Naše cesta na sever - Skandinávie

Autor: Hana
27. leden 2017
Zobrazení: 1519

Je libo zaskočit na atrakci a vidět ty zmoklé lidi z ptačí pespektivy?Po necelé hodině plavby vjíždíme do Helsinek. Tak tady začíná naše cesta po severských zemích. Stále prší a vypadá to, že pláštěnky budou nedílnou součástí nebo spíš nutnou výbavou i na další den. Projíždíme centrem města a míjíme historické budovy, náměstí davy lidí a proplétáme se nespočtem aut, stojících v kolonách. Zastavujeme na první benzínce, doplnit hladinu kofeinu, podívat se po nálepkách a hlavně se na chvíli schovat do sucha.

Robert pátrá po cigaretách, ale nikde je není vidět. Jen za kasou visí dvě obrovské vitríny, zakryté neprůhlednou roletkou, za kterou se zřejmě nachází krabičky cigaret. Jo ve Finsku, když si chcete koupit cigarety, musíte vědět, jak na to. A když je opravdu chcete, překonáte jakékoli bariéry, nařízení a zákazy a prostě to zkusíte.

No zákazy a bariéry jsem úplně překonávat nemusel, jenom jsem nechápal, kde ty cigarety mají a proč. Nikde nebylo nic vidět, vybrat jsem si nemohl, tak se ptám obsluhy na benzínce, jestli mi prodají cigarety a jakýsi frikulín říkal, že ano. No a tak jsme chvíli stáli a dívali se na sebe, než zase já povídám, tak prodávejte. "A jaké chcete," ptá se zase frikulín. Bylo mi jasné, co odpoví, ale když se ptá... "Davidoff Gold Slim." "Takové nemáme." Tak proč se kurva ptáš, když je dopředu jasné, že máte někde pod pultem pár značek, které znají jenom místní a nic dalšího, pomyslel jsem si. To ti mám vyjmenovat všechny druhy co znám? "OK," říkám nahlas, "tak co máte?" "To vám nemůžu říct." Cože? To nám ta návštěva pěkně začíná. "A co teda mám dělat?" "No..., " zamyslí se frikulín, "musíte mi říct, jaký druh chcete a já vám ho tajně podám." A začal se tvářit vítězoslavně. "OK," povídám,"Davidoff Gold Slim."

No zkrátím to. Po asi 5 minutách dohadování mojí plynulou valašskou angličtinou to frikulín nevydržel, otočil se za sebe a vyhrnul roletu, za kterou se náhle objevilo asi 8 regálů s cigaretama. Blbeček."Choose yourself," vyblekotal a konečně mě nechal si vybrat jako člověka. To nemohl udělat rovnou? Začínám tušit, že tahle země (a jak později zjistím, ani ty další) nebudou pro našince nic tak světoborného, jak se povídá v nezasvěcených kruzích.

Stavěcí četa už to má zmáknuté.Venku u cigárka studujeme opět mapu a náš dnešní cíl, kterým je jezero Bodó. Z centra Helsinek je to jen pár kilometrů a tak za stálého deště přijíždíme do malého, poloprázdného kempu u jezera. Pár chatek, stanů, společenská místnost. Ceny poněkud vyskočily nahoru, což se dalo čekat a cena za stan je 26 euro. Horká sprcha a teplá večeře byla po deštivém dni jako balzám. Za bubnování kapek uléháme ke spánku a doufáme, že ráno bude počasí vlídnější.

Najeto 278 km

Pátek 8.7.

Ráno vypadá příznivěji. Zataženo, občas mrholí, ale proti předchozímu dni, změna k lepšímu. U snídaně upřesňujeme dnešní trasu – Lahti – Jyväskylä.

Balíme stany, a pro jistotu opět v nucené pláštěnkové výbavě, protože předpověď nic moc, vyrážíme. Jedeme hlavní trasou, po červené (nebo po žluté) a projíždíme malé vesničky a městečka. Osídlenost Finska je podstatně nižší, než u nás. Vezmeme-li v úvahu rozlohu země a počet obyvatel, není se čemu divit. A to jsme teprve na začátku, kdy aspoň nějaké vesničky míjíme.

Půjde se někdo okoupat?Kolem poledne přijíždíme do lyžařského centra Lahti. Areál skokanských můstků s historií olympijských her působí monstrózně. Malé můstky, větší můstky, obrovské můstky, jeden končí u bazénu a dokonce v něm někdo plave. V tomhle počasí? Brrr, to by se mi nechtělo. Voda je asi vyhřívaná, ale venkovní teplota nic moc. Na druhou stranu, neskočte si z můstku rovnou do bazénu. Kdo by odolal? Jen ten sníh nějak schází….

Počasí si s námi stále pohrává a opět mrholí. Tak snad abychom popojeli. Cesta před námi dlouhá, samá rovina a pořád rovně za nosem.

Finsku se říká země tisíců jezer. A musím říct, že do Lahti jsme jeli tak nějak po souši. Další úsek už opravdu připomínal průjezd zátokami, přes mosty, kolem obrovských jezer, lemovaných krásnou přírodou. I počasí se trošku umoudřilo, občas vykouklo i sluníčko a hned byl ten svět hezčí.

Otázkou je, jestli bych ty jezera miloval i v lednu.Přijíždíme do druhého většího města na naší trase, Jyväskyly. Někde by tady měl být kemp, ale chybička se vloudila a byl pouze pro karavany. Jak jsme později zjistili, ne všude je nemožné ubytovat se v karavanovém kempu se stanem. A tak pátráme na mapě a hledáme jiný někde poblíž. Ještě není tak pozdě a my máme v plánu se ubytovat a jít se podívat do města.

Jak ale už z vlastní zkušenosti vím, když jsem plánovala trasu, najít kempy v téhle zemi, a v těch, co budou následovat, není tak úplně jednoduché. Takže tuším problém, že najít něco dalšího, bude zázrak. Honza usilovně ťuká do navigace a trpělivě hledá. Z počátku trpělivě, ale poté, co začíná chápat to, co já už dávno vím, začíná trošku ztrácet nervy. A my taky.

"Honzo, tak už neťukej a jedeme prostě dál, v plánovaném směru, až na něco narazíme." Snažím se ho odtrhnout od obrazovky.
Ale Honza asi neslyší, nereaguje a dál soustředěně ťuká. Já vím, myslel to dobře, ale trvalo to strááášně dlouho.
Asi po půl hodině vítězoslavně prohlásil: "Něco jsem našel. Nevím přesně, jak to bude vypadat, ale něco tady na mapě je."
 
Trochu rychleji, Matěji, jinak nás tu ti komáři ohlodají na kost.Vyrážíme tedy daným směrem, který je malinko mimo trasu, ale to nevadí. Někdy se plány můžou změnit pod vlivem okolností. Sluníčko nám svítí na cestu a oteplilo se. Honza nás vede přes pole a louky, někam do lesů, malou odbočkou, označenou zrezivělou informační cedulí kempu. Zastavujeme u velkého stavení, které vypadá jako rodinný dům a po nějakých chatkách, stanech nebo jakémkoli náznaku kempu, ani památky. U domu zahlídneme nějakou postavičku u traktoru a tak sesedáme z motorky a Matěj se vydává na průzkum. Nevíme, co si s paní povídal, zato víme docela jistě, že za těch pár minut se na nás snesla hejna komárů. Zalezli nám úplně všude a nepomohlo ani nechat si helmu na hlavě. Už to začalo. A bude hůř.
 
Netrpělivě čekáme, až se Matěj vrátí, ať už můžeme odsud odjet. Je jasné, že tady spát nebudeme. Po čtvrt hodině přišel s informací, že asi 13km odsud je kemp, do kterého paní ochotně zavolala a který funguje. Vydali jsme se tedy daným směrem, úzkou cestičkou lesem a myšlenkou na to, že v téhle pustině nemůže být žádný kemp. A světe div se, byl.

Uprostřed borovicového lesa byl kemp u jezera (jak jinak) a v něm chatky, obchůdek, sprcha a….sauna. Za celých 12 euro jsme měli místo pro stan, včetně pravé finské sauny. Tak rychle postavit stany, vyprat nějaké prádlo, protože konečně neprší a šup rozehřát tělo.

Tak toto bylo opravdu moc hezké místo, ani jsem netušil, že se dá něco takového najít. Dlužno říct, že u hlavní cesty bychom to nenašli. Těžko se to popisuje slovy, ale klidně bych tu zůstal i další den a pak další a další.... Nejenom ten klid a pohoda u vody, ale ta sauna, přátelé, ta sauna.... Taková ta správná dřevěná bouda, která zvenku vypadá jako skladiště, ale zevnitř je to nádhera, kamínka na dřevo, nádoba s vodou a rozžhavená kamna, do kterých si sami naložíte, kolik chcete. Sem šla dokonce i Hanka a to saunu nemá ráda.

Nefoťte mě, ale tu saunu za mnou, sakra....Bylo to krásné místo a nejvíc byl nadšený Honza, který konečně pochopil, že cestovat se nemusí jen po hlavních cestách a že když někdy odbočí na nějakou vedlejší, najde místa, která by jinak minul. Máme za sebou další den a jak jinak ho zakončit, než posezením „na Mácháči“, u dobré večeře a piva, s výhledem na krásnou krajinu kolem.

Najeto 388 km

Sobota 9.7.

Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! I když člověk netuší, kde je.Ráno se probouzíme do zamračeného dne a na zvážení jsou opět pláštěnky. Zatím to ale nevypadá moc hrozivě a tak po snídani sbalíme prádlo, které nestihlo uschnout, stany a vše ostatní a vyrážíme do Oulu.

Z boční cesty v lesíku se vracíme na hlavní trasu a pokračujeme dál, na sever. Po pár kilometrech nás zastihl déšť a tak na sebe zase navlékáme ty černožluté (údajně nepromokavé) hadry. Někde na půl cesty do Oulu, zastavujeme v malém turistickém centru Vaskikello, kde se nachází tzv. Bell museum. Jsou tady umístěné zvony z Německa. Proč jsou tady, nevíme a nepodařilo se mi k tomu najít žádné dostupné informace.

Tohle jsem nepochopil, naštěstí mi to ostatní vysvětlili.Samozřejmě jsme neodolali a některé zvony jsme vyzkoušeli. Musím říct, že rozhoupat srdce zvonu není nic jednoduchého, ale když se podaří, zvuk je majestátný a ohlušující zároveň. Jen to zkuste, stát těsně vedle bijícího zvonu. Skoro vám to utrhne obě uši.
Obdiv si zasloužil také (již nefunkční) strojek, s různými táhly, provázky, kladkami a kolečky, který zřejmě někdy v minulosti ovládal soustavu těchto zvonů. Důmyslné zařízení. Jen posuďte sami.
 
Tak ještě povinná návštěva místní restaurace s kávou a obchůdku se suvenýry, kde najdete všechno možné, ale nic, co by vás zaujalo a pokračujeme dál. Přestalo pršet a tak hurá, pláštěnky dolů, ať se nám líp jede. Před námi je přímořské město Oulu, kde máme plánovaný kemp a my se těšíme, že se podíváme do města.

Přijíždíme k pobřeží, na kterém se rozkládá obrovský ubytovací areál. Co nás ale hned při příjezdu děsí, jsou mraky aut, davy lidí, stánků, atrakcí pro dětičky a řvoucí hudba. Jak později v recepci zjišťujeme, zrovna dnes zde probíhá nějaký hudební festival. To by možná tak nevadilo a nějaké zapadlé místečko mimo hlavní dění by se asi našlo, ale děsivá byla cena za ubytování, navýšená o vstupné na festival (a bez toho to nešlo), která byla 76 euro pro nás čtyři, na jednu noc.
Co je moc, to je moc a proto jedeme dál. Na pobřeží přece musí být nějaké další kempy, mysleli jsme si. Jenže pobřeží za chvíli skončilo, vyjeli jsme z města a bylo jasné, že se do něj už nepodíváme. Po několika kilometrech jsme u cesty zahlídli ceduli, značící kemp a s úlevou odbočili do lesa.

Jo, kemp to byl, ale jen pro karavany. Nevzdáváme se, protože není jisté, že pokud pojedeme dál, najdeme nějaký další. Vcházím na recepci a ptám se paní, jestli by nebylo možné se ubytovat se stanem… Paní na mě zírá, rozhazuje rukama a její gesta si nejde vysvětlit jinak, než že to nejde. Poděkuju a chci odejít, ale paní najednou vstává ze židle, běží za mnou ven a ukazuje prstem na mladíka venku: “Ingliš!“
 
No teda ale zase musím říct, že byli ochotní. Oni tady tak nějak byli všichni ochotní, když jsme něco potřebovali, mohli se skoro přetrhnout. Vůbec nejlepší byl chlap, kterého jsem se ptal, jestli je tu někde sprcha. Nerozuměl mi vůbec nic, ale tak nějak z toho, že držím ručník, pochopil, co chci, sesedl z kola a za ruku mě dovedl do koupelny - což byla samozřejmě sauna.
 
Vidláci ve velkoměstě....Až teď chápu. Ona mi nerozumí, ale chce mi říct, že ten pán opodál, umí anglicky. Mladík se k nám hrne a světe div se, oni nás tu nechají i se stanem. Domluvili jsme se, zaplatili 17 euro a následovali pána, který nasedl na kolo a dovedl nás k místu, kde si můžeme postavit stany. Později jsme místo trošku pozměnili, protože nás chtěl umístit na plac vysypaný kameny a tak jsme po pár minutách stavěli stany na krásném travnatém místečku, naproti sprch a sauny. Ty sauny jsou ve Finsku prostě všude. Nachystali jsme večeři, a protože auto měl Honza o kousek dál a zůstali v něm nějaké zásoby, bylo občas potřeba k autu zajít….

No jen se pochlub, jak jste chodili do auta a co jste tam dělali...
 
Jak pochlub, co pochlub, co jsem dělal, nic jsem nedělal, Honza dělal, co jsem měl dělat... Úplně normálně jsme si chodili do kufru dát panáka, každý ze své láhve, já Jagermaistra a Honza slivovici. To by nebylo nic divného, ale nejlepší na tom bylo pozorovat Honzu, jak se vždycky skoro nasoukal do kufru, aby na něho nebylo vidět. Nojo, nachytal tu místní atmosféru docela rychle.
 
Blížíme se k polárnímu kruhu a pomalu začínáme vnímat délku dne. V devět hodin večer je ještě světlo. Polární kruh překročíme zítra, v Rovaniemi.
 
Najeto 436 km
 
Neděle 10.7.
 
Počasí se umoudřilo a po ránu je krásných 15 stupňů, což nám hned zvedlo náladu. Vyrážíme na cestu, sluníčko se do nás opírá a svět hned vypadá líp, než přes dešťové kapky na plexi helmy. A protože jsme se opět dostali k pobřeží, první naše zastávka je u moře. Krásná krajina a výhled na okolí je nepopsatelný. Chvíli posedíme na kládách a na houpačce a ani se nám nechce odcházet.

Ale polární kruh volá a my jsme na něj zvědaví. Tak ještě jedna malá zastávka v městečku Tornio, které leží na hranici Finska a Švédska, kde Honza konečně koupil Matějovi pláštěnku, kterou zapomněl doma, malé kolečko, s přejezdem hranic tam a zase zpátky a teď už hurá do Rovaniemi.

Udělej mi na pólu značku.... jdu na Sever.... a už jdu na Jih!Přijíždíme do turistické oblasti, jejíž součástí je Santa Claus Holliday Village, což byl obchod se vším možným, na co si jen vzpomenete a hlavně všechno bylo označkováno, odkud to pochází. Oblečení, keramika, obrazy, hračky, suvenýry…no prostě co vás napadne.
Koupili jsme si trička, s krásným nápisem "Překročil jsem polární kruh" a zamířili vesničky, která byla z důvodu rekonstrukce uzavřená, ale nádvoří, s vyznačeným polárním kruhem, bylo přístupné. A tak jsme udělali milion fotek v různých pozicích, z různých směrů a různých gest, abychom poctivě zaznamenali, že jsme tady opravdu byli.

Přesně tak, je potřeba se pořádně vyfotit, protože silně pochybuju, že sem ještě někdy pojedu. A proto jdeme vybrabčit obchod - ale coto, vždyť je to tu samý sobík! Plyšový! Teda tolik kýčovitých blbostí jsem snad pohromadě ještě neviděl (nojo, ještě jsem nebyl na Nordkappu). Ještě že tu mají aspoň ty trička, s těma můžu dělat v hospodě machry, s plyšovým sobíkem bych asi moc nepochodil. Zdravím Joulupuki!

Na parkovišti u motorky jsme pak potkali motorkáře, který se vracel z Norkappu.

Kuk na krajana! u nás bychom se asi nepotkali.Jo, není nic příjemnějšího, než několik tisíc kilometrů od domova potkat krajana, myslím, že byl odněkud z Čech. Jel tu stejnou cestu co my, akorát opačným směrem, už měl za sebou Norsko a Lofoty. Říkal něco v tom smyslu, že když vyjde počasí, je Norsko krásné, ale když nevyjde, je to hnus. My jsme ale pořád doufali, že zrovna nám počasí vyjde... Ano, tady jsme ještě doufali.

Po páté hodině se vydáme opět na cestu, najít místo k přenocování. Přijíždíme do malého kempíku u jezera a Honza s Matějem neodolá a kupuje rybářský prut. Kolik za něj dal, nevím, ale málo to nebylo. Za nějakých 12 euro stavíme stan a vybalujeme věci. Nádherné místo. Sluníčko, 19 stupňů, krásná voda i okolí. Velkou vadu na kráse tomu dali komáři, kteří na nás dělali přímo nálety. Teď se poprvé hMuheheheheheheheodil klobouček se síťkou, zakoupený v rybářských potřebách. Jo, někdo nám to poradil a uznávám, že dobře udělal. Honza jako první ocenil jeho užitečnost a moooc mu to slušelo.

Matěj se rozhodl vyzkoušet své rybářské štěstí a vyrazil s prutem na loďce na jezero a já jsem šla trošku prozkoumat okolí. Pár chatek, nějaký ten stan, kuchyňka a když se šlo dál kolem jezera lesíkem, našla jsem i sprchy a saunu. Robert zatím zkontroloval, jestli motorka něco nepotřebuje a jestli jí něco nechybí.
Večer jsme poseděli u večeře (ryba to nebyla), probrali cestu zítřejšího dne a něco před půlnocí, za plného světla, jsme šli spát.

Najeto 347 km

Pondělí 11.7.

Jak chcete v té hatmatilce najít muzeum?Dnes nás čeká jezero Inari a taky poslední noc ve Finsku. Počasí je zatím stále pěkné a tak opět za svitu sluníčka vyrážíme na další cestu.

Jezero Inari je největším ve Finsku, obklopené krásnou přírodou a plné krásně průzračné vody. Zastavili jsme u něj, abychom po dlouhé cestě na chvíli odpočinuli a pokochali se krásným výhledem.

Nedaleko od něj, v oblasti Siida, jsme navštívili Národní muzeum Finského Sámi. Expozice muzea byla rozdělena na dvě části. Vnitřní, která I Love Turist !!!popisovala život a postupný vývoj Sámské kultury od jejího vzniku, až po současnost a jejíž součástí byla i obrovská hala s vyobrazením ročních období a klimatickým vlivem na přírodu a život v této oblasti. Venkovní část tvořila vesnička Sámů, ve které byly postaveny dobové domy, spižírny na uchování potravin, přístřešky pro přípravu jídel, ale i věznice nebo dům soudce. Ten se líbil Robertovi, jen prý měl málo času ho prozkoumat.

No jasně, že se mi dům soudce líbil. Byl to domek, kde asi probíhaly soudy, zdi byly poškrábané různými jmény, mezi nimi byly poslední přání v hatmatilce a co bylo nejlepší, byla zaschlá krev na pranýři a na dobových židlích a stole. Soudce byl totiž zcela zřejmě současně i kat. A tak by to mělo být, proč zaměstnávat zbytečně moc lidí.

Prohlídka muzea nám zabrala asi hodinu a půl a před sebou máme ještě kus cesty. Nezbývá, než se vydat dál. Cestou potkáváme první soby, Místní horský kamzík.procházející se poklidně kolem cesty i přímo po cestě a vůbec jim nevadíme. Někteří jen tak líně přechází na druhou stranu, jiní si to vytrvale šlapou rovnou středem a nějaká čekající auta je vůbec nezajímají. Proč taky, když většina projíždějících vytahuje foťák, aby zachytila sobíky, potulující se po silnici.

Míříme do kempu v Lomakylä, který bude naším posledním, v této zemi. I tento kemp se podařil a zdá se, že jsme překonali smolné období, kdy kempy nebyly nebo bylo nad naše možnosti se v nich ubytovat. Postarší pán na recepci se vyloženě baví naším příchodem a na dotaz, kolik stojí ubytování nahodí šibalský úsměv:
"Je to tady velmi drahé. 10 euro a koupání v řece je povoleno." Významně na nás zamrká a všichni víme, že dál není co řešit.
 
Včera jsem ji vypral - čistá, že?Stavíme stany (za přítomnosti hejn komárů), vybalujeme nejnutnější věci, Matěj jde zase s prutem zkusit štěstí na řeku a Honza už vytahuje zásoby jídla a přemýšlí, co by uvařil. A já vlastně taky. Večeříme u stolečku, mžouráme do sluníčka, které nezapadne a nezapadne a je nám dobře. Někteří ještě podpoří dobrou náladu otevřením kufru a netajeným cucnutím přímo z láhve. Že se to tady nesmí? Koho to zajímá? Někdy je prostě potřeba trošku provokovat okolí a za pokus to stálo.
 
To všudypřítomné světlo bylo fakt divné, nechtělo se mi pořád jít spát. A tak sedím, popíjím, je půlnoc a kolem běhají cizí dětičky a hrají si s míčem. A cucnutí? No, cucnutí je to nejmenší, kdyby ti okolní sterilní lidi věděli, kolik vezu piva, alkoholu, cigaret, jaké mám v kufru nože a jaký je můj názor na Bubáky, tak by na cucnutí zcela určitě hrůzou zapomněli.
 
Za plného světla uléháme ke spánku. Na to si prostě jen tak nezvyknete. To tak sedíte, mluvíte, jíte, pijete, pořád je světlo, svítí sluníčko a pak náhodným pohledem na hodiny zjistíte, že je půlnoc a slunko svítí, jako v pravé poledne. Často se mi stávalo, že jsem se na hodiny dívala několikrát za noc. Protože se náhodně vzbudím, venku světlo, mám už vstávat nebo spát? A to slunko svítí a svítí…. A to je dobře, protože bude hůř.
 
Najeto 313 km