Lufťáci na vsi - část 4. První oheň

Autor: Robert
09. červen 2021
Zobrazení: 47

Hoř ohýnku hoř, smrdím jako tchoř.Trávu už sekat umíme, takže zahrada je uklizená. Teď by to chtělo vymyslet, kde uděláme ohniště, abychom taky konečně dělali to, pro co jsme tu zahradu koupili - opékali špekáčky a pili pivo. Teda obojí hlavně já, protože Hanka skoro nejí a alkohol nepije vůbec. Ale zase ji baví hledět do plamenů a tvářit se přitom tajemně...

Aaaaach, nadechl jsem se a spokojeně se rozhlídl po zahradě. Mně se tak líbí, když je čerstvě posečená, je za námi vidět ta práce a vyvolává to ve mně pocit, že jsem mocný stavitel a budovatel. 
„Kupředu levá," zazní mi v hlavě, „kupředu levá, zpátky ni krok!" Šmarjá, mě tu základní školu ještě z hlavy nevyhnali? No tak je teda nejvyšší čas si to z hlavy vypít. U ohně.

Jenomže kde?

„Ty Haničko, poslouchej, na co myslíš, že je ta plechová bečka uprostřed zahrady, co celou dobu obcházíme?"
„To nevím, třeba je v ní poklad."
No jasně, pomyslím si, a nechali nám ho tady na uvítanou, protože byli rádi, že nám to tu prodali za zlomek toho, co původně chtěli.
„Podíváme se?"

Bečka má na sobě kus plechu, beru teda za jeden konec a opatrně ho zvedám. Po tom, co jsem tady tak lehce zaslechl od sousedů, dá se spíš než poklad očekávat dělostřelecký granát. Dívám se pomalu pod plech, granát nevidím, ale zato vidím vosí hnízdo na bečce hned pod poklopem.
„Je tam hnízdo, " říkám pomalu a s klidem, abych Hanku nevyděsil. S tou to ale vůbec nehne.
„Je tam vosí hnízdo," povídám hlasitě. Zase nic.
„Na té bečce je VOSÍ hnízdo!" už skoro křičím.
„Já tě slyším," ozve se konečně Hana, „jenom přemýšlím, co s ním."
Na můj vkus je teda nějaká moc klidná, já jsem třeba vosí hnízdo v životě neviděl a tak mě to trochu vylekalo. Nebylo pravda nějak moc velké, ale ty hmyzí mrchy se v něm hýbaly, viděl jsem ty jejich žluto-černé tělíčka a prdelky, ve kterých skrývají žihadlo, které už leckoho přivedlo na Anesteziologicko-resuscitační oddělení ve stavu blízkém neodkladné smrti, s anafylaktickým šokem, červeného, nafouklého, dusícího se...

„Někde tu máme lampový olej," přeruší tok mých představ, které mě už pomalu uváděly do stavu paniky Hanka.
„No to máme, a co má být?"
„No, že bysme to postříkali olejem a já to zapálím."
No to víš že jo! Tož si blbá? Dyť nás zabijou!
„To je ale zajímavý nápad, Haničko," říkám pomalu a hlavou se mi znovu honí představy o rychlé smrti následkem bodnutí tím škaredým hmyzem. „Můžem to zkusit."
To jsem fakt řekl? To nedopadne dobře.

Donesli jsme lampový olej, otevřu ho a namířím na hnízdo.
„Počkej," říká Hanka a bere do ruky krbovou dlouhou zápalku. Šrktne a sirka se rozhoří.
„Teď!"
Zuřivě stříkám na hnízdo, vosám se to samozřejmě nelíbí, začnou pomalu vylézat a zuřivě se rozhlížet. Několik z nich už dokonce začíná mávat křídly, což ve mně vyvolává stav podobný boji, samozřejmě podle pravidla "Kdo uteče, vyhraje." Ale vydržím to, je tu přece ještě Hanka a ta neumí utíkat tak rychle...

Fúúúúú, oheň, téměř pekelný, sežehl ty malé bodavé svině. Zásah!!!

Hnízdo v mžiku vzplanulo a žádná z vos nestihla vylétnout, všechny se pěkně upekly i se svým domečkem. Brr, to se mi ulevilo... Pomalu pouštím láhev oleje z křečovitě sevřených rukou a z huby vytahuju lžíci, kterou jsem si tam strčil, abych tolik nekřičel, kdyby došlo k nejhoršímu a divoké vosy mě celého zachvátily. Jak jinak, než opět po vzoru statečných amerických vojáků, kteří se, aspoň podle jejich filmové produkce, dokáží operovat téměř na každém kroku za jakýchkoli podmínek a většinou jim stačí lžíce, nůž a láhev whisky.
Tak snad už je to nebezpečí za námi.

No, pochopitelně celý ten vosí nesmysl spadl do bečky, kde byla suchá tráva nebo co a tak se nám to v bečce ještě všechno pěkně vznítilo a my museli chvíli počkat, než plameny dohoří. Teprve potom jsme se mohli podívat, co vlastně pod tou bečkou je.

Nic.

I když, počkej, ta tráva je tu nějaká divná... Zkusím ji rozhrabat, no nejlíp rukama, ať mám ten granát, jak se říká, "z první ruky". Je to něco pevného, bože, opatrně, fakt to může být cokoliv, nemusí to být zrovna granát, ale asi by mě nepotěšila ani zapomenutá past na medvědy nebo tak něco. Hrabu, hrabu a najednou cvak! a ruka v řiti.
Ale ne, cvak se naštěstí nekonal, zato se objevila cihla, jedna, druhá, třetí, vypadá to, že jsou nastojato, že bychom tu fakt něco našli? Hrabu dál, cihel je víc a vypadá to, že jsou do kruhu.

Asi jsme našli ohniště.

„No ty vole," vyhrknu překvapeně, „on tu strýc asi taky dělal oheň."
„Vida ho, lišáka," směje se Hanka a nese motyku. „Tak to vykopem a máme hotovo."

Jak řekla, tak se taky stalo a během několika minut se před námi objevilo krásné cihlové ohniště. Jenže, co budeme pálit?
„Olámem ty ovocné stromy kolem," říkám opatrně a očekávám hrůzu.
„No, některé vypadají trochu suché, ale na tom teď oheň neuděláme, " překvapí mě pragmaticky Hana.
„Tak co kdybychom se šli podívat do stodoly, když už je naše?" říkám a myslím na to, že v nejhorším teda olámem stodolu, jako Jeníček s Mařenkou v té pohádce O perníkové chaloupce. Prostě chytnem prkno, pořádně s ním trhnem a máme na oheň, pojď Mařenko, pojď ke stodole, tady, chyť to prkno a trhni, přesně tady, vedle těch dřevěných dveří, pojď...

„Já mám od těch dveří klíče," povídá Mařenka, jakoby se nechumelilo. "Takže Jeníčku otevřem tady tento zámek a podíváme se, co nám tam po strýcovi zůstalo."
Co by tam tak mohlo zůstat, akorát bordel, myši a další hromada vosích hnízd s těmi prdelkami se žihadly, pomyslím si a odemykám zámek.
„Sakra, jde to blbě, asi to nějak zarezlo."
„Jenom se snaž, milý Jeníčku," dělá si ze mě ta Mařena srandu, když tu náhle cvak, a hle, tu kdos u stodoly, dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba!

Před námi se objevila dřevárka po strop plná dřeva.

Tak to jsem teda nečekal. Zalapal jsem po dechu a silně zavrávoral, vzpomínaje na to, kolikrát jsme v různých kempech za dřevo na oheň platili nehorázné sumy. O dřevu tady na zahradě nikdo nemluvil, dokonce i sousedi říkali, že strýc odvezl několik plných vleček dřeva pryč, ale asi ho už neodvezl všechno. Můžem si jen myslet, že byl třeba tak hodný a nechal nám něco do začátku...

Nic nám už teda nebránilo nabrat plnou náruč klestí a dokonce i nařezaných větví, naskládat je do nově nalezeného ohniště, zapálit ekologickou papírovou tašku z Billy a rozdělat oheň. Vždyť to je přece ten důvod, proč jsme si zahradu koupili, abychom mohli opékat špekáčky a pít pivo.
Teda hlavně já, Hanka nepije...

A to se nám teď konečně podařilo. Na zdraví!