Další cesta na východ. Nepoznané Bělorusko

Autor: Robert
30. prosinec 2019
Zobrazení: 886
 

V BěloruskuPo loňském výletu do Ruska, jsme letos dlouho nepřemýšleli nad tím, kterým směrem se vydáme. Zemí, o které se moc nemluví, a kterou jsme ještě neviděli, bylo Bělorusko. A protože jsme byli loni nadšení odlišným světem, než je ten západní, vypravili jsme se za dalším poznáním pro nás země neznámé.

Bělorusko je téměř za rohem, a proto nám letos budou stačit dva týdny. Celý stát má napříč nějakých 660 km, počet obyvatel je 9,5 milionu. Jestli si dobře pamatuju, ještě větší počet obyvatel má jen samotná Moskva. Na začátku plánování jsme si stále neuvědomovali, že už nejedeme do země, kde vzdálenost třeba 600 km, je "nedaleko" nebo "tady kousek", jak nám s oblibou Rusi říkali, když jsme se ptali na cestu a občas jsme zaslechli názor, co budeme v tak malé zemi dva týdny dělat. Úplně přesně jsme to nevěděli, ale nebylo to pro nás nic důležitého. Jedeme přece na výlet.

Možná bych se ještě mohla zmínit o tom, co předcházelo tomu, abychom na tento výlet vůbec mohli jet.
Z cesty do Ruska jsme věděli, že pro Bělorusko platí stejné podmínky. Ty hlavní jsou vízum a pozvání. Rozhodli jsme se řešit to stejným způsobem jako loni a svěřit zajištění těchto nutností agentuře. Při první domluvě s agenturou jsem dostala informaci, že nic není problém a vše zajistí. Vypsali jsme potřebné dokumenty, zajistili fotky, předali pasy a s klidnou hlavou se vydali ještě k Baltu na týdenní dovolenou. To bylo asi tři týdny před odjezdem do Běloruska.

Jaké bylo naše překvapení, když nám najednou volala paní z agentury, aby nám sdělila, že nejsou schopni nám zajistit pozvání a bez pozvání není vízum. Pozvání si musíme zajistit sami. Nezbývalo, než se pořádně zamyslet, jaké vlastně máme známé, kontakty a kdo by nám s tím mohl pomoct. Asi po týdnu jsme našli konečně řešení a po návratu od moře vypsali formulář s uvedením osoby, místa bydliště a telefonního kontaktu, která nám pozvání dala. Vše muselo být přesně, podle skutečnosti, protože by se lehce mohlo stát, že běloruské úřady budou ověřovat, jak se věci mají. Vše se ale podařilo vyřešit a víza jsme dostali den před odjezdem.
Na poslední chvíli. Kdyby kurýr, který je vezl z Prahy, nestihl přijet včas… Bělorusko bychom letos neviděli.

Jojo, je to tak. Ani já jsem nečekal, že dostat se do Běloruska je složitější než do Ruska. Narazili jsme i na to, že někteří známí, které jsme sehnali zase přes někoho dalšího, nám pozvání nechtěli dát, protože měli obavy, že by ti divní motorkáři mohli v zemi dělat nějaké problémy a byly by s tím zbytečné oplétačky. Nakonec nás pozvala paní, kterou jsme nikdy neviděli, protože říkala, že ve svém věku už nikam do zahraničí nepojede a tak jí případné popotahovačky s úřady nebudou tolik vadit. Za to jí patří náš veliký dík, protože bez ní bychom zůstali sedět doma na zadku.

Sobota 10.8.

Vilka v KielceVyjížděli jsme v sobotu ráno a s námi Vraťa, který s námi už nějaké výlety projel. První den nás čekala cesta Polskem, na které máme z minulé cesty nehezké vzpomínky z provozu. A co ještě netušíme, přidají se k nim i jiné. Vydáváme se na Ostravu a Katovice, do městečka Kielce.
Cestu Polskem není třeba popisovat. Samá rovina, kamion, spousta aut, ale celkem rychle jsme se dostali do plánované vesničky a ubytovali se ve vile u lesa.

Pan majitel na nás čekal, otevřel vjezd do dvora a stále trval na tom, že motorky nemůžeme nechat stát venku a musíme je schovat do garáže, která byla obsazená jízdními koly a spoustou dalších nesmyslů. On ale tak dlouho přesouvat všechny věci, až se konečně podařilo najet dovnitř a zavřít dveře. Když jsme později večer seděli na balkóně našeho pokoje, pochopili jsme jeho obavy. Kolem bylo celkem rušno.Trochu kol kolem a kolem

Na to, že vila stála na konci vesnice, až u lesa, pořád kolem chodili nějací lidi a ne všichni vypadali zrovna důvěryhodně. Pan domácí měl zřejmě svoje zkušenosti. Za ubytování jsme zaplatili 400 korun na osobu, což se zdálo i dost, ale pryč jsou časy, kdy se do Polska jezdilo levně nakupovat. Na druhou stranu, nic nám nechybělo a byli jsme rádi, že máme kde spát. Najít ubytování není vždycky zrovna jednoduché.

Najeto: 356 km.

Neděle 11.8.

Ráno jsme si dali kafe v malé, celkem vybavené kuchyňce, vystrkali motorky z přeplněné garáže a sbalili se na další cestu. Už od rána bylo horko, ale utěšovali jsme se tím, že jedeme do chladnějšího podnebí, kde bude líp. Dnes bychom měli dojet až k hranicím s Běloruskem, abychom mohli hned ráno přejet hranice. Stejně jako loni do Ruska, ani tady nevíme, co nás čeká a tak chceme mít nějakou časovou rezervu.

Stejně jako včera, cesta ubíhá celkem rychle a tak se nemusíme nikam honit. Čím blíž jsme k hranicím, tím víc slyšíme ruštinu a pro jistotu vypínáme data. Síť přeskočí, jeden nikdy neví. Naším cílem je chata Kalinka, která leží těsně u běloruských hranic. Až při příjezdu k ní, nás překvapilo, jak moc blízko.

Chata na konci světa, Kalinka.Vjíždíme do malé, zapomenuté vesničky s názvem Bóbrowka. Pomalu projíždíme úzkou asfaltovou cestičkou, těsně kolem domků, před kterými posedávají místní na lavičkách a hledí na nás jako na zjevení. Když už se blížíme konci ulice, jsme si jistí, že jsme něco minuli. Podle navigace už jsme měli stát před domem, kde máme spát. Sesedám z motorky a vydávám se pěšky zpět, abych se těch posedávajících zeptala, kde je tady chata Kalinka. To už na mě ale z dálky mává pán, který seděl v hloučku přihlížejících a ukazuje, že se máme vrátit a už otvírá bránu do dvorku k domku.

No, domku, asi bych to měla lépe popsat, protože by si pod tím mohl někdo představovat malý domek u cesty, s dvorkem plným kuřat, ovcí a dalších hospodářských zvířat. Vjeli jsme do dvora, za nímž se rozléhala obrovská zahrada a ovocnými stromy, houpací sítí, pískovištěm pro děti, starobylou studnou a spoustou dalších příslušenství, které slouží k pohodlí obyvatelů domku.
Vešli jsme na velkou dřevěnou terasu se stolky, křesly a lampičkami a za zvuku Kaťuše, která vyhrávala z puštěného kazeťáku, jsme z terasy vstoupili do kuchyně. Pan majitel rozpřáhl ruce a se slovy: "Cokoli budete potřebovat, to si vemte," nás vedl do poschodí, kde byly dva pokoje na spaní.
Celý dBěloruská hranice.ům byl krásně zařízený, vybavený ledničkou, sporákem a nad naše očekávání, pračkou. Chyběla nám snad jediná věc. Něco na grilování. Ale to bylo v těchto končinách neřešitelné.

Později jsme se šli tak trošku projít. Napřed dozadu na zahradu, kde z posedu bylo vidět běloruské hranice a pak cestou na konec vesničky a došli jsme přímo k hraničním kamenům. Vzdálenost nějakých 400 metrů. Čekali jsme, že budeme blízko, ale že tak moc, to ne.

Pohodička, až moc velká a moc brzo.Sedíme si tak na terase a kde se vzal, tu se vzal, přichomýtl se k nám nějaký místní kocour. Já, coby milovník zvířat, po něm potají pokukuju. Robert říkal, nehladit cizí zvířata. Chvíli mě sleduje a pak poleví: "No tak dobře, tento asi není divoký, to bude nějaký místní, tak si ho pohlaď."
Sám nakonec neodolá a přítulného kocourka si pohladí. Co čert ale nechtěl, kocour si chtěl s Robertem pohrát kočičím způsobem, chytil ho drápkama za ruku a přidal k tomu kousanec. Ovšem tím u Roberta skončil. Kdykoli se pak přiblížil, byl vyhnán, se slovy: "Jedeš pryč! Teď mám kvůli tobě vzteklinu!"
Večer jsme se uvelebili na terase, poseděli u piva a sledovali přicházející noc, kdy měsíc vrhal stíny stromů na rozlehlou a ztichlou zahradu. Krásný večer to byl.
Za celý dům jsme zaplatili 1.200 korun.

Hajzl jeden! Kocourek vypadal jako pěkná, milá, přítulná kočička, ale zase se potvrdilo to, co říkám pořád: Nevěř kočce, zachová se jako ženská. No a vida, zase se to potvrdilo, chvilku na mě byl milý a najednou, z ničeho nic mě podrápal a kousl. No a co teď? Kdysi mi nějaký kamarád říkal, že v takovém případě je potřeba zvíře donést k veterináři, aby zjistil, jestli nemá vzteklinu. A když ne celé zvíře, aspoň hlavu. No... napadlo mě to, hlava by takový problém nebyl, ale kde chcete na konci světa u hranic s Běloruskem sehnat veterináře? 
Ale bydlení bylo opravdu luxusní, moc pěkné místo. Zase jsme chatková výprava, ale ono to asi bude tím, že tentokrát jsme s sebou ani stany nebrali. Není nad to si užívat na zahradě klidu po té cestě tím otřesným Polskem. Hanka v klidu vyprala, dokonce našla i sušák na prádlo a tak jsem si mohl v klidu dát panáka a pozorovat ji, jak jí to věšení prádla jde. A někdy večer, když už se stmívalo, stavil se za námi dokonce majitel domu a donesl nám pivo, abychom nebyli žízniví. Jak říkám, moc pěkné místo, až na ty kočky....

Najeto: 373 km.

Pondělí 12.8.

Ráno se balíme a opět za slunečného a horkého dne vyrážíme, na cestu, ale vyjeli jsme sotva za vesnici, když mi Robert říká:
"Poslouchej a co kdyby ses zašla zeptat vedle k těm sousedům, jestli je ten kocour, co mě včera pokousal a nakazil vzteklinou, jejich?"
Chvíli si nejsem jistá, jestli to myslí vážně, ale byla to opravdu jen chvilka, protože tohle na jeho humor nevypadalo.
"Jo, no dobře, tak já tam zajdu," vyklopím bez váhání.
"Fakt? Ty bys tam opravdu šla? Mám se otočit a vrátíme se tam?"
A už přibržďuje.
"No jasně, tak já se jich půjdu zeptat."

V tu chvíli sice netuším, jak to udělám, ale dobře, to nějak půjde. Vracíme se k domku, kde bydlí dcera majitele domku, který jsme měli pronajatý. Vstřícně ke mně přichází i s maminkou, zřejmě v domnění, že jsme na něco zapomněli. Ano, zapomněli. Zapomněli jsme se jich zeptat, jestli jejich kocour nemá vzteklinu. No jo, ale jak jim to mám vysvětlit?

A tak začnu: "Ja chatěla sprasíť vas, u nas býla včerá kóška…."
A snažím se paní zeptat, jestli je jejich a jestli je zdravá, protože se včera stalo, že muže kousla. A pochopily obě. Ujistily mě, že kocour je jejich, mají ho od malička, hraje si s jejich dětmi a rozhodně nemocný není. Když jsem to pak říkala Robertovi, trošku se uklidnil. Od včerejška ho totiž pronásledovala myšlenka na bolestnou smrt následkem vztekliny. Dobré je to. Nemusí se loučit se životem a můžeme jet dál.

Nono, to je ale legrační příhoda, co? Znám člověka, kterého na Ukrajině pokousal pes a pak musel ležet v nemocnici a nechat se bolestivými injekcemi léčit na vzteklinu, i když ji asi neměl. No, budem na to muset asi při příštích cestách myslet, protože Hanka má neutuchající potřebu na všechno živé volat, lákat to k sobě a pak to ještě hladit.

Nabíráme směr, hraniční přechod Peschatka. Robert někde předem zjistil, že přes tento přechod moc aut nejezdí a neměli bychom na něm stát v kolonách.

Jo, našel jsem nějaký běloruský web, kde je uveden přehled stavu na všech hraničních přechodech, vedoucích do Běloruska. Dá se z něho zjistit i aktuální obsazenost a propustnost hranice. https://gpk.gov.by/situation-at-the-border/

Přechod Pešatka.Když přijíždíme k hranicím, přes polské hranice je vše v klidu. Teď teprve začne to neznámé. Zastavujeme u první brány, opět takového předvoje, jako v Rusku a posílají nás dál. Nikde nikdo, jedno auto v druhé řadě. Celníci vypadají v klidu a posílají nás do nedaleké budovy, vypsat deklaraci a vše potřebné. Dokonce se tady dají rovnou i vyměnit peníze, což je u nás v republice nemožné. Běloruský rubl vám prostě nikdo nevymění.

S vypsanými papíry se vracíme zpět k budce a postavíme se k okýnku, u kterého sedí přísně vypadající paní - celnice. Musíme přistupovat po jednom, stoupnout si na správné místo, aby na nás dobře viděla, že jsme to skutečně my, kdo je na fotce v pasu a pak přišly dotazy typu, proč jedeme do Běloruska, kam a na jak dlouho. Při poslední odpovědi, že jedeme na deset dní, se paní zarazila:
"Što vy zděs bůdětě sdělať tak dólgo?"

A je to tu zase, pomyslím si. Všichni mají potíž s tím, proč jedeme do Běloruska na dva týdny. Kolikrát už jsme tohle slyšeli? Když nám vrací pasy a říká, že můžeme jet, přemýšlíme ještě, jestli je to opravdu všechno. Dál nic nebude? Nic víc se kontrolovat nebude? Opravdu jim stačilo jen letmé nahlédnutí do kufrů? Ale oni se tváří, že už nic nechtějí a my si ještě neodpustíme jeden dotaz, že nemáme nikde napsané fotoaparáty a podobné věci. Usměvavá blondýnka nás ujistí, že nic takového oni neřeší, ať si vezeme, co chceme. No tak ne, tak jedem. Vzhůru za poznáním Běloruska.


Nejde to. Ale snažím se.Přejíždíme hranice a první, co nás zajímá, je sehnat datovou kartu. Jsme bez internetu a ti co nás sledují o nás nemají žádné zprávy. Už předem jsme zjistili operátora, který prodává karty pro turisty a tak míříme do nejbližšího města s prodejnou. Cesta se nám ale trošku popletla, navíc jsme najeli na úsek, kde místo cesty ležel jen písek a tak jedeme jinudy. Asi po hodině přijíždíme do města Pružany a zastavujeme u prodejny.

Robert zůstává u motorek, já s Vraťou jdeme koupit karty. Trvalo to dlouho, předlouho, protože i zde platí ona mašinérie jako v Rusku, že bez pasu si kartu nekoupíme a vše se musí pečlivě zaregistrovat, počítač je pomalý, ověření dlouho trvá… Vše ale zdárně dopadlo, paní nám karty i aktivovala rovnou v mobilu a vycházíme spokojení, s datovou kartou na 15GB, za 18 rublů (asi 200 Kč).
Robert si zatím zkrátil čekání povídáním s nějakým náhodným kolemjdoucím.

Hehehehehe, jo, byli dokonce dva. Ten první ke mně přišel vratkým krokem a povídá:
"Otkůda vy?"
"Čechia," snažím se mluvit co nejmíň.
"Jesť u těbjá děngi? Mně nůžny děngi!"
"U menjá nět ničevó, my sejčás prijéchali."
"Zděs bank," a ukazuje směrem kousek od nás, "ty možeš vybrať sebě děngi i dať mně."
Tak na to jsem se teda těšil. Dobré přivítání v Bělorusku, první člověk, který na mě mluví a chce po mně peníze. Poslal jsem ho do háje...
No a pak přišel druhý, ten se teda potácel o poznání víc, ale zase nechtěl peníze, chtěl se jenom kamarádit. Po úvodních dotazech odkud jsem a jak se mám mě začal objímat a vysvětlovat mi, že jsme všichni Slované, že se máme rádi a že je dobře, že jsme členy Varšavské smlouvy proti tomu zlému NATO. Měl recht, panáček, až na malé nepřesnosti jsem s ním souhlasil. Co jsem taky měl dělat.

Na tohle jsem se těšil.Před odjezdem jsme ještě zašli nakoupit nějaké jídlo na večer a vydali se dál. Máme dojet do Baranaviči.
Kousek před městem nás navigace vede na Plátnuju darógu. Víme, že se tady za cesty platí a víme, že je potřeba si koupit něco jako mýtnou známku. Netušíme ale kde. A tak trošku bloudíme, ptáme se na benzínce a kroužíme kolem tak dlouho, až najdeme jednu, kde se tyto známky prodávají.
Vcházíme na benzínku, kde za stolečkem sedí pán a sepisuje něco s jiným zájemcem. V mžiku ale zvedne oči od stolu, vidí dva v motorkářském a ledabyle mávne rukou směrem k nám a pronese: "Vam něnádo."
A věnuje se dál svému zákazníkovi. Bezva, tak paní na celnici nás poučovala, že za cesty musíme platit, ale zřejmě si tak pečlivě prohlížela, náš obličej, jestli je stejný podle pasu, že si nevšimla našeho oblečení.

No... Že by si paní nevšimla, že proclívá motorky? Já myslím, že si všimla, ale že sama nevěděla, jak to s těmi placenými cestami pro motorkáře je. Copak jsme potkali cestou nějakou motorku? Nepotkali, tady motorkáři nejsou.

Běloruský činžák, tady budeme bydlet.Pokračujeme tedy dál do města, kde máme domluvené ubytování. Studio Komsomolskaja se to jmenuje a na fotkách na Bookingu je pokoj pro tři. Tady jsme vůbec netušili, co máme hledat. Bloudili jsme ulicí a hledali nějaký název s ubytováním, ale nakonec nezbylo, než zavolat na uvedený kontakt. Ochotný hlas na druhé straně mi říká, že už běží dolů a ukáže nám, kam máme jít. Přijíždíme k paneláku na sídlišti a z domu vybíhá usměvavá Běloruska, ukazuje nám, kam si máme zaparkovat motorky a vede nás dovnitř paneláku.

Popravdě, vypadal hrozně. Uvnitř byla tma, odřené stěny, ošoupané schodiště, všechno kolem polorozpadlé a všude byl zatuchlý puch. Šlapeme s věcmi do druhého patra, míjíme odřené dveře bytů a čekáme, co příjde. V druhém patře jsou ale jedny dveře jiné, než ostatní. Nové, moderní, se dvěma zámky. Slečna odemyká a vede nás dovnitř krásně vybaveného bytu, vše je čisté a moderní. Uf. Tak tohle jsme nečekali. Je to sice jen jeden pokoj, ale s vybavenou kuchyní, pěknou koupelnou, televizí a je tady dokonce i internet. Na motorky vidíme z okna. Co víc si přát.

Abych řekl pravdu, já bych si přál ještě trochu víc, třeba garáž, když už bydlíme v takovém luxusu. Ale nic se nemá přehánět. Každopádně to bylo zajímavé ubytování, jeden spravený byt uprostřed starého činžáku. Nejvíc to bylo vidět, když jsme chodili kouřit ven, kolem byli opravdu úplně normální obyvatelé, tohle nebyl žádný ubytovací areál, jenom prostě byt s normálními sousedy. Na jednu stranu to bylo příjemné místo, ale na stranu druhou, jsme v této zemi chvíli a já nevím, co mám od těch lidí čekat. Neměli bychom hledat něco hlídaného, jako na Ukrajině? Nakonec jsem si ale řekl, že zkusíme místním trochu věřit a snad to dobře dopadne.

Prší, musíme se pořádně obléct.Zaplatili jsme slečně nějakých 700 korun, dala nám klíče a odešla s tím, že ráno máme hodit klíče do schránky.
Večer začalo pršet a tak jsme přikryli motorku a doufali, že ráno nebudeme vyjíždět v dešti.

Najeto: 258 km.

Úterý 13.8.

Ráno leje jako z konve a černé mraky se honí pořád někde kolem. Nám ale nezbývá, než se sbalit a pokračovat v cestě. Jedeme na Smorgoň za Annou, zachránkyní naší cesty, která nám dala pozvání.

Cesty jsou pěkné, provoz malý a tak nám to rychle ubíhá. Ve Smorgoni zastavujeme a chvíli pátráme po adrese, kam to vlastně máme jet. Z map si pamatuju, že to má být nějaký panelák. Ale hledejte který, když stojíte na sídlišti plném paneláků. Nakonec Vraťa volá známému, který tady pracuje a ten nás trošku naviguje. O pár minut později už zastavujeme před domem, sesedám z motorky a za mnou na mě z okna mává usměvavá Anna a zdraví nás. Volá nás nahoru a vysvětluje mi, jak mám zazvonit na zvonek, aby mi mohla otevřít.

Vstupujeme do panelákové chodby plné kočárků a zase jdeme po schodech do prvního patra. Tam už na nás u dveří čeká Anna a vítá nás. Ukazuje nám, kam si máme dát věci, chystá nám přezůvky, ukazuje, kde budeme spát, kde je koupelna a hned se ptá, jestli máme hlad a budeme jíst.
"Bůdětě kušáť boršč?"
Robert za mnou tiše pronese: "Ježíš boršč, to už od základní školy nesnáším."
Ale nechceme být nevděční, tak přikyvujeme a ona nám s radostí nalévá plné talíře.

S Annou v bytě bydlí její muž Voloďa a hodně času tam tráví také její vnuk Roman, kterému je dvanáct let. Roman jinak bydlí nedaleko odsud společně s Natašou, Anninou dcerou a Vítkem, který je od nás z Česka a v Bělorusku pracuje.

Pravoslavný kostel a před ním milý Pop.Chvilku si s Annou povídáme a pak musíme odvézt motorky do garáže k Vítkovi. Tady není kde parkovat. Cestu jsme spojili s malou projížďkou městem, podívali jsme se na nějaké válečné bunkry a památník, zastavili jsme se i u pravoslavného kostela, kde zrovna končila nějaké mše a z kostela po schodech scházel Pop, oděný v černém hávu, se zlatým křížem na krku a šel rovnou k nám. Cizinci sem asi nezavítají každý den a tak si nenechal ujít příležitost, nás pozdravit.

Ptal se, odkud jsme, proč jsme sem přijeli a jak se nám tady líbí. Dostali jsme se i k tématu, že si země berou k sobě obyvatele jiných států. Ano, šlo o uprchlíky a Pop se vyjádřil ve smyslu, že vůbec nechápe, proč to ty země dělají. Rozuměl tomu, co se ve světě v důsledku těchto událostí děje a nabídl nám, že kdyby se nám v naší zemi nelíbilo, rádi nás v jejich zemi uvítají. Bylo to velmi zajímavé setkání. A budou další.

Da da, toto byl zajímavý rozhovor, dlužno říct, že většinu času mluvil ten Pop. Vysvětlil nám během pár minut mocným hlasem situaci, kdy se rodí málo dětí a proto se musíme snažit jich mít co nejvíc. A taky situaci s nekompatibilním náboženstvím. A na závěr roztáhl ruce v tom černém hávu s křížem na hrudi a pravil, že jsme všichni Slovani, máme se rádi a že nás rádi přijmou... a pak se pomodlil za nás a za to, aby naše cesta dobře dopadla. Začíná mě to tu bavit.

Malá párty u Vítka. Teda spíš u jeho ženy Nataši.Po této krátké projížďce jsme tedy jeli k Vítkovi, schovat motorky do garáže a chvíli jsme poseděli na zahrádce jejich domku, který stál, společně s pár dalšími, uprostřed panelákové zástavby. Něco málo se popilo a později večer nám zavolal taxíka, aby nás odvezl zpátky k Anně.
Když jsme asi o půlnoci vešli do bytu, Anna na nás čekala v kuchyni a první její otázka byla: "Bůdětě kušáť?"
Čekala na nás celou dobu, aby nám mohla nachystat jídlo, kdybychom náhodou měli hlad.
Vraťa, který je hladný pořád, dychtivě přikyvoval hlavou a Anna hned zapnula sporák a začala chystat večeři. Byla moc starostlivá a hodná.

Nam nůžno kušáť!Najeto: 221 km.

Středa 14.8.

Když jsem ráno vstávala, přišla jsem do kuchyně a Anna už strouhala brambory na bramborové placky a pak snad hodinu stála u plotny a smažila je, abychom měli co na snídani. Chtěla jsem jí pomoct, ale nechtěla. Ona si chtěla povídat. Zajímalo ji, jak se u nás máme, co děláme za práci a ona mně zase řekla, jak to chodí u nich.

Byla inženýrkou chemie a pracovala v továrně až do svého předčasného důchodu, do kterého musela odejít, protože měla nemocné srdce. Bavily jsme se o tom, jak to u nich chodí, vyprávěla mi, jak dostali do pronájmu byt, ve kterém bydlí a pak si ho koupili, jaký má důchod a jak se jim z toho žije. Protože musela jít do předčasného důchodu, má ho o něco nižší. Asi 700 rublů. Nájem v bytě je stojí přibližně 500 rublů. Z toho je asi celkem jasné, jak by na tom byla, kdyby měla žít v bytě sama.

Povídala mi, jaké je u nich zemědělství, výroba potravin, jak si vyrábějí sýry a všechny mléčné výrobky, chleba, prostě většinu potravin mají z vlastní produkce. Nerozuměla tomu, že jiné země si všechno dováží a vlastního umí vyrobit jen minimum.

Venku pršelo a nám se do deště moc nechtělo. Domluvili jsme se tedy, že zůstaneme u Anny ještě jeden den. Rozhodli jsme se zajít podívat do města a Anna nám hned nabídla, že Roman půjde s námi a všechno nám ukáže. Nevím kde, ale najednou odněkud vytáhla tři deštníky, řekla nám, kudy máme jít a Romanovi, co nám má ukázat.

Andělíčku můj strážníčku....A tak jsme se vydali na autobus do města. Roman nás provedl městem, viděli jsme náměstí a jejich "Bílý dům" - městský úřad, zavedl nás do kostela, kde jsme včera potkali Popa, a vysvětlil nám všechno, co se kostela týkalo. Zapálili jsme spolu svíčku a poklekli u modlitebního stolečku.
"Tady se můžeš za někoho pomodlit," zašeptal mi do ucha.
Kdybych tenkrát tušila, pomodlila bych se za Annu, tak jako se ona modlila za nás. Ten kdo čte tento web tak ví, že Anna před časem náhle zemřela. Nepíšou se mi tyto řádky lehce.

Roman nám chtěl ještě ukázat církevní školu, do které dva roky chodil, ale byla zavřená. A tak jsme ještě prošli parkem a pěšky se vrátili zpět. Anna už zase čekala s jídlem. Ráno mi říkala, že na oběd bude ryba. A jejda, jestli něco nejím, tak rybu. Neřekla jsem ale ani slovo a přikývla, ale Anna zřejmě z mého výrazu pochopila. Když teď chystala jídlo, všichni dostali rybu a mě dala na talíř kuře s bramborem.

Anna a Hana.Po obědě jsme chvíli poseděli v obýváku a Anna dokonce svolila, že si uděláme pár společných fotek na památku. Na večer jsme se domluvili, že zase zajedeme za Vítkem a možná i něco ugrilujeme.
Víťa nakoupil nějaká kuřata a rozpálil gril. Venku sice pršelo, ale kluci se schovali pod přístřešek, popíjeli pivo a probírali, jak se žije v Bělorusku. Nějak přišla řeč i na náš přechod přes hranice, jak to bylo všechno v pohodě, když Robert najednou přišel s tím, že nám nevystavili migrační kartu. Četla jsem na hranicích všechny formuláře, které tam byly vyvěšené, jako nutnost pro vstup do země, ale žádná migrační karta mezi nimi nebyla. Navíc si myslím, že by nám asi sami řekli, že ji potřebujeme. Robert je ale věčný pochybovač a tak se dávám s argumenty na ústup, sedám si do kuchyně a jdu psát na ambasádu. Uvidíme, co nám řeknou.

Jo, začaly ve mně hlodat pochybnosti, přechod do Běloruska a pohyb tady byl nějaký moc jednoduchý. A tak jsme se o tom začali bavit nejdřív s Vítkem, ten pak volal Nataši, ta se ptala někde v práci Bělorusů a ... a nikdo nic nevěděl. Hmm, to nevypadá dobře, bez migrační kartičky bychom mohli mít spoustu problémů... No uvidíme, s čím přijde Hanka z ambasády, ale začínám tušit, že návštěvě úřadu se nevyhnem, i kdybychom se měli jenom jít zeptat, jestli je všechno v pořádku.

Domek uprostřed sídliště.Když jsme se pozdě večer vrátili opět taxíkem k Anně, zase na nás čekala a první otázka byla, jestli budeme jíst. Mohla jít klidně spát, ale ona čekala. Až když jsme jí řekli, že jsme jedli grilovaná kuřata a přiznali se, že je Vítek trošku připekl, naoko zahartusila, že Vítek neumí péct kuřata a šla si lehnout. I my jsme šli spát.
Ráno se rozloučíme a musíme pokračovat v cestě dál. Anna nás ještě uložila a pak vešla k Vraťovi do pokoje a že tam má zimu a hned ho začala přikrývat.
"Ty kak moj synók," pronesla k němu a spokojená, že už je v posteli v teple, mu popřála dobrou noc." 


Čtvrtek 15.8.

Ráno jsem Annu zastihla zase v kuchyni, jak připravuje snídani. My jsme se chystali zajet pro motorky a vydat se dál, směr Vitebsk. Když jsem si ale ráno přečetla mail, kde mi ruský konzul psal, že pro informace o migrační kartičce se mám obrátit na příslušné oddělení konzulátu, atd., bylo jasné, že nás ještě před odjezdem nemine návštěva migračního úřadu. Jan nám Anna řekla, úřad je kousek od Vítka, kam jedeme pro motorky a není tedy nic jednoduššího, než si tam od něj zajít.

Vydali jsme se tedy na úřad. Vstupujeme do nějaké oficiální budovy migračního úřadu a paní u okýnka nás posílá před kancelář, kde sedí příjemně vypadající oficír. Vysvětluju mu, co potřebujeme a on mi předává nějaké dokumenty k vyplnění.
"Vy znájetě pisáť pa rusky?" Ptá se mě.
"Da, ja znáju," odpovídám a beru si papíry pro všechny tři. Potom mi vysvětlil, že až všechno vypíšeme, musíme zajít vedle do banky, zaplatit nějaký poplatek, asi 25 rublů a potom se vrátit zpět k němu.

Usedáme ke stolečku a vypisujeme papíry, odkud jsme, proč jsme tady, kdo nás sem pozval, na jak dlouho, kam pojedeme dál a tak dále a tak dále. Když jsme konečně všechno vypsali a zaplatili poplatek, pan oficír nám všechno zkontroloval, něco s úsměvem poopravil a vydal nám migrační kartičky. Vysvětlil nám, že tato kartička nám stačí na celou dobu pobytu v Bělorusku. Funguje to tak, že novou bychom potřebovali pouze v případě, že zůstaneme někde na jednom místě déle, než pět dní. Podmínkou ale je, že musíme zemi opustit v termínu, který jsme tady vypsali. Kdybychom to nestihli, byl by problém.

Toto bylo teda trochu peklo. Že Hance nakonec řekl, že píše líp, než někteří jeho kolegové je sice pěkné, ale já psanou azbuku neumím, nemluvě o Vraťovi, který neumí vůbec nic. Největší problém bylo, že to Hanka nemohla sepsat za nás za všechny, každý si musel svoje lejstra vyplnit sám. A tak jsem potupně opisoval znak po znaku jak se dalo, od Hanky, z nástěnky, kde byly vzory a ze zdi, kde visely různé plakátky. Až jsem se u toho spotil. Ještě že byl pán policajt v pohodě, naše výtvory ho naštěstí spíš pobavily než naštvaly, něco škrtnul, něco zabělil a přepsal, ale byl v klidu. Asi třikrát jsem se ho pro jistotu ptal, jestli nám to všechno fakt stačí a on mi třikrát odpověděl, že ano. No tak sláva, to už snad nebudem muset nikam chodit.

S úlevou, že máme vše v pořádku, se vracíme zpět k Vítkovi, vyzvednout si motorky a pak k Anně, nabalit věci a rozloučit se.

Anička na motorce. Naposledy.Ještě před odchodem z bytu, nás Anna usazuje na gauč v chodbě, abychom si v klidu před odjezdem sedli a ona se za nás pomodlila. Když pak jsme téměř u dveří, Anna se najednou obrátí na Robeta:
"Róběrt, prekatájem sa?"
Robert kulí oči a v tu chvíli si vzpomene, jak mu Vítek říkal, že by se chtěla ještě někdy svézt na motorce.
"Aha, chceš, abych tě svezl," odpoví trošku zaskočeně, ale je jasné, že tohle Anně odmítnout nemůže.
"Da, da, pajďom," usmívá se Anna a už se hrne ze dveří, dolů po schodech a ven před motorku.

Půjčuju jí svoji helmu a pomáháme jí vylézt na motorku. Anna září štěstím a Robert se usmívá. Pomalu se rozjíždí, aby udělali nějaké kolečko po sídlišti.

Jo, to bylo dobré. Pravda, trochu mě Anička zaskočila, ale pak jsem si uvědomil, že jsme se o tom večer bavili, že by se chtěla ještě jednou v životě projet na motorce. Jak si nasadila Hančinu helmu, samozřejmě si hned neuvědomila, že v ní je mikrofon a tak jsem slyšel, jak se nadšeně směje a je veselá. A tak to bylo celý ten kousek, co jsme objížděli sídliště, pořád jásala, mávala na lidi a smála se. A nadšeně na mě něco volala, akorát jsem jí nerozuměl a tak jsem jí musel řict, ať mluví pomalej, protože na ruštinu ze sluchátek v helmě nejsem úplně zvyklý. Dobré to bylo, byl jsem rád, že má radost, jenom jsem v tu chvíli nevěděl, že se opravdu projíždí naposledy....

Mějte se pěkně. Asi už se neuvidíme....Když se vrací zpět, Anna je celá šťastná, mává na nás, líbá Roberta a neví, jak poděkovat. Ne ona nám, ale my jí musíme poděkovat za její starostlivost, pohostinnost a příjemné prostředí, ve kterém jsme mohli strávit dva dny. A tak nezbývá, než rozloučit se s Annou, Voloďou i Romanem. Dasvidánia!

Vydáváme se, směr Vitebsk, a protože jsme se ve Smorgoni zdrželi déle, než jsme chtěli a vyjíždíme pozdě, musíme původní trasu trošku zkrátit. Nepojedeme tedy vrchem, přes Polock, ale volíme trasu přes Běrezinskou biosférickou rezervaci. Cesty jsou prázdné, trošku jsme se zamotali a najeli na trasu, kterou jsme ani neplánovali, ale celkem rychle to uběhlo a před večerem už jsme parkovali ve Vitebsku před hotelem.
No, tedy, před hotelem. Hotel to zřejmě byl, ale pro představu asi takový, jako když se u nás zachovávají k rekreaci objekty z bývalých rekreací ROH. Ovšem u hotelu stál chlápek v obleku a tvářil se náramně důležitě. Možná měl pocit, že za ním nestojí starý, tuctový hotel, ale luxusní Hilton. Hotel Vetraz se jmenoval a za ubytování jsme zaplatili nějakých 1.400,- korun.

Ceny normální, všeho všude dost, jako obvykle kvalitnější než u nás.Pán na recepci se netvářil o moc líp, ale ubytovali jsme se, dostali heslo na wifi, zaparkovali motorky vzadu za hotelem, na hlídaném parkovišti a spokojeně se odebrali na pokoje. Dáme si sprchu a půjdeme se podívat do města.
Centrum bylo asi 500 metrů od hotelu a na rozdíl od hotelového okolí, tady to žilo. Míjeli jsme velké fotbalové hřiště, supermarkety, blikající reklamy a davy lidí, kteří se teď v podvečer vydali, nám neznámo kam. Prošli jsme pár obchodů, některé jen tak, abychom se podívali, co tam prodávají, v některých jsme nakoupili jídlo na večer. Restaurace v hotelu není a tak vařič a ešus to jistí.

Když jsme se po večeři dívali, kudy jsme jeli, zjistili jsme, že jsme omylem projeli část trasy, kterou jsme chtěli jet zítra do Minsku. Hledáme tedy náhradní plán, ať nejedeme stejnou cestou. Pojedeme tedy spodem, přes Lukoml na Katyň a do Minsku.

Najeto: 354 km.

Pátek 16.8.

KatyňRáno vyjíždíme z města a po nějakých menších cestách nabíráme směr Minsk. Na trase máme ještě památník Katyň, který je postavený obětem vypalování běloruských vesnic německým Gestapem. Jak to vypadá i menší cesty jsou v Bělorusku normálně sjízdné a tak k památníku přijíždíme někdy odpoledne a máme čas si ho pořádně prohlídnout.

Parkujeme na velkém parkovišti, kde stojí spousta aut a autobusů, plných turistických výprav. Po kamenné cestičce přicházíme k památníku, v jehož čele stojí obrovská kamenná socha, držící v náručí mrtvé dítě. Za sochou se rozkládá louka, posetá náhrobky, na kterých jsou vytesány názvy vesnic, které byly v té době vypáleny. K dovršení celé chmurné scenérie, jsou kolem rozestavěny malé zvonice, jejichž zvon se vždy jednou za minutu ozve jedním cinknutím a všechny ve stejnou dobu. Procházíme kolem pamětních nápisů, které popisují tragédii té doby, celkový počet obětí i jednotlivé vesnice, které byly Němci vypáleny. Všude jsou květiny, spousta upomínkových předmětů a taky turistů. Paradoxně jsme zaslechli i němčinu.

Památníky vypáleným vesnicím.Přijeli se podívat, co jejich národ kdysi způsobil?

Nebudu tady popisovat dějiny. Kdo chce, si přečte, ale zážitek to byl velmi chmurný. Když jsme se vraceli zpátky k motorkám, zastavili nás dva Rusi, kteří k památníku teprve šli.

"Gavarítě pa rusky?"
Zeptali se, a když zjistili, že ano, dali se s námi do družného hovoru. Byli z Moskvy a do Běloruska se přijeli jen podívat. Popravdě, v hovoru byli k nezastavení. Tedy hlavně ten jeden. Dostali jsme se k historii památníku, k historii Ruska, politice a vztahům mezi národy. K nesmyslnosti válek, ať už historických nebo těch současných a závěrem nám popřál šťastnou cestu a chtěl, abychom všem vyřídili, že nás mají Rusi rádi a všechny máme pozdravovat.

Na tenhle rozhovor se snad nedá zapomenout. Vysvětli nám fakt všechno, hlavně mluvil docela rychle a pořád, takže ke slovu jsme se skoro nedostali a s porozuměním jsem měl občas problém. Ale mluvil zajímavě, v podstatě většinu z toho dávno víme, ať už se to týkalo historie, rozpínavosti Ameriky, neschopnosti a jakési bezzubosti různých států a uskupení, Stalina a jeho působení, ale jednu věc si pamatuju velice dobře a snažím se dodržet to, co jsem tomu Rusovi na dohled od památníků v Katyni slíbil, totiž, že budu jeho poselství šířit dál, každému koho potkám. A jaké že to je poselství? 

Mám všechny známé i neznámé ujistit, že nás všichni Rusové i Bělorusové mají rádi, jsem všichni jedna velká rodina a kdybychom potřebovali, máme přijít a oni se o nás rádi postarají a pomůžou nám.

Zajímavé, už to tady v té zemi slyším poněkolikáté a stejně tak jsem to poslouchal loni při cestách po Rusku. Že by to nakonec bylo všechno trochu jinak, než se nám snaží namluvit média, tisk, televize a zarputilí lidé, kteří nemají vlastní názor?

Na parkovišti jsme si chtěli ještě něco koupit v suvenýrech, ale debata s Rusem nás tak zdržela, že už měli i zavřeno a z parkoviště pomalu všichni odjížděli. Tak jedeme taky. Minsk je na dohled.

Minsk.Do města vjíždíme něco po páté hodině, po velkých, čtyřproudových cestách. Žádné zácpy a mraky aut, řidiči jsou v klidu, nikdo nikam nespěchá. Tak nějak to bylo i loni v Moskvě. Hotel Almaz je na okraji města a po malé zajížďce už před ním parkujeme. Nadšeně jsme vjeli do areálu a hledali vchod, který jsme dávno minuli. Když konečně vcházím na recepci, za okýnkem sedí mladá Běloruska a plaše po mně pokukuje.

"Zdrávstvujtě, u měňá jesť rezervácija čerez Bůking." 
V tu chvíli slečna roztaje a začne se usmívat: "Vy gavarítě pa rusky?"
V první chvíli nechápu, proč se ptá, ale vysvětlila mi to rychle. Když viděla na Bookingu odkud jsme, bála se, že s námi bude muset mluvit anglicky. Myslím, že angličtinu jsme za celou cestu neslyšeli. A proč taky. Jim se do ní moc nechce a my se raději domluvíme rusky. No dobře, budu mluvit za sebe. Já se rozhodně raději domluvím rusky.

Já taky. Po pravdě, je mi ta řeč mnohem bližší než angličtina, i když do loňského roku jsem to ani nevěděl. Až jsme najednou přijeli do Ruska a já zjistil, že bez problémů čtu nápisy a cedule v azbuce, lidem rozumím minimálně polovinu z toho, co říkají a po pár dnech dávám dohromady jednoduché věty. A to vše bez jakékoli přípravy, vždyť valná většina slov je stejná nebo dost podobná našim. Že by na té kompatibilitě bylo fakt něco pravdy?

Hlídač hotelu Almaz v MinskuDostali jsme pokoj ve druhém patře, bez výtahu a nezbývalo nám, než zase tahat všechny ty věci nahoru. Vraťa měl štěstí, protože jednolůžkový byl v přízemí. Motorky jsme parkovali ve dvoře, přímo pod okny našich pokojů a hlídal je tam strašně zlý pes. Ten vypadal tak děsivě, že i Robert se na něj usmál a i po traumatickém zážitku s kocourem z Polska si ho pohladil.

Hotel samotný byl ve stejném stylu, jako ten ve Vitebsku. Stará, zachovalá budova, se standardním vybavením, wifinou pouze v recepci a potemnělými chodbami, plnými obrovských kytek.
Když jsme konečně vynosili všechno z motorky nahoru, dali jsme si sprchu a hurá na nákup. Budeme tady dva dny, ledničku máme, tak si můžeme udělat nějaké zásoby. Asi kilometr od hotelu byl nějaký supermarket, kde se dalo koupit úplně všechno. A tak se s naditýma taškama vracíme do hotelu, děláme si večeři a odpočíváme.

Najeto: 359 km.


Sobota 17.8.

Ráno jsme si trošku přispali. Dnes nikam nespěcháme, chceme se jet podívat na památník Stalin Line, který je kousek od města a do leteckého muzea.
Do kufrů na motorce naskládáme věci na převlečení a po lehku vyrážíme ven z města.

Areál Stalin lineKolem jedenácté už zastavujeme na parkovišti před areálem, převlékáme se a za střelby děl, samopalů a pušek, vcházíme dovnitř. Před námi se rozkládá celkem velký areál, rozdělený do několika částí. V jedné jsou klasické střelné zbraně, jinde letadla, pozemní technika, bunkry, prostě všechno, co k armádě patří. Robert s Vraťou očividně věděli o čem to je, já to moc posoudit nedokážu. Spousta zbraní, sochy Stalina, Lenina, historický vlak, u které se pánové nezapomněli vyfotit. Velká přehlídka. Lákalo nás svézt se tankem, ale popravdě, cena 200 rublů (2.200,- korun), nás odradila.

Musím říct, že tady ten areál s názvem Stalin Line se mi moc líbil. Pro milovníky vojenské techniky je to ráj, který se od hlavní cesty tváří tak nenápadně, že jsme ho málem minuli. Ale stačí kousek popojet, dostat se za plot a rázem jste v jiném světě. Líbilo se mi nejen množství techniky, možnost svezení na tanku, možnost střelby z různých pušek a samopalů, ale hlavně ta rozloha a klid. Nikdo nespěchá, člověk si v klidu může sednout, dát si kafe a pak pokračovat. Je to vlastně taková pěkná odpolední procházka mezi tanky, děly, raketami, letadly, vrtulníky a vlaky. A když je člověk unavený, může si odpočinout na malém nádražíčku s přínačným názvem Stanica Sovětskaja, obklopen vlaky s rudými hvězdami, nadohled od obrovské hlavy Lenina na podstavci. No prostě idyla.

V kabině MI-24. V kódu NATO -  Hind.Při odchodu z areálu jsme se ještě posilnili na cestu a vyrazili do leteckého muzea kousek za městem. Google našel cíl, spočítal cestu a vedl nás. Kudy nás ale vedl, jsme pak zjistili až večer, když jsme se dívali na trasu. Naprosto nesmyslně nás nasměroval do úplně zapadlých vesnic a nikam nevedoucích uliček. Asi nám chtěl ukázat život v malých vesničkách, protože jednu dobu jste zůstali stát přímo mezi domky, lidi na nás potají pokukovali a přemýšleli, kde se tady ti Martani vzali a co tady chtějí.
Po dlouhém bloudění jsme se konečně dostali k muzeu, malému, oplocenému areálu, na které stály snad všechny typy letadel a jejich součástí.

Na tomto výletě jsem se několikrát přesvědčil, že navigovat Googlem není úplně rozumné, toto byl jeden z těch případů. Ale muzeum jsme nakonec našli, četl jsem totiž, že by tady měl být vystavený vrtulník KA-52 Kamov. Asi jsem četl špatně ten tu bohužel k vidění nebyl, zato tu byl moc pěkný Mi-24 a konečně jsem si mohl sednou do kabiny a chvíli v ní posedět. Zajímavé, zvlášť když vím, že je to vysloužilý bojový stroj a skoro vidím ty budovy a vozidla v zaměřovači, slyším hluk motorů a zvuky výbuchů všude kolem... Pevně svírám pravou rukou knipl, přitahuju ho k sobě, brzdím, klesám, levou rukou pákou přidávám plyn, pomocí pedálů se pomalu a těžkopádně otáčím kolem osy a už se mi objevují na čele první krůpějě potu. Brrr, nechtěl bych v tom lítat...

Udělali jsme si z balkónu prádelnu.Zpátky na hotel jsme přijeli kolem šesté, s dokoupenými zásobami do ledničky.
"Co kdybychom si dnes udělali vajíčka?" zajiskřily Robertovi oči.
Chvíli přemýšlím: Hmmm, vajíčka, na cibulce, na másle a v ešusu, můžeme to zkusit.
"Ale napřed musím vyprat prádlo."
"Tak šup, šup," pobízí mě Robert s vidinou smažených vajíček.

Pouštím se do praní a přemýšlím, kam tu hromadu hader pověsíme. Před pokojem sice máme zasklený balkon, ale nic, na co by se dalo pověsit prádlo. A pak mě napadne vytáhnout prádelní šňůru, kterou vozíme a namotat ji mezi okna pokoje a panty oken zaskleného balkonu. Během chvilky jsme tam umotali takového pavouka na různé strany, že se tam vešlo úplně všechno.

Míchaná vajíčka, to je mňamka."Tak jsem ti pomohl a už bude ta vaječina?“ těší se Robert.
Vytahuju na balkon bombu, vařič, ešus, naloupanou cibuli a máslo, míchám vajíčka v hrníčku a za chvilku už to voní, že se musel i ten pes pod námi na dvoře olizovat, jak mu tekly sliny. Trošku se mi to v tom ešusu přichytlo, ale jinak to bylo výborné. Za pár minut už sedíme u stolečku, a jestli se nepřestaneme krmit, tak asi praskneme. Pěkný závěr dne.

Zítra se pojedeme podívat do města. A protože nechceme jet na motorkách, nainstalovala jsem si do mobilu aplikaci Yandex Taxi. Funguje prý úplně stejně, jako Uber v jiných zemích. Tak jsem na to zítra zvědavá.

Najeto: 110 km.

Neděle 18.8.

Ráno vstávám, beru mapu Minsku a jdu ven před hotel, na kafe a na cigáro. Rozkládám mapu u lavičky na zemi a po pár chvílích přichází nějaký pán a ptá se, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Ukazuju mu mapu s tím, že se chceme jet podívat do centra, ale vlastně přesně nevíme, co konkrétně se tam dá vidět. Ukazuje mi na mapě hlavní centrum města, nějaké knihovny, památníky, muzea a kostely. A protože netuší, že chceme jet taxíkem, vysvětluje mi ještě, kudy se dostaneme na zastávku autobusu a na metro. Poděkuju mu a vracím se na pokoj, vzbudit spáče.

Náměstí v Minsku.Asi o hodinu později už jdu za paní na recepci, abych mi ukázala, jak mám v aplikaci Yandex Taxi zadat, tam chceme jet. O pět minut později už stojíme u brány a sledujeme v aplikaci, kdy, kam a jaký přijede taxík. Paráda.
Přijíždí taxikář, sympatický chlapík, a cestou se nás ptá, odkud jsme a kam po Bělorusku jedeme. Zavezl nás do centra a popřál šťastnou cestu.

Vcházíme na malé prostranství s kašnou, obklopené z jedné strany monstrózními budovami, z druhé obchody a z té další krásným kostelem Svatého Šimona a Heleny. Chvíli sedíme na lavičce a potíme se na přímém slunci. Kde je to chladnější klima, s kterým jsme počítali? Vzpomněla jsem si na Annu, jak mi říkala, že takové horko, jako je v Bělorusku letos, nepamatuje. Jó časy se mění, klima se mění a všechno kolem taky.

Návštěva mše v kostele v Minsku.Jako první jsme si vybrali k návštěvě kostel. Všude kolem byla spousta lidí, kteří šli buď kolem nebo vycházeli z kostela. Turisty jsme tady neviděli. Běžně na ulici nikde. Vešli jsme kostela, kde zrovna probíhala nějaká bohoslužba. Bylo tam narváno k prasknutí. Lavice plné a chodby kolem taky. Chvíli jsme postávali, poslouchali zpěv a přednes kněze. Všichni byli uctiví a sem tam po nás někdo potají pokukoval, protože cizince každý pozná.

Jo, cizince každý pozná, zvlášť když je v kraťasích, má sluneční brýle, kšiltovku, v jedné ruce obrovský foťák a v druhé kameru. S tím vším se nahrne do kostela, vlítne mezi stojící a klečící lidi, všechny tyto přístroje pozapíná a zvedne nad hlavu. Ale dobré to bylo, zajímavé je, že kdykoli vejdeme do kostela, něco se v něm děje. Tentokrát to byla veliká mše, sice jsem ničemu nerozuměl, ale líbilo se mi to, duch místa na mě opět sáhnul svojí pokorou, klidem a vzájemnou láskou a porozuměním.

Hned vedle kostela stál památeční zvon, obětem Hirošimy, Nagasaki a Fukušimy a památník, plný kytek. Pěkné pietní místo.

Vládní budova v Minsku.Pokračujeme dál a přicházíme na velké nádvoří, kterému vévodí obří socha Lenina, v pozadí stojí Vládní dům. Kolem chodí strážní, nenápadně nás sledují a my si nejsme jistí, jestli se můžeme fotit u Lenina, před vládní budovou. Zkoušíme první foto a nic se neděje. Ví o nás, vidí nás, kdyby byl problém, už by se něco dělo. Nikdo nic. Ozbrojený strážný dál v klidu obchází nádvoří.

Procházíme tedy zpět, kolem fontány a míříme do nějaké boční uličky, kde by mělo být muzeum Běloruska. Vcházíme dovnitř a v první chvíli nám není jasné, jak to tady funguje. Kolem prochází nějaká nabubřelá paní v uniformě. Uniformu jsem nějak ignorovala a považovala ji za paní, co to tady prostě má nějak na starosti. To jsem se ale těžce zmýlila. Při dotazu, kde tady můžu koupit lístky do muzea se nafoukla jak žába, zamračila se na mě a vztekle prohodila, že u ní lístky nekoupím, protože ona tady od toho není. Od dalšího dotazu jsem raději upustila, protože se prohnala kolem jak vichřice a já jsem pochopila, že není paní od kasy, ale ochranka a já jsem ji svým dotazem degradovala na nějakou prodavačku lístků.

Musel jsem se držet, ty virtuální brýle, to je mazec!To už k nám ale přistupovala skutečná paní od kasy, protože viděla cizince, kteří se dívají do výloh, plných různých upomínkových předmětů. Ochotně nám ukazovala trička, která se nám líbila a hledala vhodnou velikost. To bylo jediné místo v Bělorusku, kde jsme viděli ke koupi trička s potiskem Běloruska. Vraťa a já jsme si vybrali, na Roberta neměli velikost. Tak máme nakoupeno, můžeme jít do muzea. Byly tady dvě. Přírodovědné a Muzeum Běloruské kultury.

Muzeum kultury nás moc nenadchlo. Samé obrazy, sochy, knihy a historické věci, kterým moc nerozumíme. Zajímavá byla podívaná přes virtuální brýle, kdy jsme se ocitli uprostřed starobylého hradu a točili jsme se na všechny strany, zmatení virtuální podívanou.
Zvířata byly jako živé. Taky s nimi Hanka mluvila.To muzeum přírody, bylo něco jiného. Kytky a zvířata, to je něco pro mě. Procházeli jsme kolem vitrín s vycpanými zvířaty a já jsem si někdy neodpustila, jen tak něco k nim prohodit.
"Víš o tom, že tě ty zvířata neslyší?" ozvalo se za mnou.
"No jasně, že to vím, ale pozdravit je můžu ne?"
Robert se na mě zamyšleně podíval. "No, já jen, abych věděl."
Tak ještě pár fotek se zvířátky a můžeme jít.

Sídlo KGB, spolu s mučírnou neposlušných lidí. Teda prý, podle průvodce.Venku jsme se vydali dál, neznámým směrem a přemýšleli, kam se ještě podíváme. Robert si nainstaloval nějakého průvodce městem a našel atrakci pro turisty, návštěva sídla KGB. S malými zastávkami jsme se vydali podle průvodce, ale nakonec jsme došli jen k nějaké velké budově, která byla zavřená. Procházíme se tedy městem, zkoušíme najít i nějaký obchod, kde by si Robert mohl koupit tričko. Protože my máme a on ne. Ale nic takového jsme nikde nenašli. Co jsme našli, byl Mekáč a věčně hladový Vraťa, už po něm šilhal. Vešli jsme do narvaného "bufetu" a kluci si dali něco z těch dobrůtek, které jsou všude ve světě stejné. Já bych si dala tak koláček, ale tady žádný nemají. O kousek dál jsem ale objevila nějaký obchůdek a objevila v něm koláče.

Budhistický mnich. Možná.Ochotná prodavačka mi balí koláč, a když mi vrací nějaké drobné, jen tak prohodím, že ty drobné nechci, ať si je nechá. Slečně naběhl na tváři výraz údivu a zmatenosti:
"Vy něchóčetě?" Zmateně pořád drží nataženou ruku s drobnými.
Usměju se, zakroutím hlavou a odcházím, spokojená, že mám voňavý koláč. Až později si uvědomuju, že tady se asi takové věci nedělají. Proto byla taková udivená.
Vracím se ven a jak je vidět, kluci se zatím pobavili s nějakým budhistickým mnichem. Tedy, aspoň se prý za něj vydával.

No Mekáč no... já vím, že je to všude stejné, ale tady aspoň byla hromada lidí, a tak zatímco jsme seděli a zdánlivě jenom jedli, mohl jsem si prohlídnout, jak vlastně ti mladí Bělorusi vypadají, jak se chovají, jaký mají výraz v očích. A světe div se, byli to úplně normální lidi, úplně jako my. Nikde žádné zbytečné výstřednosti, žádní pankáči, počmáraní exoti ani nikdo s bordelem na xichtě (myslím tu scénku z Pulp Fiction). Dokonce ani žádný bubák, no fakt, ani jeden. Líbilo se mi tam.

A mnich? No to jsem nějak vůbec nepochopil, jak jsme stáli venku, najednou se po mně vrhl jakýsi orientálec v oranžovém rouchu a začal mi dělat křížek na čelo, sepnul ruce, modlil se a několikrát mě objal. Dokonce mi dal jakýsi náramek, který mě asi má ochraňovat nebo co. To jsou věci, myslel jsem si, další, kdo se za nás modlí. No ale pak natáhl ruku a chtěl děngi, tak mi došlo, že to s tou vírou asi nebude tak horké, ale jak jsem byl zmatený, dal jsem mu myslím 20 rublů. To mu ale nestačilo a přišel na řadu Vraťa, který prošel tím samým procesem, jenom dostal jiný náramek. Doteď nevím, co si o tom mám myslet, ale pro jistotu jsem ten náramek celou cestu vozil.

Půlka města na nedělní procházce.Pokračujeme dál, procházkou městem, míjíme Běloruský cirkus a průvodce nás vede k nějakému Planetáriu, které má stát uprostřed parku. Park obklopuje spousta stánků, všude to voní, samé jídlo a hračky. Trička tady nikdo neprodává. Všude je spousta lidí a hlavně dětí. Dětské kolotoče, průlezky, hračky, no prostě vše, co si hravé dítko může přát. Tady přesně seděla ta na základce věčně omílaná věta: "V svabódnoje vrémja ja guljáju v parke."

Jo!!! Tady jsem si uvědomil, že to co nás učili v hodinách ruského jazyka na Základní škole mělo velice reálný základ. Oni tady opravdu všichni guljáli a docela jim to šlo, vypadali velice spokojeně. Tohle bylo velice zajímavé, nic takového jsem zatím nikdy nikde neviděl, prostě půl města si tak v pohodě chodilo odnikud nikam kolem vody, ve dvojicích, ve trojicích, celé rodiny s kočárkama, povídali si, drželi se za ruce, pak na chvíli zašli s dětmi na nějaký kolotoč, kterých bylo pár mezi stromy v parku a zase guljáli dál. Mazec, tohle budu mít dlouho před očima.

Ruské kolo v běloruském MinskuKdyž se prodereme davy, vidíme před sebou konečně ono Planetárium. Ale světe div se, zase zavřené a nepoužívané. Usedáme pod ním na lavičku a chvíli sledujeme ten ruch kolem. Když po chvilce odpočinku pokračujeme dál, před námi se tyčí obrovské Ruské kolo.
"Na to nejdu, mám závrať," poznamenal pro jistotu Robert.
Ale když jsme přišli blíž, začal váhat.
"Zase, být tady a nesvézt se," to by byla škoda.

Pohled na Minsk zvrchu.A tak o chvíli později už stojím v řadě na lístky a pak nasedáme do sedaček. Už v polovině výšky, než jsme se dostali až nahoru, bylo vidět celé město, jako na dlani. Přes upatlané plexi děláme pár fotek a netrvalo dlouho, už jedeme zase dolů.
"To bylo nějaké krátké ne? Nepojedeme ještě jednou?" prohodil Robert.
Tak jo, jeli jsme ještě jednou a znovu pozorovali město, další atrakce kolem a davy lidí, procházející se někde tam dole.

Cestou z parku jsme si zavolali taxi. Je čas se vrátit, sbalit všechny věci, protože zítra jedeme dál.

Pondělí 19.8.

Vstáváme do slunného dne a balíme věci. Čeká nás cesta někam k Ruským hranicím. Už je tak nějak naším zvykem, spávat blízko u hranic sousedního státu a tak ani tady jsem to nemohla při plánování vynechat. Kromě toho, v tomto místě, kudy jsme chtěli jet, se ani nic jiného najít nedalo. Tam nebylo prostě nic. Jak moc nic, to si uvědomíme, až na místě.

Písek, nic příjemného. Snad nebude pršet.Cesta ubíhala celkem rychle, po větších silnicích, projíždíme města a vesničky a míříme směr Kryčau. Tedy vlastně, kousek pře něj, do nějaké osady Starosele, kde máme zamluvenou chatku v Agrosadbě Avrora.
Když nás navigace svádí z cesty směrem k osadě, najíždíme na uježděnou cestu bez asfaltu, jen kamínky a hlína. Po několika metrech zastavujeme a hledáme, jestli se nedá jet jinudy. Vraťa vykoumal nějakou cestu okolo, ale stejně jsme pak najeli na tu samou.

"Tak to nějak dáme, když to jinak nejde," poznamená Robert a pokračujeme dál.
To, co nás čekalo později, jsme si nepředstavovali ani v nejhorších chvílích. Cesta se změnila na písek, a pokud se nejelo v nějakých pomyslných kolejích, motorky tancovaly na všechny strany. Sesedám z motorky, protože ve dvou je to ještě horší a šlapu pěšky. V ruce držím helmu, abych slyšela, jaká je situace jezdců přede mnou. Asi po dvou kilometrech přicházím do osady, stavení s ubytováním je hned na začátku, ale vidím kluky, jak se trápí někde v kopci a hledají, kam mají jet. Volám je zpátky a zastavujeme před pootevřenými vraty nějakého velkého domu. Protáhnu se dovnitř a už mi přichází vstříc pan domácí.

Veselá návštěva, byli to milí lidi kdesi u ruských hranic.Uvítal nás širokým úsměvem a hned, že nám půjde ukázat, kde se můžeme ubytovat. Nasedá na kolo a ukazuje, ať jedeme za ním. Kluci jedou, já jdu a přicházíme k malé říčce a dvěma malým stavením. Jedno je domek na spaní, druhé sauna. V domku jsou tři ložnice, kuchyň a koupelna, vše vybavené a čisté. Na malém dvorku před domem stojí altánek, uvnitř stůl a lavice, před altánkem gril. Ještě že jsme koupili ty klobásky, vzpomenu si na Polsko a nevyužitý gril. Stačí jen pana domácího poprosit o uhlí a je na večer o zábavu postaráno.

Řeka, která teče pod domem, se jmenuje Sož a její druhý břeh patří Rusku.
"Vot éto Smolenskaja oblast, éto Rasíja," ukazuje pán rukou na druhou stranu řeky.
Bělorusi prý na druhou stranu chodí na hřiby nebo na řeku na ryby. U břehu stojí malé loďky a není problém na ně nasednout a prostě se jet podívat na druhou stranu. Do Ruska.

Odkudpak jsme to přijeli?Vybalujeme věci a domluvíme se, že za námi později příjde i se ženou, zapsat si naše pasy a vypsat doklady o ubytování. Když později přichází s usměvavou Běloruskou, vytahujeme pasy a zkoušíme se domluvit, že nepotřebujeme doklad. Ale vysvětlili nám, že pokud si domlouváme ubytování přes Booking, oni to musí doložit. Vypsali nám tedy ubytovací doklady a pozvali nás k nim, na prohlídku jejich bydlení.

Paní dokonce měla na zdi pověšenou mapu celého světa a říkala, že by měl každý návštěvník jejich "ranče" zapíchnout špendlík do místa, odkud přijel. A tak jsem slavnostně vzal špendlík a hrdě označil naši mallou milou Českou republiku. Skoro jsem ji na té mapě ani nemohl najít....

Hanička se hned zkamarádila.Obrovské stavení má několik ubytovacích místností, bar, společenskou místnost, kulečník, jídelnu, no prostě všechno, na co si vzpomenete. Venku před domem je pláž, po které pobíhal ochočený čáp, na břehu stojí dřevěná loď, kousek dál je sauna, na dvorku stojí technika jak pro zahradu, tak pro terénní cestu. Nabídli nám čerstvou zeleninu ze zahrádky a chlapům panáka. Co to bylo, asi nikdo přesně neví, ale na cestu dostali ještě půllitr a čtyřlitrovou sklinku bezového sirupu. Cestou trošku spekulovali, co to může být za kořalku, jestli z toho neoslepnou a podobně.
Nakonec ale večer u grilu vypili všechno. Kromě sirupu.

Mňam, to byl dobrý nápad cestou koupit klobásy.Za svitu měsíce a mraků otravných komárů jsme ugrilovali klobásky, poseděli v altánu a ani se nám nechtělo jet další den dál. Ale musíme.

Tady se mi líbilo, když teda pominu tu cestu pískem. Pořád jsem se díval na počasí, protože kdyby zapršelo, nikdy bychom z toho místa už neodjeli. Naštěstí bylo nebe bez mráčku a tak jsme mohli klidně bumbat to jejich nevímco a ještě zbytek Ruské vodky, co jsem s sebou nevímproč vezl a přitom hledět do uhlíků a na grilované klobásky. Chata v zemi nikoho a kolem jenom samá příroda, moc pěkné. Sakra, proč musíme zase zítra jet někam pryč? Vždyť nám chtěli i roztopit saunu...

Najeto: 216 km.


Úterý 20.8.

Co to může být?Ráno bylo zataženo, na radaru se hnala nějaká fronta a představa, že ten písek na cestě, která sem vede, zmokne, nás poháněla k rychlému balení. Loučíme se s domácími a pomalým tempem, já pěšky, kluci na motorkách, se vydáváme směrem k hlavní cestě a směřujeme do Gomelu. Ode dneška už nabíráme směr domů.

Dneska to máme jen kousek a tak se občas zastavíme, abychom si dali kafe a cigáro nebo abychom zjistili, co jsou ty malé budky, rozeseté kolem cest na předzahrádkách domů, u kterých posedávají místní, povídají si a někam čučí. Když míjíme už několikátou budku, říkám Robertovi:
"Zastav u některé a já se tam půjdu podívat a vyfotím to."

Tak nakonec je to studna. Všichni sedávají u studny a povídají si.Zkoušíme první budku, u které nikdo neseděl, ale byla na zámek.
"Co tak vzácného tam může být, že to zamykají zámkem," přemýšlím.
U druhé už bylo otevřeno. Rozhlížím se kolem, jestli mě nikdo z místních nesleduje nebo na mě nepoštve zuřivého psa, a pak opatrně otvírám malá dvířka. Můžete hádat a možná uhádnete. Za dvířky je rumpál, okov a pod ním studna. Takže studna slouží místním jako místo pro setkání. Všichni kolem ní sedí, klábosí a čučí do budky. Kolem běhají slepice a psi a všichni jsou spokojení. Zajímavá kultura.

Do lesa jenom s dozimetrem.Pokračujeme dál, směrem na jih a všimli jsme si, že u lesů jsou nějaké divné žluté cedule. Divné byly na první pohled za jízdy z motorky. Na ten druhý už bylo jasné, že je to varování před radioaktivitou. Projížděli jsme zónou radioaktivního zamoření. Vstup do lesa byl jen na povolení a v lese se nesmí sbírat hřiby, žádné lesní plody a neoprávněným vstupem porušujete zákon Běloruské republiky. Tolik let po katastrofě a takové opatření. Kolem lesů byly rozorané asi metrové pruhy hlíny, které mají v případě požáru zabránit šíření ohně. Zakládání ohňů v lesích je taky trestné. Není se čemu divit, protože v případě požáru, by se všechna ta radioaktivita ze stromů a porostů vznesla znovu do vzduchu a vítr by ji unášel…raději na to ani nemyslet.

Do města Gomel jsme přijeli něco po třetí hodině, ubytovali se v hotelu s restaurací, zaparkovali motorky ve dvoře, aby je nebylo od cesty vidět a odpočívali po parném dni. Horko se pořád drží. Jak to říkala Anička? Takové teploty v Bělorusku nepamatuje.

Nějak mě to bere, už se mi nechce.Dostali jsme obrovský pokoj s koupelnou a balkónem a zatím co Robert odpočíval, já jsem se zašla podívat do města. Prošla jsem malé náměstí, protože jsme bydleli na okraji města a hledala jsem něco, jako u nás bývaly novinové stánky. Chtěla jsem přivézt domů nějaké doutníky, ale ve stáncích i na benzínkách vždycky měli všechno, kromě doutníků. Až později mi v nějakém jiném městě paní vysvětlila, že v Bělorusku doutníky nekoupím.

Večer jsme otevřeli mapu a trošku studovali zítřejší cestu. Chceme se jet podívat k Poleské radiační rezervaci a dostat se co nejdál to půjde. Potíž byla trošku v tom, že papírová mapa a Google, ukazovaly rozdílné cesty, kam se dá dojet. Další věc byla, že v této oblasti, ani nikde kolem, se nadalo najít žádné ubytování. Nejbližší možná varianta, byl Pinsk a celkem dost daleko. Tak uvidíme.

Najeto: 415 km.

Středa 21.8.

Pěkné domečky tu mají.Po sladké snídani vyrážíme opět do slunečného dne, směr Poleská státní radiačně-lokační rezervace, Mazyr, Pinsk. Vyjíždíme z města a po pár kilometrech znovu vidíme u lesů cedule s varováním před radiací a zákazem vstupu do lesa. Čím jedeme níž na jih, cedulí přibývá. Anna nás zrazovala od úmyslu, jet do těchto končin.
"Tam óčeň apásno," říkala mi varovným hlasem, a já protože jsem věděla, že tam stejně pojedeme, jsem jen chápavě přikyvovala a dál jsem k tomu nic neříkala. Kdyby nás teď viděla, jak se nadšeně fotíme u cedulí a překračujeme hranici vstupu do lesa, neměla by z nás radost. Ale my jsme si říkali, co se může stát, tolik let po katastrofě. Dva kroky za hranici nic nezpůsobí a my se jen trošku pobavíme.

Na druhou stranu je potřeba si uvědomit důležitou věc, na kterou se nějak zapomíná. Když bouchl Černobyl, mluvilo se o celosvětové katastrofě, o zničené a nejvíc zasažené současné Ukrajině. Nějak se ale zapomíná na fakt, že první, kdo byl atomovému hřibu na ráně, bylo sousední Bělorusko. Proto je i tady, tolik lep poté, varování před zamořenými oblastmi.

Odkud jste? Co to je za motorku? To jsem ještě nikdy neviděl.Jedeme dál a přijíždíme do malého městečka Brahin. Zastavujeme někde u hřbitova na malém parkovišti a pot se z nás jen leje. Kde je to chladnější klima? Po pár minutách k nám přichází nějaký místní s kolem, zalíbeně si prohlíží motorku a nadšeně nám říká, že nikdy takovou motorku na vlastní oči neviděl. Ptáme se ho, kudy vede cesta k ukrajinským hranicím a on ochotně mává rukama na všechny strany, chrlí nějaké nám neznámé názvy vesnic a usmívá se. Když se ho ptáme na havárii v Černobylu, rozpovídá se, že ve vesnici žije pár těch, kteří ji přežili. Většinou jsou to ženy, protože muži prý tenkrát všichni umřeli. Mladých tady moc není, protože tam není práce a žádné zázemí. Stojíme asi 30 kilometrů od ukrajinských hranic a Pripjati.

Potkával jsme zajímavé lidi. Tento přežil výbuch Černobylu.Po nějaké chvíli k nám přichází další místní. Jeden je na vozíčku, druhý jej tlačí. Opět se zalíbením sledují motorky a chtějí se s námi vyfotit. Dokonce bezostyšně vyslovují dotaz, jestli bychom nepovozili na motorkách jejich děti. To samozřejmě odmítáme, protože z jejich dětí, by se vyklubaly další děti a už bychom odsud nikdy neodjeli.

Jedeme dál a blížíme se k našemu cíli. Pravda, navigace nás trošku zamotala, jednou jsme se museli vrátit, ale asi po hodině už přijíždíme k cedulím rezervace. Před námi je úzká cesta někam nahoru a na jejím konci závora a strážní budka. Statečně jedeme dál a přijíždíme k budce, na malé parkoviště. Z druhé budky za závorou už k nám vycházejí vojáci, aby zjistili, co tady chceme.

Tak do Pripjati fakt nedojedem.Začíná hra, na "ztratili jsme se a nevíme kudy dál." Vytahujeme papírovou mapu a snažíme se vojákům vysvětlit, že jsme sem přijeli vlastně omylem a mezitím děláme pár fotek střeženého areálu. Oni nám ochotně ukazují na mapě, kam máme jet a my po pár minutách nasedáme na motorky a odjíždíme pryč z parkoviště. Co jsme chtěli vidět, jsme viděli, tak jedeme dál, směr Pinsk.

Já to chtěl projet, chtěl a chtěl, ale nepovedlo se. Čekal jsem, že nás zastaví, ale říkal jsem si, že to třeba nebude tak horké, i když je pravda, že bychom přišli o to jednovstupové vízum. Ale jako výlet to nebylo špatné, tady už ta oblast vypadala fakt dost divně, ti nemocní lidi, co přežili havárii, ty lesy se zákazem vstupu, závory, vojáci... A vůbec nejlepší je, jak mají tuto oblast pojmenovanou: Poleská státní radiačně-ekologická rezervace.

V Pinsku ve městě jsme opět trošku zabloudili, protože orientovat se na sídlišti a objíždět rozestavěné cesty, nás svedlo z trasy. Nějaký nadšený Bělorus, který viděl cizince, měl dojem, že nemůžeme najít ubytování a my v domnění, že je to někdo, kdo na nás čeká, nás vedl městem, nevíme kam. Pak nám došlo, že tudy cesta nevede a po troše snažení jsme se konečně dostali k paneláku, kde jsme měli rezervaci.

Usměvavá slečna stojí před vchodem, ukazuje nám, kam si zaparkovat motorky a vede nás do bytu, v kterém dnes budeme spát. Vcházíme do dvoupokojového bytu s kuchyní, vše je nově vybavené a čisté. Opět vnitřek neodpovídá tomu, co jsme viděli venku a na chodbách. Vracíme se zpátky, že vybalíme motorky a necháme je tam stát. Hlouček důchodců, sedících před panelákem u stolečku, na nás něco pokřikuje. Asi se jim nelíbí, že tady chceme parkovat. Později chápeme, proč se jim to nelíbí.

Tady budem bydlet? Néé, až kousek dál.Nejupovídanější paní nás varuje, že tady nemůžeme nechat stát motorky přes noc, protože by se jim mohlo něco stát. Tady žijí chudí lidi, co nic nemají a když prý uvidí takové motorky, raději ani nepomyslet, co by se mohlo stát. Váhavě stojíme a snažím se paní vysvětlit, že paní domácí nám říkala, že tady můžeme stát, že je tady bezpečno. Starostlivá paní se zasměje:
"Zděs bězapásno? Nět! Zděs apásno!"

Na nás dotaz, kde tedy můžeme parkovat, nám ukazuje, že kousek odsud je hlídané parkoviště. Dáváme na dobrou radu a jen co vynosíme věci z motorek, jedeme na parkoviště, které je hned vedle hotelu, ke kterému nás původně dovedl starostlivý Bělorus.

Tak tady zaparkujeme. Ale to ne, tady prý raděj ne.Nikde nikdo a tak se jdu zeptat do hotelu, jak to tedy je, s hlídaným parkovištěm. Na recepci sedí trošku pomatená paní, která neví co dřív. Když mě uvidí v motorkářských hadrách, koukne letmo na monitor, na kterém vidí zaparkované dvě motorky a Roberta s Vraťou. Vyvětluju jí, že tam potřebujeme nechat motorky do rána a ptám se, co je k tomu potřeba.
"Pásport," vyhrkne na mě, pak se zamyšleně podívá na dvě motorky a drmolí něco o tom, že dvě motorky, dva pasy. Nakonec zmateně zamumlá něco o tom, že to napíše na jeden, zaplatím nějaké drobné a je vyřešeno. Parkoviště má paní na monitorech, kdyby se něco dělo…. No, popravdě, kdyby se něco dělo, než tam někdo doběhne, raději nemyslet. Ale pořád lepší, než před panelákem.

Toto prostě nemám rád, museli jsme to dělat na Ukrajině a nemám to prostě rád. Parkovat motorky někde v prdeli, skoro ani pořádně nevědět kde, nosit věci sem a tam přes půl města... Ráno vstát a s hrůzou jít kamsi pryč, motat se mezi barákama a modlit se, aby na tom parkovišti ještě něco stálo. Ani bych nečekal, že to budu muset dělat v Bělorusku, vždyť zatím bylo všechno v pohodě, i první den jsme to tak udělali, nechali motorky před panelákem a hotovo. Na Ukrajině to chápu, to je divná země, ale tady? Jenomže paní byla moc přesvědčivá a nenechala si vymluvit, že v Bělorusku se přece nekrade. Měla by tam chvíli žít...

Vracíme se do bytu a utrmácení dlouhou cestou, odpočíváme. Zítra dorazíme na hranice Běloruska, do Brestu.

Najeto: 562 km.


Čtvrtek 22.8.

Protože jsme včera ujeli spoustu kilometrů, dnes už nás do Brestu čeká jen takový výlet. Ubytujeme se a pojedeme se podívat do Bretské pevnosti, válečnému památníku.

Konečně pořádné ubytování. Bohužel bez výtahu.Někdy po poledni přijíždíme k hotelu, z kterého je téměř vidět na hranice. Hotel to byl veliký a vypadal dobře. Akorát všude kolem bylo plno kamionů a celní zóna. Tady asi spávají ti kamioňáci na dlouhých cestách. Vcházím na recepci, kde sedí taková neslaná, nemastná slečna a přiděluje nám pokoj v šestém patře. Podává nám klíče a jen tak mimochodem prohodí: "Lift nerabótajet."
Spadne mi brada. To myslí vážně? Dá nám pokoje v šestém patře a suše nám oznámí, že výtah nejezdí? To nemůže být pravda. Chvíli se ji snažím vysvětlit, že se všema těma věcma pěšky, do šestého patra, je nadlidský výkon. Ale ona prý jiný pokoj nemá. Když míjíme dva výtahy, na kterých visí zřejmě už hodně dlouho cedule, že nejezdí, uvědomujeme se, že je to realita a nám nezbývá, než všechny ty věci tahat nahoru po schodech.

Z malého dvoupokojáče je vidět široko daleko kolem. Na město, téměř na hranice a na kolony čekajících a parkujících kamionů. Balkon nikde, nějaké místo pro kuřáky taky ne. Takže i kouřit budeme muset chodit o šest pater níž, po schodech. Tohle moc nevyšlo, ale je to poslední den v Bělorusku, už to nějak dáme.

Pevnost Brest.Po krátkém odpočinku se vydáváme do Bretské pevnosti, která je tady kousek za městem. Přijíždíme na parkoviště, převlékáme se a vydáváme se na prohlídku pevnosti. Sluníčko nás nemilosrdně stále provází. Procházíme kolem budov, plných muzeí, vojenské techniky a různých památek. Dáváme přednost venkovní expozici a ploužíme se kolem různých soch a památníků padlým, chvíli posedíme na lavičce a vydáváme se k největšímu monumentu památníku, obrovské soše válečného hrdiny. Všude spousta kytek, zapálených svíček a upomínek. Někde vzadu stojí i dva kostely a tak do jednoho z nich vcházíme, podívat se, jestli je něčím jiný, než ty, co jsme viděli doteď. Není. Všechno je stejné, krásně zdobené a všude je spousta lidí.

Venku před kostelem tak Robert zůstal stát s nějakým Bělorusem, který ho oslovil.

Neee, Bělorus to nebyl, byl to mladý Polák, který žije v Bělorusku nebo já vlastně nevím, kdo se v tom má vyznat. Už chvíli předtím se po mě díval, nechápu proč, ale z naší trojice si vybral zrovna mě, aby si přátelsky popovídal. Hmm, zrovna se mnou a přátelsky... Tak jsme jenom tak klábosili, už jsme tu dlouho a tak mi Ruština celkem jde, umím už asi 10 vět, tak jsem mu je všechny řekl, pěkně jednu po druhé. Nakonec mi popřál šťastnou cestu, že se za nás pomodlí... Už mě tím ani neudivil.

Výhled z hotelu, poslední pozdravy Bělorusku.Pomalu se vracíme zpět na parkoviště, převlékáme se a znaveni horkem upouštíme od úmyslu jít se ještě někam podívat do města. Nakonec zastavujeme jen u nějakého supermarketu, abychom si nakoupili jídlo a Robert karton místních cigaret a vracíme se zpátky na hotel. Paní na recepci nás opět přesvědčuje, že motorky můžeme nechat před hotelem, ale my, poučeni z předchozího dne, se ptáme na hlídané parkoviště. Je tady kousek od nás a z okna hotelu je na něj vidět. Kluci tedy ještě odvezli motorky, vrátili se s tím, že nedostali žádný doklad, takže jestli tam ráno motorky nebudou, tak tam vlastně ani nikdy nebyly.

Zítra máme v plánu přejet hranice brzy ráno, dokud tam nebude moc lidí a možná taky bychom mohli dojet až domů.

Najeto: 242 km.

Pátek 23.8.

Balíme se při východu slunce, no fuj.Vstáváme o půl paté ráno a balíme. Nevíme, co nás čeká na hranicích a počítáme s časovým posunem o hodinu zpět. Kluci zašli pro motorky na parkoviště, nabalili jsme a hurá na hranice.

Kontrolujeme, jestli máme všechno, pasy, ostatní doklady, papír od registrace a přijíždíme k hranicím. Čekali jsme nějaké prohlídky a vyptávačky, ale nic, kromě toho, že vyšňořená Běloruska nemohla najít Zlín, jako registrační místo motorky, se nedělo. Zběžná prohlídka kufrů, kontrola dokladů a jedeme dál. Že by to bylo tak jednoduché?

Za chvíli budeme doma.Přijíždíme k polským hranicím a zastavujeme v koloně asi šesti aut. Po chvíli si nás všimne nějaký Rus, stojící před námi a radí nám, že si máme stoupnout do řady Eurosajuzu. Jo tak? Tak to půjde rychle, pomyslíme si a přejíždíme do jiné řady. Tady se ale dlouhé minuty nic neděje. Nikde nikdo a zatím co vedlejší řada se odbavuje, Eurosajuz stojí na mrtvém bodě.

Když konečně asi po půl hodině přichází nějaká Polka, tváří se strašně důležitě a chce doklady. Vraťa, stojící kousek před námi neslyší, co říká a tak popojde kousek k nám. Polka přísně ukazuje prstem, že musí stát u své motorky a tváří se ještě důležitěji. Bere nám doklady a posílá nás na další stanoviště, ke kterému přibíhá obtloustlý Polák, něco kolem sebe vykřikuje, pobouchává kufry, že chce vidět co je uvnitř a pobíhá kolem jako slídící pes.
V klidu otvíráme kufry, on do nich nahlíží, vypadá to, že je všechno v pořádku. Ale jen do té doby, než otevřel zadní kufr Vraťa a hned nahoře ležel Robertův karton cigaret. Celník se zarazil, začal počítat a následně vykřikovat, že je povolené dovézt dvě páčky na osobu. Dvě páčky, jsou dvě krabičky. My jsme tři, takže máme nárok vézt šest krabiček. A vezeme deset.

To je špatně a celník, začal křičet a pobíhat ještě víc. Sebral karton a někam s ním odešel. Když se po nějaké době vrátil, dal Robertovi a mně pasy a řekl, že můžeme jet. Vraťu zadrželi za pašování cigaret a musel jít na podrobnou prohlídku někam dozadu do garáží. Milostivě nám sdělili, že na něj můžeme počkat, ale bude to trvat dlouho.

Trvalo to dlouho.

Zavedli ho někam dozadu, nechali ho vyskládat z motorky úplně všechno, prošacovali mu i oblečení a pak další hodinu vypisovali papíry o přestupku. Vše vyvrcholilo příchodem celníka, který Vraťu odvedl někam do kanceláře, tam podepsal hromadu papírů a dostal pokutu 225 zlotých. Splatné ihned a v hotovosti. Naštěstí hned vedle kanceláře byl bankomat a tak šel Robert vybrat hotovost, aby zaplatil Vraťovu pokutu za svoje cigarety. Celkově jsme stáli na polských hranicích něco přes dvě hodiny. Naše časová rezerva se ztenčila a možnost, že dnes dojedeme domů, se ztrácela v nedohlednu.

Pizděc, pizděc a ještě jednou pizděc. Toto jsem ještě nikdy, nikdy nezažil a dokonce jsem o podobném případu ani neslyšel. Jo, chápu, že se dají do EU převézt jenom 2 krabičky na osobu a že jsem o tom nevěděl, ale mohl být ten polský blbeček míň důležitý, vždyť o nic nešlo. Nestalo se to poprvní a vždycky se celník zachoval normálně, maximálně nám vysvětlil, ať to rozepíšem na sebe nebo vyhodíme do koše a to dokonce i v Rusku. Nakonec ten kartón stejně vykouří s kolegama... Ale aby někdo dělal osobní prohlídku a detailní prohlídku motorky motorkářovi, vracejícímu se z cest domů, to už musí být nějaký ultrakretén, navíc tím stylem, jakým to probíhalo. Jak viděl ten kartón, který mimochodem nebyl vůbec schovaný, protože jsem netušil, že to nejde převézt, úplně ignoroval další věci, co jsme měli v kufrech, cigarety, flašky s vodkou, které Vraťa vezl a začal být důležitý jak hovno v zatáčce. Nafoukl se jak páv a začal dělat machry, on totiž vládne světu. A jak jsem viděl záchodovým okýnkem, Vraťu fakt zavedli do speciální garáže a donutili ho na rampě vyskládat celou motorku a osobní věci. No nemám slušného slova, celé jsem to nepochopil a jenom mě to přivedlo k tomu, že si o Polácích nemyslím nic dobrého. Ach jo, zase jsem se tak akorát nasral... A nakonec ten zápis, milion papírů o tom, jak je ten motorkář delikvent, pašerák a tak podobně. Ať jdou do háje, to byl krásný návrat do Eurosojuzu, jen co je pravda.

O půl jedenácté vyrážíme na cestu domů. Navigaci jsme přenechali Googlu a ten si s námi trošku pohrál. Tedy, trošku dost. Místo hlavních cest nás stáhl někde bokem a my jsme se trmáceli po malých cestách pomalu, směrem k domovu. Cesta se zdála nekonečná a jednu chvíli už jsme se vzdávali naděje, že dojedeme ještě dnes. Bylo nám jasné, že budeme Vraťu zbytečně zdržovat a tak jsme se domluvili, že pojede dál sám. Ostatně, každý náš výlet dojížděl sám a většinou o den dřív.

Tak zase někdy, potkáme se na cestách.Až někde u Krakova jsme se napojili na velkou cestu a bylo něco po osmé hodině, tma všude kolem, když jsme vjížděli do Zlína a následně parkovali před hospodou, plnou našich známých, kteří nás vítali po dlouhé cestě. Jsme doma.

Najeto: 796 km.

Mé poděkování patří všem zúčastněným. Především však Robertovi, že jsme se v pořádku vrátili a motorce, že nás opět v pořádku dovezla.