Jednoho krásného slunečného dne na zahradě jsem se pěkně protáhl, pohledem zkušeného sedláka přejel pozemek, zhodnotil, jak máme všechno pěkně udělané, stromy tu nějaké ještě jsou, tráva je zelená, plot a stodola stojí, otravný hmyz lítá kolem, ti blbí ptáci kolem pořád řvou, okolní zvířata smrdí furt stejně a ohniště je taky na svém místě. Co víc by si mohla taková parodie vesničana, jako jsem já, ještě přát? 

Ale přece jenom, něco tu chybí, něco, proč jsme vlastně tu zahradu chtěli - ohniště tu je, to ano, ale z čeho budem dělat oheň? Ze dřeva přece, napovídá mi můj vnitřní hlas. Ale kam ho dáme? No přece do dřevníku, každý na vsi to tak má!
Nojo, ale my nejsme každý a se životem na vsi teprve začínáme.

Jak se proboha staví dřevník? Vím já? Hmm, tak nějak se asi vztyčí nějaké sloupy... nebo tyčky a... Tyčky! To by šlo!

Vždycky jsem chtěl zkusit stavět plot, nevím proč, možná proto, že ta práce se zemními vruty, kterou jsem viděl, když nám stavěli zahradní domek, se mi tak líbila, že jsem měl utkvělou představu, že jednou postavím plot. Žádný beton, čistá práce, pohodička. To přece není proto, že bych neuměl betonovat, to ne, opravdu...
„Haničko, ” volám, „pojď za mnou, právě jsem vymyslel něco, co se ti určitě bude líbit!”
„Jo, copak, zase sis vymyslel nějakou práci?”
„Když se tady rozhlídneš, co ti tu chybí?” ptám se nenápadně, tvářím se šibalsky a ukazuju před sebe do rohu zahrady.
„Stromy. Vykáceli jsme nějak moc stromů.”
„Ale nono... No ale máš pravdu, nějaké dřevo by to chtělo.”
„No já nevím, co by mi chybělo, jak jsme se zbavili toho kompostu plného nádobí, tak už mi tu nic nechybí.”
„No ale přece,” nedám se jenom tak odbýt, „nějakou zásobu na oheň...” napovídám nenápadně.
„Jo ty myslíš dřevník, tak ten mi opravdu nechybí,” zasmála se Hanka a měla se k odchodu.
„No vidíš a přesto si ho pořídíme. A postavíme si ho sami!” volám na ni už zpovzdálí.
Jedinou odpovědí je její vzdálené: „Bóóóže....”

Tak to bysme měli, hned se něco dělá líp, když Hanka souhlasí. Po chvíli dumání jsem usoudil, že s mými omezenými schopnostmi nebudem vymýšlet nic složitého, prostě jenom nahážem na trávu nějaké palety, kolem zavrtáme vruty, do nich nacpem plotové tyčky a pletivem to celé oplotíme. Prostě takový malý zahradní plotek.

A tak se taky stalo. Na zem jsme dali tři dřevěné palety, nakoupili jsme zemní vruty - mimochodem, musel jsem rozhodnout, jak velké, což vůbec nebylo lehké rozhodnutí, ale nakonec jsem zvolil ty, co dával maník na domek, 60cm dlouhé. Pak jsme koupili tyčky, to taky nebyl problém a trochu toho pletiva. Radši trochu víc, jeden nikdy neví, jestli to správně měří...

A pak, jeden krásný letní den, kdy teplota dosahovala 35 stupňů ve stínu, jsem se s rozhodností mně vlastní pomalu připotácel do rohu zahrady. 

„Kam to dáme?” volám na Hanku, protože společné rozhodnutí je lepší, když se řeší případná fatální chyba.
„Někam do rohu, tam pod tu třešeň.”
„Třeba sem?” ptám se radši ještě jednou a v ruce držím něco, co vypadá jako dělostřelecký granát. Ano správně, čínský zemní vrut.
„Tak asi jo, tady to vypadá dobře,” odpovídá Hana a jde si uvařit kafe. V tomto vedru, fakt jo, to byste nevěřili.

„Dobrá,” mumlám si sám pro sebe a obřadně, s patřičnou důležitostí se skláním k rohu první palety a zarážím špičku vrutu do země.
„Kam dáme další?” ptám se, pro jistotu, ale nikdo mi neodpovídá.
„Slyšíš, kde jsi?” křičím na celou zahradu, až se rozštěkal sousedův pes.
„Vařím si kafe, chceš něco? Kolikrát jsem ti říkala, že přes tu bublající vodu nic neslyším!”
„No ptám se, kam dáme další vrut!”
Hanka se pomalu přišourá, dá ruce v bok a zkušeně se zadívá na palety: „Asi do dalšího rohu ne?”
Má pravdu, dobře se pracuje, když vám někdo moudrý poradí.

I jal jsem se zavrtávat vruty. Nejdřív rukama, to byla docela pohodička, ale tak od poloviny vrutu už to rukama nešlo. Ale co, máme krásný den, sluníčko svítí, motýli poletují z květu na květ, ptáčci zpívají a my přece něco vymyslíme.
„Chtělo by to nějakou tyčku,” povídám Hance a potácím se po zahradě, celý zbrocený potem.
„Není něco ve stodole?” radí mi Hanka a ve stínu vysokých smrků usrkává kafe.
„Máš pravdu, jdu se tam podívat,” zasípu a sundávám si tričko, abych si měl čím utřít obličej a oči, do kterých mi teče slaný pot.
Nacházím kovovou tyč, kterou mi v tom horku seslalo samo nebe, strkám ji do otvoru prvního vrutu a otáčím dokola. Jedna otočka, druhá a... a konec. Nevadí, to přece dám, jsem starý sportovec, zní mi hlavě a tak si klekám na kolena a snažím se znovu zabrat. Půl otočky, dobré, ale co to?
Něco po mně leze? Mám něco na břichu!

Zmateně vyskočím a dívám se, co to na tom pupku mám. No co by, hlína a kamení. Ale jak to...
Znovu si klekám na kolena, skláním se k tyčce, když v tom zase! Už vím!
Nic po mně neleze, to jenom já, jak jsem tlustý, na kolenách v předklonu dřu břichem o zem!

„Cos říkal?” volá na mě Hanka, které je divné, proč se najednou tak prohlížím a sprostě nadávám.
„Ale nic, to já si jenom tak prozpěvuju a tančím radostí, jak se nám dílo daří!” volám a znovu si klekám k vrutu.
„Já tě tam dostanu, ty svině,” cedím přes zuby a dělám další půl otočky. A pak ještě jednu a další a pak... pak upadám do mdlob.
Není nad to si na práci vybrat ideální počasí.

Ale nakonec, po několika dnech úmorné práce, dvou úpalech a čtyřech resuscitacích po celkovém vyčerpání organizmu, jsme se mohli pokochat šesti vruty, které se povedlo zavrtat a které se na nás smály svými žlutými deklíky. Je pravda, že při bližším zkoumání jsme zjistili, že žádná míra nesedí a rovné není nikde nic, ale to přece u nějakého plotku na zahradě tak nevadí.
„Je dobrý nápad dávat na zem ty dřevěné palety?” ptám se vrávorajíc a vidíc, jak v budoucnu to dřevo pomalu rozežírá vlhkost a plíseň.
„Já bych to zase tak černě neviděla,” povídá Hanka a snaží se mě podpírat, „co bys pod to chtěl dát?”
„Nevím, třeba nějaký igelit nebo nevím, něco...”

„Máte štěstí, že jdu zrovna kolem,” povídá přítel mojí máti, „nechcete na tu zem dát plastové palety?”
„Cože to?” pomalu se otáčím za jeho hlasem, zoufale se snažíc, abych si něco zase nenatrhnul, „plastové palety? To něco takového existuje?”
„No jistě, a já bych jich uměl pár sehnat,” povídá ten dobrý muž a pobaveně se usmívá, když vidí, v jakém jsem zuboženém stavu.
„Cos proboha dělal? Vypadáš, jako bys právě složil vagón uhlí.”
„Ale, to je na dlouhé vyprávění, to víš, práce na zahradě je jenom pro otrlé povahy!” A pomalu se natahuju a zvedám ze země první plastovou paletu. To půjde, vypadá to skoro stejně, jako ta dřevěná, jenom si nejsem jist rozměry, zdají se mi jaksi trochu menší nebo co, to zase nebudou sedět ty zavrtané vruty, budem je muset vyšroubovat a začít znovu...
„Ať tě ani nenapadne nad tím přemýšlet!” povídá Hanka kategoricky, když vidí, co se mi honí hlavou.
Tak teda ne, nebudem to celé předělávat, nakonec, je to přece jenom zahradní plotek a tam na nějakém centimetru až půl metru sem a tam přece tolik nezáleží...

„Ty Haničko, pojď sem prosímtě,” povídám o týden později v krásném sobotním odpoledni, stojíc mezi plotovýma tyčkama a přemýšlejíc o tom, jak na ně uchytíme pletivo.
„No tak co, jak jsi to vymyslel?” ptá se Hanka, která zatím netuší, co ji čeká. Popravdě to netuším ani já.
„Co kdybysme na ty tyčky nedávali pletivo? Viděl jsem ve stodole hromadu desek a stejně to tam chceme vyklidit...”
„Hmm,” zadumá se Hanka a koulí očima, „a jak bys je tam chtěl dát?”
„No že by se to udělalo podobně, jak mají dřevníky ostatní, že by se ty desky daly na ty tyčky. Nebo tak něco.”
„A jak je tam uchytíme?”
„Ale to já zatím přece nevím, je to jenom takový nápad,” mumlám si cestou do stodoly a beru jednu desku do ruky. Teda do rukou, teda nakonec ji táhnu za sebou po zemi, má přece skoro metr a půl a takovou tíhu neponesu v rukách, to by nemuselo dopadnout dobře. Přitáhnu ji ke dřevníku, přiložím na bok na plotové tyčky, chvíli počkám, až se vydýchám a pak vítězoslavně povídám:
„Nějak takto bych si to představoval. Co ty na to?”
A pak, pak to Hanka celé pokazí, potřese hlavou, zakoulí očima, rozhlédne se kolem, jakoby hledala únikovou cestu a do nastalého ticha řekne:

„To by se ty desky ale musely řezat.”

A je to v prdeli. Řezat? Desky? Jak a čím? Budu se muset někde pozeptat, opatrně, abych nebyl za úplného debila.

A tak jsem začal pátrat. Kudy jsem chodil, tudy jsem se ptal, kamarádů u piva, údržbářů v různých firmách, klempířů, zedníků a v neposlední řadě i prostých lidí, takových těch z paneláku, ti jsou mi nakonec nejbližší, protože jim nejlépe rozumím. Vyslechl jsem si mnoho názorů, dozvěděl jsem se o sobě nové i staré skutečnosti, počínaje hloupým povalečem a konče úplným idiotem, ale nevzdával jsem to. Mezi posměšky, odsouzením a mnohdy i nepokrytým pohrdáním mou osobou jsem se ale dozvěděl, co jsem potřeboval.
Desky můžu řezat několika způsoby a prostředky a mezi ty, které by připadaly v úvahu patří:

• okružní nebo stolní pila, zvaná cirkulárka
• dřevařská pila, zvaná břichatka nebo kapr
• malá ruční pilka, zvaná též zlodějka
• pila ocaska
• pilka čepovka
• oblouková pila
• pokosová pila

a nakonec můj favorit, okružní pila, která má taky mnoho lidových názvů, z nichž jeden se mi obzvlášť líbí. Muflon.

„Haničko, už jsem na to přišel, pilu mám, půjčil mi ji jeden ochotný kamarád, dokonce je na baterky!”
„To je dobře, když tu zatím nemáme elektřinu. A čím to teda budem řezat?”
Postavím se, nadechnu, vypnu prsa, abych tomu všemu dodal váhu, vytáhnu pilu z krabice a vítězoslavně povídám: „Muflonem. A akučkovým!”

Nastalo ticho. Hanička stojí, oči vyvalené a zmateně se dívá na to, co držím v ruce. Pak opatrně udělá pár kroků směrem ke mně, naklání se a bere pilu do ruky.
„Myslíš Maflem?” povídá pomalu a opatrně.
„Co to? Maflem? Ono se tomu říká Mafl?” koktám zmateně a hlavou se mi honí vzpomínky na nedávné úšklebky mých známých u piva. Začínám chápat toho idiota, kterým mě kdosi počastoval. To mi to kurva nemohli říct? Celou dobu ze sebe dělám debila, všem jsem pro srandu a oni mě s tím nechají žít? No jenom počkejte, já si taky něco najdu, čemu nebudete rozumět. Můžem se třeba přístě pobavit o tom, kdo z nás víc prokrastinuje, vy osli...
„Ano, říká,” vytrhne mě z úvah na pomstu Hanka, „ale to je dobrá pila, s tou nám to půjde.”

Začnu teda nosit desky ze stodoly, na zem dám jednu z těch dřevěných palet, co teď zbyly, vytáhnu metr, udělám rysku a beru Muflona do ruky. Ale nojo, já vím, Mafl, ale nějak si po té době, co jsem žil v bludu, nemůžu zvyknout. Jak se to ovládá? Tady je nějaké tlačítko, kotouč, baterka, na tom přece nic není, říkám si a mačkám tlačítko. 
Nic se neděje. Hmm, že by nebyla nabitá baterie? Hmm, tady jde odklopit ten kryt kotouče a hele, tady je ještě jedno nějaké tlačítko, to je na co?
Héééééééén!!! Pila se rozjela a já se tak lekl, že jsem ji pustil z ruky a utíkal pryč, což mi zřejmě zachránilo život a prsty.

Po chvíli, až mi z toho leknutí trochu otrnulo, se vracím na místo činu a zvedám Muflona ze země. Ještě že je tady všude kolem samá tráva, nic se mu nestalo a tak ho beru znovu do ruky, tentokrát už vím, že musím zmáčknout obě tlačítka dohromady a tak ho přikládám k desce, mačkám a héééééén, řežu dřevo. Paráda, desku jsem říznul pěkně, sice asi 2cm od rysky, ale kdo by se zabýval takovýma prkotinama, že. Je to můj první řez v životě a tak si to patřičně užívám, chodím kolem a obhlížím si desku pořádně ze všech stran.

Hanka stojí opodál a pobaveně sleduje moje počínání. Chvíli mě nechá, ale pak jí to nedá, přijde blíž a povídá:
„Už jsi přemýšlel nad tím, jak ty desky uchytíme k těm plotovým tyčkám?”
A sakra. Nepřemýšlel.
„Budem je tam asi muset nějak přišroubovat,” povídám opatrně, ale vůbec netuším jak.
„Asi nějakýma šroubama,” povídá zase bezelstně Hanka, „co zkusit ty, co nám s něma soused spravoval schody do sklepa?”
„Jaké schody?” pátrám marně v paměti, co se kde dělalo, „jo aha, ty myslíš tady ty na zahradě. To se nějak jmenovalo, jak to jenom...”
„Vraťáky tomu myslím říkal,” pomáhá mi Hanka myslet.
No vida, vraťáky, už si vzpomínám a běžím se podívat do sklepa, jak to vypadá. Jo tohle, hmm, to budeme muset ještě koupit.

Po návštěvě obchodu s vraťákama se znovu vracíme k tyčkám a deskám. Tentokrát už hravě zkrátím původní desku o 2cm, přiložím ji k tyčkám, provrtám díru skrz  a zašroubuju svůj první vraťák v životě. Vypadá to dobře! A tak si změřím délku desky, naskládám si jich pět pěkně na hromádku a řežu. Tentokrát už se mi daří trefit i rysku, tak jsou všechny pěkně na stejnou délku. Super!
A teď budeme vrtat. Druhá deska taky v pohodě, jsem spokojený, jak mi to jde a Hanka mi pěkně pomáhá, přece každý stavitel má nějakého pomahače.

Bereme třetí desku, přikládáme k tyčkám, kdy v tom zjišťuju, že mi to na jedné straně nesedí.
„Posuň to ještě kousek ke mně,” povídám Hance a snažím se desku udržet rovině.
„To už dále nejde,” odpovídá Hanka.
„Jak nejde, mě tady chybí ještě tak jeden a půl centimetru.”
„To ale už budu mimo tyčku,” říká Hanka a oba se na sebe nechápavě podíváme. Jakto, vždyť jsme je řezali všechny na stejný rozměr!
„Něco tady nesedí,” říkám nechápavě a beru do ruky metr, „jak jsme to měřili? Že bych to blbě uřezal?”
Ale ne, všechny desky mají stejný rozměr, jako ta první. Tak co to teda...

Došlo nám to oběma současně. Zůstali jsme na sebe chvíli zírat neschopni slova, protože nám došlo, že jsme v prdeli. Rozměry! Pravé úhly! Vzdálenosti! Vodováha!
Nic z toho mezi plotovýma tyčkama není... Hlavou se mi honilo, jak jsem pohodil ty palety na zem a od oka zapíchnul vruty, ach Bože, nikdo nic neměřil...

Sedl jsem na paletu a smutně zíral na tu hromádku nařezaných desek a na tyčící se plotové tyčky. Je to v prdeli, tohle nedáme nikdy dohromady, už to zase začíná, okolí vnímám tak nějak zpovzdálí a přepadá mě beznaděj... Dřevník nikdy nepostavíme, budem si ho muset koupit a i tak ho nikdy nedáme dohromady, škoda, veliká škoda... A pomalu upadám do deprese, začínají mi slzet oči a chci být pryč, pryč od toho všeho, chci zpátky domů, do paneláku, k televizi...

„No tak budem muset měřit každou desku zvlášť,” povídá Hanka, sedá si ke mně a obejme mě, „to půjde, neboj, spolu to zvládneme, neusínej!”
„Jak zvlášť?” nejsem schopen ani myslet.
„No když je každá tyčka jinak daleko a ještě nejsou úplně rovně, změříme každou desku zvlášť a přišroubujem ji. Bude to sice dýl trvat, ale to dáme.”
Pomalu cítím, jak se mi začíná vracet vědomí. Že by měla pravdu, jako ostatně skoro vždycky? 

Měla pravdu. Když jsme začali měřit desky každou zvlášť a po jedné je šroubovat do tyček, práce se nám dařila. Trvalo to snad jen měsíc a před námi postupně vyrostl krásný dřevník, který nás už zdálky naplňoval uspokojením. Nemohl jsem se na něho vynadívat, obzvlášť v zapadajícím slunci, když tyčky dávaly takový kovový odlesk, který se nádherně doplňoval s lesní barvou nehoblovaných desek a my se objímali a vzpomínali na to, jak jsme začínali, jak se nám práce ze začátku nedařila a teď, teď je na naši společnou stavbu radost pohledět.

A tak jednou, jak tak stojíme a kocháme se tím dřevěným zátiším v západu slunce, kolem krásně šumí listí na stromech v lehkém vánku, ptáčci lítají kolem a vesele štěbetají, se ke mně Hanka nakloní a povídá:

„A to nevadí, že na to dřevo bude pršet?”

Nikdy to neskončí, nikdy, říkám to pořád. Zatočila se mi hlava a musel jsem se chytit kmene stromu. 
Střecha! Se střechou jsem tak nějak zapomněl počítat, ta v plánu vůbec nebyla!

No nic, tak začneme další kolo vyptávání u kamarádů a známých. Dopředu jsem se smířil s tím, že zase budu za idiota a začal jsem zkoumat, jak se taková střecha dělá. To máte trámy, krovy, střešní latě, krytina, háky na okap, okapy, svody, a co sklon, pane Lorenc, střecha musí přece mít nějaký sklon!
Tak se na to podíváme, no, nějaké ty trámky a latě by se snad daly koupit někde v OBI a jak tak vidím ty plotové tyčky, nějakou podivnou náhodou se nám povedlo dát dozadu trochu kratší, to by mohlo vyjít...

Brzo bude podzim, listí na stromech začne pomalu žloutnout a padat, tráva už nebude růst a celkově za chvíli začne být na zahradě trochu smutno, proto si musíme se stavbou pospíšit. Zatím tu máme veselo, nakoupili jsme hromadu jakéhosi dřeva a vlnitou střešní krytinu, co vypadá jak plech, ale není to plech. Všechno jsme to vytahali z auta na hromadu a teď stojíme a přemýšlíme, co s tím budeme dělat.

„Když dáme dopředu a dozadu ten dlouhý trámek, tak to bude vypadat pěkně,” říká Hanka a vytahuje ho z hromady.
„Nojo, ale jak ho uchytíme?”
„No stejně jak ty ostatní desky, dáme tam vraťáky a hotovo.”
„To by asi šlo,” odpovídám zadumaně, „ale ještě potřebujem trámky na ty boční strany.”
„To vyjde, řízneš to tady a pak tady a pak to nějak sešroubuješ.”
Toto mě vždycky pobaví, nějak. Nějak to sešroubujem a nějak to bude držet. 

A tak se pouštíme do práce, první trámek drží, druhý... druhý nedrží, je potřeba seříznout, další drží, další zase ne, ale nakonec je tak nějak dáme dokola těch plotových tyček, protože záměrem přece je udělat dřevěný základ, na kterém budou držet střešní latě, na které se zase dá ten plech - neplech. A tak pomalinku, polehounku, během několika podzimních víkendů vzniká něco, co skoro, při zamhouření obou očí a zadíváním se na opačnou stranu, připomíná střechu.

„Máme to pěkné,” povídám jednou v neděli, „ale na tu krytinu si fakt netroufnu, ta střecha je křivá jak prase.”
„Proto jsme přece pozvali Honzu,” reaguje pohotově Hanka a od branky se už ozývá:
„Nazdar mládeži, máte štěstí, že jdu zrovna kolem!”
Honza, to byl dobrý nápad ho pozvat, pomáhal nám už s domkem.

„Tak kde máte tu nádheru?” ptá se Honza a jeho zrak padne na naši stavbu.
„Kristepane,” vydechne a zkoumá dřevník. „Kdo to proboha vymyslel? Dyť to kurva není nikde rovné!”
„No Honzíku, děkuji ti za to, žes nám to zase připomněl, ale co s tím budem dělat?”
„Nevím,” propadá už i Honza pomalu trudnomyslnosti, „asi budem muset tu krytinu dát na střechu a označit to tam, protože měřit to nemá smysl.”

A jak říkal, tak se také stalo. Vytahali jsme ty pláty neplechu na naši podivnou střešní konstrukci a Honza si nakreslil čáru, kde by se měly uříznout. Když jsme je pak sundali a položili na zem, výsledkem byla krásná žlutá čára, které šla neomylně křivě od jednoho rohu do druhého.
„Tady kurva není žádný pravý úhel,” zavtipkoval Honza, vzal do ruky pilku a začal řezat. „Strašné, je to strašné, ale nějak to asi půjde,” povzbuzoval sám sebe při řezání, ale musím říct, že nakonec se mu to povedlo. Tak křivou střechu jsem ještě neviděl ani já.

„Teď už to jenom dáme nahoru a můžem to přišroubovat,” povídá ten starý dobrák, „ale tady to nesedí. Podáváš mi ty správné části?”
„No nějak se mi to tady pomíchalo,” špitnu nenápadně a hledám únikovou cestu.
„Cože se ti to? Kurva to snad né, ukaž, toto, podej mi teď toto.”

Práce nám šla od ruky a za pár hodin jsme tam těch pět kusů neplechu dostali. Zbývaly už jenom doladit drobnosti, jako třeba tu krytinu přišroubovat, na čemž bylo nejzajímavější se trefit durch šroubem do střešní latě, což se nepodařilo pokaždé. Teda mě, Honza samozřejmě šouboval naprosto neomylně.
„Okap, chtělo by to okap,” zadíval se na stavbu Honza.
Zajásal jsem radostí: „Všechno mám, hned to donesu,” a vyběhl jsem do stodoly, abych se vzápětí vrátil s krásným plastovým okapem z OBI.
„Co to zase kurva je?” ohodnotil Honzík moji snahu, „ale nakonec, je to jenom dřevník, dej to sem.”

„Pěkné to je,” povídám spokojeně a opřu se o jednu z tyček, když v tom se celý dřevník nakloní na jednu stranu.
„Co to proboha! Dyť to nedrží!” volám a zmateně se dívám na Honzu, který zachovává na můj vkus nějaký moc velký klid.
„Samozřejmě, panáčku,” pobaveně mě Honza sleduje, jak propadám panice, „vždyť je to postavené na plotku! To ani nemůže pořádně držet.”
A znovu, okolí v mlze, přestávám vnímat, padá na mě tma a propadám se někam hluboko, tam, odkud není návratu.
„Muselo by se to zavětrovat, to by pomohlo,” povídá dál Honza, jakoby se nechumelilo. Ale ono se chumelí, a moc, minimálně v mojí hlavě.
„Jak zavětrovat?” ptám se polohlasem a pokouším se udržet na nohou.
„Nic na tom není, jenom dáš šikmo desky, tady začneš dole směrem nahoru a na druhé straně opačně. A prošroubuješ je skrz ty desky, co už tam máš. Jednoduché, vole, počkej, dám si cigáro a ukážu ti to.”

A tak, po mnoha probdělých nocích, mnoha vypitých pivech s kamarády a dnech strávených na zahradě stavbou, ukázal dřevník svoji pravou tvář. Teď už na dřevo pršet nebude, teď teprve je Dřevník s velkým D. Je to naše společná stavba, kterou jsme si sami vymysleli a postavili a i když není dokonalá, máme ji rádi a v mých očích bude vždy tou nejlepší a jedinečnou na celém světě. Ty štíhlé nohy, které se krásně zeleně lesknou v pohasínajících paprscích slunce, ty nehoblované desky, které navozují dotek přírody, lesa a lesní zvěře, co se právě přišla napít ke krmítku, ty křivé míry, které podtrhují pomíjivost života a chaos, ve kterém žijeme a to vše zakončuje střecha, která evokuje myšlenky na to, že všechno jednou skončí a nad každým z nás se jednou zavře nějaký poklop, to vše ve mně vyvolává smíšené pocity nespoutané krásy a děsivého zmaru. 

Lepší už to snad ani být nemůže, viď, Haničko.

• Vruty jsou v zemi. Vruty jsou v zemi.
• Zdraví nás čepičkama. Zdraví nás čepičkama.
• První dvě desky. První dvě desky.
• Ale třetí tam nesedí. Ale třetí tam nesedí.
• Co s deskama dál? Co s deskama dál?
• Druhou půlku odshora. Druhou půlku odshora.
• To nepůjde. To nepůjde.
• Ale půlku už máme. Ale půlku už máme.
• Zatím to aspoň natřem. Zatím to aspoň natřem.
• Už je máme i zezadu. Už je máme i zezadu.
• Na to střechu nedáme. Na to střechu nedáme.
• Ale vypadá to pěkně! Ale vypadá to pěkně!
• První pokus o střechu. První pokus o střechu.
• Drží to! Drží to!
• Přidáme laťe. Přidáme laťe.
• Vyzkoušíme krytinu. Vyzkoušíme krytinu.
• Nějak to půjde. Nějak to půjde.
• Všechno je křivé! Všechno je křivé!
• Dáme více latí. Dáme více latí.
• A pěkně to natřem. A pěkně to natřem.
• Pěkné hranolky. Pěkné hranolky.
• Počítám i s přesahem. Počítám i s přesahem.
• Kam tu první lať? Kam tu první lať?
• Dopředu nebo dozadu? Dopředu nebo dozadu?
• Necháme lať vpředu. Necháme lať vpředu.
• Skoro střecha. Skoro střecha.
• Jak se dělá díra? Jak se dělá díra?
• Vyvrtá a vyřeže. Vyvrtá a vyřeže.
• Kulatá díra pilkou. Kulatá díra pilkou.
• Moc mi to nejde. Moc mi to nejde.
• Je tam! Je tam!
• Teď ještě zapilovat. Teď ještě zapilovat.
• Pacient má být veselý. Pacient má být veselý.
• Už to stojí. Už to stojí.
• Zavětrováno. Zavětrováno.
• Je hotovo. Je hotovo.
• Zvláštní stavba. Zvláštní stavba.
• Už máme i okap! Už máme i okap!
• Všechno pravý úhel. Všechno pravý úhel.
• Voda pěkně teče. Voda pěkně teče.
• Okap má i spád. Okap má i spád.
• Detail na vraťáky. Detail na vraťáky.
• Náš nový společník. Náš nový společník.
• První rok na podzim. První rok na podzim.
• A po dvou letech... A po dvou letech...
•