Přijeli jsme do Ruska - 7

Autor: Hana
30. listopad 2018
Zobrazení: 3790

Úterý 21.8.

Bude mi to tu chybět, moc milá země to byla.Dnes nás čekají hranice Ruska s Lotyšskem. Trochu rozesmutnělí myšlenkou, že odjíždíme z Ruska, balíme poslední věci a tak nějak se pomalu loučíme s touto zajímavou zemí. Projíždíme poslední vesničky, stejné, jako ty, které jsme viděli doposud a blížíme se k hranicím.

Nikde nikdo, žádné fronty, najíždíme přímo k první budce, kde ukazujeme pasy, doklady od motorek, odpovídáme na běžné dotazy, co vezeme a už nás posílají o kousek dál, na Lotyšskou stranu. Tady stojí malá, usměvavá paní a dává nám instrukce kde máme stát, kam potom najet a co vyplnit. Protože jsme nevěděli o omezení počtu cigaret, radí nám později, že je máme rozepsat mezi všechny, protože jinak napsané množství přesahuje povolený limit.

Nahlíží zběžně do tašek a kufrů a další věcí, která se jí nelíbí, je rozjedený salám, který veze Tomáš.
"Éto něvazmóžno," upozorňuje nás, ale pořád se tváří mile a přívětivě.
To se ovšem nedalo říct o hezké, ale nepříjemné slečně v budce u okýnka. Kontroluje doklady a tváří se jako sup. Ve chvíli, kdy našla nějakou špatně vyplněnou položku, spustila na nás přísně, že to musíme opravit. Robert stratég se snaží uvést situaci do klidu a pokouší se vše obrátit v žert.
"Éto plócho? Ja něznáju. Ja glúpy."
Slečna téměř nereaguje a marně hledá v počítači, aby zapsala registraci motorky ve Zlíně. Zlín tam prostě nemá a tak jako náhražku udává Brno. Už trošku roztála, předává nám papíry a můžeme jet.

Tohle bych pochopil v Rusku, to je tak veliká země, že je nějaké malé města typu Zlín nemůžou zajímat. Ale tady jsme přece v EU, té naší milé Unii, bez hranic, tady už by mohli mít podrobnější mapu. Ale je pravda, že mě nenapadlo zkusit říct Gottwaldov, ten by tam Lotyši asi měli.

Lotyšsko je taky země zajímavých kontrastů.Hned po přejetí hranic nás opustil Tomáš. Nevím, co ho k tomu vedlo, jestli pospíchal domů za rodinou nebo to na něj bylo už moc dlouho, ale hned na první zastávce těsně za hranicemi jsme se rozloučili a popřáli si šťastnou cestu. Tak tedy jedeme dál, už jen ve třech.

Lotyško je nám země známá, protože jsme tudy projížději cestou do Skandinávie a tak nás tady nemá co překvapit. Předem vyhledaný hotel je plný a tak si prohlížíme pár náhodných u cesty. Jeden má špatné parkování, druhý je příliš luxusní a plný, třetí pokus se vydařil a parkujeme u malého hotýlku Leo, pár metrů od centra, cena 40 eur za pokoj pro dva, se snídaní. Vítá nás usměvavá paní, dává nám dva velké pokoje a na večeři nás posílá do sousedící restaurace, která k hotelu patří.

Hudební produkce byla velice pěkná a místní byli úplně v pohodě.Tam jsme se taky po vybalení věcí vydali a nějak ignorovali nápis na dveřích, psaný jejich řečí, které nerozumíme, na kterém bylo napsáno, že je zde soukromá akce. Přesto nás klidně pustili dovnitř a obsloužili nás. Zatím se zde pomalu začala scházet společnost slavnostně oblečených lidí, kteří usedali k připravenému stolu. Jak jsme později pochopili, jednalo se o nějakou oslavu. Pobíhaly tady dětičky, zúčastnění se různě fotografovali a později dokonce přišla nějaká hudební dvojice. Paní zpívala, pán hrál na kytaru a ovládal doprovodné midi. K tomu všemu se začalo na parketu tancovat a my, pobaveni tou příjemnou atmosférou, jsme to z povzdálí sledovali. Dokonce se nám podařilo pořídit i nějaké foto a pár záběrů na kameru. To se ale jedné tančící paní, kterou Robert příznačně nazval Nanynkou začalo vadit a gesty z parketu naznačovala, ať to vypneme.

Je to tak, když to budete kouřit, potká vás Sljepota a mučitělnaja směrť.Nálada byla příjemná a Vraťa po pár pivech už pošilhával po servírce a konstatoval, že ten chlaďák plný piv, dnes musí vypít. O pár piv později začal mrskat nějaká ruská slovíčka, která cestou pochytil a rozluštil i nápis na cigaretách - sljépota. Vykulil na to oči:
"Ty vole co to kůříš? Si blbý? Zahoď to!"
S počtem piv stoupala i veselá nálada, která později přešla do úvah, že tady zůstaneme o den déle, protože nikdo neví, jak tohle posezení dopadne.

S pozdní hodinou přišla i únava, Vraťovi se chtělo spát a k dovršení všeho se vysmrkal do ubrusu, což se Robert snažil maskovat vlastním tělem. No, je čas jít spát a ráno se uvidí, jestli budeme schopni další cesty. Odvádím Vraťu na pokoj, odkud se ještě nějakou dobu ozývají duté zvuky, zřejmě než se uložil do postele, a chvíli ještě sedíme na dvorku u cigára. Hezký večer to byl.

Když pominu Nanynku, které se zase nejde až tak moc divit, byl to velice příjemný večer, na kterém mě zaujalo hlavně to, že zatímco uzavřená společnost vesele slavila a tančila kolem nás, my jsme mohli v klidu dál sedět, pít pivo a bavit se. A že to byla zábava, ta hrající dvojice byla dokonalá a to až tak, že jsem na konci šel zpěvačce složit poklonu. Večer neměl chybu, snad jenom jednu jedinu a to, že už nejsme v Rusku, až jsme se s Vraťou z toho žalu ožrali a druhý den málem neodjeli.

Najeto: 286 km

Středa 22.8.

Obchod! I tady mají obchody! A těch aut kolem....Ráno hoši vyspávají předchozí večer a tak se vydávám do města.
Procházím malé uličky a hledám nějaký obchůdek. Ale kolem jsou samé kavárny, dětské hračky nebo autodíly a tak nelením a oslovím dvě kolemjdoucí paní s dotazem, kde je tady nějaký obchod. Rusky, samozřejmě. Jsme přece v Lotyšsku, bývalém Sovětském svazu, tak snad rozumí rusky ne? Popravdě, rozuměly, ale moc nadšeně se netvářily. Neusmívaly se mile a vstřícně jako v Rusku, ale poradily mi. Prošla jsem tedy malé náměstí s nějakou sochou a fontánou, minula pár obchodů a polopráznou ulicí došla k nějakému nákupnímu středisku. Hlavně se cestou zpátky neztratit!

Když jsem se vrátila do hotelu, kluci ještě vyspávali. Robert se probral celkem v pohodě, Vraťa se pomalu vyšoural z pokoje na snídani.
"Ty vole, já ho mám jak prase cvičky, ale než sa sbalíme, tak to bude dobré," ujišťuje nás.

Cestou z města jsme trošku zabloudili a navigace nás tahá po různých slepých uličkách. Když asi potřetí zastavujeme, abychom se otočili, Vraťa zastaví vedle nás:
"Mám ťa vyvést?" No jo, Vraťa, který nás provedl Moskvou, teď klidně může jet první. Ví, že na to má.
"Tak jo," souhlasí Robert.

Vraťa na to má a hlavně na to má navigaci, protože tu nic nefunguje pořádně, už jsme se naučili, jak se to má dělat. Mít na řídítkách držák na plácačky, nacpat do něj mobil a pustit.... světe div se... Google mapy. A hurá, navigace nás bez zaváhání a správně vyvede ven z města. A funguje to úplně všude, ať je člověk na západě nebo na východě.

Litva je krásná, jenom mi některé domky cosi připomínají.O pár hodin později už vyrážíme na cestu do Litvy. Hranice se nekonají, protože EU a my míříme do nám již známého kempu Viktorija v městečku Vištytis. Projíždíme Kaunas, kde jsme před dvěma lety chodili po městě a pomalu se blížíme k místu, kde hranice tvoří Litva, Rusko a Polsko. Jen tak pro vzpomínku jedeme Vraťovi ukázat, jak tady vypadají Ruské hranice. No, teď už nám to není vzácné, protože jsme je viděli cestou, ale když jsme tady byli poprvé, hodně to na nás zapůsobilo.

Ten plot, ostnatý drát, strážní budky, hraniční kolíky… To je něco, na co už dávno nejsme zvyklí, protože Unie. Přejíždíte z jedné země do druhé a nebýt cedulí, ani si toho nevšimnete a nikoho nic nezajímá. Rusy naopak zajímá úplně všechno. Protože chrání svou zem.

Přesně tak, vrátím se k tomu, co jsme slyšeli od Čecha v Moskvě. Mluvil o tom, že se v Rusku cítí bezpečně, protože Rusové si prostě svoji zemi chrání. V našich podmínkách to asi může zvlášť mladé, sluníčkové a genderově a multikulturně vyvážené generaci znít divně, ale opravdu existují země, kterým záleží na tom, kdo se producíruje po jejich území. A za mě můžu říct, že i tímto je mi Rusko velice sympatické.

Ubytování v kempu Viktorija v Litvě. Zase jsme tu sami, pohodička, klídek.Na kempu Viktorija se od doby, kdy jsme tady bydleli posledně, nic nezměnilo. Chvíli hledám někoho, kdo nás ubytuje a nakonec nějaká slečna neochotně přiznává, že pa růsky panimájet a jde nás ubytovat.
Posílá nás směrem k budově, kde jsme byli posledně, ale pro jistotu jí říkáme, ať nám to raději ukáže. Ještě že tak. Budova sice byla stejná, ale jak jsme zjistili, ze zadní strany vybudovali nějaké pokoje v přízemí, vstup rovnou z venku. To tady posledně nebylo.

Jdeme se pak podívat k vodě, abychom Vraťovi ukázali, že druhou stranu jezera tvoří Rusko, ale Vraťa už je myšlenkama někde jinde. Je nám jasné, že ráno pojede domů. Holt tuto cestu dokončíme sami.
Fakt je to moc pěkný kemp, jenom takový smutně osamělý.Tento kemp určitě stojí za návštěvu. Je to velký areál, kde najdete úplně všechno. Jen by chtěl větší údržbu, protože stejně jako tenkrát i dnes působí zanedbaně. Jsou tady chatky, pokoje, restaurace, hřiště, stále polorozpadlá sauna a dokonce jsme v jedné budově objevili i bazén. Škoda, že se tomu tady někdo víc nevěnuje. Okolí je krásné, voda čistá. Dokonce jsme tady potkali i místního psíka, který tady byl tenkrát. Opravdu nic se nezměnilo. Pořád je to příjemné místo na břehu jezera, obklopené lesem a krásným okolím.

Venku u stolečku vaříme večeři, Robert s Vraťou dopíjí zbytek vodky a tak trošku hodnotíme cestu, protože Vraťa už je nachystaný na odjezd. Nad vodou zapadá sluníčko a v lese kolem zpívají ptáci. Krásný večer, plný dojmů.

Tak Vraťo, šťastnou cestu domů.

Najeto: 367 km.

Čtvrtek 23.8.

Když jsme ráno kolem osmé vstávali, Vraťa už byl pryč. Nechal nám vzkaz, že odjel po šesté a klíče nechal v zámku. Jak jsme později zjistili, stejně pak stál do sedmi u brány kempu, protože byla zavřená.

Tak jedeme dál. Zbývá Polsko a jsme doma. Dnes máme před sebou větší úsek cesty, ale pojedeme po velké cestě, tak by to mělo jít.

Polské silnice a řidiči. Hrůza. Čirá nefalšovaná hrůza.Jak později zjišťujeme, jet po velké cestě ještě neznamená, že to půjde. Několikrát za cestu si vzpomenu na větu, že Poláci jsou nejhorší řidiči na světě a dávám jí za pravdu. To, že neexistují žádná pravidla provozu a každý si jezdí jak chce, jsme na cestách viděli už mockrát. Jen, i za těchto podmínek, ten provoz vždycky nějak fungoval.
V Polsku ne. V Polsku provoz nefunguje a navíc brzdí a omezuje všechny kolem. Na dálnici je levý jízdní pruh považován za průběžný. Klidně v něm řidiči jedou pomaleji, než v pravém a předjet je není možné. Na všech cestách panuje zmatek a chaos, každé druhé auto je kamion. Hlavní cesta na Varšavu je ucpaná, vzduch se nedá dýchat, teplota se zvedla na klasických 30 stupňů.
Když konečně parkujeme před hotelem v Čenstochové, jsme unavení, zpocení a plní nepříjemných dojmů z cesty. Ale urazili jsme kus cesty a jsme zase o kus blíž k domovu.

Za sebe musím říct, že nic hroznějšího než polské silnice plné kamiónů jsem snad ještě neviděl. Kromě toho všeho zmatku, chaosu a bordelu bylo děsivé to, že opravdu každé druhé auto bylo kamion. Během stání v kolonách jsme to jednu chvíli začali počítat a dost mě to vyvedlo z míry, takovou koncentraci nákladních aut jsem nezažil. Já vím, budu poslouchat, že bez kamiónů bych se nenajedl, ale ruku na srdce, kdo o tom aspoň něco málo ví, nestačí se divit, proč a kam kolikrát ty kamiony jezdí. Pro šroubky do Španělska, pro matky do Švédska, sešroubovat do Německa...

Jakýsi hotel Ibis. Hlavně byl hned u cesty.Hotel Ibis vypadá, že patří do lepší kategorie hotelů a taky to bylo naše nejdražší ubytování za celou cestu. Paradoxně v Polsku, zemi, kde prý je všechno levné, stál pokoj 50 eur. V tuto chvíli jsme ale cenu neřešili. Byli jsme rádi, že máme kde přenocovat a ráno vyrazit na cestu domů.
Bydlíme v pátém patře, v pokoji s klimatizací, která fičí v celém hotelu a výhledem na město a na motorku. Tady už asi nemusíme řešit, že by nám ji někdo ukradl. Ale znáte to. Jistota je jistota a hlídané parkoviště nikdy není na škodu.

Když později večer ještě vycházím ven, recepce ja narvaná k prasknutí, protože zrovna přijel nějaký zájez polských turistů. Kufry, tašky, věšáky a hromada důchodců, blokují východ z hotelu. Když se konečně proderu ven, zkotroluju motorku, zajdu vedle na benzínku pro nějakou zmrzlinu a vracím se zpátky do hotelu. Důchodci už jsou pryč. Zato jsou jich plné výtahy a chodby. No co, poslední noc, to už nějak dáme. Zítra už budeme doma.

Najeto: 595 km.

Pátek 24.8.

Poslední den, směr hranice, Ostrava, Zlín. Vyrážíme na poslední cestu domů. Provoz je stále mizerný a tak se snažíme co nejdřív dostat z víru polských silnic. Ne že by to u nás bylo o moc lepší, ale trošičku aspoň ano.

Když zastavujeme na benzínce někde za Ostravou, abychom natankovali, vnímám ten podivný pocit, když všude kolem sebe slyším češtinu. Vlastně od Ukrajiny až po Litvu, jsme mluvili Rusky. Náhlá to změna. A to nejen v lidech, ale třeba v cenách. Tady konkrétně cena benzínu šla na nějakých 37 korun za litr. Na to jsme nějak nebyli zvyklí. A tak první tankování u nás byl slušný ranec za nádrž. No jo, jsme doma. Nějak podobně to máme s mobilními operátory.

... a s jídlem, pitím, oblečením, cestami, mosty, auty, elektronikou.... a hlavně kvalitou. Všechno je tu drahé. Ale levné nebo drahé, pořád je to sračka a ještě ne naše vlastní.

Zase doma. Škoda, Rusko mi bude chybět.Cesta domů, už je vlastně jen taková sranda. Ostrava, Hranice, Holešov, Fryšták a už si to zase frčíme do kopečka na Kocandu a dolů k domovu. Zase ty samé ulice, domy, lidi, jako když jsme odjížděli. Nic se za tu dobu nezměnilo. A proč by taky mělo? Jen my máme za sebou krásný výlet a jsme plní postřehů a dojmů.

Neměli jsme na cestě žádné potíže. Ani s motorkami, ani s lidmi. Lidé byli po celou cestu na všech místech milí a usměvaví. Nikdo po nás nic nechtěl, všichni nám vycházeli vstříc. My jsme respektovali jejich zákony a pravidla, oni nás brali jako "inostránce", kteří se do jejich země přijeli jen tak podívat.

Moje díky všem zúčastněným, za hezký výlet, velké díky Robertovi, že jsme se v pořádku oba vrátili domů. A motorka si pochvalu taky právem zaslouží :-)

Najeto 278 km.

Celkem najeto: 5427 km
Po Ukrajině: 1720 km
Ruskem asi : 2500 km