Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.

Tak i v mém pokročilejším věku jsem podlehl tlaku okolí, reklam a touze po aspoň trochu kvalitním poslechu muziky. Poté, co jsem začal používat Spotify a trochu opadlo prvotní nadšení z toho, že zase můžu poslouchat hudbu mého mládí, poté, co jsem se dostatečně nabažil skupin jako Modern Talking, A-HA, Bad Boys Blue, Yazoo, Depeche Mode, OK Band a dalších, začal jsem si říkat, že bych ty dráty, co mně všude zavazí, mohl vyměnit za něco jiného.

Letos jsme se rozhodli podívat do Bulharska. Důvodů k tomu bylo několik, hlavní byl ten, že při vstupu bulhaři nepožadovali žádnou šaškárnu s testama. To se bohužel pár ní před odjezdem změnilo, ale protože už máme vše vymyšlené, i my naskočíme na vlnu takzvané pandemie, necháme se otestovat a vyrazíme. 

Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?

Trávu už sekat umíme, takže zahrada je uklizená. Teď by to chtělo vymyslet, kde uděláme ohniště, abychom taky konečně dělali to, pro co jsme tu zahradu koupili - opékali špekáčky a pili pivo. Teda obojí hlavně já, protože Hanka skoro nejí a alkohol nepije vůbec. Ale zase ji baví hledět do plamenů a tvářit se přitom tajemně...