Sobota 11.8.

Ráno vyjíždíme z Obninsku, směr Kubinka, Moskva.

V Kubince je nějaké velké tankové muzeum a to si přece pánové nemůžou nechat ujít. Hlavně je tam nějaký jedinečný exemplář bojového tanku, zvaný Maus. Tak se tam pojedeme podívat na ty, z mého pohledu, hromady starého železa.

Jedeme v podstatě po hlavním tahu na Moskvu a protože nás velká cesta trošku nudí, rozhodneme se sjet z hlavní cesty na vedlejší a projíždíme spoustou malých vesniček, kde od cesty vidíme domky se zahrádkami. Některé jsou pěkné, upravené, jiné trošku zchátralé a ty, co vypadají na spadnutí, jsou prázdné.

Je to tak! Je to tak! Prej 20 kilometrů od Moskvy a dál už jsou jenom zemljanky. A já tomu věřil, protože když člověk nemá osobní zkušenost, nezbývá, než věřit tomu, co mu říkají. Lhali mi!

Po několika kilometrech se vracíme na hlavní cestu a přijíždíme do Kubinky. Přesto, že teploty v Rusku spadly o nějakých deset stupňů, sluníčko stále praží a když vjíždíme na parkoviště u tankového muzea, marně hledáme místo ve stínu. Vraťa s Tomášem hbitě začali vyslékat hadry a během chvilky už tady stáli v kraťasích a triku. Bereme foťák, kameru a za chvíli už vcházíme do areálu muzea.

Procházíme malou brankou a v budce platíme vstup a parkování. Za vstup se platí 400 rublů, za stání na parkovišti 200 rublů. Fotit a natáčet pro soukromé účely je povoleno a bez poplatku.
Míjíme stánky se suvenýry a míříme do prvního hangáru, kde stojí hromada různé vojenské techniky. Asi vám to moc podrobně nepopíšu, protože tohle mi fakt nic neříká. Dokonce se musím přiznat, že až z následně z fotek jsem se dozvěděla, který to byl vlastně ten Maus, nejtěžší, Němci vyrobený tank, který nikdy nebyl nasazený v boji, stojící jako památka v ruském muzeu, které vzniklo už v roce 1938.

Jsou tady k vidění tanky a technika z celého světa. Pavilony jsou rozděleny podle zemí, takže v jednom najdete ruskou techniku, v dalších techniku Německa, Kanady, Velké Británie, Japonska a USA. Určitě je to zajímavá expozice, které by se dalo věnovat víc času, ale i tak jsme si toho prohlédli dost a Tomáš si dokonce i zastřílel.

Těsně před východem ještě nakoukneme do malé kaple, která zřejmě slouží jako modlitebna pro vojáky. Pár svatých obrázků, svíčky a dvě babky, křižující se před oltářem. I vojákům je potřeba dát duchovní podporu.

Před odjezdem k nám na parkovišti přichází Čech, který na motorce brázdí neevropskou část Ruska. Říkal, že cestuje už od května, projel celou východní část a teď už se vrací domů. Podle něj se nedá vůbec srovnat západní a východní část Ruska, ať už jde o lidi nebo krajinu. Moc se mu tam líbilo, ale únava a nějaké potíže s motorkou, už jej směřují zpět domů. V každém případě nám doporučil, ať se tam jedeme někdy podívat, protože to stojí za to.

Loučíme se vyrážíme do Moskvy, kterou už máme jen nějakých 70 km. Vraťa hledá trasu k Českému domu a protože to tak pěkně zařídil, jmenujeme ho čestným vůdcem, který nám bude ukazovat cestu. Ťuká trasu do Google v mobilu a můžeme směle vyrazit.

Kousek před Moskovu vjíždíme na první placenou silnici a k mýtné bráně. Platíme nějakých 150 rublů a najíždíme na první okruh kolem Moskvy. Řešení silnic nás dost překvapilo. První věc je ta, že Moskva má tři velké okruhy, z kterých potom sjíždíte na "menší" cesty, druhá je ta, že ty menší cesty mají minimálně čtyři pruhy v jednom směru. Kapacita cest je vytvořena pro mnohem větší provoz, než jaký kolem sebe vidíme. Žádné zácpy ani nehody a do centra vjíždíme naprosto v klidu. Dívám se kolem sebe, fotím a přemýšlím, co že jsou ty cihlové budovy, kopule kolem a davy lidí. Vypadá to jako Kreml na fotkách. Ale to přece není možné, že bychom byli až tak blízko?
Byli jsme tak blízko. Když jsem se večer dívala na mapu, kudy jsme jeli, skutečně jsme projížděli kolem Kremlu, Velkého divadla a dalších historických památek.

A tak jsme nakonec úspěšně dorazili do cíle, k Českému domu v Moskvě, kde jsme měli zajištěné ubytování. Asi hodinku jsme si počkali na pána, který nám to tady všechno domluvil. Kluci zatím řešili že Tomovi nebrzdí motorka, protože si při odjezdu z Kubinky zapomněl sundat z kolouče zámek a já jsem se vydala hledat nějaký obchod.

Chodím kolem dokola, ale nikde nic a tak když procházím kolem malé zahrádky u domku, kde sedí u stolečku asi sedmdesátiletý chlapík a čučí do novin, přistoupím k plotu a zeptám se:
"Zdravstvujtě, skažítě mi pažalsta, kdě zděs magazín."
Chlapík zvedne oči od novin, vykouzlí úsměv na tváři, vstává ze židle, aby přišel blíž k plotu a ochotně mi ukazuje na dvě strany, že obchod je tam i tam za tím rohem. Usmívá se a pokyvuje hlavou, snad ho potešilo, že nějaký inostráněc na něj mluví jeho řečí.

Vracím se zpět k motorkám a po chvíli už vcházíme do velkého domu na recepci, kde se zapíšeme k ubytování. Paní recepční mluví česky a moc přívětivě se netváří, ale vystavila nám všechny dokumenty, které jsme potřebovali, včetně registrace v Rusku.
Všechno je tady české. Česká hospoda, česky mluvící personál, nápisy, ubytovaní, prostě všechno. Jak jsme se později dozvěděli, k ubytování tady mají buď pokoje nebo rovnou celé byty. A využívají jich hlavně obchodníci, cestující do Ruska, za různými pracovními záležitostmi. Jsou tady dvě budovy, obě střežené 24 hodin ochrankou a za bránou, přes kterou projde jen ten, kdo má klíč.
Všechno to stojí na území České ambasády a podléhá českým zákonům. Takže malé české území přímo v centru Moskvy.

Dostali jsme dva pokoje v protější budově za bránou, kde jsme se ubytovali. Motorky stály na hlídaném parkovišti v areálu, takže nikdo zvenku se k nim nedostal. Pokoj byl prostorný, dvě postele, televize s českými programy, lednička, k dispozici byla i kuchyň a pračka. Z oken výhled na část města, kdy bylo vidět kostely a luxusní hotely v dálce, stejně jako malé paneláčky s balkóny, zasklenými lodžiemi a malým dvorkem.

Večer jsme si zašli nakoupit nějaké jídlo do místního krámku na rožku. Takový malý obchůdek to byl, snad 5x5 metrů, ale měli tam úplně všechno. A otevřeno do 21h. To je tady ale běžné u všech obchodů. Na večeři jsme si zašli do České restaurace. Na českou tlačenku a pivo, vše pod taktovkou česky mluvící obsluhy. A tak jsme si vegetili a pochvalovali si, jak jsme hladce projeli centrem Moskvy a těšili se na zítra, na Rudé náměstí.

Přesně tak, vegetili. No já jsem se najedl tlačenky a pak už jenom pil Plzeň. Pohodička, konečně zítra nemusíme nikam jet, prostředí je tu pěkné, obsluha milá a pivo moc dobré, ano, musím říct, že lepší než u nás. Ne že by bylo jiné, dokonce ho vozí od nás, ale rozhodně o něj bylo líp postaráno než v mnoha hospodách tam, odkud pocházíme. A péče a lidský přístup je to nejdůležitější, víme?

Najeto: 146 km.