Po necelé hodině plavby vjíždíme do Helsinek. Tak tady začíná naše cesta po severských zemích. Stále prší a vypadá to, že pláštěnky budou nedílnou součástí nebo spíš nutnou výbavou i na další den. Projíždíme centrem města a míjíme historické budovy, náměstí davy lidí a proplétáme se nespočtem aut, stojících v kolonách. Zastavujeme na první benzínce, doplnit hladinu kofeinu, podívat se po nálepkách a hlavně se na chvíli schovat do sucha.

Robert pátrá po cigaretách, ale nikde je není vidět. Jen za kasou visí dvě obrovské vitríny, zakryté neprůhlednou roletkou, za kterou se zřejmě nachází krabičky cigaret. Jo ve Finsku, když si chcete koupit cigarety, musíte vědět, jak na to. A když je opravdu chcete, překonáte jakékoli bariéry, nařízení a zákazy a prostě to zkusíte.

No zákazy a bariéry jsem úplně překonávat nemusel, jenom jsem nechápal, kde ty cigarety mají a proč. Nikde nebylo nic vidět, vybrat jsem si nemohl, tak se ptám obsluhy na benzínce, jestli mi prodají cigarety a jakýsi frikulín říkal, že ano. No a tak jsme chvíli stáli a dívali se na sebe, než zase já povídám, tak prodávejte. "A jaké chcete," ptá se zase frikulín. Bylo mi jasné, co odpoví, ale když se ptá... "Davidoff Gold Slim." "Takové nemáme." Tak proč se kurva ptáš, když je dopředu jasné, že máte někde pod pultem pár značek, které znají jenom místní a nic dalšího, pomyslel jsem si. To ti mám vyjmenovat všechny druhy co znám? "OK," říkám nahlas, "tak co máte?" "To vám nemůžu říct." Cože? To nám ta návštěva pěkně začíná. "A co teda mám dělat?" "No..., " zamyslí se frikulín, "musíte mi říct, jaký druh chcete a já vám ho tajně podám." A začal se tvářit vítězoslavně. "OK," povídám,"Davidoff Gold Slim."

No zkrátím to. Po asi 5 minutách dohadování mojí plynulou valašskou angličtinou to frikulín nevydržel, otočil se za sebe a vyhrnul roletu, za kterou se náhle objevilo asi 8 regálů s cigaretama. Blbeček."Choose yourself," vyblekotal a konečně mě nechal si vybrat jako člověka. To nemohl udělat rovnou? Začínám tušit, že tahle země (a jak později zjistím, ani ty další) nebudou pro našince nic tak světoborného, jak se povídá v nezasvěcených kruzích.

Venku u cigárka studujeme opět mapu a náš dnešní cíl, kterým je jezero Bodó. Z centra Helsinek je to jen pár kilometrů a tak za stálého deště přijíždíme do malého, poloprázdného kempu u jezera. Pár chatek, stanů, společenská místnost. Ceny poněkud vyskočily nahoru, což se dalo čekat a cena za stan je 26 euro. Horká sprcha a teplá večeře byla po deštivém dni jako balzám. Za bubnování kapek uléháme ke spánku a doufáme, že ráno bude počasí vlídnější.

Najeto 278 km

Pátek 8.7.

Ráno vypadá příznivěji. Zataženo, občas mrholí, ale proti předchozímu dni, změna k lepšímu. U snídaně upřesňujeme dnešní trasu – Lahti – Jyväskylä.

Balíme stany, a pro jistotu opět v nucené pláštěnkové výbavě, protože předpověď nic moc, vyrážíme. Jedeme hlavní trasou, po červené (nebo po žluté) a projíždíme malé vesničky a městečka. Osídlenost Finska je podstatně nižší, než u nás. Vezmeme-li v úvahu rozlohu země a počet obyvatel, není se čemu divit. A to jsme teprve na začátku, kdy aspoň nějaké vesničky míjíme.

Kolem poledne přijíždíme do lyžařského centra Lahti. Areál skokanských můstků s historií olympijských her působí monstrózně. Malé můstky, větší můstky, obrovské můstky, jeden končí u bazénu a dokonce v něm někdo plave. V tomhle počasí? Brrr, to by se mi nechtělo. Voda je asi vyhřívaná, ale venkovní teplota nic moc. Na druhou stranu, neskočte si z můstku rovnou do bazénu. Kdo by odolal? Jen ten sníh nějak schází….

Počasí si s námi stále pohrává a opět mrholí. Tak snad abychom popojeli. Cesta před námi dlouhá, samá rovina a pořád rovně za nosem.

Finsku se říká země tisíců jezer. A musím říct, že do Lahti jsme jeli tak nějak po souši. Další úsek už opravdu připomínal průjezd zátokami, přes mosty, kolem obrovských jezer, lemovaných krásnou přírodou. I počasí se trošku umoudřilo, občas vykouklo i sluníčko a hned byl ten svět hezčí.

Přijíždíme do druhého většího města na naší trase, Jyväskyly. Někde by tady měl být kemp, ale chybička se vloudila a byl pouze pro karavany. Jak jsme později zjistili, ne všude je nemožné ubytovat se v karavanovém kempu se stanem. A tak pátráme na mapě a hledáme jiný někde poblíž. Ještě není tak pozdě a my máme v plánu se ubytovat a jít se podívat do města.

Jak ale už z vlastní zkušenosti vím, když jsem plánovala trasu, najít kempy v téhle zemi, a v těch, co budou následovat, není tak úplně jednoduché. Takže tuším problém, že najít něco dalšího, bude zázrak. Honza usilovně ťuká do navigace a trpělivě hledá. Z počátku trpělivě, ale poté, co začíná chápat to, co já už dávno vím, začíná trošku ztrácet nervy. A my taky.

Vyrážíme tedy daným směrem, který je malinko mimo trasu, ale to nevadí. Někdy se plány můžou změnit pod vlivem okolností. Sluníčko nám svítí na cestu a oteplilo se. Honza nás vede přes pole a louky, někam do lesů, malou odbočkou, označenou zrezivělou informační cedulí kempu. Zastavujeme u velkého stavení, které vypadá jako rodinný dům a po nějakých chatkách, stanech nebo jakémkoli náznaku kempu, ani památky. U domu zahlídneme nějakou postavičku u traktoru a tak sesedáme z motorky a Matěj se vydává na průzkum. Nevíme, co si s paní povídal, zato víme docela jistě, že za těch pár minut se na nás snesla hejna komárů. Zalezli nám úplně všude a nepomohlo ani nechat si helmu na hlavě. Už to začalo. A bude hůř.

Uprostřed borovicového lesa byl kemp u jezera (jak jinak) a v něm chatky, obchůdek, sprcha a….sauna. Za celých 12 euro jsme měli místo pro stan, včetně pravé finské sauny. Tak rychle postavit stany, vyprat nějaké prádlo, protože konečně neprší a šup rozehřát tělo.

Tak toto bylo opravdu moc hezké místo, ani jsem netušil, že se dá něco takového najít. Dlužno říct, že u hlavní cesty bychom to nenašli. Těžko se to popisuje slovy, ale klidně bych tu zůstal i další den a pak další a další.... Nejenom ten klid a pohoda u vody, ale ta sauna, přátelé, ta sauna.... Taková ta správná dřevěná bouda, která zvenku vypadá jako skladiště, ale zevnitř je to nádhera, kamínka na dřevo, nádoba s vodou a rozžhavená kamna, do kterých si sami naložíte, kolik chcete. Sem šla dokonce i Hanka a to saunu nemá ráda.

Bylo to krásné místo a nejvíc byl nadšený Honza, který konečně pochopil, že cestovat se nemusí jen po hlavních cestách a že když někdy odbočí na nějakou vedlejší, najde místa, která by jinak minul. Máme za sebou další den a jak jinak ho zakončit, než posezením „na Mácháči“, u dobré večeře a piva, s výhledem na krásnou krajinu kolem.

Najeto 388 km

Sobota 9.7.

Ráno se probouzíme do zamračeného dne a na zvážení jsou opět pláštěnky. Zatím to ale nevypadá moc hrozivě a tak po snídani sbalíme prádlo, které nestihlo uschnout, stany a vše ostatní a vyrážíme do Oulu.

Z boční cesty v lesíku se vracíme na hlavní trasu a pokračujeme dál, na sever. Po pár kilometrech nás zastihl déšť a tak na sebe zase navlékáme ty černožluté (údajně nepromokavé) hadry. Někde na půl cesty do Oulu, zastavujeme v malém turistickém centru Vaskikello, kde se nachází tzv. Bell museum. Jsou tady umístěné zvony z Německa. Proč jsou tady, nevíme a nepodařilo se mi k tomu najít žádné dostupné informace.

Samozřejmě jsme neodolali a některé zvony jsme vyzkoušeli. Musím říct, že rozhoupat srdce zvonu není nic jednoduchého, ale když se podaří, zvuk je majestátný a ohlušující zároveň. Jen to zkuste, stát těsně vedle bijícího zvonu. Skoro vám to utrhne obě uši.

No teda ale zase musím říct, že byli ochotní. Oni tady tak nějak byli všichni ochotní, když jsme něco potřebovali, mohli se skoro přetrhnout. Vůbec nejlepší byl chlap, kterého jsem se ptal, jestli je tu někde sprcha. Nerozuměl mi vůbec nic, ale tak nějak z toho, že držím ručník, pochopil, co chci, sesedl z kola a za ruku mě dovedl do koupelny - což byla samozřejmě sauna.

 

Až teď chápu. Ona mi nerozumí, ale chce mi říct, že ten pán opodál, umí anglicky. Mladík se k nám hrne a světe div se, oni nás tu nechají i se stanem. Domluvili jsme se, zaplatili 17 euro a následovali pána, který nasedl na kolo a dovedl nás k místu, kde si můžeme postavit stany. Později jsme místo trošku pozměnili, protože nás chtěl umístit na plac vysypaný kameny a tak jsme po pár minutách stavěli stany na krásném travnatém místečku, naproti sprch a sauny. Ty sauny jsou ve Finsku prostě všude. Nachystali jsme večeři, a protože auto měl Honza o kousek dál a zůstali v něm nějaké zásoby, bylo občas potřeba k autu zajít….

Jak pochlub, co pochlub, co jsem dělal, nic jsem nedělal, Honza dělal, co jsem měl dělat... Úplně normálně jsme si chodili do kufru dát panáka, každý ze své láhve, já Jagermaistra a Honza slivovici. To by nebylo nic divného, ale nejlepší na tom bylo pozorovat Honzu, jak se vždycky skoro nasoukal do kufru, aby na něho nebylo vidět. Nojo, nachytal tu místní atmosféru docela rychle.

 

Ale polární kruh volá a my jsme na něj zvědaví. Tak ještě jedna malá zastávka v městečku Tornio, které leží na hranici Finska a Švédska, kde Honza konečně koupil Matějovi pláštěnku, kterou zapomněl doma, malé kolečko, s přejezdem hranic tam a zase zpátky a teď už hurá do Rovaniemi.

Přijíždíme do turistické oblasti, jejíž součástí je Santa Claus Holliday Village, což byl obchod se vším možným, na co si jen vzpomenete a hlavně všechno bylo označkováno, odkud to pochází. Oblečení, keramika, obrazy, hračky, suvenýry…no prostě co vás napadne.
Koupili jsme si trička, s krásným nápisem "Překročil jsem polární kruh" a zamířili vesničky, která byla z důvodu rekonstrukce uzavřená, ale nádvoří, s vyznačeným polárním kruhem, bylo přístupné. A tak jsme udělali milion fotek v různých pozicích, z různých směrů a různých gest, abychom poctivě zaznamenali, že jsme tady opravdu byli.

Přesně tak, je potřeba se pořádně vyfotit, protože silně pochybuju, že sem ještě někdy pojedu. A proto jdeme vybrabčit obchod - ale coto, vždyť je to tu samý sobík! Plyšový! Teda tolik kýčovitých blbostí jsem snad pohromadě ještě neviděl (nojo, ještě jsem nebyl na Nordkappu). Ještě že tu mají aspoň ty trička, s těma můžu dělat v hospodě machry, s plyšovým sobíkem bych asi moc nepochodil. Zdravím Joulupuki!

Na parkovišti u motorky jsme pak potkali motorkáře, který se vracel z Norkappu.

Jo, není nic příjemnějšího, než několik tisíc kilometrů od domova potkat krajana, myslím, že byl odněkud z Čech. Jel tu stejnou cestu co my, akorát opačným směrem, už měl za sebou Norsko a Lofoty. Říkal něco v tom smyslu, že když vyjde počasí, je Norsko krásné, ale když nevyjde, je to hnus. My jsme ale pořád doufali, že zrovna nám počasí vyjde... Ano, tady jsme ještě doufali.

Po páté hodině se vydáme opět na cestu, najít místo k přenocování. Přijíždíme do malého kempíku u jezera a Honza s Matějem neodolá a kupuje rybářský prut. Kolik za něj dal, nevím, ale málo to nebylo. Za nějakých 12 euro stavíme stan a vybalujeme věci. Nádherné místo. Sluníčko, 19 stupňů, krásná voda i okolí. Velkou vadu na kráse tomu dali komáři, kteří na nás dělali přímo nálety. Teď se poprvé hodil klobouček se síťkou, zakoupený v rybářských potřebách. Jo, někdo nám to poradil a uznávám, že dobře udělal. Honza jako první ocenil jeho užitečnost a moooc mu to slušelo.

Matěj se rozhodl vyzkoušet své rybářské štěstí a vyrazil s prutem na loďce na jezero a já jsem šla trošku prozkoumat okolí. Pár chatek, nějaký ten stan, kuchyňka a když se šlo dál kolem jezera lesíkem, našla jsem i sprchy a saunu. Robert zatím zkontroloval, jestli motorka něco nepotřebuje a jestli jí něco nechybí.
Večer jsme poseděli u večeře (ryba to nebyla), probrali cestu zítřejšího dne a něco před půlnocí, za plného světla, jsme šli spát.

Najeto 347 km

Pondělí 11.7.

Dnes nás čeká jezero Inari a taky poslední noc ve Finsku. Počasí je zatím stále pěkné a tak opět za svitu sluníčka vyrážíme na další cestu.

Jezero Inari je největším ve Finsku, obklopené krásnou přírodou a plné krásně průzračné vody. Zastavili jsme u něj, abychom po dlouhé cestě na chvíli odpočinuli a pokochali se krásným výhledem.

Nedaleko od něj, v oblasti Siida, jsme navštívili Národní muzeum Finského Sámi. Expozice muzea byla rozdělena na dvě části. Vnitřní, která popisovala život a postupný vývoj Sámské kultury od jejího vzniku, až po současnost a jejíž součástí byla i obrovská hala s vyobrazením ročních období a klimatickým vlivem na přírodu a život v této oblasti. Venkovní část tvořila vesnička Sámů, ve které byly postaveny dobové domy, spižírny na uchování potravin, přístřešky pro přípravu jídel, ale i věznice nebo dům soudce. Ten se líbil Robertovi, jen prý měl málo času ho prozkoumat.

No jasně, že se mi dům soudce líbil. Byl to domek, kde asi probíhaly soudy, zdi byly poškrábané různými jmény, mezi nimi byly poslední přání v hatmatilce a co bylo nejlepší, byla zaschlá krev na pranýři a na dobových židlích a stole. Soudce byl totiž zcela zřejmě současně i kat. A tak by to mělo být, proč zaměstnávat zbytečně moc lidí.

Prohlídka muzea nám zabrala asi hodinu a půl a před sebou máme ještě kus cesty. Nezbývá, než se vydat dál. Cestou potkáváme první soby, procházející se poklidně kolem cesty i přímo po cestě a vůbec jim nevadíme. Někteří jen tak líně přechází na druhou stranu, jiní si to vytrvale šlapou rovnou středem a nějaká čekající auta je vůbec nezajímají. Proč taky, když většina projíždějících vytahuje foťák, aby zachytila sobíky, potulující se po silnici.

Stavíme stany (za přítomnosti hejn komárů), vybalujeme nejnutnější věci, Matěj jde zase s prutem zkusit štěstí na řeku a Honza už vytahuje zásoby jídla a přemýšlí, co by uvařil. A já vlastně taky. Večeříme u stolečku, mžouráme do sluníčka, které nezapadne a nezapadne a je nám dobře. Někteří ještě podpoří dobrou náladu otevřením kufru a netajeným cucnutím přímo z láhve. Že se to tady nesmí? Koho to zajímá? Někdy je prostě potřeba trošku provokovat okolí a za pokus to stálo.

To všudypřítomné světlo bylo fakt divné, nechtělo se mi pořád jít spát. A tak sedím, popíjím, je půlnoc a kolem běhají cizí dětičky a hrají si s míčem. A cucnutí? No, cucnutí je to nejmenší, kdyby ti okolní sterilní lidi věděli, kolik vezu piva, alkoholu, cigaret, jaké mám v kufru nože a jaký je můj názor na Bubáky, tak by na cucnutí zcela určitě hrůzou zapomněli.

Úterý 12.7.

Vstáváme do krásného, slunečného rána, s myšlenkou, že dnes dojedeme do cíle naší cesty, na Nordkapp. A co je hlavní, někteří nás strašili, že tam bude zima a možná i sníh a ono je 20 stupňů. Po snídani balíme věci a….jedeméééé. Nordkapp čeká!

Opět míjíme malé vesničky, ale jinak je cesta jedna nekonečná rovina. Vjíždíme do Norska a máme za sebou necelou polovinu dnešní trasy. Cesty i krajina vypadají stejně, žádná výrazná změna.

Na jedné takové cestě přijíždíme k opravovanému úseku. Silničář zastavuje provoz, protože cesta je průjezdná jen jedním směrem. Trpělivě čekáme, co se bude dít a po pár minutách vidíme z protějšího směru přijíždět doprovodné vozidlo a za ním asi tři auta. Chvíli nechápeme, co se tady děje, ale pak nám dochází, že autíčko, s příhodnou cedulkou na střeše – LEDEBIL, zajišťuje bezpečný průjezd opravovanou silnicí. Prostě tam kde jinde dají semafor, tady jezdí sem a tam auto, které vás bezpečně dovede na průjezdnou cestu. A tak i nám razilo cestu uzavřenou silnicí, aby se na konci, asi po 200 metrech otočilo, a doprovázelo auto, stojící v opačném směru. To musí být na palici, jezdit takhle celý den tam a zpátky. No, ale když to tak chtějí, ať to mají.

Ten řidič z toho asi na palici bude, ale hlavně jsou na palici všichni ti slavní Norové, kteří takové autíčko potřebují na to, aby zvládli objet pár metrů opravované silnice. Fakt jsem tomu nemohl uvěřit, chvíli potom, co jsme vjeli do Norska uvidím tohle? Co přijde dál, budou nás vodit za ručičku přes cestu? Zabaví mi nůž, abych si neublížil? Poštvou na nás Vikingy?

Chvíli po poledni přijíždíme k pobřeží Severního ledového oceánu a zastavujeme na malém odpočívadle. Před námi se rozkládá úchvatná krajina okolních hor, rozlehlých plání a v dálce mizící vodní hladiny. Někde kousek od nás vběhl do vody sobík a zmateně pobíhá z jednoho konce na druhý. Chvíli to vypadá, že se vrátí na cestu, ale pak nabere opačný směr a mizí někde za ohybem pobřeží. Vytahujeme mapu svačinu, kocháme se výhledem na okolí a pochvalujeme si krásné počasí. Kdepak zima a už vůbec ne sníh. Kde na to ti lidi přišli? My budeme mít nahoře krásně. V tuto chvíli jsme o tom přesvědčení.

Pokračujeme v cestě a o pár kilometrů dál zastavujeme u nějakého malého muzea, kam se jde podívat jen Honza s Matějem. Odtud dál vede naše cesta kolem oceánu, po nekonečně klikatých cestách, kdy objíždíme fjordy, poseté tu a tam domečky pro turisty nebo spíš rybáře. Do Norska se přece jezdí především rybařit. Takový rybářský rekreační dům stojí těsně u pobřeží, některé dokonce z části ve vodě a náleží k němu molo, rybářská loď a veškeré vybavení pro rybolov. Vášniví rybáři sem jezdí na několikadenní pobyty a cenu za tyto "rybářské apartmány" si ani nedovedeme představit.

Cesta po pobřeží se zdá nekonečná, ale krajina kolem nádherná. Projíždíme pár krátkých tunelů a já se snažím vyfotit všechnu tu přírodu kolem. Ve vší té euforii z krásného počasí, okolí a radostným pocitem, že se blížíme cíli, vjíždíme do Nordkapp tunelu o délce 6 870m, s podmořskou hloubkou 212 metrů. Tady naše nadšení už po pár stech metrech opadává. Uhodila na nás taková zima, že nám málem drkotaly zuby a Robert přemýšlel, jestli si nemá zapnout vyhřívání na ručkách. Tunel se zdá nekonečný a já, abych odlehčila situaci, říkám Robertovi:

 

Robert přemýšlel, jestli nezapne vyhřívání? No, já bych se tady nebál nazvat situaci pravým jménem. V tom Nordkapp tunelu byla tak kurevská zima, že jsem nejen zapnul všechno vyhřívání, co šlo, ale hlavně jsem si skrze rampouchy do helmy nadával, že jsem debil a ještě jednou debil, že jsem do takového tunelu vjel jenom v tričku s krátkým rukávem a nějaké pohádky o světle na konci tunelu mě nemohly přivést na jiné myšlenky. Jediné, co mě může těšit je, že to asi nečekal nikdo a tak jsme po výjezdu viděli pár dalších lidí, kteří dělali to samé co my - nadávali a oblíkali si všechno možné, co našli nejen v kufrech, ale i v popelnici u odpočívadla. A tímto momentem všechna ta hrůza začala.

 

Když jsme na sebe navlíkli všechny možné vrstvy, jako termo oblečení, trika, já svetr a podobně, usoudili jsme, že není na co čekat a pojedeme dál. Počasí se horšilo každým kilometrem. Po průjezdu posledním tunelem vjíždíme do malé vesničky, zahalené mlhou, není vidět na krok, zima a prší. Zastavujeme na první benzínce, dát si horké kafe a zhodnotit situaci, která se najednou začala vyvíjet úplně jinak, než jsme si představovali. Na Nordkapp to máme nějakých 25 kilometrů. Po krátké přestávce vyjíždíme a cesta teď už vede do hor. Míjíme pár vesniček a kempů a za neustálého deště, pomalým tepem, stoupáme klikatou cestou vzhůru.

Konečně se před námi v mlze objevilo něco, jako celní brána. Vjezd do areálu a na parkoviště, vstup pro dvě osoby 500 NOK. Parkujeme a pak se vydáváme po malé cestičce k turistickému centru, které tvoří jedna velká budova, v níž najdete obchod, restauraci, expozici, vyhlídkové terasy a kino.

500NOK, to je něco jako 1500,-Kč. Jak se k tomuhle můžu vyjádřit pozitivně? Cestou sem jsme zažili něco, v čem jsem ještě nikdy nejel, viditelnost byla tak 3 metry před sebe, mlha jako kráva, prší a přes zamlžený PinLock v helmě nevidím stejně vůbec nic. Jak jsem tak jel naslepo do kopce, jenom jsem se modlil, aby na cestě něco neleželo, nebyla tam díra, sob nebo cyklista. A pak přijedem k závoře, kterou jsme málem zlomili, protože jsem ji viděl na poslední chvíli a oni po nás chtějí 1500,-Kč za to, že nás pustí si nakoupit suvenýry do obchodu. Tomu říkám prachsprostá zlodějina, ale teď a tady s tím asi nic neudělám. Tak říkám Haně do sluchátek, že nám nezbývá, než to zaplatit a doufám, že v té mlze ten Glóbus aspoň matně uvidíme.

Vcházíme do obchodu s upomínkovými předměty a přemýšlíme, co si tady koupíme na památku. Naší volbou jsou zimní čepice, glóbus a samozřejmě hromada různých nálepek.

Venku přestalo pršet a tak jsme se konečně vydali ke glóbusu. Odsud na něj moc nebylo vidět, protože mlha kryla naprosto všechno, ale proudící davy lidí napovídaly, kudy vede cesta. Došli jsme až na okraj útesu a zasněně se podívali směrem před námi, kde je možné za jasného počasí vidět slunce a oceán a v noci bájnou polární záři. Jsme trošku smutní, že nic z toho neuvidíme. Urazili jsme takový kus cesty s hlavou plnou představ, které se vlivem počasí sesypaly, jako domeček z karet. Ale co, dokázali jsme to a jsme tady. Nad námi majestátně ční obrovský glóbus, jako symbol tohoto výjimečného místa a připomínka všech cestovatelů po Severním ledovém oceánu.

V mlžném prostředí děláme pár fotek, jako připomínku, že jsme tady byli a vracíme se zpátky do centrální budovy. Tady procházíme expozicí o životě v této oblasti a do oka nám padne malé kino, ve kterém se vždy v nějaký čas promítá dokumentární film.  20 minut posezení v kině, u zajímavého dokumentu, bylo jako balzám na duši.

Vycházíme ven a počasí se trošičku umoudřilo. Mlha se roztrhala a sem tam je vidět i kousek dál, než na 10 metrů. Vydáváme se opačným směrem od glóbusu a přicházíme k památníku Děti země, který představuje sedm plastik, vytvořených sedmi dětmi z různých světadílů a symbolizuje přátelství, naději a štěstí. Součástí památníku je také sousoší Matka a dítě.

Tím končila naše návštěva Nordkappu a pomalými kroky, plní dojmů, jsme se vraceli na parkoviště.

Abych nebyl jenom negativní - ano, bylo hnusně, neviděli jsme oceán ani západ a současně východ slunce, ale dojeli jsme až sem. Není přece až tak důležité, jestli svítí slunce, důležité je, že jsme dokázali cestu vymyslet a že jsme byli dostatečně pitomí na to, abychom ji i podnikli a ocitli se až tady, u toho bájného Glóbusu. Byl jsem trochu zklamaný a nadšený zároveň, ale jsem rád, že jsme sem dojeli a budu si ještě dlouho pamatovat, jaké to bylo a co jsme cestou viděli. A pořád se ještě můžu těšit na to, co nás čeká cestou zpátky. Dali jsme to! A koupili jsme si pěkné zimní čepičky, pravděpodobně nejdražší hučky ve střední Evropě.

A abychom si náhodou nemysleli, že se počasí umoudřilo, začalo pršet. Takže opět pláštěnky, návleky…už to známe. Dolů sjíždíme stejnou cestou (jiná tady ani není) a přijíždíme do kempu, který jsme u cesty viděli už cestou nahoru. Dneska si na stan netroufáme. Země je promočená, fouká, prší a je chladno.

Jenže kemp je plný a chatka volná žádná a nám nezbývá, než pokračovat dál, protože víme, že jsme cestou potkali ještě jeden kemp. Když smůla, tak pořádná a i tento kemp je plně obsazený. O žádném dalším nevíme, déšť sílí a voda kolem límce pláštěnky nám začíná protékat na tělo. Robert mění další šátek a já nákrčník. Po nějaké době přijíždíme do malé vesničky a napadá mě zeptat se někde na benzince po nějakém ubytování.

Stavíme na první Shellce a slečna u obsluhy nás posílá do nedalekého hotelu. Nic jiného tady prý nenajdeme. Honza s Matějem se tedy vydávají na průzkum a o pár minut později nám do telefonu sděluje, že pokoj stojí 1 500 NOK (x3), slušná palba. Po zvážení situace a zjištění, že stejně jinou možnost nemáme, jedeme do hotelu.

Vcházíme na přeplněnou recepci a marně hledáme místo, kam odložit mokré rukavice a helmy. Voda z nás kape, jako kdybychom vylezli z rybníku a dychtivě nasáváme teplo místnosti. Jak se později ukázalo, paní recepční byla polka a jako naše bývalá sousedka, se nám snažila vyjít vstříc. Robert k tomu přidal svůj přirozený šarm a tak se z toho nakonec vyklubaly dva dvoulůžkové pokoje, s výhledem na zaparkovanou motorku a cenou 1 200 NOK za oba pokoje i se snídaní.

Ubytujeme se v malém pokoji, rozložíme mokré věci a vytáhneme orosené foťáky a kameru. I okno se z toho zamlžilo, jak se začala odpařovat všechna ta voda. Venku stále prší a my jsme rádi, že jsme našli takové útočiště a nezůstali někde venku ve stanu, postaveném na plovoucí trávě. Pro tentokrát nám to vyšlo.

Já mám rád stan, nemám problém s tím v něm spát, ale tady už jsme měli mokré úplně všechno, všude kolem byly kopce, mlha, proudy vody a sníh, 10 hodin večer a taky jsme toho už měli vážně dost za sebou na jeden deštivý den. Ten hotel byl záchrana, nebýt ho, skoro nevím, co bychom dělali. Bůh Glóbusu tentokrát stál při nás, ale opravdu na poslední chvíli.

Najeto 419 km

Středa 13.7.

Ráno jako malované. Venku se to mračí na všechny strany, ale neprší. To je změna, které je potřeba si vážit. Ne že by nám do rána všechno uschlo, ale někdy stačí alespoň trošku proschnout. Po vydatné snídani v restauraci balíme věci a vydáváme se na zpáteční cestu, tedy teď už směr domů.

Čeká nás trasa podél norských fjordů, směr Tromso a dnešním naším cílem je vesnička Alteidet. A jestli jsme si po ránu pochvalovali počasí, tak teď už je nebe úplně zatažené, fouká a hádejte co…prší. Cesta se klikatí a převážná část vede po pobřeží. Zastavujeme na benzínce, v obchodě, podívat se na místní ceny potravin a dokoupit nějaké drobné zásoby.

Další naší zastávkou je odpočívadlo s krásným výhledem na klikatou silnici, vedoucí kolem pobřeží a městečko Alta. Zima a vlhko nás ale ženou dopředu a nikdo z nás nemá chuť se někde zdržovat. Už je toho deště nějak moc a tak s vidinou, že se ubytujeme někde v suchu, spěcháme dál.

Přijíždíme do kempu v Allteidet, který leží na pobřeží oceánu (jak jinak) a nabízí nám výhled na okolní hory, jejichž vrcholky halí hustá mlha. Kemp je celý podmáčený a vidíme tady jen jeden stan, postavený vyloženě na vodě. Tolik odvahy asi nemáme a proto volíme ubytování v chatce. Cena je 500 NOK a v chatce je kuchyňka, včetně elektrického vařiče, nádobí a základního vybavení, ve vedlejší místnosti dvě poschoďové postele.

Motorku parkujeme v kaluži vedle chatky a přikrýváme ji plachtou. Vybalujeme nejnutnější věci a pochvalujeme si, jak je v chatce teplo a sucho. A jak tak chodíme ven a zase dovnitř, všimne si Robert tepelného zářiče nad dveřmi.

"Tohle fuguje?" Otočí kolečkem a po chvíli začne zářič sálat teplo. Jupííí, tady se dá zatopit! A vedle taky! Nadšeni vidinou tepla, otáčíme kolečka termostatu na maximum a rozkládáme po chatce všechny mokré věci. Konečně nám něco uschne a ráno nebudeme zase rozkládat polomokré věci u Honzy v autě.

V teple chatky se pak Honza pustí do přípravy večeře, Matěj odešel na recepci, chytit lepší signál wifi a my s Robertem studujeme předpověď na další dny. Nevypadá to, že by nás následující dny mělo provázet sluníčko a teplo a vzali bychom zavděk i zamračeným počasím bez deště, ale meteostanice hlásí déšť a počasí venku to jen potvrzuje. S čepicí na hlavě stojím venku na zápraží chatky a sleduju zašedlou hladinu oceánu, potemnělou stíny okolních hor a valících se černých mraků. Jak krásně by tady mohlo být, kdyby se nebe jen trošku vyjasnilo.

Víme, že ráno nás nečeká žádná velká změna, ale i tak usínáme s příjemným pocitem tepla a zázemí. Z venku slyšíme bubnující kapky deště a prohánějící se vítr, ale v tuhle chvíli je nám to jedno. Možná se zítra počasí alespoň na chvíli umoudří a bude o trošku líp.

Najeto 320 km

Čtvrtek 14.7.

Za zvuku dešťových kapek se probouzíme i další den ráno. Oceán se k nám vlivem přílivu trošku přiblížil a jinak se nám naskýtá stejný pohled, jako předchozího dne. Ani se nám nechce ven, ale plán dne je časově neúprosný a tak vyrážíme do Tromso. Honza se tam zná s nějakými lidmi, kteří tady žijí, takže jsme se domluvili, že u nich jednu noc přespíme a budeme tak mít příležitost poptat se, jak se jim v Norsku žije.

Balíme věci, oblékáme pláštěnky a vyrážíme na naši další cestu po pobřeží, s malebnými vesničkami a rybářskými domky kolem.

Ve vodě jsme viděli na některých místech nějaké kruhové mříže nebo sítě. Jak nám později Honza - encykloped vysvětlil, byly to sádky na lososy, do kterých ty rybky prostě zavřou, krmí je tam a pak je vyloví, zabijou a sní. No dobře, tak je to trošku jinak, ale v každém případě, tihle lososi končí někde na talíři.

Projíždíme hory, abychom se ještě víc přiblížili těm černým mrakům, plným vody a přijíždíme k horskému hotelu Gildetun. Silný vítr, který se k dešti přidal, nám strhává kapuce a popohání nás svým směrem. Kolem hlavní budovy stojí pár dřevěných chatek a všude kolem se pohybuje spousta turistů. Dovnitř, do informačního centra, jsme nešli. Stačila nám vyhlídka na okolní hory a oceán, pár fotek pro vzpomínku a raději odsud rychle pryč, než nás ten vichr smete dolů.

Sjíždíme opět dolů k pobřeží, zastavujeme u malého přístavu a chvíli zvažujeme myšlenku, nasednout na trajekt, jedoucí přes úzký záliv do Lyngeidet a zkrátit si tak objízdnou trasu po pobřeží více než o polovinu. Ale protože se počasí trošku vylepšilo, a přestalo pršet, rozhodneme se nakonec pro zachování původního plánu cesty. U horké kávy čekáme na odjezd místního trajektu, mířícího do úžiny mezi hory, po kterých na protější straně stéká nespočet vodopádů. Tam někde pod nimi, vede naše další cesta, po které objedeme všechny tyto zálivy s nespočtem zatáček a kilometrů.

Vjíždíme do Tromso, města ležícího z části na pevnině, z části na ostrově, ponořeného do mlžného oparu a temných mraků. "No jo, to zas toho uvidíme," slyším ve sluchátkách Roberta, který jen tak jedním očkem pohlédl na město, z kterého nebylo téměř nic vidět. Naše záměry, poznat nějaká města a lidi v nich, nám zatím nějak nevycházejí. Buď nemáme kde spát a musíme jet dál nebo prostě prší, není nic vidět a jsme rádi, že se máme kam uchýlit do sucha, takže myšlenka na procházku po městě, za deště a v mokrém oblečení, nás vůbec neláká.

Kousek za městem se potkáváme s Michalem a Jankou, kteří tady žijí. Michal je kamarád Honzy a kdysi dávno bydleli ve stejné vesnici. Janka je ze Slovenska a tak nějak se našli a spolu tady hospodaří.
Někde o pár kilometrů dál, si koupili chatu, ve které dnes budeme spát. Začíná zase drobně pršet a tak je nejvyšší čas, vydat se na cestu.
Cesta – necesta, poté, co jsme sjeli z hlavní, dostali jsme se na nějakou polňačku, vedoucí navíc do kopce, pokrytou blátem a kamením. Déšť tomu ještě dodal speciálně upravený klouzavý povrch. Stojíme pod kopcem a Robert hodnotí situaci: "No tak to jsme v pr… ."

Je mi jasné, že musím z motorky dolů a počkat, jestli se rozhodne na těch krásných, hladkých silničních gumách, zdolat kopec, ležící před námi.

Tohle bylo dobré. Ono nestačí, že už jedeme skoro 14 dní v dešti, oni nás v tom lijáku ještě zavedou do lesa a do bahna. Bezva. Zrovna na tohle jsem se vždycky těšil, rozbít motorku na těch hladkých gumách někde v lese uprostřed zamračeného Norska. A tak s vidinou modrých majáků záchranek a oranžových odtahových služeb jsem tam teda vjel. Co už, jedou tam všichni, přece nezůstanu sám v dešti u hlavní silnice. Doufám, že ta chata bude mít aspoň střechu a nepoteče dovnitř....

Nahoře na rovince, v březovém hájku, stojí chata a za ní ještě jedna, menší. Zvenku nevypadá, že by byla nějak veliká. O to větší je naše překvapení, když do ní vcházíme a vidíme, že uvnitř je jedna velká místnost, s velkým stolem a dalšími malými stolečky kolem oken, kuchyň, pokoj na spaní a ještě obytné podkroví.
Janka s Michalem hned zatopili a pustili se do přípravy večeře. My jsme opět vynosili z auta a z motorky to nejnutnější a rozvěsili všechny mokré věci.

Z krbu se linulo příjemné teplo a my jsme konečně měli chvíli na to, abychom si popovídali s někým místním a dozvěděli se více o zemi, kterou projíždíme. Janka nám vyprávěla o tom, jak procestovala mnoho zemí a nakonec si zvolila tuhle, protože jí připadala nejlepší. Když jsme poslouchali o tom, jak to tady chodí, jací lidé tady žijí a jaké jsou jejich zvyklosti, nemohli jsme nějak pochopit, co vlastně se jim na této zemi líbí. Nám celý ten systém připadal upjatý a sešněrovaný pravidly, které naprosto omezují lidskou svobodu a jednání. Bylo jedno, jestli se bavíme o práci, o bydlení nebo mezilidských vztazích, které tady prakticky neexistují. Každý jede sám na sebe a přísně dodržuje zákony, které jsou správné a jejich dodržování tady každý bere osobně a za každou cenu.

Později jsme se z kuchyňky přesunuli do jídelny a přidal se k nám i obyvatel vedlejší chatky, Dan. K večeři byla ryba a vařené brambory, k tomu čerstvá vařená zelenina. Já jsem dostala místo ryby nějakou pečenou zvěřinu, protože ryby mi fakt nechutnají. Všechno bylo čerstvě připravené a výborné.

Ptali jsme se Michala, k čemu vlastně mají takovou velkou chatu, a bylo nám vysvětleno, že ji pronajímají různým turistickým skupinám, kterým on a Dan, dělají průvodce po horách a okolní přírodou. Lidi k nim prostě přijedou na pár dní, mají tady ubytování, stravu a celodenní turistický program. V této přírodě to musí být zajímavé i náročné zároveň.
Venku je stále světlo a ani nevnímáme, že je téměř půlnoc. Loučíme se s Jankou a s Michalem, kteří se vrací zpět do města a pomalu se ukládáme ke spánku. Byl to dlouhý, ale příjemně zakončený den.

Najeto 355 km.

Pátek 15.7.

Ráno nás čeká stejná zablácená cesta, jako předchozího dne, jen směrem dolů. Robert mistrně zvládl blátivou skluzavku a po hlavní silnici jsme se vraceli zpět do města, kde jsme se chtěli podívat do Polárního muzea Roalda Amundsena.

Projíždíme městem, a protože déšť ustal, konečně vidíme něco málo kolem sebe. Mostem přejíždíme na ostrovní část a hledáme muzeum, které je hned v krajní části města.Muzeum vypadalo z venku maličké a vůbec se nedalo tušit, kolik toho uvnitř ukrývá. Expozice byla rozvržená na dvě patra a vytvářela postupný obraz života v těchto severských končinách v 19. století, a to od způsobu života – bydlení, zajišťování potravy, rukodělné práce, až po lov zvířat a ukázky používaných technických zařízení. Poslední část muzea se nacházela v napodobenině trupu lodi Fram, na které se podnikaly polární výpravy. Měli jsme tak možnost vidět, jak to vypadalo na takové lodi, kde spolu cestovatelé trávili všechen čas.

Muzeum se mi líbilo, konečně jsem viděl všechny ty Amundseny, Nansseny, Heyerdahly, jejich věrné druhy psy, vybavení, lékárničky, zbraně a lodě. Nejvíc mě zaujala past na ledního medvěda i s nákresem - to tak nějak stlučete ze dřeva bednu, na jednu stranu dáte maso, na druhou pušku na medvědy, zatížíte spoušť a jdete dál driftovat.Za pár dní se vrátíte a máte hromadu zmraženého masa na horší časy. Není to geniální? Kam se hrabe Vinetou...

Prohlídka muzea nám zabrala asi hodinu. Vracíme se zpět na parkoviště a vyrážíme do vnitrozemí do městečka Tennevoll. Zatím je to první den, kdy neprší. Je sice pod mrakem, ale sucho a to se hned líp jede. Protože jsme z Tromso vyrazili celkem pozdě, už se nikde zbytečně nezastavujeme. Kousek před cílem míjíme u cesty nějaký kemp, ale Honza nás vede k tomu, který má zadaný v navigaci.

Sjíždíme z hlavní cesty a projíždíme krásným údolím. Vrcholky okolních hor nás obklopují ze všech stran a z velké výšky a jejich srázy jsou protkané vodopády. Nemůžu se vynadívat na tu krásu. Když ale později vjíždíme do vesničky, ta už tak hezky nevypadá. Hlavně to nevypadá, že by v ní byl nějaký kemp. Přijíždíme na pobřeží, kde je jen malá budka a kolem maličké chatky, nevypadající obydleně. Pán na recepci nás informuje, že tady se určitě neubytujeme. Marně hledáme v mapě nějaký jiný kemp. Tady v těch horách prostě nic není. A tak nám nezbývá, než se tím krásným údolím vrátit zase zpátky na hlavní a zkusit kemp, který jsme cestou sem minuli.

Po šesté hodině přijíždíme do krásného kempu na kopci, s výhledem na okolí. Nebe se vyjasnilo, svítí sluníčko a dostali jsme krásnou chatku s ledničkou a vařičem. Kromě základního vybavení v chatce, byla k dispozici i samostatná kuchyň, včetně jídelny a místnosti k posezení s televizí a nedaleko kuchyňky byla malá chatička – sauna.

Po večeři probíráme další plán cesty, která má směřovat na Lofoty do Moskenes. Vzhledem k tomu, že nás neustále provází déšť, začínám pochybovat o tom, jestli je tato cesta opravdu nutná a nebylo by lepší projet jen část Lofot a pak to vzít středem Norska, směr Švédsko. Vyhlídky počasí totiž nejsou nijak příznivé a mám pocit, že už toho deště bylo dost. Na druhou stranu, jak se říká, když už jsme tady, byla by škoda, neprojet to celé. A tak volíme původní plán a ráno vyrážíme na Lofoty.

Chyba! Tohle byla chyba! Ano, já vím, že jsem s tím rozhodnutím souhlasil, ano já vím, že jsem říkal, že když už jsme tady... ale to nic nemění na tom, že to byla chyba!

Najeto 269 km

Sobota 16.7.

Dnes nás čeká cesta kolem fjordů, klikatá a nekonečná, ale zato prý krásná přírodou a celým okolím.

Před devátou vyjíždíme a kousek od kempu nás zaujme cedule, označující polární park. Zajímá nás, co je tam k vidění a uhýbáme z hlavní cesty podle směrovek. Přijíždíme k něčemu, co bych přirovnala naší zoo. Podle informací na tabuli, je zde vstup do oblasti, kde jsou k vidění zvířata, žijící v těchto oblastech. Medvědi, lišky, sobi, losi, vlci, no prostě jako v zoologické zahradě u nás. Areál vypadá hezky a upraveně, v popředí u vstupu jsou malé ohrady a v nich kozy, ale to je asi tak všechno, co z toho můžeme vidět. Otevírají v deset a to bychom tady museli ještě dvě hodiny čekat. Mrzí mě, že to neuvidím, protože tohle by se mi fakt líbilo. Ale když to sečteme, tahle procházka by nám zabrala minimálně tak dvě hodiny a s otvíračkou bychom tady zůstali půl dne. Nezbývá, než tuhle procházku přírodou oželet a jet dál.

Škrábeme se nahoru, prodíráme křovím, kloužeme po mokré trávě, chytáme se kořenů stromů…Jo, Robert věděl, proč nechce jít. Cesta byla celkem namáhavá, ale pohled shora stál za to! Stáli jsme vysoko nad údolím, kolem nás se valila voda a s hukotem se řítila dolů po skalách. Nemohli jsme se vynadívat na tu krásu kolem a jen neradi jsme se vydali na cestu dolů, která byla ještě složitější, než nahoru.

Náhodou, tenhle trajekt jsem vymyslel já! Jednu chvilku totiž přestalo mrholit a já jsem vtipně usoudil, že bychom se mohli projet na lodičce a podívat se na nějaké výhledy po okolí. Bohužel, než jsme se lodičky dočkali, začalo zase pršet. Vzpomínám si, jak při čekání přišla nějaká paní z vedlejšího auta a obhlížela ty nálepky na motorce a kývala hlavou, jakože Furkapass, dobrý.... A já jí ležérně a světácky říkám: "Jasně, byli jsme i v Rakousku." Vzpomínám, jak se paní divně podívala, víc už se mnou nemluvila a šla si sednout za přítelem do jejich auta, toho s tou švýcarskou značkou....

Mrholení se změnilo v déšť a tak spěcháme do kempu v Kabelsvagu. Stan se za posledních pár dní stal zbytečností a jsme rádi, že tady ve všech kempech mají chatky. Tenhle kemp sice vypadá podivně omšele, ale to nám v tuto chvíli bylo úplně jedno. Z chatky za 390 NOK, která už něco zažila, stejně jako pán na recepci, bylo vidět na jednu stranu na oceán, na druhou na nějaké uměle vytvořené jezero, které zřejmě sloužilo ke koupání. Kdo se tady kdy koupe, nám nebylo jasné, protože zatím jsme tady zažili většinou jen zimu a déšť, ale třeba se nějaké pěkné dny najdou.

Chatka je celkem prostorná a tak máme spoustu místa rozvěsit opět mokré věci. Když tak nad tím přemýšlím, od Norska vlastně jen mokneme a sušíme. A to ještě netušíme, že to nejhorší nás teprve čeká.

Před námi je Moskenes, odkud poplujeme lodí do Bodo. Bylo by dobré zjistit, jak ty lodě jezdí a kromě toho je taky nejvyšší čas zjistit, jak jezdí trajekty z Nynashamu ve Švédsku, protože to asi nebude každý den a koupit si lístky. Zjišťujeme časy a počítáme, jak by nám to mohlo vyjít s příjezdem do Moskenes a naloděním. Počítali jsme, že se ještě večer nalodíme a v Bodo budeme kolem desáté večer.

Prošli jsme tedy ještě jednou zítřejší trasu a časy a pak ulehli do teplých postelí. Venku stále prší…

Najeto 310 km

Neděle 17.7.

A prší i ráno, což nám na náladě nepřidalo. Balíme, oblékáme pláštěnky, ještě jednou kontrolujeme předpověď, která stále hlásí 50mm srážek a déšť sílí.
Není vidět vůbec nic, protože okolí je celé zahalené do mlhy a rosí se nám plexi na helmách. U mě by to ještě tak nevadilo, ale Robert, coby řidič, neviděl pořádně na cestu. Jeho pinlock už to prostě nedal.

Že jo?

Pinco? Jo pinlock... Jo to je vám, přátelé, taková zvláštní pověra, něco jako pohádka pro dospělé. Jedna bába povídala, že když si koupíte nějakou lepší přilbu i s pinlockem, nebude se vám plexi mlžit. No a té bábě uvěřila jiná bába a ta to řekla doma svýmu starýmu a ten to, s největší pravděpodobností, rozšířil u nich v hospodě. A zrovna v momentě, kdy tam seděl bratr majitele marketingové agentury vodněkaď z Prahy, viď Máňo, bylo to tak, co? No a ten bratr (jméno se nedochovalo, ale prý to byl asi Huberth nebo tak nějak) tuto báchorku postupně rozšířil mezi lidové masy.

Nevěřte tomu, přátelé, nevěřte. Možná to nějak funguje při vlahém letním deštíku při výletě na Kokořín, ale rozhodně to nefunguje v Norsku, když vám prší 14 dní skoro v kuse, teplota je kolem 5 stupňů a všude je mlha a mokro. Pokud se rozhodnete na takový výlet jet, vemte s sebou někoho, kdo občas něco za jízdy vyfotí, abyste se pak dodatečně mohli na ty fotky podívat. Rozhodně nespoléhejte na to, že s pinlockem něco uvidíte.

Ujeli jsme sotva kousek cesty a Honza zase staví. Nechápeme, co se děje a jsme znechuceni tím, že máme zase sesedat z motorky.

"Tady je Vikingské muzeum," informuje nás Honza. "To musíme vidět!"

Robert stáhne návleky z rukavic a bot, bereme helmy a neochotně se vydáváme do kopečka k muzeu. Nálada je ponurá, jen Honza, který si jede v teplém autě, se raduje. My jeho nadšení nesdílíme, ale po vstupu do haly jsme rádi, že je tady teplo a sucho. Odmítáme návštěvu muzea s tím, že tady na ně počkáme. Dáme si teplé kafe, mají tady wifi a lavičky na sednutí. To dáme. Honza s Matějem jdou tedy do muzea, Robert usedá ke stolečku a já procházím jen tak ze zvědavosti místní obchůdky.

Poseděli jsme si asi hodinku, než si prošli muzeum a mohli se vydat na cestu dál. Vyšli jsme ven a vůbec se nám dál nechtělo. Ale co se dá dělat. Trajekt čeká, tak jedem, ať ho stihneme.

Přiznám se, že tady jsem utrousil i několik sprostých slov. Sotva jsem na sebe nasoukal všechny ty pláštěnky, boty a návleky a rukavice a vyjeli jsme, už jsme stavěli. A ještě u vikingského muzea... Tam fakt nejdu, nemusím být všude a navíc na to mám svůj názor - pochopitelně nemám nic proti Vikingům, jenom se mi tak nějak nelíbí ty okázalé reklamy na Norsko nebo Švédsko, které říkají, ať se přijedeme podívat do země Vikingů. Podle toho, co jsem viděl, jsou tyhle země už na míle vzdálené nějakým Vikingům....

Cesta do Moskenes byla vyloženě trápením. Déšť sílil a kromě toho, že nic nevidíme, foťák se nedá vytáhnout, protože se taky rosí, teče nám kolem helmy voda pod pláštěnku. A aby toho nebylo málo, Honza najednou zastavuje u krajnice s defektem na zadním kole.

Rezerva v kufru, zaskládaná bednami, oblečením a hromadou dalších nepotřebných věcí. Vytahujeme všechno z kufru na zem a hlídáme čas. Jestli nestihneme trajekt, zůstaneme tady v tom děsivém počasí ještě další den. Honza se ale ukázal jako zkušený „kamioňák“ a hned po tom, co jsme vyskládali kufr, nasadil vražedné tempo výměny pneumatiky. Hever, klíč, odšroubovat, shodit kolo, nasadit nové…To byste museli vidět. Uběhlo sotva pár minut a už jsme zase skládali věci do kufru a jedeme!

Lije jako z konve a já už mám mokré rukavice, v botách vodu, oblečení pod pláštěnkou taky nasáklé vodou. Měníme mokré nákrčníky za suché, ale co je platné dát je na mokrá trika. Jak se blížíme k pobřeží, k dešti se přidává vítr a sílí. Tak to nám ještě chybělo. Cestou zastavujeme na krátkou pauzu někde v kopcích na zastávce, abychom nakoukli do mapy, jestli máme správný směr. V malé budce stojí mladá cyklistka s bágly na kole, taky nahlíží do mapy a chvíli odpočívá.

Jo, to si tak zastavíte u cesty, protože jste úplně v prdeli, vyléváte vodu z bot, ždímáte všechno... mám to jmenovat? Kalhoty, bundu, jedno triko, druhé triko, nákrčník, šátek, spodky, rukavice... a vedle vás najednou zastaví sama holka na kole, může jí být tak kolem 18 let, tváří se, že je úplně v pohodě, trochu se napije, odpočine, mrkne do mapy a vyráží do deště dál. Hmm...

Když o půl šesté přijíždíme do přístavu, vidíme kolony aut, čekající na nalodění a za posledními auty je postavená závora.

"Tak a jsme v pytli," pronesu zklamaně, protože je jasné, že trajekt je plný a postavená závora znamená, že další cestující už neberou. Přece jen se nevzdáváme a jdeme se zkusit zeptat, jestli by to fakt nějak nešlo. Šlo, ale jen motorka. Ta by se tam ještě vešla. To by ale znamenalo, že bychom se museli rozdělit a Honza by jel až dalším trajektem. Bylo jasné, že takto to řešit nebudeme a nezbývá nám nic jiného, než počkat na další volný trajekt, který vyplouvá další den, v šest hodin ráno.

Co se dá dělat, kemp je odsud pár metrů nad přístavem, přespíme tam a ráno vyrazíme s předstihem, abychom se na něj dostali.

Vjíždíme do kempu na návrší, kde nás bičují dešťové kapky a vichr. Na recepci se dovídáme zdrcující zprávu, že všechny chatky jsou obsazené. Při pohledu na trávníky zalité vodou a představě, že v tom máme stavět stan a takhle promočení v něm spát se rozhodneme, že zkusíme najít jiný kemp. Cestou sem jsme nějaké viděli, třeba se nám poštěstí a budeme spát zase v suchu. Dnes bychom to fakt potřebovali.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli zpět a hlídáme cedule, označující kemp. Pár jsme jich cestou sem minuli, tak snad se nám poštěstí najít někde ubytování v chatce.

Našli jsme asi čtyři kempy, projeli bezmála tři hodiny po různých cestách a zjistili, že v žádném kempu nemají chatky. Ne že by nebyly volné, ale nebyly tam vůbec. Byly chvíle, kdy jsme stáli v dešti na louce, z posledních sil hledali, jestli tady v okolí ještě je nějaký kemp a podléhali naprosté beznaději. Závěr byl nakonec jasný. Vrátíme se do Moskenes, protože tam jsme aspoň kousek od přístavu a ráno budeme mít větší šanci, dostat se na trajekt.

V Moskenes v kempu jsme postavili stany na louce a poprvé vytáhli teplé spacáky, které jsme vezli v záloze, kdyby bylo moc zima. Zakrýváme motorku, aby do ní nepršelo, a doufáme, že vítr nám neodnese stany.
V kempu byla restaurace, sprchy a kuchyňka. Kuchyňku jsme volili jako útočiště, ale při vstupu jsme zjistili, že je přeplněná dalšími lidmi a není v ní k hnutí. Hlavně se tam někteří roztahovali přes několik stolů a zabírali tak místo ostatním. Tři Němci s miminem zabírali dva stoly a šest židlí, na kterých měli jen tak naházené věci. A do toho, kde se vzala, tu se vzala, přišla ona cyklistka, kterou jsme potkali cestou. Tak šťastně dorazila v tom dešti a vichru. Statečná holka.

Naštěstí se po nějaké době rozvaleči zvedli a my jsme dostali prostor se někam posadit, uvařit si jídlo a teplý čaj. Díváme se z okna na tu slotu venku a vůbec nás netěší představa spaní ve stanu na mokré trávě.
Na chvíli se jdeme ještě podívat do místní restaurace, kde pivo stojí asi 250,-Kč a celkem brzy jdeme do stanů. Byl to náročný den a jsme cestou dost unavení. Navíc ráno vstáváme ve čtyři, abychom stihli všechno sbalit a přejet včas do přístavu. Vidina to, že budeme ráno znovu oblíkat mokré pláštěnky a helmy nasáklé vodou, nás vůbec netěší. Nic s tím ale nevymyslíme. Není šance, aby něco uschlo.

Já jsem říkal, že to byla chyba sem jet. Tento den jsem si opravdu, jak se říká lidově, sáhnul na dno. Asi jsme neměli jezdit pořád sem a tam v tom šíleném lijáku, ale pořád jsem doufal, že budeme mít možnost aspoň trochu uschnout. Neměli. A tak jsme nakonec museli přece jenom v tom ledovém vichru a proudech vody postavit stany a zkusit se z těch promočených hader vysléct v malinké kuchyňce v kempu. Byly tam asi 4 stolky a pár židlí, většinu z nich okupoval nějaký přechytralý mladý Němec, který se choval, jako by mu to tady všechno patřilo. Tolik hraček, nádobí a bordelu pro jedno dítě jsem ještě nikdy neviděl. A že by ho nebo kohokoli jiného napadlo nám aspoň trochu uhnout? Ale kdeže... A tak jsme se vyslíkali vestoje, kolem nás se dělaly kaluže vody a lidi jenom blbě hleděli....

Nakonec jsme se tak nějak převlekli z úplně mokrých do "jenom" vlhkých věcí, roztahovačný skopčák naložil všechen ten bordel na dvoukolák a odjel s ním do přilehlého karavanu a my si mohli uvařit na místním vařiči nějakou tu chemikálii, hlavně když to bylo teplé. My jsme si s Honzou dali ještě pivo v místním baru (myslím, že ty 2 piva stály dohromady 500,- Kč) a s vidinou toho, že za chvíli ve 4 ráno vstáváme, jsme se odebrali do zimních spacáků. Já ještě zvednul plachtu na motorku ze země, protože v tom severním vichru nějak nedržela, smutně jsem se na stroj podíval s tím, že tohle už nemůže přežít a už nikdy nechytne a šel si lehnout. Byla to chyba, říkám to pořád. Tady umřem.

Najeto 214 km

Pondělí 18.7.

Lilo a fučelo celou noc a Robert několikrát vstával, aby znovu zakryl motorku plachtou. Nevím, kolik mohlo spadnout vody, ale bylo jí víc, než dost.

Já to vím úplně přesně, v noci (teda v tom věčném světle) jsem se pořád budil a tipoval, jestli ten vichr odnese stan i s námi, nebo jsem ho zatížili dostatečně.A protože jsem chodil pořád dávat plachtu na motorku (teda někdy kolem 2 v noci jsem to už vzdal, vím přesně, kolik té vody bylo. Hektolitr na milimetr čtvereční.

Spěšně balíme věci a snažíme se nepromoknout hned ráno. Jdu se pak podívat, jak to vypadá v přístavu a zjišťuju, že už tam stojí pár aut, ale zatím je místa dost. Pro jistotu vyjíždíme hned jak máme sbaleno. Je sice ještě spousta času, ale máme moknout tady nebo ve frontě na trajekt? To vyjde na stejno.

Další hodinu pak stojíme v přístavu a trpělivě vyčkáváme na nalodění na trajekt, který nás na druhém konci vyplivne v Bodo a doufáme, že tam bude lepší počasí.

Když jsme se kolem jedenácté vylodili v Bodo, bylo sice zataženo, ale nepršelo. Zastavujeme v prvním městečku a Honza nechává opravit defekt pro případ, že by nás potkalo znovu něco podobného, jako před Moskenes.

Po půl hodince vyjíždíme dál, směr Švédsko – Arjeplog. Poslední zastávka v Norsku na benzínce, utratit poslední norské koruny a po pár kilometrech už přejíždíme hranice a vjíždíme do hor. Konečně trošku slušné počasí a jak se tak radujeme, že konečně neprší, úplně jsme propásli překročení polárního kruhu.

Jaký polární kruh? Co? Nic takového už přede mnou nikdo nikdy neříkejte, stejně jako slova Norsko, Lofoty, Weather warning a Viking. Tady začalo být hezky! Svítí sluníčko, tráva je zelená, vzduch je teplý a asfalt suchý. To je vše, co mi stačí ke štěstí.

Projíždíme krásnou krajinou: "Konečně nějaká změna. Kopce, kopečky, zatáčky a něco vidíme, když neprší," slyším ve sluchátkách a rozhlížím se kolem sebe.

Protože jsme cestou sem minuli ještě jeden kemp, vysíláme pátrače Honzu, aby se tam vrátil a zjistil, jaké jsou tam podmínky a taky cena. Stojíme s Robertem u motorky, postavené zrovna u parkingu dětských autíček, mžouráme do sluníčka a sledujeme dítka, jezdící kolem na svých vozítkách, jak nesměle pokukují po velké motorce, bránící jim zaparkovat na vyhrazeném místě. "Oni počkají," pronese klidně Robert a dál v klidu vyčkáváme, až nám Honza zavolá.

Za pár minut už startujeme a vracíme se do kempu u cesty, kde je pár chatek, louka, v pozadí jezero a vedle kempu něco jako pila na zpracování dřeva, která očividně patřila majiteli kempu. Dostáváme chatku s kuchyňkou a hned do ní začneme snášet mokré věci a před chatkou rozkládáme stany, aby uschly. Stavím boty do kouta pod zásuvku a zapínám fén, který jsem sebou nevzala za účelem sušení vlasů, ale právě pro případ potřeby právě takových úkonů, jako je sušení něčeho mokrého. Usušit takové motorkářské boty, to není jen tak a za normálních okolností, by byly mokré snad až domů.

Matěj bere prut na ryby a vydává se k jezeru, Honza natáhl šňůru a věší na ni prádlo a my ho od stolečku sledujeme, jak mu to jde. Je tady wifi a tak si můžeme chvíli zabrouzdat na netu a podívat se, co je kde nového. Ve chvíli, kdy Honza dověšel prádlo a těšil se, že konečně uvaří večeři a nadlábne se, vrátil se Matěj a voda z něj jen tekla.

Najeto 301 km

Úterý 19.7.

Ráno svítí sluníčko na všechny strany, věci máme usušené a tak není nic lepšího, než posedět u stolečku před chatkou a vychutnat si snídani. Dnes nás čeká jeden z posledních dnů vnitrozemím a míříme zpět, na pobřeží Baltského moře.

Vyjíždíme, směr Junsele a kocháme se krásnou krajinou, kolem cesty se pasou sobi a je nám krásně teplo. To už tady dlouho nebylo a tak nepříjemné vzpomínky na propršené Lofoty necháváme za sebou.

Asi po 100 kilometrech odbočujeme z cesty a míříme podle cedulí k Husky farmě. Zajímá nás, co to vlastně je a k čemu to slouží. Jedeme lesíkem a polní cestou, která končí u velkého stavení, obklopeného ohradami pro psy. Venku na verandě sedí skupinka lidí, a když nás vidí, přichází k nám, aby zjistili, co jsme zač a co tam vlastně chceme. Psi v kotcích nás sledují a vypadají, že to nejsou žádní trhači. To je samozřejmě můj názor, který jsem ani nevyslovovala nahlas, protože jsem si jistá, že bych slyšela něco o tom, že nikdy nevím, co je to za psy, jak se budou chovat a tak. Ano, já to chápu, že není každý pes hodný, ale přesto z nich můžu mít dobrý pocit ne?

Vysvětlujeme domácím, že tudy jen projíždíme a že nás zajímalo, co to tady vlastně je. Dozvěděli jsme se, že dříve sloužilo obydlí k pronájmu turistům a různým pobytům, ale posledních pár let už slouží jen k užitku majitelům a jejich psům. Moc pěkné místo. Loučíme se s omluvou za vyrušení od oběda a že jsme vtrhli na jejich pozemek a vracíme se zpět na cestu.  

Maličko bych to poopravil - to že byla farma hezká a zajímavá a že kolem bylo plno Hannah psů, to je pravda. I okolí bylo pěkné, všude samá přiroda, voda... Majitel mě pobavil, jak říkal, že nemá problém se sousedy, protože na ně ani nedohlédne. Ale není tak úplně pravda, že farma slouží už jen psům - majitel mi sdělil, že jenom my se tam nemůžeme ubytovat, ale kdybychom byli solventní Němci nebo Švýcaři, klidně a rád nám ty chatky u vody pronajme. Prý to tak dokonce dělá na objednávku a má stálou klientelu. Nojo, dává to smysl.

Doba trošku pokročila a Honza, který má hlad pořád, zastavuje na krásném odpočívadle u jezera. Usedáme ke stolečku a vytahujeme nějakou svačinku. Robert i Honza se rozhodli, dát si tuňáka v konzervě. Nachystala jsem tedy Robertovi tuňáka, kterého jsme koupili předchozí den v Norsku a Honza si donesl tuňáka, kterého vzal, nevím kde, ale vypadalo to, že ho koupil v nějakém obchodě pro početné rodiny. Něco jako tři porce v jednom nebo v tomto případě spíš pět porcí v jednom. No posuďte sami.

Po vydatné svačince se vydáváme znovu na cestu a přemýšlíme, že zatím ve všech kempech byly grily a že by možná nebylo špatné, koupit si na večer nějakou klobásku na opečení. Když je venku tak krásně, proč toho nevyužít. V nějakém marketu po cestě jsme koupili klobásky, pivo a nějaké sušenky a natěšení na chutnou večeři, vyrážíme dál.

Lež! Léééééž! Žádné pivo jsme nikde nekoupili! Tomu, co tady ti sterilní lidi mají v obchodech se nedá říkat pivo! Skandál! Mají tu jenom jakési náhražky, s obsahem 3,5% alkoholu, to je opravdu jenom taková vodička pro malé děti. Když jsem byl kdysi na exkurzi v plzeňském pivovaru, tak jsem se ptal, jestli existuje i jiné pivo, než to, co se dá koupit u nás. Říkali, že ne. Lhali! Tady v regálech je Plzeň se 3,5% alkoholu! Všichni lžou, tohle se nedá pít! No dobře, tak si koupím víno, já na ně vyzraju... Dávám flašku vína do košíku a dál spokojeně nakupuju ty předražené potraviny. Po chvíli mě napadne se podívat, co je na té láhvi napsané a co nevidím: Non alcoholic wine. Šlendrián, chaos, bordel, konec světa! Kde to sakra jsme? Co je to za národ? Co je to za stát, který mě nenechá rozhodnout samotného, co chci nebo můžu pít?

Kemp ležel klasicky na břehu malého jezera a první, co mě napadlo, když jsme se ubytovali, bylo okoupat se. Ještě před dvěma dny by nic takového nebylo možné. Ale dnes je a tak šup do plavek a do vody. Byla trošku chladnější, ale jinak po parném dni, krásné osvěžení. Ostatní se taky dali zlákat, ale když zkusili vodu palcem nohy, uslyšela jsem ze břehu: "Ty ses zbláznila? Vždyť je to ledové!"

Krůček po krůčku se šourali do vody a pak se s hlasitým vydechnutím ponořili.

Po tomto osvěžení následovalo stavění stanů a příprava na grilovačku. Přicházíme k ohništi s náručí klobásek, chleba, hořčice a všeho potřebného a zjišťujeme, že chybí grilovací rošt. Chvíli se smutně loučíme s opékanými klobáskami, ale nakonec se nevzdáváme, Robert hrdě vytahuje svůj nůž a Honza dělá třísky na oheň. Teď ještě najít nějakou tyčku na opékání a smůla je zažehnána. Opékané klobásky nebyly tak dobré, jako na grilu, ale i tak to byla dobrá večeře s posezením u jezera, které v podvečer začaly halit roje nalétávajících komárů.
Je to těžké, s tím počasím. Buď prší a je zima nebo svítí sluníčko a potíme se, a když je konečně teplota ustálená, přiletí komáři. To si prostě nevyberete.

Posedáváme kolem ohýnku a když Robert nějak potřeboval doplnit zásoby piva, vydal se do místního obchůdku, aby si nějaké koupil….

On to nebyl úplně místní obchůdek, byl to takový stánek v kempu. Odložil jsem tedy zakázaný nůž, aby mě nějací místní zombíci neudali, ještě než tam dojdu a šel pro pivo. Lež! Tohle není pivo! No ale když je žízeň, dá se to vypít a tak jdu do stánku. A helemese, prodavačka je vietnamka, mluví lámanou angličtinou, to jsme krásně multikulti. Mile se na mě usmívá a ptá se: "How can I help you?" "Mohl bych si koupit 3 ty dětské piva?" ptám se nevinně a pokouším se o vtip. Její tvář se rázem změnila jako mávnutím kouzelného proutku, skoro jako by tím prutem dostala přes hlavu. "You want beer for children?" "Vy dávat pivo dětem? Vy pít pivo s dětmi? Já zavolat okamžitě policii!" a sápala se po telefonu. Ach jo, to jsou tady fakt všichni úplně vypatlaní? pomyslím si a strávím dalších 5 minut vysvětlováním, jak jsem to myslel, jak je to u nás, že u nás je pivo pivem a ne močkou na umývání nádobí a že i když máme pivo, i tak ho nedáváme dětem. Teda aspoň ne násilím.

Nakonec se mi podařilo zabránit razii chrabrých vikingských válečníků v policejních stejnokrojích, ale dalo to teda práci. Že jsem si raděj nedal tajně panáka z kufru, toho Jagera ještě pořád někde mám.....

Najeto 350 km.

Středa 20.7.

Severní oceán zůstal už daleko za námi a my míříme k pobřeží Baltského moře, k městu Hudiksvall. Protože jsme toho z měst moc neviděli, rozhodneme se zastavit v Sundswallu, který máme na trase a trošku se porozhlídnout.

Do města přijíždíme kolem druhé odpolední a bez nějakého bloudění vjíždíme do centra, na hlídané parkoviště. Foťák, kameru, batoh, vše je potřeba vzít sebou a řádně zdokumentovat. Město je to hezké, pokud jde o stavby a prostředí. Jen ti lidi tady jsou nějací divní. Někteří jsou takoví přičmoudlí a tvoří divné hloučky, jako třeba jedna žena v hábitu a s šátkem na hlavě a tři děti (typická švédská rodinka), jiní bezcílně bloumají po náměstí, s telefonem u ucha.

Chtěla jsem je vyfotit, vážně jo, ale věřte nebo ne, měla jsem z toho divný pocit, který mi říkal, že by to možná mohl být problém. A dělat si potíže někde tady, v cizí zemi, daleko od domova, to by asi nebyla nejlepší volba. Takže asi na fotkách neuvidíte to, co jsme viděli my, ale nic to nemění na tom, že to prostředí tam bylo úplně jiné, než na co jsme zvyklí.

Nechci dělat problémy ani sobě, ani tomuhle webu a tak se zkusím vyjádřit velice opatrně. Tohle multikulturní město se mi velice líbilo, měl jsem sice na ulicích strach a tento pocit neznám, ale zcela určitě to byl pouze strach z neznámého, který by po pár dnech zmizel. Jsem toho názoru, že procházku po tomto krásném náměstí by měli absolvovat všichni jako součást povinné výuky už na základních školách. Ale ne proto, aby se snad báli, ale proto, aby si uvědomili, že ne každá kultura je s námi kompatibilní a to, co vidíme na obrázcích není zdaleka to, co lze vyčíst z očí kolemjdoucího tmavého spoluobčana. Ale pořád říkám, líbilo se mi tu. Nečekal jsem, že centrum Bagdádu bude tak krásné. Meet the Vikings !!

Míříme do turistického centra, podívat se po nějakých nálepkách a informacích. Nálepky jsme nesehnali, ale venku nám padl do oka kostel a tak se vydáváme tím směrem. Na chvíli nakoukneme dovnitř a pak chvíli posedíme na lavičce v parku. Promenádní ulicí se vracíme zpět do centra na náměstí a míříme k parkovišti. Asi jsme tady toho viděli už dost a je nejvyšší čas, vydat se zase na cestu.

A protože už máme těch hlavních cest dost, přemlouváme Honzu a vydáváme se dolů vedlejší silnicí. Občas jsme sice narazili na úseky, kdy cesta vypadala jako polňačka, několik kilometrů jsme nepotkali ani živáčka, ale bylo to fajn, protože každá změna je dobrá.
V marketu cestou doplňujeme zásoby jídla. Tedy, ono ani tak nešlo o zásoby, jen Honza dostal chuť na vajíčka. Když už sebou veze celou kuchyň, byla by škoda, aby tu pánvičku nevyužil.

Míříme si to do kempu, ale na místě zjišťujeme, že tady není možné postavit stan a v dalším v pořadí, do kterého přijíždíme, jsou zase jen karavany. I v takovém jsme už sice spali, ale ne vždy to vyjde a zatím máme čas, takže hledáme další kemp a jedeme dál. Nebylo to sice zrovna kousek, ale víte jak to je. Když ho nepotřebujete, jsou jich kolem cesty spousty a naopak.

Asi dva tam někde u cesty byly, viděli jsme cedule, ale Honza, jedoucí před námi, sveřepě trval na tom, že dojedeme do toho, který jsme našli na mapě. Míjeli jsme cedule se směrovkami kempů a nechápali.

U sprch objevujeme pračku, a protože počasí je zatím stále krásné, vytahujeme hned všechno, co je potřeba oprat a taky usušit. Honzu praní moc nezajímá a už tasí z kufru pánvičku, olej, cibuli, bombu a hrne se do přípravy vaječiny. Trpělivě sedí, vaří a míchá a sliny nám tečou asi všem. To bude dobrota, po všech těch polotovarech a konzervách. O pár minut později už všichni sedíme u stolu a cpeme se, až nám praská za ušima.
Večer byl příjemně teplý a u piva a sušenek vydrželi někteří do pozdní noci.

Najeto 390 km

Čtvrtek 21.7.

Ráno vstávám do horkého dne a všichni ještě spí. Pak se vyhrnul ze stanu Honza, ale po pár minutách mžourání ulehl na karimatku do stínu auta. Stejně tak Robert se přesunul ze stanu pod motorku a spali dál. Dívám se na plechovky od piva, povalující se kolem stolku a je mi jasné, že dnes se vstává později. Taky jsme vyrazili až před polednem.

No kdo by to byl řekl, že z těch "dětských" piv se bude dát opít. To jsem nečekal, ale je pravda, že ve spojení s tajným nahýbáním do kufru auta je možné se opít i ze sklenice vody. No a tak jsme si povídali, jedli, nahýbali se do kufru až bylo najednou skoro ráno. No, konečně jsme si trochu odpočinuli a nejeli hned po ránu.

Naším cílem je dnes Upsala a dále směr Stockholm. Tam chceme jen spát a prohlídku města si nechat na zítra.

Jo, tohle bylo dobré. Sice jsem vůbec a to ani trochu nechápal, co to je, proč to je zrovna tady, proč tu nikde nejsou žádní lidi, proč to celé je tak opuštěné, ale bylo to dobré. Začínám mít dojem, že ti Švédi jsou docela dost multikulturní na všechny strany, jestli oni by si synci a dcerky neměli vybrat. Třeba vlastní obyvatelstvo...

Dragon gate prý postavil nějaký čínský bohatec a měl to být hotel. Pak to mělo být ještě všechno možné, nic to ale nemění na tom, že stavba nikdy neplnila žádný ze zamýšlených účelů, včetně toho sblížení kultur. Fungovala tu sice nějaká "restaurace", ale spíž to byl takový fastfood, něco jako když si u nás v supermarketu koupíte od vietnamců čínu do krabičky. Tak jsem si tu aspoň koupil nanuka z mrazáku Algida, ten docela ušel. Akorát se nenašel nikdo, komu bych ho mohl zaplatit....

Vcházíme na obrovské nádvoří, lemované budovami, které jsou kromě restaurace uzavřené. Celému nádvoří vévodí obrovská budhistická socha a několikapatrová budova, která má sloužit jako hotel. Nikde nikdo, jen sem, tam nějaký turista, který se možná přišel podívat do muzea, které je zavřené. Přilehlá restaurace je zaplácaná kýčovým výtvorem draka, kytkami a hromadou pozlacených ozdob. Celé centrum působí v souvislosti s okolím, jako pěst na oko. Ale to byl asi i záměr stavitelů, kteří jej nikdy nedostavěli do konečné podoby.

Pokračujeme dál a míříme do Uppsaly, zvané prý městem studentů.

Vjíždíme do města, kde je najednou všude kolem plno lidí a aut. Hledáme místo k zaparkování, což nás vyžene někam do bočních uliček, mimo centrum. No co, aspoň se cestou na náměstí projdeme. Dostáváme se na nějakou hlavní třídu, kde je všechno moderní, upravení, nablýskané, až sterilní. A v tom všem spousta lidí, chodících z jednoho obchodu do druhého, posedávajících na lavičkách v uličce, kde je wifi zdarma sedí hloučky lidí, ťukajících do mobilů.

Procházíme, prohlížíme výklady, nic závratného, co by zrovna upoutalo naši pozornost. Honza zase dostal hlad a rozhodli se s Matějem zajít do místního "mekáče", na nějakou svačinku a my že na ně počkáme venku. Jenže ze svačinky se vyklubala řádná porce nějakého obrjídla s colou, což vyžadovalo zřejmě zasednout uvnitř u stolečku za výlohou. Místo svačinky se konal hodinový oběd a tak jsem se šla ještě projít kolem a Robert usedl na lavičku a sledoval lidi kolem.

Nějaký názor na místní obyvatele?

No názor... copak se dá na web napsat nějaký názor? Dá se akorát papouškovat něco doporučeného, ale názor? No když to musí být... Proč jste mě vzali do Afriky mi není úplně jasné, já chtěl do Švédska, ale když už jsme tady, musím uznat, že Uppsala už mě nevyděsila tolik, jako Sundsvall. Možná to bylo tím, že tady bylo větší multikulti "ředění" - prostě tu bylo hodně evropských turistů, kterým Eritrej učarovala.Všude kolem byla spousta lidí, všichni furt hleděli do mobilů, chodili z obchodu do obchodu, ale taky si povídali a smáli se. Atmosféra byla mnohem uvolněnější, tohle město se mi celkem líbilo. Asi už si zvykám, bude ze mě dobrý muslim.

Cestou zpátky jsme se ještě snažili sehnat nějaké nálepky a na parkovišti, ve stínu stromů, jsme vytáhli mapu, abychom se ujistili, že jedeme správným směrem. Cestou jsme udělali nějaké časové i cestovní změny a tak jsme věděli, že na dnešek nemáme vyhledaný kemp. Pár jsme jich na mapě našli a pomalu se vydali, směr Stockholm.

Asi dva jsme objeli a byly nepoužitelné, třetí kemp jsme našli, stejně jako několik předchozích, úplně mimo hlavní cestu a vypadalo to, že je naší poslední nadějí. Bylo už trošku později a závora do kempu zavřená. Robert s Honzou zůstávají stát u závory a já jdu najít nějakou recepci.

Šlapu do kopečka k malé chatce, která vypadá, že by mohla být recepcí. Dveře jsou zavřené, uvnitř se svítí a tak zaklepu. Usměvavá paní mě zve dál a vysvětluje, kam si můžeme postavit stan, kde je kuchyňka a sprcha a podává mi klíče od zamknuté závory.

Později večer ještě za námi přišla, abychom se u stolečku, kousek od pobřeží pobavili o tom, jak se jí tady žije a o naší cestě.
Jak jsme pochopili, na rozdíl od Janky v Norsku, ona nesdílí úplně všechny názory a pravidla země, ve které žije, ale provozují tady kemp a tak nějak už spoustu let podnikají a jsou spokojení.

Kulantně řečeno. Ano, povídání s paní bylo fajn, je škoda, že jsme do kempu přijeli tak pozdě a nebyl čas na dlouhé vybavování, ale i tak jsem se dozvěděl hodně zajímavých věcí o národu Vikingů. A byly celkem poučné. A děsivé. A nepublikovatelné. Každopádně, každému, kdo se těmto končinám přiblíží, můžu tento malý klidný a krásný kemp jenom doporučit. Nejen kvůli poloze, vybavenosti, čistotě, ale taky kvůli tomu, že je příjemné slyšet češtinu a takový ten, jak bych to řekl, reálný pohled na svět selským rozumem. Jsem rád, že ještě nejsme všichni úplně pseudo-multi-gender-korektní... blbí...

Byl to náš poslední večer ve Skandinávii. Zítra nás čeká Stockholm, jako závěr našeho putování a pak trajekt do Polska.

Najeto 349 km

Pátek 22.7.

Kolem jedenácté vjíždíme do města a zatím co Robert se plně věnuje řízení v přeplněných ulicích, já se snažím pořídit nějaké foto, ať z toho pak později taky něco má. Projíždíme centrem, kolem kašen, náměstí a historických budov. Míjíme tržiště, nádraží a promenády, na kterých jsou davy lidí. Parkujeme v přístavu a podle předchozí domluvy Honza s Matějem míří do muzea Vasa a my se jdeme podívat do města.

Tušili jsme, že procházka městem nebude jednoduchá a tak Robert hned v přístavu nastavil v navigaci bod, kam se máme vrátit. Ještě že to udělal.

Vydali jsme se přístavištěm do centra a původní záměr byl najít vlakové nádraží. Proč, je přece jasné. Poučka pro tyto multikulturní země zní: vyhýbejte se rušným oblastem…. jako je třeba nádraží. A protože toho chceme vidět co nejvíc, vydali jsme se zalidněnými ulicemi směrem k náměstí. Prošli jsme několik bočních uliček a neustále nakukovali do mapy, kde že vlastně to nádraží je. Později jsme zjistili, že jsme byli kousek od něj, ale v tom lidském mumraji jsme ho prostě nenašli.

Zato jsme viděli obrovské obchodní domy, divadla, kostely, tržiště na náměstí a dokonce jsme snad poprvé na celé naší cestě zahlídli policejní hlídku. Tedy, ne že by se snažili páni strážníci něco řešit. Oni tam jen tak stáli, v družném hovoru s někým známým. Jak jsme slyšeli v Norsku a zřejmě to platí i tady, že na dohled toho, jestli se dodržují zákony, není třeba policisty.

Trošku nás mrazilo v zádech, když jsme procházeli přeplněnou ulicí, kde není vidět metr před sebe. Když jsme míjeli podivná individua, sedící u obchodů s nataženou rukou a zahalené tak, že jim byly vidět jen oči. Viděli jsme i takové, kteří klečeli uprostřed chodníku a modlili se k… ke komu vlastně? Ani se nechce na to pomyslet. Možná je náš pohled pro některé přehnaně odmítavý, protože tyto věci se nám vůbec nelíbí, ale pokud vezmeme v úvahu to, co se ve světě děje, nemůžeme jinak.

Pomalým tempem se vracíme zpět do přístavu, kde už čeká Honza s Matějem, celí nadšení z prohlídky muzea.

Stockholm.... už jsem to říkal mockrát, všechna velká města mně připadají stejná. Tohle mělo být vyjímečné tím, co jsem o něm slyšel, jak už to tady policie nezvládá a podobně. Dlužno říct, že nic takového jsem tu nezaznamenal, asi by to chtělo tady v Somálsku zůstat trochu dýl (poznámka pro Pražáky - dýl znamená déle, tedy delší čas). Za ty 2 hodiny jsme se pěkně prošli, něco si prohlídli, "nachytali" trochu té atmosféry, ale to je asi tak všechno. Navíc já tolik lidí a zmatek zase moc nemusím, takže to bylo akorát. A jestli bych se sem chtěl někdy podívat znovu? Nechtěl. Raděj pojedu někam do Švédska.

Je čas, vyrazit na cestu do Nynashamu a nasednout na trajekt. Tak ještě posledních pár kilometrů a sbohem Skandinávie.

Do přístavu přijíždíme asi tři hodiny před vyplutím, ale protože je horko, jako v peci, zůstáváme tam, schovaní v budově přístaviště. Kupujeme lístky, popíjíme kafe a čekáme, až nás pustí na loď.

Odplouváme v 18 h a čeká nás 19 hodin plavby. Usazujeme se na rezervovaná sedadla a Honza začíná běhat a zjišťovat, jestli se neuvolnila nějaká kajuta. Nějak se nechce smířit s tím, že má trávit tolik času jen na sedadle. Asi po dvou hodinách svůj boj vzdává a smiřuje se s tím, že v posteli dnes spát nebude.
Obrovská polská loď je plná lidí a pořádně není kam se hnout. Venkovní paluba je plná skupinek, sedících u piva nebo pozorujících pomalý západ slunce. A tak zatím co já jsem se usadila na sedadle a luštila sudoku, zbytek naší výpravy zasedl u stolečku a v družném hovoru s náhodnými cestujícími u piva probíral všechno možné.

Jo. Tak tohle byl masakr. Honza říkal, že na polské lodi uvidím nevídané, ale tohle předčilo všechna moje očekávání. Ještě jsme ani nevypluli a po lodi už se potácely první ožralé postavičky. O chvíli později už jely naplno stánky s grilem na palubě, otevřely se zahrádky a lidi seděli, jedli, pili, hodovali a světe div se, žili. Tak tohle, po těch sterilních 14 dnech, po všech těch zákazech, příkazech, nealkoholických pivech, tichých hovorech o odebírání dětí, zbraní, po všudypřítomných kamerových systémech a sousedech s udavačskými telefony na uchu, po všech těch afrikách, bagdádech a eritrejích, tohle byl balzám na moje nervy. Že bych si dal taky pivo?

Dal a nezůstalo u jednoho. Brzy nastal správný čas se jít trochu podružit s cestujícími a tak jsem se, ani nevím jak, ocitnul u jednoho stolu s Čechem, Polákem, Srbem a Švédkou, narozenou kdesi na balkáně. Najednou mě zachvátila opravdová multi-kulti nálada a tak jsme se pustili do výměny názorů. Musím říct, že to bylo velmi, ale velmi zajímavé, zvlášť u témat jako národní hrdost, pravda a lež a dobrý a špatný člověk a rozdílnost kultur. Jednu chvíli už jsem myslel, že mám namále, když se ke mně Srb, válečný veterán, naklonil, podíval se mi zpříma do očí a pomalu řekl: "Já poznám, kdo je dobrý a zlý. Podívám se a vidím. A ty zlé zabíjím rovnou."

No, naštěstí to dobře dopadlo. Šedý zákal, to je svinstvo.

Najeto 100 km.

Sobota 23.7.

Do Gdaňsku jsme dopluli kolem polední hodiny, na první benzínce si dali kafe a vydali se na cestu domů. Mířili jsme do kempu, ale víme, jak to v Polsku s kempy chodí a neměli jsme jistotu, že do nějakého dojedeme. Jak jsme tušili, tak se i stalo a nezbývalo nám, než hledat dál. Jezdili jsme dlouho, předlouho, přes pole, lesy a dědinky a pomalu jsme ztráceli naději, že něco najdeme. Honza ale trval na svém, že kemp v mapě je…. a byl. Uprostřed zapadlé vesničky najednou cedulka kempu a ještě s označením ADAC.

Vjíždíme do dvorku u malého domku, na kterém jsou vytvořené prostory pro stanování nebo zaparkování karavanu, u domu jsou sprchy, kuchyňka a vítá nás přívětivý stařík o holích. Nadšeně nám ukazuje místo, kam si můžeme postavit stan a představuje nám svoji paní, s kterou tady ten malý kempík provozují.

Naposledy na naší cestě stavíme stany, rozkládáme stoleček a připravujeme večeři. Posedáváme do pozdního večera a probíráme cestu, která nás čeká zítra. Domů to máme nějakých 400 kilometrů.

Najeto 374 km.

Neděle 24.7.

Probudili jsme se do sluncem zalitého rána a s vědomím, že někteří z nás budou už zítra vstávat do práce, jsme naposledy sbalili všechny věci a vydali se na cestu k domovu.Polsko už jsme viděli cestou nahoru, takže jsme nečekali nic moc zajímavého a zbytečně se nikde nezdržovali. Za jiných okolností bychom plánovali dojezd v sobotu. Ale u této cesty to nešlo, protože najet víc kilometrů za den, by znamenalo nevidět kolem sebe vůbec nic a jen spěchat.

Po pár kilometrech se napojujeme na cestu, kterou jsme jeli před několika dny opačným směrem a míříme směr Český Těšín. Přejíždíme hranice a míjíme ceduli Česká republika.

Zastavujeme hned za hranicí u prvního parkoviště a jdeme si do obchůdku koupit nějakou vodu. Jak si tak postáváme, kouříme a radujeme se, že jsme se šťastně vrátili, přiběhne k nám nějaký chlápek a křičí:

Jsem zmaten a byl jsem i tam. Vždyť se přece právě vracíme ze zemí, kde se to zákazy jenom hemžilo. Ano, je pravda, že jsme žádný problém neměli, ale jestli ono to není tím, že tam jsme s tím tak nějak počítali a chovali se podle toho - vzpomeňme třeba tajné popíjení z kufru auta nebo striktní dodržování povolené rychlosti. Kdežto tady na to nejsme zvyklí, prostě bychom si tak nějak chtěli dělat, co se nám zachce a ono to už asi úplně nejde....

 

Stavíme naposledy na benzínce, v Novém Jíčíně, popíjíme kafe a počítáme poslední kilometry. Čas běží, tak nasedat a jedem.
Po 17. hodině už parkujeme u garáží, odkud jsme před třemi týdny odjížděli. Jsme všichni, zdraví, trošku unavení, ale jinak v pohodě.

Najeto 486 km

Co říci závěrem?

Když se zamyslím nad celou cestou, z pohledu spolujezdce, který měl dostatek času hodnotit vše, co se dělo, musím říct, že cesta byla dlouhá, náročná a někdy dost vyčerpávající. Projeli jsme sedm zemí, viděli různé kultury, památky a zajímavosti a najeli spoustu kilometrů. Poznali jsme místní zvyky, lidi a prostředí. Určitě nám to všem dalo hodně zážitků a hlavně jsme měli další příležitost porovnat, jak to kde ve světě vůbec chodí a znovu dojít k závěru, že ať si tady u nás stěžujeme na cokoli, pořád se máme dobře.

Za sebe díky všem účastníkům výpravy za to, že jsme všechno zvládli a vrátili se v pořádku domů. Zvláštní poděkování Robertovi, coby řidiči motorky, za jeho vytrvalost, trpělivost a spolehlivost

Celkem najeto 7593 km. Počítáno i s Pobaltím.

Komentované fotografie najdete v Galerii.