Úterý 12.7.

Vstáváme do krásného, slunečného rána, s myšlenkou, že dnes dojedeme do cíle naší cesty, na Nordkapp. A co je hlavní, někteří nás strašili, že tam bude zima a možná i sníh a ono je 20 stupňů. Po snídani balíme věci a….jedeméééé. Nordkapp čeká!

Opět míjíme malé vesničky, ale jinak je cesta jedna nekonečná rovina. Vjíždíme do Norska a máme za sebou necelou polovinu dnešní trasy. Cesty i krajina vypadají stejně, žádná výrazná změna.

Na jedné takové cestě přijíždíme k opravovanému úseku. Silničář zastavuje provoz, protože cesta je průjezdná jen jedním směrem. Trpělivě čekáme, co se bude dít a po pár minutách vidíme z protějšího směru přijíždět doprovodné vozidlo a za ním asi tři auta. Chvíli nechápeme, co se tady děje, ale pak nám dochází, že autíčko, s příhodnou cedulkou na střeše – LEDEBIL, zajišťuje bezpečný průjezd opravovanou silnicí. Prostě tam kde jinde dají semafor, tady jezdí sem a tam auto, které vás bezpečně dovede na průjezdnou cestu. A tak i nám razilo cestu uzavřenou silnicí, aby se na konci, asi po 200 metrech otočilo, a doprovázelo auto, stojící v opačném směru. To musí být na palici, jezdit takhle celý den tam a zpátky. No, ale když to tak chtějí, ať to mají.

Ten řidič z toho asi na palici bude, ale hlavně jsou na palici všichni ti slavní Norové, kteří takové autíčko potřebují na to, aby zvládli objet pár metrů opravované silnice. Fakt jsem tomu nemohl uvěřit, chvíli potom, co jsme vjeli do Norska uvidím tohle? Co přijde dál, budou nás vodit za ručičku přes cestu? Zabaví mi nůž, abych si neublížil? Poštvou na nás Vikingy?

Chvíli po poledni přijíždíme k pobřeží Severního ledového oceánu a zastavujeme na malém odpočívadle. Před námi se rozkládá úchvatná krajina okolních hor, rozlehlých plání a v dálce mizící vodní hladiny. Někde kousek od nás vběhl do vody sobík a zmateně pobíhá z jednoho konce na druhý. Chvíli to vypadá, že se vrátí na cestu, ale pak nabere opačný směr a mizí někde za ohybem pobřeží. Vytahujeme mapu svačinu, kocháme se výhledem na okolí a pochvalujeme si krásné počasí. Kdepak zima a už vůbec ne sníh. Kde na to ti lidi přišli? My budeme mít nahoře krásně. V tuto chvíli jsme o tom přesvědčení.

Pokračujeme v cestě a o pár kilometrů dál zastavujeme u nějakého malého muzea, kam se jde podívat jen Honza s Matějem. Odtud dál vede naše cesta kolem oceánu, po nekonečně klikatých cestách, kdy objíždíme fjordy, poseté tu a tam domečky pro turisty nebo spíš rybáře. Do Norska se přece jezdí především rybařit. Takový rybářský rekreační dům stojí těsně u pobřeží, některé dokonce z části ve vodě a náleží k němu molo, rybářská loď a veškeré vybavení pro rybolov. Vášniví rybáři sem jezdí na několikadenní pobyty a cenu za tyto "rybářské apartmány" si ani nedovedeme představit.

Cesta po pobřeží se zdá nekonečná, ale krajina kolem nádherná. Projíždíme pár krátkých tunelů a já se snažím vyfotit všechnu tu přírodu kolem. Ve vší té euforii z krásného počasí, okolí a radostným pocitem, že se blížíme cíli, vjíždíme do Nordkapp tunelu o délce 6 870m, s podmořskou hloubkou 212 metrů. Tady naše nadšení už po pár stech metrech opadává. Uhodila na nás taková zima, že nám málem drkotaly zuby a Robert přemýšlel, jestli si nemá zapnout vyhřívání na ručkách. Tunel se zdá nekonečný a já, abych odlehčila situaci, říkám Robertovi:

 

Robert přemýšlel, jestli nezapne vyhřívání? No, já bych se tady nebál nazvat situaci pravým jménem. V tom Nordkapp tunelu byla tak kurevská zima, že jsem nejen zapnul všechno vyhřívání, co šlo, ale hlavně jsem si skrze rampouchy do helmy nadával, že jsem debil a ještě jednou debil, že jsem do takového tunelu vjel jenom v tričku s krátkým rukávem a nějaké pohádky o světle na konci tunelu mě nemohly přivést na jiné myšlenky. Jediné, co mě může těšit je, že to asi nečekal nikdo a tak jsme po výjezdu viděli pár dalších lidí, kteří dělali to samé co my - nadávali a oblíkali si všechno možné, co našli nejen v kufrech, ale i v popelnici u odpočívadla. A tímto momentem všechna ta hrůza začala.

 

Když jsme na sebe navlíkli všechny možné vrstvy, jako termo oblečení, trika, já svetr a podobně, usoudili jsme, že není na co čekat a pojedeme dál. Počasí se horšilo každým kilometrem. Po průjezdu posledním tunelem vjíždíme do malé vesničky, zahalené mlhou, není vidět na krok, zima a prší. Zastavujeme na první benzínce, dát si horké kafe a zhodnotit situaci, která se najednou začala vyvíjet úplně jinak, než jsme si představovali. Na Nordkapp to máme nějakých 25 kilometrů. Po krátké přestávce vyjíždíme a cesta teď už vede do hor. Míjíme pár vesniček a kempů a za neustálého deště, pomalým tepem, stoupáme klikatou cestou vzhůru.

Konečně se před námi v mlze objevilo něco, jako celní brána. Vjezd do areálu a na parkoviště, vstup pro dvě osoby 500 NOK. Parkujeme a pak se vydáváme po malé cestičce k turistickému centru, které tvoří jedna velká budova, v níž najdete obchod, restauraci, expozici, vyhlídkové terasy a kino.

500NOK, to je něco jako 1500,-Kč. Jak se k tomuhle můžu vyjádřit pozitivně? Cestou sem jsme zažili něco, v čem jsem ještě nikdy nejel, viditelnost byla tak 3 metry před sebe, mlha jako kráva, prší a přes zamlžený PinLock v helmě nevidím stejně vůbec nic. Jak jsem tak jel naslepo do kopce, jenom jsem se modlil, aby na cestě něco neleželo, nebyla tam díra, sob nebo cyklista. A pak přijedem k závoře, kterou jsme málem zlomili, protože jsem ji viděl na poslední chvíli a oni po nás chtějí 1500,-Kč za to, že nás pustí si nakoupit suvenýry do obchodu. Tomu říkám prachsprostá zlodějina, ale teď a tady s tím asi nic neudělám. Tak říkám Haně do sluchátek, že nám nezbývá, než to zaplatit a doufám, že v té mlze ten Glóbus aspoň matně uvidíme.

Vcházíme do obchodu s upomínkovými předměty a přemýšlíme, co si tady koupíme na památku. Naší volbou jsou zimní čepice, glóbus a samozřejmě hromada různých nálepek.

Venku přestalo pršet a tak jsme se konečně vydali ke glóbusu. Odsud na něj moc nebylo vidět, protože mlha kryla naprosto všechno, ale proudící davy lidí napovídaly, kudy vede cesta. Došli jsme až na okraj útesu a zasněně se podívali směrem před námi, kde je možné za jasného počasí vidět slunce a oceán a v noci bájnou polární záři. Jsme trošku smutní, že nic z toho neuvidíme. Urazili jsme takový kus cesty s hlavou plnou představ, které se vlivem počasí sesypaly, jako domeček z karet. Ale co, dokázali jsme to a jsme tady. Nad námi majestátně ční obrovský glóbus, jako symbol tohoto výjimečného místa a připomínka všech cestovatelů po Severním ledovém oceánu.

V mlžném prostředí děláme pár fotek, jako připomínku, že jsme tady byli a vracíme se zpátky do centrální budovy. Tady procházíme expozicí o životě v této oblasti a do oka nám padne malé kino, ve kterém se vždy v nějaký čas promítá dokumentární film.  20 minut posezení v kině, u zajímavého dokumentu, bylo jako balzám na duši.

Vycházíme ven a počasí se trošičku umoudřilo. Mlha se roztrhala a sem tam je vidět i kousek dál, než na 10 metrů. Vydáváme se opačným směrem od glóbusu a přicházíme k památníku Děti země, který představuje sedm plastik, vytvořených sedmi dětmi z různých světadílů a symbolizuje přátelství, naději a štěstí. Součástí památníku je také sousoší Matka a dítě.

Tím končila naše návštěva Nordkappu a pomalými kroky, plní dojmů, jsme se vraceli na parkoviště.

Abych nebyl jenom negativní - ano, bylo hnusně, neviděli jsme oceán ani západ a současně východ slunce, ale dojeli jsme až sem. Není přece až tak důležité, jestli svítí slunce, důležité je, že jsme dokázali cestu vymyslet a že jsme byli dostatečně pitomí na to, abychom ji i podnikli a ocitli se až tady, u toho bájného Glóbusu. Byl jsem trochu zklamaný a nadšený zároveň, ale jsem rád, že jsme sem dojeli a budu si ještě dlouho pamatovat, jaké to bylo a co jsme cestou viděli. A pořád se ještě můžu těšit na to, co nás čeká cestou zpátky. Dali jsme to! A koupili jsme si pěkné zimní čepičky, pravděpodobně nejdražší hučky ve střední Evropě.

A abychom si náhodou nemysleli, že se počasí umoudřilo, začalo pršet. Takže opět pláštěnky, návleky…už to známe. Dolů sjíždíme stejnou cestou (jiná tady ani není) a přijíždíme do kempu, který jsme u cesty viděli už cestou nahoru. Dneska si na stan netroufáme. Země je promočená, fouká, prší a je chladno.

Jenže kemp je plný a chatka volná žádná a nám nezbývá, než pokračovat dál, protože víme, že jsme cestou potkali ještě jeden kemp. Když smůla, tak pořádná a i tento kemp je plně obsazený. O žádném dalším nevíme, déšť sílí a voda kolem límce pláštěnky nám začíná protékat na tělo. Robert mění další šátek a já nákrčník. Po nějaké době přijíždíme do malé vesničky a napadá mě zeptat se někde na benzince po nějakém ubytování.

Stavíme na první Shellce a slečna u obsluhy nás posílá do nedalekého hotelu. Nic jiného tady prý nenajdeme. Honza s Matějem se tedy vydávají na průzkum a o pár minut později nám do telefonu sděluje, že pokoj stojí 1 500 NOK (x3), slušná palba. Po zvážení situace a zjištění, že stejně jinou možnost nemáme, jedeme do hotelu.

Vcházíme na přeplněnou recepci a marně hledáme místo, kam odložit mokré rukavice a helmy. Voda z nás kape, jako kdybychom vylezli z rybníku a dychtivě nasáváme teplo místnosti. Jak se později ukázalo, paní recepční byla polka a jako naše bývalá sousedka, se nám snažila vyjít vstříc. Robert k tomu přidal svůj přirozený šarm a tak se z toho nakonec vyklubaly dva dvoulůžkové pokoje, s výhledem na zaparkovanou motorku a cenou 1 200 NOK za oba pokoje i se snídaní.

Ubytujeme se v malém pokoji, rozložíme mokré věci a vytáhneme orosené foťáky a kameru. I okno se z toho zamlžilo, jak se začala odpařovat všechna ta voda. Venku stále prší a my jsme rádi, že jsme našli takové útočiště a nezůstali někde venku ve stanu, postaveném na plovoucí trávě. Pro tentokrát nám to vyšlo.

Já mám rád stan, nemám problém s tím v něm spát, ale tady už jsme měli mokré úplně všechno, všude kolem byly kopce, mlha, proudy vody a sníh, 10 hodin večer a taky jsme toho už měli vážně dost za sebou na jeden deštivý den. Ten hotel byl záchrana, nebýt ho, skoro nevím, co bychom dělali. Bůh Glóbusu tentokrát stál při nás, ale opravdu na poslední chvíli.

Najeto 419 km

Středa 13.7.

Ráno jako malované. Venku se to mračí na všechny strany, ale neprší. To je změna, které je potřeba si vážit. Ne že by nám do rána všechno uschlo, ale někdy stačí alespoň trošku proschnout. Po vydatné snídani v restauraci balíme věci a vydáváme se na zpáteční cestu, tedy teď už směr domů.

Čeká nás trasa podél norských fjordů, směr Tromso a dnešním naším cílem je vesnička Alteidet. A jestli jsme si po ránu pochvalovali počasí, tak teď už je nebe úplně zatažené, fouká a hádejte co…prší. Cesta se klikatí a převážná část vede po pobřeží. Zastavujeme na benzínce, v obchodě, podívat se na místní ceny potravin a dokoupit nějaké drobné zásoby.

Další naší zastávkou je odpočívadlo s krásným výhledem na klikatou silnici, vedoucí kolem pobřeží a městečko Alta. Zima a vlhko nás ale ženou dopředu a nikdo z nás nemá chuť se někde zdržovat. Už je toho deště nějak moc a tak s vidinou, že se ubytujeme někde v suchu, spěcháme dál.

Přijíždíme do kempu v Allteidet, který leží na pobřeží oceánu (jak jinak) a nabízí nám výhled na okolní hory, jejichž vrcholky halí hustá mlha. Kemp je celý podmáčený a vidíme tady jen jeden stan, postavený vyloženě na vodě. Tolik odvahy asi nemáme a proto volíme ubytování v chatce. Cena je 500 NOK a v chatce je kuchyňka, včetně elektrického vařiče, nádobí a základního vybavení, ve vedlejší místnosti dvě poschoďové postele.

Motorku parkujeme v kaluži vedle chatky a přikrýváme ji plachtou. Vybalujeme nejnutnější věci a pochvalujeme si, jak je v chatce teplo a sucho. A jak tak chodíme ven a zase dovnitř, všimne si Robert tepelného zářiče nad dveřmi.

"Tohle fuguje?" Otočí kolečkem a po chvíli začne zářič sálat teplo. Jupííí, tady se dá zatopit! A vedle taky! Nadšeni vidinou tepla, otáčíme kolečka termostatu na maximum a rozkládáme po chatce všechny mokré věci. Konečně nám něco uschne a ráno nebudeme zase rozkládat polomokré věci u Honzy v autě.

V teple chatky se pak Honza pustí do přípravy večeře, Matěj odešel na recepci, chytit lepší signál wifi a my s Robertem studujeme předpověď na další dny. Nevypadá to, že by nás následující dny mělo provázet sluníčko a teplo a vzali bychom zavděk i zamračeným počasím bez deště, ale meteostanice hlásí déšť a počasí venku to jen potvrzuje. S čepicí na hlavě stojím venku na zápraží chatky a sleduju zašedlou hladinu oceánu, potemnělou stíny okolních hor a valících se černých mraků. Jak krásně by tady mohlo být, kdyby se nebe jen trošku vyjasnilo.

Víme, že ráno nás nečeká žádná velká změna, ale i tak usínáme s příjemným pocitem tepla a zázemí. Z venku slyšíme bubnující kapky deště a prohánějící se vítr, ale v tuhle chvíli je nám to jedno. Možná se zítra počasí alespoň na chvíli umoudří a bude o trošku líp.

Najeto 320 km

Čtvrtek 14.7.

Za zvuku dešťových kapek se probouzíme i další den ráno. Oceán se k nám vlivem přílivu trošku přiblížil a jinak se nám naskýtá stejný pohled, jako předchozího dne. Ani se nám nechce ven, ale plán dne je časově neúprosný a tak vyrážíme do Tromso. Honza se tam zná s nějakými lidmi, kteří tady žijí, takže jsme se domluvili, že u nich jednu noc přespíme a budeme tak mít příležitost poptat se, jak se jim v Norsku žije.

Balíme věci, oblékáme pláštěnky a vyrážíme na naši další cestu po pobřeží, s malebnými vesničkami a rybářskými domky kolem.

Ve vodě jsme viděli na některých místech nějaké kruhové mříže nebo sítě. Jak nám později Honza - encykloped vysvětlil, byly to sádky na lososy, do kterých ty rybky prostě zavřou, krmí je tam a pak je vyloví, zabijou a sní. No dobře, tak je to trošku jinak, ale v každém případě, tihle lososi končí někde na talíři.

Projíždíme hory, abychom se ještě víc přiblížili těm černým mrakům, plným vody a přijíždíme k horskému hotelu Gildetun. Silný vítr, který se k dešti přidal, nám strhává kapuce a popohání nás svým směrem. Kolem hlavní budovy stojí pár dřevěných chatek a všude kolem se pohybuje spousta turistů. Dovnitř, do informačního centra, jsme nešli. Stačila nám vyhlídka na okolní hory a oceán, pár fotek pro vzpomínku a raději odsud rychle pryč, než nás ten vichr smete dolů.

Sjíždíme opět dolů k pobřeží, zastavujeme u malého přístavu a chvíli zvažujeme myšlenku, nasednout na trajekt, jedoucí přes úzký záliv do Lyngeidet a zkrátit si tak objízdnou trasu po pobřeží více než o polovinu. Ale protože se počasí trošku vylepšilo, a přestalo pršet, rozhodneme se nakonec pro zachování původního plánu cesty. U horké kávy čekáme na odjezd místního trajektu, mířícího do úžiny mezi hory, po kterých na protější straně stéká nespočet vodopádů. Tam někde pod nimi, vede naše další cesta, po které objedeme všechny tyto zálivy s nespočtem zatáček a kilometrů.

Vjíždíme do Tromso, města ležícího z části na pevnině, z části na ostrově, ponořeného do mlžného oparu a temných mraků. "No jo, to zas toho uvidíme," slyším ve sluchátkách Roberta, který jen tak jedním očkem pohlédl na město, z kterého nebylo téměř nic vidět. Naše záměry, poznat nějaká města a lidi v nich, nám zatím nějak nevycházejí. Buď nemáme kde spát a musíme jet dál nebo prostě prší, není nic vidět a jsme rádi, že se máme kam uchýlit do sucha, takže myšlenka na procházku po městě, za deště a v mokrém oblečení, nás vůbec neláká.

Kousek za městem se potkáváme s Michalem a Jankou, kteří tady žijí. Michal je kamarád Honzy a kdysi dávno bydleli ve stejné vesnici. Janka je ze Slovenska a tak nějak se našli a spolu tady hospodaří.
Někde o pár kilometrů dál, si koupili chatu, ve které dnes budeme spát. Začíná zase drobně pršet a tak je nejvyšší čas, vydat se na cestu.
Cesta – necesta, poté, co jsme sjeli z hlavní, dostali jsme se na nějakou polňačku, vedoucí navíc do kopce, pokrytou blátem a kamením. Déšť tomu ještě dodal speciálně upravený klouzavý povrch. Stojíme pod kopcem a Robert hodnotí situaci: "No tak to jsme v pr… ."

Je mi jasné, že musím z motorky dolů a počkat, jestli se rozhodne na těch krásných, hladkých silničních gumách, zdolat kopec, ležící před námi.

Tohle bylo dobré. Ono nestačí, že už jedeme skoro 14 dní v dešti, oni nás v tom lijáku ještě zavedou do lesa a do bahna. Bezva. Zrovna na tohle jsem se vždycky těšil, rozbít motorku na těch hladkých gumách někde v lese uprostřed zamračeného Norska. A tak s vidinou modrých majáků záchranek a oranžových odtahových služeb jsem tam teda vjel. Co už, jedou tam všichni, přece nezůstanu sám v dešti u hlavní silnice. Doufám, že ta chata bude mít aspoň střechu a nepoteče dovnitř....

Nahoře na rovince, v březovém hájku, stojí chata a za ní ještě jedna, menší. Zvenku nevypadá, že by byla nějak veliká. O to větší je naše překvapení, když do ní vcházíme a vidíme, že uvnitř je jedna velká místnost, s velkým stolem a dalšími malými stolečky kolem oken, kuchyň, pokoj na spaní a ještě obytné podkroví.
Janka s Michalem hned zatopili a pustili se do přípravy večeře. My jsme opět vynosili z auta a z motorky to nejnutnější a rozvěsili všechny mokré věci.

Z krbu se linulo příjemné teplo a my jsme konečně měli chvíli na to, abychom si popovídali s někým místním a dozvěděli se více o zemi, kterou projíždíme. Janka nám vyprávěla o tom, jak procestovala mnoho zemí a nakonec si zvolila tuhle, protože jí připadala nejlepší. Když jsme poslouchali o tom, jak to tady chodí, jací lidé tady žijí a jaké jsou jejich zvyklosti, nemohli jsme nějak pochopit, co vlastně se jim na této zemi líbí. Nám celý ten systém připadal upjatý a sešněrovaný pravidly, které naprosto omezují lidskou svobodu a jednání. Bylo jedno, jestli se bavíme o práci, o bydlení nebo mezilidských vztazích, které tady prakticky neexistují. Každý jede sám na sebe a přísně dodržuje zákony, které jsou správné a jejich dodržování tady každý bere osobně a za každou cenu.

Později jsme se z kuchyňky přesunuli do jídelny a přidal se k nám i obyvatel vedlejší chatky, Dan. K večeři byla ryba a vařené brambory, k tomu čerstvá vařená zelenina. Já jsem dostala místo ryby nějakou pečenou zvěřinu, protože ryby mi fakt nechutnají. Všechno bylo čerstvě připravené a výborné.

Ptali jsme se Michala, k čemu vlastně mají takovou velkou chatu, a bylo nám vysvětleno, že ji pronajímají různým turistickým skupinám, kterým on a Dan, dělají průvodce po horách a okolní přírodou. Lidi k nim prostě přijedou na pár dní, mají tady ubytování, stravu a celodenní turistický program. V této přírodě to musí být zajímavé i náročné zároveň.
Venku je stále světlo a ani nevnímáme, že je téměř půlnoc. Loučíme se s Jankou a s Michalem, kteří se vrací zpět do města a pomalu se ukládáme ke spánku. Byl to dlouhý, ale příjemně zakončený den.

Najeto 355 km.

Pátek 15.7.

Ráno nás čeká stejná zablácená cesta, jako předchozího dne, jen směrem dolů. Robert mistrně zvládl blátivou skluzavku a po hlavní silnici jsme se vraceli zpět do města, kde jsme se chtěli podívat do Polárního muzea Roalda Amundsena.

Projíždíme městem, a protože déšť ustal, konečně vidíme něco málo kolem sebe. Mostem přejíždíme na ostrovní část a hledáme muzeum, které je hned v krajní části města.Muzeum vypadalo z venku maličké a vůbec se nedalo tušit, kolik toho uvnitř ukrývá. Expozice byla rozvržená na dvě patra a vytvářela postupný obraz života v těchto severských končinách v 19. století, a to od způsobu života – bydlení, zajišťování potravy, rukodělné práce, až po lov zvířat a ukázky používaných technických zařízení. Poslední část muzea se nacházela v napodobenině trupu lodi Fram, na které se podnikaly polární výpravy. Měli jsme tak možnost vidět, jak to vypadalo na takové lodi, kde spolu cestovatelé trávili všechen čas.

Muzeum se mi líbilo, konečně jsem viděl všechny ty Amundseny, Nansseny, Heyerdahly, jejich věrné druhy psy, vybavení, lékárničky, zbraně a lodě. Nejvíc mě zaujala past na ledního medvěda i s nákresem - to tak nějak stlučete ze dřeva bednu, na jednu stranu dáte maso, na druhou pušku na medvědy, zatížíte spoušť a jdete dál driftovat.Za pár dní se vrátíte a máte hromadu zmraženého masa na horší časy. Není to geniální? Kam se hrabe Vinetou...

Prohlídka muzea nám zabrala asi hodinu. Vracíme se zpět na parkoviště a vyrážíme do vnitrozemí do městečka Tennevoll. Zatím je to první den, kdy neprší. Je sice pod mrakem, ale sucho a to se hned líp jede. Protože jsme z Tromso vyrazili celkem pozdě, už se nikde zbytečně nezastavujeme. Kousek před cílem míjíme u cesty nějaký kemp, ale Honza nás vede k tomu, který má zadaný v navigaci.

Sjíždíme z hlavní cesty a projíždíme krásným údolím. Vrcholky okolních hor nás obklopují ze všech stran a z velké výšky a jejich srázy jsou protkané vodopády. Nemůžu se vynadívat na tu krásu. Když ale později vjíždíme do vesničky, ta už tak hezky nevypadá. Hlavně to nevypadá, že by v ní byl nějaký kemp. Přijíždíme na pobřeží, kde je jen malá budka a kolem maličké chatky, nevypadající obydleně. Pán na recepci nás informuje, že tady se určitě neubytujeme. Marně hledáme v mapě nějaký jiný kemp. Tady v těch horách prostě nic není. A tak nám nezbývá, než se tím krásným údolím vrátit zase zpátky na hlavní a zkusit kemp, který jsme cestou sem minuli.

Po šesté hodině přijíždíme do krásného kempu na kopci, s výhledem na okolí. Nebe se vyjasnilo, svítí sluníčko a dostali jsme krásnou chatku s ledničkou a vařičem. Kromě základního vybavení v chatce, byla k dispozici i samostatná kuchyň, včetně jídelny a místnosti k posezení s televizí a nedaleko kuchyňky byla malá chatička – sauna.

Po večeři probíráme další plán cesty, která má směřovat na Lofoty do Moskenes. Vzhledem k tomu, že nás neustále provází déšť, začínám pochybovat o tom, jestli je tato cesta opravdu nutná a nebylo by lepší projet jen část Lofot a pak to vzít středem Norska, směr Švédsko. Vyhlídky počasí totiž nejsou nijak příznivé a mám pocit, že už toho deště bylo dost. Na druhou stranu, jak se říká, když už jsme tady, byla by škoda, neprojet to celé. A tak volíme původní plán a ráno vyrážíme na Lofoty.

Chyba! Tohle byla chyba! Ano, já vím, že jsem s tím rozhodnutím souhlasil, ano já vím, že jsem říkal, že když už jsme tady... ale to nic nemění na tom, že to byla chyba!

Najeto 269 km

Sobota 16.7.

Dnes nás čeká cesta kolem fjordů, klikatá a nekonečná, ale zato prý krásná přírodou a celým okolím.

Před devátou vyjíždíme a kousek od kempu nás zaujme cedule, označující polární park. Zajímá nás, co je tam k vidění a uhýbáme z hlavní cesty podle směrovek. Přijíždíme k něčemu, co bych přirovnala naší zoo. Podle informací na tabuli, je zde vstup do oblasti, kde jsou k vidění zvířata, žijící v těchto oblastech. Medvědi, lišky, sobi, losi, vlci, no prostě jako v zoologické zahradě u nás. Areál vypadá hezky a upraveně, v popředí u vstupu jsou malé ohrady a v nich kozy, ale to je asi tak všechno, co z toho můžeme vidět. Otevírají v deset a to bychom tady museli ještě dvě hodiny čekat. Mrzí mě, že to neuvidím, protože tohle by se mi fakt líbilo. Ale když to sečteme, tahle procházka by nám zabrala minimálně tak dvě hodiny a s otvíračkou bychom tady zůstali půl dne. Nezbývá, než tuhle procházku přírodou oželet a jet dál.

Škrábeme se nahoru, prodíráme křovím, kloužeme po mokré trávě, chytáme se kořenů stromů…Jo, Robert věděl, proč nechce jít. Cesta byla celkem namáhavá, ale pohled shora stál za to! Stáli jsme vysoko nad údolím, kolem nás se valila voda a s hukotem se řítila dolů po skalách. Nemohli jsme se vynadívat na tu krásu kolem a jen neradi jsme se vydali na cestu dolů, která byla ještě složitější, než nahoru.

Náhodou, tenhle trajekt jsem vymyslel já! Jednu chvilku totiž přestalo mrholit a já jsem vtipně usoudil, že bychom se mohli projet na lodičce a podívat se na nějaké výhledy po okolí. Bohužel, než jsme se lodičky dočkali, začalo zase pršet. Vzpomínám si, jak při čekání přišla nějaká paní z vedlejšího auta a obhlížela ty nálepky na motorce a kývala hlavou, jakože Furkapass, dobrý.... A já jí ležérně a světácky říkám: "Jasně, byli jsme i v Rakousku." Vzpomínám, jak se paní divně podívala, víc už se mnou nemluvila a šla si sednout za přítelem do jejich auta, toho s tou švýcarskou značkou....

Mrholení se změnilo v déšť a tak spěcháme do kempu v Kabelsvagu. Stan se za posledních pár dní stal zbytečností a jsme rádi, že tady ve všech kempech mají chatky. Tenhle kemp sice vypadá podivně omšele, ale to nám v tuto chvíli bylo úplně jedno. Z chatky za 390 NOK, která už něco zažila, stejně jako pán na recepci, bylo vidět na jednu stranu na oceán, na druhou na nějaké uměle vytvořené jezero, které zřejmě sloužilo ke koupání. Kdo se tady kdy koupe, nám nebylo jasné, protože zatím jsme tady zažili většinou jen zimu a déšť, ale třeba se nějaké pěkné dny najdou.

Chatka je celkem prostorná a tak máme spoustu místa rozvěsit opět mokré věci. Když tak nad tím přemýšlím, od Norska vlastně jen mokneme a sušíme. A to ještě netušíme, že to nejhorší nás teprve čeká.

Před námi je Moskenes, odkud poplujeme lodí do Bodo. Bylo by dobré zjistit, jak ty lodě jezdí a kromě toho je taky nejvyšší čas zjistit, jak jezdí trajekty z Nynashamu ve Švédsku, protože to asi nebude každý den a koupit si lístky. Zjišťujeme časy a počítáme, jak by nám to mohlo vyjít s příjezdem do Moskenes a naloděním. Počítali jsme, že se ještě večer nalodíme a v Bodo budeme kolem desáté večer.

Prošli jsme tedy ještě jednou zítřejší trasu a časy a pak ulehli do teplých postelí. Venku stále prší…

Najeto 310 km

Neděle 17.7.

A prší i ráno, což nám na náladě nepřidalo. Balíme, oblékáme pláštěnky, ještě jednou kontrolujeme předpověď, která stále hlásí 50mm srážek a déšť sílí.
Není vidět vůbec nic, protože okolí je celé zahalené do mlhy a rosí se nám plexi na helmách. U mě by to ještě tak nevadilo, ale Robert, coby řidič, neviděl pořádně na cestu. Jeho pinlock už to prostě nedal.

Že jo?

Pinco? Jo pinlock... Jo to je vám, přátelé, taková zvláštní pověra, něco jako pohádka pro dospělé. Jedna bába povídala, že když si koupíte nějakou lepší přilbu i s pinlockem, nebude se vám plexi mlžit. No a té bábě uvěřila jiná bába a ta to řekla doma svýmu starýmu a ten to, s největší pravděpodobností, rozšířil u nich v hospodě. A zrovna v momentě, kdy tam seděl bratr majitele marketingové agentury vodněkaď z Prahy, viď Máňo, bylo to tak, co? No a ten bratr (jméno se nedochovalo, ale prý to byl asi Huberth nebo tak nějak) tuto báchorku postupně rozšířil mezi lidové masy.

Nevěřte tomu, přátelé, nevěřte. Možná to nějak funguje při vlahém letním deštíku při výletě na Kokořín, ale rozhodně to nefunguje v Norsku, když vám prší 14 dní skoro v kuse, teplota je kolem 5 stupňů a všude je mlha a mokro. Pokud se rozhodnete na takový výlet jet, vemte s sebou někoho, kdo občas něco za jízdy vyfotí, abyste se pak dodatečně mohli na ty fotky podívat. Rozhodně nespoléhejte na to, že s pinlockem něco uvidíte.

Ujeli jsme sotva kousek cesty a Honza zase staví. Nechápeme, co se děje a jsme znechuceni tím, že máme zase sesedat z motorky.

"Tady je Vikingské muzeum," informuje nás Honza. "To musíme vidět!"

Robert stáhne návleky z rukavic a bot, bereme helmy a neochotně se vydáváme do kopečka k muzeu. Nálada je ponurá, jen Honza, který si jede v teplém autě, se raduje. My jeho nadšení nesdílíme, ale po vstupu do haly jsme rádi, že je tady teplo a sucho. Odmítáme návštěvu muzea s tím, že tady na ně počkáme. Dáme si teplé kafe, mají tady wifi a lavičky na sednutí. To dáme. Honza s Matějem jdou tedy do muzea, Robert usedá ke stolečku a já procházím jen tak ze zvědavosti místní obchůdky.

Poseděli jsme si asi hodinku, než si prošli muzeum a mohli se vydat na cestu dál. Vyšli jsme ven a vůbec se nám dál nechtělo. Ale co se dá dělat. Trajekt čeká, tak jedem, ať ho stihneme.

Přiznám se, že tady jsem utrousil i několik sprostých slov. Sotva jsem na sebe nasoukal všechny ty pláštěnky, boty a návleky a rukavice a vyjeli jsme, už jsme stavěli. A ještě u vikingského muzea... Tam fakt nejdu, nemusím být všude a navíc na to mám svůj názor - pochopitelně nemám nic proti Vikingům, jenom se mi tak nějak nelíbí ty okázalé reklamy na Norsko nebo Švédsko, které říkají, ať se přijedeme podívat do země Vikingů. Podle toho, co jsem viděl, jsou tyhle země už na míle vzdálené nějakým Vikingům....

Cesta do Moskenes byla vyloženě trápením. Déšť sílil a kromě toho, že nic nevidíme, foťák se nedá vytáhnout, protože se taky rosí, teče nám kolem helmy voda pod pláštěnku. A aby toho nebylo málo, Honza najednou zastavuje u krajnice s defektem na zadním kole.

Rezerva v kufru, zaskládaná bednami, oblečením a hromadou dalších nepotřebných věcí. Vytahujeme všechno z kufru na zem a hlídáme čas. Jestli nestihneme trajekt, zůstaneme tady v tom děsivém počasí ještě další den. Honza se ale ukázal jako zkušený „kamioňák“ a hned po tom, co jsme vyskládali kufr, nasadil vražedné tempo výměny pneumatiky. Hever, klíč, odšroubovat, shodit kolo, nasadit nové…To byste museli vidět. Uběhlo sotva pár minut a už jsme zase skládali věci do kufru a jedeme!

Lije jako z konve a já už mám mokré rukavice, v botách vodu, oblečení pod pláštěnkou taky nasáklé vodou. Měníme mokré nákrčníky za suché, ale co je platné dát je na mokrá trika. Jak se blížíme k pobřeží, k dešti se přidává vítr a sílí. Tak to nám ještě chybělo. Cestou zastavujeme na krátkou pauzu někde v kopcích na zastávce, abychom nakoukli do mapy, jestli máme správný směr. V malé budce stojí mladá cyklistka s bágly na kole, taky nahlíží do mapy a chvíli odpočívá.

Jo, to si tak zastavíte u cesty, protože jste úplně v prdeli, vyléváte vodu z bot, ždímáte všechno... mám to jmenovat? Kalhoty, bundu, jedno triko, druhé triko, nákrčník, šátek, spodky, rukavice... a vedle vás najednou zastaví sama holka na kole, může jí být tak kolem 18 let, tváří se, že je úplně v pohodě, trochu se napije, odpočine, mrkne do mapy a vyráží do deště dál. Hmm...

Když o půl šesté přijíždíme do přístavu, vidíme kolony aut, čekající na nalodění a za posledními auty je postavená závora.

"Tak a jsme v pytli," pronesu zklamaně, protože je jasné, že trajekt je plný a postavená závora znamená, že další cestující už neberou. Přece jen se nevzdáváme a jdeme se zkusit zeptat, jestli by to fakt nějak nešlo. Šlo, ale jen motorka. Ta by se tam ještě vešla. To by ale znamenalo, že bychom se museli rozdělit a Honza by jel až dalším trajektem. Bylo jasné, že takto to řešit nebudeme a nezbývá nám nic jiného, než počkat na další volný trajekt, který vyplouvá další den, v šest hodin ráno.

Co se dá dělat, kemp je odsud pár metrů nad přístavem, přespíme tam a ráno vyrazíme s předstihem, abychom se na něj dostali.

Vjíždíme do kempu na návrší, kde nás bičují dešťové kapky a vichr. Na recepci se dovídáme zdrcující zprávu, že všechny chatky jsou obsazené. Při pohledu na trávníky zalité vodou a představě, že v tom máme stavět stan a takhle promočení v něm spát se rozhodneme, že zkusíme najít jiný kemp. Cestou sem jsme nějaké viděli, třeba se nám poštěstí a budeme spát zase v suchu. Dnes bychom to fakt potřebovali.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli zpět a hlídáme cedule, označující kemp. Pár jsme jich cestou sem minuli, tak snad se nám poštěstí najít někde ubytování v chatce.

Našli jsme asi čtyři kempy, projeli bezmála tři hodiny po různých cestách a zjistili, že v žádném kempu nemají chatky. Ne že by nebyly volné, ale nebyly tam vůbec. Byly chvíle, kdy jsme stáli v dešti na louce, z posledních sil hledali, jestli tady v okolí ještě je nějaký kemp a podléhali naprosté beznaději. Závěr byl nakonec jasný. Vrátíme se do Moskenes, protože tam jsme aspoň kousek od přístavu a ráno budeme mít větší šanci, dostat se na trajekt.

V Moskenes v kempu jsme postavili stany na louce a poprvé vytáhli teplé spacáky, které jsme vezli v záloze, kdyby bylo moc zima. Zakrýváme motorku, aby do ní nepršelo, a doufáme, že vítr nám neodnese stany.
V kempu byla restaurace, sprchy a kuchyňka. Kuchyňku jsme volili jako útočiště, ale při vstupu jsme zjistili, že je přeplněná dalšími lidmi a není v ní k hnutí. Hlavně se tam někteří roztahovali přes několik stolů a zabírali tak místo ostatním. Tři Němci s miminem zabírali dva stoly a šest židlí, na kterých měli jen tak naházené věci. A do toho, kde se vzala, tu se vzala, přišla ona cyklistka, kterou jsme potkali cestou. Tak šťastně dorazila v tom dešti a vichru. Statečná holka.

Naštěstí se po nějaké době rozvaleči zvedli a my jsme dostali prostor se někam posadit, uvařit si jídlo a teplý čaj. Díváme se z okna na tu slotu venku a vůbec nás netěší představa spaní ve stanu na mokré trávě.
Na chvíli se jdeme ještě podívat do místní restaurace, kde pivo stojí asi 250,-Kč a celkem brzy jdeme do stanů. Byl to náročný den a jsme cestou dost unavení. Navíc ráno vstáváme ve čtyři, abychom stihli všechno sbalit a přejet včas do přístavu. Vidina to, že budeme ráno znovu oblíkat mokré pláštěnky a helmy nasáklé vodou, nás vůbec netěší. Nic s tím ale nevymyslíme. Není šance, aby něco uschlo.

Já jsem říkal, že to byla chyba sem jet. Tento den jsem si opravdu, jak se říká lidově, sáhnul na dno. Asi jsme neměli jezdit pořád sem a tam v tom šíleném lijáku, ale pořád jsem doufal, že budeme mít možnost aspoň trochu uschnout. Neměli. A tak jsme nakonec museli přece jenom v tom ledovém vichru a proudech vody postavit stany a zkusit se z těch promočených hader vysléct v malinké kuchyňce v kempu. Byly tam asi 4 stolky a pár židlí, většinu z nich okupoval nějaký přechytralý mladý Němec, který se choval, jako by mu to tady všechno patřilo. Tolik hraček, nádobí a bordelu pro jedno dítě jsem ještě nikdy neviděl. A že by ho nebo kohokoli jiného napadlo nám aspoň trochu uhnout? Ale kdeže... A tak jsme se vyslíkali vestoje, kolem nás se dělaly kaluže vody a lidi jenom blbě hleděli....

Nakonec jsme se tak nějak převlekli z úplně mokrých do "jenom" vlhkých věcí, roztahovačný skopčák naložil všechen ten bordel na dvoukolák a odjel s ním do přilehlého karavanu a my si mohli uvařit na místním vařiči nějakou tu chemikálii, hlavně když to bylo teplé. My jsme si s Honzou dali ještě pivo v místním baru (myslím, že ty 2 piva stály dohromady 500,- Kč) a s vidinou toho, že za chvíli ve 4 ráno vstáváme, jsme se odebrali do zimních spacáků. Já ještě zvednul plachtu na motorku ze země, protože v tom severním vichru nějak nedržela, smutně jsem se na stroj podíval s tím, že tohle už nemůže přežít a už nikdy nechytne a šel si lehnout. Byla to chyba, říkám to pořád. Tady umřem.

Najeto 214 km