Sobota 4.7.
Vstáváme do posledního dne, kdy máme ubytování a balíme věci. Zase to všechno dostat na motorku a nic nezapomenout. Stojíme na terase a naposledy se díváme na nádvoří pod námi, krásnou zahradu plnou květin, altán ozdobený z předchozího večera a snažíme se uchovat si všechno v paměti. Uteklo to jako voda a nám zůstane spousta hezkých vzpomínek. Ach ta nostalgie… No nic, je potřeba se rozloučit. Vcházíme do malé kanceláře "paní domácí", aby jsme poděkovali za příjemný pobyt a vyrovnali účet. První, co upoutá naši pozornost, je papírová složka, která leží na stole a na ní je napsáno Corleone. Vypadala docela obyčejně. Složka jako každá jiná. Ale ten nápis na ní - Corleone, ten jí dodával nádech něčeho tajemného. Tady na Sicílii je to přece pojem, který si každý musí spojit s mafií.
Robert ihned pochopil příležitost potvrdit si, že bydlíme u mafiánů a nasadil šibalský úsměv. V tu chvíli mi bylo jasné, k čemu dojde.
Muhehehehehe... Viděli jste film Kmotr? No dobře, tak tohleto ve filmu nebylo. Prostě na stole v kanceláři leží složka papírů s nápisem Corleone, což je město, kde vznikla mafie. a tak jsem se prostě po tom všem, co jsem tu viděl musel paní majitelky zeptat:" Is your husband part of a Mafia?" Mrkla, nasucho polkla a zadívala se na mě."I don´t understand." Tak ještě jednou."Je váš manžel členem mafie?" ptám se znovu a ukazuju na složku na stole.Teď už se křečovitě usmála a pochopila. "Ale ne, on není žádným členem mafie, on má jenom velkou stavební firmu. Shodou okolností v Corleone.""To ti tak žeru, " vzpomněl jsem si na muzeum na začátku naší cesty po Sicílii a na to, co nám říkala průvodkyně. A aby toho nebylo dost, při odjezdu se za mnou přišel podívat sám pan Stavební manažer, ukázal na znak BMW na mé motorce, potom na své SUV BMW X5 a na prstech na ruce mi ukázal, že takové má ještě další 3. No jo, je to dobrá značka, na tom jsme se shodli. Ale je to jenom mezi námi, je to totiž jen a pouze Naše věc.
Loučíme se vyjíždíme směr Vallelunga Pratameno - Corleone - Isola delle Femmine
Trasu do Corleone už známe. Mimo dálnici, uzavřenou silnicí, přes hory a kopce, po malých cestičkách, kolem pastvin. Znovu projíždíme již známou, polorozpadlou cestou, kterou tu a tam obklopují malé domečky, stavěné z kamene. Některé vypadají zachovale, z jiných vidíme jen pozůstatek obvodových zdí. To jim ale na kráse vůbec neubírá. Celá krajina na nás působí, jako by jsme se vrátili o několik let zpět. Do doby mnohem klidnější a přirozenější, než je ta dnešní.
Na jedné takové cestě nás přimělo zastavit stádo ovcí, které pasák převáděl na jinou pastvinu. Stojíme, čekáme a najednou přiběhne zuřivě štěkající pes. Pak druhý, třetí, čtvrtý… Postavili se mezi ovce a nás a hlídali. Co kdybychom si náhodou chtěli nějakou ovci vzít? Dělám pár fotek a slyším ve sluchátkách: "Moc se nehýbej. Tohle už jsem zažil a nebylo to zrovna příjemné." A tak sedím, ani nedutám. Robert vytahuje kameru, ale při všem tom zmatku ji zapomněl zapnout. Psi dál řvou jako o život, ale udržují si stálou vzdálenost. Po nějaké době ovce přebíhají a psi se dávají na ústup. Startujeme a pomalu se rozjíždíme. Jenže tím jsme opět dohnali stádo a celé divadlo začalo znovu. Už raději rychle projíždíme a pár vytrvalců se nás ještě snaží dohonit. Ještě že jsme rychlejší.
Asi o hodinu později už opět parkujeme na náměstí v Corleone. Posledně bylo nějak málo času. A když už jsme tady, můžeme zvládnout to co jsme minule nestihli. Bereme foťák, kameru a vydáváme se na procházku městem. Nejprve procházíme starou zástavbou. úzké uličky, kamenné cestičky, zákoutí, která nikam nevedou. Je mi jasné, že v souvislosti s mafií, napadají Roberta různé představy, jak to tady bylo v dobách minulých…
Kousek od nás bije kostel a tak se vydáváme tím směrem. Našli jsme ho, ale dovnitř jsme se nedostali. Pokračujeme dál a přicházíme do novější zástavby městečka. Ta už nás nijak neuchvátila. Klasické domy, bytovky, prostě moderna. Pak jsme objevili další kostel. "Je otevřený, jdeme dovnitř!" volám na Roberta a slibuju si trochu ochlazení. V kostele je přece vždycky chladněji. Jenže nebylo. Nebo mně to tak připadalo. Přesto, že jsem celou dobu horko snášela vcelku dobře, dnes mi bylo zle. Teprve dnes jsem to pocítila na vlastní kůži. Já tvrdím, že to bylo horkem, Robert, že na mě dýchla mafie :-)
Vycházíme z kostela a před námi je směrovka na hřbitov. Tam jsme ještě nebyli. Vracíme se k cukrárně, kde máme zaparkovanou motorku, dáme si zmrzlinu s mafiánama a vydáváme se hledat hřbitov. Opět narážíme na zákazy vjezdu, jednosměrky, uzavřené uličky, ale po pár minutách zdárně přijíždíme ke hřbitovu.
Hřbitov v Corleone, to je povinnost. Je mi jasné, že hřbitovů je všude spousta, ale tento je přece jenom něčím jiný - když pominu to, že je rozdělený na bohaté, střední třídu a chudé, tak je plný zemřelých, kteří měli něco společného se všudypřítomnou mafií. Ať už to byli přímo její členové nebo jejich oběti, tohle dává tomuto hřbitovu jakýsi punc jedinečnosti. Bylo zvláštní tak tam stát uprostřed a nechat se unášet myšlenkami a představami, jaké to tu asi v minulosti bylo. A najednou to před vámi běží - úzké uličky, tmavá zákoutí, ozbrojení lidé, všude pobíhání, zmatek a strach. Jakoby zdálky je slyšet střelba, rachot rychle jedoucích aut a splašené kroky, jejichž zvuk se odráží od kamenných zdí. Je slyšet křik lidí, emotivní vzlykot pozůstalých a současně i rázná muzika, vyhrávající do kroku v průvodu, který nese rakev. Nese ji sem, na hřbitov, na místa, kde stojím. Působivé pohřebiště...
Poslední pohled na Corleone a pokračujem v cestě na pobřeží, do kempu, ve kterém jsme spali při příjezdu do Palerma.
Kemp pod kopcem už známe. Postavíme stan a po blahodárné sprše se jdeme podívat do obchodu v kempu. Dali jsme si pizzu a plánovali zítřejší prohlídku Palerma. Technicky bylo celkem složité to uskutečnit. Věděli jsme, že od půl druhé do pěti nás do kempu s motorkou nikdo nepustí. Byly tedy dvě možnosti. Buď vezmeme všechny věci a po Palermu budeme chodit v motorkářských hadrech (což byla v tom vedru dost nepříjemná představa) nebo necháme věci v kempu a v Palermu se převlíkneme. Po návratu necháme motorku před branou kempu a věci k ní doneseme. Volíme druhou možnost.
Chystáme se ke spánku s myšlenkou, že zítra nás čeká náročný den a hlavně musíme stihnout trajekt. Za zvuků nám neznámých zvířat, usínáme.
Najeto 277 km
