Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 3. - švýcarsko

Autor: Hana
17. listopad 2015
Zobrazení: 3536

Středa 8.7.

Spalo se dobře, to jo. Ale ráno jsme vstávali opět do horkého dne. Trošku jsme posnídali, sbalili věci a opustili kemp s myšlenkou, že dnes už to švýcarsko konečně uvidíme.

Trasa: Verbania - Brig - Furka Pass - Andermatt - Glarus - Walensee

Projíždíme hornatou krajinou a kousek před námi už se tyčí švýcarské alpy. Přijíždíme k hranicím a protože nevíme, jestli po nás nebudou chtít doklady, chystáme pro jistotu pasy. Stojí tady dva chlapíci, zkoumavě se dívají a ukazují všem projíždějícím, aby pokračovali v cestě. Tak zase žádná kontrola. A tak jsme si dělali naděje, že třeba alespoň na jedné hranici se bude něco dít, když nejsou v Schengenu.

Zastavujeme u první benzínky, abych se zeptala na nálepku. V Itálii to bylo beznadějné, všichni při dotazu na nálepku jen kroutili hlavou. Třeba pořídím tady. Ptám se paní u pokladny a ta ochotně sahá do police a vytahuje hned dvě různé velikosti. Neuvěřitelné! Nadšeně kupuju od každé tři kousky. Jednou se budou hodit.

švýcarská krajinkaPokračujeme v cestě a nestačíme se divit té náhle změně prostředí. První odpočívadlo, které míjíme, nás láká svým výhledem. Kolem nás se rozprostírají obrovské zelené pastviny, na kterých se pasou ovce, v údolí pod námi stojí kostelík, v dálce za ním pár malých domečků, ležících pod úpatím hor. Všechno je nezvykle čisté, upravené, jako ze žurnálu.

Cesta nás vede dál a dostáváme se na nějakou složitou křižovatku, kterou křižuje dálnice.
"Doleva nebo doprava?" Slyším ve sluchátkách.

Sakra! Pátrám po cedulích, ale odbočky se blíží, nestíhám. Odbočujeme a po pár metrech se blížíme k tunelu. V tu chvíli už víme, že jsme špatně. A co čert nechtěl, cedule u tunelu ukazuje délku 16km! To prostě nemůže být tunel, jako každý jiný. Třeba 2km. Vjíždíme do toho pekla, kde je ještě větší horko, než venku. Netrpělivě projíždíme a čekáme na světlo na konci tunelu. Tedy, ne že by jsme čekali nějaký nevšední zážitek, jen jsme chtěli rychle ven. Jaké bylo naše překvapení, když jsme konečně vyjeli a zjistili, že jsme zpátky v Itálii. Z návěstí silnice na nás zase koukají italské nápisy. Tak to se trošku nepovedlo. Najíždíme zpět, v opačném směru a vracíme se na tu zamotanou křižovatku. Tentokrát trefa. Nabrali jsme správný směr a už si to frčíme do hor, směr Furka Pass.

Most mezi stromyCesta vedla do kopců a začalo se ochlazovat. Bezva, konečně není vedro. Cesta stoupá a stoupá, ocitáme se opravdu v horách. Teplota poklesla už o dost a na vrcholcích hor je vidět sníh. Mezi skalami vede uzounká klikatá cestička. Dívám se nad sebe do kopců, kde cesta klikatě pokračuje až na vrcholky hor a ztrácí se někde v mlžném oparu. Auta, která po ní jedou, odsud vypadají jako malé hračky. Po nějaké době se i my ocitáme těsně pod vrcholkem jedné z hor a zastavujeme u informačního centra. Kolem nás zbytky sněhu, kterým protékají horské potůčky. Do toho všeho svítí sluníčko, sníh a voda se v něm třpytí, údolí, ze kterého jsme přijeli, leží hluboko pod námi.
Nadmořská výška 2 429m

Jo tohleto byla nádhera. švýcarské kopečky, louky, pole a hlavně konečně! Konečně přestalo být takové vedro. Jízda na motorce se opět stala radostí a potěšením, splnilo se to, na co jsem se tak dlouho těšil - bude mi zima. A tak jsem si užíval těch kopců a zatáček co to šlo. A taky tu pěkně foukal ledový vítr, začal jsem tomu průsmyku pracovně přezdívat Fukááár Pass.

Vcházíme do obchůdku a pátráme… po nálepkách přece. A že jich tady mají. Vybrali jsme pár, které se nám líbily nejvíc a s hřejivým pocitem vyšli zase ven, na chladný vzduch. Ještě jeden pohled na tu krásu kolem a vyrážíme dál.

Vjíždíme do mlhyCesta se klikatí ještě výš a vjíždíme do husté mlhy. Nebo už to byly mraky? V tu chvíli to bylo asi jedno, protože nebylo vidět nic. Cesta asi na 20 metrů a jinak všude bílo, zima, sníh. Tak tomu říkám změna teplot. V průběhu jednoho dne přejet z toho vedra sem, to nám dalo zabrat. Konečně se hora lomí a cesta se začíná svažovat dolů. Mraky se trošku rozestoupily a už je něco i vidět. Celkem děsivé bylo zjištění, že jedeme kolem obrovského srázu, od kterého nás dělí jen svodidla. Všechno pod námi je miniaturní. Železniční stanice, přehrada, domky, cesty, všechno to vypadá jako z nějaké stavebnice nebo plánku.

Horské tunelyCesta se klikatí dolů a některé skalní převisy jsou na průjezd upraveny zvláštním tunelem, který je z jedné boční strany otevřený do údolí. Kousek před jedním takovým tunelem zůstáváme stát. Ne že by jsme chtěli zastavit uprostřed hor na úzké cestě, ale něco se před námi děje. Před námi stojí dalších pět aut a u vjezdu do tunelu svítí červená. Oprava tunelu? Jednosměrný provoz? Vypadá to tak. Ale pak z tunelu vyběhne nějaký chlapík, mává rukama a ukazuje, že všichni musí couvnout. No jo, ale kam? Kolona před námi, kolona za námi. A pak jsme pochopili. Do tunelu vjel, zřejmě na červenou, kamion. Někde uvnitř se potkal s těmi, co jeli nahoru. Vyhnout se kvůli opravě nemohli a tak musel couvat ven. Na konec se vše nějak zdárně podařilo a mohli jsme pokračovat.

O kousek níž už cestu lemovaly louky a pastviny a na nich pasoucí se stáda dobytka. Zvonečky jim cinkají na krku a obratně se pohybují po strmém svahu. Na zdejší podmínky jsou očividně zvyklí.

Parkoviště v kempu MurgKonečně sjíždíme do údolí. Čas pokročil a je potřeba najít ubytování. Původně jsme měli dojet do Bludenz, ale bylo jasné, že tam nedojedem. Ale tentokrát opravdu. Blížíme se k jezeru Walensee a hledáme na navigaci nějaký kemp. Na druhý pokus jsme našli kemp Murg. Zaplatili jsme pobyt na jednu noc a vzhledem k obsazenosti a náš krátkodobý pobyt nám bylo dovoleno postavit stan za hranicí běžné stanovací plochy. Tento prostor zřejmě sloužil k odpočinkovým aktivitám a pobíhání řvoucích dětiček, ale protože byl večer a ráno zase odjíždíme, nikomu tady nebudeme vadit.

Tedy, to jsme si mysleli do doby, než jsme začali stavět stan. Pán, sedící s knížkou v křesle u svého stanu, postaveného tam, kam všechny stany patří, mě chvíli po očku pozorovat a pak mě zdvořile upozornil, že tam se stany stavět nesmí a dál pokračoval v četbě. A já ve stavění stanu. Pak začal nervózně poposedávat a něco drmolit, ale to už přicházela slečna z recepce, aby ho ujistila, že to máme povoleno. Nebyl s tím spokojen, protože jsme mu očividně zavazeli ve výhledu, ale nemohl s tím nic dělat.

Jezero se táhlo jako dlouhá nudle od malé vesničky, až po malé městečko. Z jedné strany ho obklopovaly skály a pár domečků, rozesetých vysoko po stráních. Voda měla klasickou horskou barvu s nádechem tyrkysové. Tohle byla asi první voda na naší cestě, kde jsme se nekoupali. Než jsme vybalili věci, byl už večer a nebylo ani nijak moc teplo. Konečně se ochladilo.

Ano, konečně se ochladilo. Tohle byl vážně nezvyk, ta zima. Oblekl jsem si dokonce i mikinu! A taky jsme vytáhli spacáky, myslím, že to bylo na téhle cestě teprve podruhé. úžasné, všude kolem studené hory, jezero, rosa, mlha a zima. Dostal jsem konečně chuť na pivo, které se v tom vedru v Itálii nedalo pít a tak jsem si zašel v kempu do stánku na pár lahváčů. Měli jich tam dost a tak abych tam nemusel chodit pořád dokola, říkám, že si jich vezmu rovnou 5. "Ok," nehne obsluha brvou, "five beers, 25 euros." Ani já jsem nehnul brvou, jenom se mi znatelně podlomily kolena.

V kempu byla restaurace, sprchy s teplou vodou v ceně ubytování, kuchyňka a společenská místnost. Po večeři jsme chvilku poseděli na lavičkách restaurace, aby jsme spočítali ujeté kilometry. Pohráváme si s myšlenkou, že zítra pojedeme na jeden zátah až na Lipno. Je to přece jen daleko, ale už by jsme nemuseli spát někde na půl cesty domů. Teoreticky, zvládnout by se to dalo. Ale uvidíme. Čeká nás totiž ještě návštěva Lichtenštejnského království.

Najeto 402km