V životě lidském jsou dny, kdy je líp a kdy je hůř. Dny, kdy je člověk veselý, plný energie, září radostí a energicky se vrhá do nových zážitků a dny, kdy by raděj nikoho neviděl, je smutný a nic mu nevychází. Dny, kdy se staví a budují nové věci a dny, kdy se nedaří a místo budování se musí něco starého zbourat. 
A stejně tak jsme dopadli se stodolou.

Na zahradě jsme ”zdědili” stodolu, která tu, podle místních, stojí tak 90 let. Podle vyprávění zažila divoké chvíle, bývaly v ní tancovačky a diskotéky a pozděj se v ní chovala i hospodářská zvířata, sloužila jako uskladnění všeho možného a jak už to bývá i nemožného, zažila budování, slávu, vzestup a dlouhé období radostného života, a i my ji máme rádi.

„Ty Haničko, nezdá se ti, že se ta stodola nějak naklání na jednu stranu?” ptám se při jedné návštěvě zahrady, takhle v květnu.
„Ale ne, co tě nemá, podívej, stojí v pohodě,” říká Hanka a obchází stodolu ze všech stran, „no i když tady na té půlce jsou ty trámy nějak nakřivo.”
„Že jo,” obcházím stodolu i já, „ale jenom tady od těch vrat, jinak se zdá, že stojí rovně.”
„Myslíš, že by se s ní mohlo něco stát?” říkám zase po chvíli, protože vůbec nevím, jak se takové věci řeší.
„To nevím, asi by se nám na to měl někdo podívat.”

Nojo, podívat, což o to, někdo by asi měl, ale kdo? Copak znám nějakého odborníka na stodoly? Copak vůbec chápu, o čem je řeč? Dyť je to veliké a kdoví, co je uvnitř, navíc to má patro, no fuj. Bude to chtít asi nějakého stodoláře a co když jí opravdu něco je? Co budeme dělat? Kdo to bude dělat? Kdy to budem dělat? Jak to budem dělat? 
Už mám utíkat pryč?

Pár dní bylo ticho, klid, raději jsme o tom ani moc nemluvili, protože by mi to zase způsobilo trauma a už i tak toho na zahradě bylo doteď dost na moji křehkou dětskou dušičku. Až pak jednou, u ohně, povídá soused:
„Není ta vaše stodola nějak nakřivo? Já znám tesaře, on by se na to mohl podívat.”
Slovo dalo slovo a uvidíme, jak to dopadne.

„Ahojte, přišel jsem se mrknout na tu vaši dřevárku,” objevil se jednou tak po ránu maník s dlouhými vlasy a cizím přízvukem.
„Aha, no jasně,” vylézám ze stanu a snažím se nevypadat ožrale po minulém večeru, „tak tady, to je ona,” a ukazuju směrem ke stodole.
„No tak se mrknem,” poví maník a začne lézt po trámech, až se mi z toho vůbec nedělá dobře.
„Tak tady je to shnilé, ty krovy jsou shnilé, tady to padá, ale zase tady ta část není tak špatná, ta by mohla zůstat, ale tady to vypadá, že už se to hroutí, na to bych si dal pozor a řešil to co nejdřív.”
Už zase se o mě pokouší mdloby, kolena se mi podlamují, hlava se mi točí a jeho hlas slyším vycházet jakoby z povzdálí, z mlhy, ze tmy...

Nikdy to neskončí, nikdy...

„Ahoj, tak kde máš tu propadlou střechu?” volá na mě kamarád Martin jedno páteční odpoledne od branky.
Smutně ukazuju na zborcenou stodolu.
„Jo tady, tak to tam budu muset vylézt a budem muset sundat ty tašky,” poznamená jakoby nic a natahuje se po žebříku, „a ty taky.”
Já? Co já? Já někam mám lézt? Minule jsem se píchl při obědě vidličkou do obličeje a teď mám lézt na bortící se stodolu?
„To nemyslíš vážně, já mám závrať už na druhé příčce žebříku nad zemí!”
„No tak dobře, budeš dole a já ti to budu podávat.”

„Nazdar kluci, vy už jste začali?” volá Honza, sotva vystoupí z auta, „doufám kurva, že jste nic nerozbili! Všechno se bude hodit!”
Smutně jsme se po sobě s Martinem podívali. 
„To víš že ne, všechny tašky jsou celé, jenom sem tam je některá trochu nakřáplá,” odpovídám třesoucím se hlasem a snažím se tělem zakrýt hromádku sutě.
„Tak se podíváme, co to tu máme,” říká Honza a vytahuje cigáro.

A pak už to jelo.

Jako ve zlém snu jsem jenom sledoval, co se všechno kolem mě dělo. To bylo najednou jakýchsi lidí, některé jsem dlouho předtím a už nikdy potom ani neviděl. Všichni kolem mě běhali, nosili, podávali, řezali, pili pivo, kouřili, rozumovali, jedli a znovu nosili, řezali, tloukli... Až najednou motorová pila ztichla a z prachu povstala...
Povstala? Naopak zmizela!
Půlka stodoly, ta co se zhroutila, prostě nebyla!

Pomalu se mátořím z hluboké propasti vlastních depresí zpátky do reality a matně vidím, jak Honza stojí uprostřed ničeho, kouří cigáro a směje se na plnou hubu.
„Tak to bysme měli panáčku, co bude s tou zbylou polovinou?”
„No já, já jsem myslel, teda Hanka myslela, teda my jsme mysleli, že by, že by zůstala stát,” koktám a podlamují se mně kolena.
„Hmm,” zadívá se Honza na otevřenou stodolu.
„Bude to chtít udělat čelo a dveře. A taky zavětrovat a podepřít.”

A pak už to jelo.

„Kde jsou ty natřené desky?” Volá Honza kdesi z nebe. Ani nepřemýšlím, jak se tak vysoko dostal, jenom doufám, že tam chvíli vydrží.
„Tady tady, už je mám,” odpovídá Hanka a nese desky.
„Tak hele kluci, ty budeš řezat, ty mi to budeš podávat, ty si vem kladivo a hřebíky a budeš tlouct. A ty,” obrátil se Honza na mě, „ty mi dones pivo.”
„Už jdu,” radostně jsem zvolal a běžel pro lahváč. Možná bych taky zvládl něco přitlouct nebo nařezat, říkám si, ale zase nic se nemá přehánět a budu se aspoň snažit nezavazet.

Víkend uběhl jakoby nic a konečně ustal zvuk motorových pil, pokosových pil, kotoučových pil, normálních kladiv, tesařských kladiv, krumpáčů, páčidel a aku vrtaček. Je načase vylézt ze spacáku, přestat se schovávat a jít se podívat ven.
„Ježíšmarjá,” vydechl jsem udiveně, zcela šokován tím, co jsem uviděl. „To je paráda,” stál jsem uprostřed zahrady s vyvalenýma očima a otevřenou hubou a ani jsem nevnímal mouchu, kterou jsem přitom spolknul. 
Tam, kde bývala zborcená stodola byl krásný volný plac s hromadou dřeva po dědovi a hned za ním se až do oblak tyčila stodola nová, byť o trochu menší, než ta původní. Ale zase měla krásné nové čelo, až po střechu a vstup se zavíracími dveřmi.

„Jak jste to... Kdo to... To není možné!” nebyl jsem schopen ze sebe vykoktat souvislou větu.
„To my všichni tady,” odpoví mi kdosi z davu, který postává kolem.
„Já ani nevím, jak vám poděkovat. Tak si řekněte, něco vám dám, co chcete, peníze?”
„Jsi normální?” ptá se mě jeden ze stavbyvedoucích, Patrik, „normálně jsme ti přišli pomoct, tak to neřeš.”
„Já nevím, co na to říct... je to prostě, prostě bomba!”
„Tak nic neříkej a užívej si klidu,” odpovídá Honza a pomalu balí nářadí do auta.
„Rádo se stalo.”

A tak, v pozdním nedělním odpoledni, při zapadajícím slunci, po všem tom humbuku, rachotu, prachu a námaze stojíme s Haničkou na zahradě, držíme se kolem ramen a jenom tak tiše si prohlížíme tu novou pěknou stodolu, která se tyčí několik metrů vysoko nad nás a jejíž přítomnost stále připomíná prožitou minulost. Jsme rádi, ona i my, že se nám povedlo zachránit aspoň tento kousek a může nám tak dál připomínat, kým jsme a kým jsme byli a taky neuvěřitelnou práci, pot a dřinu, kterou někdo vložil do její stavby.

A pak, jako zdání, jako ve snu slyším v točícím se vánku tichý, skoro neznatelný hlas:

„Děkuju, děkuju, že tu můžu být s vámi dál...”