Albánie - země hor, pasáků a mercedesů

Seznam článků

Autor: Hana
26. říjen 2017
Zobrazení: 277

Albánie - země hor, pasáků a povozů.Musím hned v úvodu říct, že tento výlet nevznikl z našeho nápadu, ale tak nějak jsme se přidali k výpravě, kterou plánoval Michal se svými kamarády. Zmínka o cestě na Balkán se Robertovi v první chvíli nezdála dost zajímavá, protože v těchto končinách už byl, ale když se nad ní později zamyslel, uvědomil si, že já jsem tam nebyla a začal cestu vidět trošku jinak. Nakonec, proč ne. Robertovi se tam líbilo, tak proč bych to nemohla poznat i já.

Trasy byly v podstatě dané a cílem původní skupinky lidí, do které patřil Martin z Prahy, Martin z Nového Jičína, Ondra a Michal, bylo projet bájné šotoliny v Albánii, na které už léta jezdí snad každý, kdo má motorku. K této skupince jsme se přidali my, jen s trošku jiným záměrem. Šotoliny nejsou pro dva vždycky sjízdné a tak bylo potřeba naplánovat si nějaké vlastní trasy. Na přípravy nebylo moc času, ale všechno se zvládlo celkem rychle. Taky díky Zuzance, naší nové navigaci, a jednoduššímu plánování cest přímo v počítači.

Vyjížděli jsme v pátek 30.6. a plán cesty byl ČR – Slovensko – Maďarsko – Bosna – Černá Hora – Albánie a zpět.

S kým to vlastně pojedem?V pátek ráno proběhlo první setkání na benzínce ve Zlíně, s Martinem z Jičína, další v Břeclavi, kam dorazil druhý Martin a Ondra. Jak se v tu chvíli ukázalo, s Ondrou se Robert už dříve potkal na nějakých jiných cestách. Tak jen krátké seznámení a vyrážíme. Hurá na dálnici, směr Bratislava, Gÿor a kolem Balatonu na Barcs. Cestou nás dohání déšť, takže začíná rituál oblékání pláštěnek a pokračujeme dál.

"Na takové cestě jedu pomaleji," slyším ve sluchátkách.
"Na těchto gumách to za mokra klouže, jako prase. Michal má stejné…" a než to stihl dokončit, helemse, kdo se to před námi válí na kruháči.
Zastavujeme a zjišťujeme, že nic vážného se nestalo. Trošku natrhlá pláštěnka a ulomená páčka.

"Já jsem to říkal. Jak je mokro…" dívá se na mě Robert významně.Po ránu jsme veselí a odpočatí. Skoro všichni.

Cesta ubíhala a nadšení z vyjížďky nebralo konce. Tak se stalo, že jsme místo v Barcsu, skončili v nějakém malém kempu Vrbas, v Bosně. Nebylo úmyslem dojet tak daleko, ale jak jsme cestou zjistili, kempy a vůbec ubytování, tady není na denním pořádku, jako v jiných zemích. A tak nám nezbývalo nic jiného, než bloudit po bosenských kopcích a hledat, kde složíme hlavu. Do kempu jsme dorazili po desáté hodině večerní.

Jojo, jak říkají "testovací jezdci" firmy Mitas - Když asfalt nedrží, Mitas tě podrží. Evidentně ne, stačí trochu vlhka a hned je o nechtěnou zábavu postaráno. No ale zase jsou ty gumy levné, že jo.

Najeto: 747 km

Sobota 1.7.

Ráno se vracíme kousek cesty zpět, abychom si za světla prohlídli kaňon, kterým jsme předchozí večer přijeli za tmy. Cesta je místy ražená skálou, pod námi teče řeka Vrbas a celá krajina nabízí krásnou přírodní podívanou. Kluci před námi se ženou jako o závod na první benzínku, kde zastavujeme na ranní kafe a snídani. Ondra tankuje…ale co to? Jeho motorka se najednou naklání na pravou stranu ke stojanům a padá. Nikdo nepochopil, jak k něčemu takovému mohlo dojít, ale za pár vteřin motorka zase stojí a chystáme se k odjezdu. Míříme do Jajce, podívat se na vodopády.

Zabereme, to by bylo, abychom ve třech nezvedli jednu motorku.Cestou zastavujeme u vyhlídky na řeku Vrbas. Místečko jako stvořené pro turisty chtivé krásných fotek. Až na ty šutry a štěrk. Přejíždíme silnici k odpočívadlu a zastavujeme za Michalem, ale už i já zezadu vidím, že jsme moc blízko. Pak lehký náklon vpravo a klátíme se k zemi. Koutkem oka ještě vidím vpravo parkujícího Martina, který zastavuje částečně na naší úrovni. Snažím se stočit co nejvíc, ale je mi jasné, že ho neminu. A tak aby toho nebylo málo, shodila jsem ještě i Martina s motorkou, rovnou doprostřed silnice.

Tak nejenom Mitas tě nepodrží, někdy to nedá ani řidič. Stačí trochu písečku, mírný náklon a pak už tu půltunovou naloženou motorku nemá smysl ani držet ani s ní nějak bojovat. No a tak jsme si krásně lehli, doprava a z kopečka, aby toho nebylo málo. Chudák Martin, toho jsme vyvrátili až do půlky asfaltového pruhu, naštěstí tam nic nejelo, tak z toho máme jenom úsměvnou vzpomínku. Motorku jsme stavěli ve třech, kdyby tam kluci nebyli, asi bychom si s Haničkou sedli ke krajnici a zbyly by nám jen oči pro pláč a mlhavé představy o jeřábech.

Plivsko jezeroAsi po hodině přijíždíme do Jajce, k malým vodopádům, vytvořeným protékající vodou, která se dělí mezi několik malých, dřevěných domečků. Mezi nimi se po malých, dřevěných lávkách prochází ti, kteří chtěli tuto krásnou podívanou vidět zblízka. Vedle nás na parkovišti postávají dva nějací místní, neotřele nakukují do kufrů motorky a zamyšleně si ji prohlíží. Když přistupují ještě blíž pochopíme, že bude lépe vydat se dál.

Kluci se cestou zastavují ještě u nějakých větších vodopádů a pak už nabíráme směr k bodu našeho rozdělení. Oni pojedou svou šotolinu na Prokoško, my se vydáváme trasou – na Visoko, k Bosenským pyramidám.

Krajina plná pyramidKdyž se blížíme k městu, Robert jen tak prohodí: "Tamten kopec před námi, to bude určitě ta pyramida."
Oba se tomu zasmějeme, ale možná jen já v tu chvíli netuším, jakou má pravdu.

Projíždíme městem a hledáme cedule, které nás později nasměrují do malých uliček, vedoucích mezi domky do prudkého kopce. Jestli tohle je cesta k údajným pyramidám, pak je tady něco špatně. Těsně před koncem nás zastavuje místní žebračka, která se nejdřív tváří, že nám chce poradit cestu, ale hned potom natahuje ruku a ukazuje na dítko, stojící opodál.

Jo, tohle bylo dobré. Když člověk jede k pyramidám, měl by ho zachvátit nějaký aspoň trochu majestátný pocit, ale v tomto případě to byl spíš pocit odporu, údivu a překvapení. Úzká cesta, která vedla mezi barákama, do šíleného kopce, všude kolem bordel a do toho ještě žebračka. Toto asi nebude cesta k pyramidě, pomyslel jsem si, no ale když už jsme tady, zkusím tam dojet.

Po pár metrech přijíždíme k restauraci a parkujeme. Malý stánek, parkoviště se suvenýry, nad námi nějaký kopec. Vede k němu cesta, ale nevypadá moc sjízdně pro motorku. Jdu se tedy zeptat, jak daleko je to k "pyramidě." Pán mi ukazuje do kopce, že 200 metrů. To dám, říkám si. Sundávám bundu, beru foťák a vydávám se nahoru. Pot ze mě teče, ale utěšuju se tím, že uvidím na vlastní oči pyramidu a ani nemusím do Egypta.

Plahočím se po dřevěných schodech a asi 100 metrů před koncem cesty mi zastoupí cestu nějaký chlap. Že by zase nějaký výběrčí? říkám si. Jo, přesně tak. Jen na rozdíl od stařeny u cesty, tenhle vybírá poplatek za vstup na pyramidu. Peníze? Chce po mně peníze? Ty já ale u sebe nemám. Jediné, co nesu, je foťák. Obracím se zpět a mířím na parkoviště, kde si v klidu pokuřuje Robert.

"Co se děje," ptá se mě.
"No co, nemám prachy a bez nich mě tam nepustí."
Sahám pro peněženku a otáčím se, že podniknu druhý pokus o výšlap.
"Počkej, já jdu s tebou, když už jsme tady," říká odhodlaně Robert. No dobrá, bude nás víc… Pomalou chůzí se došouráme k výběrčímu, předáme mu 20 euro za vstup a plazíme se dál nahoru po dřevěných schodech v trávě.

Pyramida Boha Slunce. No vážně.Konečně jsme na "vrcholu". Před námi se objevuje odkrytá plocha nějakého nespecifikovaného kamene. Zírám na to a přemýšlím, lovím v paměti, co mi to jen připomíná? Určitě to není žádný pískovec, o kterém jsem měla představu, že tvoří pyramidy. Nejsou to ani žádné jiné kameny, které by dávaly nějaký pravidelný tvar. Jediné, co mi to připomíná, je směs různých šutrů, smíchaných s … nevím čím. Jak nás později průvodce informoval, jedná se o určitý nebo spíše neurčitý druh betonu, na jehož složení a výrobu nepřišli ani odborníci v Německu.

No přesně. oni totiž mají v Bosně pyramidy, které jsou ojedinělé na celém světě a kdybych toho průvodce nebrzdil, dozvím se, že i v Galaxii. Nic na tom nemění fakt, že jsme viděli jenom hromadu kamení a jinak nic, na obrázku se můžeme podívat, jak ta pyramida "doopravdy" vypadá. A že ty obrázky mají vymakané, všechno krásně svítí, mnoho okolních pyramid je propojeno podzemními chodbami a všechno je úžasné, léčivé, ojedinělé a svatá pravda. Bohužel jenom na obrázku.

Udělali jsme si pár fotek, vyslechli krátký komentář o historii údajné pyramidy, o tom, že je tady někde otevřený ještě přímo vstup do podzemí, že pyramidy jsou dokonceObrázky. Všude samé obrázky. dvě, Boha Slunce a Boha Měsíce, propojené tajnými chodbami a vydali se zase dolů. Stejně tady není nic k vidění. Myšlenka na vstup do podzemí mi ale nedala a tak jsme se po krátké úvaze rozhodli, že možná tenhle kopec nahoře nás nepřesvědčil o tom, že se jedná o pyramidu, ale podzemí by mohlo.

Sjíždíme do města a hledáme vstup do pyramidy. Po pár minutách přijíždíme k malému informačnímu centru a vedle něj je malá díra do skály. Tohle bude ono. Vcházím do nějaké budky a zjišťuju, že za vstup chtějí 20 euro za osobu a dají nám k tomu i vykladače historie. S množstevní slevou dvou osob platím 30 euro za dva a jdeme na to.

Monolit. Bacha na něj, je pokrytý runami, které ale nejsou vidět.Vcházíme do nějaké jeskyně, která je podle odborníků několika zemí, pyramidou. Chodby a chodbičky, někde kape voda, orientační cedule…. připadá mi to jako jakákoli jiná přírodní jeskyně. Marně hledám chodby, vystavěné z pravidelných geometrických kvádrů, jak se uvádí u pyramid. Vykladač nám ukazuje meditační místnost, kde uprostřed leží velký kámen…. ano, ten už by se složením podobal mým představám a stavebním kameni pyramid. Ale tento kámen neslouží ke stavbě, ale má zázračnou moc. Vzduch kolem něj je nejčistší na světě, prostředí má léčivou sílu a kámen je prý dokonce popsán runovými symboly. A co víc, v jeho přítomnosti mohou věci i levitovat!

Tajemný vnitřek bosenské pyramidy. Mrazí mě v zádech z toho vzrušení...To už bylo na Roberta moc. Sleduju jeho potutelný výraz v obličeji a posílám mu myšlenku: „Mlč, na nic se neptej.“ Vydržel to a my jsme pokračovali chodbami dál, až nás vykladač zavedl k malinkaté louži a vysvětlil nám, že je to součást léčivého jezera, ukrytého pod zemí, které ale nemůžeme vidět. Voda z tohoto jezera vyléčí každou nemoc a stačí jen pár kapek. Intenzita mé myšlenky: "na nic se neptej", sílí. Přesto nebyla dostatečná, protože ve chvíli, kdy vykladač začal popisovat podzemní, zatím neodkryté chodby, spojující obě pyramidy, už se Robert zeptal:
„A ty chodby tam skutečně jsou nebo si jen myslíte, že tam jsou?“
Výběrčí zmateně zamrkal a snažil se nás přesvědčit o tom, že ty chodby tam asi opravdu jsou, jen se k nim zatím nedostali…atd. To nám stačilo.

"Paní doktorko, vy jste doktorka? Šak vašu piču jsem taky neviděl a věřím, že ju máte." Víra, přátelé, je to, co dělá z bosenských pyramid pyramidy. A kde je víra, tam je taky blízko byznys. Spojením těchto dvou věcí se tady podařilo dosáhnout iluze a ještě na ní vydělávat. Geniální a zvrácené současně. Ale bylo fajn, že jsme se mohli podívat na šutráky v lese a do podzemí, kde jsem viděl kolečka a lopaty, co si do tmavých chodeb schovali horníci... pardon objevovači tajných pyramidálních chodeb, které nemají ve světě obdoby. Ach jo... Stačí, jedeme pryč.

Malé těsné chatičky. Jak se tam proboha ti 2 lidi jenom vešli?Asi po hodině vycházíme ven, na denní světlo, nasedáme na motorku a vyrážíme dál. Necháváme uležet svůj názor na to, co jsme viděli. Ještě bude dost času si o tom popovídat. Nabíráme směr Sarajevo a někde tam bychom se měli potkat s klukama, vracejícíma se od Prokoška. Kolem osmé večerní parkujeme v kempu Oáza a chvíli po nás dorazili i ostatní. Stavíme stany a odpočíváme po cestě.

Ano, někteří se snažili odpočívat, když vtom se ozval hlasitý zpěv muezzina z přilehlé hlásné trouby, který se nám asi snažil svým zpěvem něco vysvětlit, poradit nebo možná přikázat. Bohužel jsme tomu úplně nerozuměli, ale aspoň jsme pochopili, kde to vlastně jsme. Oáza se to tu jmenuje, Oáza pro vousaté snědé pány v bílých rubáších. A tak zatímco jsme na přilehlém trávníku stranou v kempu stavěli stany a hledali v kufrech zbytky včerejších zásob, kousek od nás se promenádovali milí lidé v bílých turbanech kolem svých haciend, vystavěných z kamene a prosklených odshora až dolů. Zajímavý kemp, skoro už jsem zapomněl, jak vypadá rozdíl mezi dělnickou třídou a privilegovaným šlechticem. "Sakra, proč se mi to vybavilo zrovna tady?"

Najeto: 289 km

Neděle 2.7.

Ráno vstáváme do krásného slunečného dne. Dnes máme zase jinou trasu než ostatní, ale takovou krátkou, okružní a zase se sejdeme na smluveném místě. Kluci vyráží do Bjelašnice, po šotolinové cestě, my si dáme kolečko přes Konjic, menšími cestami, měli bychom se potkat někde u Kalinoviku a dál společně pokračovat na Foču a Trsu, směr Durmitor.

Boračko shora mezi stromy.Loučíme se a vyrážíme svým směrem, ven z města a do hor. Teplota stoupá a tak jsme rádi, že se po pár kilometrech ocitneme v horách, kdy by mohlo být o něco chladněji. Mohlo by být, ale nebylo. Cesta se klikatí v ostrých zatáčkách, do kterých zespodu nejde vidět a rychlost jízdy je minimální. Ochlazení se tedy nekoná. Přehoupneme se přes obrovský kopec a při sjíždění dolů si všimneme krásného zeleného jezera, hluboko pod námi. Dokonce je u něj pláž a nějaké chatky. Zastavujeme, abychom udělali pár fotek, ale vedro je neúprosné a po chvíli nás nutí jet dál. Dole pak najíždíme na malou cestičku, která vede k jezeru a s myšlenkou, že se k němu podíváme, zatáčíme tím směrem. Cestu nám opět zastoupil výběrčí poplatků s tím, že za vstup k jezeru musíme zaplatit, i když se chceme jen podívat. Platit 5 euro za pět minut podívané se nám fakt nechtělo. A tak zůstalo jen u myšlenky. Jezero Boračko zblízka neuvidíme.

No jo. Co k tomu dodat? Mohli jsme se podívat, něco vyfotit a třeba sem poslat nějaké lidi od nás nebo zase přijet a udělat nějaký kšet, ale to ne, zaplaťte za vstup, i jenom na podívání. Ach jo, aby se neposrali, vidí naloženou motorku, turisty... No tak nakonec nedostali nic, ale to nemění nic na tom, že z vrcholu kopce to jezero a pláž vypadaly zajímavě, takže jestli někdy pojedete kolem, rozhodně se tady zastavte.

Dneska bych asi procházku do lesa vynechal...Pokračujeme dál, plánovanou cestou a projíždíme tu a tam malé vesničky místních obyvatel. Všude kolem nás krásná, nedotčená příroda. Do Kalinoviku to máme nějakých 20 kilometrů, jsme tam za chvíli. To jsme si mysleli do doby, než jsme přijeli k malé ceduli, u které končil asfalt a cedule nás informovala o tom, že dalších 15 kilometrů vede cesta plná kamení, to není ani žádná šotolina. Tak přesně tomuhle jsme se chtěli vyhnout.
"Tak jsme asi dojeli," slyším ve sluchátkách a souhlasně přikyvuju hlavou. Vytahuju mapu a hledám, jestli jsme skutečně na té cestě, kterou jsme si naplánovali a kudy odsud. Žlutá cesta na mapě skutečně vede do Kalinoviku, jen nikdo z nás nepředpokládal, že žlutá, může ve skutečnosti vypadat jako bílá, uváděná většinou jako silnice s nezpevněným povrchem. Točíme se zpět a po pár metrech uhýbáme do malé vesničky Odžaci, odkud by měli přijet kluci z Bjelašnice, jestli není někam průjezdná. Marný pokus. Nezbývá nám, než se vrátit stejnou cestou zpátky k Sarajevu. A aby toho nebylo málo, zatáhlo se a na obzoru se objevila temná mračna, z kterých problikávaly blesky. Tak jedem a uvidíme, jestli nás to dožene.

Bouřka byla rychlejší a stahovala se k nám snad ze všech stran. Zastavujeme a oblékáme pláštěnky, protože po cestě se z hor valí proudy vody. Kousek před Sarajevem zastavujeme na benzínce s úmyslem počkat, až se přežene největší déšť. Že do Kalinoviku už dnes nedojedeme, je nám v tuto chvíli jasné. A tak sedíme na kuřácké benzínce a čekáme. Kluci mezitím píšou, že je déšť zastihl taky, ale pokračují dál v plánované trase. Když déšť trošku polevil, vyjeli jsme k Sarajevu a přemýšleli, kde budeme spát.

Vracet se zpět do kempu z předchozí noci nemělo význam, protože bychom stavěli stan na vodě a neměli kde usušit věci. Na druhý pokus nacházíme motel Boss, přímo u cesty s krásným ubytováním a snídaní, za 30 euro za všechno a parkováním přímo před vchodem. Příjemný chlapík nám vše ukazuje a posílá nás do pokoje s koupelnou, televizí a popelníkem na stolku. Jak je vidět, tady ještě nařízení EU neplatí. Nejde o to, kouřit si na pokoji, spíše o to, že je to vůbec svobodně dovoleno a ponecháno na našem rozhodnutí.

Večer chvíli posedíme venku u stolečku, přikryjeme motorku, protože stále prší a píšeme klukům, že se potkáme zítra v Trse, před Durmitorem.

Tohle se podařilo. Už jsem z toho začínal chytat trochu nervy, protože to, co ze začátku vypadalo jako vlahý deštík za svitu sluníčka se postupně změnilo ve vytrvalou průtrž mračen. Ze zoufalství jsem chtěl jet do včerejšího kempu Oáza, ještě štěstí, že mě Hanička přemluvila, ať to nedělám. Vyzkoušeli jsme sice pár nějakých podivných motelů a hotelů, než se ten Boss našel, ale zase to fakt stálo za to. Příjemný recepční, klid, teplo, motorka za plotem a ještě jsme si druhý den s nějakým mladým číšníkem mohli u snídaně popovídat, jak to mají s tou jejich vírou. Mimochodem, říkal, že i když je v Bosně muslimů hodně, většina to bere tak, jako u nás katolíci. Taky nechodíme každý den do kostela...

Najeto: 251 km

Pondělí 3.7.

I když nám včerejší déšť trošku změnil trasu, máme dnes v plánu projet Národní park Durmitor a dojet až do Albánie ke Škadarskému jezeru. Při troše štěstí, se zase někde potkáme s ostatními.
Za lehkého mrholení se vydáváme směr Foča, Trsa, Durmitor a vyjíždíme z města. Do cíle to máme celkem daleko, ale měla by to být hlavní cesta na hranice s Albánií, tak bychom to měli zvládnout. To jsme ještě netušili, že tento hlavní tah končí ve Foči a dál na hranice pokračujeme po úzké rozbité asfaltce, lemované utrhnutými krajnicemi, ale taky spoustou vodáckých kempů.

Hraniční přechod z Bosny do Černé hory.Přesně na hranicích nás dojeli kluci, kteří spali ve Foči. Tak nám to zase nějak vyšlo. Chvíli čekáme na hranici a pak pokračujeme přes vetchý dřevěný můstek na druhou stranu a vjíždíme do Černé Hory. Tady se cesta zase změnila a dál vede po krásném asfaltu. Loučíme se s dvojicí Čechů, které jsme na hranicích potkali a vyrážíme. Čeká nás Trsa a tady se zase rozdělíme. My máme v plánu průjezd spodní cestou Durmitoru, kluci zvolili vrchní. Chvíli pochybujeme o její průjezdnosti, ale většina je přesvědčená, že se jí jet dá.

V malé hospůdce na úpatí Durmitoru si dáme kafe a ostřížím zrakem sledujeme mračna, která se honí nad horami. Jet Durmitorem za deště a nic nevidět, to bychom fakt nechtěli. Pro jistotu si nechávám pláštěnku a vydáváme se malou cestičkou do parku.

Domorodci v Durmitoru.Se zalíbení pozoruju, jak sluníčko svítí na travnaté pláně, rozkládající se všude kolem nás, poseté tu a tam malými domečky domorodců. Na loukách se pasou stáda ovcí a koz a některé ani nemají potřebu uhnout nám z cesty. Proč taky? Vždyť jsou tady doma a nějací vetřelci, narušující jejich území, je nezajímají. Tady se mi opravdu líbí a nic na tom nekazí ani černé mraky, převalující se nad vrcholky hor. Vypadá to, že zase bude pršet, protože sluníčko se schovalo za mraky a ochladilo se. Nakonec spadlo jen pár kapek a asi po 30 kilometrech vjíždíme zpět na hlavní cestu, která bude trošku nezábavná, ale protože před sebou máme ještě spoustu kilometrů, než dorazíme do cíle, nemáme jinou možnost. Vyrážíme směr Nikšič, Podgorica, Škadarské jezero. Albánie se blíží…

Přechod do Albánie. Je tu nějak husto.Projíždíme Podgoricu a vpravo už vidíme začátek Škadarského jezera, kterým prochází hranice. Část ho patří Černé Hoře, část Albánii. Na hranicích panuje obrovský zmatek. Před námi sice téměř nikdo nestojí, ale celý prostor je zaplněný auty, kamiony a různými povozy, nesmyslně se řadící nebo spíš neřadící do prostoru přechodu, bez jakéhokoli uspořádání. Nikdo neví kdo má přednost, kdo pojede dřív a kam. Vzpomněla jsem si na Palermo. Jediné, co tady chybí, jsou skútry ze všech stran.

Snažíme se někam zařadit a najít místo k průjezdu, ale není to tak jednoduché. Proti nám kamion, před náma kamion, mezera malá, my jsme širocí…
Nakukuju do mezery: "Vejdem se? Nevejdem."
A tak trpělivě čekáme, co se bude dít, jenže ono se nic neděje. Všichni se nějak pomaličku posunují, cpou se do všech možných mezer, jeden kamion najíždí z protisměru přímo k nám. Po několika minutách se nám zdá, že přece jen vznikla nějaká mezera, do které bychom se mohli vejít. Opatrně projíždíme a hurá pryč z tohoto chaosu.

Autostráda do Škadaru. Pěkně to tu budují.Vjíždíme do Albánie, cíle naší cesty a po obrovské asfaltové silnici, na níž se i tady prochází stáda koz, objíždíme jezero Škadar a míříme do kempu.
"No bezva. Takže k pobíhajícím sviňákům se tady přidávají i pobíhající kozy," konstatuje Robert, když před námi po cestě přebíhá koza volně přes cestu.
"Mám kulturní šok! Rychle, ať už jsme tam."

Do kempu přijíždíme kolem osmé, a i když je tady plno, podaří se nám najít místo pod slaměnou stříškou, která by nám měla trochu ochránit před sluníčkem. Rozhlížíme se, kluci tady ještě nejsou, tak snad taky nějak dorazí. Přijeli asi půl hodinky po nás a staví stany o kousek vedle. Tak jsme zase všichni pohromadě. Zítra máme v plánu zase rozdílné trasy, ale to vůbec nevadí. Všichni víme, že tady někde kolem jsme a večer se potkáme tady, na Škadaru.

Najeto: 356 km