Proč tam pořád jezdím? Protože takové koupání, které je na Senci, není široko daleko. A tak i tento červencový víkend jsem se rozhodl se tam jet okoupat. Ovšem po dlouhé době jsem zase udělal tu chybu, že jsem zůstal na noc v kempu.

Tentokrát jsem nejel sám, zájem okoupat se v seneckém štěrkáči a trochu se projet projevila Hanka a Radek. Zatímco Hanku jsem vzal na tandem, Radek osedlal svůj zánovní skútr. Abych pravdu řekl, moc jsem mu nevěřil, že na skútru pojede tak daleko, ale po té, co jsem zjistil, že to není žádné ořezávátko, ale stroj s objemem 500ccm, nebylo pochyb, že se projedeme.

A tak jako obvykle, sraz ve Zlíně na nějaké té benzince OMV, kafe, cigárko a jedem. Hledím na Radka, který si jen tak v kraťasech a tričku sedá na skútra:
„Oblíkej se, už pojedem.“
„Já už jsem oblečený.“
„To si děláš prdel? Já se tady budu pařit v tom oblečení a ty pojedeš v kraťasech?“

A taky že jo. Teda to se někdo má, asi dělám něco špatně. Příště pojedu rovnou v plavkách.

Cestu nemá smysl popisovat, prostě dopředu, doleva a doprava. Mým „expedičním“ stylem, tedy plynule a maximálně 90km/h. „Kdybych věděl, že pojedem tak pomalu, mohl s náma jet i nějaký slabší skútr,“ neodpustil si poznámku Radek. Mám to komentovat?

Už při příjezdu na Senec Sever bylo vidět, že kemp je narvaný k prasknutí. Nic, co bych nečekal, jenom jsem zapochyboval, že tady chci zůstat. No ale návštěvu letního kina jsem si nemohl nechat ujít, zvlášť když hrají takovou bezva věc pro děti, Jak vycvičit draka 2. No aspoň že je to druhý díl.

A tak se jdu ubytovat. „Hani, máš nějaký doklad?“ pokládám v podstatě řečnickou otázku. „Ne.“ Nojo, je horko, uši mi zaléhají stékajícím potem a tak se ze setrvačnosti ptám znovu: „Máš nějaký doklad?“ „Ne.“ „Cože?“ nechce se mi pořád uvěřit, „ty nemáš fakt žádný doklad?“ „Ne.“ Přemýšlím, jestli se mám naštvat nebo si dát panáka. Ani jedno, dávám si cigáro a uklidňuju se tím, že třeba nebudou chtít oba dva doklady.

Chtěli. Ale naštěstí se jim má historka o dlouhé pouti přes Maďarsko a ztrátě dokladů u Mosonmagyárováru zdála věrohodná a tak stačil jen můj doklad. No ještě že tak.

Jdeme se koupat. Tady snad není co dodat, psal jsem o tom už několikrát, voda a koupáni na Senci je prostě bezkonkurenční. Pro ty, co nejsou ubytovaní stačí zaplatit 4 Eura a můžou se koupat nebo případně dovádět ve vodě celý den. Lidí bylo na pláži docela dost, ale nějak to nevadilo, pláž je docela velká. Jenom toho klidu si tu člověk moc neužije, pořád se tu něco děje, ale může to klidně být i zábavné. My jsme byli počastováni prodejní akcí na nějaké auta (asi Nissan, kdo se v tom má vyznat) a vystoupením jakési taneční skupiny (která byla fakt dobrá). V konečném důsledku jde stejně jenom o to vyvíjet nějaký rachot a akci, protože nepředpokládám, že si půlka ba dokonce ani třetina osazenstva pláže půjde v sobotu odpoledne v plavkách koupit SUV od Nissanu. No ale třeba se pletu...

Odpoledne se blíží ke konci, Radek odjel na skútru domů a my jedem do kempu. Hmm... Hlavou se mi začalo honit slovo Hrůza. Pokoušíme se najít nějaké místo, kde by se dal postavit stan tak, aby se pokud možno nedotýkal ostatních stanů. To by snad ještě šlo, pak ale taky musíme někam zaparkovat motorku. I to by šlo. Pak nastupuje další a ne nepodstatné kritérium - najít pokud možno místo, kde za sousedy nebudeme mít partu mládeže jakékoli (nejčastěji české) národnosti. O Senci je totiž už dlouho známo, že sem mládež jezdí jenom chlastat a dělat bordel.

Podařilo se. Není to sice přímo na samotě u lesa, ale zdá se, že na poměry seneckého kempu jsme na tom dobře. Stavíme stan a jdeme dál do kempu a do města, směrem do letního kina.
Cestou se zastavuji u známého u jednoho ze stánků, tedy dnes už spíše u jednoho z malých zájezdních penzionů. Prohodíme slovo, já si postěžuju na moc lidí a hlavně aut v kempu, on už tradičně na malé tržby a tentokrát i na to, že se tady zase o něco víc krade. Bezva, teplé lidské slovo hned na začátku.

Jdeme dál. Slovo Hrůza už se mi nehoní jenom hlavou, už ho říkám i nahlas. Tohle už opravdu nemá s kempem nic společného, to je přímořské letovisko se vším tím ruchem a mumrajem, jaký si můžete jenom představit. Hlavní třída je lemována z jedné strany kempem plným stanů a aut, z druhé strany hotely, penziony a stánky, které jsou tak veliké a zděné, že jsou to v podstatě taky penziony s hospodou v přízemí. Mezi tím vším se prodírají spousty lidí, naráží do sebe, zavazejí si, uskakují…. Hodně mi to připomnělo procházku po Václavském náměstí v Praze.

Tam, kde dřív býval klid, je dnes možno vidět různé atrakce - například houpačky, hřiště pro děti, automaty nebo třeba i kurz tance, předcvičovaný osmahlým tanečníkem za zvuku muziky, která dohromady s rádii z okolních stánků vytváří zajímavý zvukový efekt - já tomu říkám válcování plechu.
Tam, kde kdysi bývaly pěkné dřevěné stánky s osobním přístupem a vtipkujícím personálem je teď buď rozestavěná plocha, připravená na stavbu zase nějakého zděného mrakodrapu nebo už přímo nějaký ten penzion, třeba s příznačným názvem Eldorádo.

A všude je pořád spousta lidí. I když, změnilo se i složení „obyvatel“ seneckého kempu. V dost hojné míře se tu objevují typy, ze kterých nemám úplně dobrý pocit. Nemám nic proti lidem různých ras, vyznání nebo rodinných stavů. Nedávno jsem procestoval docela velký kus Balkánu a musím konstatovat, že takový pocit, co mě občas přepadl tady v kempu, jsem tam neměl. Skoro jako bych se bál.

Tohle všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku po příchodu do Sence. Ve městě panuje klid a na rozdíl od přeplněného kempu je tu ticho, ulice žijí jakýmsi svým životem, zdá se, že nikdo nikam nespěchá a všechno je fajn. Strávili jsme chvíli pozorováním „domorodců“ a byl jsem mile překvapen atmosférou, jakou na mě Senec ve městě zapůsobil.

Pojďme do kina. Je to pár let, co bylo letní kino v Senci rekonstruováno a musím říct, že v tomto případě to bylo jenom ku prospěchu. Mám sice tendenci tíhnout ke starým hodnotám, ale v tomto případě to neplatí. Areál je velký, prostorný, pěkný a uklizený. Je tu parčík s fontánou, průlezky pro ukrácení dlouhé chvíle čekání na pohádku pro děti a bufet, kde nemají žádné pořádné pivo. Ještě že jsem s tím počítal a můžu si do láhve od vody pro kojence naředit ferneta. Dokonce i pukance tu prodává ten stejný chlap, co vždycky!

Film, tedy pohádku, bych asi zbytečně nekomentoval. I tady jsem musel nahlas vyslovit slovo Hrůza, protože z toho, co jsem viděl, mě občas hrůza jímala. Začínám mít dojem, že v Hollywoodu používají nějaký generátor filmů - zadáte několik požadavků, co by měl film splňovat (kreslený, hraný, akční, pohádka, hrdina, hrdinka, blondýna, modré oči, počet zvířat na metr čtvereční apod.) a vypadne vám film, který po malých úpravách jde do kin. A tak jsou si v konečném důsledku všechny podobné jako vejce vejci, nezáleží na tom, jestli díváte na Zachraňte vojína Ryana, Pána prstenů, Rychle a zběsile nebo Jak vycvičit draka. Všechno je stejné, jenom se liší kulisy, zbraně a dopravní prostředky. Ach jo.

Kino skončilo a my se vracíme do kempu. Cestou potkáváme opravdu zdravě „najebaného“ slováka, ze kterého se po chvíli vyklube rodák z Přerova. Po krátkém rozhovoru přichází jeho kamarád, který nás zve k sobě domů na panáka. A co víc, po malém pokecu u Ballantinky jde domů a vyskládává mi do náručí celý obsah své ledničky. Skoro všechno jídlo, co tam měl mění majitele a i přes mé protesty nakonec odcházíme obtěžkáni spoustou potravin. Dodnes nevím, co ho k tomu vedlo, ale byl to krásný příklad československého přátelství.

Tohle přátelství ovšem úplně nepochopil svalnatý a potetovaný chlapec, který prodával lístky u vstupu na diskotéku v kempu. Poté, co jsem jako obvykle zmáčkl spoušť fotoaparátu a vyfotil s bleskem jen tak náhodou vstup na jakousi tajdův tajdův diskotéku zřejmě jen pro vyvolené, vyletěl jako čertík z krabičky a jal se mě, nevinného turistu častovat slovy: „Čo robíš, ty kokot vyjebaný! Tu nesmieš fotit!“ Snažil jsem se ho uchlácholit tím, že je mi úplně jedno, co se tam děje, že jenom tak jdu kolem a chtěl jsem si udělat snímek na památku, do své sbírky tajemných pokladů na Stříbrném jezeře.

Bohužel se mi ho uchlácholit nepodařilo a trval na tom, že je nutné fotku smazat. Nojo, ale vzpomeňte si honem na to, jak se maže jedna fotka, zvlášť když už je půlnoc a máte za sebou kino, pivo, ferneta, ballantinku a jégra. „Já to udělám,“ povídá chlapec a bere mi foťák z ruky. „Opatrně, mám tam spoustu jiných fotek,“ zkouším ho ještě marně upozornit, aby mi vzápětí podal foťák, kde na displeji svítí „Není žádný snímek“. Chlapec byl moudrý, podařilo se mu přeformátovat kartu a smazat úplně všechno. Další krásný příklad československého přátelství...

Jak říkám, změnilo se tu trochu složení lidí. Chvíli přemýšlím, jestli bych neměl něco udělat, ale je tu těch divných docela dost a pár fotek nestojí za ty problémy. A navíc, jsem přece mírumilovný turista.

No nic, jdeme spát, na jeden den na Slovensku už toho bylo docela dost. A co teprv těch iluzí, o které jsem přišel.