Když jsme před rokem sháněli zahradu, měli jsme na mysli hlavně místo, kde bychom si mohli udělat oheň, opéct špekáček a dát si v klidu pivečko. O nějakých záhonech a vůbec o pěstování nikdo nemluvil, protože by se mu to škaredě vymstilo. Jenže jak už to v životě lidském chodí, člověk míní a ženská mění.

Stromy jsou pryč, mnoho stromů, ale nutno říct, že byly suché. Čerstvé stromy by přece kopal pryč jen barbar, i když... způsoby jsou, slyšel jsem něco o zatloukání měděných hřebíků, prý potom strom umře - ale to naštěstí nebyl náš případ. Jenže se objevil nový problém, se kterým nikdo nepočítal. Po vyrytí stromů i s kořeny zůstaly nepěkné krátery, které by chtěly zasypat. Jenže Ouha! Nemáme čím.

Co kdybychom se taky konečně šli podívat do toho přístavku, co je postavený vedle stodoly? Hmm, opatrně, protože to vypadá, že při větším dupnutí nám to celé spadne na hlavu! Co to tady je? Poklop? Na co proboha poklop? Co tam pod ním asi bude, pomyslím si a pomalu ho zkouším otevřít. No nazdar... My máme sklep!

Tak jsme se po kruté zimě, jakou svět neviděl, konečně vykopali z těch vyhřátých bytů na sídlišti a zajeli se podívat na zahradu. Všechno dobré, jenom, jak se tak rozhlížím, budem tady muset trochu uklidit, tam vidím uschlý strom, tam zase v koutě je nějaká hromada bordelu, tam zase jáma... A kde je vlastně ohniště?

Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?

Trávu už sekat umíme, takže zahrada je uklizená. Teď by to chtělo vymyslet, kde uděláme ohniště, abychom taky konečně dělali to, pro co jsme tu zahradu koupili - opékali špekáčky a pili pivo. Teda obojí hlavně já, protože Hanka skoro nejí a alkohol nepije vůbec. Ale zase ji baví hledět do plamenů a tvářit se přitom tajemně...