Lufťáci na vsi - část 1. Koupili jsme zahradu

Autor: Robert
25. květen 2021
Zobrazení: 41

ZahradaJá už ani nevím, jak k tomu vlastně došlo - Hanka tak nějak sama procházela nabídky zahrad a chat, protože jsme si říkali, že bychom si třeba koupili nějakou zahrádku, kde by se dal dělat oheň a opékat buřty, protože ono to už skoro nikde pořádně nejde. A pak, po tom, co jsme se i byli někde podívat, přišla s tím, že v našem okrese se v jedné malé vesnici draží pozemek, prý je to malá zahrádka.

 A prý bychom se tam mohli jet podívat. No mohli, jak pojedem na nějakou projižďku, tak se tam stavíme na motorce.

A tak se i stalo. Jednou tak jedeme po okolí a Hanka říká, pojeďme se podívat na tu zahradu. No proč ne, akorát ani nevím, kde to je.
„To dej do navigace ne?”
„Ale no dyť jo, jsem myslel, že to najdem i bez ní, když je to kousek od baráku.”

Přijíždíme do vsi. Kurnik, říkám si, vždyt tuto odbočku do lesa znám, kolem jsem jel už stokrát, ale nikdy jsem na ni nezahnul. Hmm, ale to okolí...
„Je tu krásně, co?” říká Hanka do sluchátek, „hele, krávy. A tam jsou koníci!”
„Nojo, ani jsem nevěděl, že tato vesnice existuje.”

A jedeme dál. Projeli jsme kolem pole, lesem a za devatero horami a devatero lesy míjíme první domy. Skoro všechny jsou nově opravené, tady je dokonce velká dřevostavba a kolem výběhy pro koně a krávy. Hmm, tady to fakt vypadá zajímavě...
„Kam teď?” ptám se u rozcestí.
„Vím já?”
„Aha, tak doprava a uvidíme.”

Sjíždíme z asfaltu a jedeme po polňačce. 
„Tady už to někde musí být,” mumlá Hanka a vtom se před námi objeví oplocená houština. Co houština, malý prales. Pozemek, na kterém na polovině stojí obrovská stodola s jakýmsi přístavkem a na druhé polovině je skoro 2 metry vysoká tráva, ze které čouhají jakési ovocné stromy. No to mě poser, pomyslím si.

Při bližším zkoumání je vidět, že pozemek je opravdu rozdělený na dvě poloviny, kde ta s tou stodolou je udržovanější než ta pralesní část. Celý pozemek je ale oplocený jako jeden celek a to mi nějak nejde do hlavy.
„Co z toho je vlastně ta zahrada, která se draží?” ptám se Hanky.
„Nevím, ale asi to nebude ta polovina se stodolou.”
„Jakože chceš koupit tu pralesní polovinu a stodola bude patřit někomu jinému? A to si tam natáhnem s tím majitelem nějaký provaz a budem se obcházet nebo jak?”
„Ježíši já nevím, z těch papírů to nejde pořádně poznat, zkusíme se někoho zeptat.”
”To jsem zvědavý koho,” rozhlížím se skepticky po okolí, když vtom si všimnu, že se blíží nějaká starší paní s mladší holkou, asi matka s dcerou, kdo se v tom má dneska vyznat...
„Dobrý den, vy jste místní?
„No jasně že jo.”
„Prý se tady prodává nějaká zahrada, víte o tom něco?”
„Něco jsme slyšely, ale moc o tom nevím, je to asi tady, ale jestli je to celé nebo jenom část, to nevíme.”
„A proč si to nekoupí někdo místní a nepostaví tady třeba barák?” napadl mě, jako vždy, debilní dotaz.
„Hmm,” zaváhaly obě a pak ta mladší říká: „tady to nikdo nepotřebuje a navíc tady smrdí družstvo.”
Aha, bleskne mi hlavou, tak tady je někde družstvo, hmm, musíme zjistit kde. Co to vlastně je družstvo, ani nevím, co si pod tím představit, nic takového jsem u nás na sídlišti neviděl.
„Tak jo, tak díky, nashledanou.”

Tak. A co bude teď? No co by bylo, počkáme na tu starší paní, co právě na druhé straně pozemku přelézá plot a míří k nám. 
„Dobrý den,” zdravím slušně místní paní, „slyšeli jsme, že se tu prodává zahrada.”
„Taky jsem to slyšela, ale nevím o tom žádné podrobnosti.”
„Mě by zajímalo, co z toho oploceného pozemku se vlastně prodává.”
„No já myslím, že je to tady ta část,” rozmáchla se paní směrem k pralesu, „ale jak říkám, jistě to nevím.”
„A komu patří ta stodola s tím přístavkem?”
„To je tady jeden starý pán, my mu říkáme strýc. On bydlí někde v Hradišti, tady jezdí jenom na víkendy i s manželkou.”
„A jak se jmenuje?” ........ „Cože? To nemyslíte vážně! Vážně se jmenuje stejně jako můj otec?”
Toto snad není pravda. Jméno vlastního otce jsem neslyšel od jeho smrti, asi 30 let. Až teď. Já snad budu muset zajít za nějakou cikánskou vědmou, aby mi vysvětlila, co se to tady děje. Tuhle zahradu rozhodně chceme!

No, takže je to tak jak jsem si myslel, pozemek je pravděpodobně rozdělený na dvě části, prales je na prodej v dražbě a stodola patří strýcovi. No nic, jedeme domů a budem se nad tím muset ještě zamyslet.
„Kurňa,” říkám Haně do sluchátek na zpáteční cestě, „tady jsou všichni jedna rodina. Všimla sis, jaké měla sousedka přes plot schůdky? Zřejmě tak přelézá plot pravidelně.”

Doma jsme začali pátrat. Padlo totiž rozhodnutí, že nemá smysl kupovat zahradu, která má hned vedle stodolu s jiným majitelem. Zjistili jsme teda, kdo je majitel a kde bydlí a udělali jsme si výlet k němu domů. Železo se přece musí kout, dokud je žhavé a tak slovo dalo slovo a my se konečně mohli se strýcem potkat, kde jinde než na zahradě. A tak jsme si zase udělali výlet na motorce a tentokrát jsem už navigaci nepotřeboval. Louka, dál lesem, pastvina, koně, krávy, koně a jsme zase před zahradou.

„Dobrý den, ” pozdravili jsme se a podali si ruce. Manželka strýca si nás zkoumavě prohlížela, ale přesto nás oba dva pozvali dovnitř, do přístavby. Ach bože, pomyslel jsem si, to budeme muset shodit, to je hrůza.
„Máte to tu pěkné,” řekl jsem nahlas a posadil se na lavici ke stolu. Hanka si sedla vedle mě, strýc naproti nám a jeho žena o kus dál do křesla, aby si udělala pohodlí a mohla si opřít berle. Pořád se ale tvářila jak kakabus a nedůvěřivě si nás prohlížela.
„Tak,” začala pomalu Hanka,„jsme tu proto, že bychom se s vámi chtěli domluvit, jestli byste nám neprodal tu stodolu a přístavek, protože se chystáme koupit zahradu, co je vedle vás.”
„Ach,” vydechl strýc, „zatím jsem nad tím moc nepřemýšlel.” Začal se tvářit dumavě, ale neztrácel přitom pořád svůj dobromyslný výraz, který měl od našeho prvního podání ruky, narozdíl od tety, pořád.
„Mám to tady rád, ale je pravda, že už je toho na mě poslední dobou nějak moc. No ale...” nastalo chvíli ticho, „jestli se vám podaří tu dražbu vyhrát, asi bych vám to teda nechal.”
To je slovo chlapa! I když nechal... nechal může znamenat cokoli, ale v tento moment už to nebudem řešit. 

Jdeme dražit.

Dražbu na internetu jsem viděl poprvní v životě, když pominu koupi nějaké kraviny na Aukru. Všechny papíry a potřebné věci zajistila Hanka, já jenom sledoval, jak probíhá dražba online. Musím říct, že to, co ze začátku vypadalo jako legrace se s ubývajícím časem proměnilo v nervózní peklo. Sice nebylo moc dražitelů, ale posledních pár minut a vteřin se mi zastavil dech a krve by se ve mně nedořezal. Nervózně jsem sledoval ubíhající čas a částku, za kterou jsme dražili. Přihodí někdo v posledních vteřinách? Přihodí, PŘIHODÍ?

Nikdo nepřihodil a tak je zahrada naše! Hurá! No tedy, abych to uvedl na pravou míru, ona není naše, ale Hanky, protože dražit může jenom jeden. Ale to teď nevadí, jdu se ožrat a všem známým povykládat tu novinu, že jsme koupili prales, malý, ale náš. Teda Hanky.

Po opadnutí euforických projevů, jako skákání po jedné noze, rozdávání vítězných úsměvů na všechny strany, mumlavá samomluva a objímání známých i neznámých lidí jsme si zase sedli a přemýšleli, co dál.
„No co by, jdeme koupit boudu se stodolou,” říká Hanka a sbírá mnou rozházené svršky po podlaze. „Hned jak vystřízlivíš.”
A tak za dva dny jsme si zase domluvili schůzku se strýcem a bubá..., teda jeho manželkou.

„Dobrý den, pojďte dál,” zdraví nás zase strýc a podává nám ruku. Zase se opakuje scéna z minula: 
„Máte to tu pěkné,” povídám nahlas a sedáme si ke stolu. Paní si sedá do křesla.
„Tak,” začíná Hanka, „chtěli bysme se vrátit k tomu, co jsme řešili minule. Dražbu jsme vyhráli a koupili tak zahradu vedle vás. A nejen vedle vás,” řekla a vytáhla trumfy, které jsme si k této karetní hře připravili. Těmi trumfy bylo zaměření pozemku profesionální firmou, podle kterého vyšlo najevo, že v dražbě je nejen prales, ale i kus pozemku pod stodolou a přístavkem. A taky vedle stodoly. V podstatě bychom koupili skoro všechno, kromě malé části, co by strýcovi a nedůvěřivé tetě zbyla.
Nastalo ticho. Nikdo nic neříkal, jenom bub... teta se nervózně vrtěla v křesle.
„No, mám to tady rád, nechtěli byste spíš vy mi prodat kousek zahrady, abych sem mohl ještě párkrát zajet?”
„Ale tak to prodej, dyť už se ti sem stejně nechce a mně taky ne!” vstoupila nečekaně do hovoru teta, „dyť už si o tom sám taky mluvil, že tě to tady zmáhá!”
„No zmáhá, ale... mám to tady rád... no... ”
„Prodej to, já už sem jezdit nebudu!”

Počkat, říkám si, jak prodej, neříkal tu někdo minule, že nám to NECHÁ? Tak šup šup nechávej...
„A jakou byste si představovali cenu?” povídá pomalu strýc.
„No vzhledem k odhadu...,” pomalu se blíží k cíli Hanka, „vzhledem k odhadu a budoucím nákladům tak 20 tisíc.”

A je to venku.

Teta vykulila oči, ve kterých jí svítily dolary, $$$$, opravdu, to jsem snad ještě neviděl. Strýc jenom seděl a nic neříkal. Nikdo nic neříkal, chvíle to byla docela dlouhá. Až pak se ozvala teta, která najednou začala hřímat:
 „Cože? Za toto všechno? Tak na to zapomeňte, ta chata má cenu nejmíň 80 tisíc, ta tady bude stát ještě šedesát let!”
Nasraně se vysoukala z křesla a mířila k autu:
„To snad nemyslíte vážně! Toto já nikdy nepodepíšu, Chci víc, víc, VÍC!” a nasupeně nasedla do auta.
„Jedem!”

Zůstali jsme s Hankou stát na zahradě a překvapeně sledovali, jak oba odjíždí autem. No co, říkal jsem si, nic se nejí tak horké, jak se uvaří a budeme asi muset chvíli počkat, než se emoce uklidní a teta si koupí sluneční brýle, abych neměl ty dolary vypálené do čela.
Mezitím jsme zahradu několikrát navštívili, párkrát jsme tam strýca i potkali, dokonce i s jeho synem. Jednou to vypadalo, že odváží nějaké věci ze stodoly, ale o žádném prodeji jsme se nebavili. Teda kromě prodeje křovinořezu, který tam strýc měl skoro nový a nabídnul nám ho ke koupi. To bylo moje první setkání s křovinořezem...

A pak, asi po 14 dnech, nám strýc zavolal a měl nápad - my jim dáme aspoň odhadní cenu (která byla poněkud vyšší než naše nabídka) a stodola bude naše. Hurá, zajásal jsem, to by šlo, už odmalička jsem chtěl být majitelem stodoly plné bordelu, tak se mi konečně splní můj dětský sen! A navíc, snad to přispěje k lepší atmosféře a nebudeme na sebe vzpomínat ve zlém. Tati.

Jdeme ke starostovi podepsat kupní smlouvu, aby to bylo aspoň trochu oficiální. Sedíme u něj v kanceláři, skoro jako v boudě, pěkně u stolu, já, Hanka, strýc s tetou vedle sebe a starosta. Hanka vytahuje kupní smlouvu s odhadní cenou, teta se nervózně třese a křečovitě svírá obrovitou šrajtofli. Já se bavím.

Všichni dostanou kopii smlouvy a pozorně ji čtou. Pak vytahujem propisky a schyluje se k podpisu, říkám si, konečně to bude celé za námi, Jitko, krávo, už aby to bylo. Dýchám zhluboka a cítím, jak se mi roztahuje hrudní košíček. Hanka podepisuje, strýc bere do ruky pero, ale potom ho zase pomalu odkládá. Co se děje?!

Strýc zvedne zrak od papíru, rozhlídne se kolem a tichým hlasem povídá: „Nechtěli jste dvacet?”

Všichni jsme přestali chápat co se děje a atmosféra v místnosti rázem zhoustla. Chvíli jsme se na sebe dívali, dokonce i teta se přestala třást. Co se děje?
První jsem se vzpamatoval já, protože jsem měl nejvíc roztáhnutý hrudní košíček a nahlas říkám:
„Chtěli.”
„Tak to bude za dvacet,” povídá strýc a pořád se nehybně dívá před sebe.
Teta právě beze slova rozmáčkla šrajtofli.
„Dobře, předěláme teda smlouvu,” nehnul brvou starosta.

No a po chvíli, po předělání smlouvy, jsme se stali hrdými majiteli zahrady na vesnici. S pralesem, stodolou, přístavkem a žebříkem přes plot k hodné sousedce. K tomu se vzpomínkami na hodného strýce.

A teď ta zábava teprve začne.