V životě lidském na planetě Zemi jsou určité předěly, po kterých je ten život někdy trochu, někdy více jiný. Myslím, že kromě zrození, první práce, prvního auta a dovolené v Jugoslávii se mezi tyto kroky může zařadit i svatba, neboť mnoha lidem svatba změnila život k nepoznání. Svatbou totiž pro některé teprve začal ten zvláštní koloběh rozvodů, dalších svateb, dělení majetků a dětí ve střídavé péči. Těmto zábavným kratochvílím jsem se celý svůj dosavadní život úspěšně vyhýbal. Až doteď.

Náš příběh začíná ve školce, když nám byly 4 roky. Samozřejmě si tu dobu nikdo z nás přesně nepamatuje, ale z pozdějšího vyprávění různých lidí se dají sestavit jednotlivé střípky velmi zajímavého příběhu, kterému bohužel nikdo z nás nevěnoval takovou pozornost, jakou by si zasloužil. A tak se postupně dozvídáme, že jsme chodili do stejné školky ve stejnou dobu a potkávali se tam, dokonce jsme si spolu hráli a pravidelně po obědě spávali, v tuto dobu ještě každý na své postýlce. Teď už nedokážu říct, jestli jsme si padli do oka tady nebo se to stalo v některém z minulých životů, ale je velmi zvláštní, že už v tomto malém věku nás osud svedl dohromady a dal nám šanci se poznat.

Příběh pokračuje o několik let později, to nám bylo nějakých 17 let, kdy nás zase, bez našeho přičinění, osud svedl dohromady na kurzech jógy, které pořádala moje tetička. Tentokrát už jsme si padli do oka hned napoprvé a aniž bychom si pamatovali zkušenost ze školky, bylo nám jasné, že se něco zvláštního děje. Vzpomínám na naše dlouhé rozhovory po kurzech, na společné zájmy a taky na tetičku, která nás často během cvičení upozorňovala, abychom se více soustředili a nevyrušovali. 
Když už jsem si začínal myslet, že můj vysněný život osamělého dobrodruha vezme za své, přišla velmi zásadní informace. 

„Za měsíc se budu vdávat.”

Co vám budu povídat, dodnes si pamatuju, jaký šok mi tato zpráva způsobila. Byl jsem smutný, vzpomínám i na to, že jsem navrhnul, že by svatba nemusela být, ale nebylo mi to nic platné. Bohužel, i tento osudový okamžik jsme nepochopili správně a tak jsme nakonec šli zase každý svou cestou.

Navzdory tomu, že se naše cesty rozešly, bylo nám shůry dáno se občas potkat a tak jsme o sobě celou dobu věděli. Já si prošel vojnou, různými zaměstnáními a několika vztahy, Hanka dvěma svatbami a rozvody, ale celou dobu jsme v mysli nesli jeden druhého. Za sebe můžu říct, že od té doby, co jsem se doma zhroutil do modrého křesla a povídal mamince, že z našeho vztahu nic nebude a že jestli potkám v životě podobnou holku, jako je Hanka, tak si ji vezmu, od té doby jsem zůstal svobodný. Protože podobná holka neexistuje a když nemůžu mít originál, je lepší nemít nic. Přiznám se, že možná tímto okamžikem byly všechny mé vztahy nějak zvláštně poznamenány a odsouzeny k zániku, protože jsem si nesl v srdci jenom jednu lásku a nebyl prostor pro žádnou další. Ale to je jen můj dojem, možná je to otázka na někoho vzdělanějšího, třeba na psychologa.

A tak jsem postupně trochu zvlčel, nemaje nad sebou ochranná křídla anděla, kterým Hanka bezesporu je. Tak nějak jsem se poflakoval životem bez nějakého zvláštního zájmu o vlastní budoucnost, nic nebylo důležitější než já sám. Potkával jsem se s lidmi, několik zajímavých vztahů jsem prošel, ale pořád to nějak nebylo ono. Znáte to, není to nic určitého, jenom takový pocit, zastrčený někde vzadu, že věci by měly být jinak, jenom nevíte, co by to mělo být. A i když se snažíte tento pocit potlačit a zapomenout, objevuje se pořád dokola a dává o sobě vědět.

Až pak zase jednou, to nám už bylo asi 45 let, osud zařídil další setkání. Jdu si tak po ulici a přede mnou Hanka. Stačil jenom jeden pohled, jeden letmý dotek a najednou, jako bych cítil, že do sebe něco zapadlo. Zatím jsem nevěděl, co to přesně je a taky jsem nebyl úplně "svobodný", ale aspoň jsme si mohli vyměnit pár slov o tom, jak se kdo má, jak kdo žije, že Hanka má krásné dvě děti a že už je zase sama...
A pak mě to napadlo:
„Můžu tě obejmout?”
„Já nevím, tady, po těch letech...”, řekla Hanka a o krok ucouvla.
„Ale jo, zkusíme to, pojď sem.”
A teprve teď jsem pochopil, co to znamená, když se dvě poloviny spojí, když se kruh uzavře, když do sebe věci zapadnou jak prdel na hrnec. Najednou, na tu malou chvíli, kdy jsme se obejmuli, začal život dávat znovu smysl, všechno bylo chvíli tak, jak má být a ten vtíravý pocit, co jsem dosud potlačoval přešel do šeptavého hlasu, někde uvnitř v mojí hlavě:

„Vidíš, já jsem ti to říkal.”

Bylo potřeba ještě nějaký čas počkat, abych i já vyřešil svoji minulost, ale už bylo nad slunce jasné, že budeme, že musíme být spolu. Konečně se nám to povedlo, po nějakých 40 letech jsme se znovu našli a mohli být spolu a tak všechny další kroky už byly naprosto samozřejmé a ani jeden z nás neměl žádné pochybnosti. Hodně nám pomáhalo to, že jsme měli všechny zájmy společné a tak nic nebránilo tomu se nejdříve začít potkávat při těch zájmech, pak se k sobě postupně sestěhovat a začít spolu žít. 

A teď, konečně, nás osud dovedl až sem, do obřadní místnosti.

Nikdy jsem se nechtěl ženit, už jako malé dítě jsem pořád opakoval, že se nikdy neožením - ovšem s jedinou podmínkou. Pokud potkám tu pravou, tu si vezmu. Popravdě, ani jsem s tím nepočítal, když jsem viděl, co se kolem nás děje, kolik lidí se rozvádí a řeší neustálé problémy. Nechápal jsem, proč to dělají, vždyť přece když nenajdete ten pravý protějšek, ja lepší počkat než jít do manželství s někým jiným, kdo s vámi neuzavře kruh a nezaplní prázdné místo ve vaší duši......
A představte si, co se stane, když jste v manželství a pak potkáte nějakou známost ze školky, to musí být obzvlášť děsivé.. 

Ale já jsem si počkal.

Svatba a prstýnky, které právě symbolizují ten uzavřený kruh už byly jenom logickým vyústěním celého našeho příběhu. Já bych žádný prstýnek snad ani nepotřeboval, ale chtěl jsem tím dát najevo, že jsem našel tu správnou polovinu mé duše, která mi celý dosavadní život chyběla a že už dál nic hledat nebudu. Už není co, teď je všechno správně a už to tak zůstane a budu jenom doufat, že v příštím životě se zase najdeme v nějaké školce a že nám to dojde dřív, než zase po 40 letech.

Miluju tě, Haničko. Navždy.

• Kelníky Kelníky
• Posloucháme proslov Posloucháme proslov
• Bereme si prstýnky Bereme si prstýnky
• Hlavně správně nasadit Hlavně správně nasadit
• První polibek První polibek
• Ještě podpis Ještě podpis
• První podpis První podpis
• To je sranda To je sranda
• Účastníci zájezdu Účastníci zájezdu
• Fešák v obleku Fešák v obleku
• Klubovna Klubovna
• Volná zábava Volná zábava
• Svědek číslo 1 Svědek číslo 1
• Kamarádi a sousedé Kamarádi a sousedé
• Svědek číslo 2 Svědek číslo 2
•