Přijeli jsme do Ruska - 6

Autor: Hana
30. listopad 2018
Zobrazení: 3434

Neděle 19.8.

Alexandrovský sloup. Tohle nepřehlídnete, teda všichni kromě mě.Ermitáž je umístěna v budově Zimního paláce a sbírky, které se v ní nachází, byly založeny v roce 1764 Kateřinou II Velikou. Obsahují asi 65 tisíc exponátů z celého světa a projít ji detailně, je na několik dní. Navíc asi neexistuje nikdo, kdo by muzeum prošel s tím, že by všemu rozuměl, protože roznamitost exponátů je tak obsáhlá, že takový člověk by musel rozumět kultuře celého světa. Nespočetné množství obrazů, soch, nábytku a různých starobylých artefaktů, je vystaveno v 350 sálech. Všude jsou turisti, především opět z Asie, nikde se nedá udělat samostatné foto. Marně se navzájem hledáme a není vůbec šance, dostat se mimo davy.

"Kdybychom se náhodou ztratili, tak se sejdeme u Alexandrovského sloupu," říkám Robertovi.
Chvíli se na mě nechápavě dívá a pak pronese:
"Tak kdybychom se takto domluvili, tak už se nikdy nepotkáme. Protože nemám tušení co a kde je Alexandrovský sloup."
Snažím se mu vysvětlit, že je to ten sloup, co jsme kolem něj šli na náměstí, když odmítl jedné slečně nabízenou službu, vyfotografovat se s ní za peníze v jejím dobovém kostýmu. Ale všechna snaha marná a tak se držíme nějak poblíž, vyhýbat se davům a přitom ještě sledovat, co vlastně míjíme.

Fakt ta mumei vypadá jako pravá... Nechápu, jak se jim to povedlo. Oběma. Předchozím i současným.Už jsme byli skoro na odchodu, když v posledním sále nacházíme expozici egyptské kultury. Tady teprve to začalo Roberta bavit a jak říkal, kdyby mohl, zůstal by tam hodiny. Vytavené mumie, hieroglyfy, sošky a sarkofágy skutečně působily tajemným dojmem a zajímavě. Rádi bychom si taky něco vyfotili na památku, ale znovu se potkáváme s problémem davů turistů. Někteří se fotili u všeho, jiní dlouhé minuty stáli před vystaveným exponátem a zabránili tím komukoli dalšímu, si ho vyfotit.
Protože vím, jaký vztah k Egyptu Robert má, beru kluky stranou a nechávám mu prostor, prohlídnout si vše v klidu. I tak je to málo. Kdyby mohl, stál by tady celé hodiny.

Pravda, je to pravda. Ten sál byl dost velký a plný všeho možného. Kde se vám jenom tak poštěstí vidět zblízka opravdovou vybalenou mumii nebo si sáhnout na pravý sarkofág z Gízy? A to nemluvím o všech těch soškách a předmětech popsaných těmi podivnými hieroglyfy. To jsou věci, které jsem doteď viděl jenom v různých dokumentech a teď mám možnost si na to i sáhnout, navzdory zákazu, pochopitelně. Tady bych opravdu potřeboval víc času. Z toho plyne poučení: Chceš-li jít do Ermitáže, zbav se všeho, co tě váže. Nedbej data ani času, užij si tu velkou krásu.

Tentokrát si raděj vezmem nějakou zastřešenou.Když se konečně prodereme ven, vycházíme na deštivou ulici, nad námi zatažené nebe, prší a fouká. Výborné. Do Ermitáže jsme vcházeli za jasného slunce, teď je venku šero, ponuré počasí a zima. Tohle na nějakou procházku nevypadá. A protože se nám líbila včerejší cesta lodí, volíme znovu nějaký okruh. Původně jsme tedy mysleli okruh, ale nakonec jsme tak nějak neplánovaně nasedli na loď do královských zahrad, zvaných Petěrgof. Je to obrovský komplex, postavený v roce 1907, jako sídlo cara Petra I. Součástí je královský palác, obklopený zahradami s fontánami, sochami a jezírky.

Lachta centrum, nejvyšší mrakodrap v Evropě.Za 400 rublů nasedáme do loďky, která je naštěstí krytá a vyplouváme na asi 30 kilometrů vzdálené místo královských zahrad. Cestou míjíme mrakodrap Lachta o kterém Vraťa básní, už co jsme přijeli do Petrohradu. Je to největší mrakodrap v Evropě, nedávno postavený na okraji města. A tak když už plujeme kolem, zkusím vykouknout ven a udělat nějaké foto. Na venkovní plošině mě bičuje déšť, fučí vítr a loď se prudce houpe pod nárazem rozbouřených vln, ale něco málo se mi vyfotit přece jen podařilo.

V průběhu plavby se najednou někde vynořil nějaký chlapík, otevřel kufr a začal turistům nabízet různé upomínkové předměty, mapky, knihy a podobné věci. Naši pozornost upoutala malá, zelená věcička a oběma nám hned bylo jasné, co to je. Pláštěnka! V tuto chvíli byla pláštěnka tím nejzajímavějším, co nám mohl prodejce nabídnout. Nejen, že nás ochrání před deštěm, ale také před větrem a bude v ní tepleji. Což by jistě uvítali hlavně ti, co měli na sobě trika s krátkým rukávem a kraťasy. Jdu a kupuju tři pláštěnky. Tomáš nechtěl.

O pár minut později už vysedáme u kulturního centra Petěrgof, oblíkáme si pláštěnky a následně zjišťujeme, že pokud chceme vůbec někam projít od mola, musíme zaplatit vstupné, protože tady se prostě počítá, že když už sem přijedete, jdete do zahrad. No ale běžte do zahrad v tomto počasí. Zase, když už jsme tady… Nakonec se domlouváme, že do zahrad v tomto počasí fakt ne a nastává složitá domluva u vstupného, že jsme sice přijeli lodí, ale do zahrad jít nechceme a potřebujeme lístek na zpáteční loď. Paní se to moc nelíbí a až po chvíli otevírá branku se slovy:
"Adin móžno vchodiť!" Prochází tedy Robert, kupuje nám lístky a po molu se vracíme zpět do přístaviště na zpáteční loď.

Éto býla ašíbka, ja něchatěl idtí v sády. No to asi byla moje chyba, chtěl jsem znovu na okruh a nějak jsem nepochopil, kam tato loď jede. Ale viděli jste to všichni, čert aby se v tom vyznal, chaos tam byl hrozný. Tady jsem viděl v pokladnách za přepážkami teda dost divoké Barbíny, ty byly zmalované tak, že vypadaly jak voskové figuríny. V souvislosti s voskovou figurínou se mi vybavuje... ale nic. Radši nic.No a teď se teda musíme ptát, kdo způsobil, že sám náčelník učinil špatné rozhodnutí? Kdo může za to, že jsem objednal špatnou loďku?

Zima a prší. Ale to nás nezastaví, půjdeme se schovat na hotel.Z lodi vysedáme opět kousek od Ermitáže a protože déšť ani vítr nepolevují, a na nějakou procházku městem to nevypadá, vracíme se zpátky na hotel.
Protože je ještě brzy a nám se nechce poslední den zůstávat na hotelu, domluvíme se, že se trošku usušíme, oblečeme a pojedeme se ještě jednou podívat do města. Necháváme se vysadit u dalšího luxusního obchodního domu a procházíme pasáží na druhou stranu ulice.

Procházíme podchodem pod silnicí a tady narazíme na malé obchůdky se suvenýry, oblečením, hrníčky, no prostě všechno možné. Pátráme po nálepkách a taky po něčem, co bychom si koupili domů na památku. Nálepky jsme nesehnali, ale s práznou jsme neodešli. Nějaký hrníček s Putinem, sošky a zapalovač s krásným ruským znakem máme. Tedy, zapalovač mám já. Paní druhý pro Roberta nenašla a tak jsme znovu obcházeli všechny obchůdky, jestli někde nenajdeme stejný. Nenašli a tak jsme se znovu vrátili do toho původního. Vysvětlujeme paní znovu, že fakt chceme ještě jeden, když v tom jej druhá prodavačka, přehrabujíc krabici, s úsměvem podává Robertovi. Tak hurá. Máme, co jsme chtěli. Na třetí pokus.

Ten zapalovač je dobrý, vypadá to jak benzíňák, hoří to jak benzíňák, ale není to benzíňák. Prostě rarita z Ruska. O to ho mám raději.

Vycházíme ven a najednou v tom davu lidí slyšíme češtinu a do řeči se s námi dává paní, která sem přiletěla letadlem s nějakou skupinkou turistů aby si prohlídli Petrohrad. Prostě si sem jen tak přiletí, pochodí nějaké památky a obchody a pak zase odletí domů. Taky způsob cestování.

Procházíme dál, velkou ulicí, lemovanou obchody a Vraťa s Tomem už zase pátrají, kde by se najedli. Nacházíme zase nějaký burger a já jdu pro jistotu s nimi dovnitř. Vraťa si ale poradil. Stoupl si před pult, zadíval se na obrázky s jídlem, ukázal prstem a řekl pánovi za pultem své obvyklé:
"Tož já bych si dal hento a tady tu vodu."
Obsluhující pochopil a Tomáš to udělal podobným způsobem. Vycházím tedy ven, dáváme si s Robertem cigáro a trpělivě čekáme, až se ti dva nají. Dokouříme a přemýšlíme, kam vyhodit dokouřené cigáro.

"Zděs nět koš," pronese Robert už několikrát použitou hlášku, která vznikla hned někde na začátku Ruska. Díváme se na uklizené ulice, nikde ani smítko. Tady si prostě nedovolíte hodit vajgla na zem. Ne proto, že se to nesmí, ale protože vám to svědomí nedovolí. Je potřeba najít koš.

Ne na začátku Ruska, ale na konci Ukrajiny. Tam totiž opravdu nebyly koše a našinec, zvyklý na aspoň občasnou schránku na psí hovínka s tím má trochu problém. To bylo tehdy, na tom posledním ubytování, jak jsme nakupovali v ukrajinském vesnickém obchodě a vyšli ven. Já jsem dopil vodu z petky a potřeboval jsem místo v kufru na pivo a tak jsem ji chtěl vyhodit. No a.... nebylo kde. Akorát jsem netušil, že ta věta tak zlidoví...

Procházíme ještě podél obchodů, vcházíme do dalších podchodů, ale žádné další stánky už tady nejsou. Nálepky zase nebudou. Je čas, vrátit se na hotel. Čeká nás poslední večer v Petrohradu.

Taxikář, který nás k hotelu dovezl, slušný a upravený chlapík v obleku, chvíli postává opodál, kouří a očkem nás sleduje. Pak mu to nedá a přichází k nám, aby se zeptal na motorky, na cestu a tak. Chvíli jsme popovídali a pak odešel se slovy:
"Nu što, nádo rabótať, dasvidánija."

Chtěla jsi říct ten ušmudlaný hejsek ve smradlavém autě, v teplákách a se šiltovkou dozadu, co celou dobu nadával na to, že má málo peněz, auto moc žere, žena v bordelu málo vydělává a on i to málo včera prokloval na automatech, zatímco si objednával whisky a colu? Uber zakázat, Uber zakázat! Ježíš, pardón, my píšem o Rusku...

Takže myslíš toho upraveného a čistého pána, který přijel voňavou oktávkou, celou dobu se usmíval a říkal, že přes den dělá pro taxislužbu Yandex a večer jezdí v klidu pro Uber, protože mají spolu nějakou dohodu a jsou všichni v klidu? Myslíš toho pána, co kouřil opodál a nechtěl nás rušit, až se pak osmělil a přišel nás s úsměvem pozdravit? Jo tak to jo, to jsme v Rusku.

A jsme zase v teple hotelu.Vcházíme do tepla hotelu a na recepci se snažíme zjistit, jak je to s naší registrací.
Mladík, sedící u stolečku se tváří nechápavě a snaží se nám vysvětlit, že registraci nepotřebujeme. My ale trváme na svém a dostáváme se do hovoru, kterému nikdo z nás nerozumí. A tak Robert zkusí:
"Du jú spík ingliš?"
Mladík se zatváří rozpačitě, dostane ze sebe asi čtyři anglická slova, ale dál už neví. Nakonec nám nějakou registraci vystaví, protože chápe, že nás stejně nepřesvědčí a my spokojeně odcházíme na pokoj. Pomalu je čas, sbalit se na další cestu. Zítra nás čeká poslední den v Rusku, Pskov.

Pondělí 20.8.

Ani se mi moc nechce odjíždět, jsou tu všichni takoví milí a je tu pořád co vidět.Ráno si Vraťa vzpomněl, že chtěl ještě koupit domů ruskou vodku a tak se vydáváme do blízkého obchůdku. Když si ale naskládá do košíku čtyři malé láhve vodky, paní u pokladny zamračeně kroutí hlavou a něco Vraťovi vysvětluje. Vraťa samozřejmě nerozumí a tak se paní ptám, proč mu nechce vodku prodat. Dostává se mi vysvětlení, že alkoholické nápoje se můžou prodávat až od jedenácté hodiny. No prosím. A pak že se tady v Rusku chlastá od rána do večera.

Balíme motorky a tak nějak si začínáme uvědomovat, že pomalu opouštíme Rusko.

Po větší cestě, která vede až na hranice pokračuje dál, do Pskova, posledního města v Rusku, kde strávíme poslední noc. Pořád projíždíme kolem těch stejných domečků, přes malé vesničky a města, míjíme strážní budky a paneláky.
V městečku Pskov máme ubytování hned na okraji, v malém, útulném hotýlku. Jedinou vadou na kráse, kterou vnímal hlavně Robert, byl autoservis naproti přes ulici.
"Ty motorky už tady ráno nebudou. Ty už budou rozebrané naproti v té dílně nebo odvezené někam pryč."
Marně ho paní přesvědčuje, že na motorky vidí kamerou.

Když potom sedíme venku na lavičce před hotelem, zastaví u servisu dodávka.
"Vidíš, už jsou tady. Už si pro ně přijeli. Jen si teď všimli, že tady sedíme, tak musí počkat."

Hehehehe, ale správná dobrodružka si prostě umí poradit!No jo, to by nebyl Robert, aby to zas neviděl černě. A tak se po chvíli vydáváme do magazínu, koupit něco k večeři a Vraťa s Tomášem, nechtějí klasicky nic chystat, sedají na motorky a jedou se najíst někam do města. Koupili jsme nějaké párky, chleba a pivo, které paní ochotně uložila do soukromé lednice a párky jsme uvařili v ešusu ve sprchovém koutu v koupelně.
Proč v koupelně?
No, mám jednu takovou osobní zkušenost, kdy jsem v práci otevřela myčku a pára z ní spustila alarm požárního čidla. Může se to zdát nesmyslné, ale to se mi opravdu stalo. A na pokojích jsou čidla všude. Proto v koupelně.

Pěkný cihlák, jak za Bati.Když jsme po večeři zase vyšli ven před hotel, dodávka byla pryč. A motorky stály na parkovišti.
"Hm, tak asi přijedou později, až bude tma," přemýšlí zase Robert.
Dívám se kolem, ale nikde nikdo. Jen toulavý pes tady pobíhá kolem, aby si k nám pak na chvíli lehl.
Přepadá nás smutný pocit, že zítra už míříme na hranice. Líbilo se nám tady. A navzdory všem, kteří říkají, jak je to tady všechno špatně, my musíme oponovat. Některé věci jsou tady naopak lepší, než u nás. Na hranice už to máme zítra jen pár kilometrů.

Je to tak. Nestává se mi to často, podobný pocit jsem měl snad zatím jenom jednou, když jsme opouštěli Sicílii. Normálně mi začalo být smutno z toho, že musím tuhle zajímavou, krásnou, klidnou a usměvavou zemi opustit. A doteď na ni vzpomínám, v mém srdci si našla své místo a vzpomínky na ni mě budou provázet po celý krátký zbytek mého života.

Najeto: 303 km