Musím hned v úvodu říct, že tento výlet nevznikl z našeho nápadu, ale tak nějak jsme se přidali k výpravě, kterou plánoval Michal se svými kamarády. Zmínka o cestě na Balkán se Robertovi v první chvíli nezdála dost zajímavá, protože v těchto končinách už byl, ale když se nad ní později zamyslel, uvědomil si, že já jsem tam nebyla a začal cestu vidět trošku jinak. Nakonec, proč ne. Robertovi se tam líbilo, tak proč bych to nemohla poznat i já.

Trasy byly v podstatě dané a cílem původní skupinky lidí, do které patřil Martin z Prahy, Martin z Nového Jičína, Ondra a Michal, bylo projet bájné šotoliny v Albánii, na které už léta jezdí snad každý, kdo má motorku. K této skupince jsme se přidali my, jen s trošku jiným záměrem. Šotoliny nejsou pro dva vždycky sjízdné a tak bylo potřeba naplánovat si nějaké vlastní trasy. Na přípravy nebylo moc času, ale všechno se zvládlo celkem rychle. Taky díky Zuzance, naší nové navigaci, a jednoduššímu plánování cest přímo v počítači.

Vyjížděli jsme v pátek 30.6. a plán cesty byl ČR – Slovensko – Maďarsko – Bosna – Černá Hora – Albánie a zpět.

V pátek ráno proběhlo první setkání na benzínce ve Zlíně, s Martinem z Jičína, další v Břeclavi, kam dorazil druhý Martin a Ondra. Jak se v tu chvíli ukázalo, s Ondrou se Robert už dříve potkal na nějakých jiných cestách. Tak jen krátké seznámení a vyrážíme. Hurá na dálnici, směr Bratislava, Gÿor a kolem Balatonu na Barcs. Cestou nás dohání déšť, takže začíná rituál oblékání pláštěnek a pokračujeme dál.

"Na takové cestě jedu pomaleji," slyším ve sluchátkách.
"Na těchto gumách to za mokra klouže, jako prase. Michal má stejné…" a než to stihl dokončit, helemse, kdo se to před námi válí na kruháči.
Zastavujeme a zjišťujeme, že nic vážného se nestalo. Trošku natrhlá pláštěnka a ulomená páčka.

"Já jsem to říkal. Jak je mokro…" dívá se na mě Robert významně.

Cesta ubíhala a nadšení z vyjížďky nebralo konce. Tak se stalo, že jsme místo v Barcsu, skončili v nějakém malém kempu Vrbas, v Bosně. Nebylo úmyslem dojet tak daleko, ale jak jsme cestou zjistili, kempy a vůbec ubytování, tady není na denním pořádku, jako v jiných zemích. A tak nám nezbývalo nic jiného, než bloudit po bosenských kopcích a hledat, kde složíme hlavu. Do kempu jsme dorazili po desáté hodině večerní.

Jojo, jak říkají "testovací jezdci" firmy Mitas - Když asfalt nedrží, Mitas tě podrží. Evidentně ne, stačí trochu vlhka a hned je o nechtěnou zábavu postaráno. No ale zase jsou ty gumy levné, že jo.

Najeto: 747 km

Sobota 1.7.

Ráno se vracíme kousek cesty zpět, abychom si za světla prohlídli kaňon, kterým jsme předchozí večer přijeli za tmy. Cesta je místy ražená skálou, pod námi teče řeka Vrbas a celá krajina nabízí krásnou přírodní podívanou. Kluci před námi se ženou jako o závod na první benzínku, kde zastavujeme na ranní kafe a snídani. Ondra tankuje…ale co to? Jeho motorka se najednou naklání na pravou stranu ke stojanům a padá. Nikdo nepochopil, jak k něčemu takovému mohlo dojít, ale za pár vteřin motorka zase stojí a chystáme se k odjezdu. Míříme do Jajce, podívat se na vodopády.

Cestou zastavujeme u vyhlídky na řeku Vrbas. Místečko jako stvořené pro turisty chtivé krásných fotek. Až na ty šutry a štěrk. Přejíždíme silnici k odpočívadlu a zastavujeme za Michalem, ale už i já zezadu vidím, že jsme moc blízko. Pak lehký náklon vpravo a klátíme se k zemi. Koutkem oka ještě vidím vpravo parkujícího Martina, který zastavuje částečně na naší úrovni. Snažím se stočit co nejvíc, ale je mi jasné, že ho neminu. A tak aby toho nebylo málo, shodila jsem ještě i Martina s motorkou, rovnou doprostřed silnice.

Tak nejenom Mitas tě nepodrží, někdy to nedá ani řidič. Stačí trochu písečku, mírný náklon a pak už tu půltunovou naloženou motorku nemá smysl ani držet ani s ní nějak bojovat. No a tak jsme si krásně lehli, doprava a z kopečka, aby toho nebylo málo. Chudák Martin, toho jsme vyvrátili až do půlky asfaltového pruhu, naštěstí tam nic nejelo, tak z toho máme jenom úsměvnou vzpomínku. Motorku jsme stavěli ve třech, kdyby tam kluci nebyli, asi bychom si s Haničkou sedli ke krajnici a zbyly by nám jen oči pro pláč a mlhavé představy o jeřábech.

Asi po hodině přijíždíme do Jajce, k malým vodopádům, vytvořeným protékající vodou, která se dělí mezi několik malých, dřevěných domečků. Mezi nimi se po malých, dřevěných lávkách prochází ti, kteří chtěli tuto krásnou podívanou vidět zblízka. Vedle nás na parkovišti postávají dva nějací místní, neotřele nakukují do kufrů motorky a zamyšleně si ji prohlíží. Když přistupují ještě blíž pochopíme, že bude lépe vydat se dál.

Kluci se cestou zastavují ještě u nějakých větších vodopádů a pak už nabíráme směr k bodu našeho rozdělení. Oni pojedou svou šotolinu na Prokoško, my se vydáváme trasou – na Visoko, k Bosenským pyramidám.

Když se blížíme k městu, Robert jen tak prohodí: "Tamten kopec před námi, to bude určitě ta pyramida."
Oba se tomu zasmějeme, ale možná jen já v tu chvíli netuším, jakou má pravdu.

Projíždíme městem a hledáme cedule, které nás později nasměrují do malých uliček, vedoucích mezi domky do prudkého kopce. Jestli tohle je cesta k údajným pyramidám, pak je tady něco špatně. Těsně před koncem nás zastavuje místní žebračka, která se nejdřív tváří, že nám chce poradit cestu, ale hned potom natahuje ruku a ukazuje na dítko, stojící opodál.

Jo, tohle bylo dobré. Když člověk jede k pyramidám, měl by ho zachvátit nějaký aspoň trochu majestátný pocit, ale v tomto případě to byl spíš pocit odporu, údivu a překvapení. Úzká cesta, která vedla mezi barákama, do šíleného kopce, všude kolem bordel a do toho ještě žebračka. Toto asi nebude cesta k pyramidě, pomyslel jsem si, no ale když už jsme tady, zkusím tam dojet.

Po pár metrech přijíždíme k restauraci a parkujeme. Malý stánek, parkoviště se suvenýry, nad námi nějaký kopec. Vede k němu cesta, ale nevypadá moc sjízdně pro motorku. Jdu se tedy zeptat, jak daleko je to k "pyramidě." Pán mi ukazuje do kopce, že 200 metrů. To dám, říkám si. Sundávám bundu, beru foťák a vydávám se nahoru. Pot ze mě teče, ale utěšuju se tím, že uvidím na vlastní oči pyramidu a ani nemusím do Egypta.

Plahočím se po dřevěných schodech a asi 100 metrů před koncem cesty mi zastoupí cestu nějaký chlap. Že by zase nějaký výběrčí? říkám si. Jo, přesně tak. Jen na rozdíl od stařeny u cesty, tenhle vybírá poplatek za vstup na pyramidu. Peníze? Chce po mně peníze? Ty já ale u sebe nemám. Jediné, co nesu, je foťák. Obracím se zpět a mířím na parkoviště, kde si v klidu pokuřuje Robert.

"Co se děje," ptá se mě.
"No co, nemám prachy a bez nich mě tam nepustí."
Sahám pro peněženku a otáčím se, že podniknu druhý pokus o výšlap.
"Počkej, já jdu s tebou, když už jsme tady," říká odhodlaně Robert. No dobrá, bude nás víc… Pomalou chůzí se došouráme k výběrčímu, předáme mu 20 euro za vstup a plazíme se dál nahoru po dřevěných schodech v trávě.

Konečně jsme na "vrcholu". Před námi se objevuje odkrytá plocha nějakého nespecifikovaného kamene. Zírám na to a přemýšlím, lovím v paměti, co mi to jen připomíná? Určitě to není žádný pískovec, o kterém jsem měla představu, že tvoří pyramidy. Nejsou to ani žádné jiné kameny, které by dávaly nějaký pravidelný tvar. Jediné, co mi to připomíná, je směs různých šutrů, smíchaných s … nevím čím. Jak nás později průvodce informoval, jedná se o určitý nebo spíše neurčitý druh betonu, na jehož složení a výrobu nepřišli ani odborníci v Německu.

No přesně. oni totiž mají v Bosně pyramidy, které jsou ojedinělé na celém světě a kdybych toho průvodce nebrzdil, dozvím se, že i v Galaxii. Nic na tom nemění fakt, že jsme viděli jenom hromadu kamení a jinak nic, na obrázku se můžeme podívat, jak ta pyramida "doopravdy" vypadá. A že ty obrázky mají vymakané, všechno krásně svítí, mnoho okolních pyramid je propojeno podzemními chodbami a všechno je úžasné, léčivé, ojedinělé a svatá pravda. Bohužel jenom na obrázku.

Udělali jsme si pár fotek, vyslechli krátký komentář o historii údajné pyramidy, o tom, že je tady někde otevřený ještě přímo vstup do podzemí, že pyramidy jsou dokonce dvě, Boha Slunce a Boha Měsíce, propojené tajnými chodbami a vydali se zase dolů. Stejně tady není nic k vidění. Myšlenka na vstup do podzemí mi ale nedala a tak jsme se po krátké úvaze rozhodli, že možná tenhle kopec nahoře nás nepřesvědčil o tom, že se jedná o pyramidu, ale podzemí by mohlo.

Sjíždíme do města a hledáme vstup do pyramidy. Po pár minutách přijíždíme k malému informačnímu centru a vedle něj je malá díra do skály. Tohle bude ono. Vcházím do nějaké budky a zjišťuju, že za vstup chtějí 20 euro za osobu a dají nám k tomu i vykladače historie. S množstevní slevou dvou osob platím 30 euro za dva a jdeme na to.

Vcházíme do nějaké jeskyně, která je podle odborníků několika zemí, pyramidou. Chodby a chodbičky, někde kape voda, orientační cedule…. připadá mi to jako jakákoli jiná přírodní jeskyně. Marně hledám chodby, vystavěné z pravidelných geometrických kvádrů, jak se uvádí u pyramid. Vykladač nám ukazuje meditační místnost, kde uprostřed leží velký kámen…. ano, ten už by se složením podobal mým představám a stavebním kameni pyramid. Ale tento kámen neslouží ke stavbě, ale má zázračnou moc. Vzduch kolem něj je nejčistší na světě, prostředí má léčivou sílu a kámen je prý dokonce popsán runovými symboly. A co víc, v jeho přítomnosti mohou věci i levitovat!

To už bylo na Roberta moc. Sleduju jeho potutelný výraz v obličeji a posílám mu myšlenku: „Mlč, na nic se neptej.“ Vydržel to a my jsme pokračovali chodbami dál, až nás vykladač zavedl k malinkaté louži a vysvětlil nám, že je to součást léčivého jezera, ukrytého pod zemí, které ale nemůžeme vidět. Voda z tohoto jezera vyléčí každou nemoc a stačí jen pár kapek. Intenzita mé myšlenky: "na nic se neptej", sílí. Přesto nebyla dostatečná, protože ve chvíli, kdy vykladač začal popisovat podzemní, zatím neodkryté chodby, spojující obě pyramidy, už se Robert zeptal:
„A ty chodby tam skutečně jsou nebo si jen myslíte, že tam jsou?“
Výběrčí zmateně zamrkal a snažil se nás přesvědčit o tom, že ty chodby tam asi opravdu jsou, jen se k nim zatím nedostali…atd. To nám stačilo.

"Paní doktorko, vy jste doktorka? Šak vašu piču jsem taky neviděl a věřím, že ju máte." Víra, přátelé, je to, co dělá z bosenských pyramid pyramidy. A kde je víra, tam je taky blízko byznys. Spojením těchto dvou věcí se tady podařilo dosáhnout iluze a ještě na ní vydělávat. Geniální a zvrácené současně. Ale bylo fajn, že jsme se mohli podívat na šutráky v lese a do podzemí, kde jsem viděl kolečka a lopaty, co si do tmavých chodeb schovali horníci... pardon objevovači tajných pyramidálních chodeb, které nemají ve světě obdoby. Ach jo... Stačí, jedeme pryč.

Asi po hodině vycházíme ven, na denní světlo, nasedáme na motorku a vyrážíme dál. Necháváme uležet svůj názor na to, co jsme viděli. Ještě bude dost času si o tom popovídat. Nabíráme směr Sarajevo a někde tam bychom se měli potkat s klukama, vracejícíma se od Prokoška. Kolem osmé večerní parkujeme v kempu Oáza a chvíli po nás dorazili i ostatní. Stavíme stany a odpočíváme po cestě.

Ano, někteří se snažili odpočívat, když vtom se ozval hlasitý zpěv muezzina z přilehlé hlásné trouby, který se nám asi snažil svým zpěvem něco vysvětlit, poradit nebo možná přikázat. Bohužel jsme tomu úplně nerozuměli, ale aspoň jsme pochopili, kde to vlastně jsme. Oáza se to tu jmenuje, Oáza pro vousaté snědé pány v bílých rubáších. A tak zatímco jsme na přilehlém trávníku stranou v kempu stavěli stany a hledali v kufrech zbytky včerejších zásob, kousek od nás se promenádovali milí lidé v bílých turbanech kolem svých haciend, vystavěných z kamene a prosklených odshora až dolů. Zajímavý kemp, skoro už jsem zapomněl, jak vypadá rozdíl mezi dělnickou třídou a privilegovaným šlechticem. "Sakra, proč se mi to vybavilo zrovna tady?"

Najeto: 289 km

Neděle 2.7.

Ráno vstáváme do krásného slunečného dne. Dnes máme zase jinou trasu než ostatní, ale takovou krátkou, okružní a zase se sejdeme na smluveném místě. Kluci vyráží do Bjelašnice, po šotolinové cestě, my si dáme kolečko přes Konjic, menšími cestami, měli bychom se potkat někde u Kalinoviku a dál společně pokračovat na Foču a Trsu, směr Durmitor.

Loučíme se a vyrážíme svým směrem, ven z města a do hor. Teplota stoupá a tak jsme rádi, že se po pár kilometrech ocitneme v horách, kdy by mohlo být o něco chladněji. Mohlo by být, ale nebylo. Cesta se klikatí v ostrých zatáčkách, do kterých zespodu nejde vidět a rychlost jízdy je minimální. Ochlazení se tedy nekoná. Přehoupneme se přes obrovský kopec a při sjíždění dolů si všimneme krásného zeleného jezera, hluboko pod námi. Dokonce je u něj pláž a nějaké chatky. Zastavujeme, abychom udělali pár fotek, ale vedro je neúprosné a po chvíli nás nutí jet dál. Dole pak najíždíme na malou cestičku, která vede k jezeru a s myšlenkou, že se k němu podíváme, zatáčíme tím směrem. Cestu nám opět zastoupil výběrčí poplatků s tím, že za vstup k jezeru musíme zaplatit, i když se chceme jen podívat. Platit 5 euro za pět minut podívané se nám fakt nechtělo. A tak zůstalo jen u myšlenky. Jezero Boračko zblízka neuvidíme.

No jo. Co k tomu dodat? Mohli jsme se podívat, něco vyfotit a třeba sem poslat nějaké lidi od nás nebo zase přijet a udělat nějaký kšet, ale to ne, zaplaťte za vstup, i jenom na podívání. Ach jo, aby se neposrali, vidí naloženou motorku, turisty... No tak nakonec nedostali nic, ale to nemění nic na tom, že z vrcholu kopce to jezero a pláž vypadaly zajímavě, takže jestli někdy pojedete kolem, rozhodně se tady zastavte.

Pokračujeme dál, plánovanou cestou a projíždíme tu a tam malé vesničky místních obyvatel. Všude kolem nás krásná, nedotčená příroda. Do Kalinoviku to máme nějakých 20 kilometrů, jsme tam za chvíli. To jsme si mysleli do doby, než jsme přijeli k malé ceduli, u které končil asfalt a cedule nás informovala o tom, že dalších 15 kilometrů vede cesta plná kamení, to není ani žádná šotolina. Tak přesně tomuhle jsme se chtěli vyhnout.
"Tak jsme asi dojeli," slyším ve sluchátkách a souhlasně přikyvuju hlavou. Vytahuju mapu a hledám, jestli jsme skutečně na té cestě, kterou jsme si naplánovali a kudy odsud. Žlutá cesta na mapě skutečně vede do Kalinoviku, jen nikdo z nás nepředpokládal, že žlutá, může ve skutečnosti vypadat jako bílá, uváděná většinou jako silnice s nezpevněným povrchem. Točíme se zpět a po pár metrech uhýbáme do malé vesničky Odžaci, odkud by měli přijet kluci z Bjelašnice, jestli není někam průjezdná. Marný pokus. Nezbývá nám, než se vrátit stejnou cestou zpátky k Sarajevu. A aby toho nebylo málo, zatáhlo se a na obzoru se objevila temná mračna, z kterých problikávaly blesky. Tak jedem a uvidíme, jestli nás to dožene.

Bouřka byla rychlejší a stahovala se k nám snad ze všech stran. Zastavujeme a oblékáme pláštěnky, protože po cestě se z hor valí proudy vody. Kousek před Sarajevem zastavujeme na benzínce s úmyslem počkat, až se přežene největší déšť. Že do Kalinoviku už dnes nedojedeme, je nám v tuto chvíli jasné. A tak sedíme na kuřácké benzínce a čekáme. Kluci mezitím píšou, že je déšť zastihl taky, ale pokračují dál v plánované trase. Když déšť trošku polevil, vyjeli jsme k Sarajevu a přemýšleli, kde budeme spát.

Vracet se zpět do kempu z předchozí noci nemělo význam, protože bychom stavěli stan na vodě a neměli kde usušit věci. Na druhý pokus nacházíme motel Boss, přímo u cesty s krásným ubytováním a snídaní, za 30 euro za všechno a parkováním přímo před vchodem. Příjemný chlapík nám vše ukazuje a posílá nás do pokoje s koupelnou, televizí a popelníkem na stolku. Jak je vidět, tady ještě nařízení EU neplatí. Nejde o to, kouřit si na pokoji, spíše o to, že je to vůbec svobodně dovoleno a ponecháno na našem rozhodnutí.

Večer chvíli posedíme venku u stolečku, přikryjeme motorku, protože stále prší a píšeme klukům, že se potkáme zítra v Trse, před Durmitorem.

Tohle se podařilo. Už jsem z toho začínal chytat trochu nervy, protože to, co ze začátku vypadalo jako vlahý deštík za svitu sluníčka se postupně změnilo ve vytrvalou průtrž mračen. Ze zoufalství jsem chtěl jet do včerejšího kempu Oáza, ještě štěstí, že mě Hanička přemluvila, ať to nedělám. Vyzkoušeli jsme sice pár nějakých podivných motelů a hotelů, než se ten Boss našel, ale zase to fakt stálo za to. Příjemný recepční, klid, teplo, motorka za plotem a ještě jsme si druhý den s nějakým mladým číšníkem mohli u snídaně popovídat, jak to mají s tou jejich vírou. Mimochodem, říkal, že i když je v Bosně muslimů hodně, většina to bere tak, jako u nás katolíci. Taky nechodíme každý den do kostela...

Najeto: 251 km

Pondělí 3.7.

I když nám včerejší déšť trošku změnil trasu, máme dnes v plánu projet Národní park Durmitor a dojet až do Albánie ke Škadarskému jezeru. Při troše štěstí, se zase někde potkáme s ostatními.
Za lehkého mrholení se vydáváme směr Foča, Trsa, Durmitor a vyjíždíme z města. Do cíle to máme celkem daleko, ale měla by to být hlavní cesta na hranice s Albánií, tak bychom to měli zvládnout. To jsme ještě netušili, že tento hlavní tah končí ve Foči a dál na hranice pokračujeme po úzké rozbité asfaltce, lemované utrhnutými krajnicemi, ale taky spoustou vodáckých kempů.

Přesně na hranicích nás dojeli kluci, kteří spali ve Foči. Tak nám to zase nějak vyšlo. Chvíli čekáme na hranici a pak pokračujeme přes vetchý dřevěný můstek na druhou stranu a vjíždíme do Černé Hory. Tady se cesta zase změnila a dál vede po krásném asfaltu. Loučíme se s dvojicí Čechů, které jsme na hranicích potkali a vyrážíme. Čeká nás Trsa a tady se zase rozdělíme. My máme v plánu průjezd spodní cestou Durmitoru, kluci zvolili vrchní. Chvíli pochybujeme o její průjezdnosti, ale většina je přesvědčená, že se jí jet dá.

V malé hospůdce na úpatí Durmitoru si dáme kafe a ostřížím zrakem sledujeme mračna, která se honí nad horami. Jet Durmitorem za deště a nic nevidět, to bychom fakt nechtěli. Pro jistotu si nechávám pláštěnku a vydáváme se malou cestičkou do parku.

Se zalíbení pozoruju, jak sluníčko svítí na travnaté pláně, rozkládající se všude kolem nás, poseté tu a tam malými domečky domorodců. Na loukách se pasou stáda ovcí a koz a některé ani nemají potřebu uhnout nám z cesty. Proč taky? Vždyť jsou tady doma a nějací vetřelci, narušující jejich území, je nezajímají. Tady se mi opravdu líbí a nic na tom nekazí ani černé mraky, převalující se nad vrcholky hor. Vypadá to, že zase bude pršet, protože sluníčko se schovalo za mraky a ochladilo se. Nakonec spadlo jen pár kapek a asi po 30 kilometrech vjíždíme zpět na hlavní cestu, která bude trošku nezábavná, ale protože před sebou máme ještě spoustu kilometrů, než dorazíme do cíle, nemáme jinou možnost. Vyrážíme směr Nikšič, Podgorica, Škadarské jezero. Albánie se blíží…

Projíždíme Podgoricu a vpravo už vidíme začátek Škadarského jezera, kterým prochází hranice. Část ho patří Černé Hoře, část Albánii. Na hranicích panuje obrovský zmatek. Před námi sice téměř nikdo nestojí, ale celý prostor je zaplněný auty, kamiony a různými povozy, nesmyslně se řadící nebo spíš neřadící do prostoru přechodu, bez jakéhokoli uspořádání. Nikdo neví kdo má přednost, kdo pojede dřív a kam. Vzpomněla jsem si na Palermo. Jediné, co tady chybí, jsou skútry ze všech stran.

Snažíme se někam zařadit a najít místo k průjezdu, ale není to tak jednoduché. Proti nám kamion, před náma kamion, mezera malá, my jsme širocí…
Nakukuju do mezery: "Vejdem se? Nevejdem."
A tak trpělivě čekáme, co se bude dít, jenže ono se nic neděje. Všichni se nějak pomaličku posunují, cpou se do všech možných mezer, jeden kamion najíždí z protisměru přímo k nám. Po několika minutách se nám zdá, že přece jen vznikla nějaká mezera, do které bychom se mohli vejít. Opatrně projíždíme a hurá pryč z tohoto chaosu.

Vjíždíme do Albánie, cíle naší cesty a po obrovské asfaltové silnici, na níž se i tady prochází stáda koz, objíždíme jezero Škadar a míříme do kempu.
"No bezva. Takže k pobíhajícím sviňákům se tady přidávají i pobíhající kozy," konstatuje Robert, když před námi po cestě přebíhá koza volně přes cestu.
"Mám kulturní šok! Rychle, ať už jsme tam."

Do kempu přijíždíme kolem osmé, a i když je tady plno, podaří se nám najít místo pod slaměnou stříškou, která by nám měla trochu ochránit před sluníčkem. Rozhlížíme se, kluci tady ještě nejsou, tak snad taky nějak dorazí. Přijeli asi půl hodinky po nás a staví stany o kousek vedle. Tak jsme zase všichni pohromadě. Zítra máme v plánu zase rozdílné trasy, ale to vůbec nevadí. Všichni víme, že tady někde kolem jsme a večer se potkáme tady, na Škadaru.

Najeto: 356 km

Úterý 4.7.

Ráno mě budí pekelné vedro. Je něco po sedmé a stan je rozpálený, uvnitř se nedá vydržet. Chybička se trošku vloudila, když jsme jej večer stavěli a nepočítali s tím, že na něj od rána bude pražit slunko.
Dělám lehkou snídani, kafe, posunuju stan a nakukuju do mapy. Kam že to dnes jedem? Jo Théth, když to půjde. Cesty v Albánii se mění ze dne na den, a jak jsme před cestou zjišťovali, kam se nedalo po asfaltu dojet před rokem, dnes už jde. Tak to zkusíme a uvidíme, kam se dostaneme.

Vyjíždíme před desátou a zase jedeme kolem těch kruháčů s prodejci, kteří si kolem cesty rozložili stánky. Dost dobře si neumím představit, že by u nás na kruháčích stáli trhovci se stánky a náhodný projíždějící si jen tak zastaví, aby si nakoupil ovoce a zeleninu. To by bylo troubení, nadávání a klepání si na čelo. Tady to ale v klidu funguje. Je libo meloun? Žádný problém, vždyť tady je mají rovnou u cesty. Zastavit, nakoupit, ostatní buď počkají nebo se nějak vejdou kolem.

Odbočujeme z hlavní cesty na malou asfaltku, vedoucí do hor. Míjíme pole, na kterých shrbeně pracují místní zemědělci, zamuchlaní do pracovních košil a s kloboukem na hlavě. Co že to tady tak voní? Co to sbírají? Nasávám vzduch… co mi to jen připomíná. Jo levandule, to je ono, uvědomuju si najednou, kam vůni zařadit. Napěchované plátěné pytle stojí kolem ostříhaných řádků keříků a dodávají celé situaci dojem, že jsme se ocitli někde na plantážích.

Projíždíme vesničkami, které jsou postavené kolem břehu koryta snad dávno vyschlé řeky. Když vidím pasoucí se stáda krav a koz, přemýšlím, jak si tady lidi zajišťují vodu, když v korytě žádná není. Snad jedině studny mají vykopané, protože za celou cestu jsme viděli jen jedno maličké jezírko. Jak jsem se později doslechla, voda v korytě řeky teče jen na jaře, když taje sníh z hor. Ale jak je vidět, lidé si tady poradí. Jejich obydlí jsou ze dřeva, někdy spíš připomínají polorozpadlé chatrče a domácí zvířata se pasou volně kolem, jen občas mineme pasáka se stádem a hlídacím psem. Opět všude kolem nás krásná, nedotčená příroda. Silnice se táhne nahoru do kopců, tvořená opět ostrými zatáčkami a pod námi se rozkládá údolí, jako na dlani.

Na malém odpočívadle, v podstatě na začátku Národního parku Théth, naše cesta končí. Asfalt se opět mění na šotolinu a přijíždějící z opačného směru říkají, že do Théth je to asi 15 kilometrů, které by ve dvou určitě nejeli. Asi jsem se zapomněla zmínit, že v Albánii co motorka, to Čech. Všichni sem jezdí na šotoliny a tak i kemp u Škadaru je plný českých motorkářů. Po chvilce přijíždí i kluci z naší skupinky a radostně si prohlíží kamenitou cestu, která vede dál. Oni do Thétu dojedou. Tak nám snad večer řeknou, jaké to tam bylo. My jsme sem ale za šotolinou nepřijeli a tak se otáčíme a vracíme se stejnou cestou zpět.

Protože máme ještě spoustu času a do kempu se nám zatím nechce, míříme do města. Podíváme se, koupíme něco k snědku a koukneme po okolí. Vjíždíme do města, kde panuje ještě větší chaos, než jsme viděli na hranicích. Lidí všude plno, kolem cesty stánky, kde koupíte od větráku, plavací kolo, zeleninu a potraviny, až po ledničku nebo klimatizaci. Auta, kola, mopedy jezdí ze všech stran i v protisměru, po silnici si vykračují Albánci s telefonem u ucha a nikomu nic nevadí. Pokud se tady troubí, tak na pozdrav, což poznáte z rozveselených tváří řidičů, kteří vás těsně míjejí, zmáčknou klakson, zubí se na vás z okýnka a ještě stihnou zamávat.

Ostatní měšťani jen tak postávají nebo posedávají u kávy a hypnotizují nás nicneříkajícím pohledem. Hledáme nějaký market, kde se dá koupit všechno najednou, protože se nám fakt nechce chodit od jednoho obchodu k druhému. Na okraji města jeden najdeme, nakoupíme a musíme zase chaotickým centrem zpět. U cesty ještě kupuju nějaké ovoce a už honem ven z města. Viděli jsme toho dost. Možná bychom i někde zastavili a podívali se po městě, ale vedro je nesnesitelné a tak nabíráme směr zpět do kempu s plánem, že se zajdeme okoupat do jezera a trošku se ochladit.

Plán to byl dobrý, jen ochlazení se nekonalo. Voda v jezeře byla celkem čistá, ale teplotou se moc nelišila od venkovní. Poleželi jsme si chvilku ve stínu na lehátku a odpočívali po parném dni. Večer si zajdeme na nějakou večeři do místní restaurace a snad nám kluci řeknou, jak bylo v Théthu.
Zítra máme v plánu trošku větší okruh a ráno budeme brzy vstávat. Lodička do Fierze, vyplouvá v devět. Ideálně v šest ráno, musíme vyjet, směr Koman, trajektem do Fierze a zpět po SH22.

Theth... No sice jsme nedojeli až tam, protože ve dvou s kuframa jsem se nechtěl pouštět do zbytečně velkého dobrodružství, ale i tak jsme se dostali až do sedla nad park, což už je poměrně dost daleko. Opravdu se tady asfaltuje jako o život, naštěstí ty silnice nejsou čtyřproudové, ale docela úzké a tak tady krajinou už může člověk projíždět i na cesťáku. Je mi jasné, že zarytým milovníkům offroadu se to líbit nebude, ale je fajn, že už sem člověk může vzít ženu na tandemu. No a taky na druhou stranu to těm albáncům přejme, díky silnici se k nim dostanou turisti, peníze, civilizace... A pár generací se bude mít líp než se měli jejich rodiče, do té doby než se svážou nesmyslnými zákony, vstoupí do nějakého spolku, přestanou přemýšlet a pracovat a za svitu obrazovek mobilních telefonů zdegenerují a zachvátí je nějaká jiná kultura. Podobnost s čímkoli je jen náhodná....

Najeto: 167 km

Středa 5.7.

Těsně po šesté tlačíme motorku k hlavní bráně, protože startovat v tuhle dobu mezi stany by nebyl dobrý nápad. Tichoučce se vykrademe z kempu a přes Škadar, který je i v tuto dobu plný lidí, vyjíždíme do Komani. Je trošku nezvyklé, projíždět po šesté ráno městem, kde jsou otevřené všechny obchody, lidi zase postávají kolem cesty a panuje tady stejný ruch, jako předchozího dne odpoledne. Jediný rozdíl je, že zatím není takové vedro. Dneska by prohlídka města šla, ale nemáme čas, protože musíme stihnout trajekt. Vyjíždíme z města opět do malých vesniček a i tady už je živo. Cesta už není tak ideální, ale zatím to jde, a když počítáme vzdálenost a čas, musíme to přece stihnout.

Pochyby se dostaví, když na jedné křižovatce odbočujeme z hlavní cesty a před námi je polorozpadlý asfalt, se spoustou děr a utrhnutých krajnic.
"Hmm, tak to nevím, jestli po téhle cestě stihneme," slyším první Robertovy obavy a nakukuju na cestu před námi. Fakt nevypadá dobře, ale jiná tudy nevede a nezbývá nám, než to zkusit. Před námi i za námi se kodrcají nějaké minibusy, vezoucí pravděpodobně nějaké lidi do stejného místa, jako míříme my. Kam jinam by jeli, když tahle cesta nikam jinam nevede a v přístavišti končí? Sem, tam poskakujeme po rozbité cestě a sledujeme čas. Zatím nám to vychází, ale ještě pořád jsme daleko.

Konečně silnice začne pozvolna klesat, což je známkou toho, že už musíme přijet někde k vodě, která se táhne celým údolím. Když vidíme ceduli Koman harbor 1km, uleví se nám. Před sebou už máme jen průjezd nějakým tunelem a měli bychom být v cíli. Projíždíme krátkým, ale naprosto tmavým tunelem, kde není vidět vůbec nic a navíc cesta se dělí. Vlevo? Vpravo? Přístav musí být po naší pravé ruce… takže vpravo.
Vyjíždíme z tunelu a před námi leží maličký přístav, plný lidí a aut, lemovaný stánkem se suvenýry, restaurací a nějakých dalších budov, neznámého původu a účelu. Po pár minutách už k nám přistupuje zase výběrčí a naviguje nás na přistavenou loďku, která se už teď zdá být plná. Vmáčkneme se někde mezi auta a jsme rádi, že vše vyšlo podle plánu.

Ráno v tom kempu jsem si připadal, jako kdybychom ho vykradli. Tak brzo jsem nevstával už dlouho a navíc v létě o dovolené. Jak jsme tak tlačili tu motorku potichounku ven, čekal jsem, kde se vynoří nějaký strážce se psem a pošle ho na nás. Naštěstí to dobře dopadlo. Trasa do Komani byla pravda trochu horší než jsem čekal, ale dala se v pohodě projet ve dvou, jenom jsme možná mohli vyrazit ještě o půl hodinky dřív a nedivočit po těch šutrácích tak moc. Ale ten příjezd do přístavu, to bylo jako přijet na nějaké perské tržiště - chaos, zmatek, bordel, všude mraky lidí na malém prostoru, auta, motorky, lodě... Jenom jsem vykulil oči. Ani nevím, jak jsme se ocitli na palubě loďky, protože tohle se trajektem ani nazvat nedalo, ale nějak jsme tam najednou byli. A když už to vypadalo, že se na tu palubu nevejde ani koloběžka, narvali tam místní ještě 2 auta a 2 motorky. Vůbec nechápu, jak se jim to podařilo, ale aspoň jsem mohl dát řeč s chlapem z Olomouce, který zaparkoval svoji Octávku, kde měl celou rodinu, hned vedle nás a se Slovincem, který měl stejné hadry jako já. Chudák.

Po pár minutách vyjíždíme a začíná tříhodinová plavba mezi kopci, cíl Fierze. Cesta trajektem je sice krásná okolím, které tvoří hory, pokryté lesy, zátočinami a malými vesničkami, ale na přímém sluníčku začíná být moc horko. Když připlouváme do Fierze, jsme rádi, že aspoň na chvíli můžeme sednout v restauraci pod slunečník. Pátráme, kde jsou kluci, kteří jeli druhou stranou a měli by se nalodit tady, ale zatím nedorazili. Loďka se chystá k odjezdu, je plně naložená a pořád nic.
Tak to asi nestihli, pomyslíme si ve chvíli, kdy zaslechneme zvuk motorek, přijíždějících do přístavu. Přemýšlíme, jestli se vejdou na plnou loď. A pak začaly manévry. Džíp, stojící úplně na kraji ven, motorky jedna po druhé dovnitř, džíp zpátky. Vešli se a loďka odplouvá do Komani. Tak zas večer v kempu.

Naše cesta pokračuje dál, po SH 22 a přes Puke zpět do kempu ve Škadaru. Podle toho, co nám stihli říct kluci, se máme na co těšit.

Projíždíme sice po asfaltové, ale celkem úzké cestě a stoupáme do hor. Pod námi leží obrovská přehrada a míjíme propastné srázy. Svodidla nikde a za většinu ostrých zatáček nejde vůbec vidět. Zatím to ale vypadá, jako kdybychom na této cestě byli sami. Auto potkáme jen občas a nejsou tady ani žádná stáda na cestách. Sluníčko nemilosrdně praží a ať se snažíme sebevíc, nemůžeme najít vhodné místo k odpočinku, které by bylo ve stínu. Nakonec zastavujeme někde u cesty, sedíme na betonovém obrubníku a díváme se dolů do údolí. Nádhera nepopsatelná. Jen to sluníčko…toho už je moc. Když později sjíždíme do údolí, cestu už lemují stromy, teče tady říčka a zdá se být chladněji.

Vjíždíme na náměstí v Puke a Robert si vzpomíná, jak tady kdysi byl. V místní cukrárně si dáváme zmrzlinu a kolemjdoucí nás trošku očumují.

Jo, očumují je slabý výraz, zírají na nás jako na zjevení. Možná je to i tím, že sem už skoro nikdo nejezdí. Když jsem tu byl před 4 roky, už tehdy bylo Puke opuštěné a tiché. Jak mi vysvětlil místní mafián, je to tím, že se postavil obchvat na Kosovo kolem města a tím pádem je všechen ruch pryč a z města se stala opuštěná vesnice. A přesně tak to tady vypadá i teď, liduprázdné ulice, zavřené obchody, jen pár kaváren má otevřeno, ale i tak skoro všechny zejí prázdnotou. A tak si dáme aspoň tu zmrzlinu, sednem si ke stejnému stolu a na stejnou židli, na které jsem seděl před čtyřmi lety a chvíli pozorujeme náměstí. Majiteli cukrárny rukama ukazuju, že jsem tu už byl a on si mě samozřejmě nepamatuje, to dá přece rozum. Ale přesto, když odjíždíme, mává nám vesele na pozdrav. Ještě uděláme jedno kolečko, abych se podíval, jestli pořád existuje ten servis na Mercedesy v jedné z bočních ulic a můžeme vyrazit dál. Ano, existuje, tady se prostě úplně zastavil čas. Někdy mám pocit, že je to správně, není potřeba se pořád jenom za něčím hnát...

Čas pokročil a tak nezbývá, než vyrazit dál. Cesta z Fierze trvala trochu déle, než jsme původně předpokládali, takže dnešní příjezd bude o dost pozdní. Napojujeme se na SH5, která nás dovede až do Škadaru. Do kempu přijíždíme po sedmé hodině. Máme před sebou poslední noc a zítra nás čeká cesta do Gusinje. Dál už budeme pokračovat směrem domů.

Najeto: 259 km

Čtvrtek 6.7.

Ráno začíná velké balení a příprava na cestu zpět. Robert kontroluje motorku a při snaze pootočit šroubem na tlumiči, mu zůstal v ruce. No vida, takže k protékajícímu kardanu se přidává ještě tlumič.

Nojo, už někde v Bosně jsem si všimnul, že kardan není úplně suchý a i když říkají, že to gufero nepraskne rovnou, ale dává o sobě dopředu vědět, neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. A teď ještě přestalo fungovat předpětí na tlumiči. To se nám to pěkně skládá... Naštěstí tlumič funguje dál, jenom nejde přitvrdit pružina, takže jet se na tom dá, akorát budem asi trochu poskakovat po silnici. Uvidíme, pojedem pomalej a nějak to dopadne.

Ale nakonec, nějaký tlumič není až tak důležitý. Málem jsem ho ani neukroutil! Co ten had ve stanu po ránu, co? Kdo v tom má prsty? Ráno balím věci a najednou Hanka říká: "Stůj, nehýbej se." Ještě že to říkala tak klidně, jinak bych na toho hada dupnul. Kde se vzal, tu se vzal, krvelačný plaz s vykulenýma očima na mě zíral zblízka, tlamu měl otevřenou a v ní jsem viděl mihotavý rozeklaný jazyk. Jeho obrovské přední zuby plné paralyzujícího jedu ve mně vzbudily nepopsatelnou hrůzu a tak jsem zůstal stát jako solný sloup. Třásl jsem se strachy a jako v mlze jsem viděl, jak Hanka bere hada na klacek a s úsměvem říká: "Pojď, užovečko, odnesu tě bokem, ať ti někdo neublíží..."

Máme sbaleno, připraveno, tak vyrážíme. Kluci vyjedou o něco později a někde v Gusinje se možná ještě potkáme.
Vyrážíme, směr Podgorica a znovu najíždíme na tu novou asfaltovou cestu, po které jsme sem před pár dny přijeli. Jak si to tak frčíme, najednou před námi u cesty dva policisté a ukazují, že máme zastavit. My, navyklí z naší země hned přemýšlíme, co jsme provedli.
"Asi jsem jel o trošku rychleji," zvažuje Robert.

Já rozepínám bundu a sahám do kapsy pro doklady. Až když přijíždíme blíž, vidíme dva usměvavé chlapíky, kdy jeden dobrácky rozhazuje rukama a druhý se malým nožíkem nimrá v rozkrojeném melounu. Ruce i pusu má potečené sladkou šťávou a zručně si pusu utírá do předloktí a ruce jednu o druhou. Zvědavě nakukují na značku, odkud jsme a z jejich gestikulace jsme pochopili, že se ptají, kam jedem.
"Vermosch,“ odpověděl pohotově Robert.
Následovalo protáhlé aaaaaa….. a začalo monstrózní rozhazování rukou, vychrlili na nás spoustu nám nesrozumitelných slov, čímž nám mělo být vysvětleno něco jako: kudy jet a šťastnou cestu. Vytáhla jsem ruku z kapsy, protože bylo jasné, že nějaké doklady a přestupky nikdo řešit nehodlá. Zamávali jsme si a jeli dál.

Opět stoupáme do hor a po široké, asfaltové cestě se šineme nahoru. Zastavujeme na vyhlídce nad vesnicí Grabom a pod námi se klikatí úplně nová cesta, vedoucí až do údolí. Někde v dálce je vidět další kousek cesty, na které se pracuje a až ji dokončí, povede někam…. nikdo neví kam. Jedeme tedy dolů do údolí, do Gusinje to máme jen pár kilometrů. Kousek za odbočkou na Vermosch přejíždíme polorozpadlou lávku a pár metrů za ní asfaltka končí. Cesta dál pokračuje uježděnou polňačkou, která ale vede jen nějakých 200 metrů a končí u celní budky přechodu do Černé Hory. U budky stojí dva strážní, jeden jen tak kouká, druhý kontroluje doklady a tváří se netečně. Po chvíli projíždíme přes dřevěnou závoru na ruční pohon a po krátkém zastavení na druhé straně hranic, pokračujeme dál a přijíždíme do Gusinje.

Malé, opět chaotické městečko se spoustou lidí, kde jsme se zbytečně zamotali a hledali cestu, jak nejrychleji odsud pryč. Tak tady se s klukama určitě nepotkáme. Vyjíždíme z městečka, směr Srbsko – Bělehrad. Protože už se vlastně vracíme domů, chtěli bychom dnes dojet co nejdál. Plánovaný cíl je Čačak, ale uvidíme, jak to půjde. Měl by tam být někde kolem kemp, kde bychom mohli přespat a ráno pokračovat dál. Překračujeme přechod Dobrakovo, jsme v Srbsku a jedeme dál, po hlavních cestách.

Po malé odbočce z hlavní cesty jsme tedy zamířili do předem vyhledaného kempu Žltá stěna. Tedy na webu byl uvedený jako kemp. Místo to bylo hezké, to ano, jen jsme nikde neviděli žádné stany, ani ubytování. Šli jsme se tedy podívat zblízka, jak to vypadá. Přišli jsme k řece, v které se koupalo několik místních, obešli bar, kterému chyběla obsluha, a zjistili, že spát se tady určitě nedá. Tenhle "kemp" slouží jako pláž ke koupání. Po nějaké možnosti ubytování, ani stopy. Vracíme se tedy na hlavní silnici a pokračujeme dál s tím, že snad při troše štěstí najdeme někde ubytování cestou.
Netrvalo dlouho a narazili jsme na motel Merak.

Dostali jsme pokoj v podkroví, s koupelnou a wifi za 12 euro. Nebyl to žádný luxus, ale na přespání stačilo. Na radu oficíra jsme zaparkovali motorku někde vzadu pod přístřeškem. Jak jsme později usoudili, byl to dobrý nápad, protože při tom provozu a množství lidí, které se tam pohybovalo, bylo dobře, že byla schovaná.
Večer jsme si dali večeři v místní restauraci plánovali, že jak u Bělehradu najedeme na dálnici, bude to sice cesta nudná, ale rychlá. V rámci možností.

Tohle bylo dobré místo. Po chvíli jsem pochopil, proč nás nechali motorku přeparkovat za roh budovy, kde ve tmě nebyla tak vidět. Toto byl totiž nějaký motel pro plánované zastávky autobusů. s veřejnými záchody a bufetem. Každou chvíli tady zastavil nějaký bus, ze kterého se vyhrnuly davy turistů s plnými močovými měchýři a hladem po brambůrkách a Coca-cole. Sedět tady znamenalo dělat nechtěný průzkum nejen srbského obyvatelstva a tak jsme mohli sledovat davy různorodých lidí, tváří, oblečení a chování. Pěkný průzkum, musím říct, že mě to i docela bavilo, tak si v klidu popíjet pivo a pozorovat to ZOO všude kolem nás, komu se kdy podaří vidět obyvatele půlky Srbska jak na talíři a nemuset ani nikam chodit, no ne?

Najeto: 362 km

Pátek 7.7.

Tak na Bělehrad! Cestou, necestou, která měla být hlavním tahem, pokračujeme dál. Všude mraky aut, zácpy, vlečeme se jak slimáci a čas letí. Když před Bělehradem najíždíme na dálnici, konečně se to trochu pohne. Začíná nudnější část naší cesty domů, ale jiná možnost není. Tady už to budou jen zastávky na chvíli odpočinku a jedeme dál. Pořád je horko.
Na jedné takové zastávce na benzínce zastavilo policejní auto, kterému pravděpodobně horkem bouchl chladič. Vůbec se nedivím, protože už toho fakt bylo moc.

Po dálnici jsme přejeli přes hraniční přechod Horgoš do Maďarska, a dále stále po dálnici, směr Budapešť. Kousek před městem máme vyhledaný kemp Galopp Major. Stavíme stan, dáme si sprchu a jdeme něco sníst do krásné restaurace.

Nojo, toto už byla ta nudná část, dálnice, zvlášť když jsem nechtěl zbytečně trápit kardan a tlumič a tak jsem jel stálou rychlostí 80km za hodinu. Odměnou za tu celodenní nudu byl ten kemp, co jsme našli, obzvlášť teda restaurace. Pěkný rodinný kemp s výběhem pro koně, se psy, kozlem a kočkama, s vlatní varnou dobrého piva a hlavně s klidem, protože tu nikdo nebyl.Tohle místo zase musím doporučit, tento rok jsme tu spali dvakrát a vždycky to byla pohodička, je to v navigaci a hned u dálnice. Jenom pozor v restauraci, mrknutím oka se tu dá tak přežrat, že jsem myslel, že jsou to moje poslední chvilky.

Najeto: 501 km

Sobota 8.7.

Máme před sebou poslední den cesty, která vede téměř celá po dálnici. Balíme se a vyrážíme směr Györ, Bratislava, Břeclav a domů. Kardan drží, tlumiče se snaží, tak snad už to nějak v klidu dojedeme. Na přechodu v Rajce potkáváme dva Čechy, vracející se z Chorvatska a tak prohodíme pár slov a trpělivě čekáme na rozpáleném asfaltu, až na nás dojde řada. Jo, Maďaři jsou na hranicích důkladní.

Projíždíme Slovensko a už jsme doma. Při každém návratu z cest je ta naše značka Česká republika pohlazením duše.
Tak jsme to zase úspěšně zvládli, motorka taky, viděli jsme kus světa, spoustu nových věcí, krásné krajiny a potkali pár nových lidí.

Mé díky Robertovi, za krásný výlet a i ostatním zúčastněným, za pohodové chvíle a přátelskou atmosféru.

Najeto: 407 km

Celkem cca 3340 km.

V Galerii jsou komentované fotky, je jich ale moc, takže nemá smysl se na ně vůbec dívat. A v sekci Mapy je GPS záznam celé trasy.