Neděle 5.7.

Ráno bylo podobné, jako ty předchozí. Horko, horko a zase horko. Jak jsme to dobře vymysleli, že pojedeme jen na lehko. Je to přece jen nějakých 12 kilometrů. To zvládnem.
Celkem hladce projíždíme přístavním městečkem a dostáváme se do Palerma. Kupodivu tady dnes nepanuje takový chaos, jako v první den našeho příjezdu. Přijíždíme na náměstí Piazza Verdi, které se nachází v historické části města a hledáme místo k zaparkování. Náměstí je bez šance, takže vjíždíme na nějakou boční ulici a tam bylo místečko, jako by na nás čekalo. Převlíkáme se do kraťasů a zamykáme helmy a motorku. Tak. Foťák, kameru a můžeme vyrazit.
První, co nám padlo do oka, byl kostel. Zvony bijí, zevnitř se ozývá kostelní hudba, vcházíme dovnitř.

A vevnitř, světe div se, Bohoslužba nebo co. Vypadalo to jako Svaté přijímání, jenom s malým rozdílem, který u nás moc k vidění není. Převažovali totiž černoši, a to ne jen tak nějací hajdaláci, ale velice slušně upravení a ustrojení černoši. Bylo velice zvláštní vidět lidi jiné barvy pleti, jak se shlukují kolem kněze a nechávají si do úst vložit hostii. Teda nevím přesně, co to bylo, ale chtěl jsem si myslet, že hostie. Prostě, jsou tady víc multikulturní než my, snad jim to Bůh vrátí nějakým dobrým skutkem.

Vracíme se na náměstí. Procházíme kolem vyhlídkového autobusu, který jezdí nějakou trasu po Palermu. O kousek dál stojí drožka s koníkem za stejným účelem a majitel nás láká k projížďce. Vcházíme do nějaké uzavřené ulice, plné obchodů, ale i pouličních prodejců, kteří nabízí všechno možné. Jako všude jinde. Znáte to. Zastavuju se u nějakého krámku, abych koupila nějakou drobnost. Vybírám kožený náramek a pak jeden zdobený. Pán u krámku mi ukazuje, že to má všechno "punc" Sicílie. Ptám se na cenu. 19 eur. No fuj. "To nechci," povídám a vracím mu sáček. Po chvíli handrkování jsme se dostali na 11. No dobře, nebudu krkoun, všechno něco stojí. Schovávám náramky a spokojeně odcházím.

Palermo, ach Palermo, tolik jsem se těšil, že uvidím něco zajímavého. Ano, pokud by se mi líbily předražené liduprázdné značkové obchody, pokud by se mi líbily nepotřebné cetky a ulice protkané vietnamskými stánkaři, pokud by se mi líbil zmatek, chaos a smrad, byl bych tu jako doma. Jenže mě se to nelíbilo. Věřím tomu, že kdybychom se snažili, určitě najdeme něco zajímavého, ale chtěli jsme se prostě jenom podívat na to město, které by přece mohlo mít nádech něčeho nevšedního, jiného a kouzelného. Místo toho jsem viděl jenom velkoměsto, asi jako když dáte dohromady dvě Prahy a přimícháte do nich něco afrického. škoda.

Pokračujeme dál, míjíme obchody, trhy s květinami, banky, hotely a restaurace. Přicházíme na další náměstí, kterému dominuje Teatro Massimo Vittorio Emanuele. Divadelní budova opery je třetí největší architektonickou stavbou v Evropě. Vypadá opravdu honosně a je středem zájmu procházejících turistů. I tady stojí drožky a nabízí projížďku po Palermu. Jo, co by místní pro turisty neudělali. Za prachy. Ale tohle je asi všude stejné.

Zajímavý je celkový pohled, kdy si všimnete, že krásnou historickou budovu obklopuje novodobá moderní zástavba. Něco z toho, jako by sem nepatřilo. Nedá se říct, že by Palermo bylo vyloženě rozdělené na původní a současnou zástavbu. Všechno je to tak nějak smíchané dohromady. Holt moderní doba, kdy je potřeba využít každý volný kousek místa a něco tam vybudovat. V konečném důsledku z toho máte dojem, že procházíte tuctovým městem a někde se občas vynoří něco, co upoutá vaši pozornost.

Pomalu se vracíme zpět k motorce. První náš pohled patří kontrole věcí, které jsme tady nechali. Zjistili jsme, že nic nezmizelo, všechno je na svém místě. Sedáme si na schody kousek od motorky, Robert píše zprávu na web a já mezitím sleduju okolí. Přímo před námi stojí v řadě zaparkované auto a řidič se marně snaží vyjet, protože za ním stojí autobus. Řidič autobusu nijak nespěchá a tak po pár minutách vysedá majitel auta a jde se domluvit, aby mu autobusák uhnul. Ten souhlasně přikyvuje hlavou a už se snad i má k odjezdu. Ale zatím co chlapík nasedá do osobáku, k okýnku autobusu přichází nějaký další člověk, který se dá s autobusákem do řeči. A chlapík v osobáku dál trpělivě sedí a čeká. Prostě žádné nervy, šak zítra je taky den. Směju se celé té scénce a konstatuju, že u nás už by byl autobusák blbec, debil a nevím co ještě.

Chystáme k návratu a zvažujeme, že máme ještě dost času a mohli by jsme se zajít okoupat. V tom vedru se mi nějak nechce převlíkat zpět do motorkářského a tak i Robert zůstává tak jak je. Přezouvá si jen boty a vyrážíme zpět do kempu.

Tak jak je, to znamená jenom v tričku s krátkým rukávem a kraťasích. Poprvé v životě jsem se neobléknul celý do hadrů, když jsem někam jel. A to zrovna cestou do Palerma uprostřed toho všeho zmatku. Už jsem si totiž zvykl a tak nějak jsem věděl, že to bude v pohodě a že jsou kolem jenom samí klidní kamarádi.

Všechny věci jsme našli tak jak jsme je nechali (jak jinak) a tak šup do plavek a hurá k moři. Pobřeží je dnes nějak v obležení. No jo, neděle. Lidi mají volno. Trošku víc, než kterýkoli jiný den v týdnu. Přístup do vody je trošku horší. Chtělo by to asi boty. Ale i tak se to dalo a voda byla po parném dni ve městě skvělá. Plaveme si, lenošíme a uvědomujeme si, že tohle je naše poslední koupání v moři. Náš pobyt na Sicílii končí a pomalu je čas, balit se na další cestu. Vracíme se do kempu, spláchneme slanou vodu ve sprše a zase začínáme balit a nosit věci před kemp k motorce. V šest odjíždíme s malou časovou rezervou. Trajekt odjíždí v devět.

V přístavu je potřeba vyzvednout lístky. Čtyři okýnka, mraky lidí, dusno, horko, fronta jde pomalu. Trošku už mi dochází trpělivost a z čela mi stékají potůčky potu. Ale podařilo se a už tase stojíme v řadě motorkářů a čekáme na nalodění. Bude to hračka. Už to přece dobře známe :-) Nalodit, zaparkovat, pobrat věci na trajekt a jdeme. Hlavně teď zabrat dobré místo na spaní a bude vyřešeno. Hned při vstupu natahujeme karimatky na zem za zadní sedadla a s pocitem, že jsme všechno dokonale zvládli, jdeme na horní palubu, udělat poslední fotky krásné Sicílie.

Palermo a celé pobřeží před námi leží jako na dlani. Domy, hory, kopce, moře… už tu chybí jen pole plná ovoce, pastviny s pasoucími se zvířaty a dobromyslné pohledy vstřícných sicilanů. Bylo to krásné a poučné. Opouštím tuto zemi a myšlenkou, že žít se dá i jinak, než ve znamení zmatku a chaosu, spojeného s honěním se za penězi, statky a úspěchem. Lidem stačí ke štěstí málo. Jen je potřeba si uvědomit, na čem nám skutečně záleží a co k životu opravdu potřebujeme.

Tak sbohem, krásná Sicílie. Na chvíle tady se nedá zapomenout!

Najeto něco mizivého, asi 77 km.

Zítra odpoledne už budeme zase v Janově. Cestu domů jsme naplánovali z Itálie přes švýcarsko, Lichtenštejnsko, Německo a na Lipno. Bude to ještě kus cesty…

Bohužel, všechno jednou končí. Sice se říká, že je to proto, aby zase něco nového začalo, ale v tomto případě by mi asi moc nevadilo, kdybychom tady zůstali. Budou mi chybět ta malá městečka na skalách, ty úrodné pláně, pole, louky, budu dlouho vzpomínat na ty milé lidi, na jejich úsměvy a vstřícnost, na pasáky a zemědělce, na jejich obchůdky... Tahle země je krásná, úrodná a milá, jsem moc rád, že jsem se sem mohl podívat a zažít tu zvláštní atmosféru, projet se v tom všem zmatku bez nehody a nerespektovat vůbec žádná pravidla. Co naplat, je načase se vrátit do reality policejních států, kamer za každým rohem, nepříjemných obličejů v supermarketech, agresivních řidičů, naštvaných uspěchaných lidí, solárních plantáží a řepkových polí.

Arrivederci Sicilia, bylo to tu krásné, poučné a inspirující.