locatoweb

Další cesta na východ. Nepoznané Bělorusko - 2

Autor: Robert
30. prosinec 2019
Zobrazení: 5388

Nejde to. Ale snažím se.Přejíždíme hranice a první, co nás zajímá, je sehnat datovou kartu. Jsme bez internetu a ti co nás sledují o nás nemají žádné zprávy. Už předem jsme zjistili operátora, který prodává karty pro turisty a tak míříme do nejbližšího města s prodejnou. Cesta se nám ale trošku popletla, navíc jsme najeli na úsek, kde místo cesty ležel jen písek a tak jedeme jinudy. Asi po hodině přijíždíme do města Pružany a zastavujeme u prodejny.

Robert zůstává u motorek, já s Vraťou jdeme koupit karty. Trvalo to dlouho, předlouho, protože i zde platí ona mašinérie jako v Rusku, že bez pasu si kartu nekoupíme a vše se musí pečlivě zaregistrovat, počítač je pomalý, ověření dlouho trvá… Vše ale zdárně dopadlo, paní nám karty i aktivovala rovnou v mobilu a vycházíme spokojení, s datovou kartou na 15GB, za 18 rublů (asi 200 Kč).
Robert si zatím zkrátil čekání povídáním s nějakým náhodným kolemjdoucím.

Hehehehehe, jo, byli dokonce dva. Ten první ke mně přišel vratkým krokem a povídá:
"Otkůda vy?"
"Čechia," snažím se mluvit co nejmíň.
"Jesť u těbjá děngi? Mně nůžny děngi!"
"U menjá nět ničevó, my sejčás prijéchali."
"Zděs bank," a ukazuje směrem kousek od nás, "ty možeš vybrať sebě děngi i dať mně."
Tak na to jsem se teda těšil. Dobré přivítání v Bělorusku, první člověk, který na mě mluví a chce po mně peníze. Poslal jsem ho do háje...
No a pak přišel druhý, ten se teda potácel o poznání víc, ale zase nechtěl peníze, chtěl se jenom kamarádit. Po úvodních dotazech odkud jsem a jak se mám mě začal objímat a vysvětlovat mi, že jsme všichni Slované, že se máme rádi a že je dobře, že jsme členy Varšavské smlouvy proti tomu zlému NATO. Měl recht, panáček, až na malé nepřesnosti jsem s ním souhlasil. Co jsem taky měl dělat.

Na tohle jsem se těšil.Před odjezdem jsme ještě zašli nakoupit nějaké jídlo na večer a vydali se dál. Máme dojet do Baranaviči.
Kousek před městem nás navigace vede na Plátnuju darógu. Víme, že se tady za cesty platí a víme, že je potřeba si koupit něco jako mýtnou známku. Netušíme ale kde. A tak trošku bloudíme, ptáme se na benzínce a kroužíme kolem tak dlouho, až najdeme jednu, kde se tyto známky prodávají.
Vcházíme na benzínku, kde za stolečkem sedí pán a sepisuje něco s jiným zájemcem. V mžiku ale zvedne oči od stolu, vidí dva v motorkářském a ledabyle mávne rukou směrem k nám a pronese: "Vam něnádo."
A věnuje se dál svému zákazníkovi. Bezva, tak paní na celnici nás poučovala, že za cesty musíme platit, ale zřejmě si tak pečlivě prohlížela, náš obličej, jestli je stejný podle pasu, že si nevšimla našeho oblečení.

No... Že by si paní nevšimla, že proclívá motorky? Já myslím, že si všimla, ale že sama nevěděla, jak to s těmi placenými cestami pro motorkáře je. Copak jsme potkali cestou nějakou motorku? Nepotkali, tady motorkáři nejsou.

Běloruský činžák, tady budeme bydlet.Pokračujeme tedy dál do města, kde máme domluvené ubytování. Studio Komsomolskaja se to jmenuje a na fotkách na Bookingu je pokoj pro tři. Tady jsme vůbec netušili, co máme hledat. Bloudili jsme ulicí a hledali nějaký název s ubytováním, ale nakonec nezbylo, než zavolat na uvedený kontakt. Ochotný hlas na druhé straně mi říká, že už běží dolů a ukáže nám, kam máme jít. Přijíždíme k paneláku na sídlišti a z domu vybíhá usměvavá Běloruska, ukazuje nám, kam si máme zaparkovat motorky a vede nás dovnitř paneláku.

Popravdě, vypadal hrozně. Uvnitř byla tma, odřené stěny, ošoupané schodiště, všechno kolem polorozpadlé a všude byl zatuchlý puch. Šlapeme s věcmi do druhého patra, míjíme odřené dveře bytů a čekáme, co příjde. V druhém patře jsou ale jedny dveře jiné, než ostatní. Nové, moderní, se dvěma zámky. Slečna odemyká a vede nás dovnitř krásně vybaveného bytu, vše je čisté a moderní. Uf. Tak tohle jsme nečekali. Je to sice jen jeden pokoj, ale s vybavenou kuchyní, pěknou koupelnou, televizí a je tady dokonce i internet. Na motorky vidíme z okna. Co víc si přát.

Abych řekl pravdu, já bych si přál ještě trochu víc, třeba garáž, když už bydlíme v takovém luxusu. Ale nic se nemá přehánět. Každopádně to bylo zajímavé ubytování, jeden spravený byt uprostřed starého činžáku. Nejvíc to bylo vidět, když jsme chodili kouřit ven, kolem byli opravdu úplně normální obyvatelé, tohle nebyl žádný ubytovací areál, jenom prostě byt s normálními sousedy. Na jednu stranu to bylo příjemné místo, ale na stranu druhou, jsme v této zemi chvíli a já nevím, co mám od těch lidí čekat. Neměli bychom hledat něco hlídaného, jako na Ukrajině? Nakonec jsem si ale řekl, že zkusíme místním trochu věřit a snad to dobře dopadne.

Prší, musíme se pořádně obléct.Zaplatili jsme slečně nějakých 700 korun, dala nám klíče a odešla s tím, že ráno máme hodit klíče do schránky.
Večer začalo pršet a tak jsme přikryli motorku a doufali, že ráno nebudeme vyjíždět v dešti.

Najeto: 258 km.

Úterý 13.8.

Ráno leje jako z konve a černé mraky se honí pořád někde kolem. Nám ale nezbývá, než se sbalit a pokračovat v cestě. Jedeme na Smorgoň za Annou, zachránkyní naší cesty, která nám dala pozvání.

Cesty jsou pěkné, provoz malý a tak nám to rychle ubíhá. Ve Smorgoni zastavujeme a chvíli pátráme po adrese, kam to vlastně máme jet. Z map si pamatuju, že to má být nějaký panelák. Ale hledejte který, když stojíte na sídlišti plném paneláků. Nakonec Vraťa volá známému, který tady pracuje a ten nás trošku naviguje. O pár minut později už zastavujeme před domem, sesedám z motorky a za mnou na mě z okna mává usměvavá Anna a zdraví nás. Volá nás nahoru a vysvětluje mi, jak mám zazvonit na zvonek, aby mi mohla otevřít.

Vstupujeme do panelákové chodby plné kočárků a zase jdeme po schodech do prvního patra. Tam už na nás u dveří čeká Anna a vítá nás. Ukazuje nám, kam si máme dát věci, chystá nám přezůvky, ukazuje, kde budeme spát, kde je koupelna a hned se ptá, jestli máme hlad a budeme jíst.
"Bůdětě kušáť boršč?"
Robert za mnou tiše pronese: "Ježíš boršč, to už od základní školy nesnáším."
Ale nechceme být nevděční, tak přikyvujeme a ona nám s radostí nalévá plné talíře.

S Annou v bytě bydlí její muž Voloďa a hodně času tam tráví také její vnuk Roman, kterému je dvanáct let. Roman jinak bydlí nedaleko odsud společně s Natašou, Anninou dcerou a Vítkem, který je od nás z Česka a v Bělorusku pracuje.

Pravoslavný kostel a před ním milý Pop.Chvilku si s Annou povídáme a pak musíme odvézt motorky do garáže k Vítkovi. Tady není kde parkovat. Cestu jsme spojili s malou projížďkou městem, podívali jsme se na nějaké válečné bunkry a památník, zastavili jsme se i u pravoslavného kostela, kde zrovna končila nějaké mše a z kostela po schodech scházel Pop, oděný v černém hávu, se zlatým křížem na krku a šel rovnou k nám. Cizinci sem asi nezavítají každý den a tak si nenechal ujít příležitost, nás pozdravit.

Ptal se, odkud jsme, proč jsme sem přijeli a jak se nám tady líbí. Dostali jsme se i k tématu, že si země berou k sobě obyvatele jiných států. Ano, šlo o uprchlíky a Pop se vyjádřil ve smyslu, že vůbec nechápe, proč to ty země dělají. Rozuměl tomu, co se ve světě v důsledku těchto událostí děje a nabídl nám, že kdyby se nám v naší zemi nelíbilo, rádi nás v jejich zemi uvítají. Bylo to velmi zajímavé setkání. A budou další.

Da da, toto byl zajímavý rozhovor, dlužno říct, že většinu času mluvil ten Pop. Vysvětlil nám během pár minut mocným hlasem situaci, kdy se rodí málo dětí a proto se musíme snažit jich mít co nejvíc. A taky situaci s nekompatibilním náboženstvím. A na závěr roztáhl ruce v tom černém hávu s křížem na hrudi a pravil, že jsme všichni Slovani, máme se rádi a že nás rádi přijmou... a pak se pomodlil za nás a za to, aby naše cesta dobře dopadla. Začíná mě to tu bavit.

Malá párty u Vítka. Teda spíš u jeho ženy Nataši.Po této krátké projížďce jsme tedy jeli k Vítkovi, schovat motorky do garáže a chvíli jsme poseděli na zahrádce jejich domku, který stál, společně s pár dalšími, uprostřed panelákové zástavby. Něco málo se popilo a později večer nám zavolal taxíka, aby nás odvezl zpátky k Anně.
Když jsme asi o půlnoci vešli do bytu, Anna na nás čekala v kuchyni a první její otázka byla: "Bůdětě kušáť?"
Čekala na nás celou dobu, aby nám mohla nachystat jídlo, kdybychom náhodou měli hlad.
Vraťa, který je hladný pořád, dychtivě přikyvoval hlavou a Anna hned zapnula sporák a začala chystat večeři. Byla moc starostlivá a hodná.

Nam nůžno kušáť!Najeto: 221 km.

Středa 14.8.

Když jsem ráno vstávala, přišla jsem do kuchyně a Anna už strouhala brambory na bramborové placky a pak snad hodinu stála u plotny a smažila je, abychom měli co na snídani. Chtěla jsem jí pomoct, ale nechtěla. Ona si chtěla povídat. Zajímalo ji, jak se u nás máme, co děláme za práci a ona mně zase řekla, jak to chodí u nich.

Byla inženýrkou chemie a pracovala v továrně až do svého předčasného důchodu, do kterého musela odejít, protože měla nemocné srdce. Bavily jsme se o tom, jak to u nich chodí, vyprávěla mi, jak dostali do pronájmu byt, ve kterém bydlí a pak si ho koupili, jaký má důchod a jak se jim z toho žije. Protože musela jít do předčasného důchodu, má ho o něco nižší. Asi 700 rublů. Nájem v bytě je stojí přibližně 500 rublů. Z toho je asi celkem jasné, jak by na tom byla, kdyby měla žít v bytě sama.

Povídala mi, jaké je u nich zemědělství, výroba potravin, jak si vyrábějí sýry a všechny mléčné výrobky, chleba, prostě většinu potravin mají z vlastní produkce. Nerozuměla tomu, že jiné země si všechno dováží a vlastního umí vyrobit jen minimum.

Venku pršelo a nám se do deště moc nechtělo. Domluvili jsme se tedy, že zůstaneme u Anny ještě jeden den. Rozhodli jsme se zajít podívat do města a Anna nám hned nabídla, že Roman půjde s námi a všechno nám ukáže. Nevím kde, ale najednou odněkud vytáhla tři deštníky, řekla nám, kudy máme jít a Romanovi, co nám má ukázat.

Andělíčku můj strážníčku....A tak jsme se vydali na autobus do města. Roman nás provedl městem, viděli jsme náměstí a jejich "Bílý dům" - městský úřad, zavedl nás do kostela, kde jsme včera potkali Popa, a vysvětlil nám všechno, co se kostela týkalo. Zapálili jsme spolu svíčku a poklekli u modlitebního stolečku.
"Tady se můžeš za někoho pomodlit," zašeptal mi do ucha.
Kdybych tenkrát tušila, pomodlila bych se za Annu, tak jako se ona modlila za nás. Ten kdo čte tento web tak ví, že Anna před časem náhle zemřela. Nepíšou se mi tyto řádky lehce.

Roman nám chtěl ještě ukázat církevní školu, do které dva roky chodil, ale byla zavřená. A tak jsme ještě prošli parkem a pěšky se vrátili zpět. Anna už zase čekala s jídlem. Ráno mi říkala, že na oběd bude ryba. A jejda, jestli něco nejím, tak rybu. Neřekla jsem ale ani slovo a přikývla, ale Anna zřejmě z mého výrazu pochopila. Když teď chystala jídlo, všichni dostali rybu a mě dala na talíř kuře s bramborem.

Anna a Hana.Po obědě jsme chvíli poseděli v obýváku a Anna dokonce svolila, že si uděláme pár společných fotek na památku. Na večer jsme se domluvili, že zase zajedeme za Vítkem a možná i něco ugrilujeme.
Víťa nakoupil nějaká kuřata a rozpálil gril. Venku sice pršelo, ale kluci se schovali pod přístřešek, popíjeli pivo a probírali, jak se žije v Bělorusku. Nějak přišla řeč i na náš přechod přes hranice, jak to bylo všechno v pohodě, když Robert najednou přišel s tím, že nám nevystavili migrační kartu. Četla jsem na hranicích všechny formuláře, které tam byly vyvěšené, jako nutnost pro vstup do země, ale žádná migrační karta mezi nimi nebyla. Navíc si myslím, že by nám asi sami řekli, že ji potřebujeme. Robert je ale věčný pochybovač a tak se dávám s argumenty na ústup, sedám si do kuchyně a jdu psát na ambasádu. Uvidíme, co nám řeknou.

Jo, začaly ve mně hlodat pochybnosti, přechod do Běloruska a pohyb tady byl nějaký moc jednoduchý. A tak jsme se o tom začali bavit nejdřív s Vítkem, ten pak volal Natálce, ta se ptala někde v práci Bělorusů a ... a nikdo nic nevěděl. Hmm, to nevypadá dobře, bez migrační kartičky bychom mohli mít spoustu problémů... No uvidíme, s čím přijde Hanka z ambasády, ale začínám tušit, že návštěvě úřadu se nevyhnem, i kdybychom se měli jenom jít zeptat, jestli je všechno v pořádku.

Domek uprostřed sídliště.Když jsme se pozdě večer vrátili opět taxíkem k Anně, zase na nás čekala a první otázka byla, jestli budeme jíst. Mohla jít klidně spát, ale ona čekala. Až když jsme jí řekli, že jsme jedli grilovaná kuřata a přiznali se, že je Vítek trošku připekl, naoko zahartusila, že Vítek neumí péct kuřata a šla si lehnout. I my jsme šli spát.
Ráno se rozloučíme a musíme pokračovat v cestě dál. Anna nás ještě uložila a pak vešla k Vraťovi do pokoje a že tam má zimu a hned ho začala přikrývat.
"Ty kak moj synók," pronesla k němu a spokojená, že už je v posteli v teple, mu popřála dobrou noc."