Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 2.

Autor: Hana
12. listopad 2015
Zobrazení: 4786
 

MafiééééPalermo je obrovské město, které se rozkládá na pobřeží po všech stranách a zálivech. Leží na úpatí hor, které jsou pro Sicílii typické. Pokud čekáte, že tady budeme popisovat, které památky jsme navštívili, čekáte marně. Naším cílem nebylo jezdit po památkách, které všichni viděli, ukazovat vám fotky, kterých najdete na netu mraky a popisovat dávno popsané. Naše priority byly jasné. Corleone a Etna. Mimo to, jsme chtěli poznat zdejší kraj, život, lidi, způsob, jakým žijou a tak. Nic složitého.

Pondělí 29.6.

Po příjezdu do Palerma jsme zastavili v nejbližší boční uličce, naskládali věci zpět na motorku, zadali do navigace cestu do kempu, který byl jen 10 km od Palerma a s radostnou vyhlídkou, že to máme jen kousek, jsme se vydali na cestu. V tu chvíli jsme netušili, že překonat těchto 10 km nám bude trvat hodinu a půl. Ve chvíli, kdy jsme vjeli na větší cestu, naskytl se nám pohled na přelidněné ulice, hromady aut a skútrů, které se podle nás pohybovaly po ulicích v naprostém chaosu a zmatku a měli jsme pocit, že tato cesta se stala bojem o přežití. Zdejší dopravní systém byl pro nás naprosto nepochopitelný.

Snažili jsme se proplést tou změtí dopravních prostředků a měli oči snad všude. I tam kam nejde vidět. Slunce pražilo a nervozita stoupala. "Z tadyma nikdy neodjedem. Tady umřem!", slyším ve sluchátkách. Slunce pálí, motor se přehřívá… Nakonec se nám přece jen podařilo vymotat se z hlavního provozu a dostali jsme se na cestu po pobřeží, která vedla k našemu kempu. Ubytovali jsme se za nějakých 25 eur a po příjemné sprše jsme se vydali do nedalekého městečka, sehnat něco k jídlu a samozřejmě, jak jinak, pivo. Narazili jsme na malý obchůdek. Takové už u nás neexistují. Robert si vybral nějaké pivo, ale vzápětí za ním přispěchal majitel obchůdku, naznačil mu, že ho má vrátit a vedl ho k chladícímu boxu, kde mu vybral chlazené a především sicilské pivo. Proč by cizincům nabízel jiné pivo, když má co nabídnout z místních zdrojů? A to oni opravdu mají.

No na první i druhý pohled to opravdu vypadalo, že tam umřem, v tom horku, chaosu a psychicky nepřipravení na to, co přišlo. V Itálii jsme totiž většinou jeli jenom po dálnici nebo po lesích, ale tady najednou přišla krutá pravda. Takový neuvěřitelný zmatek nejen na cestě, ale všude kolem jsem ještě nikdy neviděl. Mraky aut, kol, lidí, koloběžek, kočárků a já nevím čeho všeho se rojily kolem, svítilo horké slunce, motorka topila jak pitomá a do toho ještě ty skútry! Ty byly opravdu všude, vpravo vlevo nahoře dole, ze všech stran troubení a obrovská kolona před námi. To se fakt nedalo, ještě že se snámi rozdělil o trochu vody jakýsi obsluhovač benzínky (už bylo naštěstí po siestě), jinak bych tam opravdu vypustil duši a nechal ji letět někam na Sibiř. Zmrznout.

Kemp La Playa, PalermoVrátili jsme se do kempu, něco pojedli a rozebírali dnešní cestu. Tak nějak náhodně se k nám přitočil nějaký Angličan, který byl taky na cestách. A protože nás před odjezdem pár lidí varovalo před uprchlíky, chtěli jsme vědět, jestli na nějaké narazil. Neviděl žádné. Stejně jako my.
Pomalu jsme se chystali ke spánku a rozhodli se, že dnes spíme pod širákem. Kemp sice ležel na úpatí hor, ale teplota byla vysoká. Nemá cenu stavět stan. Jak jsme později v noci zjistili, nebyl to dobrý nápad. Dotěrní komáři nedali pokoj a to nás donutilo v noci vnitřek stanu přece jen postavit.

Najeto asi 10 km.

úterý 30.6.

Další den ráno jsme zase všechno sbalili a další cíl naší cesty byl jasný. Corleone - kolébka mafie.
Trasa: Capaci - Partinico - San Cipirello - Corleone - Enna.

úrodná krajinaV Enně jsme měli zajištěno ubytování na pět dnů. Tak jsme vyjeli. Ze začátku to šlo celkem dobře. Přesně podle trasy, kterou jsem poctivě vypsala na papír. Až do chvíle, kdy jsme dojeli k silnici, po které jsme měli pokračovat a u které stála značka "Cesta uzavřena". A co teď? Hledám v mapě, kudy jinudy by to šlo objet a zjišťuju, že objížďka by byla tak velká, že by došlo na další, často používanou větu: Tam nikdy nedojedem!

Nezbývá nám, než jet dál. Buď to projedem nebo se někde budeme muset otočit a vrátit. Projeli jsme. Občas nebylo o co stát, pokud jde o stav silnice. Ale naopak jsme viděli místa, která z auta nebo autobusu neuvidíte. Krajina kolem byla nepopsatelná. Hory, pole, pasoucí se stáda ovcí a krav, vesničky v horách. Jako spolujezdec jsem měla spoustu času si vše prohlédnout a nafotit a aspoň informativně Robertovi, který se plně věnoval řízení, povídat o tom, čím projíždíme.

Poslední živý BOSS :-)A pak se před námi objevila cedule s nápisem Corleone :-) Tak jsme tady. Jedno důležité foto a pokračujem dál. Přijíždíme na náměstí, projíždíme uzounkými uličkami a vybavujeme si, že tady se odehrávaly všechny ty důležité události kolem mafiánských bossů. Hledáme muzeum. Muzeum mafie. Nikde žádné cedulky, poutače, to snad nikdy nenajdeme. A pak najednou, při průjezdu náhodnou uličkou vidím cedulku, upozorňující na muzeum. Seskakuju z motorky a jdu se zeptat. Slečna u muzea mi říká, že prohlídka je v jednu a ve tři. Je 12:50. To přece musíme stihnout. Směruju Roberta na parkoviště, bereme foťák a kameru a spěcháme do muzea. Jak se při výkladu ukázalo, nebylo to muzeum mafie, ale anti mafie.

C.I.D.M.A. Centro Internazionale di Documentazione sulla Mafia e del Movimento AntimafiaDocela chápu, že to bylo muzeum antimafie, nějak si totiž nedokážu úplně představit muzem příznivců mafie. Nebo třeba samotné mafie, že by si jako zřídili vlastní muzeum a tam ukazovali fotky sami sebe a svých povražděných obětí. V tomto duchu se totiž prohlídka nesla - byly nám ukazovány obrázky mrtvých politiků, obyčejných lidí a dětí, byly nám ukázány originální soudní spisy z procesů s mafiánama, vysvětleny dobové poměry a situace. A hlavně slečna nezapomněla zdůraznit 2 věci: že je mafie stále činná (i když už ne přímo na ulicích s pistolema, ale spíše v politice a ve velkých firmách, například stavebních) a že máme po světě šířit myšlenku, že je mafie špatná. S tím druhým nemůžu úplně souhlasit, záleží na úhlu pohledu a na které straně barikády člověk zrovna stojí...

Hravě jsem zapadlSpokojení, že jsme se do něj podívali, zastavujeme na náměstí a jdeme si dát zmrzlinu do místní cukrárny. Sedíme, rozhlížíme se… sakra, žádný mafián kolem. Kam se všichni ztratili? Slečna v muzeu přece říkala, že mafie je stále aktivní. Tak kde všichni jsou? Ještě chvíli se kocháme pohledem na malebné a klidné městečko a vyrážíme dál. Ještě máme před sebou kus cesty.

HaciendaPřijíždíme do Enny. Města, které se svou polovinou rozkládá na vysoké hoře, druhá část je pod ní. Naše ubytování je kousek od města a tak s předsevzetím, že se sem některý den vrátíme a město si prohlédneme, odjíždíme. Asi po deseti minutách jízdy už zvoníme u zavřené brány a někdo nás pouští dovnitř. Vjíždíme do areálu krásné vily se zahradou a paní nám ochotně ukazuje pokoj. Největší jeho předností je klimatizace, kterou okamžitě pouštíme. Máme v plánu jet ještě nakoupit a než se vrátíme, bude tady skvěle. Vybalujeme kufry a hurá na nákup.

Opět jsme trefili na malý obchůdek. Prodávající jsou ochotní a milí. Vybíráme nějaká rajčata, salám, sýr a slečna za pultem nám nabízí místní, sicilský. Oni to tak prostě mají. Prodávají svoje zboží. Ne to, co se dováží všude a můžete si ho kdekoli koupit. A tak to má být. Vracíme se zpět a s nějakým jídlem, rajčatovým salátem a vínem usedáme do křesel na terase, na kterou máme vstup přímo z pokoje. Sedíme dlouho do noci a plánujeme cestu na další den.

Tady jsem to viděl zatím podruhé (a mělo to dál pokračovat), tu místní hrdost na vlastní výrobky, spojenou s jakousi pokorou a péčí o zákazníka. Původně jsem si totiž začal vybírat různé sýry a salámy, které vypadají na celém světě tak nějak stejně. Slečna a pan majitel (asi otec) neměli problém s tím mi to prodat, kdybych na tom trval, ale byl jsem jemně a slušně upozorněn na to, že kromě těch německých prefabrikátů mají i produkty vlastní, sicilské. A že jsou mnohem lepší. To všechno s úsměvem, lehkou úklonou a bez znalosti jediného společného slova v jakékoli řeči. Zajímavé. úplně stejně, jako u nás v obchodě, že ano.

Najeto 312 km.


Středa 1.7.

Směr: Enna - Caltanissetta - Agrigento

Ráno jako malované. Jinak řečeno, za zavřenou okenicí pravděpodobně hoří, rozdíl teplot mezi pokojem a venkem je asi 20 stupňů, na obloze ani mráček. Pro dnešek jsme vybrali Agrigento. Přímořské městečko na jižní straně Sicílie. Čteme na netu, že je tam údolí chrámů a možná by jsme mohli nakouknout.

Do města sjíždíme z hor a celé město se rozkládá v údolí pod námi. Obrovská zástavba, hromady lidí, aut, zácpy. Klasika. O co klidnější jsou části mimo město, o to víc si to osídlené oblasti vynahradí. údolí chrámů leží až na druhém konci města a při pohledu na úsek, který musíme překonat, nás napadá známá myšlenka, že tam nikdy…. Projíždíme pomaličku městem a blížíme se k nějakému stanovišti, po kterém se pohybuje spousta lidí. Informační centrum plné letáků, brožurek a upomínkových předmětů. Hned vedle placené parkoviště, toalety, stánky, vstupné 10 eur.

Musím ještě dodat, že i když jsem říkal, že po památkách na Sicílii jezdit nehodlám, že to přenechám cestovním kancelářím, při cestě do Agrigenta mě zachvátila náhlá potřeba aspoň nějakou památku přece jenom vidět. A tak jsme zastavili v údolí chrámů a já začal koketovat s návštěvou. Jen si to představte: Máte na sobě motorkářské hadry a boty, je 40 stupňů, slunce paří a v dálce přes ty potoky potu vidíte zbytky jakýchsi chrámů z rozpáleného kamene. Vedle vás zastaví autobus, vyskáčou z něho malí číňánci s foťáčkama, roztáhnou deštníčky a začnou švitořit. Všude kolem stánky s blbostma, přeplněné ulice, parkoviště plné rozžhavených aut a pár minut cesty písčitá pláž, bez lidí a krásné a čisté moře. Fakt byste šli celý den chodit kolem horkých šutráků?

Cestička na pláž od hlavní silniceOpouštíme přelidněné parkoviště a směřujeme k moři na pláž. Z dálky ještě pozorujeme celý komplex historické stavby a až teď vidíme, na jaké ploše se rozkládá. To by byla fakt procházka na celý den. V tomhle horku bude u vody rozhodně příjemněji. Našli jsme volné místo k zaparkování, převlékáme se do plavek a už si to šlapeme horkým pískem k pobřeží. Krásná voda, málo lidí, žraloci v nedohlednu, klídek a pohoda. Občas kolem projde nějaký černoch a snaží se nám prodat létajícího draka nebo nějaký náramek. Že je to baví. Plahočit se v tomhle vedru z jedné strany pláže na druhou. A navíc jsou navlečení, jak medvěd na Sibiři. Zajímalo by mě, jestli tady vůbec udělají nějaký obchod. Dokonce nás míjí nějaká cizinka a hlasitě vykřikuje: "Masáže, masáže, chcete masáže pro paní?" Marně se snažíme odmítnout, pořád mele svou a neposlouchá. Až po značném úsilí a rázném NE odchází svým pokřikem otravovat někoho dalšího.

Čas nějak rychle ubíhá a nezbývá nám, než se vydat na zpáteční cestu.

Frčíme si po krásné cestě, plné kruhových objezdů a upozornění: Zpomal! Po vzoru sicilského provozu Robert naprosto dokonale ignoruje všechny tyto značky. "Tady přece žádná pravidla neplatí a taky to nikdo neřeší. Je potřeba se přizpůsobit."

Rallentare! Rotatorio! Člověk si zvykne. Po prvotním trápení v kolonách v Palermu, po pár dalších kolonách a zácpách jsem pochopil, jak tady ten systém silniční dopravy funguje. Značky jsou pouze informativní, úplně všichni je ignorují a mají tu něco vlastního, jakýsi zvláštní, na první pohled zvrácený systém, kterým se všichni řídí a funguje to. Prostě všichni jedou všude kam se jim zachce a ostatní jim to bez problémů, bez nadávek a nervozity umožní. Krásné to bylo vidět třeba na kruháčích - není třeba čekat, až bude kolem kruháče kilometr prázdného místa, vjedeme tam všichni najednou a pak se s tím nějak popasujem. A když už jede všudypřítomný skútr a má dojem, že se o něm neví, prostě krátce zatroubí. Ale ne troubení jako u nás: Uhni blbe! ale spíš ve smyslu: Pozor, jsem tady! A když tohle tak nějak pochopíte, nemáte najednou problém se do toho prostředí vmísit a v klidu proplouvat společně s ostatními. A nehody? Žádnou jsem kupodivu neviděl. Zato nebylo výjimkou, že celá kolona aut v klidu zastaví a počká, až si pán v prvním autě zajde nakoupit. Dovedete si to představit u nás?

Kde je koš?V Enně jsme ještě stihli nezbytný nákup v supermarketu, který jsme úplně náhodně objevili a vracíme se zpět. Navigace nás úspěšně navádí a pochvalujeme si, jak jedeme uličkou mimo město a nemusíme se nikde motat. Naše nadšení trvalo jen do chvíle, než jsme přijeli na konec uličky a zastavili u smetiště. Mimochodem, smetiště a hromady odpadků, jsou trošku stinnou stránkou Sicílie. Odpadkové koše zřejmě patří mezi nedostatkové zboží nebo jsou považovány za zbytečnost. Budete-li chtít nějaký najít, věřte, že vynaložíte velké úsilí. A když budete moc hledat, možná, ale opravdu jen možná, nějaký najdete.

Nakonec jsme úspěšně dorazili do našeho apartmánu s klimatizací, která pro nás po celodenním parnu byla tím nejvzácnějším. Dobře jsme to vymysleli. Chvíli posedíme na terase, Robert si pochvaluje sicilské víno a já píšu trasu na zítra. Čeká nás Etna.

Najeto 231 km.


Čtvrtek 2.7.

Vyrážíme asi v 10 hodin. Já se těším, jako malá holka, Robert mé nadšení nesdílí. On už Corleone viděl. To byl jeho hlavní cíl. Mým je Etna. A přestože ho nějaká bezvýznamná sopka vůbec neláká, překonal pocit zbytečnosti tohoto výletu a vyjeli jsme. Díky mu za to.

Trasa: Enna - Catania - Etna

Jak jsem se v některých cestopisech na netu dočetla, výlet na Etnu je na celý den. A protože jsme vyjeli celkem pozdě, volíme cestu po dálnici až do Catanie. Cestou jsme opět míjeli úrodné pole, na kterých rostly olivy, jinde mandariky, rajčata, no prostě všechno možné. úspěšně jsme dorazili do města a po malém nakouknutí do mapy, našli i správný směr k Etně. Ale tak jako nám doteď cesta uběhla rychle, tady jsme se zasekli v neskutečném provozu. A ještě k tomu do kopce. Popojíždíme po pár metrech a po chvíli už tuším, co se za chvíli ozve ve sluchátkách. "Z tadyma nikdy neodjedem…" A musím říct, že mám podobný pocit.

Bydlení pro odvážnéVelmi pomalu se dostáváme po nekonečné cestě mimo centrum a stoupáme do hor. "Na netu psali, že tam jede autobus, lanovka a pak zase autobus," vysvětluju Robertovi, když míjíme nějaké stanoviště s autobusem a znejistím, jestli jsme tam neměli zastavit. Robert jede dál. "No dobře, tak uvidíme," povídám si. Ochlazuje se, krajina se mění ze zeleně na pláně pokryté vyvřelou lávou, ve které kupodivu rostou krásné kytky různých barev. Dostáváme se do výšky 1 800 metrů nad mořem a přijíždíme k hlídanému parkovišti a turistickému centru. Ano, uznávám, Robert měl pravdu, když říkal, že pojedem, dokud to jde. Jsme tady správně.

Parkujeme motorku a vydáváme se zjistit, jak to tady chodí, když se chceme dostat nahoru. Zatím, co já vevnitř pečlivě studuju plánek a popisky, Robert venku potkal paní z Olomouce a samozřejmě věděl všechno dřív než já. No, to se tak někomu podaří. Jiní pátrají svědomitě po informacích a on si s někým jen tak pokecá a je to. Očividně se už vžil do sicilského způsobu života. Nikam nespěchá, nic ho nežene, popovídá si náhodným kolemjdoucím a všichni ostatní počkají…Tak se to tady přece běžně dělá. A protože už víme co a jak, jdeme si koupit lístek, který stál 60 eur. Pro jednoho. Tu cenu jsme znali předem, přesto se Robert po pár metrech zastavil, podíval se na lístek a vyděšeně mi povídá: "Ty ses zbláznila ne? 60 eur!"

Horké šutráky všude kolemNasedáme na lanovku, která nás vyvezla o pár set metrů výš a pak ještě na autobus, který nás pomalu veze k vrcholu sopky. Vysedáme a zjišťujeme, že informace o tom, že je tady zima strašně fouká, nebyly až tak úplně pravdivé. My v motorkářském, jiní v kraťasích a sandálech. Asi to bylo v jinou roční dobu. Dál stoupáme pěšky. Jde nás skupinka asi dvaceti lidí a průvodce podává výklad v angličtině. Přes kopce se valí hustá mlha a chvílemi není nic vidět. Pak se zase odvalí a najednou stojíme nad kráterem, ze kterého se dole kouří a díru zakrývá pár kamenů. "A to je jako všechno?" ptá se Robert. Trošku ignoruju jeho poznámky o tom, že kvůli něčemu takovému jsme vyhodili tolik peněz, stejně není nic vidět, jde se kus pěšky, je tu vedro… No dyť to známe. Mně se tady líbí. Vnímám krajinu kolem a taky zvláštní pocit, když si uvědomím, co se děje v zemi pod námi. Stačí odhrnou kousek vychladlé lávy a pod ní už se ze země kouří půda je horká. Každý kousek země hraje různými barvami a ve vzduchu je cítit typický sopečný zápach. Vrcholky kopců se ztrácí v sopečném oparu. úžasná, úžasná podívaná. To se nedá ani popsat! Pár fotek sopky a údolí pod námi a pomalu se vydáváme zpět.

Zase horké šutráky... Nechápu, co na tom lidi vidí... No ale když už jsme tam teda byli, musím říct, že to bylo zajímavé. Krásná okolní krajina, horké šutráky se střídaly se studenými, černé s červenými, kolem byla mlha, opar, lidi a cyklisti. Občas se z některých šutrů kouřilo a na dotek byly hádejte jaké. Každopádně to bylo něco, co se denně nevidí a tak nelituju toho, že jsem tu byl. Ale jednou to asi stačilo... A těch 60 EUkaček to už je vyloženě zlodějina, i když, přiznejme to, platit jsme je nemuseli a mohli jsme se na ten kopeček vyškrábat sami, bez lanovky a autobusů. Já bych je následně stejně utratil za lékařskou péči a resuscitaci, protože tohle bych fakt nedal. Doteď mi vrtá hlavou, kde se tam vzali ti cyklisti.

Autobusy nás svezly k lanovce. V turistickém centru jsme koupili pár samolepek a už jedeme dolů. Narážíme ještě na jeden obchůdek, další samolepky a vracíme se k motorce. Dobře nám ji pán za 2 eura pohlídal. Čeká tady na nás, abychom se mohli vydat na zpáteční cestu. Sjíždíme zpět do údolí a ne úplně úmyslně se vracíme jinou cestou, než jsme přijeli. No ano, trošku jsme se zamotali, najezdili pár kilometrů navíc, ale zase jsme viděli další část Sicílie. Do Enny jsme dorazili kolem 17h a těšili se, že se konečně projdeme po městě a prohlídneme si ho. To jsme ještě netušili, co nás v tom jinak poklidném městečku čeká.

Oslava Patrona EnnyProjíždíme již známou ulicí nahoru do města. Najednou potkáme místní policii s uzávěrou cesty. Volíme tedy jinou trasu a vjíždíme do uzounkých uliček a máme pocit, že tudy snad auta ani nemůžou projet. První ulička - slepá. Další končí zákazem vjezdu. Navíc všude kolem nás přibývá lidí, z dálky slyšíme nějakou hudbu. Pořád nejsme v obraze. Motáme se a motáme a najednou vjíždíme na větší ulici, plnou slavnostně oblečených lidí, stojících na chodnících, další jsou na balkonech a pavlačích, kolem nás prochází lidé v církevních hábitech. No prostě dál to nepůjde.

Zastavujeme na prvním volném místě na parkovišti. Ještě že motorka potřebuje k parkování jen kousek místa. Nacpeme se těsně vedle nějakého auta. Vzápětí z něj vykoukne nějaká urputně nalíčená paní a pravděpodobně, podle gestikulace, se nám snaží vysvětlit, že tam parkovat nemůžeme. Hned na to se z auta vyhrnul chlapík, který nás ujišťoval, že je všechno v pořádku, té paní si nemáme všímat a spiklenecky na nás mrkl. A tak tam stojíme, koukáme na ten humbuk a vůbec nevíme, co se děje. Jak nám bylo později vysvětleno, ve městě se slavil svátek patrona Enny a tak se téměř celé město sešlo v několika málo ulicích a na náměstí před kostelem, aby tento svátek patřičně oslavili. Prodíráme se plnou ulicí a snažíme se něco vyfotit. Míjí nás slavnostní průvod, ve kterém jsou lidé všech věkových kategorií.

Některé skupinky, včetně dětí, nesou na ramenou obrovské těžké sochy a z jejich výrazu je znát, že je to stojí značné fyzické úsilí. Lidé z pavlačí na ně mávají, vyhazují na ulici oslavné lístky, na náměstí začal za velkého rachotu obrovský ohňostroj. Jen tak, na oslavu. Za bílého dne. Průvod prošel a ulice jsou stále plné lidí, polovina města je neprůjezdná. "Jsem zvědavý, jak se odsud dostanem," konstatuje Robert. "To já taky."

Tudy jsem vážně jelPomalu už si rovnám v hlavě, kde vlastně jsme a kudy z toho ven. Nasedáme na motorku a volíme nejbližší průjezdnou ulici. Tedy, mysleli jsme si, že je průjezná. Po pár metrech se opět dostáváme do uzounké, slepé uličky, otáčíme se, jako už několikrát, ale opět narážíme na uzavřené cesty a jednosměrky. "Z tadyma nikdy…" Už to znáte. Po značném úsilí se nějakým zázrakem dostáváme na výjezd z města a uháníme pryč.

O pár minut později už sedíme na terase u našeho apartmánu a shodujeme se na tom, že jsme si sice procházku městem představovali jinak, ale tohle byl pro nás nevšední zážitek, který za tu "trochu" nervozity stál.

Viděli jste film Kmotr? Tady to totiž bylo přesně, jako v tom filmu. Ona celá Sicílie připomínala výjevy z toho filmu, ale tady jsme tomu stáli tváří v tvář. Celé město se zastavilo - krámky se zavřely a lidé vyrazili do ulic. Doslova je zaplavili. A ti, co z nějakých důvodů do ulic nemohli nebo nemuseli, byli vylezlí aspoň na balkónech a pavlačích, všichni se bavili, mávali, smáli se, prostě žili. A to byl, prosím, obyčejný všední den odpoledne. Zjevně touto oslavou žili úplně všichni, byla to pro ně velká událost a tak jsem moc rád, že jsme mohli něco takového vidět. Dost to vypovídá o mentalitě sicilských obyvatel. Moc pěkné.

Najeto 281 km.


Pátek 3.7.

Další ráno, další parný den. Po snídani, na které jsme si mohli vybrat od sýru, salámu, vajíček nebo moučníků, až k hromadě ovoce, džusu, kávy nebo mléka, jsem vykoukla ven. "Venku se něco děje," říkám Robertovi. "Už zase? Nebylo toho včera dost?" ptá se Robert. Nahlížím dolů do zahrady, kde kolem obrovského altánu pobíhá pár lidí, věší na stříšku balónky a různé kreslené obrázky, chystají stoly a židle. "Jo, tady bude večer oslava. Vypadá to na nějaké narozeniny pro dítko, podle té výzdoby," informuju. No, tak uvidíme večer, co se bude dít. Pomalu se balíme na naši další cestu.

Směr: Enna - Gela

Vzhledem k tomu, že už jsme přesycení horkem, rozhodneme se vyjet někam na pobřeží. Volíme jižní stranu a po celkem slušné cestě míříme do přímořského městečka, Gela. Tentokrát projíždíme krajinou pastevců. Stáda u cesty, pasáci, u každé pastviny stojí polorozpadlý domek, stavěný z kamene. Na některých místech míjíme větší, obydlené statky s velkým domem, vjezdovou bránou, některé mají i kamery. To tak úplně statky nebudou. Kdoví, co se za branou skrývá, když je to takto střežený dům. Tato různorodost obydlí na tak málo osídlených pláních vás v každém případě vede k zamyšlení, jací lidé tady žijí.

DomekAno. Tohleto byl jeden z hlavních důvodů návštěvy Sicílie, chtěl jsem se podívat, jak tady lidi žijí, co je baví, čím se živí a tak podobně. Při těchto projížďkách mimo hlavní tahy a obydlená města bylo vidět všudypřítomné zemědělství, políčka a pole, louky, zvířata a místní obyvatele. Dělalo to na mě dojem, že každý metr použitelné půdy je tady nějak zúrodněn a obdělán, že se tady zemědělství a chovu zvířat věnuje velká část obyvatel. A tak zatímco města jsou soustředěna více do kopců a skal, tady v údolích se před námi otevírají širé louky se vším, na co si jenom vzpomenete, od oliv až po melouny. Prostě paráda, jedete si krokem po opuštěné "silnici", kolem krásná příroda, sem tam nějaký pasák ovcí nebo krav, čistý vzduch, sluníčko svítí a vy můžete jen tak v klidu pozorovat místní poklidný život.

Koupaliště na pobřežíPo pár kilometrech přijíždíme do města. Projíždíme kruhovým objezdem, který zdobí krásné vzrostlé palmy, fontána s vodotryskem a upravený trávník. Zástavbu tvoří především starší domy, malé uličky jsou lemované drobnými obchůdky ve stylu trhovců. Není tady takový ruch, jako v ostatních městech. Dokonce ani doprava není tak chaotická, jako jinde. Trošku se motáme v jednosměrkách a míříme k moři. Parkujeme u pláže, označené honosnou cedulí. To vypadá na placenou pláž, pomyslíme si. Jdeme se podívat a zjišťujeme, že vstup není na pláž, ale na koupaliště. Prostě asi 200 metrů od moře je postavené, sklem obehnané koupaliště, plné lidí, stánek s občerstvením, sprchy. No prostě všechno, co ke koupališti patří. A za obrovským sklem vidíte otevřenou pláž a moře. My, kterým je moře vzácné, nechápeme. Proč se lidi chodí koupat na koupaliště, když kousek dál je krásná čistá voda a pláž? Důvody znají asi jen oni. My hledáme cestičku kolem plotu a už si to vykračujeme na pobřeží.

Odkládáme věci na pláži a hurá do rozbouřených vln. No dobře, zas tak rozbouřené nebyly, ale občas bylo potřeba stát pevně na zemi, aby nám vlnky nepodrazily nohy. Pohupujeme se na hladině a pochvalujeme si mírné ochlazení. Ano, mírné. Voda totiž byla teplotně jen lehce ochlazující.

Postavte plot, už jdou!Válíme se na sluníčku, plaveme si v moři, pozorujeme okolí, které tvoří jen pár domů, stojících kousek od moře. Žádné přelidnění, žádné stánky, řvoucí hudba. Dokonce ani Bubáci tady nechodí a nenabízí nám své upomínkové blbinky. Pro toho, kdo hledá odpočinek a klid, ideální prostředí. Voda je krásně průzračná, v dáli je vidět pár plovoucích lodí, které ke břehu posílají vlny. Nasbírám si pár kamínků z moře, které mi padnou do oka a těším se, že je budu mít jako připomínku tohoto výletu.

Čas letí a už abychom se zas vydali na zpáteční cestu. Na konci města míjíme budovy s vysokými komíny. Petrochemický průmysl tady zaměstnává zřejmě spoustu lidí a podívaná na fabriku, která uprostřed hornaté krajiny vystřídala pole, je zvláštní. Jako by to sem ani nepatřilo.

Byli tam! Tehdy ještě ojediněle....Vracíme se zpět do Bubákova. Takže do Pergusy, místa našeho ubytování, abychom tady za vlahého večera poseděli na terase, dali si něco dobrého k jídlu a naplánovali zítřejší odjezd do Palerma.
Přijíždíme k jindy zavřené bráně, která je dnes dokořán a hned při průjezdu k našemu parkovišti si uvědomujeme, že je tady nějak moc lidí, hraje nějaká hudba… No ano, vždyť jsem to ráno říkala, že se bude něco dít. A dělo. Majitelé haciendy, jak naše ubytování Robert nazýval, slavili čtvrté narozeniny své dcery. A aby to stálo za to, sezvali na oslavu asi stovku lidí. A teď se vy turisti dívejte, jak taková oslava v malé, mafiánské rodince, probíhá. Po Sicilsku!

No, tak znovu. Viděli jste film Kmotr? Protože ten začíná dlouhotrvající oslavou. A přesně to se dělo tady. Konečně se majitel ukázal v plné kráse, celou dobu jsem o něm věděl, že je mafián a když jsem ho viděl v Enně, jak se objímá s místníma policajtama, byl to jenom další dílek do skládačky. Jeho hacienda byla vyzdobená různýma lucerničkama, ozdůbkama, světýlkama a hlavně plná lidí, kteří se spolu navzájem objímali a družili. Paní majitelka, která uměla anglicky (narozdíl od mafiána, ten mluvil jenom italsky a když mu přišla návštěva a byli jsme tam my, tak jenom sicilským nářečím, z kterého nebylo rozumět vůbec nic), nás pozvala na malý přípitek a tak jsem se dozvěděl, že jejich malá dcerka slaví 4 narozeniny. No co, řeknete si, co to je, 4 roky, to oslavíme v malém rodinném kruhu. Ale to se tu právě dělo, jenom v duchu Sicílie! Kapela hrála, zpěvák zpíval, obsluha kmitala, roznášela pití a jídlo, kterého tu byly plné stoly, kuchyň a lednička, takže jsem si ani neměl kam dát chladit pivo. Všichni byli náramně veselí, tančili, zpívali, objímali se a měli se rádi. Nikdo nebyl ožralý, nedělal bordel ani výtržnosti, prostě se jenom bavili. Tak tohle přátelé, to mě poznamenalo.

Najeto 178 km.


Sobota 4.7.

Vstáváme do posledního dne, kdy máme ubytování a balíme věci. Zase to všechno dostat na motorku a nic nezapomenout. Stojíme na terase a naposledy se díváme na nádvoří pod námi, krásnou zahradu plnou květin, altán ozdobený z předchozího večera a snažíme se uchovat si všechno v paměti. Uteklo to jako voda a nám zůstane spousta hezkých vzpomínek. Ach ta nostalgie… No nic, je potřeba se rozloučit. Vcházíme do malé kanceláře "paní domácí", aby jsme poděkovali za příjemný pobyt a vyrovnali účet. První, co upoutá naši pozornost, je papírová složka, která leží na stole a na ní je napsáno Corleone. Vypadala docela obyčejně. Složka jako každá jiná. Ale ten nápis na ní - Corleone, ten jí dodával nádech něčeho tajemného. Tady na Sicílii je to přece pojem, který si každý musí spojit s mafií.

Robert ihned pochopil příležitost potvrdit si, že bydlíme u mafiánů a nasadil šibalský úsměv. V tu chvíli mi bylo jasné, k čemu dojde.

Muhehehehehe... Viděli jste film Kmotr? No dobře, tak tohleto ve filmu nebylo. Prostě na stole v kanceláři leží složka papírů s nápisem Corleone, což je město, kde vznikla mafie. a tak jsem se prostě po tom všem, co jsem tu viděl musel paní majitelky zeptat:
" Is your husband part of a Mafia?" Mrkla, nasucho polkla a zadívala se na mě.
"I don´t understand." Tak ještě jednou.
"Je váš manžel členem mafie?" ptám se znovu a ukazuju na složku na stole.
Teď už se křečovitě usmála a pochopila. "Ale ne, on není žádným členem mafie, on má jenom velkou stavební firmu. Shodou okolností v Corleone."
 

"To ti tak žeru, " vzpomněl jsem si na muzeum na začátku naší cesty po Sicílii a na to, co nám říkala průvodkyně. A aby toho nebylo dost, při odjezdu se za mnou přišel podívat sám pan Stavební manažer, ukázal na znak BMW na mé motorce, potom na své SUV BMW X5 a na prstech na ruce mi ukázal, že takové má ještě další 3. No jo, je to dobrá značka, na tom jsme se shodli. Ale je to jenom mezi námi, je to totiž jen a pouze Naše věc.

Městečko na kopečkuLoučíme se vyjíždíme směr Vallelunga Pratameno - Corleone - Isola delle Femmine

Trasu do Corleone už známe. Mimo dálnici, uzavřenou silnicí, přes hory a kopce, po malých cestičkách, kolem pastvin. Znovu projíždíme již známou, polorozpadlou cestou, kterou tu a tam obklopují malé domečky, stavěné z kamene. Některé vypadají zachovale, z jiných vidíme jen pozůstatek obvodových zdí. To jim ale na kráse vůbec neubírá. Celá krajina na nás působí, jako by jsme se vrátili o několik let zpět. Do doby mnohem klidnější a přirozenější, než je ta dnešní.

Pronásledují nás!Na jedné takové cestě nás přimělo zastavit stádo ovcí, které pasák převáděl na jinou pastvinu. Stojíme, čekáme a najednou přiběhne zuřivě štěkající pes. Pak druhý, třetí, čtvrtý… Postavili se mezi ovce a nás a hlídali. Co kdybychom si náhodou chtěli nějakou ovci vzít? Dělám pár fotek a slyším ve sluchátkách: "Moc se nehýbej. Tohle už jsem zažil a nebylo to zrovna příjemné." A tak sedím, ani nedutám. Robert vytahuje kameru, ale při všem tom zmatku ji zapomněl zapnout. Psi dál řvou jako o život, ale udržují si stálou vzdálenost. Po nějaké době ovce přebíhají a psi se dávají na ústup. Startujeme a pomalu se rozjíždíme. Jenže tím jsme opět dohnali stádo a celé divadlo začalo znovu. Už raději rychle projíždíme a pár vytrvalců se nás ještě snaží dohonit. Ještě že jsme rychlejší.

Asi o hodinu později už opět parkujeme na náměstí v Corleone. Posledně bylo nějak málo času. A když už jsme tady, můžeme zvládnout to co jsme minule nestihli. Bereme foťák, kameru a vydáváme se na procházku městem. Nejprve procházíme starou zástavbou. úzké uličky, kamenné cestičky, zákoutí, která nikam nevedou. Je mi jasné, že v souvislosti s mafií, napadají Roberta různé představy, jak to tady bylo v dobách minulých…

Kostel jako každý jiný. Teda skoro...Kousek od nás bije kostel a tak se vydáváme tím směrem. Našli jsme ho, ale dovnitř jsme se nedostali. Pokračujeme dál a přicházíme do novější zástavby městečka. Ta už nás nijak neuchvátila. Klasické domy, bytovky, prostě moderna. Pak jsme objevili další kostel. "Je otevřený, jdeme dovnitř!" volám na Roberta a slibuju si trochu ochlazení. V kostele je přece vždycky chladněji. Jenže nebylo. Nebo mně to tak připadalo. Přesto, že jsem celou dobu horko snášela vcelku dobře, dnes mi bylo zle. Teprve dnes jsem to pocítila na vlastní kůži. Já tvrdím, že to bylo horkem, Robert, že na mě dýchla mafie :-)

Vycházíme z kostela a před námi je směrovka na hřbitov. Tam jsme ještě nebyli. Vracíme se k cukrárně, kde máme zaparkovanou motorku, dáme si zmrzlinu s mafiánama a vydáváme se hledat hřbitov. Opět narážíme na zákazy vjezdu, jednosměrky, uzavřené uličky, ale po pár minutách zdárně přijíždíme ke hřbitovu.

Hřbitov v Corleone, to je povinnost. Je mi jasné, že hřbitovů je všude spousta, ale tento je přece jenom něčím jiný - když pominu to, že je rozdělený na bohaté, střední třídu a chudé, tak je plný zemřelých, kteří měli něco společného se všudypřítomnou mafií. Ať už to byli přímo její členové nebo jejich oběti, tohle dává tomuto hřbitovu jakýsi punc jedinečnosti. Bylo zvláštní tak tam stát uprostřed a nechat se unášet myšlenkami a představami, jaké to tu asi v minulosti bylo. A najednou to před vámi běží - úzké uličky, tmavá zákoutí, ozbrojení lidé, všude pobíhání, zmatek a strach. Jakoby zdálky je slyšet střelba, rachot rychle jedoucích aut a splašené kroky, jejichž zvuk se odráží od kamenných zdí. Je slyšet křik lidí, emotivní vzlykot pozůstalých a současně i rázná muzika, vyhrávající do kroku v průvodu, který nese rakev. Nese ji sem, na hřbitov, na místa, kde stojím. Působivé pohřebiště...

I tudy jsme neprojeli.Poslední pohled na Corleone a pokračujem v cestě na pobřeží, do kempu, ve kterém jsme spali při příjezdu do Palerma.

Kemp pod kopcem už známe. Postavíme stan a po blahodárné sprše se jdeme podívat do obchodu v kempu. Dali jsme si pizzu a plánovali zítřejší prohlídku Palerma. Technicky bylo celkem složité to uskutečnit. Věděli jsme, že od půl druhé do pěti nás do kempu s motorkou nikdo nepustí. Byly tedy dvě možnosti. Buď vezmeme všechny věci a po Palermu budeme chodit v motorkářských hadrech (což byla v tom vedru dost nepříjemná představa) nebo necháme věci v kempu a v Palermu se převlíkneme. Po návratu necháme motorku před branou kempu a věci k ní doneseme. Volíme druhou možnost.

Chystáme se ke spánku s myšlenkou, že zítra nás čeká náročný den a hlavně musíme stihnout trajekt. Za zvuků nám neznámých zvířat, usínáme.

Najeto 277 km


Neděle 5.7.

Ráno bylo podobné, jako ty předchozí. Horko, horko a zase horko. Jak jsme to dobře vymysleli, že pojedeme jen na lehko. Je to přece jen nějakých 12 kilometrů. To zvládnem.
Celkem hladce projíždíme přístavním městečkem a dostáváme se do Palerma. Kupodivu tady dnes nepanuje takový chaos, jako v první den našeho příjezdu. Přijíždíme na náměstí Piazza Verdi, které se nachází v historické části města a hledáme místo k zaparkování. Náměstí je bez šance, takže vjíždíme na nějakou boční ulici a tam bylo místečko, jako by na nás čekalo. Převlíkáme se do kraťasů a zamykáme helmy a motorku. Tak. Foťák, kameru a můžeme vyrazit.
První, co nám padlo do oka, byl kostel. Zvony bijí, zevnitř se ozývá kostelní hudba, vcházíme dovnitř.

Multikulti náboženstvíA vevnitř, světe div se, Bohoslužba nebo co. Vypadalo to jako Svaté přijímání, jenom s malým rozdílem, který u nás moc k vidění není. Převažovali totiž černoši, a to ne jen tak nějací hajdaláci, ale velice slušně upravení a ustrojení černoši. Bylo velice zvláštní vidět lidi jiné barvy pleti, jak se shlukují kolem kněze a nechávají si do úst vložit hostii. Teda nevím přesně, co to bylo, ale chtěl jsem si myslet, že hostie. Prostě, jsou tady víc multikulturní než my, snad jim to Bůh vrátí nějakým dobrým skutkem.

Vracíme se na náměstí. Procházíme kolem vyhlídkového autobusu, který jezdí nějakou trasu po Palermu. O kousek dál stojí drožka s koníkem za stejným účelem a majitel nás láká k projížďce. Vcházíme do nějaké uzavřené ulice, plné obchodů, ale i pouličních prodejců, kteří nabízí všechno možné. Jako všude jinde. Znáte to. Zastavuju se u nějakého krámku, abych koupila nějakou drobnost. Vybírám kožený náramek a pak jeden zdobený. Pán u krámku mi ukazuje, že to má všechno "punc" Sicílie. Ptám se na cenu. 19 eur. No fuj. "To nechci," povídám a vracím mu sáček. Po chvíli handrkování jsme se dostali na 11. No dobře, nebudu krkoun, všechno něco stojí. Schovávám náramky a spokojeně odcházím.

Malý BobešPalermo, ach Palermo, tolik jsem se těšil, že uvidím něco zajímavého. Ano, pokud by se mi líbily předražené liduprázdné značkové obchody, pokud by se mi líbily nepotřebné cetky a ulice protkané vietnamskými stánkaři, pokud by se mi líbil zmatek, chaos a smrad, byl bych tu jako doma. Jenže mě se to nelíbilo. Věřím tomu, že kdybychom se snažili, určitě najdeme něco zajímavého, ale chtěli jsme se prostě jenom podívat na to město, které by přece mohlo mít nádech něčeho nevšedního, jiného a kouzelného. Místo toho jsem viděl jenom velkoměsto, asi jako když dáte dohromady dvě Prahy a přimícháte do nich něco afrického. škoda.

Teatro MassimoPokračujeme dál, míjíme obchody, trhy s květinami, banky, hotely a restaurace. Přicházíme na další náměstí, kterému dominuje Teatro Massimo Vittorio Emanuele. Divadelní budova opery je třetí největší architektonickou stavbou v Evropě. Vypadá opravdu honosně a je středem zájmu procházejících turistů. I tady stojí drožky a nabízí projížďku po Palermu. Jo, co by místní pro turisty neudělali. Za prachy. Ale tohle je asi všude stejné.

Zajímavý je celkový pohled, kdy si všimnete, že krásnou historickou budovu obklopuje novodobá moderní zástavba. Něco z toho, jako by sem nepatřilo. Nedá se říct, že by Palermo bylo vyloženě rozdělené na původní a současnou zástavbu. Všechno je to tak nějak smíchané dohromady. Holt moderní doba, kdy je potřeba využít každý volný kousek místa a něco tam vybudovat. V konečném důsledku z toho máte dojem, že procházíte tuctovým městem a někde se občas vynoří něco, co upoutá vaši pozornost.

Lákadlo na zlodějePomalu se vracíme zpět k motorce. První náš pohled patří kontrole věcí, které jsme tady nechali. Zjistili jsme, že nic nezmizelo, všechno je na svém místě. Sedáme si na schody kousek od motorky, Robert píše zprávu na web a já mezitím sleduju okolí. Přímo před námi stojí v řadě zaparkované auto a řidič se marně snaží vyjet, protože za ním stojí autobus. Řidič autobusu nijak nespěchá a tak po pár minutách vysedá majitel auta a jde se domluvit, aby mu autobusák uhnul. Ten souhlasně přikyvuje hlavou a už se snad i má k odjezdu. Ale zatím co chlapík nasedá do osobáku, k okýnku autobusu přichází nějaký další člověk, který se dá s autobusákem do řeči. A chlapík v osobáku dál trpělivě sedí a čeká. Prostě žádné nervy, šak zítra je taky den. Směju se celé té scénce a konstatuju, že u nás už by byl autobusák blbec, debil a nevím co ještě.

Chystáme k návratu a zvažujeme, že máme ještě dost času a mohli by jsme se zajít okoupat. V tom vedru se mi nějak nechce převlíkat zpět do motorkářského a tak i Robert zůstává tak jak je. Přezouvá si jen boty a vyrážíme zpět do kempu.

Tak jak je, to znamená jenom v tričku s krátkým rukávem a kraťasích. Poprvé v životě jsem se neobléknul celý do hadrů, když jsem někam jel. A to zrovna cestou do Palerma uprostřed toho všeho zmatku. Už jsem si totiž zvykl a tak nějak jsem věděl, že to bude v pohodě a že jsou kolem jenom samí klidní kamarádi.

Moře u kempu La Playa v PalermuVšechny věci jsme našli tak jak jsme je nechali (jak jinak) a tak šup do plavek a hurá k moři. Pobřeží je dnes nějak v obležení. No jo, neděle. Lidi mají volno. Trošku víc, než kterýkoli jiný den v týdnu. Přístup do vody je trošku horší. Chtělo by to asi boty. Ale i tak se to dalo a voda byla po parném dni ve městě skvělá. Plaveme si, lenošíme a uvědomujeme si, že tohle je naše poslední koupání v moři. Náš pobyt na Sicílii končí a pomalu je čas, balit se na další cestu. Vracíme se do kempu, spláchneme slanou vodu ve sprše a zase začínáme balit a nosit věci před kemp k motorce. V šest odjíždíme s malou časovou rezervou. Trajekt odjíždí v devět.

Vychytané bydleníV přístavu je potřeba vyzvednout lístky. Čtyři okýnka, mraky lidí, dusno, horko, fronta jde pomalu. Trošku už mi dochází trpělivost a z čela mi stékají potůčky potu. Ale podařilo se a už tase stojíme v řadě motorkářů a čekáme na nalodění. Bude to hračka. Už to přece dobře známe :-) Nalodit, zaparkovat, pobrat věci na trajekt a jdeme. Hlavně teď zabrat dobré místo na spaní a bude vyřešeno. Hned při vstupu natahujeme karimatky na zem za zadní sedadla a s pocitem, že jsme všechno dokonale zvládli, jdeme na horní palubu, udělat poslední fotky krásné Sicílie.

Palermo a celé pobřeží před námi leží jako na dlani. Domy, hory, kopce, moře… už tu chybí jen pole plná ovoce, pastviny s pasoucími se zvířaty a dobromyslné pohledy vstřícných sicilanů. Bylo to krásné a poučné. Opouštím tuto zemi a myšlenkou, že žít se dá i jinak, než ve znamení zmatku a chaosu, spojeného s honěním se za penězi, statky a úspěchem. Lidem stačí ke štěstí málo. Jen je potřeba si uvědomit, na čem nám skutečně záleží a co k životu opravdu potřebujeme.

Tak sbohem, krásná Sicílie. Na chvíle tady se nedá zapomenout!

Najeto něco mizivého, asi 77 km.

Zítra odpoledne už budeme zase v Janově. Cestu domů jsme naplánovali z Itálie přes švýcarsko, Lichtenštejnsko, Německo a na Lipno. Bude to ještě kus cesty…

Bohužel, všechno jednou končí. Sice se říká, že je to proto, aby zase něco nového začalo, ale v tomto případě by mi asi moc nevadilo, kdybychom tady zůstali. Budou mi chybět ta malá městečka na skalách, ty úrodné pláně, pole, louky, budu dlouho vzpomínat na ty milé lidi, na jejich úsměvy a vstřícnost, na pasáky a zemědělce, na jejich obchůdky... Tahle země je krásná, úrodná a milá, jsem moc rád, že jsem se sem mohl podívat a zažít tu zvláštní atmosféru, projet se v tom všem zmatku bez nehody a nerespektovat vůbec žádná pravidla. Co naplat, je načase se vrátit do reality policejních států, kamer za každým rohem, nepříjemných obličejů v supermarketech, agresivních řidičů, naštvaných uspěchaných lidí, solárních plantáží a řepkových polí.

Arrivederci Sicilia, bylo to tu krásné, poučné a inspirující.