Pondělí 18.7.

Lilo a fučelo celou noc a Robert několikrát vstával, aby znovu zakryl motorku plachtou. Nevím, kolik mohlo spadnout vody, ale bylo jí víc, než dost.

Já to vím úplně přesně, v noci (teda v tom věčném světle) jsem se pořád budil a tipoval, jestli ten vichr odnese stan i s námi, nebo jsem ho zatížili dostatečně.A protože jsem chodil pořád dávat plachtu na motorku (teda někdy kolem 2 v noci jsem to už vzdal, vím přesně, kolik té vody bylo. Hektolitr na milimetr čtvereční.

Spěšně balíme věci a snažíme se nepromoknout hned ráno. Jdu se pak podívat, jak to vypadá v přístavu a zjišťuju, že už tam stojí pár aut, ale zatím je místa dost. Pro jistotu vyjíždíme hned jak máme sbaleno. Je sice ještě spousta času, ale máme moknout tady nebo ve frontě na trajekt? To vyjde na stejno.

Další hodinu pak stojíme v přístavu a trpělivě vyčkáváme na nalodění na trajekt, který nás na druhém konci vyplivne v Bodo a doufáme, že tam bude lepší počasí.

Když jsme se kolem jedenácté vylodili v Bodo, bylo sice zataženo, ale nepršelo. Zastavujeme v prvním městečku a Honza nechává opravit defekt pro případ, že by nás potkalo znovu něco podobného, jako před Moskenes.

Po půl hodince vyjíždíme dál, směr Švédsko – Arjeplog. Poslední zastávka v Norsku na benzínce, utratit poslední norské koruny a po pár kilometrech už přejíždíme hranice a vjíždíme do hor. Konečně trošku slušné počasí a jak se tak radujeme, že konečně neprší, úplně jsme propásli překročení polárního kruhu.

Jaký polární kruh? Co? Nic takového už přede mnou nikdo nikdy neříkejte, stejně jako slova Norsko, Lofoty, Weather warning a Viking. Tady začalo být hezky! Svítí sluníčko, tráva je zelená, vzduch je teplý a asfalt suchý. To je vše, co mi stačí ke štěstí.

Projíždíme krásnou krajinou: "Konečně nějaká změna. Kopce, kopečky, zatáčky a něco vidíme, když neprší," slyším ve sluchátkách a rozhlížím se kolem sebe.

Protože jsme cestou sem minuli ještě jeden kemp, vysíláme pátrače Honzu, aby se tam vrátil a zjistil, jaké jsou tam podmínky a taky cena. Stojíme s Robertem u motorky, postavené zrovna u parkingu dětských autíček, mžouráme do sluníčka a sledujeme dítka, jezdící kolem na svých vozítkách, jak nesměle pokukují po velké motorce, bránící jim zaparkovat na vyhrazeném místě. "Oni počkají," pronese klidně Robert a dál v klidu vyčkáváme, až nám Honza zavolá.

Za pár minut už startujeme a vracíme se do kempu u cesty, kde je pár chatek, louka, v pozadí jezero a vedle kempu něco jako pila na zpracování dřeva, která očividně patřila majiteli kempu. Dostáváme chatku s kuchyňkou a hned do ní začneme snášet mokré věci a před chatkou rozkládáme stany, aby uschly. Stavím boty do kouta pod zásuvku a zapínám fén, který jsem sebou nevzala za účelem sušení vlasů, ale právě pro případ potřeby právě takových úkonů, jako je sušení něčeho mokrého. Usušit takové motorkářské boty, to není jen tak a za normálních okolností, by byly mokré snad až domů.

Matěj bere prut na ryby a vydává se k jezeru, Honza natáhl šňůru a věší na ni prádlo a my ho od stolečku sledujeme, jak mu to jde. Je tady wifi a tak si můžeme chvíli zabrouzdat na netu a podívat se, co je kde nového. Ve chvíli, kdy Honza dověšel prádlo a těšil se, že konečně uvaří večeři a nadlábne se, vrátil se Matěj a voda z něj jen tekla.

Najeto 301 km

Úterý 19.7.

Ráno svítí sluníčko na všechny strany, věci máme usušené a tak není nic lepšího, než posedět u stolečku před chatkou a vychutnat si snídani. Dnes nás čeká jeden z posledních dnů vnitrozemím a míříme zpět, na pobřeží Baltského moře.

Vyjíždíme, směr Junsele a kocháme se krásnou krajinou, kolem cesty se pasou sobi a je nám krásně teplo. To už tady dlouho nebylo a tak nepříjemné vzpomínky na propršené Lofoty necháváme za sebou.

Asi po 100 kilometrech odbočujeme z cesty a míříme podle cedulí k Husky farmě. Zajímá nás, co to vlastně je a k čemu to slouží. Jedeme lesíkem a polní cestou, která končí u velkého stavení, obklopeného ohradami pro psy. Venku na verandě sedí skupinka lidí, a když nás vidí, přichází k nám, aby zjistili, co jsme zač a co tam vlastně chceme. Psi v kotcích nás sledují a vypadají, že to nejsou žádní trhači. To je samozřejmě můj názor, který jsem ani nevyslovovala nahlas, protože jsem si jistá, že bych slyšela něco o tom, že nikdy nevím, co je to za psy, jak se budou chovat a tak. Ano, já to chápu, že není každý pes hodný, ale přesto z nich můžu mít dobrý pocit ne?

Vysvětlujeme domácím, že tudy jen projíždíme a že nás zajímalo, co to tady vlastně je. Dozvěděli jsme se, že dříve sloužilo obydlí k pronájmu turistům a různým pobytům, ale posledních pár let už slouží jen k užitku majitelům a jejich psům. Moc pěkné místo. Loučíme se s omluvou za vyrušení od oběda a že jsme vtrhli na jejich pozemek a vracíme se zpět na cestu.  

Maličko bych to poopravil - to že byla farma hezká a zajímavá a že kolem bylo plno Hannah psů, to je pravda. I okolí bylo pěkné, všude samá přiroda, voda... Majitel mě pobavil, jak říkal, že nemá problém se sousedy, protože na ně ani nedohlédne. Ale není tak úplně pravda, že farma slouží už jen psům - majitel mi sdělil, že jenom my se tam nemůžeme ubytovat, ale kdybychom byli solventní Němci nebo Švýcaři, klidně a rád nám ty chatky u vody pronajme. Prý to tak dokonce dělá na objednávku a má stálou klientelu. Nojo, dává to smysl.

Doba trošku pokročila a Honza, který má hlad pořád, zastavuje na krásném odpočívadle u jezera. Usedáme ke stolečku a vytahujeme nějakou svačinku. Robert i Honza se rozhodli, dát si tuňáka v konzervě. Nachystala jsem tedy Robertovi tuňáka, kterého jsme koupili předchozí den v Norsku a Honza si donesl tuňáka, kterého vzal, nevím kde, ale vypadalo to, že ho koupil v nějakém obchodě pro početné rodiny. Něco jako tři porce v jednom nebo v tomto případě spíš pět porcí v jednom. No posuďte sami.

Po vydatné svačince se vydáváme znovu na cestu a přemýšlíme, že zatím ve všech kempech byly grily a že by možná nebylo špatné, koupit si na večer nějakou klobásku na opečení. Když je venku tak krásně, proč toho nevyužít. V nějakém marketu po cestě jsme koupili klobásky, pivo a nějaké sušenky a natěšení na chutnou večeři, vyrážíme dál.

Lež! Léééééž! Žádné pivo jsme nikde nekoupili! Tomu, co tady ti sterilní lidi mají v obchodech se nedá říkat pivo! Skandál! Mají tu jenom jakési náhražky, s obsahem 3,5% alkoholu, to je opravdu jenom taková vodička pro malé děti. Když jsem byl kdysi na exkurzi v plzeňském pivovaru, tak jsem se ptal, jestli existuje i jiné pivo, než to, co se dá koupit u nás. Říkali, že ne. Lhali! Tady v regálech je Plzeň se 3,5% alkoholu! Všichni lžou, tohle se nedá pít! No dobře, tak si koupím víno, já na ně vyzraju... Dávám flašku vína do košíku a dál spokojeně nakupuju ty předražené potraviny. Po chvíli mě napadne se podívat, co je na té láhvi napsané a co nevidím: Non alcoholic wine. Šlendrián, chaos, bordel, konec světa! Kde to sakra jsme? Co je to za národ? Co je to za stát, který mě nenechá rozhodnout samotného, co chci nebo můžu pít?

Kemp ležel klasicky na břehu malého jezera a první, co mě napadlo, když jsme se ubytovali, bylo okoupat se. Ještě před dvěma dny by nic takového nebylo možné. Ale dnes je a tak šup do plavek a do vody. Byla trošku chladnější, ale jinak po parném dni, krásné osvěžení. Ostatní se taky dali zlákat, ale když zkusili vodu palcem nohy, uslyšela jsem ze břehu: "Ty ses zbláznila? Vždyť je to ledové!"

Krůček po krůčku se šourali do vody a pak se s hlasitým vydechnutím ponořili.

Po tomto osvěžení následovalo stavění stanů a příprava na grilovačku. Přicházíme k ohništi s náručí klobásek, chleba, hořčice a všeho potřebného a zjišťujeme, že chybí grilovací rošt. Chvíli se smutně loučíme s opékanými klobáskami, ale nakonec se nevzdáváme, Robert hrdě vytahuje svůj nůž a Honza dělá třísky na oheň. Teď ještě najít nějakou tyčku na opékání a smůla je zažehnána. Opékané klobásky nebyly tak dobré, jako na grilu, ale i tak to byla dobrá večeře s posezením u jezera, které v podvečer začaly halit roje nalétávajících komárů.
Je to těžké, s tím počasím. Buď prší a je zima nebo svítí sluníčko a potíme se, a když je konečně teplota ustálená, přiletí komáři. To si prostě nevyberete.

Posedáváme kolem ohýnku a když Robert nějak potřeboval doplnit zásoby piva, vydal se do místního obchůdku, aby si nějaké koupil….

On to nebyl úplně místní obchůdek, byl to takový stánek v kempu. Odložil jsem tedy zakázaný nůž, aby mě nějací místní zombíci neudali, ještě než tam dojdu a šel pro pivo. Lež! Tohle není pivo! No ale když je žízeň, dá se to vypít a tak jdu do stánku. A helemese, prodavačka je vietnamka, mluví lámanou angličtinou, to jsme krásně multikulti. Mile se na mě usmívá a ptá se: "How can I help you?" "Mohl bych si koupit 3 ty dětské piva?" ptám se nevinně a pokouším se o vtip. Její tvář se rázem změnila jako mávnutím kouzelného proutku, skoro jako by tím prutem dostala přes hlavu. "You want beer for children?" "Vy dávat pivo dětem? Vy pít pivo s dětmi? Já zavolat okamžitě policii!" a sápala se po telefonu. Ach jo, to jsou tady fakt všichni úplně vypatlaní? pomyslím si a strávím dalších 5 minut vysvětlováním, jak jsem to myslel, jak je to u nás, že u nás je pivo pivem a ne močkou na umývání nádobí a že i když máme pivo, i tak ho nedáváme dětem. Teda aspoň ne násilím.

Nakonec se mi podařilo zabránit razii chrabrých vikingských válečníků v policejních stejnokrojích, ale dalo to teda práci. Že jsem si raděj nedal tajně panáka z kufru, toho Jagera ještě pořád někde mám.....

Najeto 350 km.

Středa 20.7.

Severní oceán zůstal už daleko za námi a my míříme k pobřeží Baltského moře, k městu Hudiksvall. Protože jsme toho z měst moc neviděli, rozhodneme se zastavit v Sundswallu, který máme na trase a trošku se porozhlídnout.

Do města přijíždíme kolem druhé odpolední a bez nějakého bloudění vjíždíme do centra, na hlídané parkoviště. Foťák, kameru, batoh, vše je potřeba vzít sebou a řádně zdokumentovat. Město je to hezké, pokud jde o stavby a prostředí. Jen ti lidi tady jsou nějací divní. Někteří jsou takoví přičmoudlí a tvoří divné hloučky, jako třeba jedna žena v hábitu a s šátkem na hlavě a tři děti (typická švédská rodinka), jiní bezcílně bloumají po náměstí, s telefonem u ucha.

Chtěla jsem je vyfotit, vážně jo, ale věřte nebo ne, měla jsem z toho divný pocit, který mi říkal, že by to možná mohl být problém. A dělat si potíže někde tady, v cizí zemi, daleko od domova, to by asi nebyla nejlepší volba. Takže asi na fotkách neuvidíte to, co jsme viděli my, ale nic to nemění na tom, že to prostředí tam bylo úplně jiné, než na co jsme zvyklí.

Nechci dělat problémy ani sobě, ani tomuhle webu a tak se zkusím vyjádřit velice opatrně. Tohle multikulturní město se mi velice líbilo, měl jsem sice na ulicích strach a tento pocit neznám, ale zcela určitě to byl pouze strach z neznámého, který by po pár dnech zmizel. Jsem toho názoru, že procházku po tomto krásném náměstí by měli absolvovat všichni jako součást povinné výuky už na základních školách. Ale ne proto, aby se snad báli, ale proto, aby si uvědomili, že ne každá kultura je s námi kompatibilní a to, co vidíme na obrázcích není zdaleka to, co lze vyčíst z očí kolemjdoucího tmavého spoluobčana. Ale pořád říkám, líbilo se mi tu. Nečekal jsem, že centrum Bagdádu bude tak krásné. Meet the Vikings !!

Míříme do turistického centra, podívat se po nějakých nálepkách a informacích. Nálepky jsme nesehnali, ale venku nám padl do oka kostel a tak se vydáváme tím směrem. Na chvíli nakoukneme dovnitř a pak chvíli posedíme na lavičce v parku. Promenádní ulicí se vracíme zpět do centra na náměstí a míříme k parkovišti. Asi jsme tady toho viděli už dost a je nejvyšší čas, vydat se zase na cestu.

A protože už máme těch hlavních cest dost, přemlouváme Honzu a vydáváme se dolů vedlejší silnicí. Občas jsme sice narazili na úseky, kdy cesta vypadala jako polňačka, několik kilometrů jsme nepotkali ani živáčka, ale bylo to fajn, protože každá změna je dobrá.
V marketu cestou doplňujeme zásoby jídla. Tedy, ono ani tak nešlo o zásoby, jen Honza dostal chuť na vajíčka. Když už sebou veze celou kuchyň, byla by škoda, aby tu pánvičku nevyužil.

Míříme si to do kempu, ale na místě zjišťujeme, že tady není možné postavit stan a v dalším v pořadí, do kterého přijíždíme, jsou zase jen karavany. I v takovém jsme už sice spali, ale ne vždy to vyjde a zatím máme čas, takže hledáme další kemp a jedeme dál. Nebylo to sice zrovna kousek, ale víte jak to je. Když ho nepotřebujete, jsou jich kolem cesty spousty a naopak.

Asi dva tam někde u cesty byly, viděli jsme cedule, ale Honza, jedoucí před námi, sveřepě trval na tom, že dojedeme do toho, který jsme našli na mapě. Míjeli jsme cedule se směrovkami kempů a nechápali.

U sprch objevujeme pračku, a protože počasí je zatím stále krásné, vytahujeme hned všechno, co je potřeba oprat a taky usušit. Honzu praní moc nezajímá a už tasí z kufru pánvičku, olej, cibuli, bombu a hrne se do přípravy vaječiny. Trpělivě sedí, vaří a míchá a sliny nám tečou asi všem. To bude dobrota, po všech těch polotovarech a konzervách. O pár minut později už všichni sedíme u stolu a cpeme se, až nám praská za ušima.
Večer byl příjemně teplý a u piva a sušenek vydrželi někteří do pozdní noci.

Najeto 390 km

Čtvrtek 21.7.

Ráno vstávám do horkého dne a všichni ještě spí. Pak se vyhrnul ze stanu Honza, ale po pár minutách mžourání ulehl na karimatku do stínu auta. Stejně tak Robert se přesunul ze stanu pod motorku a spali dál. Dívám se na plechovky od piva, povalující se kolem stolku a je mi jasné, že dnes se vstává později. Taky jsme vyrazili až před polednem.

No kdo by to byl řekl, že z těch "dětských" piv se bude dát opít. To jsem nečekal, ale je pravda, že ve spojení s tajným nahýbáním do kufru auta je možné se opít i ze sklenice vody. No a tak jsme si povídali, jedli, nahýbali se do kufru až bylo najednou skoro ráno. No, konečně jsme si trochu odpočinuli a nejeli hned po ránu.

Naším cílem je dnes Upsala a dále směr Stockholm. Tam chceme jen spát a prohlídku města si nechat na zítra.

Jo, tohle bylo dobré. Sice jsem vůbec a to ani trochu nechápal, co to je, proč to je zrovna tady, proč tu nikde nejsou žádní lidi, proč to celé je tak opuštěné, ale bylo to dobré. Začínám mít dojem, že ti Švédi jsou docela dost multikulturní na všechny strany, jestli oni by si synci a dcerky neměli vybrat. Třeba vlastní obyvatelstvo...

Dragon gate prý postavil nějaký čínský bohatec a měl to být hotel. Pak to mělo být ještě všechno možné, nic to ale nemění na tom, že stavba nikdy neplnila žádný ze zamýšlených účelů, včetně toho sblížení kultur. Fungovala tu sice nějaká "restaurace", ale spíž to byl takový fastfood, něco jako když si u nás v supermarketu koupíte od vietnamců čínu do krabičky. Tak jsem si tu aspoň koupil nanuka z mrazáku Algida, ten docela ušel. Akorát se nenašel nikdo, komu bych ho mohl zaplatit....

Vcházíme na obrovské nádvoří, lemované budovami, které jsou kromě restaurace uzavřené. Celému nádvoří vévodí obrovská budhistická socha a několikapatrová budova, která má sloužit jako hotel. Nikde nikdo, jen sem, tam nějaký turista, který se možná přišel podívat do muzea, které je zavřené. Přilehlá restaurace je zaplácaná kýčovým výtvorem draka, kytkami a hromadou pozlacených ozdob. Celé centrum působí v souvislosti s okolím, jako pěst na oko. Ale to byl asi i záměr stavitelů, kteří jej nikdy nedostavěli do konečné podoby.

Pokračujeme dál a míříme do Uppsaly, zvané prý městem studentů.

Vjíždíme do města, kde je najednou všude kolem plno lidí a aut. Hledáme místo k zaparkování, což nás vyžene někam do bočních uliček, mimo centrum. No co, aspoň se cestou na náměstí projdeme. Dostáváme se na nějakou hlavní třídu, kde je všechno moderní, upravení, nablýskané, až sterilní. A v tom všem spousta lidí, chodících z jednoho obchodu do druhého, posedávajících na lavičkách v uličce, kde je wifi zdarma sedí hloučky lidí, ťukajících do mobilů.

Procházíme, prohlížíme výklady, nic závratného, co by zrovna upoutalo naši pozornost. Honza zase dostal hlad a rozhodli se s Matějem zajít do místního "mekáče", na nějakou svačinku a my že na ně počkáme venku. Jenže ze svačinky se vyklubala řádná porce nějakého obrjídla s colou, což vyžadovalo zřejmě zasednout uvnitř u stolečku za výlohou. Místo svačinky se konal hodinový oběd a tak jsem se šla ještě projít kolem a Robert usedl na lavičku a sledoval lidi kolem.

Nějaký názor na místní obyvatele?

No názor... copak se dá na web napsat nějaký názor? Dá se akorát papouškovat něco doporučeného, ale názor? No když to musí být... Proč jste mě vzali do Afriky mi není úplně jasné, já chtěl do Švédska, ale když už jsme tady, musím uznat, že Uppsala už mě nevyděsila tolik, jako Sundsvall. Možná to bylo tím, že tady bylo větší multikulti "ředění" - prostě tu bylo hodně evropských turistů, kterým Eritrej učarovala.Všude kolem byla spousta lidí, všichni furt hleděli do mobilů, chodili z obchodu do obchodu, ale taky si povídali a smáli se. Atmosféra byla mnohem uvolněnější, tohle město se mi celkem líbilo. Asi už si zvykám, bude ze mě dobrý muslim.

Cestou zpátky jsme se ještě snažili sehnat nějaké nálepky a na parkovišti, ve stínu stromů, jsme vytáhli mapu, abychom se ujistili, že jedeme správným směrem. Cestou jsme udělali nějaké časové i cestovní změny a tak jsme věděli, že na dnešek nemáme vyhledaný kemp. Pár jsme jich na mapě našli a pomalu se vydali, směr Stockholm.

Asi dva jsme objeli a byly nepoužitelné, třetí kemp jsme našli, stejně jako několik předchozích, úplně mimo hlavní cestu a vypadalo to, že je naší poslední nadějí. Bylo už trošku později a závora do kempu zavřená. Robert s Honzou zůstávají stát u závory a já jdu najít nějakou recepci.

Šlapu do kopečka k malé chatce, která vypadá, že by mohla být recepcí. Dveře jsou zavřené, uvnitř se svítí a tak zaklepu. Usměvavá paní mě zve dál a vysvětluje, kam si můžeme postavit stan, kde je kuchyňka a sprcha a podává mi klíče od zamknuté závory.

Později večer ještě za námi přišla, abychom se u stolečku, kousek od pobřeží pobavili o tom, jak se jí tady žije a o naší cestě.
Jak jsme pochopili, na rozdíl od Janky v Norsku, ona nesdílí úplně všechny názory a pravidla země, ve které žije, ale provozují tady kemp a tak nějak už spoustu let podnikají a jsou spokojení.

Kulantně řečeno. Ano, povídání s paní bylo fajn, je škoda, že jsme do kempu přijeli tak pozdě a nebyl čas na dlouhé vybavování, ale i tak jsem se dozvěděl hodně zajímavých věcí o národu Vikingů. A byly celkem poučné. A děsivé. A nepublikovatelné. Každopádně, každému, kdo se těmto končinám přiblíží, můžu tento malý klidný a krásný kemp jenom doporučit. Nejen kvůli poloze, vybavenosti, čistotě, ale taky kvůli tomu, že je příjemné slyšet češtinu a takový ten, jak bych to řekl, reálný pohled na svět selským rozumem. Jsem rád, že ještě nejsme všichni úplně pseudo-multi-gender-korektní... blbí...

Byl to náš poslední večer ve Skandinávii. Zítra nás čeká Stockholm, jako závěr našeho putování a pak trajekt do Polska.

Najeto 349 km

Pátek 22.7.

Kolem jedenácté vjíždíme do města a zatím co Robert se plně věnuje řízení v přeplněných ulicích, já se snažím pořídit nějaké foto, ať z toho pak později taky něco má. Projíždíme centrem, kolem kašen, náměstí a historických budov. Míjíme tržiště, nádraží a promenády, na kterých jsou davy lidí. Parkujeme v přístavu a podle předchozí domluvy Honza s Matějem míří do muzea Vasa a my se jdeme podívat do města.

Tušili jsme, že procházka městem nebude jednoduchá a tak Robert hned v přístavu nastavil v navigaci bod, kam se máme vrátit. Ještě že to udělal.

Vydali jsme se přístavištěm do centra a původní záměr byl najít vlakové nádraží. Proč, je přece jasné. Poučka pro tyto multikulturní země zní: vyhýbejte se rušným oblastem…. jako je třeba nádraží. A protože toho chceme vidět co nejvíc, vydali jsme se zalidněnými ulicemi směrem k náměstí. Prošli jsme několik bočních uliček a neustále nakukovali do mapy, kde že vlastně to nádraží je. Později jsme zjistili, že jsme byli kousek od něj, ale v tom lidském mumraji jsme ho prostě nenašli.

Zato jsme viděli obrovské obchodní domy, divadla, kostely, tržiště na náměstí a dokonce jsme snad poprvé na celé naší cestě zahlídli policejní hlídku. Tedy, ne že by se snažili páni strážníci něco řešit. Oni tam jen tak stáli, v družném hovoru s někým známým. Jak jsme slyšeli v Norsku a zřejmě to platí i tady, že na dohled toho, jestli se dodržují zákony, není třeba policisty.

Trošku nás mrazilo v zádech, když jsme procházeli přeplněnou ulicí, kde není vidět metr před sebe. Když jsme míjeli podivná individua, sedící u obchodů s nataženou rukou a zahalené tak, že jim byly vidět jen oči. Viděli jsme i takové, kteří klečeli uprostřed chodníku a modlili se k… ke komu vlastně? Ani se nechce na to pomyslet. Možná je náš pohled pro některé přehnaně odmítavý, protože tyto věci se nám vůbec nelíbí, ale pokud vezmeme v úvahu to, co se ve světě děje, nemůžeme jinak.

Pomalým tempem se vracíme zpět do přístavu, kde už čeká Honza s Matějem, celí nadšení z prohlídky muzea.

Stockholm.... už jsem to říkal mockrát, všechna velká města mně připadají stejná. Tohle mělo být vyjímečné tím, co jsem o něm slyšel, jak už to tady policie nezvládá a podobně. Dlužno říct, že nic takového jsem tu nezaznamenal, asi by to chtělo tady v Somálsku zůstat trochu dýl (poznámka pro Pražáky - dýl znamená déle, tedy delší čas). Za ty 2 hodiny jsme se pěkně prošli, něco si prohlídli, "nachytali" trochu té atmosféry, ale to je asi tak všechno. Navíc já tolik lidí a zmatek zase moc nemusím, takže to bylo akorát. A jestli bych se sem chtěl někdy podívat znovu? Nechtěl. Raděj pojedu někam do Švédska.

Je čas, vyrazit na cestu do Nynashamu a nasednout na trajekt. Tak ještě posledních pár kilometrů a sbohem Skandinávie.

Do přístavu přijíždíme asi tři hodiny před vyplutím, ale protože je horko, jako v peci, zůstáváme tam, schovaní v budově přístaviště. Kupujeme lístky, popíjíme kafe a čekáme, až nás pustí na loď.

Odplouváme v 18 h a čeká nás 19 hodin plavby. Usazujeme se na rezervovaná sedadla a Honza začíná běhat a zjišťovat, jestli se neuvolnila nějaká kajuta. Nějak se nechce smířit s tím, že má trávit tolik času jen na sedadle. Asi po dvou hodinách svůj boj vzdává a smiřuje se s tím, že v posteli dnes spát nebude.
Obrovská polská loď je plná lidí a pořádně není kam se hnout. Venkovní paluba je plná skupinek, sedících u piva nebo pozorujících pomalý západ slunce. A tak zatím co já jsem se usadila na sedadle a luštila sudoku, zbytek naší výpravy zasedl u stolečku a v družném hovoru s náhodnými cestujícími u piva probíral všechno možné.

Jo. Tak tohle byl masakr. Honza říkal, že na polské lodi uvidím nevídané, ale tohle předčilo všechna moje očekávání. Ještě jsme ani nevypluli a po lodi už se potácely první ožralé postavičky. O chvíli později už jely naplno stánky s grilem na palubě, otevřely se zahrádky a lidi seděli, jedli, pili, hodovali a světe div se, žili. Tak tohle, po těch sterilních 14 dnech, po všech těch zákazech, příkazech, nealkoholických pivech, tichých hovorech o odebírání dětí, zbraní, po všudypřítomných kamerových systémech a sousedech s udavačskými telefony na uchu, po všech těch afrikách, bagdádech a eritrejích, tohle byl balzám na moje nervy. Že bych si dal taky pivo?

Dal a nezůstalo u jednoho. Brzy nastal správný čas se jít trochu podružit s cestujícími a tak jsem se, ani nevím jak, ocitnul u jednoho stolu s Čechem, Polákem, Srbem a Švédkou, narozenou kdesi na balkáně. Najednou mě zachvátila opravdová multi-kulti nálada a tak jsme se pustili do výměny názorů. Musím říct, že to bylo velmi, ale velmi zajímavé, zvlášť u témat jako národní hrdost, pravda a lež a dobrý a špatný člověk a rozdílnost kultur. Jednu chvíli už jsem myslel, že mám namále, když se ke mně Srb, válečný veterán, naklonil, podíval se mi zpříma do očí a pomalu řekl: "Já poznám, kdo je dobrý a zlý. Podívám se a vidím. A ty zlé zabíjím rovnou."

No, naštěstí to dobře dopadlo. Šedý zákal, to je svinstvo.

Najeto 100 km.

Sobota 23.7.

Do Gdaňsku jsme dopluli kolem polední hodiny, na první benzínce si dali kafe a vydali se na cestu domů. Mířili jsme do kempu, ale víme, jak to v Polsku s kempy chodí a neměli jsme jistotu, že do nějakého dojedeme. Jak jsme tušili, tak se i stalo a nezbývalo nám, než hledat dál. Jezdili jsme dlouho, předlouho, přes pole, lesy a dědinky a pomalu jsme ztráceli naději, že něco najdeme. Honza ale trval na svém, že kemp v mapě je…. a byl. Uprostřed zapadlé vesničky najednou cedulka kempu a ještě s označením ADAC.

Vjíždíme do dvorku u malého domku, na kterém jsou vytvořené prostory pro stanování nebo zaparkování karavanu, u domu jsou sprchy, kuchyňka a vítá nás přívětivý stařík o holích. Nadšeně nám ukazuje místo, kam si můžeme postavit stan a představuje nám svoji paní, s kterou tady ten malý kempík provozují.

Naposledy na naší cestě stavíme stany, rozkládáme stoleček a připravujeme večeři. Posedáváme do pozdního večera a probíráme cestu, která nás čeká zítra. Domů to máme nějakých 400 kilometrů.

Najeto 374 km.

Neděle 24.7.

Probudili jsme se do sluncem zalitého rána a s vědomím, že někteří z nás budou už zítra vstávat do práce, jsme naposledy sbalili všechny věci a vydali se na cestu k domovu.Polsko už jsme viděli cestou nahoru, takže jsme nečekali nic moc zajímavého a zbytečně se nikde nezdržovali. Za jiných okolností bychom plánovali dojezd v sobotu. Ale u této cesty to nešlo, protože najet víc kilometrů za den, by znamenalo nevidět kolem sebe vůbec nic a jen spěchat.

Po pár kilometrech se napojujeme na cestu, kterou jsme jeli před několika dny opačným směrem a míříme směr Český Těšín. Přejíždíme hranice a míjíme ceduli Česká republika.

Zastavujeme hned za hranicí u prvního parkoviště a jdeme si do obchůdku koupit nějakou vodu. Jak si tak postáváme, kouříme a radujeme se, že jsme se šťastně vrátili, přiběhne k nám nějaký chlápek a křičí:

Jsem zmaten a byl jsem i tam. Vždyť se přece právě vracíme ze zemí, kde se to zákazy jenom hemžilo. Ano, je pravda, že jsme žádný problém neměli, ale jestli ono to není tím, že tam jsme s tím tak nějak počítali a chovali se podle toho - vzpomeňme třeba tajné popíjení z kufru auta nebo striktní dodržování povolené rychlosti. Kdežto tady na to nejsme zvyklí, prostě bychom si tak nějak chtěli dělat, co se nám zachce a ono to už asi úplně nejde....

 

Stavíme naposledy na benzínce, v Novém Jíčíně, popíjíme kafe a počítáme poslední kilometry. Čas běží, tak nasedat a jedem.
Po 17. hodině už parkujeme u garáží, odkud jsme před třemi týdny odjížděli. Jsme všichni, zdraví, trošku unavení, ale jinak v pohodě.

Najeto 486 km

Co říci závěrem?

Když se zamyslím nad celou cestou, z pohledu spolujezdce, který měl dostatek času hodnotit vše, co se dělo, musím říct, že cesta byla dlouhá, náročná a někdy dost vyčerpávající. Projeli jsme sedm zemí, viděli různé kultury, památky a zajímavosti a najeli spoustu kilometrů. Poznali jsme místní zvyky, lidi a prostředí. Určitě nám to všem dalo hodně zážitků a hlavně jsme měli další příležitost porovnat, jak to kde ve světě vůbec chodí a znovu dojít k závěru, že ať si tady u nás stěžujeme na cokoli, pořád se máme dobře.

Za sebe díky všem účastníkům výpravy za to, že jsme všechno zvládli a vrátili se v pořádku domů. Zvláštní poděkování Robertovi, coby řidiči motorky, za jeho vytrvalost, trpělivost a spolehlivost

Celkem najeto 7593 km. Počítáno i s Pobaltím.

Komentované fotografie najdete v Galerii.