Co kdybychom se taky konečně šli podívat do toho přístavku, co je postavený vedle stodoly? Hmm, opatrně, protože to vypadá, že při větším dupnutí nám to celé spadne na hlavu! Co to tady je? Poklop? Na co proboha poklop? Co tam pod ním asi bude, pomyslím si a pomalu ho zkouším otevřít. No nazdar... My máme sklep!

Tak to jsem teda nečekal.

„Hani, pojď sem, pojď se podívat, co jsem tady našel!”
„Proboha, co to je? My máme sklep?”
„No, vypadá to, že jo, taky jsem překvapený.”
„A co tam je? Vlezeš tam?”
„No já nevím, je tam tma, nevidím, co tam je,” huhlám a snažím se vlézt co nejdál a rozkoukat se ve tmě. Rozkoukat, chápete, ne že bych se rozhlédl, důležité je koukat, protože tak to říkají pražáci. A ti ví všechno, to dá rozum.
„Jsou tu schody,” hlásím a pomalu si na jeden stoupám, „ale nevím, jestli mě... kurváááá!!”
Neudržely.

Tak teď už aspoň vím, co v tom sklepě je. Voda. Moc vody. Vody tak po pás, ach jak já mám rád vodu, obzvlášť tu studenou v temném sklepě, kde vůbec netuším, na čem to stojím.
„Kurva, ten schod praskl, lezu ven!” volám a snažím se najít jiný dobrý schod, abych vylezl ven co nejrychleji, protože hlavou se mi začaly honit ty všemožné pohádky a zkazky o podvodních příšerách, které se za tmy přiblíží k nebohému brodícímu se černochovi v amazonském pralese a... a už jsem úplně viděl, jak se za mnou, někde v rohu toho temného sklepa, zvedá přílivová vlna a pod hladinou svítí dvě obrovské, žlutozelené oči.

Musím ven!!

„Cos tam vyváděl?” ptá se pobaveně Hana, když mě uvidí mokrého, s vyvalenýma očima, zrychleným dechem a třesoucíma se nohama.
„Aaaale, co by, znáš to, trochu jsem se osvěžil,” odpovídám chlapácky a snažím se zakrýt zděšení z plovoucího psa Baskervillského.
„Takže je tam voda? A ještě něco?” zbytečně mě Hanka zdržuje svými dotazy a já nemůžu vzít nohy na ramena a utíkat, protože co kdyby ta potvora vylezla ven?
„Nevím, byla tam tma, ale každopádně budeme tu vodu muset nějak řešit,” zatvářím se ještě více světácky a zhluboka se nadechnu, aby vynikly moje svaly okolo hrudníku, hlavně bicepsy, „ale to se ještě domluvíme jak.”

Kousek jsem popošel, vysvlékl si mokré rifle, vzal hlavu do dlaní a rozum do hrsti a začal přemýšlet.
No jak. No co já vím? Copak jsem někdy v paneláku řešil sklep plný vody? Na to tam máme správce a on má takový kouzelný telefon, kterým někam zavolá a závada SE odstraní. Úplně stejně, jako elektřina JE v zásuvce a voda TEČE teplá.
Jenomže tady žádného správce nemáme, ani se nepokouším pomyslet na to, že jsem to já. Prostě nemáme.

Co budeme dělat?

No co, máme tu kýble, tak to vynosíme v kýblech. Co jiného by se dalo dělat?
„Pojď, tady jsou dva kýble, budeme tu vodu muset vynosit. nic jiného se tady teď dělat nedá,” říkám Hance a pomalu se blížím ke sklepu.
„Jako vážně, celý ten sklep?”
„No a jak jinak zjistíme, co tam všechno je?”
„A nechceš se spíš zeptat třeba souseda, jestli nemá čerpadlo?”
Čerp...co? Čerpadlo, no jasně, ja jsem vůl, že mě to nenapadlo. Slyšel jsem o tom v nějaké filmu v televizi, že něco takového existuje, že to snad používají hasiči když plní cisterny z rybníka nebo co.

Podíval jsem se přes plot, jestli se mám koho zeptat a náhodou se tam soused pohyboval. Že bych se osmělil s dotazem? Sice asi budu zase za blbce, ale to se mi tady děje docela často, už jsem si tak nějak zvykl.

Jdu tedy k plotu a snažím se tvářit přívětivě, protože je mi jasné, že bez sousedovy pomoci ten sklep asi zůstane sklepem a nikdy se nedozvím, jaké poklady nebo živočichové se tam schovávají.
„Dobrý den, sousede, jak se vede?”
„Dobře, dobře, zdravím vás!” odpoví soused a dál se věnuje záhonům. Dokonce se zdá, že se vzdaluje, to by mohl být za chvíli z dosahu.
„Dneska je pěkně, neprší!” volám na něj tedy znovu.
„Jojo, udělalo se nám hezky,” odtuší soused a dál se vzdaluje.
„Prosímvás,” začínám znít trochu zoufale, „můžu se vás na něco zeptat?”
No sláva, už to pochopil a přichází k plotu.
„Dobrý den ještě jednou, potřeboval bych poradit, právě jsme objevili, že máme sklep a je plný vody a já tak nějak vůbec nevím, co s tím, asi by se ta voda měla nějak vyčerpat, ale nevím jak.”

Tak pobavený výraz v něčích očích jsem už dlouho neviděl. Chvíli si mě prohlížel, vypadalo to, že přemýšlí, jestli si z něho nedělám srandu a pak se konečně ozval: „Ano, správně, bude to chtít čerpadlo, nejlíp ponorné, to dáte do sklepa, hadici hodíte ven do kanálu a vyčerpáte sklep tam.”
Hohó, tak chytrý bych uměl být taky, kdybych celý život makal na poli v JZD, měl grunt, zahrady, lesy louky a o to všechno se staral.
„A vy nějaké takové čerpadlo máte?” hlesnul jsem skoro neslyšitelně.
A znovu ten pobavený výraz.
„To víte že jo, mám jich několik, ale jedno, pravé hasičské, to mám volné, to by se na to hodilo nejlíp.”
„A šlo by mi ho na chvíli půjčit?” už skoro šeptám a měřím o půl metru míň.

V ten okamžik soused beze slova odešel a já zůstal stát u plotu jako kůl. Hmm, říkám si, asi jsem ho něčím nasral.
„Ty Hani, tak soused čerpadlo asi nemá,” snažím se to zamluvit směrem k Hance, „a jestli má, tak nás asi nemá rád a nepůjčí nám ho.”
„Vážně? A co to potom nese po zahradě směrem k nám?”
Otočím se a v němém úžasu sleduju, jak mi soused podává přes plot jednou rukou, podotýkám jednou rukou, jakýsi stříbrný bazmeg s omotanou síťovou šňůrou: „Můžete si ho vzít, já donesu ještě hadici.”
„Jasně,” rozzářím se, přiběhnu k plotu a beru bazmeg. Ale co to? Sotva ho chytím, málem mi to utrhne ruku. Co to je za váhu? To nejde přes plot udržet!
„Vemte to oběma,” drží soused pořád čerpadlo nad plotem jednou, podotýkám jednou rukou a už se netváří pobaveně, už se přímo nepokrytě směje. „Já se ještě vrátím.”

Sotva stojím, zrychleně dýchám a přenáším čerpadlo přes plot, abych ho konečně položil na zem a oddechl si od té těžké námahy a dřiny. Co mi to vlastně dal, říkám si a prohlížím bazmeg, ale moc moudrý z toho nejsem. Je to jakési veliké cosi, něco jako velká pumpa na kolo, ale teda jako fakt velká a vede z toho drát do zásuvky. Hmm, nejsu blbý ne, to je jasné, šňůra se dá do elektriky, tady za to držadlo se to chytne a ponoří do vody. Ponoří do vody? Jako vážně, strčí se to do elektriky a ponoří do vody? To snad ne, dyť přece nechcem chytat ryby na elektrické šoky, že ne...

„Haló, sousede,” přeruší moje dumání soused, bývalý hasič, „můžete vzít tu hadici?” a podává mi přes plot stočenou hasičskou hadici, přesně takovou, jakou jsem viděl na nějakém dětském dni, kde se předváděli hasiči a požárníci a jehož součástí bylo taky stříkání na terč. No a kromě toho se tam taky děti a občas i dospělí mohli povozit na plošině, která se zvedla do výšky několika pater. Na tu plošinu jsem s těmi dětmi neměl chodit, opravdu neměl, ale to je jiný příběh...

„Tak pojďme na to, ukažte mi ten sklep.”
„Vy mi pomůžete? Tak to jsem ani nedoufal.” 
„Ale to je jasné, přece vás v tom nemůžu nechat,” směje se soused, až se za břicho popadá.
Nojo, žádný učený z nebe nespadl, pomyslel jsem si a v duchu jsem si slíbil, že se takovou strašlivě složitou činnost taky jednou naučím, pořídím si čerpadlo a vytřu sousedovi zrak. 

Zatím ho teda vytřel on mě. Jako ve snu jsem sledoval, jak namontoval hadici, rozmáchl se a mocným máchnutím ji hodil mezi branku až do 20 metrů vzdáleného kanálu, odmotal šňůru do zásuvky, stoupnul si k vlezu do sklepa a podal mi čerpadlo se slovy: „Až tam s tím vlezete, tak já to zapnu.”
Cože to? Zapnu? Jakože se mnou ve vodě?
„Ale ne,” pochopil to ten dobrý muž, „nelezte do vody, jenom na schody a spusťte to čerpadlo tady na tom laně,” a podává mi provaz, který, ani nevím kdy, přivázal za držadlo.
„Jasně!” odpovídám se znatelným ulehčením, lezu po schodech dolů a pomalu potápím čerpadlo.
„Už?” volá na mě shora soused.
„Už!” odpovídám a zavírám oči.

Vrrrrrrrrrrrrrr
Opatrně otevírám oči. Žiju? Vypadá to, že asi jo. Pomalu se snažím rozpomenout, proč tady jsem, jak se jmenuju a vzpamatovat se z toho hrozného šoku po úrazu elektrickým proudem. Rozhlížím se kolem, začínám poznávat okolí, sklep, voda, provaz, který křečovitě svírám, chechtajícího se souseda nade mnou a dochází mi, že se vlastně vůbec nic nestalo. Jenom to vrnění pode mnou je divné, co to sakra... ježíši, ono to jede! Ten bazmeg v klidu vrní a dělá se pod ním vodní vír! Ono to funguje!
Přehodil jsem špagát přes schody a pomalu vylezl ven ze sklepa, myslel jsem si totiž, že ta situace, kdy vypadám jak úplný debil, půjde ještě zachránit nějakými siláckými řečmi, ale když jsem viděl, jak se soused i s Hankou usmívají, ani jsem to nezkoušel. Radši se půjdu podívat, jestli z té hadice něco teče...

Teklo a nebyla to žádná troškařina, neumím sice odhadnout, kolik litrů za vteřinu nebo minutu nebo co proteklo, ale každopádně metr vody ve sklepě zmizel asi za 20 minut. Až někdy později, když jsem se bavil s různými akademicky vzdělanými lidmi, bylo mi vysvětleno, že by šlo aspoň přibližně spočítat, kolik vody to bylo. Prý nějak když se vezme délka jedné stěny a vynásobí se druhou stěnou a výškou, vyjde objem nebo co. Moc tomu nerozumím, násobení stěn nikdy nebylo mojí silnou stránkou, ale těm vzdělaným lidem vycházelo asi 12 000 litrů vody. 
Za sebe můžu jenom říct, že to teda byl pořádný hukot.

„Musíte počítat s tím, že ten sklep nebude nikdy suchý,” poznamenal ještě soused, když nás opouštěl a přendával si jednou rukou bazmeg přes plot, „jsou tady silné spodní vody. To čerpadlo si stejně budete muset pořídit.”
Já vím, ale teď, když už jsem to viděl, aspoň se toho nebudu bát.

Díky, sousede.

• Vlezte tam! Vlezte tam!
• Tady to chyťte. Tady to chyťte.
• A já to zapnu. A já to zapnu.
•