Jak to chodí v psychiatrické léčebně. Pít, či nepít?

Autor: Robert
22. listopad 2016
Zobrazení: 748

Žena s lahvíExkluzivně na Oničem přinášíme zpověď ženy, která osobně prošla psychiatrickým zařízením při léčbě závislosti na alkoholu. Událost je sice staršího data, nic jí to ale neubírá na autentičnosti. O těchto věcech nikdo rád nemluví, velice si tedy vážíme toho, že se Marie rozhodla se s námi podělit o část své temné minulosti. Budiž nám to všem výstrahou a poučením - na takových místech bychom se určitě potkávat nechtěli. Ještě jednou děkujeme!

Sedím na plastové matraci v potemnělé místnosti bez oken a jakéhokoli vybavení. Betonová podlaha, místo záchodu díra do země, v železných dveřích bez kliky pouze zamřížované okýnko, na chodbě anonymní kroky a ze stropu na mě zírá malá kamera.

Pokud si myslíte, že popisuju vězeňskou celu, jste na omylu. Tahle místnost je součástí záchytné stanice. Sem dovezou ty, které někde posbírají po ulicích, protože přebrali nebo přemírou alkoholu dělali někde potíže. Můj mozek je lehce otupělý, ale ne natolik, abych si neuvědomovala, že nejsem žádným z těchto případů. Jsem tady proto, že jsem se rozhodla nastoupit protialkoholní léčbu. Způsob, jakým jsem se ale ocitla právě tady, je pro mě v tuhle chvíli naprosto nepochopitelný. A situací, kterým nebudu rozumět, bude v nejbližší době mnohem víc.

Stalo se to před 22 lety a člověk by si myslel, že po takové době bude nahlížet na různé věci a situace jinak. Věřte, že jen z části je to pravda. I po takové době ve vás zůstanou dojmy, které z hlavy nikdy nesmažete a které už vždy budou ovlivňovat váš život.

Alkoholismus je téma, spadající do výčtu lidských závislostí, jako kouření, drogy, zneužívání léků a podobně. A asi většina lidí si říká, že to není jejich problém a netýká se jich to. Taky jsem si to myslela a trvalo pár let, než jsem si uvědomila, že nemám pravdu a sama sobě připustila, že mám problém s alkoholem.

A ne malý.

Moje závislost způsobovala potíže nejen mně, ale také lidem v mém okolí. Mým blízkým, rodině a těm, na kterých mi záleželo. Popravdě řečeno, v posledním období, mi pak už nezáleželo vůbec na ničem, kromě toho, abych měla co pít. Sama sebe jsem dostala do stadia fyzické závislosti, kdy snaha překonat to, byla „odměněna“ nervozitou, třesoucí se ruce neunesly sklenici, nespavost mě psychicky vyčerpávala a následně přišla myšlenka, zahnat tyto projevy jen do takové míry, abych překonala nepříjemné stavy. V tu chvíli bylo dobojováno a nemohlo to skončit jinak, než porušením všech předsevzetí k vlastní nápravě.

Přesto všechno byly i světlé chvilky, kdy jsem si uvědomovala, že je to všechno špatně. A že tento život zničí nejen mě, ale i lidi kolem. A tak jsem jednou dala jeden z mnoha dříve nesplněných slibů, tentokrát ale jiného rázu, že pokud poruším abstinenci, nastoupím dobrovolně protialkoholní léčbu.

Netrvalo dlouho, možná den a já zase seděla s flaškou v ruce. S myšlenkou, že je nutno splnit, co jsem slíbila, jsem si sbalila tašku a řekla, že nastoupím do léčebny. Myslela jsem si, že zajdu za doktorkou, řeknu jí, co bych chtěla a ona to tak nějak zařídí… Situace se ale vyvíjela úplně jinak. Mí nejbližší se rozhodli konat hned. Naložili mě do auta a odvezli rovnou na záchytku.

A tak mě stavu, kdy jsem byla schopná normálně mluvit, chodit a uvědomovat si vše kolem, zavřeli na 24 hodin do místnosti, popsané výše.

Nemám představu o čase. Nevím, jestli je den nebo noc, okýnkem ve dveřích vidím jen temnou chodbu. Po několika nekonečných hodinách se dveře otevírají a ošetřovatelé mě berou na milost. Ven, z této hnusné, temné díry. Naprosto zmatená se ocitám v pro změnu obrovské místnosti, kde sedí několik dalších „čekatelů“ na přijetí. Cítím se špinavá, opuchlá z probdělých hodin a hlavně vůbec netuším, co mě čeká.

Po několika minutách přichází někdo v bílém plášti a tváří se moc důležitě. Hodí na mě opovržlivý pohled a se slovy: „Běžte se vedle najíst a potom si řekneme, co s vámi,“ odchází.

Jdu tedy do vedlejší místnosti, kde sedí u stolků dalších pár lidí. Dostávám polévku v misce a usedám k samostatnému stolu. Nabírám lžičkou polévku, ale než ji dám do pusy, je prázdná. Třes se stupňuje a sama jsem zděšená, že je tak intenzivní. Takhle to neznám. K abstinenčním příznakům se zřejmě přidala i psychika a je jasné, že z jídla nic nebude. Odcházím tedy do přijímací místnosti, kde sedí asi čtyři lidi. Vrhnou na mě rychlý pohled a jeden z nich už vytahuje nějaká lejstra k podpisu.

„Všechna data už o vás máme, zbývá jen podepsat, že u nás nastupujete dobrovolně protialkoholní léčbu.“
Dívá se na mě chladnýma, nezúčastněnýma očima, z kterých se dá číst, že takových, jako já, už viděl moc.
„Souhlasíte tedy s nástupem?“
Cítím se malinká a ustrašená: „Ano, souhlasím,“ dostanu ze sebe s námahou.
Přistrčí mi pod nos nějaký papír, na který přes zadržované slzy moc nevidím a podepíšu. Je to přece moje cesta k nápravě. Není nad čím váhat.
 
Následně mi bylo sděleno, že pro alkoholiky jsou v tomto ústavu dvě oddělení. 15., na kterém jsou všichni příchozí na léčbu a 17., kam umísťují ty, kteří dle rozhodnutí lékařů mají šanci se úspěšně vyléčit. Přesun sem, je potřeba si řádně zasloužit dobrým chováním a projevenou snahou. Jako nově příchozí tedy patřím „na patnáctku“.
 
Příchod na pavilon byl děsivý. Jak jsem se později dozvěděla, nebyli zde jen alkoholici, ale taky feťáci, lidé závislí na drogách, lécích a podobně. Někteří měli na hlavách přilby, aby si v případě záchvatu neublížili. Ti už byli ve stádiu, odborně nazývaném delirium tremens. Vidiny, epileptické záchvaty, změny psychiky a chování. Jedni se chovali, jako by tady už byli doma, jiní seděli v koutku a něco si mumlali, další skupinou byli ti, kteří se chovali přátelsky a neustále měli potřebu mě seznamovat s prostředím.
 
Pokoje byly po pěti lidech. Válendy s úložným prostorem, kam se daly dát osobní věci, malá skříňka na boty. Sprcha a toalety na chodbě, jako v každé jiné „nemocnici“. Uložila jsem si věci a mou povinností bylo přijít na sesternu, seznámit se s řádem a denním režimem.

Celkem se tady střídalo asi pět lidí. Na noční a denní služby. Lékař tady nebyl žádný. Pokud by bylo třeba, volali by jej odjinud. Byl mi předložen řád, sděleno co a jak tady chodí a jaké jsou moje povinnosti, které musím bezpodmínečně dodržovat. První dva týdny žádné vycházky.

Vycházkou bylo myšleno projít se po areálu. Den začínal rozcvičkou, následovala snídaně, příděl léků na uklidnění, nástup, ranní komunita, uklízení rajónů, odchod na prospěšné práce. Ty obnášely hrabání listí, stěhování nábytku nebo jiné úklidové práce. Nikdo nesměl opustit určené místo a časy odchodů i návratů byly přesně stanovené. Za porušení nebo jakékoli jiné přestupky nám byly uděleny červené puntíky, za větší prohřešky černé puntíky. Kdo, kolik a za co je dostal, bylo veřejně na programu večerní komunity.

Po obědě následovala hodina relaxace, kdy bylo povinností poslouchat relaxační hudbu nebo mluvené slovo s touto tématikou. Odpoledne byl prostor pro sport. Což byl v tomto případě buď fotbal nebo volejbal na hřišti těsně u pavilonu. Následoval čas pro případné návštěvy a pak večerní komunita. Na tu musel mít na každý den někdo nachystaný referát na téma škodlivosti alkoholu na zdraví, následky takového počínání a co by měl člověk dělat pro to, aby se alkoholu vyhnul. Následně se rozvinula debata, kdy službu konající „terapeut“ poskytl odborný pohled na věc a vyzýval ostatní k vyjádření vlastního názoru. Den končil večeří, opět úklidem rajónů a případně nějakým posezením v potemnělé společenské místnosti.

Takhle to šlo, pořád stejně, den za dnem. Postupně jsem si zvykala na lidi kolem sebe, ale v hlavě mi hlodala myšlenka, že musím jinam.

Jak se chcete léčit ze závislosti v prostředí, kdy vyjdete ven za rohem budovy vás někdo ze stejného oddělení chytne za ruku s dotazem: „Chceš trávu? Na, zapal si, to tě uvolní a budeš se cítit líp.“

Byla jsem nekuřák. V té době ano, ale později jsem se zařadila mezi kuřáky. Odborníci tomu říkají náhradní terapie. O lidech náchylných k závislostem se říká, že jednu drogu nahradí druhou. Když se jim něco vezme, najdou způsob, jak si to vynahradit. Asi to tak je. Cigarety ale pro mě nebyly takovou hrozbou, jako alkohol.

S ubíhajícím časem jsem si stále více uvědomovala, že musím pryč z tohoto místa, kde se tímto způsobem terapie, jak ji nazývali, nikdy nic nevyřeší. Měla jsem jasno v hlavě, že nechci, aby byl alkohol součástí mého života. Že těch kopanců, zklamaných lidí a mé ponížení důstojnosti už bylo dost. Ale tady to nepůjde. Měla jsem pocit, že z tohoto systému musím nutně skončit na jiném pavilonu, pro psychicky narušené. Já jsem ale chtěla na jiný. Říkali sedmnáctka?

S touto myšlenku jsem poctivě dodržovala vše, co se požadovalo a zároveň se poptávala po možnosti, dostat se na jinam. Z počátku mi to bylo zapovězeno. Něco jako, že sedmnáctka je jen pro vyvolené. Ale po čase, asi po měsíci, se podařilo a světe div se, stěhovala jsem se.

A tak jsem se jednoho rána ocitla v prostorné, upravené jídelně, kde sedělo asi 30 lidí a já stála mezi nimi, s taškou v ruce a stísněným pocitem, když na mě všichni civěli.

„To je ta nová,“ ozývalo se někde v koutku a všichni si vzájemně něco šuškali.

Tihle lidé ale byli jiní, než na které jsem byla doteď zvyklá. Byli upravení, čistí, přátelští. Nikdo tady zběsile neběhal a nikdo neseděl v koutku. Z rohu místnosti se vynořila ošetřovatelka a přátelsky mě vyzvala, abych se představila a řekla, odkud jsem. Zmatená takovým přístupem jsem, pokud možno nahlas, vyslovila svoje jméno a všichni mě přivítali.

V tu chvíli mi to připadalo, jako bych se ocitla v ráji. Ovšem, zdání někdy klame. Pravdou je, že teprve teď jsem měla poznat, co skutečně obnáší protialkoholní léčba a naplno si uvědomit, že svůj boj se závislostí musím vyhrát, protože SEM, se už nikdy nechci vrátit.

Zásadní rozdíl tohoto pavilonu byl v tom, že personál tvořili nejen ošetřovatelé, ale po většinu dne byla přítomna lékařka, coby hlavní terapeut, která stále řešila nějaké jednotlivé situace. Byla to žena s přísným a studeným výrazem ve tváři a podle toho, jak mluvila, vypadalo to, že tomu co dělá, rozumí. Psycholožka, která ví, jak na koho zapůsobit, aby získala informace a stanovila si správný individuální postup. Tak se to jevilo v prvních dnech.

Později jsem se dozvěděla, že je to vdova, jejíž manžel se oběsil doma ve skříni. Kladete si nutně otázku, jak se někomu, kdo je studovaný v oboru psychologie, může v životě stát něco takového. A jak takový člověk může přednášet lidem o morálce a o tom, jak by se měli chovat. Nechtěla jsem ji soudit. Nikdo nikdy neví, co se v jeho životě může stát. Z mého pohledu, postavit se před řady lidí a poučovat je o správném životě a mít za sebou tohle…To nemůže být jednoduché. Osud ji poznamenal povýšeným, někdy lstivým chováním a my jsme ji neměli rádi.

A tak začal můj léčebný pobyt na vysněné sedmnáctce, pavilonu pro vyvolené.

Rozvrh dne byl poněkud odlišný, než na jaký jsem byla zvyklá. Z původních aktivit zůstaly rozcvičky venku před budovou, ranní komunity, na kterých se stanovil plán dne, a všem byla přidělena ranní dávka léků. Zpočátku jsem nemohla pochopit, proč dostávám nějaké léky, když normálně žádné neberu. Později jsem pochopila, že se jedná o uklidňující léky. Jestli je doktor naordinoval proto, abychom lépe zvládali léčebnou terapii nebo nás chtěli prostě jen zklidnit, to nám nikdy nikdo nevysvětlil. Myslím, že to bylo od každého trochu.

Následovaly úklidy rajónů, což obnášelo stlaní, úklid pokojů, umývání koupelen, podlah a podobně. Vše probíhalo za přísného dohledu zdravotní sestry nebo jiného personálu. Někteří byli přijatelní a při troše dobré vůle se s nimi dalo i normálně mluvit, jiní byli schopní srazit naše už tak pošramocené sebevědomí až na kolena. Zrovna třeba úklid, byl tou nejlepší příležitostí.

„Jak to držíš ten smeták? A co ten hadr? Pořádně to vykruť, ty onuce!“
„Noooo jen si namoč ty svoje pracky do toho kýblu se smradlavou vodou! Dřív ses válel (a) v poblité posteli a sral (a) si do kalhot a teď ze sebe budeš dělat fajnovku!“
„Co si o sobě myslíš….“
Takhle to vypadá, když vám chce někdo dát najevo, že jste vlastně póvl a odpad společnosti.
 
Po skončení rajónů se odcházelo na pracovní terapii. Ta probíhala na různých pavilonech, jako třeba v šicích nebo stolařských dílnách, případně se podle potřeby pracovalo na zahradách. Následoval oběd, odpolední hodinka hudební terapie, čas pro sport a návštěvy. Každá činnost měla svůj čas a řád. Kouřit se mohlo jen v celou hodinu, což mělo efekt akorát takový, že všichni kuřáci chodili každou hodinu kouřit i když by si jinak zapálit nešli. Ale vidina toho, že později to nejde, nás přiměla využít každou příležitost.
 
K podpoře léčby byl někdy podáván Antabus. Někdy, je myšleno tak, že jsme jej běžně nedostávali na uzavřeném oddělení. Především se dával těm, kteří opouštěli na den nebo dva léčebnu a jeli domů. Nebo prostě na vycházku. Podle toho, co nám vysvětlovali, Antabus v podstatě zabrání napít se alkoholu. Pokud se potká Antabus a alkoholem, vyvolává zvracení, nevolnost u někoho může dojít k srdeční zástavě. Tak nám to říkali. Přesto jsem byla svědkem několika rozhovorů, kdy se „spolubydlící“ po návratu z dovolenky chválili, že to udělali. Ano, bylo jim špatně. A vůbec nerozumím tomu, proč to udělali. Popírali tím veškerá svá tvrzení o tom, jak se chtějí z těchto potíží dostat. A pak příjde první příležitost…
 
Součástí každého dne se staly tak zvané terapeutické skupiny. Tahle sezení se pro mě stala noční můrou. Představte si skupinku asi třiceti lidí, kteří sedí v křeslech v kruhu kolem místnosti, včetně hlavního terapeuta. A na pořadu dne je, zvolit jednoho z kruhu, který nám všem o sobě poví úplně, ale úplně všechno. Kdo je, odkud, jak žije, s kým, proč se sem dostal, jak se k němu chová rodina, co od toho očekává, proč si myslí, že se stal závislým, co proto hodlá udělat… Prostě úplně všechno a přede všema. A lidi kolem poslouchají, terapeut poslouchá a po skončení vyprávění, se otevře prostor pro debatu, jejíž součástí jsou doplňující dotazy od všech, kdo chtějí vědět víc, říct svůj názor a samozřejmě nechybí posouzení odborného psychologa.
 
Dá se to unést, pokud posloucháte příběhy jiných. Ani se snad nechcete zapojit do diskuse a vyptávat se. Prostě si to jen vyslechnete. Některé zpovídané to baví a dokonce mají potřebu se z toho vypovídat. Ano, to máme někdy všichni, ale asi si k tomu nevybereme kolektiv třiceti lidí, ale někoho, komu důvěřujeme, máme nějaký přátelský vztah a mluvíme s ním tehdy, kdy pro to máme nejlepší důvod a ne proto, že musíme.
 
A tak pokud se vás to netýká, sedíte a posloucháte příběhy, kterým chybí dobrý konec. Ony to taky nejsou pohádky, ale život sám. Někdy jsou pravdivé, někdy trošku přibarvené nebo smyšlené a jindy zastírají podstatu věcí. Jako třeba „přepitý antabus“ nebo alkoholik na několikáté léčbě, ale sám za to vlastně nemůže.
 
Nálada po těchto sezeních bývala většinou pochmurná. Všechny nutilo cosi k zamyšlení a utvořené skupinky lidí měly potřebu věci dál rozebírat. Následovaly večerní rajóny, večeře a opět komunita, na které bylo každodenní povinností jednoho z nás, opět přečíst nějaký vypracovaný článek o škodlivosti alkoholu na naše zdraví a negativním vlivu na naše okolí. Zhodnocení dne, udělení pochvalných nebo káravých puntíků a individuální aktivity ve společenské místnosti.
 
Takhle šel den za dnem. Stejní lidi, stejný program dne, pořád dokola.
 
Drobnou změnou byla setkání jednou za měsíc, na která občas přijeli ti, kteří se tady zatím úspěšně léčili někdy dříve. Mluvili o tom, jaký je život bez alkoholu, co se tím u nic změnilo a tak. V době pobytu v léčebně jsme určitě všichni byli přesvědčení o tom, že svůj boj vyhrajeme a za pár měsíců budeme jako oni. Nakolik se to komu podařilo, nevím.  Ale jednoho, který tam byl se mnou, zvítězil a dodnes je v pohodě, znám. Znám ale také jednoho, kterého jsem tam poznala, a později se stal mým mužem, který opět klesl na dno a zničil vše kolem sebe.
 
Přestože jsme nesouhlasili s mnoha poučkami, které nám vtloukali do hlavy, byly i ty, kterým dnes věřím a i po tolika letech je uznávám. První je ta, že dva lidi, kteří mají problém se závislostí, spolu nemůžou žít. Když mi tohle říkali, považovala jsem to za nesmysl a myslela si, že se právě můžou navzájem podporovat. „Nebo taky může jeden druhého stáhnout ke dnu.“ Říkala mi tenkrát paní doktorka při sezeních. Ten názor se mi tenkrát nelíbil, ale dnes vím, že měla pravdu. Stažením ke dnu měla na mysli, že když začne pít jeden, začne i druhý. Já ale z vlastní zkušenosti vím, že stáhnout někoho ke dnu, i když v tom hraje hlavní roli alkohol, nemusí mít zrovna tento průběh a máte pocit, že nikam níž už se dostat nemůžete.
 
Další důležitou zásadou bylo, že alkoholik je člověk závislý navždy. I když se vyléčí, přestane pít, vždycky k tomu bude mít sklony. A proto není dobré pokoušet štěstí s tím, že přece jedno pivo, jedna sklenička, mi neublíží. U alkoholika to nikdy nebude jedno pivo a jedna sklenička. Ve chvíli, kdy poruší abstinenci, už se u svého předsevzetí neudrží a kolotoč se roztočí nanovo. Je pravda, že jsem slyšela pár takových příběhů při terapeutické skupině. Asi to bude pravda.
 
Můj pobyt v léčebně skončil v lednu 1995, po předepsané tříměsíční léčbě. Odcházela jsem s čistou hlavou a s myšlenkou, že chci začít znovu. Nebyl to jednoduchý návrat. Ani pro mě, ani pro mou rodinu, která se mnou měla trpělivost a ustála zlé časy. Vracela jsem se domů a doufala, že to zlé je už za mnou a teď teprve začne to dobré. Později jsem si uvědomila, že tak jak se říká, všechno zlé, je k něčemu dobré. Najednou vidíte věci jinak a reálně. Dochází vám spousta skutečností, které jste dřív nevnímali a máte potřebu udělat si ve svém životě pořádek. Protože pokud ho neuděláte, stojíte na hraně. Díky i dnes, po těch letech všem svým blízkým za podporu a trpělivost. A věřím, že už dávno pochopili, proč vše dopadlo jinak, než čekali.
 
Bylo hodně dlouhé období, kdy jsem se styděla někomu říct, že jsem se léčila z alkoholismu. Vždycky to ve mně vyvolávalo pocit, že si o mě lidi budou myslet, že jsem nějaký … jak to ta sestra říkala? Póvl a odpad společnosti. Vyhýbala jsem se takovým přiznáním.
 
A pak mi někdo řekl: „Ale to je úžasné, že jsi něco takového dokázala! Postavila ses tomu a zvládla jsi to. To moc lidí nedokáže.“ To trošku změnilo můj názor a ne že bych to veřejně někde hlásala, ale dnes můžu hrdě říct, že jsem nikdy neporušila abstinenci. Nikdy mě to ani nenapadlo.
 
Protože, když to máte v hlavě srovnané a víte, co chcete, pak jiná cesta není.
 
Troufnu si tady na závěr uvést pár svých myšlenek nebo spíš doporučení těm, kteří buď mají nebo si myslí, že mají, problém s pitím.

Nikdy to nepodceňujte! Ten problém přichází pomalu a nenápadně. A vždycky je lepší zjištění, že se vás netýká. A pokud se vás týká a uvědomujete si to, je to dobře a nejlepší čas ho začít řešit. Ve chvílích, kdy budete sami sobě a svému okolí nalhávat, že máte věci pod kontrolou, jste na špatné cestě a je potřeba vydat se jinam, protože jinak zničíte nejen sami sebe, ale také ty, kteří jsou kolem vás a na kterých vám kdysi záleželo.

Nebudu tady moralizovat a říkat lidem, co mají dělat. Napravení kuřáci, vyléčení alkoholici… znáte to. Berte to jen jako dobrou radu, podloženou vlastní zkušeností. Léčebna vám dá možnosti a přitom vám sebere úplně všechno. Už ani nevím, kolikrát se mi vybavila vzpomínka na film Dobří holubi se vracejí. Tak nějak to tenkrát bylo.

A na něco takového se nezapomíná.

Marie

Komentáře  

# Pavel 2017-07-07 00:00
Děkuji za tento článek. Měl by si ho každý přečíst. Škoda, že Marie neuvedla ten hlavní spouštěč, který tuto situaci vyvoval. V rodinně nám zemřel blízký člověk, který hodně věcí řešil alkoholem. Bohužel ten hlavní spouštěč jsme nezjistili. Spíše to vypadalo,že mu alkohol tak chutnal,že to došlo až do takového stádia...
Odpovědět