Jak jsem se stala alkoholikem

Autor: Robert
03. leden 2018
Zobrazení: 259

Dnes přinášíme zase článek od Marie, která minule psala o tom, jak to chodí v psychiatrické léčebně. Tentokrát se rozhodla se s námi podělit o to, jak se člověk může stát alkoholikem a na co si dávat pozor, když se objevují první příznaky. Článek je opět dost drsný, Marie si rozhodně nebere žádné servítky. Má můj obdiv, že je schopna sama o sobě psát takovým stylem a ještě k tomu na web. Tak jí tedy dejme slovo....

Celkem často slýchám od lidí, kteří mě osobně znají dotaz, co mě vlastně dovedlo k tomu, že jsem se stala závislou na alkoholu. Jak se to stane, že člověk překročí hranici a nemůže zpět, protože mu na to vlastní síly nestačí? A neopomenu ani dotaz pod mým minulým článkem, kdy rodina nedokázala alkoholikovi pomoci.

Tyto otázky mě vedou k napsání tohoto článku a snad poskytnutí odpovědí, které se ale ne každému budou líbit. Pravda je někdy tvrdá, ale bez ní je to jen omlouvání sama sebe, chození kolem horké kaše a hlavně, nalhávali bychom sami sobě, že vlastně za nic nemůžeme.

V prvním článku jsem popsala, čím jsem prošla, když jsem nastoupila protialkoholní léčbu. V tomto vám chci tedy přiblížit, protože vás to zajímá, proč jsem podlehla závislosti natolik, že jsem nebyla sama schopna ji zvládnout.
Myslím, že tak osmdesát procent těch, kteří čtou tento článek si říká, že jich se to netýká a nikdy se jim to nemůže stát. Není to pravda, a pokud si to myslíte, pak se ptám já: "Proč ho vlastně čtete?"
Je to proto, že patříte mezi ty, stejně jako já před lety, kteří hledají pomoc? Jste ti, kteří chtějí pomoci sobě nebo lidem ve svém okolí? Oba tyto důvody jsou správně, protože pokud ještě jevíte zájem a máte snahu, jste na dobré cestě.

Začneme tedy těmi závislými.

V odborné literatuře se říká, že k závislosti na alkoholu přispívají dědičné dispozice a pokud je v rodině nějaký alkoholik, je větší pravděpodobnost, že někdo další z rodiny, bude mít k vzniku závislosti blíže, než ostatní. Jestli to tak skutečně je, ponechám na odbornících. Alkoholikem se člověk stává postupně a důvody mohou být různé. Může jich být víc, ale může to být i jen jedna životní situace, špatné rozhodnutí nebo souhra více nepříjemných prožitků. To ale neznamená, že každý, kdo něco podobného zažil, řeší situace alkoholem a stane se závislým. Velký podíl na tom má prostředí, ve kterém žije nebo už v mládí vyrůstá, lidé, se kterými se stýká a v neposlední řadě i jeho vlastní sebevědomí.

Když mi bylo šestnáct, potkala jsem se se svojí první láskou. Byl to čas romantického vztahu, prvních prožitků a bezstarostnosti. Volné chvíle jsme trávili různými výlety, v létě jezdili na dovolenou na Slovensko, o víkendech nechyběly grilovačky, posezení u ohně nebo v zimě zabíjačka na dvorku u rodičů. Jak už to tak bývá, žádná z těchto příležitostí se neobešla bez nějaké té sklenky vína, či panáka, na vesnici jak jinak než, slivovice.

To k těmto akcím už tak nějak patří. Nejde o to, pít až do němoty, ale povznést náladu, být veselý, přátelský a tak nějak vypnout hlavu a opustit běžné denní starosti a povinnosti. Je to fajn a ani si neuvědomujete, že se to stává tak nějak zvykem. Že vás ta nálada baví a je příjemná. V těchto daných situacích určitě, ale pak se stane, že si na tuhle náladu vzpomenete ve chvíli, kdy vás v životě něco trápí. Kdy zjistíte, že s tím, co se děje, nemáte za kým jít, že nevíte, jak to řešit a chcete si pomoct sami, protože vás to pronásleduje každý den, týdny a měsíce. Nemůžete spát, trápíte se a nevidíte možnost, jak z toho ven. A pak tedy zkusíte "vypnout hlavu".
Pro začátek stačí nějaká ta sklenička vína nebo panáček něčeho tvrdého a výsledek se dostaví vzápětí. Přestanete řešit to, co vás trápí, nic vás netíží, cítíte se svobodně a volně. Jak blažený to pocit po všech těch měsících přemýšlení, co s tím. Konečně se vyspíte a nic vám nepřipadá momentálně důležité.

Nemusím snad ani psát, že tento pocit je dočasný a jen co se pak druhý den probudíte, zjistíte, že problém přetrvává a jste znovu v reálném světě, v kterém nutně potřebujete něco změnit a nevíte jak.

Jsou jistě silnější osobnosti, než jsem byla já, které nakonec najdou řešení svých problémů i bez alkoholu. Nechci tímto tvrdit, že každý, kdo před něčím takový stojí, sáhne po alkoholu. Já jsem tak silná nebyla a zvolila jsem ten nejzbabělejší způsob. Útěk před problémem. Možná, kdybych v mládí nepoznala tolikrát ty stavy uvolnění, možná, kdybych to období prožívala s jinými lidmi, možná, kdybych kolem sebe neviděla to, že alkohol je v podstatě příležitostný "zlepšovač nálady" ….

Nemám dnes důvod, hledat příčiny, ale mám důvod, protože to vidím kolem sebe každou chvíli, říct ostatním a taky lidem kolem nich, pozor! na tyto dočasné útěky.

To se tak někdy stane, že se v životě nerozhodnete úplně správně. V osmnácti jsem si připadala natolik dospělá, abych vstoupila do manželství. Vše bylo domluveno, naplánováno, ale krátce před tím, než jsem se vdala, se objevily nějaké pochyby o tom, jestli mé rozhodnutí je správné. Abych to uvedla na pravou míru, ony se neobjevily jen tak, samy od sebe. Prostě se objevil někdo, kdo mi malinko, dnes vím, že ne dostatečně, i když se snažil, otevřel oči. Jenže co já, zralá osmnáctka, rozhodnutá se vdávat… Přece si do toho nenechám kecat od někoho, koho jsem potkala dva měsíce před svatbou.

Co o mě ten člověk ví? Jaké má vlastní zkušenosti, že mi tady něco vysvětluje? Nepřikládala jsem tomu tenkrát význam a ani mě to netrápilo.

Chápat jsem to začala asi o rok později, kdy mi začalo docházet, že můj život je jiný, než jaký jsem si ho představovala a že ten "našeptávač" měl tenkrát v něčem pravdu. No jo, ale připustit vlastní chybu, to chce silnou povahu a přiznat sobě i okolí, že moje rozhodnutí nebylo správné a to mi nějak nešlo. Můj život se stal stereotypem, navíc druhu, který mě přímo ubíjel.

A tak abych uklidnila svoje svědomí, myslela jsem si, že rodina něco změní. Že všechno bude jinak a všichni budeme konečně šťastní prožívat život, který jsme si vysnili. Ano, věci se změnily. Ale k horšímu. Tak, jako jsem se cítila osamělá ve velkém domě dříve, snad ještě více jsem cítila osamělost s dítětem, které mohlo dát našemu manželství nový směr. Vytratily se výlety a dovolené, zůstala jen práce. Práce v zaměstnání, práce do pozdních večerních hodin jako koníček, práce o víkendech na hospodářství u rodičů.

A tak jsem za těch dlouhých osamocených večerů přemýšlela, co jsem udělala špatně. A taky, jestli ten, koho jsem krátce před svatbou potkala, neměl tak trochu pravdu. Nakonec mi nezbylo, než připustit sama sobě, že "asi" měl. A že než jsem udělala tento životní krok, měla jsem nad tím víc přemýšlet a poslouchat.
Selhaly všechny moje snahy o změnu. Pokud se něco málo podařilo, bylo to jen dočasné a po čase se vše vrátilo do starých kolejí. Můj našeptávač z mládí mi i dnes říká: "Já jsem ti to tenkrát říkal, nedělej to. A ptej se dnes sama sebe, proč to tak všechno dopadlo."

Nevím, kolikrát se mi tato slova pak vybavila, nevím, kdy jsem vzdala svou snahu něco změnit. Uvědomovala jsem si, že to, co jsem tenkrát skutečně chtěla, už nemám na dosah. Že jsem propásla svoji příležitost a nikdy ji nevrátím zpět. Co teď? Co s tím? Kdo mi poradí, pomůže, komu to můžu říct? Každého jsem přece vždycky přesvědčovala o tom, že "všechno bude fajn." Není nikdo, kdo by pro mě měl pochopení, nikdo, kdo by do toho mohl nějak zasáhnout a pomoct mi věci změnit.

A pak přišly ty bezesné noci, uplakané večery, pocity bezvýchodné situace. Sedím v pokoji a jen jako náhodou otevřu bar. A helemese, máme tady nějaké víno, sedím tady tak sama, jen s televizí, tak si trošku dám. Jen tak pro lepší náladu. Vždyť o nic nejde…

Ale v tuhle chvíli, už o něco jde. Tohle je pro ty, kteří se ptají, počátečním impulzem, kdy alkoholu dáváme jinou roli, než jakou měl na těch grilovačkách a posezeních. Kdy od něj čekáme to ovlivnění mysli a "vyřešení problému". Uděláme to jednou za týden, pak dvakrát a postupem času si ani neuvědomíme, že se to stalo zvykem a co víc, množství se zvyšuje. Stále ještě jsme ve stavu, kdy najdeme způsob, jak odůvodnit, kdyby se náhodou někdo ptal, proč nebo kam se ztrácí láhve z baru.

Tak nějak to probíhalo. Se zvyšující se spotřebou jsem si ale uvědomovala, že takhle to dál nepůjde a přišla spásná myšlenka, že nejlepší bude si něco koupit, aby nikdo doma nepoznal, že někde něco chybí. Víno? Jo, koupím si láhev vína a flašku pak vyhodím. Večer budu stejně sama a než se muž vrátí, už budu spát a nic nepozná.
Tohle je ještě to lepší stadium, kdy myslíme na to, že by to nikdo neměl vědět a hlavně, je potřeba po sobě vypitou láhev vyhodit úplně mimo domov, do popelnice.

Nastává však další etapa, kdy jedna láhev přestává stačit a taky, proč pít až večer. Proč bych se nemohla těch starostí zbavit dřív. Takže dvě láhve a můžu začít už odpoledne. Prázdné flašky pak někde schovám a vynesu, až bude příležitost.
Tady už je to dost špatně. Přestáváme ovládat množství alkoholu a ztrácíme potřebu naprostého utajení. Potíž je v tom, že schovávat pořád po domě nějaké láhve, protože druhý den samozřejmě neřešíme původní předsevzetí, že je vyneseme, je nepraktické. Nebylo by lepší, koupit si něco tvrdšího?
Začala jsem tedy kupovat nějaké půllitry, uspořila místo pro ukládání prázdných lahví a v podstatě se dostávala do stavů, kdy už i mé okolí si muselo všimnout, že mám "nějaký" problém. O lidech kolem alkoholiků ale později.

Posledním mým stadiem bylo, že mi začalo být úplně jedno, co si o mně kdo myslí, jak se ke mně chová a jediným mým zájmem bylo zajistit si, pro tohle už použiju výraz, chlast. Když jsem ho neměla, byla jsem nervózní, sklíčená, třásly se mi ruce, potila jsem se. Prostě normální regulérní absťák.
Být v tomto stadiu schopný se nad sebou zamyslet a přiznat si, že potřebuju pomoc, stálo hodně úsilí, a jak jsem psala v prvním článku, podařilo se. Po světě běhá spousta lidí, kteří zdaleka ještě nepatří do této konečné kategorie. Kteří si ještě uvědomují a jen sami sobě připustí, že mají problém a chtěli by ho řešit. Pak jsou jiní, kteří tvrdí, že se jich to netýká a použiju oblíbenou frázi většiny závislých "mají vše pod kontrolou." Pro obojí ale platí, že je potřeba najít řešení, dokud je čas.

Něco málo k těm, kteří s lidmi závislými žijí.

Někdo se mě ptal, co je hlavním spouštěčem k závislosti. Já jsem odpověděla vlastní zkušeností. Ale protože jsem byla tři měsíce ve společnosti závislých v léčebně, znám pár příběhů, které se tam při sezeních probíraly. Jednoznačně asi nejde určit jednu konkrétní věc nebo událost. Každý to má jinak a pro každého je v životě prioritou něco jiného.
Velké procento tady určitě hrají mezilidské vztahy, u jiných je to rozmar z přemíry financí, společenského postavení, některým, jak bylo zmiňováno, alkohol chutná. Z takových lidí se ale nestávají alkoholici. Chce-li někdo vnímat chuť toho, co pije, má vyhraněnou značku a dá si jen do té míry, aby si ji skutečně vychutnal. Pokud je schopen se svou značkou upít…. pak to s chutí nemá nic společného.

Někdy slýchám větu: "On tak strašně chlastá, včera se zase ztřískal do němoty."
Jistě, takové věci se stávají, ale už jsem slyšela i: "On je ožrala, pije jak duha už několik let. Jednou se uchlastá."
Když tohle slyšíme o sousedovi, asi s tím nic neuděláme. Když se nás to ale dotýká osobně a chtěli bychom to vyřešit, protože nám třeba na tom člověku záleží, je potřeba si toho všímat. Dnešní uspěchaná doba a hroutící se mezilidské vztahy nedávají prostor pro vnímání změn a často si jich lidé všimnou, pokud vůbec, až už je pozdě.

Chtěla jsem tím říct, že jestli má někdo ve svém okolí někoho, na kom vidí změny v chování ve vztahu k alkoholu, měl by mu nabídnout svou pomoc. Spousta lidí řekne: "Já jsem mu (jí) chtěl pomoct, ale nechce." Ano, s tím je potřeba počítat. Málokdy se stane, že někdo svůj problém s alkoholem přizná. Málokdy sobě, natož jiným. Vždy ale za tím něco stojí, a pokud nezjistíte co, nezastavíte to.
S těmito lidmi je potřeba mluvit, nacházet způsoby řešení. Nepomůžou výhružky, ani ultimáta. Tyto limity vždy povedou ke strachu a ten není tou správnou motivací. Dříve nebo později se vše vrátí do starých kolejí a vy nepomůžete ani sobě, ani tomu druhému. Podstatou samozřejmě zůstává to, že ten, kdo má s pitím problém, musí sám chtít ho vyřešit. Většina lidí k tomu ale potřebuje motivaci, kterou je potřeba jim dát.

Žít s člověkem, který je závislý, nejde. A postupem času nejde žít už ani vedle něj. A tak pokud můžu poradit, snažte se. Vnímejte co se děje a nabídněte pomocnou ruku. Asi to nevyjde na první pokus, ale každá snaha něco přinese. A pokud ne, pak máte jistotu, že jste pro to udělali, co bylo možné a dejte ruce pryč. Takový člověk totiž zničí nejen sebe, ale i vás.

Tolik z vlastní zkušenosti pro ty, kteří s alkoholem bojují. Ať stojíte na straně závislých nebo těch, kteří hledají řešení pro lidi kolem sebe, mějte na paměti, že obcházet tento problém a odkládat jeho řešení, je cesta do pekla.

Přeji všem, kdo tohle čtou z konkrétního důvodu pevnou vůli, čistou hlavu a hodně trpělivosti.

Marie