Naše přepravní bárka připlouvá do Janova kolem páté odpolední. Opouštíme přístav a zastavujeme na prvním možném místě, aby jsme urovnali věci na motorce a zadali do navigace kemp. Vyrážíme do ruchu velkoměsta. Původně jsme měli jet asi 10 kilometrů po pobřeží až do kempu, ale navigace se opět rozhodla, že středem města to bude zajímavější. A bylo. Všude spousty aut, skútrů, lidí, ucpané silnice i chodníky.

Pondělí 6.7.

I tady jezdí na skútru snad úplně každý. Od prodavače zeleniny v otrhaném pracovním oblečení, až po uhlazené byznysmeny v obleku, lakýrkách, s elegantní aktovkou na klíně nebo na zádech. Jo, lidi jsou tady jiní. Očividně neřeší svou image do detailů a je pro ně důležitější praktická stránka. Dovede si u nás představit obchodníka, jedoucího na schůzku na skútru? Já tedy ne. Ta ostuda, ta hanba, jak bych vypadal, co si o mně kdo pomyslí... Asi tak nějak.

Pomalinku se posouváme v koloně, která nikde nekončí. Trošku nám to připomíná naši cestu z Palerma do kempu. Asi po půl hodině se konečně dostáváme k odbočce na pobřeží. Projíždíme kolem skalnatých útesů, na kterých jsou vytvořeny malinké pláže. Už chápu, proč jsem nemohla na pobřeží najít žádný kemp. Moře lemují hornaté výběžky a jen tu a tam se naskytne možnost dostat se na nějaký plácek k vodě. Samozřejmě, každý takový prostor je využit do maxima. Jinak řečeno - hlava na hlavě.

Pominu-li přelidněnost Janova, nemůžu vynechat fakt, že pobřeží působí přímo idylicky. Slunce, zářící nad mořem svítí na hornaté pobřeží, poseté domky, vilkami a hotely. Cesta se stáčí do kopců a pobřeží zůstává hluboko pod námi. Nechce se ani věřit, že tady bude nějaký kemp. Ale světe div se, byl tam. Campeggio Genova Est - kemp v kopci, uprostřed listnatého lesa, kolem dokola nic. Člověk by řekl, že tady bude chladněji. Ale vzduch by se dal krájet. Dusno a parno. Našli jsme místečko na malé přírodní terásce, postavili vnitřek stanu, oprali pár věcí, které stejně neměly šanci uschnout a šli se podívat po okolí. Sprchy, umývárna, restaurace s připojením na wifi. Základní vybavení, které naprosto stačí. Restaurace venku plně obsazená a ještě kolem deváté večer ji míjeli příchozí od moře. Ti lidi fakt jdou takovou štreku, aby se okoupal v moři. Že se jim chce. Dáváme si pizzu a pátráme v mapě, kudy zítra pojedeme dál. Když to dobře půjde, měli by jsme dojet na hranici Itálie a švýcarska.

Toto byl fakt dobrý kemp - jak jsme jeli pořád nahoru kamsi do kopců, skoro jsem Haně přestával věřit, že vůbec nějaký kemp najdeme. Nedovedl jsem si to představit. A najednou šup - v tom největším kopci malá recepce, brána a prý kemp. Dvakrát jsem se u té budky ptal, kdeže to jako je a dvakrát mi paní ukázala směrem dál do kopce. Kroutím hlavou, ale nasedám a trápím spojku. A ono to jde, pořád dál a dál do kopce... Ke stanu se člověk drápal od motorky po čtyřech, ještě že ho šlo aspoň postavit na relativní rovině, v jakémsi zářezu do svahu. V noci o jedno "patro" nad námi byla veselá zábava a opilá německá mládež vypadala tak, že jsem celou dobu čekal, kdy se k nám začnou dolů kutálet...

Ráno nás opět budí paprsky horkého slunce, které se prodírají mezi stromy. Vstávat a jedem. Dnes necháme za sebou Itálii a podíváme se do jiné země. Balíme se a vyrážíme. Sjíždíme z kempu do údolí a znovu projíždíme pobřežím Janova. Původně jsme měli jet rovně do Francie, ale vzhledem k neutěšené situaci s uprchlíky, kdy se na nás valí informace o neprůjezdnosti hraničního přechodu Ventimiglia, nabíráme směr na sever, do švýcarska.

Najeto nic moc, asi 15km.

úterý 7.7.

Trasa: Janov - Alessandria - Lago Maggiore

Najíždíme na dálnici a uháníme do kopců, necháváme za sebou městský ruch a ocitáme se v hornaté krajině. Cesta ubíhá, benzín ubývá, měli by jsme natankovat. No jo, ale kde. Už jsme ujeli hezkých pár kilometrů a benzínka nikde. Konečně se nějaká objevila, ale je zavřená a cedule hlásí, že nejbližší benzínka na naší trase je asi 80 km. Tak teď to asi začne být zajímavé. Palivoměr ukazuje jednu čárku. Lehce úspornou jízdou jsme k ní přece jen dojeli. Hned vedle je odpočívadlo, na chvíli zastavíme u akátového stromu, napijeme se, dáme cigárko…Najednou se na nás z akátu sneslo doslova mračno nějakých mušek. Co mušek. Komáři to byli! A kousali jako zběsilí! Rychle jsme posbírali všechny věci a uháněli pryč. Tady dlouho nepobudem. Bude lepší, pokračovat dál. A tak s klidem v duši, že máme plnou nádrž a pár kousanci od komárů, kteří nám nalezli úplně všude, vyrážíme dál.

Kolem třetí odpolední sjíždíme z hor k pobřeží, které je obklopené spoustou kempů. Lago Maggiore je známé jezero, ležící na hranici Itálie a švýcarska. V podstatě tři čtvrtiny patří Itálii a čtvrtina švýcarsku. My jsme pro tentokrát ještě zastavili na Italské straně, v kempu Holiday.

Je tady stejné dusno, jako předchozí den v Janově. Vzduch, jako by se ani nehnul. Hledáme místo pro stan a spěcháme se okoupat a smýt pot po horkém dni. Jezero se táhne daleko do dáli a před námi jsou v dálce vidět švýcarské alpy. Po písečné pláži se hrneme k vodě. Nečekali jsme žádné velké ochlazení, protože zatím každá voda byla teplá. Tahle byla teplá, ale navíc v ní plavala spousta rostlin a nějakých chaluh… No fuj! Překonám v sobě pocit odporu a jdu si na chvíli zaplavat. Ale ty rostliny, jak se otírají o tělo, to je fakt nechutné. To nemusím.

Tady to byla další zastávka, kdy už jsem opravdu, ale opravdu mlel z posledního. Na té vodě pro mě nebyly ani tak hrozné ty chaluhy nebo co, jak spíš to, že byla teplá, skoro až vařící. Doufal jsem, že se ochladím, ale místo toho jsem jenom utrpěl popáleniny a vynořil se uprostřed spařených kačen, které už z toho taky málem plavaly břichem vzhůru. Prostě tohle už není radost z cestování na motorce, to je opruz a trápení, v takovém počasí na jih už nikdy jet nechci. Nebyly všechny dny takové, ale tento byl obzvlášť vypečený...

Znechuceně si sedám na břeh a sleduju ty početné rodinky s dětmi, které tady tráví dovolenou, a nechápu, jak někdo u takové vody může trávit volný čas. Asi bude lepší, jít se podívat po kempu. Bereme foťák a vydáváme se na průzkum. Celkem luxusní restaurace s verandou, toalety, koutek pro tříděný odpad, obchůdek s klimatizací. Jo, ten přišel vhod. Dusno bylo nesnesitelné a pot po nás tekl proudem. Takže vejít do něj, bylo jako balzám. Dalo se tady koupit jídlo, nějaké základní potřeby z drogerie a nějaké drobnosti, jako plavací kola a podobně. S nakoupeným pečivem jsme se přes pláž vraceli zpátky. Na chvíli jsme si ještě sedli k vodě, vytáhli nějakou housku… a najednou se před námi objevila kačena. Robert odlomil kousek housky a hodil jí ho. Dychtivě jej slupla a čekala na další. Po chvíli se objevila druhá, třetí…

Po večeři jsme si zašli ještě na chvíli k vodě. Pořád bylo dusno a nebe se zatáhlo. Že by zapršelo? Objevily se první blesky a obloha nad horama hodně potemněla a pak začala rudnout. Dívali jsme se na ten přírodní úkaz a pochvalovali si, že se trošku ochladilo. Možná přece jen zaprší. To co následovalo, se nedá nazvat deštěm, ani bouřkou. Během pár vteřin se přihnala obrovská vichřice, která brala sebou všechno, co jí stálo v cestě. Rychle jsme přeběhli ke stanu a začali hledat kolíky a něco, čím je zatlouct. Plachtu na motorku, poschovávat věci… Nebe nad námi vypadalo děsivě. Robert bušil střenkou nože do kolíků a já jsem schovávala všechno, co by mohlo uletět. Francouz, parkující vedle nás v tom chaosu přiběhl s kladivem a podává ho Robertovi, aby mohl rychleji zakolíkovat stan. Všichni pobíhali po kempu a snažili se zachránit, co se dá.

Jo, tohle bylo dobré. Já jsem ty mraky viděl, za zády jsme měli jakousi horu a nad ní se to honilo už nějakou chvíli. Doufal jsem, že třeba zaprší a bude líp a ono taky zapršelo. Nejdřív takový vlahý deštík, ten ani neorosil chodníky, ale potom začaly ty mraky tak krásně červenat, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Taková pěkná barva... No a pak to přišlo, náhle, jako podzim do Krušnohoří. Fučák jak hovado, přívalový déšť a nakonec ty kroupy. Honem dát motorku na boční stojan a přehodit aspoň trochu plachtu! Pozavírat kufry, pobrat věci, co byly volně ložené a dát je do stanu! Stan! Odlítá nám stan! Au, moje hlava!

Odvezl jsem si poučku, kterou už se odteď budu řídit: "Když jsou mraky červené, je nejvyšší čas zajistit věci."

Středa 8.7.

Spalo se dobře, to jo. Ale ráno jsme vstávali opět do horkého dne. Trošku jsme posnídali, sbalili věci a opustili kemp s myšlenkou, že dnes už to švýcarsko konečně uvidíme.

Trasa: Verbania - Brig - Furka Pass - Andermatt - Glarus - Walensee

Projíždíme hornatou krajinou a kousek před námi už se tyčí švýcarské alpy. Přijíždíme k hranicím a protože nevíme, jestli po nás nebudou chtít doklady, chystáme pro jistotu pasy. Stojí tady dva chlapíci, zkoumavě se dívají a ukazují všem projíždějícím, aby pokračovali v cestě. Tak zase žádná kontrola. A tak jsme si dělali naděje, že třeba alespoň na jedné hranici se bude něco dít, když nejsou v Schengenu.

Zastavujeme u první benzínky, abych se zeptala na nálepku. V Itálii to bylo beznadějné, všichni při dotazu na nálepku jen kroutili hlavou. Třeba pořídím tady. Ptám se paní u pokladny a ta ochotně sahá do police a vytahuje hned dvě různé velikosti. Neuvěřitelné! Nadšeně kupuju od každé tři kousky. Jednou se budou hodit.

Pokračujeme v cestě a nestačíme se divit té náhle změně prostředí. První odpočívadlo, které míjíme, nás láká svým výhledem. Kolem nás se rozprostírají obrovské zelené pastviny, na kterých se pasou ovce, v údolí pod námi stojí kostelík, v dálce za ním pár malých domečků, ležících pod úpatím hor. Všechno je nezvykle čisté, upravené, jako ze žurnálu.

Sakra! Pátrám po cedulích, ale odbočky se blíží, nestíhám. Odbočujeme a po pár metrech se blížíme k tunelu. V tu chvíli už víme, že jsme špatně. A co čert nechtěl, cedule u tunelu ukazuje délku 16km! To prostě nemůže být tunel, jako každý jiný. Třeba 2km. Vjíždíme do toho pekla, kde je ještě větší horko, než venku. Netrpělivě projíždíme a čekáme na světlo na konci tunelu. Tedy, ne že by jsme čekali nějaký nevšední zážitek, jen jsme chtěli rychle ven. Jaké bylo naše překvapení, když jsme konečně vyjeli a zjistili, že jsme zpátky v Itálii. Z návěstí silnice na nás zase koukají italské nápisy. Tak to se trošku nepovedlo. Najíždíme zpět, v opačném směru a vracíme se na tu zamotanou křižovatku. Tentokrát trefa. Nabrali jsme správný směr a už si to frčíme do hor, směr Furka Pass.

Cesta vedla do kopců a začalo se ochlazovat. Bezva, konečně není vedro. Cesta stoupá a stoupá, ocitáme se opravdu v horách. Teplota poklesla už o dost a na vrcholcích hor je vidět sníh. Mezi skalami vede uzounká klikatá cestička. Dívám se nad sebe do kopců, kde cesta klikatě pokračuje až na vrcholky hor a ztrácí se někde v mlžném oparu. Auta, která po ní jedou, odsud vypadají jako malé hračky. Po nějaké době se i my ocitáme těsně pod vrcholkem jedné z hor a zastavujeme u informačního centra. Kolem nás zbytky sněhu, kterým protékají horské potůčky. Do toho všeho svítí sluníčko, sníh a voda se v něm třpytí, údolí, ze kterého jsme přijeli, leží hluboko pod námi.
Nadmořská výška 2 429m

Jo tohleto byla nádhera. švýcarské kopečky, louky, pole a hlavně konečně! Konečně přestalo být takové vedro. Jízda na motorce se opět stala radostí a potěšením, splnilo se to, na co jsem se tak dlouho těšil - bude mi zima. A tak jsem si užíval těch kopců a zatáček co to šlo. A taky tu pěkně foukal ledový vítr, začal jsem tomu průsmyku pracovně přezdívat Fukááár Pass.

Vcházíme do obchůdku a pátráme… po nálepkách přece. A že jich tady mají. Vybrali jsme pár, které se nám líbily nejvíc a s hřejivým pocitem vyšli zase ven, na chladný vzduch. Ještě jeden pohled na tu krásu kolem a vyrážíme dál.

Cesta se klikatí ještě výš a vjíždíme do husté mlhy. Nebo už to byly mraky? V tu chvíli to bylo asi jedno, protože nebylo vidět nic. Cesta asi na 20 metrů a jinak všude bílo, zima, sníh. Tak tomu říkám změna teplot. V průběhu jednoho dne přejet z toho vedra sem, to nám dalo zabrat. Konečně se hora lomí a cesta se začíná svažovat dolů. Mraky se trošku rozestoupily a už je něco i vidět. Celkem děsivé bylo zjištění, že jedeme kolem obrovského srázu, od kterého nás dělí jen svodidla. Všechno pod námi je miniaturní. Železniční stanice, přehrada, domky, cesty, všechno to vypadá jako z nějaké stavebnice nebo plánku.

Cesta se klikatí dolů a některé skalní převisy jsou na průjezd upraveny zvláštním tunelem, který je z jedné boční strany otevřený do údolí. Kousek před jedním takovým tunelem zůstáváme stát. Ne že by jsme chtěli zastavit uprostřed hor na úzké cestě, ale něco se před námi děje. Před námi stojí dalších pět aut a u vjezdu do tunelu svítí červená. Oprava tunelu? Jednosměrný provoz? Vypadá to tak. Ale pak z tunelu vyběhne nějaký chlapík, mává rukama a ukazuje, že všichni musí couvnout. No jo, ale kam? Kolona před námi, kolona za námi. A pak jsme pochopili. Do tunelu vjel, zřejmě na červenou, kamion. Někde uvnitř se potkal s těmi, co jeli nahoru. Vyhnout se kvůli opravě nemohli a tak musel couvat ven. Na konec se vše nějak zdárně podařilo a mohli jsme pokračovat.

O kousek níž už cestu lemovaly louky a pastviny a na nich pasoucí se stáda dobytka. Zvonečky jim cinkají na krku a obratně se pohybují po strmém svahu. Na zdejší podmínky jsou očividně zvyklí.

Konečně sjíždíme do údolí. Čas pokročil a je potřeba najít ubytování. Původně jsme měli dojet do Bludenz, ale bylo jasné, že tam nedojedem. Ale tentokrát opravdu. Blížíme se k jezeru Walensee a hledáme na navigaci nějaký kemp. Na druhý pokus jsme našli kemp Murg. Zaplatili jsme pobyt na jednu noc a vzhledem k obsazenosti a náš krátkodobý pobyt nám bylo dovoleno postavit stan za hranicí běžné stanovací plochy. Tento prostor zřejmě sloužil k odpočinkovým aktivitám a pobíhání řvoucích dětiček, ale protože byl večer a ráno zase odjíždíme, nikomu tady nebudeme vadit.

Tedy, to jsme si mysleli do doby, než jsme začali stavět stan. Pán, sedící s knížkou v křesle u svého stanu, postaveného tam, kam všechny stany patří, mě chvíli po očku pozorovat a pak mě zdvořile upozornil, že tam se stany stavět nesmí a dál pokračoval v četbě. A já ve stavění stanu. Pak začal nervózně poposedávat a něco drmolit, ale to už přicházela slečna z recepce, aby ho ujistila, že to máme povoleno. Nebyl s tím spokojen, protože jsme mu očividně zavazeli ve výhledu, ale nemohl s tím nic dělat.

Jezero se táhlo jako dlouhá nudle od malé vesničky, až po malé městečko. Z jedné strany ho obklopovaly skály a pár domečků, rozesetých vysoko po stráních. Voda měla klasickou horskou barvu s nádechem tyrkysové. Tohle byla asi první voda na naší cestě, kde jsme se nekoupali. Než jsme vybalili věci, byl už večer a nebylo ani nijak moc teplo. Konečně se ochladilo.

Ano, konečně se ochladilo. Tohle byl vážně nezvyk, ta zima. Oblekl jsem si dokonce i mikinu! A taky jsme vytáhli spacáky, myslím, že to bylo na téhle cestě teprve podruhé. úžasné, všude kolem studené hory, jezero, rosa, mlha a zima. Dostal jsem konečně chuť na pivo, které se v tom vedru v Itálii nedalo pít a tak jsem si zašel v kempu do stánku na pár lahváčů. Měli jich tam dost a tak abych tam nemusel chodit pořád dokola, říkám, že si jich vezmu rovnou 5. "Ok," nehne obsluha brvou, "five beers, 25 euros." Ani já jsem nehnul brvou, jenom se mi znatelně podlomily kolena.

V kempu byla restaurace, sprchy s teplou vodou v ceně ubytování, kuchyňka a společenská místnost. Po večeři jsme chvilku poseděli na lavičkách restaurace, aby jsme spočítali ujeté kilometry. Pohráváme si s myšlenkou, že zítra pojedeme na jeden zátah až na Lipno. Je to přece jen daleko, ale už by jsme nemuseli spát někde na půl cesty domů. Teoreticky, zvládnout by se to dalo. Ale uvidíme. Čeká nás totiž ještě návštěva Lichtenštejnského království.

Najeto 402km

• Kopečky Kopečky
• Údolíčka Údolíčka
• Klikaté cestičky Klikaté cestičky
• Vrcholek FurkaPass Vrcholek FurkaPass
• Průsmyk na dlani Průsmyk na dlani
• Spokojený sběratel Spokojený sběratel
• Kam jedem? Kam jedem?
• Kemp Murg Kemp Murg
• Voda, kopce, zima Voda, kopce, zima
• Stanová osada Stanová osada
•  

Čtvrtek 9.7.

Ráno jsme se probudili do slunného dne a celkem příjemných teplot. Už to nebyly tropy, které nás provázely celou cestu. S hrnkem kávy jsem poseděla na lavičce u jezera a přemýšlela o tom, že naše cesta pomalu končí. Slunce se lesklo na hladině, v dálce se rýsovalo malé městečko a celé údolí obklopovaly hory. Zase jiný pohled, než včera, kdy už se stmívalo. No co, je potřeba vyrazit dál.

Trasa: Walensee - Memmingen - München - Deggendorf - Lipno

Protože máme před sebou kus cesty, najíždíme na dálnici. Do Vaduzu je to co by kamenem dohodil a tak po pár kilometrech přejíždíme hranice… no vlastně, žádné hranice nebyly. To jen my jsme si mysleli, že někde přijedeme k nějaké závoře, která bude oddělovat Lichtenštejnsko od švýcarska. Realita byla taková, že si to klidně frčíme po cestě a jen tak mimochodem mineme vlevo stojící ceduli, s nápisem Vaduz - Lichtenstein.

Brzda a stojíme. Je jasné, že se musíme vrátit a přesvědčit se, že jsem viděla správně. Přijíždíme zpět k ceduli a nevěřícně na ni zíráme. Takže tahle malá cedulka u cesty, je vlastně hranicí. Kdyby jsme si jí nevšimli, ani nevíme, že už jsme do něj vjeli. No dobrá. Takže památeční foto a jedeme dál.

Tak tohleto mě vážně dostalo. Neuměl jsem si představit monarchii, nevěděl jsem, co nás čeká, chtěl jsem se na to prostě jenom podívat. V duchu jsem si říkal, že třeba narazíme na nějaké hranice, závory nebo něco podobného, monarchii je přece potřeba chránit a střežit. A tak jsem pořád čekal na ty závory a pohraničníky a ono nic. To si jenom tak jedete po švýcarsku a najednou Hup! a jste v Lichtenštejnsku. Zajímavé. Jinak musím říct, že oproti švýcarsku jsem ani nepoznal žádnou změnu, všechno vypadalo úplně stejně, stejná architektura, domy, stejně čisto, jenom se změnily poznávací značky aut. Jo a taky stejně draho :-)

Lichtenštejnsko má svou rozlohou 160km2 a z toho polovinu tvoří protékající řeka Rýn. Maličká, prosperující zemička se státním zřízením monarchie.
Vjíždíme do Vaduzu. Ulice městečka jsou klidné a poloprázdné. Poloprázné z pohledu nás, kteří jsme si zvykli na chaos, zmatek a města plná lidí a aut. Městu vévodí krásný kamenný zámek, který je soukromým majetkem vládnoucího knížete Hanse Adamse II. Zastavujeme na malém parkovišti u kostela, z kterého právě za znění zvonů vychází skupinka lidí. Zase asi nějaký ceremoniál. Tentokrát jsme to prošvihli. Tak se alespoň půjdeme podívat dovnitř. Kostel působí střídmě. Žádné malované stropy, ani štukové omítky. Jednoduchost umocňuje dojem majestátnosti.

Venku se vydáváme uličkou pro pěší mezi různé obchůdky. Informační centrum, restaurace, prodejny s oblečením, obrazy, banka… Banka byla zvláštní. Venku před ní stály na podstavcích růžová dřevěná prasátka a na každém z nich seděla malá postavička. Každé z nich mělo asi symbolizovat nějaké spojení s bankou. Přiznám se, že moc jsme nepochopili co, ale v každém případě to vypadalo zajímavě. Kousek dál narážíme na obchůdek Davidoff. A Robert si nemohl nechat ujít, aby do něj nezašel.

Jojo, to byla povinnost. Teda ne že bych byl na těch cigaretách závislý, ale když už si člověk někdy s chutí zapálí, tak nic lepšího než Davidoff přece není :-) Říkal jsem lepšího? No tak tedy taky dražšího nic není... No a pak vidíte takový krásný obchůdek, věnovaný jenom tomu dobrému pokouřeníčku, a to nejen cigaretám, ale i tabáku, dýmkám, doutníkům a všemožnému příslušenství. A tak jsem s kamerou v ruce vešel dovnitř, jako správný zahraniční turista. V těch zpocených a ne zrovna voňavých hadrech jsem velice rychle získal dojem, že se tam nějak nehodím a i slečně, která se ihned zvedla a vítala mě, jsem musel oznámit, že nic nechci, že mám jenom rád Davidoff a chci malou chvíli obdivovat jejich obchod. Stejně si nedala říct a začala na mě plivat krychle (teda mluvit německy), tak jsem zahájil pomalý ústup. A bylo to jen dobře, všechno tam tak krásně vonělo, že bylo škoda jim tam z toho udělat kafilerku.

Vracíme se zpět poklidnou promenádní uličkou, kde nikdo nikam nespěchá a lidi jsou tak nějak v klidu. Něco jako kolonáda v Luhačovicích. Jen o pár kilometrů dál. Zastavujeme se u busty dřívějších panovníků, stojící u kostela a nechám si udělat fotku. To se musí. Kdo ví, jestli se mi to ještě někdy poštěstí. Naposledy se rozhlížíme kolem. Je čas vyrazit dál. Další úsek naší cesty bude tak trochu závod s časem.

Vyrážíme po dálnici, směr Mnichov. Kousek před Bodamským jezerem jsme se trošku zamotali, ale pak jsme našli správnou cestu a vjeli do Německa. Dálnice bez poplatku, rychlost v podstatě neomezená, můžeme frčet. A tak letíme po dálnici a cesta ubíhá a jak už to tak bývá, na delších cestách, hladové oko zase svítí. A benzínka nikde. Marně se rozhlížím kolem, jestli někde v dáli nezahlídnu (ne, světýlko ne) benzínku. A ono nic. Až po mnoha kilometrech se nějaká objevila mimo dálnici a záchrana byla na dosah. Celkem bez problémů jsme projeli Mnichovem a počítali čas i kilometry. Máme za sebou nějakých 300 a ještě minimálně 250 nám zbývá. Fakt chceme dnes dojet až na Lipno? Asi jo. Vždyť Robert se na něj těší už od prvního dne, kdy jsme vyjeli na tento výlet.

Něco málo před sedmou jsme dorazili do Deggendorfu. Začínají se nás zmocňovat obavy, jestli nás v kempu ještě ubytují. Zastavujeme na benzínce, já jdu koupit špekáčky a chleba a Robert volá do kempu.
Vidina plápolajícího ohně a vonících špekáčků nás žene dál. V 19:47 vjíždíme do republiky. Krásná šumava nás vítá citelným ochlazením. Máme to sice už jen kousek, ale musíme zastavit a obléct se. Fuj to je zima. Jak nezvyklé po tomto výletu. Spěcháme dál nám už známou krajinou a po necelé hodince už zastavujeme u kempu Olšina. Jó, tady už to známe. Vcházíme na recepci a platíme necelých 300 korun za noc. Lehce se té ceně pousmějeme. Paní na recepci zachytila naše pohledy a s obavou, že se nám něco nezdá, se nás ptala, jestli se nám to zdá moc. Vysvětlili jsme jí jaké ceny jsou tam, odkud přijíždíme a ujistili ji, že je všechno v pořádku.

Zajímavé bylo, když jsem se pána (asi majitele) kempu po telefonu ptal, dokdy mají otevřenou recepci, abychom nepřijeli k závoře a nemuseli stanovat někde v lese. Všechno bylo v pohodě, otevřeno mají dlouho a rád na nás počká. To říkal jenom do té doby, než se zeptal, kde jsme a hlavně čím jedeme. Když jsem mu bezelstně oznámil, že jedeme na motorce, začal se malinko kroutit, že možná ani tak dlouho otevřeno nebude a že ten kemp úplně není pro motorkáře a tak podobně. Teprve na moji větu: "Jedeme sami a vracíme se ze Sicílie," začal být opět vstřícný a v klidu. Že by měl nějaké špatné zkušenosti s motorkáři? Že bych se mu vůbec nedivil?

Tak jsme tady. Postavit stan, vybalit věci a hlavně ještě honem sehnat dřevo na oheň. O hodinu později už sedíme, opékáme špekáčky a tak nějak nám dochází, že náš výlet končí. Zítra tady ještě zůstaneme a pak už zbývá jen nabrat směr Zlín.

Najeto 628km

Sobota 11.7.

O den později, v osm hodin večer, už parkujeme U Macka. Tady většinou končí naše návraty z cest. Tak jsme zase doma. Živí a zdraví a především plní zážitků a dojmů. Neměli jsme cestou žádné potíže. Nikde jsme se neutopili, nikdo nás neokradl, nezbili nás Bubáci, nikde jsme se neztratili. Nutno dodat, že i motorka fungovala úplně předpisově. Klidně se taky mohla někde pokazit a nechat nás ve štychu. Ale neudělala to a my jsme jí za to vděční. Ujela s náma a celým tím velkým nákladem celých 4 470 kilometrů.

Než jsme začali plánovat, kam se podíváme, zvažovali jsme španělsko, Makedoii, Řecko a vybrali jsme Sicílii. Jsem ráda, že jsme měli možnost se tam podívat. Cestou jsme poznali spoustu jiných kultur, zvyků a životních stylů. Je dobré vědět, jak se žije v jiných zemích. Jací jsou tam lidé, čím se živí, v čem bydlí a tak všechno kolem. Dobře si uvědomuju, že cesty tímto směrem už v budoucnu nebudou bezpečné. Některé nejsou už teď. Proto jsem ráda, že jsme se na jih vydali ještě včas. Pro mě to byl nádherný výlet, plný nových situací a poznání. Vzpomínky zůstanou. Díky, Roberte.

• Kostel Vaduz Kostel Vaduz
• Banka Banka
• Symbol bankéře Symbol bankéře
• Ráj Davidoff Ráj Davidoff
• Sídlo knížectví Sídlo knížectví
• Jožka umělec Jožka umělec
• Knížata Knížata
• Kemp na Lipně Kemp na Lipně
• Konečně jídlo Konečně jídlo
• Konečně pivo Konečně pivo
•  

Pro ty statečné, co dočetli až sem, tady je odkaz na projeté trasy, vyexportované z navigace a vsazené do Google Maps.

Celý výlet mapa