Stromy jsou pryč, mnoho stromů, ale nutno říct, že byly suché. Čerstvé stromy by přece kopal pryč jen barbar, i když... způsoby jsou, slyšel jsem něco o zatloukání měděných hřebíků, prý potom strom umře - ale to naštěstí nebyl náš případ. Jenže se objevil nový problém, se kterým nikdo nepočítal. Po vyrytí stromů i s kořeny zůstaly nepěkné krátery, které by chtěly zasypat. Jenže Ouha! Nemáme čím.

Je pátek, sluníčko svítí, den je jako malovaný, obloha modrá, vedro jak sviňa a já stojím smutně na zahradě a dívám se na tu spoustu děr, které jsem tu v potu tváře nadělal.Těch stromů bylo docela dost, myslím, že tak osm, všude kolem mě je samý Robíkův okop, tato velmi sofistikovaná technika se osvědčila, jenže má taky druhotný efekt. Krátery. Co s nimi budeme dělat?

„Asi by bylo dobré ty díry zasypat hlínou,” říká Hanka, držíc v ruce hrnek s kafem.
„Jak můžeš pít tak hnusné kafe,” snažím se nenápadně převést hovor jinam a nedávám na sobě znát, že tuším, co přijde.
„Chtělo by to sehnat hlínu, zajdu se zeptat souseda,” odvětí a napije se z hrnku, „zrovna ho tam vidím,” a ukazuje směrem kamsi do dálky, kde slyším hrčet traktor a bučet krávy.

No dobře, počkám teda s čím přijde a zatím se oddávám snění o tom, jak do branky vjíždí bagr se lžící plně naloženou hlínou, sype nám ji do děr a pěkně zarovnává jámy s okolním terénem. Zvuk traktoru se mi vrývá hluboko pod kůži, lžíce naráží na rovný terén a já se pochvalně rozhlížím kolem na rovnou zahradu s anglickým trávníkem...

„Tak jo, prý si můžem vzít z hromady, co má za plotem, když toho nebude deset koleček,” vytrhne mě ze snění Hančin hlas, zatímco se opět natahuje po hrnku s tím nechutným kafem.
„A on to by to třeba nemohl přivézt?”
„No... to jsem se ho zapomněla zeptat.”
Zapomněla, zapomněla, ach jo, to budu muset v tom vedru vozit ještě kolečka? Mimochodem: „My máme kolečka?”
„Ale no tak, vždyť jsme je minule koupili v OBI. Sám sis je vybral, líbily se ti.”
Jo aha, to je pravda, jakési kolečka jsme koupili, ale tak nějak jsem nepředpokládal, že v nich budu něco vozit, dovedete si představit, jaká je to dřina? Já je myslel jako dekoraci, přece na každou zahradu patří nějaké to nářadí, lopata, rýč, hrábě, vidle a kolečka. Teda aspoň myslím.
„A to mám jako jenom tak jet a brát mu to z hromady? To je takové trapné...” snažím se z toho vybruslit.
„Ale není, jenom běž, šup šup!”

Jdu do stodoly, beru kolečka a okamžitě se kopnu lýtkem do spodní kovové části. Že já jsem na to šahal...
„Au, sakra, už krvácím!” volám na Hanku, „přines nějakou dezinfekci!”
Naštěstí máme s sebou jakýsi žlutý sprej, který ukrutně pálí a obarví mi celou nohu.
„Tak hotovo,” směje se mi Hana a otírá odřeninu papírovým kapesníčkem, ”teď už můžeš.”

U druhého pokusu jsem si už dával pozor a vzorně s kolečkama odkulhal k sousedovi. Stojím, smutně se dívám na kolečka a na hromadu, když vtom mi to dojde. Lopata! Ale ne já, vzít si ji musím! A tak se vracím, beru lopatu a vší silou ji cpu do hlíny. Nejde to, ta hromada je příliš tvrdá na nabrání lopatou. Hmm, chtělo by to nějak nakopat nebo vyrýt... Rýč! Jsem já to ale lopata, že mě to dřív nenapadlo! A jdu zase zpátky, beru rýč a začnu statečně zápasit s hromadou. Kolečka se pomalu plní a já mám zase ten dobrý pocit, že ze mě jednou něco bude, protože před sebou mám své první kolečka s hlínou v životě. 
Ale dost už, tři hromádky stačí, aby ty kolečka šly vůbec uvézt!

Na zahradě už na mě čeká Hanka s obvazem v jedné ruce a s dlahou v druhé.
„Ale ne, nic mi není, akce se podařila,” nasazuju drsný výraz, narovnám se a pomalu, s důrazem na důležitost akce, sypu hlínu z koleček do díry po jabloni. Pěkné, pomyslím si a pomalu se otáčím za Hankou. Není tady, mezitím se šla napít kafe, víme všichni jakého. Hnusného.
„Pojď se podívat, je to tam,” volám vitězoslavně, tvářím se hrdě a zatahuju břicho. Co kdyby si mě chtěla vyfotit, no ne?
„Kde? Kam jsi to nasypal?”
„Jak jako kam? No přece tady, jak stojíš!”
„A jo tady... no... to nám si ty kolečka stačit nebudou, ani kdyby jich bylo deset.”

Tak to bude na rodinnou poradu, to už sám nevyřeším. Sedáme si na zbylý kmen po jabloni a přikládáme k sobě hlavy. Já i Hanka se nakláníme k sobě, až se dotýkáme čelem, lidově se tomu říká ”Dát hlavy dohromady”. Dokonce už jsem slyšel i moderní variantu ”Bouření mozků”, ale to se mi moc nelíbí,  protože žádné bouření jsem nikdy nepociťoval. Spíš mě to kymácení na kmenu přivádí do stavu podobnému spánku, kdy jsem divně tichý, zádumčivý a uzavřený do sebe a občas se mi zdají sny o sekeře a v hlavě mi zní hlas starého Brůny, že budeme spát.  Ale prý se tím toho víc vymyslí, tak to praktikujeme docela často a zatím k žádnému incidentu nedošlo. Zatím.. 

„Musíme sehnat hlínu!” Asi po dvaceti minutách ”Hlav dohromady” přicházím se spásným nápadem.
„Ty jsi koumák,” odvětí Hanička a pomalu se probírá ze spánku, „ale jak?”
„Zkusíme se podívat po dědině, třeba tu někdo něco staví a má někde zbytečnou hromadu. No a třeba by se s námi rád podělil, za odvoz.”
No vida, přece jenom je to bouření mozků k něčemu.

Co čert nechtěl, při procházce naší malebnou vesničkou, za zvuku traktorů a rachotu přilehlé pily, jsme jeden nový domek našli. A helemese, vedle něj je pěkná hromada a zrovna jde kolem majitel. Vypadá sympaticky, mladý kluk, s ním by mohla být dobrá domluva. Otírám tedy zpocené čelo a špinavé tričko mi na obličeji vykouzlí krásné hliněné maskování.
„Dobrý den, vidím, že tu máte vykopanou hlínu, nemohli bychom si trochu vzít?”
„Ale asi jo, klidně,” odvětí sympaťák a mávne rukou směrem k hromadě, ”když vám nebude vadit, že to samý jíl...”
Proč by mi to mělo vadit, pomyslím si, hlína jako hlína, ne?
„Tak děkujem, my si přijedem, nebude toho moc, jenom zahrabeme pár děr na zahradě.”

To bysme měli, říkám si v duchu a spokojeně se dívám na obrovskou hromadu. V tu chvíli mě vůbec, ale vůbec nenapadlo...
„A jak ji odsud odvezem?” ptá se potichu Hanka.
A do prdele. Vždyť jsme na druhém konci dědiny. Božínku, sluníčko tak hezky svítí, teplota je taková pěkná, jak se na červenec sluší a patří, něco kolem 35 stupňů a představa, že vozím v tomhle vedru kolečka přes celou ves a to ještě opakovaně, na mě zapůsobila jako kdyby mě někdo polil horkou vodou. To né, toto néé, to dělat nebudu! Musíme dát hlavy dohromady a něco vymyslet!

Vracíme se zpět k našemu jabloňovému kmeni. Opět dáváme hlavy dohromady, spánek, kymácení, starej Brůna. Zatím žádný incident.

„Zkusíme někde půjčit vozík,” přeruší opět ticho Hanka, „myslím, že můj brácha nějaký má.”
„Copak ty umíš jezdit s vozíkem?” pomalu se probouzím ze somnambulismu.
„No když to bude jenom rovně, tak bych to snad nějak zvládla.”
No tak vida, Hanička opět vymyslela řešení, které bude levné a dost nám pomůže. A já se budu jenom dívat, jak se z vozíku pěkně sype hlína do děr. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo...

„Tak brácha nám ho půjčí, vem lopatu a rýč, musíme tu hlínu naložit.”

A tak beru lopatu, motyčku a rýč, hážu to do vozíku a zatímco Hanička nasedá do auta, já se marně kývu ze strany na stranu a úpím bolestí po tom, co jsem šlápnul na hrábě. Zkurvené hrábě, nevím proč je berem s sebou, na nakládání hlíny je přece nebudem potřebovat. Bože, to je jak ve špatné komedii, všude v televizi furt někdo šlape na hrábě a já se tomu směju a teď...
„Ty hrábě neber, ty teď potřebovat nebudem, až potom tady, na vyhrabání z vozíku,” slyším ještě hlas z auta, zatímco mám před očima červené kolečka a marně se snažím otevřít dveře od auta.
„Co je?” nezdá se Hance můj výraz.
„Ale,” povídám pomalu a přemýšlím, co mám říct, abych nebyl za debila, „éé, nic, éé, jenom se už nemůžu dočkat,” a nenápadně si osahávám hlavu, jestli mi v ní nezůstal kus násady.
„Tak jedem.”

A tak jsme jeli. Protože jsem jenom přejeli dědinu, červené kolečka ještě úplně nepřešly, ale stejně jsem statečně vystoupil, odpojil vozík a zatlačil ho k hromadě. Hlavně ho pořádně podložit, aby nám neujel, znělo mi hlavě, když v tom na mě spadla hromada kamení a tvrdého jílu.
„Co tam ještě děláš, já už nabírám,” slyšel jsem jako ve snu hlas odkudsi zdálky. Když jsem otočil hlavu po zvuku, uviděl jsem Hanku na vrcholu hromady s lopatou v ruce, jak mocně zabrala a hodila hlínu do vozíku, od kterého jsem radši rychle uskočil.
„Tak jedem, jedem,” začala mě povzbuzovat a já se konečně začal trochu vzpamatovávat. No přece se nenechám zahanbit, pomyslel jsem si a popadl rýč. I zabodl jsem ho zuřivě do hlíny a s očekáváním, že zajede do hlíny jakoby nic, jsem ho potlačil stehnem. No... nejenže rýč nezajel, ale dal mi poznat rozdíl mezi hlínou a jílem a koncem násady mi nabodl koule. 
„Áááááááá!” zařval jsem bolestí a začal zmateně pobíhat kolem, poskakovat na patách a zakopávat o kamení, které bylo všude kolem baráku, „já se na nějakou hlínu můžu vysrat, tohle nemám zapotřebí!”
„Co tam proboha vyvádíš?” volá na mě Hanka a zase hodí lopatou hromadu do vozíku.
„Rozcvičuju se kurva asi néé!” odpovídám podrážděně, „skáču tady asi radostí!” Já vím, že ona za to nemůže, ale nemám teď náladu se vůbec s nikým bavit. Nejradši bych si někde lehnul, pustil klimatizaci, vzal si nějaké prášky, hodil drobné do kasičky a pustil si televizi. Hlavně už mě nikdo s ničím neotravujte, já prostě nejsem pracovní typ, já jsem panelákový povaleč a tohle už začíná být nad moje síly.

„No a že bys mi už konečně šel pomoct?”

Dýchej, říkám si v duchu, dýchej. Přece nenecháš Hanku házet tu hlínu samotnou, vzpamatuj se, dýchej... V hlavě se mi pomalu rozjasňuje, bolest přechází a já začínám zase vidět okolní realitu. Uteč! honí se mi hlavou, uteč! Tam naproti, do pole, tam by to šlo, utečeš a schováš se v lese, tam tě nikdo nenajde!
Místo toho, ignorujíc ten vnitřní hlas, beru do ruky znovu rýč a tentokrát už opatrněj nabírám hlínu. A protože už vím, čím se liší tvrdý jíl, snažím se nabírat jenom hlínu a jílu se vyhýbat. Jde to, pomalu, ale jde to, Bože když on ten vozík je tak veliký...

„To už stačí, jedem!” zavelí Hanka a zacouvá k vozíku. Z posledních sil, i když jsem přes pot a slzy neviděl na krok, se mi ho podařilo připojit k autu a jako pytel hoven jsem se svalil na sedadlo spolujezdce. Konečně, konečně je ten vozík naložený a my můžeme jet, ve skrytu duše jsem pocítil radost z dobře vykonané práce a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

Radost však netrvala dlouho, protože asi za minutu jsme byli zase u zahrady. Díry po stromech tu byly pořád a zoufale volaly po zasypání, ale my jsme museli čelit dalšímu problému.
 
Jak proboha dostanem ten vozík na zahradu?

„Asi tam budeš muset zacouvat,” říkám nahlas to, co je jasné každému malému dítěti.
„Asi jo,” odpovídá Hanka, jako malému dítěti.
Tak jsme si popovídali a je načase to vyřešit.
„Mám nápad,” povídám, „vzpomínáš, jak jsme hráli na Playstationu ten Farming Simulator? Tam se taky couvalo s vlečkou, toto musí být podobné. Najedeš si vozíkem k brance, já vylezu ven a budu ti říkat, kam točit kola.”
„Hmm,” nezdál se Hance úplně můj nápad, tahat do tvrdé vesnické práce počítačové hry, „ale jinou možnost stejně nemáme.”

A tak jsme couvali. A víte co? Fungovalo to! Vzpomněl jsem si, že když jsem chtěl s vlečkou ve hře zatáčet doprava, musely se kola traktoru otočit doleva. A tak Hanka pomalu couvala a já jí říkal, kam točit přední kola, pěkně pomalinku, polehounku, bacha stůl, áááá, nevadí, koupíme nový, ještě kousek, ještě kousek a jsme tam! Vozík stojí pěkně uprostřed zahrady, mezi těma největšíma dírama a nám už nebrání nic v tom, konečně vzít ty hrábě a v tom 35 stupňovém vedru z něho hlínu vyhrabat a pěkně ji rozházet do děr.

No, nakonec nezůstalo jen u jednoho vozíku, nakonec jich bylo celkem pět.

Po třech dnech jsme si naprosto vyčerpaní konečně v klidu sedli, natáhli si nohy, Hanička si uvařila kafe (hádejte jaké) a rozhlídli se po zahradě. Skoro všechny díry byly pěkně zasypané, i ve vjezdu jsme vyrovnali nerovnosti a i když to není úplně dokonalé, víc už teď nedokážem. Na hromadě už zbyl jenom jíl a další vozík už bysme stejně nedovezli, na to jsme příliš vyčerpaní.
A jak tak sedíme a zmoženě se na sebe díváme, neschopni v tom vedru ani kloudného slova, zvoní Hance telefon a na druhém konci se ozve její kolegyně z práce:
„Měla bych pro tebe tu hlínu, cos kdysi chtěla. Celou dodávku a dovezem to až k vám a složíme to na zahradě.”

Pomalu beru do ruky sekyru, začínám se kývat ze strany na stranu a mumlám hlasem starého Brůny:

 „Nezůstane tu po nás nic živého. Budeme spát, ničeho se neboj a pojď... pojď...”

• Budeš taky něco dělat? Budeš taky něco dělat?
• Pěkně to naberu a... Pěkně to naberu a...
• Bóže, ten je veliký. Bóže, ten je veliký.
• Ten kus jílu tam hodím. Ten kus jílu tam hodím.
• Ještě jednu lopatku. Ještě jednu lopatku.
• Pojď za mnou miláčku. Pojď za mnou miláčku.
• Asi mám natrhlý břuch. Asi mám natrhlý břuch.
• Budoucnost vidím černě. Budoucnost vidím černě.
• Hanička umí couvat. Hanička umí couvat.
• A umí i parkovat. A umí i parkovat.
• Toto je celý vozík. Toto je celý vozík.
• Pořádně to rozhrabem. Pořádně to rozhrabem.
• Máme velkou spotřebu. Máme velkou spotřebu.
• Možná tu bude něco stát. Možná tu bude něco stát.
• Skoro anglický trávník. Skoro anglický trávník.
•