Mohl by si někdo myslet, že jsme toho letos nacestovali už dost. A nebude daleko od pravdy, protože výlet do Skandinávie jsme napočítali na nějakých 7 500 kilometrů. Ale léto ještě nekončí a jednu krátkou cestu ještě klidně zvládneme.

S nápadem přišel ještě před naší cestou na sever náš kamarád Jirka. V té době ještě nebylo nic jisté a po našem návratu se teprve týden před odjezdem rozhodlo, že jedem. Odjezd v sobotu, 6.8., s Jirkou se potkáme cestou na dálnici, kousek před Bratislavou. Plánovaná trasa: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a tam bájné silniční trasy v horách, Transalpina a Transfagaraš.

Sobota

Vyjíždíme v osm hodin ráno, lehce mrholí a je zataženo. Už zase. Ale to se spraví a určitě si konečně užijeme trošku sluníčka a tepla. Doufám. On ten sever, kde jsme byli tři týdny, nebyl teplotně a hlavně srážkově, zrovna ideální. Ale o tom v jiném článku, někdy později.

Volnějším tempem se blížíme k hranicím. Najíždíme na dálnici téměř přesně ve smluvenou dobu a kde se vzal, tu se vzal, ve zpětném zrcátku Jirka, který si to za námi frčí z Brna. Líp to snad ani vyjít nemohlo. Stavíme na benzínce, abychom překramovali pár věcí, nakoukli do mapy a stanovili si cíl, kam dnes dojedeme. Měli bychom spát někde za Budapeští.

To je aspoň domluva! Z toho by si mohla vzít dnešní mládež příklad! Jednou jsme si řekli, že pojedem, napsali si 2 maily ohledně místa setkání a jednou si zavolali. A přesto, že Jirka bydlí 350km daleko, setkali jsme se naprosto přesně, a to dokonce ne na benzince, kde bychom na sebe museli čekat, ale přímo za jízdy, na dálnici. Paráda!

A tak vyrážíme. Kousek po dálnici, projíždíme Bratislavu, objíždíme Györ, Budapešť a stáčíme se směr Szolnok. Pár zastávek na kafe a na cigáro, cesta nějak ubíhá, trasa se natahuje a po pár hodinách přijíždíme na maďarsko-rumunské hranice. Tady jsme viděli něco, co jsme už dlouho nepotkali. Opravdové hranice se závorou a celníky, kteří pečlivě kontrolují pasy, auta, lidi… Prostě všechno přesně tak, jak to má být. Projeli jsme letos deset států a Maďarsko bylo jediné, které nás na hranici zastavilo.

Vjíždíme do Rumunska. Okamžitě si uvědomujeme ten rozdíl mezi tím, co jsme viděli na minulém výletu a co vidíme teď. Polorozpadlá městečka, neudržované domy, špinavé ulice, spousta lidí různé pleti. Připadá nám to takové chudé, ale přitom normální. Prostě je to jiná kultura. A taky tady mají jiný čas. Takže, hodinky o hodinu vpřed.

Čas ubíhá a pomalu se stmívá. Je čas hledat, kde budeme vlastně spát. Ujeli jsme něco přes 700 kilometrů a už by bylo dobré někde zaparkovat a odpočinout. Hledáme kemp, který měl být někde v okolí Oradey, ale není. Vjíždíme do kopců, cesta je rozbitá, nikde ani živáčka. A najednou vedle nás zastaví auto s italskou značkou a vysedne z něj Slovák. Posílá nás někam do města, ale nějak nám zapomněl říct, že je to cesta územím nikoho, asi 30 kilometrů a že tam dojedeme za úplné tmy. Nezbývá nám tedy, než pokračovat do nejbližšího města Marghita. Jedeme dál.

Za mírného šera vjíždíme do malé vesničky, kde po cestách chodí krávy, běhají psi a místní na nás zírají, jako na zjevení z nebes.

Konečně vjíždíme do města a pátráme po nějakém ubytování. Chvíli křižujeme místní ulice a pak podle nějaké cedule přijíždíme k penzionu na okraji města. On to byl spíš hotel, ale v tuhle pozdní dobu nebyla vůbec myšlenka, hledat něco jiného. Pokoj pro tři nás vyšel na 50 EUR. Ubytování hezké, čisté, klimatizace, sprcha, motorky zaparkované ve dvoře, na hlídaném parkovišti, v restauraci nám dali ještě i večeři. Co víc si přát.

Usínáme unavení po dlouhé cestě a příjemnou myšlenkou, že nemusíme natahovat budíka a vstávat ráno v sedm, protože přece… nikam nespěcháme a máme čas.

Najeto 749 km.

Kurnik, to jsme si dali. Celou cestu to bylo v pohodě, po dálnici se jelo parádně. Akorát po vjezdu do Rumunska se to trochu pokazilo - nevím proč jsme hledali kempy. Asi jsem to chtěl zkusit, chtěl jsem vidět, jak vypadá rumunský kemp... A taky jsem viděl, rumunský kemp vypadá tak, že žádný není. Ztratili jsme tedy trochu času, ale zase na druhou stranu jsme našli to, kvůli čemu jsme sem jeli - malou rumunskou vesnici po západu slunce. A stálo to zato! Opravdu jsem měl dojem, že jsme zase na Ukrajině, rozbité úzké uličky, lidé posedávají kolem cesty, koně, krávy, psi, pobíhající děti... Byl to zajímavý kontrast se severskými zeměmi, odkud jsme se nedávno vrátili...

Neděle

Taky ráno vyjíždíme v jedenáct. No co. Dyť říkám, máme čas. Směr Cluj Napoca - Turda - Sebes - Sibiu. Projíždíme vesničky, kde přímo u cesty vysedávají místní na lavičkách nebo postávají v hloučcích a debatují. Kolem pobíhají toulaví psi… Jo. Psi. První moje reakce, jako milovníka zvířat byla: "Jé, pejsek." Mně prostě připadali stejní, jako u nás. Jen neměli obojek a prostě si tam jen tak běhali. No a co? Pejsek jako pejsek. Po několika takových mých reakcích se ve sluchátkách ozvalo:

"Pejsek jo? Myslíš toho sviňáka hnusného, který číhá u cesty, aby nám skočil pod kola a udělal z nás krvavou kaši?"

Marná byla moje snaha vysvětlit, že si nemyslím, že by to tak bylo. Že žádný z nich nic takového neudělal… no dobře, jeden pokus tam byl. Ale jen jeden. A viděli jsme jich spoustu. Ale pochopila jsem, že bude lepší své nadšení pro pejsky nevyjadřovat. No, párkrát se mi podařilo jé… a zbytek věty jsem už raději spolkla. Robert je prostě realista.

Jeden pokus? Já jich teda viděl víc. Ale i kdyby, stačí jeden. Pejsek je takový ten domácí, kterého člověk vede na vodítku a volá na něj zdrobnělinou: "Pojď k noze Čumáčku, jéé, tys vykakal pěkné hovínko," a tak podobně, tihle takoví teda nebyli. Číhali a číhali, vybírali si. A jak si vybrali, tak HOP! Jeden nikdy nevěděl, koho si "pejsek" zrovna vybere za svou budoucí oběť!

Pár kilometrů před Sibiu už odbočujeme k cestě na Transalpinu. V malém městečku Saliste nacházíme kemp a stavíme stan. To bylo poprvé a naposled, co jsme ho na této cestě použili. Už před cestou nám radili, že brát sebou stan je zbytečné, protože Rumunsko je plné penzionů, ale vzali jsme ho. Jen tak. Pro jistotu. Znáte to. Kdyby náhodou…

Kempík malý, ale čistý a klidný. Pan majitel mě hned při ubytování upozornil, že ve městě právě probíhá nějaký festival a máme se na něj jít podívat. No tak jsme šli. Uprostřed městečka nebo spíš vesničky probíhala nějaká velká sláva. Pódium, zpěváci, živá hudba, stánky, spousty jídla a mraky lidí. Místní obyvatelé, cikáni, turisti, všichni se bavili v družné zábavě za zvuku rumunské hudby a zpěvu. Robertovi se to moc líbilo. Prozpěvoval si rumunské melodie, nadšeně se rozhlížel a pochvaloval si souhru všech zúčastněných. Jirka se trošku mračil: "Je tady moc lidí a hrozný randál. Já už bych šel." Po pár pivech a vydatné večeři se mu ale nálada zlepšila a začal se tvářit spokojeně.

Sledovala jsem ten ruch kolem. Ty přátelské pohledy, rodinné spolky, pobíhající psy. Prostě všichni byli spokojení a v pohodě. Když jsme kolem půlnoci odcházeli, přímo vedle nás v parčíku odpálili obrovský ohňostroj. Stáli jsme pod ním, Jirka jedl nějaké odporné smažené rybičky a tvářil se nadšeně a my jsme sledovali tu nádheru na obloze. Krásný závěr večera. Načuchlí kouřem z ohňostroje a plní příjemných dojmů jsme se došourali zpět do kempu a šli spát. Krásný večer to byl. Konečně jsme měli čas na to, abychom se vmísili i mezi lidi, seděli s nimi a trošku víc poznali jejich zvyky.

Najeto 321 km.

Jo, mě se ta pouť nebo co to bylo opravdu velice líbila. Ze začátku jsem byl sice trochu nedůvěřivý, přece jenom byli všude kolem lidé tmavší pleti, ale jak začali hrát a dal jsem si pivo, zjistil, jsem, že je to tu všechno v klidu. Ti lidi se prostě umí bavit, pivo teklo proudem, všude se kouřilo z grillů a hrnců, tančilo se jen tak na ulici... Bílý, tmavý, hnědý, všichni byli kamarádi a nikdo neměl žádný problém, prostě bomba. Ani se mi nechtělo odejít, 2x jsme se vrátili a vydrželi až do závěrečného ohňostroje.

Pondělí

Další den ráno se vydáváme dál. Městečko, ve kterém jsme spali, leží na úpatí Transalpiny a tak projíždíme malým náměstím, na kterém se včera rojily mraky účastníků festivalu a míříme do hor.

Cesta vede lesem do kopců. Stoupání je zatím mírné, kolem cesty teče říčka. Moc tady toho zatím k vidění není. Prostě jen jedete lesem do kopce. Asfaltová cesta, zatáčky, lesy. Čekala jsem hory, skály, pastviny… A nic. První zastávkou, kde je něco vidět, je přehrada Täu Bistra. Vypadá dost zchátrale a pohled dolů odhaluje popraskaný beton, vytrhané stupačky a hromadu špíny kdesi hluboko pod námi. Žádný zázrak. I když, jak pro koho. Jirka byl stavbou tohoto typu jako vždy nadšený a hned měl potřebu začít vysvětlovat, jak takové přehrady fungují, že tam dole je varna… teda vlastně vývařovna… nebo prostě něco takového. Moc jsme to nepobrali a tak Jirka se slovy: "Takovým, jako vy, nemá cenu něco vysvětlovat," mávl rukou a šel si dát kafe.

Na trase nás čekala ještě jedna přehrada, která už na rozdíl od té první, působila majestátným dojmem a panoval na ní čilý turistický ruch. V jednom ze stánků jsme objevili i nálepky a tak měl Robert zase něco do své sbírky z cest. Jako vždy, jedna nestačí. Alespoň tři. Kdyby se nějaká při lepení pokazila.

Cestou dolů se krajina trošku otevřela. Už jsme nejeli jen lesem, ale tu a tam jsme zahlídli i nějaká odpočívadla, na kterých projíždějící turisti tábořili, vařili a jen tak posedávali. Další naší zastávkou bylo jezero Vidra. Malebné údolíčko, kde voda už končí a kolem je spousta míst pro odpočinek. Uděláme pár fotek a pokračujeme dál.

Turisti? No... turisti vypadají jinak, nemají v lesích postavené přístřešky z igelitových pytlů :-) Je pravda, že jsme tu Transalpinu neprojeli celou, jenže to bychom se zase drželi jenom hlavních cest a neviděli bychom tu krásu kočovného bydlení. Někdy je potřeba prostě opustit hlavní tah, jako my, když jsme zahli k přehradě Lacul Vidra. Najednou už cesta nebyla tak pěkná a udržovaná, zato mezi okolnímy stromy panoval čilý "turistický" ruch. Ale bylo vidět, že jsou ti snědí lidé ve svém prostředí spokojení - myslím, že je jim takto dobře.

Přijíždíme k další přehradě, kterou ostrým pohledem střeží chlapík z nějaké ochranky a důsledně dohlíží na dodržení zákazu fotografování. Nevíme přesně, co střežil, ale zřejmě by projíždějící mohli být považováni za špiony, toužící po odhalení nějakých tajných zařízení. Nic takového jsme tam neviděli. Jen na cestě postávaly krávy a u branky hlídali psi.

Pokračujeme cestou na Curtea de Arges. Tady někde přespíme. Hledáme penzion a jako vždy, když ho nehledáte, jsou jich spousty, když ho potřebujete, nikde nic. Pak narážíme na ceduli s ukazatelem k penzionu. Odbočíme z hlavní silnice a dostáváme se na úzkou cestu, vedoucí někam mezi domky. Z asfaltky se stává polňačka, samá díra a šutr a aby toho nebylo málo, ze zatáčky si proti nám vykračuje stádo krav. Čekáme trpělivě, až nás minou a jedeme dál podle směrovek. Nicméně, cesta nás dovedla někam… no, jak to slušně říct… prostě dál jsme odmítli pokračovat a vrátili se zpátky na hlavní. Po pár metrech další cedule, penzion. Tak to zkusíme tam. Tentokrát se podařilo. Zastavujeme u malého penzionu s bazénem na dvorku, chatkami a velkou ubytovací budovou. Paní nám ochotně vychází vstříc. Anglicky neumí, ale tak nějak jsme se dohodli na pokoji za 70 lei.

Večer byl příjemně teplý a tak jsme do pozdních hodin posedávali na terásce před pokojem a plánovali zítřejší trasu na Transfagaraš. Za tím, hlavně, jsme sem přijeli.

Najeto 271 km.

úterý

Ráno svítí sluníčko, ale předpověď není zrovna příznivá. Bude pršet? Už zase? Jako bychom toho deště letos neměli už dost. A zase na to nejlepší, co nás čeká. Vyjíždíme a doufáme, že nebude tak zle. No, doufat jsme mohli, ale víte, jak to bývá.

Kousek před začátkem hor přijíždíme do Poienari, kde je vytvořené centrum pro rádoby návštěvníky hradu, na kterém údajně pobýval hrabě Tepéš. U malého stánku pod kopcem kupujeme opět nálepky a zjišťujeme, že cesta na hrad, tyčící se vysoko nad námi, čítá asi 1400 schodů. Chvíli uvažujeme, jestli se vydáme nahoru. Jirka zásadně odmítá a já s Robertem taky zrovna neprahneme po výstupu do kopce v motorkářských hadrech. Závěr je jasný. Jedeme dál.

No, byl jsem nahlodaný, chtěl jsem nahoru vylézt. Ale potom zvítězil zdravý rozum - těch schodů je totiž 1480 a jsou prý dost strmé. No a nahoře čeká stejně jenom ruina, nic tak zajímavého a mystického to není. A tak když jsem k tomu všemu připočetl to vedro, motorkářské hadry a Jirku, který by tu na slunci musel tak 2 hodiny čekat, rozhodl jsem se, že tuto návštěvu vynechám. Jo a abych nezapomněl, ty hrady hraběte Drákuly jsou dva, tohle je ten pravý.

Vjíždíme do hor. Tak tahle podívaná se mi líbí. Kolem jsou kopce, hory, skály, klikatá cesta vysoko nad námi. Nádhera. Takhle nějak jsem si to představovala. Cesta je v trošku horším stavu, než Transalpina a při pohledu nahoru, na některé části silnice, mě trošku zamrazí. Některé spoje cesty nevypadají zrovna zdravě. "Ani nechtěj vědět, po čem tam nahoře pojedeme," říkám do sluchátek, ale vím, že Robert se soustředí na cestu a moc mě nevnímá. Možná to bylo i dobře. Nemůžu se vynadívat na tu krásu kolem. Přijíždíme k jezeru Vidraru, na kterém leží opět přehrada. Převýšení je obrovské a hluboko pod námi leží krásné údolí.

Cesta dál pokračuje lesem, sem, tam nějaká vesnička. Zatahuje se a přichází drobný deštík. Zatím dobrý. Ale mračna před námi nevěstí nic dobrého. A tak došlo na nejhorší. Oblékáme pláštěnky. Jirkovi to nějak dlouho trvá a tak nás posílá napřed s tím, že se pak někde potkáme a zastavíme na jídlo. Zastavili jsme. Déšť zesílil natolik, že nemělo význam pokračovat dál. A tak mě Robert vysadil u cesty a popojel kousek k restauraci, podívat se, jak to tam vypadá. Měla jsem hlídat Jirku, jak pojede kolem. Stála jsem tam v dešti, v pláštěnce a s helmou na hlavě a pozorně sledovala cestu. Věřte, nevěřte, dodnes nevím, jak se to stalo, ale Jirka v nějakou dobu projel a minuli jsme se. Asi po dvaceti minutách už se nám zdálo divné, že nejede a vydali jsme se na zpáteční cestu, podívat se, jestli se něco nepřihodilo. Cestou nám Jirka volal, že čeká nahoře.

Měníme tedy směr a míříme k vrcholu. Déšť trošku zmírnil a my stoupáme do kopců po klikatých cestičkách, které vedou přes rozlehlé pláně a po úpatí hor. Projíždíme posledním tunelem a jsme v podstatě nahoře. A lije jako z konve. Zase tunel, zase déšť… kde jen jsme to už letos zažili?

Na vrcholu panuje čilý ruch. Spousta turistů a stánků. Jirka už nás čeká u cesty. Parkujeme motorku a jdeme se schovat do nejbližšího přístřeší s občerstvením. Koupili jsme si jídlo a trošku otráveně sledovali proudy vody, valící se z nebe. Ale štěstí se na nás usmálo a z deště se stalo drobné mrholení. To by šlo. Není to sice ideální, ale díky za to. Můžeme udělat pár fotek a podívat se po okolí. O kousek dál je krásná vyhlídka.

Pod námi vede cesta dolů a z té výšky vypadá jako autodráha. Autíčka se na ní pomaličku sunou dolů, kolem jsou hory a kopce, na kterých se pasou stáda ovcí, v dálce vidíme lanovku, cesta se ztrácí někde v nedohlednu a po vrcholcích hor se valí mlha. Krásný pohled.

Ano, jako obvykle bylo celý den pěkně, dokud jsme nepřijeli na Fagaraš. Jak se už letos stalo pravidlem, jakmile začnou nějaké kopečky, začne nám i pršet. A tak jsme vrcholek transfagarašské dálnice viděli skrze kapky deště. Ale i tak - už cestou nahoru se mi tu moc líbilo a co teprve potom, když jsme přejeli vrcholek a uviděli pod sebou tu klikatou silnici. Krása, konečně vidím na vlastní oči tu autodráhu, kterou jsem doteď znal jenom z obrázků. Moc pěkné!

Sjíždíme dolů. Na první benzínce zastavujeme, abychom se rozhodli, kam dál. Je úterý a my jsme vlastně viděli, co jsme chtěli. Plán na další cestu nějak chybí. Potkáváme dva české páry na motorkách a ti nám dávají tip na solné doly v Turdě. "Turda? Tama jsme už jeli ne?"ptá se Robert. Jo, cestou zpátky by se tam dalo zajet. Teď ale musíme najít ubytování a pak budeme vymýšlet, kam zítra.

Vyrážíme, směr Fagaraš. Jako obvykle, žádný penzion cestou. Až přímo ve městě. Malý penzion přímo u cesty, s parkováním ve dvoře, pokoj se sprchou a tři postele. Ideální. Cena - 150 lei. Večeříme v restauraci, která je součástí penzionu a dohodneme se, že solné doly, nejsou špatný nápad. Je to cestou a uvidíme něco zajímavého. Zítřejší směr je Turda - Baia Mare.

Najeto 265 km.

Tento den se ukázalo, že plánování je potřeba, teda aspoň trochu. Po projetí Fagaraše mi došla inspirace, protože já se jel podívat jenom sem a dál jsem neměl žádné plány. Dalo by se toho projet víc, mít aspoň nějakou představu, kam dál. Jo, navrhoval jsem Moldávii, ale po zběžné prohlídce mapy jsme to zavrhli, tak moc se honit přece jenom nechceme. A tak nám Turda nakonec vytrhla trn z paty, měli jsme cíl a byl na zpáteční cestě. No ale teda když se nebudeme honit, domluvili jsme se, že si projedem aspoň nějaké vedlejší silnice a vesničky. A dobře jsme udělali.

Středa

Za svitu sluníčka vstáváme do dalšího dne. "Hmm, dnes jsme měli jet Transfagaraš," lamentuje Robert. "Nepojedem ho ještě jednou?" Nápad visí ve vzduchu, ale je nám jasné, že domů to máme pěkný kus cesty. Časově to nevychází. A tak míjíme Fagarašské pohoří a míříme do solných dolů, pomalu směrem k domovu.

Nečekali jsme, že solné doly v Turdě, jsou tak navštěvovanou destinací. Vstupu vévodí obrovské parkoviště, kde stěží najdete místo k zaparkování, hromada stánků a mraky lidí. Vstupné je 20 lei.

Vcházíme dovnitř a těšíme se, že se v podzemí ochladíme. Procházíme podle cedulí dlouhou chodbou. Stěny jsou ze soli a je tam celkem příjemně. Po několika stech metrech vycházíme na druhé straně dolu, u východu. A… chybička se vloudila. Tak tedy zpět a teď už si všechny ty místnosti prohlídneme. Jsou zde zachovány stroje a techniky z doby, kdy se tady těžila sůl. Vše je podrobně popsané a Jirka nám dělá odborný výklad. On těmhle věcem prostě rozumí. Ještě že ho máme.

Asi v polovině prohlídky vcházíme do místnosti, pod níž se nachází obrovský sál. Dole pod námi vidíme lodičky na vodě, obchůdky, ping-pongové stoly a… Ruské kolo! Dolů se dá sjet výtahem nebo sejít po schodech. Volíme schody. Dostat se k nim znamená projít po dřevěném ochozu, zabudovaném v solné stěně. No řeknu vám, nebylo to nic příjemného. Máte pocit, jako když jdete v dřevěné rozhledně kolem věže a všechno se s vámi houpe. Ale to nejlepší nás teprve čekalo. Jako na pouťové atrakci se tady točilo kolo s kabinkami, aby vás vyvezlo až nahoru ke stropu plnému krápníků a ukázalo vám jeskyni z pohledu, jako na dlani.

A tak jsme koupili lístky. Tři, samozřejmě. Když jsme ho podávali Jirkovi, orosilo se mu čelo. "Vy jste se zbláznili ne? Řekl jsem, že tam nejdu. Výšky mi nedělají dobře." šel. Co mu zbývalo. Trošku se trápil. Trošku asi dost, ale zvládl to a po osmi minutách, co se kolo točilo, se rychle hrnul z kabiny ven. Dohodli jsme se, že na lodičky už nepůjdeme a začali řešit, jak zpátky nahoru. U výtahu byla dlouhá fronta a schody nahoru nevypadaly zrovna lákavě. Vyhrál výtah.

 

Toto bylo fakt zajímavé. Když mi lidi říkali, že návštěva solného dolu je zajímavá, myslel jsem si, že se tam někde vrhnu do hromady soli a po hodině vylezu ven o 15 let mladší a vyléčený ze všech nemocí. To, co jsem viděl, však předčilo všechna moje očekávání. No řekněte, kdy jste byli naposledy na Ruském kole? A v dole? Kromě toho jsme si tu mohli zahrát volejbal, ping pong, projet se na lodičkách... Sice tu nebyly žádné léčivé prameny, ale dozvěděli jsme se něco z historie dolu a taky se pobavili. Jestli někdy pojedete kolem, tohle místo nesmíte minout.

U večeře jsme plánovali, kam zítra dojedeme. Padl nápad, že až na Zemplínskou šíravu, ale v tu chvíli to byl opravdu jen nápad. Prostě pojedeme a uvidíme.

Najeto 258 km.

Čtvrtek

Trasa dalšího dne byla Baia Mare - Satu Mare - Nyíregiháza - Michalovce - Zemplínská šírava.

Na začátku to ani nevypadalo, že bychom tam opravdu chtěli dojet. Původně jsme měli spát ještě v Maďarsku. Ale tak nějak se jelo a jelo, cíl se posunoval a po projetí maďarských hranic, kde jsme opět prošli důkladnou kontrolou a posunuli si hodinky o hodinu zpět, jsme pokračovali dál. Nabíráme směr Slovensko a navigace nás vede dál, cestou necestou. Malé cestičky mezi poli, žádný provoz, to se to jede…

Jo, to se to jede. Až do té doby, než před vámi cesta končí a stojíte u přívozu přes řeku. Takový maličký, asi 200 metrů. Ale byl tam. Dál to jinak, než přívozem, nešlo. Najeli jsme tedy na přívoz, sundali helmy a začali se smát. Tedy my dva. Jirka vykulil oči na Roberta a pustil se do něj: "Kudy to jezdíš?! Kdy už si v té navigaci vypneš ty turistické trasy? Podívej se, kam jsme dojeli! To snad není možné!" No, vážení, bylo toho víc a bylo to řečeno i jinak, ale to se tady nedá přesně prezentovat. Prostě jsme zaplatili nějaké drobné za převoz a na druhé straně řeky směle pokračovali dál po cestě.

Muhehehehe, tohle bylo dobré :-) Pořád říkám, že ta moje navigace je ráda, když se může někde projet a nejedeme jenom po hlavních cestách :-) Pěkný přívoz to byl, takový nečekaný... Naštěstí jel hned a nemuseli jsme třeba hodinu čekat, to už by asi někteří z nás použili i silnější slova, než jenom: "Ty hňupe, kudy to jezdíš! Tos kurva neviděl, jak ta hlavní uhla doleva?" No... viděl...

Pak už nás čekal přejezd na Slovensko a Zemplínská šírava. Robert to tady chtěl vidět. Vzpomínal na časy, kdy tady byl v mládí. Jeho nadšení se vytratilo s poznáním, že už tady není žádný kemp, okolí je neudržované a celou oblast kolem vody tvoří jen pár stánků.

Na doporučení nějakého místního prodavače jsme se ubytovali v penzionu Máj. Nevím, dalo-li se to nazývat penzionem. Objekt byl spíš jakousi ubytovnou z dob socialismu. Polorozpadlá budova, rozbité postele, roztrhané povlečení, špinavé sprchy…Všechno to hodně pamatovalo. Ubytování stálo 9 eur na osobu. Zlaté Rumunsko.

Za přítomnosti skupinky uřvaných borců, soutěžících, kdo dá na automatu větší ránu do "pytle, jsme povečeřeli a šli spát.

Bratia Bratia.... ano, chtěl jsem se tu podívat, protože na šíravě jsem kdysi dávno byl a bylo tu hezky. A tak jsem ve skrytu duše doufal, že se rok s rokem sešel a prostředí bude ještě lepší, než kdysi. Nebylo. Rok se sice s rokem sešel, ale evidentně opačným směrem. Všechno bylo o dost horší, než tehdy, před asi 8 lety. Kemp neexistoval, stánky byly polorozpadlé a pláž připomínala jenom plocha zarostlá trávou. Ještě že bratia nesklamali a postarali se nám o večerní kulturní vložku v podobě frikulínů bušících do nějakého stroje...

Najeto 450 km.

Pátek

Dalším naším cílem byla Liptovská Mara. Trasu jsme naplánovali přes Vysoké tatry. Podíváme se zase na nějaké ty kopečky a zakotvíme opět u vody. Dali jsme si snídani v jednom ze stánků a vyrazili na cestu.

Tatry jsou určitě hezké, ale popravdě, když jimi jen projíždíte, moc toho vidět není. Na to by musel mít člověk čas, někde se zastavit a projít se aspoň kousek po stezkách, mimo silnici. My jsme zastavili na štrbském plese. Tedy, přesněji řečeno pod ním. Všechna ta místa jsou strašně přelidněná, všude samý humbuk, není nikde chvilka klidu. Postojíte půl hodinky, rozhlídnete se kolem a můžete jet dál.

A tak jsme dorazili na Liptovskou Maru. Zhýčkaní spaním v penzionech, ptáme se na chatku. Chatička by stačila. Nějaká malá. A byla. Docela malá chatička za docela slušných 70 eur. Poslední den výletu a taková pálka. No, dobře. Tak už ji máme. Abych to trošku upřesnila, nebyla to zas tak malá chatička. Měla kuchyň s vařičem, ledničkou a dřezem. Další částí byl jídelní kout, velká místnost na spaní, sprcha a záchod. No prostě měla všechno. Pak se nemůžeme divit ceně.

Kemp byl krásný. Čistý, upravený, u vody pár stánků a čistá voda. Taky tady bylo narváno. Poseděli jsme u vody a Robert vzpomínal, jak tady byl loni, kdy utekl z města před vedrem.
Ráno jsme si dali snídani venku u stolečku a sbalili se na naši poslední cestu. Jedeme domů. 300km přes Žilinu, Lazy pod Makytou a Vsetín.

Tatry, nojo. Jsou pěkné, ale opravdu by asi bylo lepší je prochodit pěšky. To se mi ale asi nikdy nepovede, protože nechci :-) Mně se tu líbí i ze sedla motorky. A ještě víc se mi líbí, když k těm kopcům přijíždím, vypadají tak pěkně majestátně, skoro pokaždé jsou nad nimi temná mračna, až z toho jde trochu strach. A Mara? To je moje srdcové místo, určitě stojí za to se tu zastavit. Krásná krajina, čistá voda, pláž, výhled na kopečky kolem a stánek s Plzní. Dlužno říct, že tady, na Slovensku od slováka jsem dostal pivo, jaké stěží dostanu u nás doma. Chtěl jsem tu zůstat, ale kolegové se pořád někam ženou...

Zase to všechno nějak rychle uběhlo, jako ostatně každý náš výlet. Ale máme spoustu zážitků a zajímavých poznatků. Jsme rádi, že jsme zase poznali další zemi blíže a neviděli ji jen při průjezdu, z cesty. Stejně, jako jako jsme loni poznali Sicílii.

Byl to hezký závěr léta. Za sebe díky Robertovi i Jirkovi, za příjemnou společnost a pohodový výlet...

Celkem najeto cca 2600 km.