Úterý 4.7.

Ráno mě budí pekelné vedro. Je něco po sedmé a stan je rozpálený, uvnitř se nedá vydržet. Chybička se trošku vloudila, když jsme jej večer stavěli a nepočítali s tím, že na něj od rána bude pražit slunko.
Dělám lehkou snídani, kafe, posunuju stan a nakukuju do mapy. Kam že to dnes jedem? Jo Théth, když to půjde. Cesty v Albánii se mění ze dne na den, a jak jsme před cestou zjišťovali, kam se nedalo po asfaltu dojet před rokem, dnes už jde. Tak to zkusíme a uvidíme, kam se dostaneme.

Vyjíždíme před desátou a zase jedeme kolem těch kruháčů s prodejci, kteří si kolem cesty rozložili stánky. Dost dobře si neumím představit, že by u nás na kruháčích stáli trhovci se stánky a náhodný projíždějící si jen tak zastaví, aby si nakoupil ovoce a zeleninu. To by bylo troubení, nadávání a klepání si na čelo. Tady to ale v klidu funguje. Je libo meloun? Žádný problém, vždyť tady je mají rovnou u cesty. Zastavit, nakoupit, ostatní buď počkají nebo se nějak vejdou kolem.

Odbočujeme z hlavní cesty na malou asfaltku, vedoucí do hor. Míjíme pole, na kterých shrbeně pracují místní zemědělci, zamuchlaní do pracovních košil a s kloboukem na hlavě. Co že to tady tak voní? Co to sbírají? Nasávám vzduch… co mi to jen připomíná. Jo levandule, to je ono, uvědomuju si najednou, kam vůni zařadit. Napěchované plátěné pytle stojí kolem ostříhaných řádků keříků a dodávají celé situaci dojem, že jsme se ocitli někde na plantážích.

Projíždíme vesničkami, které jsou postavené kolem břehu koryta snad dávno vyschlé řeky. Když vidím pasoucí se stáda krav a koz, přemýšlím, jak si tady lidi zajišťují vodu, když v korytě žádná není. Snad jedině studny mají vykopané, protože za celou cestu jsme viděli jen jedno maličké jezírko. Jak jsem se později doslechla, voda v korytě řeky teče jen na jaře, když taje sníh z hor. Ale jak je vidět, lidé si tady poradí. Jejich obydlí jsou ze dřeva, někdy spíš připomínají polorozpadlé chatrče a domácí zvířata se pasou volně kolem, jen občas mineme pasáka se stádem a hlídacím psem. Opět všude kolem nás krásná, nedotčená příroda. Silnice se táhne nahoru do kopců, tvořená opět ostrými zatáčkami a pod námi se rozkládá údolí, jako na dlani.

Na malém odpočívadle, v podstatě na začátku Národního parku Théth, naše cesta končí. Asfalt se opět mění na šotolinu a přijíždějící z opačného směru říkají, že do Théth je to asi 15 kilometrů, které by ve dvou určitě nejeli. Asi jsem se zapomněla zmínit, že v Albánii co motorka, to Čech. Všichni sem jezdí na šotoliny a tak i kemp u Škadaru je plný českých motorkářů. Po chvilce přijíždí i kluci z naší skupinky a radostně si prohlíží kamenitou cestu, která vede dál. Oni do Thétu dojedou. Tak nám snad večer řeknou, jaké to tam bylo. My jsme sem ale za šotolinou nepřijeli a tak se otáčíme a vracíme se stejnou cestou zpět.

Protože máme ještě spoustu času a do kempu se nám zatím nechce, míříme do města. Podíváme se, koupíme něco k snědku a koukneme po okolí. Vjíždíme do města, kde panuje ještě větší chaos, než jsme viděli na hranicích. Lidí všude plno, kolem cesty stánky, kde koupíte od větráku, plavací kolo, zeleninu a potraviny, až po ledničku nebo klimatizaci. Auta, kola, mopedy jezdí ze všech stran i v protisměru, po silnici si vykračují Albánci s telefonem u ucha a nikomu nic nevadí. Pokud se tady troubí, tak na pozdrav, což poznáte z rozveselených tváří řidičů, kteří vás těsně míjejí, zmáčknou klakson, zubí se na vás z okýnka a ještě stihnou zamávat.

Ostatní měšťani jen tak postávají nebo posedávají u kávy a hypnotizují nás nicneříkajícím pohledem. Hledáme nějaký market, kde se dá koupit všechno najednou, protože se nám fakt nechce chodit od jednoho obchodu k druhému. Na okraji města jeden najdeme, nakoupíme a musíme zase chaotickým centrem zpět. U cesty ještě kupuju nějaké ovoce a už honem ven z města. Viděli jsme toho dost. Možná bychom i někde zastavili a podívali se po městě, ale vedro je nesnesitelné a tak nabíráme směr zpět do kempu s plánem, že se zajdeme okoupat do jezera a trošku se ochladit.

Plán to byl dobrý, jen ochlazení se nekonalo. Voda v jezeře byla celkem čistá, ale teplotou se moc nelišila od venkovní. Poleželi jsme si chvilku ve stínu na lehátku a odpočívali po parném dni. Večer si zajdeme na nějakou večeři do místní restaurace a snad nám kluci řeknou, jak bylo v Théthu.
Zítra máme v plánu trošku větší okruh a ráno budeme brzy vstávat. Lodička do Fierze, vyplouvá v devět. Ideálně v šest ráno, musíme vyjet, směr Koman, trajektem do Fierze a zpět po SH22.

Theth... No sice jsme nedojeli až tam, protože ve dvou s kuframa jsem se nechtěl pouštět do zbytečně velkého dobrodružství, ale i tak jsme se dostali až do sedla nad park, což už je poměrně dost daleko. Opravdu se tady asfaltuje jako o život, naštěstí ty silnice nejsou čtyřproudové, ale docela úzké a tak tady krajinou už může člověk projíždět i na cesťáku. Je mi jasné, že zarytým milovníkům offroadu se to líbit nebude, ale je fajn, že už sem člověk může vzít ženu na tandemu. No a taky na druhou stranu to těm albáncům přejme, díky silnici se k nim dostanou turisti, peníze, civilizace... A pár generací se bude mít líp než se měli jejich rodiče, do té doby než se svážou nesmyslnými zákony, vstoupí do nějakého spolku, přestanou přemýšlet a pracovat a za svitu obrazovek mobilních telefonů zdegenerují a zachvátí je nějaká jiná kultura. Podobnost s čímkoli je jen náhodná....

Najeto: 167 km

Středa 5.7.

Těsně po šesté tlačíme motorku k hlavní bráně, protože startovat v tuhle dobu mezi stany by nebyl dobrý nápad. Tichoučce se vykrademe z kempu a přes Škadar, který je i v tuto dobu plný lidí, vyjíždíme do Komani. Je trošku nezvyklé, projíždět po šesté ráno městem, kde jsou otevřené všechny obchody, lidi zase postávají kolem cesty a panuje tady stejný ruch, jako předchozího dne odpoledne. Jediný rozdíl je, že zatím není takové vedro. Dneska by prohlídka města šla, ale nemáme čas, protože musíme stihnout trajekt. Vyjíždíme z města opět do malých vesniček a i tady už je živo. Cesta už není tak ideální, ale zatím to jde, a když počítáme vzdálenost a čas, musíme to přece stihnout.

Pochyby se dostaví, když na jedné křižovatce odbočujeme z hlavní cesty a před námi je polorozpadlý asfalt, se spoustou děr a utrhnutých krajnic.
"Hmm, tak to nevím, jestli po téhle cestě stihneme," slyším první Robertovy obavy a nakukuju na cestu před námi. Fakt nevypadá dobře, ale jiná tudy nevede a nezbývá nám, než to zkusit. Před námi i za námi se kodrcají nějaké minibusy, vezoucí pravděpodobně nějaké lidi do stejného místa, jako míříme my. Kam jinam by jeli, když tahle cesta nikam jinam nevede a v přístavišti končí? Sem, tam poskakujeme po rozbité cestě a sledujeme čas. Zatím nám to vychází, ale ještě pořád jsme daleko.

Konečně silnice začne pozvolna klesat, což je známkou toho, že už musíme přijet někde k vodě, která se táhne celým údolím. Když vidíme ceduli Koman harbor 1km, uleví se nám. Před sebou už máme jen průjezd nějakým tunelem a měli bychom být v cíli. Projíždíme krátkým, ale naprosto tmavým tunelem, kde není vidět vůbec nic a navíc cesta se dělí. Vlevo? Vpravo? Přístav musí být po naší pravé ruce… takže vpravo.
Vyjíždíme z tunelu a před námi leží maličký přístav, plný lidí a aut, lemovaný stánkem se suvenýry, restaurací a nějakých dalších budov, neznámého původu a účelu. Po pár minutách už k nám přistupuje zase výběrčí a naviguje nás na přistavenou loďku, která se už teď zdá být plná. Vmáčkneme se někde mezi auta a jsme rádi, že vše vyšlo podle plánu.

Ráno v tom kempu jsem si připadal, jako kdybychom ho vykradli. Tak brzo jsem nevstával už dlouho a navíc v létě o dovolené. Jak jsme tak tlačili tu motorku potichounku ven, čekal jsem, kde se vynoří nějaký strážce se psem a pošle ho na nás. Naštěstí to dobře dopadlo. Trasa do Komani byla pravda trochu horší než jsem čekal, ale dala se v pohodě projet ve dvou, jenom jsme možná mohli vyrazit ještě o půl hodinky dřív a nedivočit po těch šutrácích tak moc. Ale ten příjezd do přístavu, to bylo jako přijet na nějaké perské tržiště - chaos, zmatek, bordel, všude mraky lidí na malém prostoru, auta, motorky, lodě... Jenom jsem vykulil oči. Ani nevím, jak jsme se ocitli na palubě loďky, protože tohle se trajektem ani nazvat nedalo, ale nějak jsme tam najednou byli. A když už to vypadalo, že se na tu palubu nevejde ani koloběžka, narvali tam místní ještě 2 auta a 2 motorky. Vůbec nechápu, jak se jim to podařilo, ale aspoň jsem mohl dát řeč s chlapem z Olomouce, který zaparkoval svoji Octávku, kde měl celou rodinu, hned vedle nás a se Slovincem, který měl stejné hadry jako já. Chudák.

Po pár minutách vyjíždíme a začíná tříhodinová plavba mezi kopci, cíl Fierze. Cesta trajektem je sice krásná okolím, které tvoří hory, pokryté lesy, zátočinami a malými vesničkami, ale na přímém sluníčku začíná být moc horko. Když připlouváme do Fierze, jsme rádi, že aspoň na chvíli můžeme sednout v restauraci pod slunečník. Pátráme, kde jsou kluci, kteří jeli druhou stranou a měli by se nalodit tady, ale zatím nedorazili. Loďka se chystá k odjezdu, je plně naložená a pořád nic.
Tak to asi nestihli, pomyslíme si ve chvíli, kdy zaslechneme zvuk motorek, přijíždějících do přístavu. Přemýšlíme, jestli se vejdou na plnou loď. A pak začaly manévry. Džíp, stojící úplně na kraji ven, motorky jedna po druhé dovnitř, džíp zpátky. Vešli se a loďka odplouvá do Komani. Tak zas večer v kempu.

Naše cesta pokračuje dál, po SH 22 a přes Puke zpět do kempu ve Škadaru. Podle toho, co nám stihli říct kluci, se máme na co těšit.

Projíždíme sice po asfaltové, ale celkem úzké cestě a stoupáme do hor. Pod námi leží obrovská přehrada a míjíme propastné srázy. Svodidla nikde a za většinu ostrých zatáček nejde vůbec vidět. Zatím to ale vypadá, jako kdybychom na této cestě byli sami. Auto potkáme jen občas a nejsou tady ani žádná stáda na cestách. Sluníčko nemilosrdně praží a ať se snažíme sebevíc, nemůžeme najít vhodné místo k odpočinku, které by bylo ve stínu. Nakonec zastavujeme někde u cesty, sedíme na betonovém obrubníku a díváme se dolů do údolí. Nádhera nepopsatelná. Jen to sluníčko…toho už je moc. Když později sjíždíme do údolí, cestu už lemují stromy, teče tady říčka a zdá se být chladněji.

Vjíždíme na náměstí v Puke a Robert si vzpomíná, jak tady kdysi byl. V místní cukrárně si dáváme zmrzlinu a kolemjdoucí nás trošku očumují.

Jo, očumují je slabý výraz, zírají na nás jako na zjevení. Možná je to i tím, že sem už skoro nikdo nejezdí. Když jsem tu byl před 4 roky, už tehdy bylo Puke opuštěné a tiché. Jak mi vysvětlil místní mafián, je to tím, že se postavil obchvat na Kosovo kolem města a tím pádem je všechen ruch pryč a z města se stala opuštěná vesnice. A přesně tak to tady vypadá i teď, liduprázdné ulice, zavřené obchody, jen pár kaváren má otevřeno, ale i tak skoro všechny zejí prázdnotou. A tak si dáme aspoň tu zmrzlinu, sednem si ke stejnému stolu a na stejnou židli, na které jsem seděl před čtyřmi lety a chvíli pozorujeme náměstí. Majiteli cukrárny rukama ukazuju, že jsem tu už byl a on si mě samozřejmě nepamatuje, to dá přece rozum. Ale přesto, když odjíždíme, mává nám vesele na pozdrav. Ještě uděláme jedno kolečko, abych se podíval, jestli pořád existuje ten servis na Mercedesy v jedné z bočních ulic a můžeme vyrazit dál. Ano, existuje, tady se prostě úplně zastavil čas. Někdy mám pocit, že je to správně, není potřeba se pořád jenom za něčím hnát...

Čas pokročil a tak nezbývá, než vyrazit dál. Cesta z Fierze trvala trochu déle, než jsme původně předpokládali, takže dnešní příjezd bude o dost pozdní. Napojujeme se na SH5, která nás dovede až do Škadaru. Do kempu přijíždíme po sedmé hodině. Máme před sebou poslední noc a zítra nás čeká cesta do Gusinje. Dál už budeme pokračovat směrem domů.

Najeto: 259 km

Čtvrtek 6.7.

Ráno začíná velké balení a příprava na cestu zpět. Robert kontroluje motorku a při snaze pootočit šroubem na tlumiči, mu zůstal v ruce. No vida, takže k protékajícímu kardanu se přidává ještě tlumič.

Nojo, už někde v Bosně jsem si všimnul, že kardan není úplně suchý a i když říkají, že to gufero nepraskne rovnou, ale dává o sobě dopředu vědět, neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. A teď ještě přestalo fungovat předpětí na tlumiči. To se nám to pěkně skládá... Naštěstí tlumič funguje dál, jenom nejde přitvrdit pružina, takže jet se na tom dá, akorát budem asi trochu poskakovat po silnici. Uvidíme, pojedem pomalej a nějak to dopadne.

Ale nakonec, nějaký tlumič není až tak důležitý. Málem jsem ho ani neukroutil! Co ten had ve stanu po ránu, co? Kdo v tom má prsty? Ráno balím věci a najednou Hanka říká: "Stůj, nehýbej se." Ještě že to říkala tak klidně, jinak bych na toho hada dupnul. Kde se vzal, tu se vzal, krvelačný plaz s vykulenýma očima na mě zíral zblízka, tlamu měl otevřenou a v ní jsem viděl mihotavý rozeklaný jazyk. Jeho obrovské přední zuby plné paralyzujícího jedu ve mně vzbudily nepopsatelnou hrůzu a tak jsem zůstal stát jako solný sloup. Třásl jsem se strachy a jako v mlze jsem viděl, jak Hanka bere hada na klacek a s úsměvem říká: "Pojď, užovečko, odnesu tě bokem, ať ti někdo neublíží..."

Máme sbaleno, připraveno, tak vyrážíme. Kluci vyjedou o něco později a někde v Gusinje se možná ještě potkáme.
Vyrážíme, směr Podgorica a znovu najíždíme na tu novou asfaltovou cestu, po které jsme sem před pár dny přijeli. Jak si to tak frčíme, najednou před námi u cesty dva policisté a ukazují, že máme zastavit. My, navyklí z naší země hned přemýšlíme, co jsme provedli.
"Asi jsem jel o trošku rychleji," zvažuje Robert.

Já rozepínám bundu a sahám do kapsy pro doklady. Až když přijíždíme blíž, vidíme dva usměvavé chlapíky, kdy jeden dobrácky rozhazuje rukama a druhý se malým nožíkem nimrá v rozkrojeném melounu. Ruce i pusu má potečené sladkou šťávou a zručně si pusu utírá do předloktí a ruce jednu o druhou. Zvědavě nakukují na značku, odkud jsme a z jejich gestikulace jsme pochopili, že se ptají, kam jedem.
"Vermosch,“ odpověděl pohotově Robert.
Následovalo protáhlé aaaaaa….. a začalo monstrózní rozhazování rukou, vychrlili na nás spoustu nám nesrozumitelných slov, čímž nám mělo být vysvětleno něco jako: kudy jet a šťastnou cestu. Vytáhla jsem ruku z kapsy, protože bylo jasné, že nějaké doklady a přestupky nikdo řešit nehodlá. Zamávali jsme si a jeli dál.

Opět stoupáme do hor a po široké, asfaltové cestě se šineme nahoru. Zastavujeme na vyhlídce nad vesnicí Grabom a pod námi se klikatí úplně nová cesta, vedoucí až do údolí. Někde v dálce je vidět další kousek cesty, na které se pracuje a až ji dokončí, povede někam…. nikdo neví kam. Jedeme tedy dolů do údolí, do Gusinje to máme jen pár kilometrů. Kousek za odbočkou na Vermosch přejíždíme polorozpadlou lávku a pár metrů za ní asfaltka končí. Cesta dál pokračuje uježděnou polňačkou, která ale vede jen nějakých 200 metrů a končí u celní budky přechodu do Černé Hory. U budky stojí dva strážní, jeden jen tak kouká, druhý kontroluje doklady a tváří se netečně. Po chvíli projíždíme přes dřevěnou závoru na ruční pohon a po krátkém zastavení na druhé straně hranic, pokračujeme dál a přijíždíme do Gusinje.

Malé, opět chaotické městečko se spoustou lidí, kde jsme se zbytečně zamotali a hledali cestu, jak nejrychleji odsud pryč. Tak tady se s klukama určitě nepotkáme. Vyjíždíme z městečka, směr Srbsko – Bělehrad. Protože už se vlastně vracíme domů, chtěli bychom dnes dojet co nejdál. Plánovaný cíl je Čačak, ale uvidíme, jak to půjde. Měl by tam být někde kolem kemp, kde bychom mohli přespat a ráno pokračovat dál. Překračujeme přechod Dobrakovo, jsme v Srbsku a jedeme dál, po hlavních cestách.

Po malé odbočce z hlavní cesty jsme tedy zamířili do předem vyhledaného kempu Žltá stěna. Tedy na webu byl uvedený jako kemp. Místo to bylo hezké, to ano, jen jsme nikde neviděli žádné stany, ani ubytování. Šli jsme se tedy podívat zblízka, jak to vypadá. Přišli jsme k řece, v které se koupalo několik místních, obešli bar, kterému chyběla obsluha, a zjistili, že spát se tady určitě nedá. Tenhle "kemp" slouží jako pláž ke koupání. Po nějaké možnosti ubytování, ani stopy. Vracíme se tedy na hlavní silnici a pokračujeme dál s tím, že snad při troše štěstí najdeme někde ubytování cestou.
Netrvalo dlouho a narazili jsme na motel Merak.

Dostali jsme pokoj v podkroví, s koupelnou a wifi za 12 euro. Nebyl to žádný luxus, ale na přespání stačilo. Na radu oficíra jsme zaparkovali motorku někde vzadu pod přístřeškem. Jak jsme později usoudili, byl to dobrý nápad, protože při tom provozu a množství lidí, které se tam pohybovalo, bylo dobře, že byla schovaná.
Večer jsme si dali večeři v místní restauraci plánovali, že jak u Bělehradu najedeme na dálnici, bude to sice cesta nudná, ale rychlá. V rámci možností.

Tohle bylo dobré místo. Po chvíli jsem pochopil, proč nás nechali motorku přeparkovat za roh budovy, kde ve tmě nebyla tak vidět. Toto byl totiž nějaký motel pro plánované zastávky autobusů. s veřejnými záchody a bufetem. Každou chvíli tady zastavil nějaký bus, ze kterého se vyhrnuly davy turistů s plnými močovými měchýři a hladem po brambůrkách a Coca-cole. Sedět tady znamenalo dělat nechtěný průzkum nejen srbského obyvatelstva a tak jsme mohli sledovat davy různorodých lidí, tváří, oblečení a chování. Pěkný průzkum, musím říct, že mě to i docela bavilo, tak si v klidu popíjet pivo a pozorovat to ZOO všude kolem nás, komu se kdy podaří vidět obyvatele půlky Srbska jak na talíři a nemuset ani nikam chodit, no ne?

Najeto: 362 km

Pátek 7.7.

Tak na Bělehrad! Cestou, necestou, která měla být hlavním tahem, pokračujeme dál. Všude mraky aut, zácpy, vlečeme se jak slimáci a čas letí. Když před Bělehradem najíždíme na dálnici, konečně se to trochu pohne. Začíná nudnější část naší cesty domů, ale jiná možnost není. Tady už to budou jen zastávky na chvíli odpočinku a jedeme dál. Pořád je horko.
Na jedné takové zastávce na benzínce zastavilo policejní auto, kterému pravděpodobně horkem bouchl chladič. Vůbec se nedivím, protože už toho fakt bylo moc.

Po dálnici jsme přejeli přes hraniční přechod Horgoš do Maďarska, a dále stále po dálnici, směr Budapešť. Kousek před městem máme vyhledaný kemp Galopp Major. Stavíme stan, dáme si sprchu a jdeme něco sníst do krásné restaurace.

Nojo, toto už byla ta nudná část, dálnice, zvlášť když jsem nechtěl zbytečně trápit kardan a tlumič a tak jsem jel stálou rychlostí 80km za hodinu. Odměnou za tu celodenní nudu byl ten kemp, co jsme našli, obzvlášť teda restaurace. Pěkný rodinný kemp s výběhem pro koně, se psy, kozlem a kočkama, s vlatní varnou dobrého piva a hlavně s klidem, protože tu nikdo nebyl.Tohle místo zase musím doporučit, tento rok jsme tu spali dvakrát a vždycky to byla pohodička, je to v navigaci a hned u dálnice. Jenom pozor v restauraci, mrknutím oka se tu dá tak přežrat, že jsem myslel, že jsou to moje poslední chvilky.

Najeto: 501 km

Sobota 8.7.

Máme před sebou poslední den cesty, která vede téměř celá po dálnici. Balíme se a vyrážíme směr Györ, Bratislava, Břeclav a domů. Kardan drží, tlumiče se snaží, tak snad už to nějak v klidu dojedeme. Na přechodu v Rajce potkáváme dva Čechy, vracející se z Chorvatska a tak prohodíme pár slov a trpělivě čekáme na rozpáleném asfaltu, až na nás dojde řada. Jo, Maďaři jsou na hranicích důkladní.

Projíždíme Slovensko a už jsme doma. Při každém návratu z cest je ta naše značka Česká republika pohlazením duše.
Tak jsme to zase úspěšně zvládli, motorka taky, viděli jsme kus světa, spoustu nových věcí, krásné krajiny a potkali pár nových lidí.

Mé díky Robertovi, za krásný výlet a i ostatním zúčastněným, za pohodové chvíle a přátelskou atmosféru.

Najeto: 407 km

Celkem cca 3340 km.

V Galerii jsou komentované fotky, je jich ale moc, takže nemá smysl se na ně vůbec dívat. A v sekci Mapy je GPS záznam celé trasy.