Neděle 12.8.

Prvotního průvodce Moskvou, nám dělal pán od Vrati, který tady pracuje na stavbě nějakého divadla. Je fajn, mít takto někoho, kdo tady v podstatě žije a dá vám nějaké reálné informace.
Cestou k metru jsme šli kolem čtyřproudé silnice, která vedla někam do centra a jak nám bylo řečeno, úsek asi 30 km této silnice pokryli Rusové asfaltem za tři dny. Mrkáme na to a zdá se nám to neuvěřitelné. Nevyhneme se myšlence srovnání, jak se staví cesty nebo cokoli jiného u nás. Pravdou je, že pokud jsme po cestě projížděli kolem nějakých opravovaných úseků silnic, všude se pracovalo. Nikde nestály cedule: Musíme to opravit nebo Technologická přestávka, na zabarikádovaném staveništi bez stavařů a že se tam někdy možná pracuje, demonstrují jen odstavené nakladače nebo bagry.

Vcházíme do metra, kupujeme lístek za 40 rublů a hurá do města. Metro vypadá prostě a čistě, nejsou tady mraky lidí, nikdo tu neřve a všechno dění sledují kamery a ochranka. Míjíme nějakou železnou bednu, stojící u jednoho sloupu a je nám vysvětleno, že je tady pro případ, že by se tady našla bomba.
Vystupujeme o dvě stanice dál, u rozestavěného divadla, pár metrů od Rudého náměstí. Prohlídku rozestavěného divadla se nepodařilo zajistit, ale zvenku jsme mohli vidět monstrózní stavbu podle nějakého italského architekta, kterou celou staví čeští stavaři.

Prošli jsme dál krásnou, uměle postavenou promenádou a vydali se k Rudému náměstí. Při vstupu míjíme palác Vasila Blaženého a trošku nás mrzí, že náměstí je zastavené lešením a pódiem pro nějaké připravované kulturní vystoupení. Kazilo to celkový dojem, ale co bylo ještě horší, to jsou všudypřítomné davy asiatů, kteří byli všude. Ale úplně všude a všude se fotili, jako o závod. Motali se pod nohama, lezli nám do záběrů, někteří nás dokonce pronásledovali. Teda asi ne, ale když oni jsou všichni stejní a když je máte pořád za zadkem a před objektivem, tak už začínáte trpět stihomamem.

I mě to dost mrzelo. Když jsem se tak díval na fotky a různé dostupné záběry z Rudého náměstí, dost jsem se těšil, až ho konečně uvidím. A jako obvykle, všechny moje představy zkazili lidi. Davy lidí a taky jakési lešení, co se tu stavělo. Takže z uměleckého dojmu historického Rudého náměstí se nekonalo nic. A pak ti Číňani nebo co, ó hrůzo, těmto lidem snad ani nezáleží na tom, kde jsou, důležité je vyfotit se u každé popelnice. No co se dá dělat, asi je Rusko zajímavé pro celý svět, ale jenom Číňani se na to jedou podívat.... Tak jim to přejme.

Prodíráme se pomalu na druhou stranu náměstí a míjíme hotely, restaurace, obchody a procházíme velkým luxusním obchodním domem GUM, kde jsou zastoupeny snad všechny světové značky. Procházíme kolem prodejních stánků a různými suvenýry a míříme k Mauzoleu Lenina. Toho musíme vidět ne? Být v Moskvě a nevidět Lenina? Trošku nevěřícně se díváme na dlooouhou frontu lidí, kteří také čekají na vstup do muzea. Řada se táhne dolů, až někde ke vstupu do zahrad Kremlu. No co, musíme si ji vystát, nedá se nic dělat.
Asi po hodině procházíme u vstupu bezpečnostním rámem, otevíráme batohy, ledvinky, ukazujeme foťák a pak můžeme vstoupit a podél Kremelské zdi dojít ke vstupu do muzea.

Všude kolem stojí strážníci a všechno sledují. Jediný krok mimo určený prostor a už slyšíme píšťalku. Vcházíme dovnitř, kde je téměř naprostá tma a nevidíme v první chvíli vůbec nic. Vstup po schodech dolů zase hlídají uniformovaní strážníci a všude je naprosté ticho. Když konečně vstupujeme do temné místnosti, v tichosti obcházíme prostě zdobenou rakev, kde pod skleněnou vitrínou leží Lenin. Nesmí se tady fotit, mluvit a pokud by jste se chtěli na chvíli zastavit, chvíli setrvat pohledem nebo třeba zapřemýšlet, strážník vás okamžitě pobídne, ať pokračujete dál.

Celá návštěva mauzolea trvala tak pět minut. Když vycházíme z kobky, oslepeni sluncem, všichni jsme trošku zmatení z dojmů a nevíme, co si o tom všem myslet.

Ano, můžeme si myslet různé věci o tom, co jsme viděli v sarkofágu, pravdou ale je, že to byl zajímavý zážitek. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl a když k tomu připočítám to, že jsme se o Leninovi učili, bylo samozřejmě povinností ho vidět. Nejsem si jist, jak moc o něm a o jeho době ví všichni ti turisti, kteří byli kolem, pravdou ale je, že patří ke kultuře Ruska jako spousta jiných věcí, které jsme cestou viděli. A nakonec jsem rád, že jsme to nevzdali a mohli toto místo navštívit, odteď totiž můžeme říkat, že kdo neviděl Lenina, jakoby v Rusku nebyl.

Procházíme do spodní části náměstí a míříme do Kremlu.
Vstupujeme do venkovních zahrad a chvíli pozorujeme střídání stráží. Když později konečně vstupujeme do Kremlu, se vstupenkou za 600 rublů, koupenou v automatu, prodíráme se davy asiatů a pak se před námi otevře rozlehlý komplex Kremlu. Věžičky, kopule, cihlové stavby, krásně upravené zahrady, všechno jako na dlani. Míjíme sochy, vystavená děla, různé památníky. Na každém kroku vás tady sledují strážci pořádku a pohyb mimo povolenou oblast je opět kárán píšťalkou a hlasitým pokřikem.

Vcházíme také do jednoho z kostelů, kde zrovna probíhá nějaká bohoslužba a věřící po jednom přistupují k vysokému knězi, oblečenému do zlatem zdobeného oděvu, aby jim dal hostii a udělal na čele křížek. Mimo ty, kteří se účastní tohoto církevního aktu, je kostel plný také turistů.

Nesmíme zapomenout na úsměvnou historku! To tak stojíte uprostřed pravoslavného kostela, díváte se po těch různých obrázcích, sledujete obřad a jak se tak rozhlídnete kolem, říkáte si, proč je proboha v pravoslavném kostele tolik ošátkovaných nahnědlých osob? Co tady dělají, vždyť to neodpovídá jejich vyznání? Ale potom zaslechnete, jakou řečí ti lidé mluví a dojde vám to v celé parádě. To nejsou muslimové, to je francouzská výprava!

Když pak chvíli odpočíváme v parku u stánků, jsme rádi, že se máme kde na chvíli zastavit. Ty davy jsou děsivé a sednout si můžete akorát na trávu, protože, jak už to známe, jedinou volnou lavičku okupuje německý pár, který ji samozřejmě zabere celou.
 A tak zatím co si kluci šli koupit jídlo, dívám se na trasu, kterou by měl můj mobil zaznamenávat. Ale copak? Koukám na hlášku signál GPS ztracen. Že by v Kremlu nebyl signál GPS? Je to chyba telefonu nebo je tady skutečně nějaké zabezpečení? Uvidíme později na mapě.

Já nevím, díval jsem se na tu mapu a s tím signálem je to takové zvláštní. Nemůžu říct, že by vypadl úplně a na mapě bylo hlucho, ale na to, že jindy trasujeme pomalu každý náš krok do detailu, to v tomto případě vypadá, že se kolem Kremlu a Rudého náměstí opravdu něco dělo. Trasa nezapadá přesně a tvoří ji spojnice bodů, které jsou na začátku a na konci mimo tyto lokality. Takže jsme zaznamenali polohu někde před náměstím a pak druhou až zase daleko za ním. Divné.

Pokračujeme pomalu dál, ale Kreml je obrovský areál, obsahující nespočet budov, zahrad a volných prostranství a projít ho celý, by zabralo spoustu času. Prostory vymezené pro pohyb návštěvníků jsou pečlivě hlídány. Strážných, kteří tady různě postávají, si na první pohled ani nevšimnete. Pokud neopustíte vyhrazenou cestu. V poslední části Kremlu procházíme kolem budovy, která je sídlem prezidenta Putina, ruská vlajka hrdě vlaje na střeše budovy. Tak ještě poslední foto a míříme branou ven.

Na nádvoří znovu stojíme před chrámem Vasila Blaženého. Vstupné 1 000 rublů je na pováženou, ale jsou to věci, které už asi nikdy neuvidíme. U okýnka na vstupné čteme, že i tady platí, že Rusi mají vstup za 500, cizinci za 1 000. Musím říct, že vstupné za to stálo. Je to úchvatná stavba, plná krásných obrazů, symbolů a dobových prvků a právem je řazena mezi skvosty ruské architektury.

Celý chrám, zdobený zlatem a malbami působí honosně. Také zde stojí u malého oltáře kněz a tichým hlasem promlouvá k přítomným. Z nějakých malých dvířek vzadu vychází ještě jeden kněz. Vypadá velmi staře a při chůzi ho podpírají další dva lidi. Hluboké vrásky ve tváři, zkostnatělé ruce a chabé tělo svědčí o tom, že jeho věk musí být určitě nad devadesát let. Dlouhé, šedivé, rozčepýřené vlasy mu padají do tváře, přestože má na hlavě černou čepici a šedá řídká bradka mu sahá až na prsa. Podle pohybů to vypadá, že chůze ho stojí hodně úsilí. Snaží se vyjít z kostela bočním východem, ale stejně poutá pozornost všech. Prochází těsně kolem a jeho černé roucho se otřelo o mě. Nevím proč, ale tají se mi dech z jeho blízkosti. Na tom člověku je něco moc zvláštního. Jeho oči, pohaslé, ale čisté, říkají: "Už jsem toho za svůj život viděl moc. Víc, než kdokoli jiný. Už bych mohl jít."

Chrám samotný má několik místností, které nejsou příliš veliké a i spojovací chodbičky působí často stísněným dojmem. Podle historie je to proto, že chrám nebyl stavěný pro lid, ale pro soukromé účely a jako modlitebna Ivana IV Hrozného. Počátek stavby se datuje k roku 1555. Vnitřek je vyzdobený nespočtem obrazů, stropy zdobí malby s církevní tématikou, ve vitrínách je vystaveno množství církevních klenotů, v nějaké místnosti hraje živá hudba, jinde prodávají suvenýry.

Ani nevím jak, ale podařilo se nám dostat zpět do Českého domu metrem. Trocha bloudění, pár pater přestupních stanic, vůbec jsme nevěděli, kde jsme, ale trefili jsme.

Do restaurace pak za námi dorazil chlapík, Čech, který tady v Moskvě pracuje v bance, aby nám trošku popovídal o tom, jak to tady v Rusku chodí. Průměrný plat je tady 100 tisíc rublů. Rozloha města je asi 2 500 km², neoficiální počet obyvatel je 20 milionů a Moskva samotná se řadí mezi nejbezpečnější města v Rusku.

Mluvil také o schopnostech a úsilí ruského národa. Za příklad uvedl situaci, kdy v Moskvě napadl metr sněhu a do všech ulic a uliček nastoupili lidi, měli lopaty, bagry a nakladače, do druhého dne odvozili všechen sníh do Volhy a celá Moskva byla čistá. Povídal o stavbách cest, mostů a stavebnictví vůbec. Stavby a hlavně čas, za který jsou schopni něco postavit, je pro nás nepředstavitelný.

Ulice jsou tady čisté, protože je poctivě uklízejí. A to jsem viděla na vlastní oči, když jsem ráno vyšla z hotelu. Než jsem došla k obchodu, potkala jsem spoustu uklízečů a metačů, kteří s vozíkem, lopatou a koštětem, procházeli chodníky a cesty, aby uklidili vše, co tam nepatří. Byť to bylo jen listí nebo popadané větvičky ze stromů. Bylo dobré slyšet povídání někoho, kdo tady skutečně žije.

A taky nesmíme zapomenout, že mluvil i o tom, jak dřív ruské holky hledaly štěstí v Evropě, dávaly si inzeráty a myslely, že někde mimo Rusko najdou nějaké štěstí. A že už to nedělají, protože zjistily, že v Evropě je nic dobrého nečeká a zůstávají raděj doma. A v neposlední řadě, vím, že se o tom nesmí mluvit, vysvětloval nám, jak je zpravodajství z Ruska zkreslené a proč. Ale jak říkám, o tom se nesmí mluvit.

Pondělí 13.8.

Další den jsme se vydali do Muzea kosmonautiky.
Po zkušenostech jsme si zase zavolali taxi a o pár minut později už vysedali před vchodem do muzea. V budově, nad níž se tyčila pomyslná rampa, s raketou v oblacích, bylo vidět vše, od počátku kosmonautiky, až po současnost.

Vstupujeme, kupujeme lístky a barevnou pásku na foťák, protože focení je zpoplatněno. Cena za jednoho byla 250 rublů, za focení jsme si připlatili dalších 200 rublů. U vchodu do muzea stojí klasicky strážný (tady bez samopalu), u kterého musíte na stoleček vyskládat vše z batohu a ledvinky, projít bezpečnostním rámem a pak můžete vstoupit.

Dívám se kolem sebe na ty prosklené vitríny s postavičkami kosmonautů a vycpaných psů, kteří letěli do vesmíru. Je tady spousta určitě zajímavých a technických věcí, o kterých vám toho zrovna já moc nepovím. Od maličkých raket na počátku, do kterých se snad vešli jen velmi malí lidi a nesměli trpět klaustrofobií, až po současné rakety s moderní technologií. U jednoho vystaveného motoru dychtivě krouží Vraťa a obhlíží ho.
Koukám na to:
"Tohle je pro mě naprosto neznámá. Netuším, jak to funguje."
To byl pro Vraťu signál, začal rozhazovat rukama a ukazovat na jednotlivé části motoru:
"To je jednoduché. Tady to má čtyři trysky, které pod tlakem ženou…"
Jo, snaží se, ale nic platné, tomuhle prostě nerozumím.

Hodně zajímavá byla kosmická stanice Mir, zavěšená nad zemí, s kompletním vybavením, jaké v té době měla. Maličká ovládací místnost s tlačítky, maličký prostor pro pobyt kosmonauta a záchůdek jako pro krtka. Jak tady mohl někdo něco, mi není úplně jasné. Dělám nějaké foto, když v tom nás míjí nějaká slečna a se slovy: "Konečně slyším známu řeč," se na nás usmívá a dává se s námi do řeči. Dozvídáme se, že sem přijela na studijní pobyt ze Slovenska, aby studovala ruštinu. Jen tak si sem přijela, aby se tady víc naučila.

Taky jsem na to čuměl. Kde se vzala tu se vzala mladá a pohledná studentka, která si jenom tak vyrazila do Ruska se učit řeč? Hmm, to mají na tom Slovensku zajímavé pobyty, fakt jsem to nečekal. Ale podle mého názoru se rozhodla dobře, bude mít úplně jiný pohled na svět než její vrstevníci.

Asi po dvou hodinách míříme k východu a ve chvíli kdy udělám dva kroky východem si uvědomím, že jsme si chtěli dát kafe z automatu, stojícího za námi. Otočím se, že se vrátím, ale od vchodu na mě okamžitě mává chlapík od kontroly a rozezleně pokřikuje:
"Vchoda nět!" A jéje.
Trošku mám snahu mu něco vysvětlit, ale při pohledu na přísný obličej ztrácím kuráž, odkládám všechny věci a znovu procházím bezpečnostním rámem, abych udělala deset kroků k automatu s kávou. Holt, pravidla jsou pravidla.

Taxíkem se vracíme zpátky do města, na Rudé náměstí, a protože vím, že někde kolem je ještě Balšoj Těátr, který chci určitě vidět, ptám se taxikáře, jestli kolem něj pojedeme. Ochotně mi vysvětluje, že už jsme ho minuli, ale srozumitelně mi popíše, kde ho najdeme. Tak sláva. Na chvíli ještě nakoukneme na Rudé náměstí, koupíme nějaká trika s Putinem a Moskvou a pomalým tempem se vydáváme směrem k divadlu.

U východu z Rudého náměstí se zastavujeme u hloučku lidí, kteří sledují nějakého chlapíka v obleku, jak napodobuje gesta a projevy Putina. Kousek od Kremelské zdi, na nádvoří, veřejně… Moc si nedovedu představit, že by někde pod Hradem, třeba na Karlově mostě takto pózoval nějaký "dvojník" našeho prezidenta. Ale třeba jo. Proč ne. Zkusit by to někdo mohl.

Balšoj Těátr jsme pak viděli asi o dvě ulice dál. Vedle něj stálo malé divadlo a naproti v parku socha s nápisem: Proletáři všech zemí spojte se!
Prostě památník doby dávno minulé, u kterého je potřeba se vyfotit. Těchto památníků stojí v Rusku moc. Ale nestojí tu proto, jak nám včera pán vysvětloval u večeře, že by byl uctívaný a doposud uznávaný za platný. Pro Rusy je to prostě jen minulost, která tady kdysi byla a tak nějak tady ta socha stojí a přestože dnes už význam nemá, klidně ať tam stojí dál. Není důvod, společně s dobou měnit a bourat památníky a sochy a přestavovat je podle toho, kdo je zrovna u moci. A jestli chtějí sochu současného vládce země, postaví mu novou, jinde. Vždyť na to mají tolik místa, že se o tom jiným zemím ani nezdá.

Jsem rád, že to tu zaznělo. Dost často se u nás potkávám s lidmi, kteří se pořád patlají v historii a nechápou, že život jde dál. Ano, historie je dobrá na to, abychom se z ní poučili, měli ji v úctě, ale nemá smysl pořád dokola řešit, že před 150 lety nám někdo ublížil, zvlášť když se názory různí. V Rusku je vidět, že historii mají v úctě, ale jdou dál, zajímá je co je teď a co bude dál. A ty změny kabátů? Na to jsme specialisti, podle toho, kdo je zrovna u moci měníme nejen symboly, ale i názory.

Děduška Moroz, jolku nam priňos. Na Vánoce uvidíš zlaté prasátko a přijde Ježíšek. Copak si dáme na Valentýna miláčku? Máme dýně na Helloween? Letošní dárky přinese Santa Claus! A kdo to bude příště? Joulupukki?

Procházím kolem divadla, které působí monstrózně a vznešeně. Obrovské sloupy, vytesané sochy, zlaté nápisy. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Ale na dveřích visí program divadla. Možná, kdybychom přišli večer… Procházím zpět, kolem kamenné fontány, kolem laviček, plných turistů a s příjemným pocitem, že jsem ho konečně viděla, se vracím zpět k lavičce, kde posedávají kluci.
Tohle bylo asi poslední, co jsme z centra Moskvy viděli. Je čas, vrátit se zpět a pomalu začít balit věci.
Ráno vyrážíme, směr Jaroslavl.