale říct, že i když člověk tak nějak tu azbuku přečte, stejně je ta objednávka trochu sázka do loterie, protože když neznáme místní zvyklosti, nevíme přesně, co nám přinesou. Ale bylo to dobré, i když mě by stejně stačilo pivo. Jak se po jídle začaly na stole objevovat vodky se slovy Pojďme oslavit, že jsme sem dojeli, tušil jsem neplechu a po malém ochutnání šel raděj spát. A dobře jsem udělal. Chlapi, kurva, zodpovědnost musí být!

Unaveni dlouhým dnem, odcházíme s Robertem na pokoj a kluci říkají, že dopijí pivo a jdou taky. Cestou jsme zkontrolovali motorky a šli spát.

Najeto: 296 km

Pátek 10.8.

Jo, kluci večer přišli, ale trošku později, než plánovali. Když jsem ráno procházela kolem recepce, zastavila mě paní a trošku ostýchavě mi začala povídat o tom, jak kluci včera přišli. Bylo pozdě, měli popito, z restaurace je museli "poslat domů" a po schodech šli… naznačila pohyby, lezoucích po čtyřech do schodů. To jí ale nevadilo. Paní si dělala starosti, že máme snídani na osm a že by jim tu snídani měla udělat později, protože určitě nevstanou. Pokud vůbec budeme schopni odjet.
Zajímavý osobní přístup mě překvapil. Vůbec se nemusela starat o to, jestli její hosté stihnou snídani. Mohla ji prostě nachystat na smluvený čas a dál ji to nemuselo zajímat.

Gánička, aní něpanimájut! Velice milá paní to byla.Když jsme pak seděli s Robertem u snídaně, paní nakoukla dovnitř malého pokojíku, kde nám připravila prostřený stůl, míchanou vaječnou amoletu se šunkou, pečivo a čaj a se slovy:
"Gánička, aní něpanimájut," ukazovala do chodby, kde se šourali kluci k snídani.

Později, jak jsem se s ní loučila, paní nám popřála šťastnou cestu a ať nás Gaspadín ochraňuje. Jak mi večer vyprávěla, její syn se naboural na motorce a ona má od té doby úzkostný pocit, když vidí motorkáře a potřebu popřát jim vše dobré na cestách.

Kluci překonali kocovinu a mohli jsme pokračovat v cestě. Míříme do Obninsku, dalšího města při našem putování a poznávání Ruska.

Zemljanka. Jedna z těch horších, v malé vesničce.Cesty jsou tady opravdu o poznání lepší. Asfalt sice taky na všech odbočkách končí 20 metrů za sjezdem, ale na rozdíl od Ukrajiny, tady to těchto odboček jezdí většinou SUV. Chtěli jsme se podívat, jak to v takových vesničkách, mimo hlavní cestu vypadá a tak jsme na jednu sjeli. Nic závratného jsme neviděli. Malé domky, dvorky, zvířata, stejně jako v každé jiné vesnici. Není to tak, že by tyhle zastrčené vesničky byly chatrnější nebo zaostalé. Vpadaly úplně stejně, jako ty kolem cest.

Tady bych se zastavil. Cože jsme to udělali? Sjeli do jedné z vesnic? Ano, sjeli a víte proč? Protože ty domky kolem cest vypadaly celkem normálně a mně přece doma spousta lidí říkala, že v tom zaostalém Rusku jsou všude zemljanky, po ulicích se potácí ožralí mužici ruku v ruce s bolševikama a všichni dohromady žijí v tak hrozné bídě, že se po večerech krmí leninovými portréty. A tak jsem si říkal, co když jsou třeba ty domky jenom kolem hlavní cesty a někde uvnitř jsou za nimi schované ty zemljanky? No, sjeli jsme, do vesničky zajeli a... A? A prd. Normální domky byly i tam, byly všude a nejen dřevěné, ale i normálně zděné. Jo, nebyl tam asfalt, ale jak taky chcete vyasfaltovat tak velkou zemi? Takže mi u nás doma hodně lidí lhalo. Důvody budou asi různé a ještě se k nim někdy vrátím, ale lhali.

Obninsk, hotel Jubilejnaja. Tady se mi líbilo!Odpoledne vjíždíme do Obninsku, malého městečka, zalitého odpoledním sluncem a zastavujeme před hotelem Jubilea, stojícího v čele velkého náměstí. Ptám se na recepci na parkování a pán z ostrahy hotelu upře pohled na motorky a ukazuje, že otevře zadní bránu na parkoviště. Výborné. Pořád ještě jsme se z Ukrajiny nezbavili strachu z toho, že ráno nebudeme mít na čem odjet a tak jsme rádi, že nám je schovají za bránu hotelu.
Cena za pokoj pro dva byla 1.900 rublů.

Chvíli po tom, co jsme se ubytovali, bereme foťák a kameru a vyrážíme do města. Náměstí, lemované obchody, upravený park, lidi prochází beze spěchu. Taková odpolední pohodička.
Když tak přecházíme ulice na druhou stranu, Vraťa se trošku zamyslí:
"Ty poslůchaj, chtěl sem sa zeptat, co je to ten CTON? Je to na těch cedulách, skoro u každého semaforu."
Trošku mě překvapuje, že se na to ptá až po dvou dnech, co jezdíme po Rusku.
"Vraťo, to je stopka!"
Vraťa nasadil výraz pobaveného kašpárka:
"Faaaakt? Tak to by mňa nenapadlo. Takže C je S a to poslední P?"
Jo, Vraťa je chápavý. Celou cestu se snažil pobrat něco z azbuky a jak jsme se ke konci přesvědčili, celkem se mu to i dařilo.

Prošli jsme nějakým malým náměstím s upraveným parčíkem a vydali se malýma uličkama mezi domy, podívat se, jak to vypadá z té druhé strany. Přirovnala bych to k malému sídlišti, ale ne takovému, jako jsou u nás. Paneláky jsou menší, blíž k sobě a všude mezi nimi jsou dětská hřiště, na kterých jsou i "Světe div se," hrající si děti.

Na parádě nezáleží, hlavně že to funguje a máme plyn.Domy většinou nemají fasádu, ale jsou postavené z bílých cihel. Pravda, nejsou úplně moderní a zateplené a na kráse jim nepřidá ani plynové potrubí, vedené podél venkovních zdí. Některé ale mají i klimatizaci a plastová okna.
Třeba taková klinika zdraví, která se najednou tyčí před námi ve vysoké, upravené budově, vypadá jako úplně nový dům, stojící za ozdobným ocelovým plotem. Od ní už se dostáváme zpátky na náměstí a protože jsme cestou nenašli žádnou restauraci, nezbývá, než si na jídlo zajít do té v hotelu.

Vcházíme do velké, prostorné místnosti, vyzdobené skleněnými lustry, upravenými stoly, tmavé závěsy visí kolem oken, vše působí honosně. Akorát obsluhující je trošku podivný a přibržděný. Některé věci zapomíná přinést, klimatizace je nastavená, že by tady zmrzl i pes a co hlavně, nemá pivo. Touto informací dovršil vše a Robertovi dochází trpělivost.
Hned vedle hotelu je malý obchůdek a tak se slovy: "Jdu se podívat ven, jen tak kolem," se vydává na průzkum.

Hned po první návštěvě obchůdku se Robert vrací s rozzářenou tváří:
"Tak hned vedle hotelu je takový malý obchůdek, mají tam pivo a je tam strašně milá paní. To musíte vidět!"
Během večeře, kterou obsluhující nepojal úplně správně a zrovna Robertovi ji nepřinesl, zašel do obchůdku ještě několikrát a nemohl se dočkat toho, až odsud vypadneme a půjdeme se podívat na obchůdek s milou paní.

Malý, soukromý Rossíjskij magazín. Prý se tu nedá nic koupit.Vcházím do obchodu a moji pozornost okamžitě upoutají různé dortíky, koláčky a sušenky, vystavené ve výloze. Za pultem stojí opravdu mile se usmívající paní a ptá se, co si dám. Vybírám se jeden dortík, Robert pivo a spokojeně usedáme na schůdek před obchodem.
"Vidíš, říkal jsem ti, že je milá."

Kolem nás prochází skupinky lidí i jednotlivci v poklidném tempu, beze spěchu, bez bílých sluchátek v uších, nikdo nehuláká do telefonů a nepředvádí akrobatické prvky poskakujících figurek, pokřikujících na celou ulici. Ti, kteří prochází kousek blíže k nám, otáčí zraky naším směrem a trošku zkoumavě si nás prohlíží. Cizince tady každý pozná, ani nemusíte mluvit. Pozorujeme projíždějící auta, některá podle vzhledu snad ani nemohou jet, ale jedou, jiná jsou velká a moderní. Přímo před námi na cestě je zpomalovací práh a tak se zájmem sledujeme, jak přes něj někteří řidiči pomalu přejedou, aby za ním stejně škrtli o zem podvozkem, jiní jej úspěšně překonají bez ztráty bodů.

Do obchůdku jsme se pro dortík a pivo vrátili ještě několikrát a v družném hovoru nám paní popovídala o tom, že je majitelkou obchodu, vydělává nějakých 20.000 rublů a když má v obchodě někoho na výpomoc, většinou je to někdo mladý a chce mnohem víc peněz, než má ona sama.

Když jsme tam vešli naposled, Robert drží v ruce láhev od piva a rád by ji paní vrátil. Tak se to přece s práznými láhvemi dělá ne? Natahuje ruku s práznou lahví:
"Ja chatěl by vam éto…" dochází slovní zásoba.
Jak se řekne vrátit láhev?
Paní se na nás pobaveně dívá a nechápe nic. Vrátit něco? A proč? Co s tím budu dělat? To chápeme z jejího výrazu.

Zase milá paní. Že by oni ti Rusi byli milí všichni?Je nám jasné, že tudy cesta nevede a vzdáme to. Tak aspoň vyfotit bychom si ji mohli, napadne Roberta:
"Je vazmóžno sdělať foto?"
Paní se diví: "Foto? Pačemů?"
Že tento dotaz bude v Rusku dost častý, jsme zjistili později. Nejde jen o to, slušně se zeptat, jestli můžu, jde taky o to, že Rusi chtějí vědět, proč to chcete. Když jsme paní vysvětlili, že prostě jen tak, na památku, moc ten význam nechápala, ale svolila. Sundala si brýle a postavila se hrdě za pult.

Ty nejlepší večery se vždycky stanou tak nějak náhodou a pro mě toto byl jeden z nejlepších. Nebyli jsme úplně ve velkém městě (teda na ruské poměry, mělo jenom 100.000 obyvatel) a panoval tu fakt klídek. Prošli jsme se po městě, podívali se, jak si děti hrají s rodičema na průlezkách mezi barákama a pak jsem se mohl v klidu věnovat dvěma svým oblíbeným činnostem, pití piva a pozorování cizích lidí. Seděli jsme pěkně na zídce před magazínem, přímo uprostřed města a kolem nás poklidně plynuly životy ruských lidí, těch obyčejných, s jejich každodenními starostmi a radostmi. A bylo mi tam dobře, opravdu jsem se tam cítil úplně v klidu, v pohodě a bezpečně. A paní? Ach, kéž by bylo víc takových paní, víc takových malých magazínů, víc místní produkce, víc milých pohledů a víc lidí, kteří jsou příjemní, milí, vstřícní, ale taky hrdí. Hrdí na sebe, na svůj obchod a na svou vlast. Ano i na vlast, nejen na to, kolik zrovna vydělali minulý měsíc a že mají větší auto než soused. Zrovna u této paní jsem si toho všiml a pochopil jsem, že kdyby nedejbože zase nastaly nějaké problémy a Rusko se muselo bránit, tahle paní by byla první, která by všechen svůj majetek rozdala vojákům pro obranu vlasti a sama by klidně živořila někde v díře o chlebu a vodě. Často si na ni vzpomenu...

Venku vyhazujeme práznou láhev do koše. Ještě chvíli sedíme při západu slunce a řešíme zítřejší ubytování, které nám na Bookingu nějak nevyšlo, protože to, co jsme měli v plánu, je obsazeno. Vraťa ale přišel s myšlenkou, že nějaký jeho známý by nám mohl zajistit ubytování v Českém domě, přímo v centru Moskvy. To centrum nás děsí, protože jestli jsme někam nechtěli jet, tak do středu těchto velikých měst, ale jestli nebude jiná možnost, zkusíme to.

Po pár telefonátech je jasné, že zítra skutečně vjedeme do centra na motorkách.
Takže….zítra už budeme v Moskvě.

Najeto: 208 km.


Sobota 11.8.

Ráno vyjíždíme z Obninsku, směr Kubinka, Moskva.

Po cestě jsme potkávali úplně normální vesnice. Upravené, uklizené.V Kubince je nějaké velké tankové muzeum a to si přece pánové nemůžou nechat ujít. Hlavně je tam nějaký jedinečný exemplář bojového tanku, zvaný Maus. Tak se tam pojedeme podívat na ty, z mého pohledu, hromady starého železa.

Jedeme v podstatě po hlavním tahu na Moskvu a protože nás velká cesta trošku nudí, rozhodneme se sjet z hlavní cesty na vedlejší a projíždíme spoustou malých vesniček, kde od cesty vidíme domky se zahrádkami. Některé jsou pěkné, upravené, jiné trošku zchátralé a ty, co vypadají na spadnutí, jsou prázdné.

Je to tak! Je to tak! Prej 20 kilometrů od Moskvy a dál už jsou jenom zemljanky. A já tomu věřil, protože když člověk nemá osobní zkušenost, nezbývá, než věřit tomu, co mu říkají. Lhali mi!

Po několika kilometrech se vracíme na hlavní cestu a přijíždíme do Kubinky. Přesto, že teploty v Rusku spadly o nějakých deset stupňů, sluníčko stále praží a když vjíždíme na parkoviště u tankového muzea, marně hledáme místo ve stínu. Vraťa s Tomášem hbitě začali vyslékat hadry a během chvilky už tady stáli v kraťasích a triku. Bereme foťák, kameru a za chvíli už vcházíme do areálu muzea.

109 20181127 1213339227Procházíme malou brankou a v budce platíme vstup a parkování. Za vstup se platí 400 rublů, za stání na parkovišti 200 rublů. Fotit a natáčet pro soukromé účely je povoleno a bez poplatku.
Míjíme stánky se suvenýry a míříme do prvního hangáru, kde stojí hromada různé vojenské techniky. Asi vám to moc podrobně nepopíšu, protože tohle mi fakt nic neříká. Dokonce se musím přiznat, že až z následně z fotek jsem se dozvěděla, který to byl vlastně ten Maus, nejtěžší, Němci vyrobený tank, který nikdy nebyl nasazený v boji, stojící jako památka v ruském muzeu, které vzniklo už v roce 1938.

Dojedem zajisté, my čtyři tankisté... a náš pes.Jsou tady k vidění tanky a technika z celého světa. Pavilony jsou rozděleny podle zemí, takže v jednom najdete ruskou techniku, v dalších techniku Německa, Kanady, Velké Británie, Japonska a USA. Určitě je to zajímavá expozice, které by se dalo věnovat víc času, ale i tak jsme si toho prohlédli dost a Tomáš si dokonce i zastřílel.

Těsně před východem ještě nakoukneme do malé kaple, která zřejmě slouží jako modlitebna pro vojáky. Pár svatých obrázků, svíčky a dvě babky, křižující se před oltářem. I vojákům je potřeba dát duchovní podporu.

Před odjezdem k nám na parkovišti přichází Čech, který na motorce brázdí neevropskou část Ruska. Říkal, že cestuje už od května, projel celou východní část a teď už se vrací domů. Podle něj se nedá vůbec srovnat západní a východní část Ruska, ať už jde o lidi nebo krajinu. Moc se mu tam líbilo, ale únava a nějaké potíže s motorkou, už jej směřují zpět domů. V každém případě nám doporučil, ať se tam jedeme někdy podívat, protože to stojí za to.

Někdo říkal, že je problém jezdit centrem Moskvy. Ale kdeže!Loučíme se vyrážíme do Moskvy, kterou už máme jen nějakých 70 km. Vraťa hledá trasu k Českému domu a protože to tak pěkně zařídil, jmenujeme ho čestným vůdcem, který nám bude ukazovat cestu. Ťuká trasu do Google v mobilu a můžeme směle vyrazit.

Kousek před Moskovu vjíždíme na první placenou silnici a k mýtné bráně. Platíme nějakých 150 rublů a najíždíme na první okruh kolem Moskvy. Řešení silnic nás dost překvapilo. První věc je ta, že Moskva má tři velké okruhy, z kterých potom sjíždíte na "menší" cesty, druhá je ta, že ty menší cesty mají minimálně čtyři pruhy v jednom směru. Kapacita cest je vytvořena pro mnohem větší provoz, než jaký kolem sebe vidíme. Žádné zácpy ani nehody a do centra vjíždíme naprosto v klidu. Dívám se kolem sebe, fotím a přemýšlím, co že jsou ty cihlové budovy, kopule kolem a davy lidí. Vypadá to jako Kreml na fotkách. Ale to přece není možné, že bychom byli až tak blízko?
Byli jsme tak blízko. Když jsem se večer dívala na mapu, kudy jsme jeli, skutečně jsme projížděli kolem Kremlu, Velkého divadla a dalších historických památek.

Na pohodu, jedeme kolem Kremlu jakoby nic.A tak jsme nakonec úspěšně dorazili do cíle, k Českému domu v Moskvě, kde jsme měli zajištěné ubytování. Asi hodinku jsme si počkali na pána, který nám to tady všechno domluvil. Kluci zatím řešili že Tomovi nebrzdí motorka, protože si při odjezdu z Kubinky zapomněl sundat z kolouče zámek a já jsem se vydala hledat nějaký obchod.

Chodím kolem dokola, ale nikde nic a tak když procházím kolem malé zahrádky u domku, kde sedí u stolečku asi sedmdesátiletý chlapík a čučí do novin, přistoupím k plotu a zeptám se:
"Zdravstvujtě, skažítě mi pažalsta, kdě zděs magazín."
Chlapík zvedne oči od novin, vykouzlí úsměv na tváři, vstává ze židle, aby přišel blíž k plotu a ochotně mi ukazuje na dvě strany, že obchod je tam i tam za tím rohem. Usmívá se a pokyvuje hlavou, snad ho potešilo, že nějaký inostráněc na něj mluví jeho řečí.

Český dům v Moskvě. Pro obyčejné lidi to moc není.Vracím se zpět k motorkám a po chvíli už vcházíme do velkého domu na recepci, kde se zapíšeme k ubytování. Paní recepční mluví česky a moc přívětivě se netváří, ale vystavila nám všechny dokumenty, které jsme potřebovali, včetně registrace v Rusku.
Všechno je tady české. Česká hospoda, česky mluvící personál, nápisy, ubytovaní, prostě všechno. Jak jsme se později dozvěděli, k ubytování tady mají buď pokoje nebo rovnou celé byty. A využívají jich hlavně obchodníci, cestující do Ruska, za různými pracovními záležitostmi. Jsou tady dvě budovy, obě střežené 24 hodin ochrankou a za bránou, přes kterou projde jen ten, kdo má klíč.
Všechno to stojí na území České ambasády a podléhá českým zákonům. Takže malé české území přímo v centru Moskvy.

Tady se člověk fakt cítí jako doma. Nebo dokonce ještě líp.Dostali jsme dva pokoje v protější budově za bránou, kde jsme se ubytovali. Motorky stály na hlídaném parkovišti v areálu, takže nikdo zvenku se k nim nedostal. Pokoj byl prostorný, dvě postele, televize s českými programy, lednička, k dispozici byla i kuchyň a pračka. Z oken výhled na část města, kdy bylo vidět kostely a luxusní hotely v dálce, stejně jako malé paneláčky s balkóny, zasklenými lodžiemi a malým dvorkem.

Večer jsme si zašli nakoupit nějaké jídlo do místního krámku na rožku. Takový malý obchůdek to byl, snad 5x5 metrů, ale měli tam úplně všechno. A otevřeno do 21h. To je tady ale běžné u všech obchodů. Na večeři jsme si zašli do České restaurace. Na českou tlačenku a pivo, vše pod taktovkou česky mluvící obsluhy. A tak jsme si vegetili a pochvalovali si, jak jsme hladce projeli centrem Moskvy a těšili se na zítra, na Rudé náměstí.

Přesně tak, vegetili. No já jsem se najedl tlačenky a pak už jenom pil Plzeň. Pohodička, konečně zítra nemusíme nikam jet, prostředí je tu pěkné, obsluha milá a pivo moc dobré, ano, musím říct, že lepší než u nás. Ne že by bylo jiné, dokonce ho vozí od nás, ale rozhodně o něj bylo líp postaráno než v mnoha hospodách tam, odkud pocházíme. A péče a lidský přístup je to nejdůležitější, víme?

Najeto: 146 km.


Neděle 12.8.

Prvotního průvodce Moskvou, nám dělal pán od Vrati, který tady pracuje na stavbě nějakého divadla. Je fajn, mít takto někoho, kdo tady v podstatě žije a dá vám nějaké reálné informace.
Cestou k metru jsme šli kolem čtyřproudé silnice, která vedla někam do centra a jak nám bylo řečeno, úsek asi 30 km této silnice pokryli Rusové asfaltem za tři dny. Mrkáme na to a zdá se nám to neuvěřitelné. Nevyhneme se myšlence srovnání, jak se staví cesty nebo cokoli jiného u nás. Pravdou je, že pokud jsme po cestě projížděli kolem nějakých opravovaných úseků silnic, všude se pracovalo. Nikde nestály cedule: Musíme to opravit nebo Technologická přestávka, na zabarikádovaném staveništi bez stavařů a že se tam někdy možná pracuje, demonstrují jen odstavené nakladače nebo bagry.

Božínku... Asi půjdem raděj na taxíka.Vcházíme do metra, kupujeme lístek za 40 rublů a hurá do města. Metro vypadá prostě a čistě, nejsou tady mraky lidí, nikdo tu neřve a všechno dění sledují kamery a ochranka. Míjíme nějakou železnou bednu, stojící u jednoho sloupu a je nám vysvětleno, že je tady pro případ, že by se tady našla bomba.
Vystupujeme o dvě stanice dál, u rozestavěného divadla, pár metrů od Rudého náměstí. Prohlídku rozestavěného divadla se nepodařilo zajistit, ale zvenku jsme mohli vidět monstrózní stavbu podle nějakého italského architekta, kterou celou staví čeští stavaři.

Vasile Vasile, ty se máš, že jsi blažený...Prošli jsme dál krásnou, uměle postavenou promenádou a vydali se k Rudému náměstí. Při vstupu míjíme palác Vasila Blaženého a trošku nás mrzí, že náměstí je zastavené lešením a pódiem pro nějaké připravované kulturní vystoupení. Kazilo to celkový dojem, ale co bylo ještě horší, to jsou všudypřítomné davy asiatů, kteří byli všude. Ale úplně všude a všude se fotili, jako o závod. Motali se pod nohama, lezli nám do záběrů, někteří nás dokonce pronásledovali. Teda asi ne, ale když oni jsou všichni stejní a když je máte pořád za zadkem a před objektivem, tak už začínáte trpět stihomamem.

I mě to dost mrzelo. Když jsem se tak díval na fotky a různé dostupné záběry z Rudého náměstí, dost jsem se těšil, až ho konečně uvidím. A jako obvykle, všechny moje představy zkazili lidi. Davy lidí a taky jakési lešení, co se tu stavělo. Takže z uměleckého dojmu historického Rudého náměstí se nekonalo nic. A pak ti Číňani nebo co, ó hrůzo, těmto lidem snad ani nezáleží na tom, kde jsou, důležité je vyfotit se u každé popelnice. No co se dá dělat, asi je Rusko zajímavé pro celý svět, ale jenom Číňani se na to jedou podívat.... Tak jim to přejme.

To vpravo je fakt řada na Lenina!Prodíráme se pomalu na druhou stranu náměstí a míjíme hotely, restaurace, obchody a procházíme velkým luxusním obchodním domem GUM, kde jsou zastoupeny snad všechny světové značky. Procházíme kolem prodejních stánků a různými suvenýry a míříme k Mauzoleu Lenina. Toho musíme vidět ne? Být v Moskvě a nevidět Lenina? Trošku nevěřícně se díváme na dlooouhou frontu lidí, kteří také čekají na vstup do muzea. Řada se táhne dolů, až někde ke vstupu do zahrad Kremlu. No co, musíme si ji vystát, nedá se nic dělat.
Asi po hodině procházíme u vstupu bezpečnostním rámem, otevíráme batohy, ledvinky, ukazujeme foťák a pak můžeme vstoupit a podél Kremelské zdi dojít ke vstupu do muzea.

Aje to tady. Konečně spatřím tu legendu, toho miláčka našeho lidu.

Všude kolem stojí strážníci a všechno sledují. Jediný krok mimo určený prostor a už slyšíme píšťalku. Vcházíme dovnitř, kde je téměř naprostá tma a nevidíme v první chvíli vůbec nic. Vstup po schodech dolů zase hlídají uniformovaní strážníci a všude je naprosté ticho. Když konečně vstupujeme do temné místnosti, v tichosti obcházíme prostě zdobenou rakev, kde pod skleněnou vitrínou leží Lenin. Nesmí se tady fotit, mluvit a pokud by jste se chtěli na chvíli zastavit, chvíli setrvat pohledem nebo třeba zapřemýšlet, strážník vás okamžitě pobídne, ať pokračujete dál.

Celá návštěva mauzolea trvala tak pět minut. Když vycházíme z kobky, oslepeni sluncem, všichni jsme trošku zmatení z dojmů a nevíme, co si o tom všem myslet.

Ano, můžeme si myslet různé věci o tom, co jsme viděli v sarkofágu, pravdou ale je, že to byl zajímavý zážitek. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl a když k tomu připočítám to, že jsme se o Leninovi učili, bylo samozřejmě povinností ho vidět. Nejsem si jist, jak moc o něm a o jeho době ví všichni ti turisti, kteří byli kolem, pravdou ale je, že patří ke kultuře Ruska jako spousta jiných věcí, které jsme cestou viděli. A nakonec jsem rád, že jsme to nevzdali a mohli toto místo navštívit, odteď totiž můžeme říkat, že kdo neviděl Lenina, jakoby v Rusku nebyl.

Uvnitř areálu Kremlu. Až na ty lidi je tu hezky.Procházíme do spodní části náměstí a míříme do Kremlu.
Vstupujeme do venkovních zahrad a chvíli pozorujeme střídání stráží. Když později konečně vstupujeme do Kremlu, se vstupenkou za 600 rublů, koupenou v automatu, prodíráme se davy asiatů a pak se před námi otevře rozlehlý komplex Kremlu. Věžičky, kopule, cihlové stavby, krásně upravené zahrady, všechno jako na dlani. Míjíme sochy, vystavená děla, různé památníky. Na každém kroku vás tady sledují strážci pořádku a pohyb mimo povolenou oblast je opět kárán píšťalkou a hlasitým pokřikem.

Vcházíme také do jednoho z kostelů, kde zrovna probíhá nějaká bohoslužba a věřící po jednom přistupují k vysokému knězi, oblečenému do zlatem zdobeného oděvu, aby jim dal hostii a udělal na čele křížek. Mimo ty, kteří se účastní tohoto církevního aktu, je kostel plný také turistů.

Nesmíme zapomenout na úsměvnou historku! To tak stojíte uprostřed pravoslavného kostela, díváte se po těch různých obrázcích, sledujete obřad a jak se tak rozhlídnete kolem, říkáte si, proč je proboha v pravoslavném kostele tolik ošátkovaných nahnědlých osob? Co tady dělají, vždyť to neodpovídá jejich vyznání? Ale potom zaslechnete, jakou řečí ti lidé mluví a dojde vám to v celé parádě. To nejsou muslimové, to je francouzská výprava!

Tam někde za zdí, tam někde je. Vlajka je nahoře, je tam! Když pak chvíli odpočíváme v parku u stánků, jsme rádi, že se máme kde na chvíli zastavit. Ty davy jsou děsivé a sednout si můžete akorát na trávu, protože, jak už to známe, jedinou volnou lavičku okupuje německý pár, který ji samozřejmě zabere celou.
 A tak zatím co si kluci šli koupit jídlo, dívám se na trasu, kterou by měl můj mobil zaznamenávat. Ale copak? Koukám na hlášku signál GPS ztracen. Že by v Kremlu nebyl signál GPS? Je to chyba telefonu nebo je tady skutečně nějaké zabezpečení? Uvidíme později na mapě.

Já nevím, díval jsem se na tu mapu a s tím signálem je to takové zvláštní. Nemůžu říct, že by vypadl úplně a na mapě bylo hlucho, ale na to, že jindy trasujeme pomalu každý náš krok do detailu, to v tomto případě vypadá, že se kolem Kremlu a Rudého náměstí opravdu něco dělo. Trasa nezapadá přesně a tvoří ji spojnice bodů, které jsou na začátku a na konci mimo tyto lokality. Takže jsme zaznamenali polohu někde před náměstím a pak druhou až zase daleko za ním. Divné.

To jsou oni, soudruh a soudružka. Zdrástvujtě, taváryšči!Pokračujeme pomalu dál, ale Kreml je obrovský areál, obsahující nespočet budov, zahrad a volných prostranství a projít ho celý, by zabralo spoustu času. Prostory vymezené pro pohyb návštěvníků jsou pečlivě hlídány. Strážných, kteří tady různě postávají, si na první pohled ani nevšimnete. Pokud neopustíte vyhrazenou cestu. V poslední části Kremlu procházíme kolem budovy, která je sídlem prezidenta Putina, ruská vlajka hrdě vlaje na střeše budovy. Tak ještě poslední foto a míříme branou ven.

Na nádvoří znovu stojíme před chrámem Vasila Blaženého. Vstupné 1 000 rublů je na pováženou, ale jsou to věci, které už asi nikdy neuvidíme. U okýnka na vstupné čteme, že i tady platí, že Rusi mají vstup za 500, cizinci za 1 000. Musím říct, že vstupné za to stálo. Je to úchvatná stavba, plná krásných obrazů, symbolů a dobových prvků a právem je řazena mezi skvosty ruské architektury.

Nevím, kdo to je, ale obraz mě zaujal. Kdoví, co by se stalo, kdybych na něj zíral delší dobu.Celý chrám, zdobený zlatem a malbami působí honosně. Také zde stojí u malého oltáře kněz a tichým hlasem promlouvá k přítomným. Z nějakých malých dvířek vzadu vychází ještě jeden kněz. Vypadá velmi staře a při chůzi ho podpírají další dva lidi. Hluboké vrásky ve tváři, zkostnatělé ruce a chabé tělo svědčí o tom, že jeho věk musí být určitě nad devadesát let. Dlouhé, šedivé, rozčepýřené vlasy mu padají do tváře, přestože má na hlavě černou čepici a šedá řídká bradka mu sahá až na prsa. Podle pohybů to vypadá, že chůze ho stojí hodně úsilí. Snaží se vyjít z kostela bočním východem, ale stejně poutá pozornost všech. Prochází těsně kolem a jeho černé roucho se otřelo o mě. Nevím proč, ale tají se mi dech z jeho blízkosti. Na tom člověku je něco moc zvláštního. Jeho oči, pohaslé, ale čisté, říkají: "Už jsem toho za svůj život viděl moc. Víc, než kdokoli jiný. Už bych mohl jít."

Kuk na Vasila! Anebo kdoví na koho, ani nevím, kdo to byl. Nějaký Kukač.Chrám samotný má několik místností, které nejsou příliš veliké a i spojovací chodbičky působí často stísněným dojmem. Podle historie je to proto, že chrám nebyl stavěný pro lid, ale pro soukromé účely a jako modlitebna Ivana IV Hrozného. Počátek stavby se datuje k roku 1555. Vnitřek je vyzdobený nespočtem obrazů, stropy zdobí malby s církevní tématikou, ve vitrínách je vystaveno množství církevních klenotů, v nějaké místnosti hraje živá hudba, jinde prodávají suvenýry.

Ani nevím jak, ale podařilo se nám dostat zpět do Českého domu metrem. Trocha bloudění, pár pater přestupních stanic, vůbec jsme nevěděli, kde jsme, ale trefili jsme.

Do restaurace pak za námi dorazil chlapík, Čech, který tady v Moskvě pracuje v bance, aby nám trošku popovídal o tom, jak to tady v Rusku chodí. Průměrný plat je tady 100 tisíc rublů. Rozloha města je asi 2 500 km2, neoficiální počet obyvatel je 20 milionů a Moskva samotná se řadí mezi nejbezpečnější města v Rusku.

Mluvil také o schopnostech a úsilí ruského národa. Za příklad uvedl situaci, kdy v Moskvě napadl metr sněhu a do všech ulic a uliček nastoupili lidi, měli lopaty, bagry a nakladače, do druhého dne odvozili všechen sníh do Volhy a celá Moskva byla čistá. Povídal o stavbách cest, mostů a stavebnictví vůbec. Stavby a hlavně Škoda že už k nám takové krasavice nechtějí...čas, za který jsou schopni něco postavit, je pro nás nepředstavitelný.

Ulice jsou tady čisté, protože je poctivě uklízejí. A to jsem viděla na vlastní oči, když jsem ráno vyšla z hotelu. Než jsem došla k obchodu, potkala jsem spoustu uklízečů a metačů, kteří s vozíkem, lopatou a koštětem, procházeli chodníky a cesty, aby uklidili vše, co tam nepatří. Byť to bylo jen listí nebo popadané větvičky ze stromů. Bylo dobré slyšet povídání někoho, kdo tady skutečně žije.

A taky nesmíme zapomenout, že mluvil i o tom, jak dřív ruské holky hledaly štěstí v Evropě, dávaly si inzeráty a myslely, že někde mimo Rusko najdou nějaké štěstí. A že už to nedělají, protože zjistily, že v Evropě je nic dobrého nečeká a zůstávají raděj doma. A v neposlední řadě, vím, že se o tom nesmí mluvit, vysvětloval nám, jak je zpravodajství z Ruska zkreslené a proč. Ale jak říkám, o tom se nesmí mluvit.

Pondělí 13.8.

Další den jsme se vydali do Muzea kosmonautiky.
Po zkušenostech jsme si zase zavolali taxi a o pár minut později už vysedali před vchodem do muzea. V budově, nad níž se tyčila pomyslná rampa, s raketou v oblacích, bylo vidět vše, od počátku kosmonautiky, až po současnost.

Vstupujeme, kupujeme lístky a barevnou pásku na foťák, protože focení je zpoplatněno. Cena za jednoho byla 250 rublů, za focení jsme si připlatili dalších 200 rublů. U vchodu do muzea stojí klasicky strážný (tady bez samopalu), u kterého musíte na stoleček vyskládat vše z batohu a ledvinky, projít bezpečnostním rámem a pak můžete vstoupit.

Kosmíčeskoje sabáky. Jedna z nich je Lajka. Uhádnete která?Dívám se kolem sebe na ty prosklené vitríny s postavičkami kosmonautů a vycpaných psů, kteří letěli do vesmíru. Je tady spousta určitě zajímavých a technických věcí, o kterých vám toho zrovna já moc nepovím. Od maličkých raket na počátku, do kterých se snad vešli jen velmi malí lidi a nesměli trpět klaustrofobií, až po současné rakety s moderní technologií. U jednoho vystaveného motoru dychtivě krouží Vraťa a obhlíží ho.
Koukám na to:
"Tohle je pro mě naprosto neznámá. Netuším, jak to funguje."
To byl pro Vraťu signál, začal rozhazovat rukama a ukazovat na jednotlivé části motoru:
"To je jednoduché. Tady to má čtyři trysky, které pod tlakem ženou…"
Jo, snaží se, ale nic platné, tomuhle prostě nerozumím.

Mír všemu lidstvu, ale raděj v nějaké inovované verzi.Hodně zajímavá byla kosmická stanice Mir, zavěšená nad zemí, s kompletním vybavením, jaké v té době měla. Maličká ovládací místnost s tlačítky, maličký prostor pro pobyt kosmonauta a záchůdek jako pro krtka. Jak tady mohl někdo něco, mi není úplně jasné. Dělám nějaké foto, když v tom nás míjí nějaká slečna a se slovy: "Konečně slyším známu řeč," se na nás usmívá a dává se s námi do řeči. Dozvídáme se, že sem přijela na studijní pobyt ze Slovenska, aby studovala ruštinu. Jen tak si sem přijela, aby se tady víc naučila.

Taky jsem na to čuměl. Kde se vzala tu se vzala mladá a pohledná studentka, která si jenom tak vyrazila do Ruska se učit řeč? Hmm, to mají na tom Slovensku zajímavé pobyty, fakt jsem to nečekal. Ale podle mého názoru se rozhodla dobře, bude mít úplně jiný pohled na svět než její vrstevníci.

Vůbec jsem nepochopil, co tady ten šášula předváděl.Asi po dvou hodinách míříme k východu a ve chvíli kdy udělám dva kroky východem si uvědomím, že jsme si chtěli dát kafe z automatu, stojícího za námi. Otočím se, že se vrátím, ale od vchodu na mě okamžitě mává chlapík od kontroly a rozezleně pokřikuje:
"Vchoda nět!" A jéje.
Trošku mám snahu mu něco vysvětlit, ale při pohledu na přísný obličej ztrácím kuráž, odkládám všechny věci a znovu procházím bezpečnostním rámem, abych udělala deset kroků k automatu s kávou. Holt, pravidla jsou pravidla.

Taxíkem se vracíme zpátky do města, na Rudé náměstí, a protože vím, že někde kolem je ještě Balšoj Těátr, který chci určitě vidět, ptám se taxikáře, jestli kolem něj pojedeme. Ochotně mi vysvětluje, že už jsme ho minuli, ale srozumitelně mi popíše, kde ho najdeme. Tak sláva. Na chvíli ještě nakoukneme na Rudé náměstí, koupíme nějaká trika s Putinem a Moskvou a pomalým tempem se vydáváme směrem k divadlu.

U východu z Rudého náměstí se zastavujeme u hloučku lidí, kteří sledují nějakého chlapíka v obleku, jak napodobuje gesta a projevy Putina. Kousek od Kremelské zdi, na nádvoří, veřejně… Moc si nedovedu představit, že by někde pod Hradem, třeba na Karlově mostě takto pózoval nějaký "dvojník" našeho prezidenta. Ale třeba jo. Proč ne. Zkusit by to někdo mohl.

Jo, pěkná připomínka dob minulých. Ale něco na té myšlence bude, co? Akorát v tom haprujou lidi.Balšoj Těátr jsme pak viděli asi o dvě ulice dál. Vedle něj stálo malé divadlo a naproti v parku socha s nápisem: Proletáři všech zemí spojte se!
Prostě památník doby dávno minulé, u kterého je potřeba se vyfotit. Těchto památníků stojí v Rusku moc. Ale nestojí tu proto, jak nám včera pán vysvětloval u večeře, že by byl uctívaný a doposud uznávaný za platný. Pro Rusy je to prostě jen minulost, která tady kdysi byla a tak nějak tady ta socha stojí a přestože dnes už význam nemá, klidně ať tam stojí dál. Není důvod, společně s dobou měnit a bourat památníky a sochy a přestavovat je podle toho, kdo je zrovna u moci. A jestli chtějí sochu současného vládce země, postaví mu novou, jinde. Vždyť na to mají tolik místa, že se o tom jiným zemím ani nezdá.

Jsem rád, že to tu zaznělo. Dost často se u nás potkávám s lidmi, kteří se pořád patlají v historii a nechápou, že život jde dál. Ano, historie je dobrá na to, abychom se z ní poučili, měli ji v úctě, ale nemá smysl pořád dokola řešit, že před 150 lety nám někdo ublížil, zvlášť když se názory různí. V Rusku je vidět, že historii mají v úctě, ale jdou dál, zajímá je co je teď a co bude dál. A ty změny kabátů? Na to jsme specialisti, podle toho, kdo je zrovna u moci měníme nejen symboly, ale i názory.

Děduška Moroz, jolku nam priňos. Na Vánoce uvidíš zlaté prasátko a přijde Ježíšek. Copak si dáme na Valentýna miláčku? Máme dýně na Helloween? Letošní dárky přinese Santa Claus! A kdo to bude příště? Joulupukki?

Bolšo těatr. Hele, nehrajte na mě tady žádné divadlo, kdoví u čeho to stojíme.Procházím kolem divadla, které působí monstrózně a vznešeně. Obrovské sloupy, vytesané sochy, zlaté nápisy. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Ale na dveřích visí program divadla. Možná, kdybychom přišli večer… Procházím zpět, kolem kamenné fontány, kolem laviček, plných turistů a s příjemným pocitem, že jsem ho konečně viděla, se vracím zpět k lavičce, kde posedávají kluci.
Tohle bylo asi poslední, co jsme z centra Moskvy viděli. Je čas, vrátit se zpět a pomalu začít balit věci.
Ráno vyrážíme, směr Jaroslavl.


Úterý 14.8.

Úterní provoz po ránu v centru Moskvy. Pohodička.Přesto, že jsme opět měli trošku obavy z provozu městem, protože přece jen byl všední den, vyjeli jsme z Moskvy stejně hladce, jako když jsme přijížděli. Vraťa zase vede podle Googlu a o pár minut později už zase jedeme po malých silnicích.
Znovu volíme nějaké odbočky přes malé vesničky, abychom nejeli stále jen po velkých cestách, a zjišťujeme, že domečky jsou všude stejné, cesty sjízdné a všechno kolem upravené. Zemljanky prostě nikde nejsou.

Svádí mě to, opakovat co už jsem říkal. Ale to se přece nesmí... No ale když už o tom mluvíme... Lhali mi! Schválně a záměrně mi všichni lhali!

Navždy. Aréna Lokomotiv Jaroslavl. Platí to i pro ty taváryšče vpředu? Když pak vjíždíme do Jaroslavli, lehce prší a zatahuje se. Zrovna tady, kde si chceme udělat památeční foto u pomníku hokejistů. Chvíli projíždíme městem a kousek dál, na okraji, zastavujeme na parkovišti před velkým stadionem Aréna Lokomotiv. Velká, moderní budova, z velké části prosklená, působí, jako by ji postavili teprve nedávno. Vpravo stojí kovový památník a za ním na zdi, visí obrovská pamětní deska s fotografiemi hokejistů, kteří zahynuli v roce 2011 při pádu letadla. Je vidět, že památník je udržovaný, dokonce jsme viděli jednoho procházejícího, který u něj poklekl, pokřižoval se a šel zase dál. Přestalo pršet a tak jsme udělali pár fotek na památku a vydali se směrem k hotelu.

Ubytovali jsme se v malém, zastrčeném hotelu, dali si večeři a plánovali další cestu. V tom k nám nakráčel nějaký chlapík a hlasitě nám začal vysvětlovat, že jezdí taky na motorce, pracuje v Moskvě a právě se vrátil. Na závěr všem objednal a pivo a k úlevě všech, odešel. Vypadal, že by se chtěl kamarádit, ale jeho projev byl takový podivný a ukřičený, že jsme byli rádi, že si k nám nepřisedl. O pár hodin později, jsem ho viděla z okna hotelu, jak sotva stojící na nohách sedá za volant nějaké dodávky a stylem přískokem vpřed, projíždí parkovištěm za hotelem. Kupodivu minul všechna zaparkovaná auta, trefil se do výjezdové brány, aby nakonec skočil asi 50 metrů před vjezdem na hlavní cestu, kde za řevu rockové hudby a s nastartovaným motorem za volantem usnul.

Všem známým jsem říkal, že jsme v Rusku neviděli žádného ožralu. Není to úplně pravda, viděli, tohohle jednoho, ten měl opravdu dost. Nám sice objednal pivo, ale sám si koupil flašku něčeho tvrdého a zřejmě ji během pár minut celou vypil. No, bál jsem se, že ty motorky na ulici nepřežijí, ale naštěstí je i v tom lihovém oblaku minul. Dobře, uznávám, v Rusku se strašně chlastá, viděl jsem to na vlastní oči.

S těmi pány, co vyskákali z tohoto auta byste fakt nechtěli polemizovat o tom, kdo má pravdu.Aby nebylo zábavy málo, procházím se večer u cigára, když těsně u motorek zastaví policejní auto a z něj vyběhnou dva strážníci, na hlavách helmy, v ruce samopal. Svižným krokem mě míjí a vchází do recepce hotelu.
"Jo, ti si jdou asi na kafe, dyť to známe, jako u nás," pomyslím si, ale to už přijíždí druhé policejní auto a z něj vybíhají další dva. Potkávají se na chodníku před hotelem, prohodí pár slov a ženou se do altánu za rohem, kde sedí skupinka lidí. Čtyři posílají pryč, dva odvádí naproti do budovy. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem stihla jen Robertovi poslat zprávu, že přijeli policajti a stojí u motorek. Než stihl přijít dolů, už byli i pryč.
Byl to takový poklidný večer, na okraji malého městečka.

Najeto: 302 km.

Středa 15.8.

Jedna z těch horších zemljanek.Ráno se budíme do zataženého nebe a předpověď vůbec nevypadá příznivě. Zrovna dnes nás čeká úsek úplně mimo hlavní tahy, který jsme si po dlouhém zvažování sami vybrali, abychom viděli ještě něco víc z bočních cest. Míříme k Rybinské přehradě, z které vytéká řeka Volha a dále do města Čerepovec, údajně jednoho z nejvíce znečištěných měst na světě.

Cesta je rozbitá, samá díra a do toho začíná pršet. Když po několika hodinách ploužení po silnici přijíždíme do města Rybinsk, s obavami sledujeme radar, který ukazuje velkou dešťovou frontu. No nic, dáme si kafe, cigáro, oblékneme pláštěnky a pojedeme dál.
Vraťa s Tomášem jsou názoru, že to nebude tak zlé a oblíkat se nebudou. Kupujeme tady kafe, zapalujeme cigáro a už na nás někdo křičí. Už tolikrát jsme to slyšeli:
"Zděs nět možno kuriť!"
Robert se slušně zeptá:
"A kdě možno kuriť?"
Chlapík se otočí směrem k cestě a mávne tím směrem rukou:
"Na daróge!"
Prší. Asi jediný den a zrovna když jsem vybral tu nejhorší cestu, kde odmítal jet i Google.Odcházíme tedy nějakých 100 metrů od benzínky, na darógu.

Zaopatření pláštěnkami, teda já a Robert, vyrážíme dál. Déšť sílí a na děravých cestách se tvoří velké kaluže. Navíc se nám mlží helmy a začínáme si připadat, jako v Norsku. Vyklopit helmu, odmlžit, zaklopit. Jak už Robert psal, není dobré vyklápět helmu ve chvíli, kdy vás míjí v protisměru auto, projíždějící obrovskou kaluží, jejíž obsah máte rázem nejen v obličeji, ale i všude tam, kam z něj steče.

Da da, éto nět óčeň choróšaja ideja. Pravdou je, že chybami by se měl člověk učit a tak potom, co mi to projíždějící auto chvístlo celou kaluž do otevřené helmy, naučil jsem se ji zavírat. Vivat Schuberth! Vivat PinLock! Zase jsem měl jenom malinký zamlžený průzor, musel jsem jet s pootevřenou helmou a s každým autem ji vtipně zavírat. Óčeň směšnoje eto býlo.

O pár kilometrů dál nás Vraťa s Tomášem předjíždějí, abychom je pak našli na zastávce, jak se soukají do pláštěnek.
"No, hoši, neříkal jsem to, že bude potřeba se obléct?" pronese Robert, pokuřujíc u zastávky.

Vazmóžno sdělať foto? Počemů? Ale nakonec to paní pochopila.Zbytek cesty jedeme v dešti, z přehrady nevidíme nic a tato cesta je jedním z nejhorších úseků, jakým jsme zatím v Rusku jeli. Když přijíždíme k hotelu na okraji Čerepovce, těšíme se do sucha a tepla. Paní na recepci nás opět ujišťuje o tom, že na parkoviště vidí kamerami a ochotně nám přiděluje pokoje. Ignoruje kaluže vody, které po nás zůstávají, a vysvětluje nám, kam si máme zajít na večeři.
Vcházíme do prostorného pokoje s televizí, wifi a koupelnou, v které vedou horké teplovodní trubku. Hurá! Aspoň něco usušíme. Nahážeme na ně všechno mokré, já rukavice, Robert triko a jdeme na večeři.

Jídlo si koupíte studené a sami si ho přihřejete v mikrovlnce. Taky už je dost pozdě.Kousek od hotelu jsme narazili na místní jídelnu, kde měli na výběr z hotových jídel. Rozvalili jsme se u stolečku, ohřáli si jídlo v mikrovlnce a doufali, že venku konečně přestane pršet. Bylo to takové malé, v tom dešti a černých mracích neutěšeně vypadající městečko. Staré paneláky, pár obchodů a jedna velká cesta, vedoucí do centra.

Po návratu na hotel jsme zkontrolovali usychající oblečení na trubkách a převěsili všechno mokré. Uléhám do postele, když z koupelny se ozve Robert:
"Proč si sušíš jen jednu rukavici? Ty už máš tu druhou suchou?"
Přemýšlím honem, kam by se poděla druhá rukavice, protože určitě suším obě. V tu chvíli mi to dojde. Vyskočím z postele, ale to už slyším:
"A jéje, Haničko, už jsem ji našel."

Je mi to jasné dřív, než tam dojdu. Jak Robert převěšoval svoje triko, moje rukavice spadla z trubky rovnou do záchodu pod ní. A je vymalováno. Téměř suchá rukavice se znovu nacucala vodou, nevím, a ani nechci vědět jakou, ale dost mě vyděsila představa zítřejší jízdy v mokré rukavici. Norsko znovu už opravdu ne! Naštěstí do rána uschla a navíc, radar na ráno ukazoval slunečno.

Najeto: 274 km.

Čtvrtek 16.8.

Je libo trochu čerstvého vzduchu: Tak dýchejte zhluboka, ať se vám roztáhne hrudní košíček.Opravdu ráno už svítilo sluníčko a tak jsme se zase sbalili a vyrazili na další cestu. Před námi stál Čerepovec, s areálem společnosti Severstal, největšího zpracovatele oceli na světě. Pátrám po kouřících komínech, jak jsem to viděla v nějakém dokumentu a na poslední chvíli, těsně před výjezdem z města, zahlídnu malou odbočku, za níž v dáli se tyčí nějaké průmyslové stavby. Vracíme se tedy zpět, abychom se na to podívali zblízka.

Projíždíme podél obrovského areálu monstrózních budov a nespočtu velkých, malých, tenkých i tlustých komínů, chrlících různobarevný dým do oblak. Nebe je nad nimi zbarveno někde hnědě, někde žlutě, někde není vidět vůbec. Kolem budov stojí bezpočet jízdních kol a aut zaměstnanců továrny. Asi po dvou kilometrech přijíždíme k vjezdové bráně do areálu, kde už nás zastavuje místní hlídač, kterému se Robert snaží namluvit, že se chceme touto cestou dostat do Petrohradu.
"Daróga zakrýta!" Odbude nás hlídač a věnuje se přijíždějícímu autu. Otáčíme se a míříme zpět, znovu kolem celé továrny, na hlavní cestu. Nechtěli jsme tudy projet. Jen jsme to chtěli vidět zblízka.

Mají tu i vnitrofiremní dopravu!Ano, ono bylo celkem jasné, že je daróga zakrýta, jenom jsem to chtěl vidět zblízka a čekal jsem, co ten hlídač udělá. Nakonec, kdysi tu cesta vedla, navigace ji viděla. A taky, není dobré se dívat na dokumenty s americkým motorkářem, který i trochu kouřící komín považuje za apokalypsu a konec veškerého lidstva. Trochu dýmečku tu bylo no... Ale museli jsme ten areál hledat, jinak bysme ho minuli. Pravda, hledali jsme ho po čichu.

Když daleko za městem zastavujeme, díváme se z dálky, jak velké území továrna zabírá. Táhne se až někam do dáli a jak někde psali, je postavena na délce čtyř kilometrů, podél města. Působí až děsivě, jak komíny lemují město a zbarvují nebe nad ním do různých barevných podob.

Soudružka se tváří hrdě, zřejmě má řešení, které zbaví lidstvo této rostliny. A pěkně po bolševicku!Cesta je dnes podstatně lepší, než ta včerejší. Trošku jsme měli obavy, že jestli dnes pojedeme po něčem takovém, jak včera, do Tichvinu nikdy nedojedeme. A tak poklidným tempem míjíme domečky, upravené paneláky malých měst, strážní budky, louky, lesy a lány Bolševníku.
Bolševník velkolepý je zajímavá kytka, pocházející z Kavkazu. Patří mezi silně toxické a invazivní rostliny, které jsou schopny zlikvidovat všechnu vegetaci kolem a rozmnožit se třeba na celém poli. Pokud se vám dostane na kůži, způsobí podráždění nebo dokonce puchýře, jako při popáleninách. Dorůstá výšky až pět metrů a mně to nedalo a pro srovnání jsem si pod něj stoupla. Pravda, žádný hrdinský čin to nebyl, protože už byl suchý. Chtělo to jen trošku se prodrat hustým porostem, překonat blátivou kaluž a dávat pozor na zbytky živých listů. Ale za foto u monstrózní rostliny, které se bojí zemědělci po celém světě, za to stálo.

V odpoledních hodinách přijíždíme do sluncem zalitého města Tichvin. Ubytujeme se v malém hotýlku u silnice a motorky odvážíme na hlídané parkoviště, které je kousek za rohem. Přísný pán nám ukazuje, kde máme zaparkovat, vypisuje nám lístek, a když se tam asi po hodině vracím pro zapomenuté klíče od motorky, upře na mě zkoumavý pohled:
"Štó vy chóčetě?"
Pak mu dochází, že patřím k motorkám, jen už na sobě nemám motorkářské oblečení. Pes za oknem mě sleduje ostražitým pohledem. Tak má vypadat hlídané parkoviště.

Jo, tak má vypadat. Dovedeš si představit, že by ty zmalované výběrčí peněz u závory parkoviště měly u sebe psa? A takového, jaký byl ten německý ovčák tady? Jak dlouho by taková nanynka přežila? Pche, dnes se už nic nehlídá, dnes se jenom vybírá a pokutuje, protože peníze především! Už se těším na dobu, kdy se budem pokutovat navzájem. Západ! Západ!

Cosi jsem vyfotil v obchodě, aby bylo vidět, že i tady se dá normálně žít.Vyrážíme do města a zastavujeme se u nějakého nákupního centra. Nakoukneme do pár obchodů a kluci kupují karty na data a volání. Netrefili se výběrem úplně přesně. Chtěli volat domů, ale koupili si karty jen na místní volání. Nu što, kdyby chtěli, mohli se zeptat a ne jen poslouchat smršť ruské prodejkyně, která jim vše vysvětlovala, ale netušila, že jí nerozumí.

Dívali jsme se do vitrín na vystavené zboží a zjistili, že je tady k dostání úplně všechno. Kromě fotoaparátů také kamery, mobily, různé příslušenství a to vše za pro nás nepochopitelné ceny. Za tyhle peníze u nás tohle zboží nekoupíme a chvíli přemýšlíme nad koupí malého foťáku. Jenže, co pak se zárukou. To je asi jediná potíž. V podstatě všechno tady vyšlo o třetinu ceny míň, než u nás.

To nic, to si jenom děti hrajou. To je přece normální, že?Hned vedle nákupního centra míjíme dětské hřiště, plné dětí a rodičů a různých zvířat. Teda, já tam viděla i osla. Stejně tak dětská hřiště mezi paneláky jsou plná dětí. Co tam dělají? Proč lozí po těch průlezkách a kopou do balónu. Neměli by raději sedět doma u počítače nebo televize? To by jim jistě dalo mnohem víc, než nějaké pobíhání po hřišti. Úplně teď slyším argument, že jim nic jiného nezbývá. Protože oni přece počítače a televize nemají a proto si musí najít takovou "obyčejnou" zábavu. Podle mě, tahle obyčejná zábava je pro ně mnohem přínosnější, než bublina počítačů, mobilů, tabletů, facebooků a dalších podobných blbostí.

Uvedené ceny je nutné násobit x0,3, pokud mají vyjít naše koruny.Na závěr jsme ještě zamířili k dalšímu nákupnímu středisku. Ne že bychom chtěli nakupovat, ale chtěli jsme se podívat na ceny potravin. Při té příležitosti si tam Robert přece jen koupil něco na zub a když se pak vracím z malého obchůdku se sáčkem broskví, už z dálky vidím, jak kluci sedí na lavičce před nákupákem a Robert loví ze sklínky kyselé okurky. Další adept na "pónos" (průjem).

To Vraťa jím trpěl už pár dní a tak nakonec dal na moji radu a zašli jsme spolu do lékárny.
Ruštině jsem se věnovala celkem dost, než jsme sem jeli a neměla problém, se někde domluvit. Ale hatmatilka, kterou na mě spustila akční paní v lékárně, mě zaskočila. Paní mluvila strašně rychle, slova splývala do jednoho a až po nějaké době jsem pochopila, že se ptá, jestli chceme aby měl průjem nebo neměl průjem.
"Vy chatítě paličíť na pónos?" Paličíť? Snažím se zpracovat dotaz a pochopit význam. Jó, políčit, jako, políčit na něj, takže se ho zbavit!
"Da, my něchóčem, što by u něvó byl pónos!"
Hurá, paní pochopila, my taky a s vděkem jsme koupili nějaké tabletky, které nám doporučila. Jak Vraťa později uznal, pomohly. Naše úsilí nebylo marné.

Restaurace v hotýlku Starý dům. Pěkné.A hlavně tu moc dobře vařili.Na večeři jsme zašli do restaurace hotelu. Malá, útulná, příjemná obsluha, jen Vraťa s Tomášem si zase neuměli vybrat. Ach ta azbuka! K jídlu nám hrála dokonce živá hudba. Jednu chvíli si tam nějaký muzikant rozložil v rohu místnosti klávesy, hrál na kytaru a zpíval. Když nám slečna na závěr donesla účet, začali jsme zkoumat, kdo co platí a tak nějak jí dali do kasírky celkovou částku. Snad jsme to dobře spočítali, přemýšlím a pokukuju po ní, co bude.
Vraťa se bezstarostně rozvalí na židli:
"Šak to spočítaj a kdyžtak dóndi."
Slečna nám pak s úsměvem donesla zpět účtenku a vše tedy bylo v pořádku.

Zítra už míříme do Petrohradu a když jsem plánovala cestu kolem Ladožského jezera, věděla jsem, že je tam bývalá vojenská pevnost, dnes nazývaná Šlisselburg a kousek dál Daróga žízni, což jsou dvě významé oblasti z doby 2.světové války. Máme to téměř na trase a tak se domluvíme, že se tam podíváme.

Najeto: 357 km.


Pátek 17.8.

Ráno nabíráme směr Ladožské jezero, Petrohrad. Když po pár kilometrech kolem Ladožského jezera vidíme ceduli, označující, že pevnost Šlisselburg je do prava, tři kilometry, Vraťa, jedoucí v čele, ji úspěšně míjí a jede dál. No jo, azbuka. Když on si to nepřečte.
Později jsme ale přece jen sjeli z hlavní cesty a odbočili směrem na Orešek, což byla oblast naproti Šlisserburgu. Pokračujeme dál kolem vody, k válečnému muzeu Daróga žízni.

Památník Cesty života.Jedeme po malých cestičkách lesem, přejíždíme nespočet kolejí a kromě asi dvou vesniček, je všude pusto a prázdno. Asi po deseti kilometrech se dostáváme až na samý okraj jezera, vjíždíme do oblasti Ladožské jezero a zastavujeme u památníku, symbolizujícího cestu z Ladožského jezera. Dva betonové oblouky , hořící oheň a pamětní deska připomínají, že tudy za války vedla cesta, kterou Rusové zásobovali tehdejší Leningrad. Díváme se do dáli, na rozlehlé jezero a přemýšlíme, jak chytře to tenkrát vymysleli, když dováželi potraviny a vše potřebné v létě lodí, v zimě po ledové ploše zamrzlého jezera. Do naší přemýšlivé chvilky však vstupují zese šikmoocí, kteří vyskákali z turistického autubusu a ženou se k nám, nablikat zase spoustu fotografií.

Vydáváme se tedy dál po cestě, k muzeu Daróga žízni, které je odsud jen pár set metrů. Moc se nám nechce brát s sebou zase tankvak, helmy a vše další, ale jak později zjišťujeme, u vchodu jsou boxy, kde si můžeme všechno zamknout. Necháváme si tedy jen foťák a kameru a prohlídky muzea může začít. Přísně vypadající strážný u vchodu se nás ještě ptá, jestli nemáme u sebe nějaké nože nebo zbraně. Nic takového neneseme a tak můžeme jít dál.

Pěkná čistá a klidná vzpomínka na obětavot, hrdost a chrabrost ruského lidu.S úctou ke vší té snaze a píli, kterou Rusové za války dali tomuto způsobu obrany, procházíme kolem vystavené techniky lodí, letadel, kulometů a památníků na padlé nebo realizátory nápadu. Najednou nám dochází, proč jsme cestou sem přejížděli tolik železničních přejezdů, nespočet kolejí, vedoucích do nikam. Nevedly do nikam, vedly rovnou k jezeru, kde bylo z vagónů vykládáno zboží, přivezené pro Leningrad. Když se díváme na mapku bojové situace, jak bylo Rusko obklíčeno Němci, uvědomujeme si, jak obrovské úsilí musel ruský národ vyvinout, aby dosáhl udržení Leningradu. A dokázali to!

Tady se mi líbilo. Ani ne tak ta vojenská technika, jak spíš duch tohoto místa. Byl tu klid, nebyli tu lidi a dokonce ani žádný čínský zájezd takže jsem mohl pochopit atmosféru místa. A musím říct, že vzdávám hold lidem, kteří tohle dokázali a taky musím říct, že ta zvláštní hrdost je v nich pořád. Vidím ji v očích každého člověka, kterého jsme potkali a je to dobře, protože ti lidi ví, kam patří a jsou na to hrdí. Ano, v tomto ohledu jim závidím.

Pevnost Orešek.Znaveni sluncem a dlouhým chozením, se vracíme k motorkám. Kousek jedeme stejnou cestou a před výjezdem na hlavní ještě sjíždíme k pevnosti Orešek, která stojí naproti Šlisselburgu. Tyto dvě pevnosti za války bránily vtok řeky Něvy, která protéká současným Petrohradem. Na druhou pevnost bychom museli lodí a tak se spokojíme s pohledem z druhého břehu. Naproti nás stojí pevnost, která v pozdější době sloužila jako vězení. Zblízka se na ni nepodíváme, ale to nevadí. Třeba někdy příště...

Vracíme se na hlavní cestu a míříme do Petrohradu. Vraťa zase vedle podle Googlu a po velkých, poloprázdných cestách, vjíždíme do Petrohradu. Podle názoru Rusů, které jsme cestou párkrát slyšeli, je Petrohrad hezčí, než Moskva. Rozloha města je asi 1 450km2 , počet obyvatel asi 5 milionů.

Jezdit na motorce po Petrohradu je pohodička. Projíždíme zase nějakým centrem a Vraťa nás vede k hotelu. Když pak zastavujeme v nějaké uličce, kousek od hlavní cesty zjišťujeme, že Vraťa si dal do navigace trošku jiný hotel, než jsme měli v plánu a navíc tady žádný nebyl. Jedeme tedy dál centrem, míjíme velké cihlové budovy, planetárium, Warshavsky expres, školy a instituce. Vše vypadá upraveně a čistě, nepanuje tady žádný chaos pobíhajících lidí, ani mraky spěchajících aut. Po pár kilometrech přijíždíme k hotelu mimo centrum, který nám někdo doporučil na netu, Hotel Volkovski.

Parkujeme před hotelem, pod kamerama, na recepci nás vítá usměvavá paní. Oni se tady v Rusku všichni usmívají a jsou milí. V nějakém dokumentu říkali, že je to přesně opačně, ale není to pravda. Součástí hotelu není restaurace, ale zato tady mají krásnou, vybavenou kuchyňku a dokonce jsme si mohli oprat prádlo v pračce. Cena za ubytování za pokoj pro dva, na tři noci, vyšla na 7 500 rublů.

Jo, na tohle bych chtěl zvlášť upozornit: VŠICHNI SE POŘÁD USMÍVAJÍ. Ano, je to tak, v Rusku jsou všichni tak nějak v klidu, neženou se pořád nesmyslně do nikam, jsou milí, příjemní a usměvaví. Já vím, že to zní divně, ale je to prostě tak.

Hotel, co nám doporučili nějací Češi. Klid, ticho, čisto a přitom blízko centra.Vydali jsme se tedy do malého obchůdku, kousek za rohem, koupit něco k večeři. Dva malé magazíny byly kousek od sebe, koupit se v nich dalo od jídla, až po drogerii a otevřeno měli od osmi ráno, až do desíti do večera. Vraťovi s Tomášem se nechce chystat si večeři a tak zamířili do místního burgeru, dát si něco hotového.

Čekáme na ně venku, když se asi po pěti minutách vrací:

"My si nevybereme. My to nemůžeme přečíst, co tam mají."
Jdu tedy s nimi, kluci si vybírají, co chtějí. Vraťa tím svým klasickým stylem:
"Já bych si dal hentamto, jak je to na tom obrázku."
Paní se ptá, jestli i něco k pití, já to tlumočím Vraťovi a pak zase zpátky paní u obsluhy. Tak nějak podobně probíhalo objednání jídel, protože menu v angličtině tady fakt nemají.

Když večer před hotelem ještě vytahujeme nějaké věci z kufrů, přitočil se k nám nějaký Rus, bydlící v hotelu a velmi slušně se zeptal, jestli budeme ráno s motorkami odjíždět. Za oknem, pod kterým stojíme, mu spí děti a tak by nerad… . Ujistíme ho, že ráno motorky startovat nebudeme, pán nám poděkuje a spokojeně odchází.

Najeto: 328 km.

Sobota 18.8.

Ráno se chystáme na Auroru. Vzpomínáme na základní "fakta", která nám tloukli do hlavy na základní škole a já osobně se nemůžu dočkat, až ji uvidím.

Hmm. Tak o této lodičce jsme se roky učili. Konečně tě vidím, drahá...Taxík nás vysadil na nábřeží protékající řeky Něvy a v dálce už vidíme bájný křižník Aurora a kolem něj, jak jinak, davy lidí. Když přicházíme blíž, slyšíme i harmoniku a nějací místní tady vyhrávají pro turisty známou píseň Výchadila na běreg Kaťuša… Poctivě si vystojíme řadu na vstupenky, abychom zjistil, že i zde mají turisté 50% přirážku k ceně místních. Platíme 600 rublů a procházíme běžnou kontrolou u vstupu. Běžnou se rozumí zase ukázat batoh, ledvinku a vše co máme u sebe, co nutně nepotřebujeme, můžeme zamknout do skříňky a už vystupujeme po můstku nahoru do křižníku.

Udělat si tady samostatné foto, je naprosto nemožná věc, protože ze všech stran jsme obklíčeni hloučky turistů. Trpělivě si prohlížíme vystavenou munici, děla a vůbec vybavení lodě a čekáme na vhodnou příležitost. Někdy marně.

Křižník prošel velkou rekonstrukcí, než jej zakotvili tady v Petrohradu a přesto, že je mu přes sto let, vypadá hodně zachovale. Je vnímán jako symbol bolševické revoluce v roce 1917, kdy měl údajně výstřelem na Zimní palác tuto revoluci zahájit. Procházíme velkou palubou, vše je naleštěné a čisté. Jak už nám bylo vysvětleno, tyhle památníky jsou zde vnímány, jako artefakty předchozí doby a atrakce pro turisty. V podpalubí jsou pak ve vitrínách vystavené různé ruční zbraně, na zdech dobové obrazy, na podstavcích různé bysty námořníků a velitelů.

Paluba bájné Aurory.Je zajímavé vidět na vlastní oči to, o čem nám vyprávěli učitelé na základní škole. Pojem Aurora zná dnes určitě každý, kdo je našeho věku a výše. Ale asi nebude moc těch, kteří mohli stát na její palubě. Našli se někteří, co považovali naši cestu sem za oslavu Ruska nebo tehdejší revoluce. My jsme se ale nepřijeli proto, abychom posuzovali, co země, v které jsme, udělala nebo dělá špatně nebo správně. Jsme tady proto, abychom viděli zdejší život a udělali si svůj pohled. Nepřísluší nám někoho za něco odsuzovat. A pokud bychom se na to dívali ze strany těch, kteří říkají, Rusové nás okupovali, ta revoluce nebyla správně, do takové země nejezděte, pak bychom na to museli říct:
"Ale Německo bylo původcem světových válek. Taky nás okupovalo. Když pojedeme do Německa, budete nám říkat totéž?" Nebudete.

Gánička, aní něpanimájut. Za tenhle názor tě u nás všichni ukamenují. Takové věci se neříkají veřejně, říkat se může jenom to, co píšou nebo vysílají hlavní televizní stanice. A podle nich je Rusko přece Říše zla!

Scházíme se venku před vstupem a pak se společně vydáváme po břehu Něvy, na malou procházku po nábřeží. Původně si myslíme, že dojdeme až k Petropavlovské pevnosti, ale do cesty se nám postavil nějaký černoch, prodávající lístky na plavbu lodí po kanálech Petrohradu. Neodoláme jeho přesvědčivému povídání o tom, jak je to krásný zážitek a kupujeme lístky. Přímo tady, on-line platba kartou na přenosném terminálu, za 500 rublů. Dobře jsou tady na turisty připravení.

Ten černoch byl dobrý. Nejdřív mluvil rusky, to jsem zkoušel pobrat, ale nepobral, tak jsme to zkusili anglicky, to zase nepobral on. Ale lístky nám prodal a nakonec i loďka přijela. A ta platba kartou... ano, všude se tady dalo platit kartou, dokonce i ten malý obchodníček, prodávající hadry v podchodě měl platební terminál. Hmm, na to nějak nejsem zvyklý, u nás v rozvinuté kapitalistické společnosti nezaplatím kartou ani složenku na poště.

Ta je naše! Výborně, tak jsme se konečně dočkali. Bude výlet!Posedáváme na houpajícím se molu a čekáme na lodičku, která nás vyveze po krásách Petrohradu. Po pár minutách už se snažíme najít nějaké volné místo na sednutí s tím, abychom měli možnost si taky něco vyfotit. Pomalou plavbou míjíme kostely, chrámy, muzea a paláce, jejichž kopule zlatě svítí do dálky.
Na jedné zastávce se lodička na chvíli trošku uvolnila a my máme možnost přesunout se všichni k jednomu stolečku. K nám ještě přisedá paní, s malým chlapcem a u Roberta hned poutá pozornost. Pozoruje ji jedním očkem a potichu mi vysvětluje, jak je to milá paní, jak se stará o toho chlapečka, že je taková čistá… a Vraťa, který to slyší, nemá nic jiného na práci, než začít Roberta popichovat, že sa mu paní lůbí a jen tak mimochodem pronese:
"Paní, dáte mu?"
Paní sedí, rozhlíží se kolem a svoji pozornost věnuje synkovi. Když pak po několika zastaveních vystupuje, otočí se směrem k nám a pronese plynnou češtinou: "Tak nashledanou, mějte se pěkně."
Jediný, kdo stihl v úžasu zareagovat, byl Robert:
"Vy umíte česky?"
"Ano, já rozumím česky, chvíli jsem se češtinu učila. Tak nashledanou." odpověděla s úsměvem a vystoupila se synkem z lodi.

Dodnes nevíme, co všechno paní z našich rozhovorů slyšela a čemu všemu rozuměla. Jen doufáme, že Vraťovo: "Hén je hajzl," nepobrala.

Nojo, tohle se prostě stát muselo. Vždycky, když si začnu myslet, že mi v nějaké zemi nikdo nerozumí a vykládat nesmysly, najde se nějaký turista, který mi to patřičně vysvětlí. Tady bylo zvláštní to, že to nebyla turistka. No ale fakt to byla zajímavá paní, doteď si ji pamatuju a vůbec se nedivím, že nám rozuměla, bylo vidět, že je jiná...

Otevírání mostů v nočním Petrohradu.Když jsme pak kousek od Zimního paláce vystoupili z lodi, přišel Vraťa s nápadem, koupit si lístky na noční plavbu Petrohradem. Někde jsme slyšeli, že je to krásná podívaná, vidět z loďky otvírání mostů a proplouvat mezi osvětlenými kanály. Za podívanou by to určitě stálo, ale nakonec jsme se s Robertem rozhodli, že už toho bylo dnes dost a tak si kluci koupili lístky jen pro sebe.

Z přístaviště jsme se pak vydali uličkami do centra, podívat se do místních obchůdků na různé suvenýry a jako na každé cestě, i tady jsme pátrali po nálepkách. Prošli jsme nespočet obchodů, viděli houslistku, která před Ermitáží hrála na housle, potkali davy turistů, ale nálepky nikde.
Taxíkem jsme se pak vrátili na hotel, povečeřeli v malé kuchyňce na hotelu a Tomáš přes internet koupil na další den lístky do Ermitáže za 600 rublů na osobu.


Neděle 19.8.

Alexandrovský sloup. Tohle nepřehlídnete, teda všichni kromě mě.Ermitáž je umístěna v budově Zimního paláce a sbírky, které se v ní nachází, byly založeny v roce 1764 Kateřinou II Velikou. Obsahují asi 65 tisíc exponátů z celého světa a projít ji detailně, je na několik dní. Navíc asi neexistuje nikdo, kdo by muzeum prošel s tím, že by všemu rozuměl, protože roznamitost exponátů je tak obsáhlá, že takový člověk by musel rozumět kultuře celého světa. Nespočetné množství obrazů, soch, nábytku a různých starobylých artefaktů, je vystaveno v 350 sálech. Všude jsou turisti, především opět z Asie, nikde se nedá udělat samostatné foto. Marně se navzájem hledáme a není vůbec šance, dostat se mimo davy.

"Kdybychom se náhodou ztratili, tak se sejdeme u Alexandrovského sloupu," říkám Robertovi.
Chvíli se na mě nechápavě dívá a pak pronese:
"Tak kdybychom se takto domluvili, tak už se nikdy nepotkáme. Protože nemám tušení co a kde je Alexandrovský sloup."
Snažím se mu vysvětlit, že je to ten sloup, co jsme kolem něj šli na náměstí, když odmítl jedné slečně nabízenou službu, vyfotografovat se s ní za peníze v jejím dobovém kostýmu. Ale všechna snaha marná a tak se držíme nějak poblíž, vyhýbat se davům a přitom ještě sledovat, co vlastně míjíme.

Fakt ta mumei vypadá jako pravá... Nechápu, jak se jim to povedlo. Oběma. Předchozím i současným.Už jsme byli skoro na odchodu, když v posledním sále nacházíme expozici egyptské kultury. Tady teprve to začalo Roberta bavit a jak říkal, kdyby mohl, zůstal by tam hodiny. Vytavené mumie, hieroglyfy, sošky a sarkofágy skutečně působily tajemným dojmem a zajímavě. Rádi bychom si taky něco vyfotili na památku, ale znovu se potkáváme s problémem davů turistů. Někteří se fotili u všeho, jiní dlouhé minuty stáli před vystaveným exponátem a zabránili tím komukoli dalšímu, si ho vyfotit.
Protože vím, jaký vztah k Egyptu Robert má, beru kluky stranou a nechávám mu prostor, prohlídnout si vše v klidu. I tak je to málo. Kdyby mohl, stál by tady celé hodiny.

Pravda, je to pravda. Ten sál byl dost velký a plný všeho možného. Kde se vám jenom tak poštěstí vidět zblízka opravdovou vybalenou mumii nebo si sáhnout na pravý sarkofág z Gízy? A to nemluvím o všech těch soškách a předmětech popsaných těmi podivnými hieroglyfy. To jsou věci, které jsem doteď viděl jenom v různých dokumentech a teď mám možnost si na to i sáhnout, navzdory zákazu, pochopitelně. Tady bych opravdu potřeboval víc času. Z toho plyne poučení: Chceš-li jít do Ermitáže, zbav se všeho, co tě váže. Nedbej data ani času, užij si tu velkou krásu.

Tentokrát si raděj vezmem nějakou zastřešenou.Když se konečně prodereme ven, vycházíme na deštivou ulici, nad námi zatažené nebe, prší a fouká. Výborné. Do Ermitáže jsme vcházeli za jasného slunce, teď je venku šero, ponuré počasí a zima. Tohle na nějakou procházku nevypadá. A protože se nám líbila včerejší cesta lodí, volíme znovu nějaký okruh. Původně jsme tedy mysleli okruh, ale nakonec jsme tak nějak neplánovaně nasedli na loď do královských zahrad, zvaných Petěrgof. Je to obrovský komplex, postavený v roce 1907, jako sídlo cara Petra I. Součástí je královský palác, obklopený zahradami s fontánami, sochami a jezírky.

Lachta centrum, nejvyšší mrakodrap v Evropě.Za 400 rublů nasedáme do loďky, která je naštěstí krytá a vyplouváme na asi 30 kilometrů vzdálené místo královských zahrad. Cestou míjíme mrakodrap Lachta o kterém Vraťa básní, už co jsme přijeli do Petrohradu. Je to největší mrakodrap v Evropě, nedávno postavený na okraji města. A tak když už plujeme kolem, zkusím vykouknout ven a udělat nějaké foto. Na venkovní plošině mě bičuje déšť, fučí vítr a loď se prudce houpe pod nárazem rozbouřených vln, ale něco málo se mi vyfotit přece jen podařilo.

V průběhu plavby se najednou někde vynořil nějaký chlapík, otevřel kufr a začal turistům nabízet různé upomínkové předměty, mapky, knihy a podobné věci. Naši pozornost upoutala malá, zelená věcička a oběma nám hned bylo jasné, co to je. Pláštěnka! V tuto chvíli byla pláštěnka tím nejzajímavějším, co nám mohl prodejce nabídnout. Nejen, že nás ochrání před deštěm, ale také před větrem a bude v ní tepleji. Což by jistě uvítali hlavně ti, co měli na sobě trika s krátkým rukávem a kraťasy. Jdu a kupuju tři pláštěnky. Tomáš nechtěl.

O pár minut později už vysedáme u kulturního centra Petěrgof, oblíkáme si pláštěnky a následně zjišťujeme, že pokud chceme vůbec někam projít od mola, musíme zaplatit vstupné, protože tady se prostě počítá, že když už sem přijedete, jdete do zahrad. No ale běžte do zahrad v tomto počasí. Zase, když už jsme tady… Nakonec se domlouváme, že do zahrad v tomto počasí fakt ne a nastává složitá domluva u vstupného, že jsme sice přijeli lodí, ale do zahrad jít nechceme a potřebujeme lístek na zpáteční loď. Paní se to moc nelíbí a až po chvíli otevírá branku se slovy:
"Adin móžno vchodiť!" Prochází tedy Robert, kupuje nám lístky a po molu se vracíme zpět do přístaviště na zpáteční loď.

Éto býla ašíbka, ja něchatěl idtí v sády. No to asi byla moje chyba, chtěl jsem znovu na okruh a nějak jsem nepochopil, kam tato loď jede. Ale viděli jste to všichni, čert aby se v tom vyznal, chaos tam byl hrozný. Tady jsem viděl v pokladnách za přepážkami teda dost divoké Barbíny, ty byly zmalované tak, že vypadaly jak voskové figuríny. V souvislosti s voskovou figurínou se mi vybavuje... ale nic. Radši nic.No a teď se teda musíme ptát, kdo způsobil, že sám náčelník učinil špatné rozhodnutí? Kdo může za to, že jsem objednal špatnou loďku?

Zima a prší. Ale to nás nezastaví, půjdeme se schovat na hotel.Z lodi vysedáme opět kousek od Ermitáže a protože déšť ani vítr nepolevují, a na nějakou procházku městem to nevypadá, vracíme se zpátky na hotel.
Protože je ještě brzy a nám se nechce poslední den zůstávat na hotelu, domluvíme se, že se trošku usušíme, oblečeme a pojedeme se ještě jednou podívat do města. Necháváme se vysadit u dalšího luxusního obchodního domu a procházíme pasáží na druhou stranu ulice.

Procházíme podchodem pod silnicí a tady narazíme na malé obchůdky se suvenýry, oblečením, hrníčky, no prostě všechno možné. Pátráme po nálepkách a taky po něčem, co bychom si koupili domů na památku. Nálepky jsme nesehnali, ale s práznou jsme neodešli. Nějaký hrníček s Putinem, sošky a zapalovač s krásným ruským znakem máme. Tedy, zapalovač mám já. Paní druhý pro Roberta nenašla a tak jsme znovu obcházeli všechny obchůdky, jestli někde nenajdeme stejný. Nenašli a tak jsme se znovu vrátili do toho původního. Vysvětlujeme paní znovu, že fakt chceme ještě jeden, když v tom jej druhá prodavačka, přehrabujíc krabici, s úsměvem podává Robertovi. Tak hurá. Máme, co jsme chtěli. Na třetí pokus.

Ten zapalovač je dobrý, vypadá to jak benzíňák, hoří to jak benzíňák, ale není to benzíňák. Prostě rarita z Ruska. O to ho mám raději.

Vycházíme ven a najednou v tom davu lidí slyšíme češtinu a do řeči se s námi dává paní, která sem přiletěla letadlem s nějakou skupinkou turistů aby si prohlídli Petrohrad. Prostě si sem jen tak přiletí, pochodí nějaké památky a obchody a pak zase odletí domů. Taky způsob cestování.

Procházíme dál, velkou ulicí, lemovanou obchody a Vraťa s Tomem už zase pátrají, kde by se najedli. Nacházíme zase nějaký burger a já jdu pro jistotu s nimi dovnitř. Vraťa si ale poradil. Stoupl si před pult, zadíval se na obrázky s jídlem, ukázal prstem a řekl pánovi za pultem své obvyklé:
"Tož já bych si dal hento a tady tu vodu."
Obsluhující pochopil a Tomáš to udělal podobným způsobem. Vycházím tedy ven, dáváme si s Robertem cigáro a trpělivě čekáme, až se ti dva nají. Dokouříme a přemýšlíme, kam vyhodit dokouřené cigáro.

"Zděs nět koš," pronese Robert už několikrát použitou hlášku, která vznikla hned někde na začátku Ruska. Díváme se na uklizené ulice, nikde ani smítko. Tady si prostě nedovolíte hodit vajgla na zem. Ne proto, že se to nesmí, ale protože vám to svědomí nedovolí. Je potřeba najít koš.

Ne na začátku Ruska, ale na konci Ukrajiny. Tam totiž opravdu nebyly koše a našinec, zvyklý na aspoň občasnou schránku na psí hovínka s tím má trochu problém. To bylo tehdy, na tom posledním ubytování, jak jsme nakupovali v ukrajinském vesnickém obchodě a vyšli ven. Já jsem dopil vodu z petky a potřeboval jsem místo v kufru na pivo a tak jsem ji chtěl vyhodit. No a.... nebylo kde. Akorát jsem netušil, že ta věta tak zlidoví...

Procházíme ještě podél obchodů, vcházíme do dalších podchodů, ale žádné další stánky už tady nejsou. Nálepky zase nebudou. Je čas, vrátit se na hotel. Čeká nás poslední večer v Petrohradu.

Taxikář, který nás k hotelu dovezl, slušný a upravený chlapík v obleku, chvíli postává opodál, kouří a očkem nás sleduje. Pak mu to nedá a přichází k nám, aby se zeptal na motorky, na cestu a tak. Chvíli jsme popovídali a pak odešel se slovy:
"Nu što, nádo rabótať, dasvidánija."

Chtěla jsi říct ten ušmudlaný hejsek ve smradlavém autě, v teplákách a se šiltovkou dozadu, co celou dobu nadával na to, že má málo peněz, auto moc žere, žena v bordelu málo vydělává a on i to málo včera prokloval na automatech, zatímco si objednával whisky a colu? Uber zakázat, Uber zakázat! Ježíš, pardón, my píšem o Rusku...

Takže myslíš toho upraveného a čistého pána, který přijel voňavou oktávkou, celou dobu se usmíval a říkal, že přes den dělá pro taxislužbu Yandex a večer jezdí v klidu pro Uber, protože mají spolu nějakou dohodu a jsou všichni v klidu? Myslíš toho pána, co kouřil opodál a nechtěl nás rušit, až se pak osmělil a přišel nás s úsměvem pozdravit? Jo tak to jo, to jsme v Rusku.

A jsme zase v teple hotelu.Vcházíme do tepla hotelu a na recepci se snažíme zjistit, jak je to s naší registrací.
Mladík, sedící u stolečku se tváří nechápavě a snaží se nám vysvětlit, že registraci nepotřebujeme. My ale trváme na svém a dostáváme se do hovoru, kterému nikdo z nás nerozumí. A tak Robert zkusí:
"Du jú spík ingliš?"
Mladík se zatváří rozpačitě, dostane ze sebe asi čtyři anglická slova, ale dál už neví. Nakonec nám nějakou registraci vystaví, protože chápe, že nás stejně nepřesvědčí a my spokojeně odcházíme na pokoj. Pomalu je čas, sbalit se na další cestu. Zítra nás čeká poslední den v Rusku, Pskov.

Pondělí 20.8.

Ani se mi moc nechce odjíždět, jsou tu všichni takoví milí a je tu pořád co vidět.Ráno si Vraťa vzpomněl, že chtěl ještě koupit domů ruskou vodku a tak se vydáváme do blízkého obchůdku. Když si ale naskládá do košíku čtyři malé láhve vodky, paní u pokladny zamračeně kroutí hlavou a něco Vraťovi vysvětluje. Vraťa samozřejmě nerozumí a tak se paní ptám, proč mu nechce vodku prodat. Dostává se mi vysvětlení, že alkoholické nápoje se můžou prodávat až od jedenácté hodiny. No prosím. A pak že se tady v Rusku chlastá od rána do večera.

Balíme motorky a tak nějak si začínáme uvědomovat, že pomalu opouštíme Rusko.

Po větší cestě, která vede až na hranice pokračuje dál, do Pskova, posledního města v Rusku, kde strávíme poslední noc. Pořád projíždíme kolem těch stejných domečků, přes malé vesničky a města, míjíme strážní budky a paneláky.
V městečku Pskov máme ubytování hned na okraji, v malém, útulném hotýlku. Jedinou vadou na kráse, kterou vnímal hlavně Robert, byl autoservis naproti přes ulici.
"Ty motorky už tady ráno nebudou. Ty už budou rozebrané naproti v té dílně nebo odvezené někam pryč."
Marně ho paní přesvědčuje, že na motorky vidí kamerou.

Když potom sedíme venku na lavičce před hotelem, zastaví u servisu dodávka.
"Vidíš, už jsou tady. Už si pro ně přijeli. Jen si teď všimli, že tady sedíme, tak musí počkat."

Hehehehe, ale správná dobrodružka si prostě umí poradit!No jo, to by nebyl Robert, aby to zas neviděl černě. A tak se po chvíli vydáváme do magazínu, koupit něco k večeři a Vraťa s Tomášem, nechtějí klasicky nic chystat, sedají na motorky a jedou se najíst někam do města. Koupili jsme nějaké párky, chleba a pivo, které paní ochotně uložila do soukromé lednice a párky jsme uvařili v ešusu ve sprchovém koutu v koupelně.
Proč v koupelně?
No, mám jednu takovou osobní zkušenost, kdy jsem v práci otevřela myčku a pára z ní spustila alarm požárního čidla. Může se to zdát nesmyslné, ale to se mi opravdu stalo. A na pokojích jsou čidla všude. Proto v koupelně.

Pěkný cihlák, jak za Bati.Když jsme po večeři zase vyšli ven před hotel, dodávka byla pryč. A motorky stály na parkovišti.
"Hm, tak asi přijedou později, až bude tma," přemýšlí zase Robert.
Dívám se kolem, ale nikde nikdo. Jen toulavý pes tady pobíhá kolem, aby si k nám pak na chvíli lehl.
Přepadá nás smutný pocit, že zítra už míříme na hranice. Líbilo se nám tady. A navzdory všem, kteří říkají, jak je to tady všechno špatně, my musíme oponovat. Některé věci jsou tady naopak lepší, než u nás. Na hranice už to máme zítra jen pár kilometrů.

Je to tak. Nestává se mi to často, podobný pocit jsem měl snad zatím jenom jednou, když jsme opouštěli Sicílii. Normálně mi začalo být smutno z toho, že musím tuhle zajímavou, krásnou, klidnou a usměvavou zemi opustit. A doteď na ni vzpomínám, v mém srdci si našla své místo a vzpomínky na ni mě budou provázet po celý krátký zbytek mého života.

Najeto: 303 km


Úterý 21.8.

Bude mi to tu chybět, moc milá země to byla.Dnes nás čekají hranice Ruska s Lotyšskem. Trochu rozesmutnělí myšlenkou, že odjíždíme z Ruska, balíme poslední věci a tak nějak se pomalu loučíme s touto zajímavou zemí. Projíždíme poslední vesničky, stejné, jako ty, které jsme viděli doposud a blížíme se k hranicím.

Nikde nikdo, žádné fronty, najíždíme přímo k první budce, kde ukazujeme pasy, doklady od motorek, odpovídáme na běžné dotazy, co vezeme a už nás posílají o kousek dál, na Lotyšskou stranu. Tady stojí malá, usměvavá paní a dává nám instrukce kde máme stát, kam potom najet a co vyplnit. Protože jsme nevěděli o omezení počtu cigaret, radí nám později, že je máme rozepsat mezi všechny, protože jinak napsané množství přesahuje povolený limit.

Nahlíží zběžně do tašek a kufrů a další věcí, která se jí nelíbí, je rozjedený salám, který veze Tomáš.
"Éto něvazmóžno," upozorňuje nás, ale pořád se tváří mile a přívětivě.
To se ovšem nedalo říct o hezké, ale nepříjemné slečně v budce u okýnka. Kontroluje doklady a tváří se jako sup. Ve chvíli, kdy našla nějakou špatně vyplněnou položku, spustila na nás přísně, že to musíme opravit. Robert stratég se snaží uvést situaci do klidu a pokouší se vše obrátit v žert.
"Éto plócho? Ja něznáju. Ja glúpy."
Slečna téměř nereaguje a marně hledá v počítači, aby zapsala registraci motorky ve Zlíně. Zlín tam prostě nemá a tak jako náhražku udává Brno. Už trošku roztála, předává nám papíry a můžeme jet.

Tohle bych pochopil v Rusku, to je tak veliká země, že je nějaké malé města typu Zlín nemůžou zajímat. Ale tady jsme přece v EU, té naší milé Unii, bez hranic, tady už by mohli mít podrobnější mapu. Ale je pravda, že mě nenapadlo zkusit říct Gottwaldov, ten by tam Lotyši asi měli.

Lotyšsko je taky země zajímavých kontrastů.Hned po přejetí hranic nás opustil Tomáš. Nevím, co ho k tomu vedlo, jestli pospíchal domů za rodinou nebo to na něj bylo už moc dlouho, ale hned na první zastávce těsně za hranicemi jsme se rozloučili a popřáli si šťastnou cestu. Tak tedy jedeme dál, už jen ve třech.

Lotyško je nám země známá, protože jsme tudy projížději cestou do Skandinávie a tak nás tady nemá co překvapit. Předem vyhledaný hotel je plný a tak si prohlížíme pár náhodných u cesty. Jeden má špatné parkování, druhý je příliš luxusní a plný, třetí pokus se vydařil a parkujeme u malého hotýlku Leo, pár metrů od centra, cena 40 eur za pokoj pro dva, se snídaní. Vítá nás usměvavá paní, dává nám dva velké pokoje a na večeři nás posílá do sousedící restaurace, která k hotelu patří.

Hudební produkce byla velice pěkná a místní byli úplně v pohodě.Tam jsme se taky po vybalení věcí vydali a nějak ignorovali nápis na dveřích, psaný jejich řečí, které nerozumíme, na kterém bylo napsáno, že je zde soukromá akce. Přesto nás klidně pustili dovnitř a obsloužili nás. Zatím se zde pomalu začala scházet společnost slavnostně oblečených lidí, kteří usedali k připravenému stolu. Jak jsme později pochopili, jednalo se o nějakou oslavu. Pobíhaly tady dětičky, zúčastnění se různě fotografovali a později dokonce přišla nějaká hudební dvojice. Paní zpívala, pán hrál na kytaru a ovládal doprovodné midi. K tomu všemu se začalo na parketu tancovat a my, pobaveni tou příjemnou atmosférou, jsme to z povzdálí sledovali. Dokonce se nám podařilo pořídit i nějaké foto a pár záběrů na kameru. To se ale jedné tančící paní, kterou Robert příznačně nazval Nanynkou začalo vadit a gesty z parketu naznačovala, ať to vypneme.

Je to tak, když to budete kouřit, potká vás Sljepota a mučitělnaja směrť.Nálada byla příjemná a Vraťa po pár pivech už pošilhával po servírce a konstatoval, že ten chlaďák plný piv, dnes musí vypít. O pár piv později začal mrskat nějaká ruská slovíčka, která cestou pochytil a rozluštil i nápis na cigaretách - sljépota. Vykulil na to oči:
"Ty vole co to kůříš? Si blbý? Zahoď to!"
S počtem piv stoupala i veselá nálada, která později přešla do úvah, že tady zůstaneme o den déle, protože nikdo neví, jak tohle posezení dopadne.

S pozdní hodinou přišla i únava, Vraťovi se chtělo spát a k dovršení všeho se vysmrkal do ubrusu, což se Robert snažil maskovat vlastním tělem. No, je čas jít spát a ráno se uvidí, jestli budeme schopni další cesty. Odvádím Vraťu na pokoj, odkud se ještě nějakou dobu ozývají duté zvuky, zřejmě než se uložil do postele, a chvíli ještě sedíme na dvorku u cigára. Hezký večer to byl.

Když pominu Nanynku, které se zase nejde až tak moc divit, byl to velice příjemný večer, na kterém mě zaujalo hlavně to, že zatímco uzavřená společnost vesele slavila a tančila kolem nás, my jsme mohli v klidu dál sedět, pít pivo a bavit se. A že to byla zábava, ta hrající dvojice byla dokonalá a to až tak, že jsem na konci šel zpěvačce složit poklonu. Večer neměl chybu, snad jenom jednu jedinu a to, že už nejsme v Rusku, až jsme se s Vraťou z toho žalu ožrali a druhý den málem neodjeli.

Najeto: 286 km

Středa 22.8.

Obchod! I tady mají obchody! A těch aut kolem....Ráno hoši vyspávají předchozí večer a tak se vydávám do města.
Procházím malé uličky a hledám nějaký obchůdek. Ale kolem jsou samé kavárny, dětské hračky nebo autodíly a tak nelením a oslovím dvě kolemjdoucí paní s dotazem, kde je tady nějaký obchod. Rusky, samozřejmě. Jsme přece v Lotyšsku, bývalém Sovětském svazu, tak snad rozumí rusky ne? Popravdě, rozuměly, ale moc nadšeně se netvářily. Neusmívaly se mile a vstřícně jako v Rusku, ale poradily mi. Prošla jsem tedy malé náměstí s nějakou sochou a fontánou, minula pár obchodů a polopráznou ulicí došla k nějakému nákupnímu středisku. Hlavně se cestou zpátky neztratit!

Když jsem se vrátila do hotelu, kluci ještě vyspávali. Robert se probral celkem v pohodě, Vraťa se pomalu vyšoural z pokoje na snídani.
"Ty vole, já ho mám jak prase cvičky, ale než sa sbalíme, tak to bude dobré," ujišťuje nás.

Cestou z města jsme trošku zabloudili a navigace nás tahá po různých slepých uličkách. Když asi potřetí zastavujeme, abychom se otočili, Vraťa zastaví vedle nás:
"Mám ťa vyvést?" No jo, Vraťa, který nás provedl Moskvou, teď klidně může jet první. Ví, že na to má.
"Tak jo," souhlasí Robert.

Vraťa na to má a hlavně na to má navigaci, protože tu nic nefunguje pořádně, už jsme se naučili, jak se to má dělat. Mít na řídítkách držák na plácačky, nacpat do něj mobil a pustit.... světe div se... Google mapy. A hurá, navigace nás bez zaváhání a správně vyvede ven z města. A funguje to úplně všude, ať je člověk na západě nebo na východě.

Litva je krásná, jenom mi některé domky cosi připomínají.O pár hodin později už vyrážíme na cestu do Litvy. Hranice se nekonají, protože EU a my míříme do nám již známého kempu Viktorija v městečku Vištytis. Projíždíme Kaunas, kde jsme před dvěma lety chodili po městě a pomalu se blížíme k místu, kde hranice tvoří Litva, Rusko a Polsko. Jen tak pro vzpomínku jedeme Vraťovi ukázat, jak tady vypadají Ruské hranice. No, teď už nám to není vzácné, protože jsme je viděli cestou, ale když jsme tady byli poprvé, hodně to na nás zapůsobilo.

Ten plot, ostnatý drát, strážní budky, hraniční kolíky… To je něco, na co už dávno nejsme zvyklí, protože Unie. Přejíždíte z jedné země do druhé a nebýt cedulí, ani si toho nevšimnete a nikoho nic nezajímá. Rusy naopak zajímá úplně všechno. Protože chrání svou zem.

Přesně tak, vrátím se k tomu, co jsme slyšeli od Čecha v Moskvě. Mluvil o tom, že se v Rusku cítí bezpečně, protože Rusové si prostě svoji zemi chrání. V našich podmínkách to asi může zvlášť mladé, sluníčkové a genderově a multikulturně vyvážené generaci znít divně, ale opravdu existují země, kterým záleží na tom, kdo se producíruje po jejich území. A za mě můžu říct, že i tímto je mi Rusko velice sympatické.

Ubytování v kempu Viktorija v Litvě. Zase jsme tu sami, pohodička, klídek.Na kempu Viktorija se od doby, kdy jsme tady bydleli posledně, nic nezměnilo. Chvíli hledám někoho, kdo nás ubytuje a nakonec nějaká slečna neochotně přiznává, že pa růsky panimájet a jde nás ubytovat.
Posílá nás směrem k budově, kde jsme byli posledně, ale pro jistotu jí říkáme, ať nám to raději ukáže. Ještě že tak. Budova sice byla stejná, ale jak jsme zjistili, ze zadní strany vybudovali nějaké pokoje v přízemí, vstup rovnou z venku. To tady posledně nebylo.

Jdeme se pak podívat k vodě, abychom Vraťovi ukázali, že druhou stranu jezera tvoří Rusko, ale Vraťa už je myšlenkama někde jinde. Je nám jasné, že ráno pojede domů. Holt tuto cestu dokončíme sami.
Fakt je to moc pěkný kemp, jenom takový smutně osamělý.Tento kemp určitě stojí za návštěvu. Je to velký areál, kde najdete úplně všechno. Jen by chtěl větší údržbu, protože stejně jako tenkrát i dnes působí zanedbaně. Jsou tady chatky, pokoje, restaurace, hřiště, stále polorozpadlá sauna a dokonce jsme v jedné budově objevili i bazén. Škoda, že se tomu tady někdo víc nevěnuje. Okolí je krásné, voda čistá. Dokonce jsme tady potkali i místního psíka, který tady byl tenkrát. Opravdu nic se nezměnilo. Pořád je to příjemné místo na břehu jezera, obklopené lesem a krásným okolím.

Venku u stolečku vaříme večeři, Robert s Vraťou dopíjí zbytek vodky a tak trošku hodnotíme cestu, protože Vraťa už je nachystaný na odjezd. Nad vodou zapadá sluníčko a v lese kolem zpívají ptáci. Krásný večer, plný dojmů.

Tak Vraťo, šťastnou cestu domů.

Najeto: 367 km.

Čtvrtek 23.8.

Když jsme ráno kolem osmé vstávali, Vraťa už byl pryč. Nechal nám vzkaz, že odjel po šesté a klíče nechal v zámku. Jak jsme později zjistili, stejně pak stál do sedmi u brány kempu, protože byla zavřená.

Tak jedeme dál. Zbývá Polsko a jsme doma. Dnes máme před sebou větší úsek cesty, ale pojedeme po velké cestě, tak by to mělo jít.

Polské silnice a řidiči. Hrůza. Čirá nefalšovaná hrůza.Jak později zjišťujeme, jet po velké cestě ještě neznamená, že to půjde. Několikrát za cestu si vzpomenu na větu, že Poláci jsou nejhorší řidiči na světě a dávám jí za pravdu. To, že neexistují žádná pravidla provozu a každý si jezdí jak chce, jsme na cestách viděli už mockrát. Jen, i za těchto podmínek, ten provoz vždycky nějak fungoval.
V Polsku ne. V Polsku provoz nefunguje a navíc brzdí a omezuje všechny kolem. Na dálnici je levý jízdní pruh považován za průběžný. Klidně v něm řidiči jedou pomaleji, než v pravém a předjet je není možné. Na všech cestách panuje zmatek a chaos, každé druhé auto je kamion. Hlavní cesta na Varšavu je ucpaná, vzduch se nedá dýchat, teplota se zvedla na klasických 30 stupňů.
Když konečně parkujeme před hotelem v Čenstochové, jsme unavení, zpocení a plní nepříjemných dojmů z cesty. Ale urazili jsme kus cesty a jsme zase o kus blíž k domovu.

Za sebe musím říct, že nic hroznějšího než polské silnice plné kamiónů jsem snad ještě neviděl. Kromě toho všeho zmatku, chaosu a bordelu bylo děsivé to, že opravdu každé druhé auto bylo kamion. Během stání v kolonách jsme to jednu chvíli začali počítat a dost mě to vyvedlo z míry, takovou koncentraci nákladních aut jsem nezažil. Já vím, budu poslouchat, že bez kamiónů bych se nenajedl, ale ruku na srdce, kdo o tom aspoň něco málo ví, nestačí se divit, proč a kam kolikrát ty kamiony jezdí. Pro šroubky do Španělska, pro matky do Švédska, sešroubovat do Německa...

Jakýsi hotel Ibis. Hlavně byl hned u cesty.Hotel Ibis vypadá, že patří do lepší kategorie hotelů a taky to bylo naše nejdražší ubytování za celou cestu. Paradoxně v Polsku, zemi, kde prý je všechno levné, stál pokoj 50 eur. V tuto chvíli jsme ale cenu neřešili. Byli jsme rádi, že máme kde přenocovat a ráno vyrazit na cestu domů.
Bydlíme v pátém patře, v pokoji s klimatizací, která fičí v celém hotelu a výhledem na město a na motorku. Tady už asi nemusíme řešit, že by nám ji někdo ukradl. Ale znáte to. Jistota je jistota a hlídané parkoviště nikdy není na škodu.

Když později večer ještě vycházím ven, recepce ja narvaná k prasknutí, protože zrovna přijel nějaký zájez polských turistů. Kufry, tašky, věšáky a hromada důchodců, blokují východ z hotelu. Když se konečně proderu ven, zkotroluju motorku, zajdu vedle na benzínku pro nějakou zmrzlinu a vracím se zpátky do hotelu. Důchodci už jsou pryč. Zato jsou jich plné výtahy a chodby. No co, poslední noc, to už nějak dáme. Zítra už budeme doma.

Najeto: 595 km.

Pátek 24.8.

Poslední den, směr hranice, Ostrava, Zlín. Vyrážíme na poslední cestu domů. Provoz je stále mizerný a tak se snažíme co nejdřív dostat z víru polských silnic. Ne že by to u nás bylo o moc lepší, ale trošičku aspoň ano.

Když zastavujeme na benzínce někde za Ostravou, abychom natankovali, vnímám ten podivný pocit, když všude kolem sebe slyším češtinu. Vlastně od Ukrajiny až po Litvu, jsme mluvili Rusky. Náhlá to změna. A to nejen v lidech, ale třeba v cenách. Tady konkrétně cena benzínu šla na nějakých 37 korun za litr. Na to jsme nějak nebyli zvyklí. A tak první tankování u nás byl slušný ranec za nádrž. No jo, jsme doma. Nějak podobně to máme s mobilními operátory.

... a s jídlem, pitím, oblečením, cestami, mosty, auty, elektronikou.... a hlavně kvalitou. Všechno je tu drahé. Ale levné nebo drahé, pořád je to sračka a ještě ne naše vlastní.

Zase doma. Škoda, Rusko mi bude chybět.Cesta domů, už je vlastně jen taková sranda. Ostrava, Hranice, Holešov, Fryšták a už si to zase frčíme do kopečka na Kocandu a dolů k domovu. Zase ty samé ulice, domy, lidi, jako když jsme odjížděli. Nic se za tu dobu nezměnilo. A proč by taky mělo? Jen my máme za sebou krásný výlet a jsme plní postřehů a dojmů.

Neměli jsme na cestě žádné potíže. Ani s motorkami, ani s lidmi. Lidé byli po celou cestu na všech místech milí a usměvaví. Nikdo po nás nic nechtěl, všichni nám vycházeli vstříc. My jsme respektovali jejich zákony a pravidla, oni nás brali jako "inostránce", kteří se do jejich země přijeli jen tak podívat.

Moje díky všem zúčastněným, za hezký výlet, velké díky Robertovi, že jsme se v pořádku oba vrátili domů. A motorka si pochvalu taky právem zaslouží :-)

Najeto 278 km.

Celkem najeto: 5427 km
Po Ukrajině: 1720 km
Ruskem asi : 2500 km