locatoweb

Lufťáci na vsi - část 13. Vyvýšený záhon

Autor: Robert
03. listopad 2023
Zobrazení: 397

To je ale pěkný záhon, co?Slyšeli jste někdy výraz ”vyvýšený záhon”? Já teda nikdy, ještě bych tak pochopil, co je záhon a čím se liší od regálu v Bille, ale vyvýšený? Proboha jako k čemu? Připomíná mi to ”ztracené bednění”, které jsem taky nikdy nepochopil. K čemu je bednění, když se nakonec ztratí? A k čemu je záhon, kam se leze do kopce? Naštěstí jsem nikdy nemusel o těchto otázkách moc dumat, protože ani jedno se mě netýkalo. Až jednou...

Hanku si vzali na delší pobyt do nemocnice, prý jí budou implantovat nějaký čip, aby tolik nepřemýšlela a víc poslouchala. Otázkou je koho, že...

No a já si tak chodím po zahradě a dívám se, že bych mohl porýt záhonek, ať má Hanička radost, až se vrátí z ozdravného pobytu z chirurgie. Beru teda do ruky rýč, jsem na něho patřičně hrdý, koupil jsem si totiž Fiskars a ten prý ryje sám a tak ho zabodávám do hlíny, sedám si na lavičku, vytahuju cigáro a čekám co bude. Minuta pryč, deset minut pryč a pořád se nic neděje, rýč stojí na svém místě a ani se nehne. Hmm, pomyslím si, zase mě v reklamě podvedli, budu se toho asi muset chopit sám..
Vzmužím se tedy, narovnám se, vydechnu a zase si sednu. Aha, to nebude tak jednoduché, musím se rozvičit, říkám si, a začnu mocně kroužit pažemi, abych se prokrvil a protáhnul, když v tom si všimnu, že za plotem je sousedka a nevěřícně na mě hledí.
„Dobrý den,” pozdravím slušně a začnu se tvářit jako kdybych stál na bedně vítězů a na hrudi mi visela zlatá medaile.
„Dobrý dobrý,” odpovídá sousedka, která taky drží v ruce rýč, „dneska sám?”
„No ano, Hanka je v nemocnici a já bych možná něco málo poryl,” snažím se být skromný a vypadat, jako bych to dělal běžně.
„Jojo, já jsem si taky řekla, že trochu poryju,” a ukázala na kus pole za sebou, „ale musím pomaličku.”
Když jsem viděl, co má za sebou, ty obrovské hroudy hlíny a rozlohu málem fotbalového hřiště, slezl jsem z bedny, sundal medaili a smutně špitnul:
„Nojo, já toho mám naštěstí trochu míň...”

Ale přece se nenechám zahanbit, mám toho sice asi 30x míň, ale o to to bude lepší. Beru teda znovu rýč, bodám ho do země, nadzvedávám strašně těžký kus hlíny a obracím ho. A pak ještě jednou, slábnoucích svalů nedbaje a ještě jednou, i když na to už přes pot nevidím. Nohy se mi začaly podivně klepat a přestala mě poslouchat pravá ruka, ale já to přece nevzdám, zkusím to ještě počtvrté...
„To ryjete špatně!” volá na mě sousedka přes plot, „to musíte od kraje, směrem doprostřed, aby tam toho přibývalo.”
Otřu si pot z čela a promnu si oči: „Cože musím?”
„Počkejte, já vám to ukážu,” říká ta milá paní a jde k plotu, kde už má přistavené schůdky z minulosti, aby ho mohla co nejrychleji přelézt.

„To musíte takto,” bere do ruky Fiskars, zarývá ho do hlíny a převrací, „takto směrem od kraje do středu,” povídá a ryje dál, jakoby se nechumelilo. A světe div se, Fiskars najednou ryje sám, bez mého přičinění - asi to jenom chtělo ten správný motor.
Asi v půlce záhonu už si připadám poměrně zahanbeně a snažím se sousedce vysvětlit, že už to chápu a že zbytek už poryju sám. Marně. Smutně se teda dívám, jak se během pár minut blíží ke konci a říkám si, dobře, aspoň jsem se něco přiučil, už to za chvíli bude a nastane klid.
„A toto, to musíte vybrat, to je plevel,” ohne se paní až k zemi a začne z hlíny vybírat cosi zeleného, „to tam nemůžete nechat.”
Cože to? Plevel?
„Jo, toto zelené, vidíte to?” 

Během několika minut byl záhon porytý a vedle se nakupila hromádka zeleného plevelu.
No sláva, pomyslel jsem si, tak jeden mám za sebou, toto šlo rychle. Teď to ještě vyfotit a poslat Haničce do nemocnice, aby byla veselá, že si bude moct nasadit její oblíbené rajčata.
Až pak, do nastalého ticha, zazněla ta podivná věta:

„Stejně byste si měli pořídit vyvýšený záhon.”

Chvíli jsem se tvářil nechápavě, ale to ne proto, že bych se tak tvářit chtěl, nýbrž proto, že jsem opravdu nic nechápal. Tento výraz byl pro mě zcela nový, nevěděl jsem tedy, co si mám myslet.
„A co to je?” špitl jsem nenápadně.
„Vy to neznáte?” zatvářila se teď zase pro změnu nechápabě sousedka.
„Nooo...,” začal jsem se ošívat, nechtěje vypadat jako buran z města, „no..., no neznám, no...,” zvolil jsem radši cestu hořké pravdy, neboť bylo jasné, že paní do mě vidí, jak do prázdné nádoby.

„Tak já vám to vysvětlím, nic na tom není,” řekla zkušeně a opřela se o rýč, „to je takový záhon, který stojí na zemi a nemusím se k němu tak moc shýbat. Udělá se nádoba, ta se naplní hlínou a může se sadit. Třeba tady,” rozhlídla se zkušeně kolem, „tady máte spoustu desek pod plachtou. Já bych vám dala palety, ty dáte k sobě, potlučete deskama, dovnitř dáte nějaký igelit a je hotovo.”

Seděl jsem sám v opuštěném kupé. Sice na mě někdo mluvil, ale já jsem nerozuměl vůbec ničemu.

„Tak ještě jednou, dívejte, já vám donesu ty palety a vysvětlím vám to,” povídala sousedka a přelezla plot.
Hmm.
„Pojďte si to vzít,” volá na mě za chvíli a táhne k plotu dvě malé palety. Takové jsem v životě neviděl, teda já v životě viděl jenom asi jednu paletu, někde v Bille ve skladu, když jsem vracel bedny s lahváčema Plzně. Ale nevadí, tvářím se, že mě to zajímá a jdu si je vzít.
„No vidíte,” přelezla zase paní plot, „a ty palety takto postavíte a spojíte je těma deskama. Vidím, že jsou tu i dlouhé desky, to bude pěkný záhon,” dodala s úsměvem a pobaveně sledovala, co se mnou ty informace dělají.

Začala se mi točit hlava, ale snažil jsem se to ustát, jenom jsem pevněji sevřel rýč.
„To bych to ale musel nějak stlouct k sobě,” pokusil jsem se o malý, ale zcela zbytečný odpor.
„No jasně, použijete hřebíky a desky přitlučete k těm paletám. To zvládnete,” snažila se mě povzbudit sousedka vidouc, kterak se o mě pokouší mdloby.
„No... no zkusím to. Ale asi použiju spíš vruty, hřebíky žádné nemám,” huhlám a uvědomuju si, že je to pravda, hřebíky nemám, protože do nich se mlátí kladivem jednou rukou, zatímco druhou se ten hřebík drží a to není zrovna činnost, která by mým prstů, zápěstí a několikrát dokonce i čelu dělala dobře.
„To je jedno, čím to bude držet,” povídá paní, „já používám hřebíky, protože jsou levnější.”
Hmm.
„Tak hodně štěstí,” mávla na mě nakonec ještě z plotu, „ať uděláte Hance radost!”

Tak. A je ticho, klid a já můžu pomaloučku, polehoučku, nenápadně... vypadnout pryč. Našlapuju lehce, aby pode mnou ani větvička nepraskla a kradu se potichu k brance, už to bude, už jsem skoro pryč, když vtom, vtom se ve mě hnula ješitnost. Mužská ješitnost, všichni chlapi to známe, no řekněte, přece nebude sousedka kousek za plotem mlátit kladivem a hřebíkama svůj vyvýšený záhon, zatímco ja budu zbaběle prchat?

Vracím se tedy na zahradu a jdu se podívat k hromadě desek, co jsme vytahali ze stodoly. Hmm, nehoblované desky, ty budou zase plné třísek, musím je brát opatrně... Au! No jasně, už mám dvě v ruce. Ale to mě nezastaví, beru dál jednu po druhé a ty delší skládám bokem, přicemž přicházím k zajímavému zjištění: Ony jsou každá jinak dlouhá! Co s tím budu dělat?
Sedám si na lavičku, zapaluju cigaretu a přemýšlím, až se mi od huby kouří.
No co, co bych dělal, budu muset použít tu pilu, co jsme s ní stavěli dřevník, jak se to jenom jmenovalo... Mafl, už vím! Někde tu přece bude, Hanička měla nějakého elektrického, musím ho najít, přehrabuju krabice s nářadím, které ani nevím, na co je, dláto, jakási pistole na lepidlo nebo co, benzín, olej... jo tady! Už ho mám! Ale má šňůru, bohužel na baterky zatím žádného nemáme a šňůra je příliš nebezpečná, jenže nemám na výběr, beru tedy Mafla a aku šroubovák, co máme z Lidlu a se kterým jsem se už trochu skamarádil.

Rozkládám nářadí na zem a beru desky, prohlížím je okem zkušeného tesaře z paneláku a přikládám je k paletám. To by opravdu mohlo jít, jenom to bude chtít ty desky zařezat na stejnou délku. Potom si položím palety na zem, na ně přiložím desky a prošroubuju je durch. Durchumdurch, aby to pořádně drželo. Na tom nic není, to přece zvládne i cvičená opice, jdu na to.
Pokládám palety, přikládám desku, čmrknu si od oka délku a beru Mafla. Přikládám ho k desce na paletách, mačkám tlačítko a nic. Ještě jednou a zase nic.
Hmm, bude to chtít prodlužovačku a taky zapojit do zásuvky, říkám si a zapojuju Mafla. 
Druhý pokus, přiložím pilu k desce, zmáčnu tlačítko, ozve se strašný rachot, kotouč se roztočí a já můžu řezat, stačí jenom trochu přitlačit...

„Kurváááá!” řvu a válím se po zemi. Ani nevím, jak se to stalo, ale jak jsem zatlačil na desku, celá ta konstrukce se zhroutila jak domeček z karet a já i Mafl jsem se zaryli do hlíny, já hlavou a on kotoučem. Ach jo, tak tudy cesta nepovede, budu muset začít měřit a řezat na zemi, na těch paletách to asi není zrovna dobrý nápad. Navíc jsem tu sám, Hanka si někde válí šunky na operačním sále a kdo mi zavolá záchranku? Jednou rukou se volá blbě, když se tou druhou snažíte zubama utáhnout tlakový obvaz na pahýlu, který vám zůstal po zásahu Maflem...

Začal jsem tedy k práci přistupovat zodpovědně, s patřičnou odborností a zkušenostmi nabytými dlouholetým válením u televize v panelovém bytě při vůni čínských polívek a pivního oparu. Jako první odborný úkon jsem si konečně nasadil rukavice, poté přitáhl starou paletu na řezání, změřil délku desky metrem, dal ji na paletu, přišlápl a jal se ji uřezat. A světe div se, tentokrát to vyšlo. 
Ani si nedovedete představit, jakou jsem měl radost, natáhl jsem si na hlavu kapuci, chytil Mafla oběma rukama, zvedl ho nad hlavu a začal tančit vítězný rituální tanec afrických šamanů. Hu-sku hu-sku hu-sku, uřezal sem dosku, ha-ky ha-ky ha-ky, další bude taky, ha-sky ha-sky ha-sky, nasaďme si masky....

Z dalšího křepčení mě vyvedl sousedčin hlas zpoza plotu:
„Tak jak to jde? Vidím, že už máte nářadí!”
Fuj to jsem se lekl, právě jsem chtěl pronášet zaklínadlo matky všech Maflů, ale už k tomu nedojde, intimita chvíle byla narušena.
„Jojo, už mám první desku, to půjde,” odpověděl jsem jí vítězoslavně a vzal do ruky ten aku šroubovák z Lidlu, abych mohl demonstrativně zašroubovat první vrut.
„A hřebíky, ty taky máte?”
„Nemám, budu to dělat vrutama.”
„Tak hlavně ať se vám to podaří. Já už mám ten svůj hotový!”

No to se dalo čekat, co taky jiného. Budu si muset pohnout, den se pomalu krátí, abych to vůbec za celé odpoledne do večera stihnul.
Měřím další desku, řežu, přikládám a šroubuju. Musím uznat, že jak se udělala ta první a druhá, začal záhon z palet dávat jakýsi smysl. To půjde, jenom se nenechat odradit.

Za několik hodin bylo hotovo. Měl jsem sice trochu problém ten dlouhý záhon převrátit na druhou stranu tak, aby se celý nerozpadl a nepopraskal, ale k úspěchu zase, pochopitelně jako vždy, přispěla sousedka, která když viděla, jak se s tím trápím, přinesla ještě jednu paletu se slovy: „Aby vám to líp drželo pohromadě, dejte ještě jednu doprostřed” a zase zmizela za plotem. S tou třetí paletou už to byla pohodička, stačilo jenom šroubovat a šroubovat. Sice jsem spotřeboval asi kilo vrutů různých délek, ale výsledné dílo opravdu stálo za to.

Opatrně, abych novému záhonu neublížil, jsem ho posouval po zahradě na místo, kde nakonec bude stát a když jsem ho tam dostal, poodstoupil jsem a zálibně se díval na svoje veledílo, které při západu sluníčka vypadalo opravdu pěkně. Kdo by to byl řekl, že ten líný povaleč se naučí na sklonku života i něco vyrobit a nejen užívat statky, vytvořené někým jiným...
„Ještě vám nesu nějaké kachle, ať vám to nestojí přímo v hlíně!” vytrhl mě z úvah sousedčin hlas, „tady máte,” a podala mi přes plot několik kusů kachliček, „dejte si to tam. Potom už s tím nepůjde pohnout.”

A tak jsem záhon ještě podložil kachličkama, pořádně ho srovnal, aby nebyl nakřivo a dalo se kolem něj jezdit sekačkou a sedl si, že si zapálím poslední cigaretu.
I sousedka se zpoza plotu zálibně podívala, zajiskřilo jí v očích a povídá:
„Příště vám donedu nějaké listí z ořechu, to je na spodek udeální. A taky klasy kukuřice a nějaké větve.”
To bude mít Hanička radost, pomyslím si.

„No a potom už bude stačit tam jenom navozit hlínu, počítejte do jedné půlky tak deset koleček.”

Proboha, tohle nikdy neskončí, nikdy.....