Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?

Trávu už sekat umíme, takže zahrada je uklizená. Teď by to chtělo vymyslet, kde uděláme ohniště, abychom taky konečně dělali to, pro co jsme tu zahradu koupili - opékali špekáčky a pili pivo. Teda obojí hlavně já, protože Hanka skoro nejí a alkohol nepije vůbec. Ale zase ji baví hledět do plamenů a tvářit se přitom tajemně...

Tak s křovinořezem jsme se už seznámili a tak nějak pofiderně s ním umíme i zacházet, ale přece nemůžeme celou zahradu pořád sekat jenom tím. Bude to asi chtít něco jiného, někde vzadu v hlavě mi něco říká, že by to měla být sekačka na trávu. Jenomže jaká? A potřebujem ji ještě letos, když už se pomalu blíží podzim? Ne? No tak si ji zkusíme půjčit.

Tak zahradu máme, ale zatím spíš připomíná prales. Co s tím proboha budem dělat? Nemám doma v paneláku žádné nářadí, kterým bych zvládl pokácet prales. Že bych si někde koupil mačetu? Úplně to vidím, jak se plazím po kolenou v té vysoké trávě, mezi stromy, obklíčený armádou klíšťat a zcela zoufalý z posledních sil sekám tu vysokou trávu...

Já už ani nevím, jak k tomu vlastně došlo - Hanka tak nějak sama procházela nabídky zahrad a chat, protože jsme si říkali, že bychom si třeba koupili nějakou zahrádku, kde by se dal dělat oheň a opékat buřty, protože ono to už skoro nikde pořádně nejde. A pak, po tom, co jsme se i byli někde podívat, přišla s tím, že v našem okrese se v jedné malé vesnici draží pozemek, prý je to malá zahrádka.