Lufťáci na vsi - část 3. Sekačka na trávu

Autor: Robert
07. červen 2021
Zobrazení: 12

My se máme rádi, my jsme kamarádi.Tak s křovinořezem jsme se už seznámili a tak nějak pofiderně s ním umíme i zacházet, ale přece nemůžeme celou zahradu pořád sekat jenom tím. Bude to asi chtít něco jiného, někde vzadu v hlavě mi něco říká, že by to měla být sekačka na trávu. Jenomže jaká? A potřebujem ji ještě letos, když už se pomalu blíží podzim? Ne? No tak si ji zkusíme půjčit.

Kamarád mi říkal, že má v práci sekačku, že by snad na to jedno dvě sekání posloužila. Tak jo, to je dobrý nápad, bereme kombíka a jedeme za ním do práce.
„Co to je za krávu?” vylézám pomalu z auta, „vždyť to ani nenaložíme.”
„No co by to bylo, sekačka, ” praví v klidu kamarád a pobaveně se usmívá, „to se tam vejde.”
„Ježíšmarjá, dyť to ani neunesem, ” mudruju u té mašiny, „a obsah to má větší než můj skútr.”
„No tak jestli nechceš, já ji zase schovám...”
„Tak ne, počkej, nějak to tam snad dostanem,” říkám rychle, než si to kamarád rozmyslí.

Sklápíme držadlo a kamarád mi dělá přednášku: „Tady se lije benzín, olej tam už je, tady se drží pojezd, tady se reguluje rychlost, nastavená je tam ta největší...”
Copak to jde, všechno si zapamatovat? Ale měl jsem, měl, obzvlášť ty poslední slova, ale teď mám největší starost, jak to narvem do auta, Hanka sklápí sedáky a snažíme se tam tu velkou krávu nějak dostat.
„Ještě něčemu nerozumíš?” ptá se kamarád.
„Kde to má přívodní šňůru?”
„Si debil? To je na benzín, ten se lije sem...”

Tak jedem. Na zahradě ve dvou s velkým hekáním vytáhnem krávu ven. Hmm, je to nějaké malé, to asi budu muset chodit v předklonu, to se mi teda moc nelíbí.
„Narovnej to držadlo,” říká Hanka.
Aha, ono to má sklopené držadlo, aby se to vešlo do auta. To je vychytaná mašinka!

Vjedu tedy se sekačkou na trávu a nastartuju. To už umím z křoviňáku, takže žádný problém. Sekačka se rozdovádí hlubokým zvukem, asi bude pravda to, co je nalepené na motoru, 225ccm, to bude asi obsah. Nebo objem? No nic, netřeba dumat, dotlačím sekačku k trávě, zatlačím a světe div se, ono to seká. Výborně, to by šlo, říkám si a tlačím sekačku dál před sebou. Jde to trochu těžko, ale tlačím dál a vybavuju si, jak jsem asi před třiceti lety sekal trávu na zahrádce u máti, ta se taky musela tlačit a tady je aspoň motor, který točí těmi noži. Bezva, to půjde, tlačím dál a zase začínám pociťovat absenci jakýchkoli svalů, jako v předchozím díle s křoviňákem. Hmm, sakriš, ta zahrádka u máti byla o dost menší, to nevím, jestli tuto krávu zvládnu tlačit po celé zahradě...

„Proč nepoužiješ ten pojezd?” ptá se mě nevinně Hanka, která opodál sleduje moje počínání.
„Cože to? Pojezd? Jaký pojezd?”
„No, když zmáčkneš tady to držadlo, tak ta sekačka pojede a nemusíš ji tlačit!”

To jsou věci, pomyslím si a zmáčknu držadlo. Sekačka vystřelí kupředu jako divoký kůň, až mi to podrazí nohy. Šmarjá, to jsem teda nečekal, zvedám se pomalu ze země a nenápadně se rozhlížím, kdo mě ze sousedství sleduje. Žádné lavičky, křesla a prodejce popcornu nevidím, takže místní kino se zatím nekoná.  

Tak hlavně nasadit světácký výraz, zatáhnout břicho, pevně uchopit držadlo a... ono to jede! Dávám se pomalu do běhu, zuřivě se držíce madla sekačky.
„Já seču!” volám radostně na Hanku, zatímco mi vlasy vlají ve větru „ono to funguje!” A běžím statečně dál, v propoceném tričku ve svitu zapadajícího slunce.
„Musíš to madlo někdy i pustit!” volá na mě Hanka a má pravdu, protože takový zběsilý běh nejde dlouho vydržet. A kdyby jenom to, nejhorší jsou zatáčky, v takové rychlosti se prostě nejde na konci zahrady otočit a několikrát už jsem skončil v plotě. Něco si dělám špatně, přece není možné za sekačkou takto běhat, možná je finta v opakovaném spouštění a zastavování pomocí toho madla, nevím...

Každopádně se zahrada posekat povedla a byl jsem na své dílo jaksepatří hrdý. Samozřejmě tráva vypadá mnohem líp, než když jsem ji minule okousal křoviňákem a až na drobné nedodělky kolem stromů a plotu je posekaná krásně. Bomba, akorát si budem muset příště půjčit něco, co bude pomalejší, protože tento model je evidentně určený pro závody sekaček do vrchu.

A tak stroj vracíme a zkoušíme se poohlédnout po něčem menším.
„Tak co, jak jste byli spokojení se sekačkou? Je dobrá že? praví kamarád, když mu ji vracíme do firmy. „A hlavně má dobrý pojezd, ne každá ho má nastavitelný!”
Cože to má? Nastavitelný pojezd? Jakože jde regulovat rychlost? No to snad ne, bože, já jsem opravdu debil... Tak proto tam byly ty symboly želvy a jakýchsi dalších zvířátek...
„No jasně, pojezd je super, s tím se to dělalo opravdu dobře,” usmívám se a tvářím se zkušeně.
„Ty sis to nezpomalil, co? Jak tak vidím, jak je to nastavené.”
„Ani ne, to nebylo potřeba, já rád chodím rychle,” říkám a nenápadně přešlapuju, jak mě bolí nohy.
„Tak jo, jestli ji budeš ještě někdy potřebovat, tak si řekni.”
No to víš že jo, až si budu chtít zase zalítat vzduchem za blbou sekačkou, dám vědět.
„Jasně, jsi hodný, ještě jednou díky.”

Tak a teď nastal čas si domluvit na zápůjčku něco normálního. Jasně že si jednou budeme muset koupit sekačku vlastní, ale blíží se podzim a tak už toho k sekání tolik nebude a přes zimu se snad něco vybere v nějakých slevách, třeba si zatočíme kolem štěstí nebo tak něco.
„Já mám doma sekačku, jestli chceš, tak ti ji na to jedno sečení půjčím,” říká mi jednou mezi řečí známý, „klidně si dojeď.”
„Jaký má obsah?” hraju si na zemědělce, „a má pojezd?”
„Obsah nevím, je to něco menšího, ale pojezd samozřejmě má, to ma dnes už každá, víš? Akorát nejde regulovat.”
No no, snad jsem toho tolik neřekl.

Jak tráva trochu porostla, půjčili jsme si teda menší model. Tentokrát už jsem zkušeně nastartoval, zmáčkl páčku pojezdu a vcelku v klidu se procházel po zahradě za sekačkou. Dokonce už si to vyzkoušela i Hanička a vesele jsme se na sebe přitom usmívali. Je to prostě tak, jak se říká, trénink dělá mistra a jednou to budu umět všechno, teda jestli se dřív něčím nezabiju.

Škoda, že mě život v paneláku na tyto nástrahy moderního zahrádkáře moc nepřipravil.