locatoweb

Lufťáci na vsi - část 14. Máme nový stan

Autor: Robert
19. březen 2024
Zobrazení: 632

To je ale pěkný stan. Škoda, že dlouho nevydrží.Když už má člověk zahradu, třeba by na ní taky chtěl někdy přespat, aby nemusel furt v noci potmě lesem odjíždět pryč a odtahovat přejeté srnky z předního skla auta. Když není nic jiného, dalo by se asi spát ve stanu, ale ten malý, co máme, je tak sotva na občasné přespání na motorce. Co kdybychom si tedy pořídili nový, větší, lepší, z moderních materiálů? Něco, kam se bezvládně skácím po divoké večerní pitce na zahradě a nebude na mě pršet?

Samozřejmě jsme už větší stan zkoušeli, Hanka našla doma ve sklepě jakési staré velké Áčko po dětech, ale to už taky nevypadalo, že přežije dlouho a navíc, přece jenom, chtělo by to něco modernějšího, novějšího a míň plesnivého. Vždyť přece doba pokročila a nové stany budou určitě ve všech ohledech super! Nebo ne?

„Měli bychom si pořídit nový stan,” povídám tak jednoho slunného odpoledne.
„Na co, vždyť ten můj je dobrý.”
„Ale není, podívej, tady dole se to trhá, sotva to stojí a tady na stropě jsou nějaké plesnivé skrvny.”
„Ale stačí a neteče do něj!” sveřepě bránila Hanka její rodinný poklad.

Byl jsem však vytrvalý, nedal jsem se jen tak odbýt a tak jsme začali hledat stan nový. S odstupem času a po zkušenostech už můžu říct, že jsem byl bloud a celý zbytek mého krátkého života si budu vyčítat, že jsem se v tomto případě nedržel svojí vyzkoušené poučky, která je léty osvědčenou pravdou a týká se všech oborů lidké činnosti, tedy aspoň u nás, v kapitalizmu.

„Všechno nové je o dost horší, než to staré.”

A tak jsme začali stan vybírat. Na trhu je přehršel všelijakých malých i velkých stanů, od jednoplášťových áček pro jednoho až po velké expediční stany a kdo někdy nějaký stan vybíral ví, že se v tom jedinec těžko orientuje. Nejlepší by asi bylo se na nějaký takový stan podívat někde, kde je postavený, ale protože jsme chtěli přespávat zrovna v době covidové šaškárny a nemohli jsme si zajet kam jsme chtěli, museli jsme se orientovat jenom z nabídek různých webových portálů.

Když už stan, tak větší, aby měl oddělenou ložnici a předsíň, kam bychom si mohli sednout, když bude pršet a dívat se, jak voda krásně stříká okolo, zatímco po nás lezou klíšťata, která se rozhodla se taky schovat do tepla, v tomto případě lidského. Co se týče materiálů, nikdo z nás tomu moc nerozuměl, ale v nabídkách byly stejně všechny stany, materiály, vodní sloupce, zavírání, okna a další věci podobné. Vybrali jsme tedy to, co se nám líbilo a co nebylo zrovna nejlevnější v naději, že tak neuděláme velkou chybu.

Dlužno říci, že udělali.

A tak jednu sobotu pěkně odpoledne, na sluníčku a s veselým výrazem jsme přenesli krabici se stanem doprostřed zahrady. 
„Co teď s tím budem dělat?” ptá se Hanka, smutně se dívaje na tu obrovskou bednu.
„No co, nějak to rozbalíme a pak se uvidí,” hrnu se k bedně a začínám ji otevírat.
Jedna tyč, druhá třetí, čtvrtá... hromada jakýchci textilů a látek... kolíky a tuna šňůrek...
„Panebože,” poznamená Hanka, „to v životě nesložíme.”
„Ale jo, viděl jsem to na videu, chlap to s pomocí rodiny složil úplně sám,” pokouším se odlehčit smutnou chvíli, „a přece nějaký stan už jsme postavili.”
„No to jo, ale ne takovou hrůzu,” odpovídá zamyšleně Hanka, bere do rukou jakousi velikou plachtu a s pronikavým ááááááá se přilepí na plot.
„Sem ti říkala, že v tomto větru to nepostavíme,” brblá a snaží se vymotat z padáku.
„No tak musíme nejdřív nějak smontovat konstrukci,” rozumuju a jdu hledat papírový návod, který je už rozfoukaný na zahradě a kterým jsem předtím hrdě pohrdal.

„No vidíš, tady to je nakreslené, nejdřív se vezme tyčka A, ta se strčí do tyčky B, pak se tyčky C spojí s tyčkama D, to celé se postaví a přes to se natáhne tady ten padák nebo co to je,” povídám už o poznání míň sebevědomě.
„A jak to bude držet?” ptá se celkem správně Hanka.
„No držet... no to nevím, taky nevím všechno! Asi to chytíš nějak vpředu, já vzadu a přetáhnem to přes tu konstrukci.”
„A kdo bude držet tu konstrukci?”
„Nevím!” vykřiknu už podrážděně a utírám si slzy beznaděje, jež mi náhle kanou po tváři.
„Tak pojď, dáme si kafe a uvidíme,” chlácholí mě Hanka, bere mě kolem ramen a jdeme si uvařit kafe, zatímco kusy tyček, kolíků a šňůr necháme ležet v padáku za sebou, „to bude dobré, neplač, to postavíme, neboj.”
„Ale já nebrečím kvůli stanu, ale kvůli tomuhle,” a ukazuju Hance zapíchlý kolík v podrážce a krvácející nohu.
„Booože, jak jsi k tomuhle přišel?”
„No tam, jak jsi letěla na ten plot, snažil jsem se tě zadržet a...”
„Neboj, to bude dobré, něčím to ošetříme a zase budeš skákat přes kaluže, neboj se, neplač...”
Čím to je, že tentokrát jí to věřím o poznání míň než před chvílí...

Asi o hodinu pozděj, trochu klidnější, po kafíčku a se zafačovanou nohou se znovu belhám ke stanu. Tentokrát mám s sebou návod a nebojím se ho použít. Tyčku A zasunu do tyčky B a vztyčím první část trojdílné konstrukce.
„Přehoď přes to tu plachtu, já ty další tyčky dám pod to!” volám na Hanku. Přehodila. No vida, to půjde.
Teď tyčky C a D...
„Drž to vpředu, zkusíme to postavit!”
„Dyť držím, ale nejde to napnout!” volá zase Hanka z druhé strany, několik metrů ode mě.
Aha, ještě musíme do toho padáku vložit tady tuto tyčku, sem si říkal, proč tady je...

A šup, najednou ta velká hrůza stojí. 
„Ještě to musíme uchytit těma šňůrkama,” volám na Hanku, která už mezitím motá šňůrky na plachtu. 
„A tady to ještě musíme napnout,” rozumuju, zatímco Hanka už to dávno na jedné straně napnula.
„A tady by to chtělo zakolíkovat,” radím Hance, která už dávno stan kolíkuje.

Asi po dvou hodinách těžké dřiny konečně poodstoupíme od stanu a můžem si ho prohlídnout.
„No vidíš, já jsem ti říkala, že to bude dobré,” povídá Hanka a mne si modrý palec od kladiva.
„Jo, i mně se ten stan líbí,” mumlám a poskakuju na jedné noze, protože ta druhá mě bolí jak čert.
„A na co je tady ta další plachta? Ta by se tam taky měla dát.”

Nikdy to neskončí, nikdy, nikdy nebude klid si jen tak sednout a užívat si pěkného odpoledne....

A tak jsme měli stan.
Stan, který byl dost velký na to, abychom si do něj mohli dát hromadu věcí, abychom se v něm mohli vyspat na nafukovacích lehátkách a abychom se do něj mohli schovat před deštěm a užívat si přiběhnuvších klíšťat. Možná byl na nás i zbytečně velký, ale bylo příjemné si užívat střechy nad hlavou, i když pršelo a my seděli jenom v předsíni. Užili jsme si s ním spoustu legrace, hlavně když jsem se přes ty šňůry plazil potmě do vchodu, po nějaké příjemné akci s místním obyvatelstvem a ohnivou vodou.  A ten komfort, dvě obrovské nafukovací lehátka se nám tam vešla, místa v ložnici bylo pro čtyři lidi. Bomba.

S odstupem doby musím bohužel říct, že jsme si této pohody neužívali dlouho, v podstatě do první velké bouřky s kroupama, které stan potrhaly na několika místech. A přestože jsme díry zalepili speciální páskou, stan stejně nepřežil vcelku ani jedno léto, protože ztrouchnivěl. Ano, ztrouchnivěl, nevím jak jinak nazvat to, že se po třech měsících začaly trhat všechny poutka a materiál stanu se začal drolit a rozpadat v prach. 

A tak jsme stan museli vyhodit. Dlužno říci, že chlapík z Colemanu se k tomu postavil čelem a snažil se nám vyjít vstříc s reklamací. Sice nám nemohl vrátit peníze, ale poslal nám podobný model stanu, protože ten náš se již nevyráběl.

A tak máme zase nový stan.
Stan, který už si ale tentokrát nepostavíme. Zůstane někde ležet v krabici a ten, kdo ho po pár letech vytáhne a postaví, ten se bude divit. Pokud tedy nebude znát moji poučku:

„Všechno nové je o dost horší, než to staré.”

 

Poznámka pod čarou:

Stan, který jsme měli původně, byl Coleman DaGama 4. Zásadní problém byl v tom, co se v návodu nedočtete a řeknou vám to až při reklamaci - tyto rodinné stany, a je jedno jaká je to firma, nejsou určené na to, aby někde stály déle jak týden až 14 dní. Ten stan to prostě nevydrží, zasvítí na něj občas sluníčko, občas zafouká nebo sprchne a je po stanu. Tak se to dneska prostě dělá.

Takže moje bláhová představa, že si postavíme stan na 2 měsíce na zahradě tímto vzala za své. Jediné řešení je koupit si stan, který měla Hanka doma a který jsem já bloud vyhodil. Pokud by se to mělo trochu podobat tomu starému, mluvíme o modelu Korsika od společnosti Technolen, který je sice na obou stranách o půl metru kratší, ale stačil by. Ale to už se v dnešním kapitalizmu bavíme o jiných cenách, konkrétně tento stan se dá pořídit za bratru nemalých 42.000,- korunek českých.

Kdyby chtěl někdo jít cestou nejmenšího odporu a minimalizoval by svoje nároky, dalo by se pořídit třeba toto Áčko. Jeho cena je kolem 25.000,-

Ale tyto stany už by nějaký ten rok na zahradě vydržely stát...