Čtvrtek 15.8.

Ráno jsem Annu zastihla zase v kuchyni, jak připravuje snídani. My jsme se chystali zajet pro motorky a vydat se dál, směr Vitebsk. Když jsem si ale ráno přečetla mail, kde mi ruský konzul psal, že pro informace o migrační kartičce se mám obrátit na příslušné oddělení konzulátu, atd., bylo jasné, že nás ještě před odjezdem nemine návštěva migračního úřadu. Jan nám Anna řekla, úřad je kousek od Vítka, kam jedeme pro motorky a není tedy nic jednoduššího, než si tam od něj zajít.

Vydali jsme se tedy na úřad. Vstupujeme do nějaké oficiální budovy migračního úřadu a paní u okýnka nás posílá před kancelář, kde sedí příjemně vypadající oficír. Vysvětluju mu, co potřebujeme a on mi předává nějaké dokumenty k vyplnění.
"Vy znájetě pisáť pa rusky?" Ptá se mě.
"Da, ja znáju," odpovídám a beru si papíry pro všechny tři. Potom mi vysvětlil, že až všechno vypíšeme, musíme zajít vedle do banky, zaplatit nějaký poplatek, asi 25 rublů a potom se vrátit zpět k němu.

Usedáme ke stolečku a vypisujeme papíry, odkud jsme, proč jsme tady, kdo nás sem pozval, na jak dlouho, kam pojedeme dál a tak dále a tak dále. Když jsme konečně všechno vypsali a zaplatili poplatek, pan oficír nám všechno zkontroloval, něco s úsměvem poopravil a vydal nám migrační kartičky. Vysvětlil nám, že tato kartička nám stačí na celou dobu pobytu v Bělorusku. Funguje to tak, že novou bychom potřebovali pouze v případě, že zůstaneme někde na jednom místě déle, než pět dní. Podmínkou ale je, že musíme zemi opustit v termínu, který jsme tady vypsali. Kdybychom to nestihli, byl by problém.

Toto bylo teda trochu peklo. Že Hance nakonec řekl, že píše líp, než někteří jeho kolegové je sice pěkné, ale já psanou azbuku neumím, nemluvě o Vraťovi, který neumí vůbec nic. Největší problém bylo, že to Hanka nemohla sepsat za nás za všechny, každý si musel svoje lejstra vyplnit sám. A tak jsem potupně opisoval znak po znaku jak se dalo, od Hanky, z nástěnky, kde byly vzory a ze zdi, kde visely různé plakátky. Až jsem se u toho spotil. Ještě že byl pán policajt v pohodě, naše výtvory ho naštěstí spíš pobavily než naštvaly, něco škrtnul, něco zabělil a přepsal, ale byl v klidu. Asi třikrát jsem se ho pro jistotu ptal, jestli nám to všechno fakt stačí a on mi třikrát odpověděl, že ano. No tak sláva, to už snad nebudem muset nikam chodit.

S úlevou, že máme vše v pořádku, se vracíme zpět k Vítkovi, vyzvednout si motorky a pak k Anně, nabalit věci a rozloučit se.

Ještě před odchodem z bytu, nás Anna usazuje na gauč v chodbě, abychom si v klidu před odjezdem sedli a ona se za nás pomodlila. Když pak jsme téměř u dveří, Anna se najednou obrátí na Robeta:
"Róběrt, prekatájem sa?"
Robert kulí oči a v tu chvíli si vzpomene, jak mu Vítek říkal, že by se chtěla ještě někdy svézt na motorce.
"Aha, chceš, abych tě svezl," odpoví trošku zaskočeně, ale je jasné, že tohle Anně odmítnout nemůže.
"Da, da, pajďom," usmívá se Anna a už se hrne ze dveří, dolů po schodech a ven před motorku.

Půjčuju jí svoji helmu a pomáháme jí vylézt na motorku. Anna září štěstím a Robert se usmívá. Pomalu se rozjíždí, aby udělali nějaké kolečko po sídlišti.

Jo, to bylo dobré. Pravda, trochu mě Anička zaskočila, ale pak jsem si uvědomil, že jsme se o tom večer bavili, že by se chtěla ještě jednou v životě projet na motorce. Jak si nasadila Hančinu helmu, samozřejmě si hned neuvědomila, že v ní je mikrofon a tak jsem slyšel, jak se nadšeně směje a je veselá. A tak to bylo celý ten kousek, co jsme objížděli sídliště, pořád jásala, mávala na lidi a smála se. A nadšeně na mě něco volala, akorát jsem jí nerozuměl a tak jsem jí musel řict, ať mluví pomalej, protože na ruštinu ze sluchátek v helmě nejsem úplně zvyklý. Dobré to bylo, byl jsem rád, že má radost, jenom jsem v tu chvíli nevěděl, že se opravdu projíždí naposledy....

Když se vrací zpět, Anna je celá šťastná, mává na nás, líbá Roberta a neví, jak poděkovat. Ne ona nám, ale my jí musíme poděkovat za její starostlivost, pohostinnost a příjemné prostředí, ve kterém jsme mohli strávit dva dny. A tak nezbývá, než rozloučit se s Annou, Voloďou i Romanem. Dasvidánia!

Vydáváme se, směr Vitebsk, a protože jsme se ve Smorgoni zdrželi déle, než jsme chtěli a vyjíždíme pozdě, musíme původní trasu trošku zkrátit. Nepojedeme tedy vrchem, přes Polock, ale volíme trasu přes Běrezinskou biosférickou rezervaci. Cesty jsou prázdné, trošku jsme se zamotali a najeli na trasu, kterou jsme ani neplánovali, ale celkem rychle to uběhlo a před večerem už jsme parkovali ve Vitebsku před hotelem.
No, tedy, před hotelem. Hotel to zřejmě byl, ale pro představu asi takový, jako když se u nás zachovávají k rekreaci objekty z bývalých rekreací ROH. Ovšem u hotelu stál chlápek v obleku a tvářil se náramně důležitě. Možná měl pocit, že za ním nestojí starý, tuctový hotel, ale luxusní Hilton. Hotel Vetraz se jmenoval a za ubytování jsme zaplatili nějakých 1.400,- korun.

Pán na recepci se netvářil o moc líp, ale ubytovali jsme se, dostali heslo na wifi, zaparkovali motorky vzadu za hotelem, na hlídaném parkovišti a spokojeně se odebrali na pokoje. Dáme si sprchu a půjdeme se podívat do města.
Centrum bylo asi 500 metrů od hotelu a na rozdíl od hotelového okolí, tady to žilo. Míjeli jsme velké fotbalové hřiště, supermarkety, blikající reklamy a davy lidí, kteří se teď v podvečer vydali, nám neznámo kam. Prošli jsme pár obchodů, některé jen tak, abychom se podívali, co tam prodávají, v některých jsme nakoupili jídlo na večer. Restaurace v hotelu není a tak vařič a ešus to jistí.

Když jsme se po večeři dívali, kudy jsme jeli, zjistili jsme, že jsme omylem projeli část trasy, kterou jsme chtěli jet zítra do Minsku. Hledáme tedy náhradní plán, ať nejedeme stejnou cestou. Pojedeme tedy spodem, přes Lukoml na Katyň a do Minsku.

Najeto: 354 km.

Pátek 16.8.

Ráno vyjíždíme z města a po nějakých menších cestách nabíráme směr Minsk. Na trase máme ještě památník Katyň, který je postavený obětem vypalování běloruských vesnic německým Gestapem. Jak to vypadá i menší cesty jsou v Bělorusku normálně sjízdné a tak k památníku přijíždíme někdy odpoledne a máme čas si ho pořádně prohlídnout.

Parkujeme na velkém parkovišti, kde stojí spousta aut a autobusů, plných turistických výprav. Po kamenné cestičce přicházíme k památníku, v jehož čele stojí obrovská kamenná socha, držící v náručí mrtvé dítě. Za sochou se rozkládá louka, posetá náhrobky, na kterých jsou vytesány názvy vesnic, které byly v té době vypáleny. K dovršení celé chmurné scenérie, jsou kolem rozestavěny malé zvonice, jejichž zvon se vždy jednou za minutu ozve jedním cinknutím a všechny ve stejnou dobu. Procházíme kolem pamětních nápisů, které popisují tragédii té doby, celkový počet obětí i jednotlivé vesnice, které byly Němci vypáleny. Všude jsou květiny, spousta upomínkových předmětů a taky turistů. Paradoxně jsme zaslechli i němčinu.

Přijeli se podívat, co jejich národ kdysi způsobil?

Nebudu tady popisovat dějiny. Kdo chce, si přečte, ale zážitek to byl velmi chmurný. Když jsme se vraceli zpátky k motorkám, zastavili nás dva Rusi, kteří k památníku teprve šli.

"Gavarítě pa rusky?"
Zeptali se, a když zjistili, že ano, dali se s námi do družného hovoru. Byli z Moskvy a do Běloruska se přijeli jen podívat. Popravdě, v hovoru byli k nezastavení. Tedy hlavně ten jeden. Dostali jsme se k historii památníku, k historii Ruska, politice a vztahům mezi národy. K nesmyslnosti válek, ať už historických nebo těch současných a závěrem nám popřál šťastnou cestu a chtěl, abychom všem vyřídili, že nás mají Rusi rádi a všechny máme pozdravovat.

Na tenhle rozhovor se snad nedá zapomenout. Vysvětlil nám fakt všechno, hlavně mluvil docela rychle a pořád, takže ke slovu jsme se skoro nedostali a s porozuměním jsem měl občas problém. Ale mluvil zajímavě, v podstatě většinu z toho dávno víme, ať už se to týkalo historie, rozpínavosti Ameriky, neschopnosti a jakési bezzubosti různých států a uskupení, Stalina a jeho působení, ale jednu věc si pamatuju velice dobře a snažím se dodržet to, co jsem tomu Rusovi na dohled od památníků v Katyni slíbil, totiž, že budu jeho poselství šířit dál, každému koho potkám. A jaké že to je poselství? 

Mám všechny známé i neznámé ujistit, že nás všichni Rusové i Bělorusové mají rádi, jsem všichni jedna velká rodina a kdybychom potřebovali, máme přijít a oni se o nás rádi postarají a pomůžou nám.

Zajímavé, už to tady v té zemi slyším poněkolikáté a stejně tak jsem to poslouchal loni při cestách po Rusku. Že by to nakonec bylo všechno trochu jinak, než se nám snaží namluvit média, tisk, televize a zarputilí lidé, kteří nemají vlastní názor?

Na parkovišti jsme si chtěli ještě něco koupit v suvenýrech, ale debata s Rusem nás tak zdržela, že už měli i zavřeno a z parkoviště pomalu všichni odjížděli. Tak jedeme taky. Minsk je na dohled.

Do města vjíždíme něco po páté hodině, po velkých, čtyřproudových cestách. Žádné zácpy a mraky aut, řidiči jsou v klidu, nikdo nikam nespěchá. Tak nějak to bylo i loni v Moskvě. Hotel Almaz je na okraji města a po malé zajížďce už před ním parkujeme. Nadšeně jsme vjeli do areálu a hledali vchod, který jsme dávno minuli. Když konečně vcházím na recepci, za okýnkem sedí mladá Běloruska a plaše po mně pokukuje.

"Zdrávstvujtě, u měňá jesť rezervácija čerez Bůking." 
V tu chvíli slečna roztaje a začne se usmívat: "Vy gavarítě pa rusky?"
V první chvíli nechápu, proč se ptá, ale vysvětlila mi to rychle. Když viděla na Bookingu odkud jsme, bála se, že s námi bude muset mluvit anglicky. Myslím, že angličtinu jsme za celou cestu neslyšeli. A proč taky. Jim se do ní moc nechce a my se raději domluvíme rusky. No dobře, budu mluvit za sebe. Já se rozhodně raději domluvím rusky.

Já taky. Po pravdě, je mi ta řeč mnohem bližší než angličtina, i když do loňského roku jsem to ani nevěděl. Až jsme najednou přijeli do Ruska a já zjistil, že bez problémů čtu nápisy a cedule v azbuce, lidem rozumím minimálně polovinu z toho, co říkají a po pár dnech dávám dohromady jednoduché věty. A to vše bez jakékoli přípravy, vždyť valná většina slov je stejná nebo dost podobná našim. Že by na té kompatibilitě bylo fakt něco pravdy?

Dostali jsme pokoj ve druhém patře, bez výtahu a nezbývalo nám, než zase tahat všechny ty věci nahoru. Vraťa měl štěstí, protože jednolůžkový byl v přízemí. Motorky jsme parkovali ve dvoře, přímo pod okny našich pokojů a hlídal je tam strašně zlý pes. Ten vypadal tak děsivě, že i Robert se na něj usmál a i po traumatickém zážitku s kocourem z Polska si ho pohladil.

Hotel samotný byl ve stejném stylu, jako ten ve Vitebsku. Stará, zachovalá budova, se standardním vybavením, wifinou pouze v recepci a potemnělými chodbami, plnými obrovských kytek.
Když jsme konečně vynosili všechno z motorky nahoru, dali jsme si sprchu a hurá na nákup. Budeme tady dva dny, ledničku máme, tak si můžeme udělat nějaké zásoby. Asi kilometr od hotelu byl nějaký supermarket, kde se dalo koupit úplně všechno. A tak se s naditýma taškama vracíme do hotelu, děláme si večeři a odpočíváme.

Najeto: 359 km.