What´s the story? Balkan glory!

Autor: Robert
30. říjen 2014
Zobrazení: 1424

Jak se mi líbíl letošní výlet na Balkán? Moc. Ze začátku jsem z toho sice měl mrazení v zádech, nakonec se ale ukázalo, že to byl zatím jeden z nejlepších výletů po okolí. Není špatné se jednou za čas trochu provětrat, spálit nějaký ten benzín, sníst hromady masa a hlavně nachytat něco z místního koloritu.

Asi nemusím popisovat, kudy jsme nakonec jeli, to už napsala ve svých článcích Magda a napsala to dobře, měla totiž deníček! Deníček, do kterého si dělala poznámky a tak aspoň skoro přesně věděla, kde zrovna jsme. To se o mně a o Jirkovi teda zrovna říct nedalo, ale o to zase byl ten výlet krásnější - není nad tu pohodičku, když nemáte mapu, nevíte kde jste, nevíte, kudy se zítra (nebo v příští chvíli) pojede a přesto je vám to jedno. Tak nějak jsem si to představoval.

Ale pěkně popořádku.

Ještě než jsme vyjížděli ze Zlína, měl jsem takový zvláštní pocit a musím říct, že ne zrovna moc dobrý. V těchto končinách jsem ještě nikdy nebyl a tak pod vlivem televize, novin, různých zpráv a v neposlední řadě také povídání lidí jsem měl trochu obavy. Přece jenom, když pořád slyšíte, jak v Tiraně na semaforu přiskočil nějaký místní občan k autu a pod pohrůžkou zabití ho celé vykradl nebo jak v albánských horách najednou vyskáče banda "partyzánů" ze skal a keřů ozbrojená samopaly a o všechno vás oberou, na klidu to nepřidá. Navíc, co muslim, to terorista, pilot a velitel demoliční čety. No nejeďte tam, že?

Ale my jsme stejně jeli. Protože nejsme žádní velicí offrouďáci, doufali jsme, že bude aspoň větší část cesty po asfaltu, což se nakonec podařilo. I když, jak se později ukázalo, já dokážu spadnout i na dobrém povrchu. Holt kdo umí, ten umí.

Za mně můžu říct, že přestože byl ten balkánský okruh dost velký - 7 států, Slovenko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, Albánie a Srbsko - nejvíc jsem se těšil na Makedonii a Albánii. Slovensko už známe a jak se ukázalo, nic se tam nezměnilo. Pořád jsou některé cesty lemované cigánskými ghetty, pořád jsou na mapách kempy, které existovaly, když jsem ještě za sebou tahal gumového kačera (no dobře, to jsem nikdy nedělal, ale zase jsem uměl rozšlápnout toho sousedovic), pořád se tam mísí relativní chudoba s okázalým velikášstvím a tak jsme nakonec byli rádi, že jsme se ubytovali v nějakém místním hogofogo hotelu, kde kromě nás nebyl vůbec nikdo. Tady se poprvní ukázalo, že něco plánovat a hledat ubytování na internetu je stejně úplně zbytečné, spíš je lepší nesedět na té motorce až do desíti do večera, ale začít se zajímat o nocleh trochu dřív.

Za Slovenskem je další nudný kraj - Maďarsko. Všichni včetně mně ho vnímají jen jako tranzitní zemi, přes kterou se musí projet a je to teda nutné zlo. Vím, že i Maďarsko je pěkné, že je tu spousta termálů, jezer a podobných míst, ale tentokrát prostě nebyl čas ho nějak blíž zkoumat. To jsem udělal jindy.

Vzhůru do Rumunska. Tady je moc pěkně, ne nadarmo je Rumunsko cílem spousty různých výletníků a to nejen těch na motorkách. jenže i na tuto zemi je třeba mít čas, aby se člověk podíval po horách, projel si Transfagaraš, Transalpinu a případně mrknul na hrad hraběte Drákuly alias Napichovače a pokusil se najít třeba nějaký poklad nebo aspoň zapomenutý batoh pěšího turisty...

Bulharsko. Tady už mě to začalo zajímat víc, hlavně taky proto, že jsem se chtěl podívat do Burgasu, kam jezdili moji rodičové a jejich kamarádi k moři. Představte si, že opravdu byly doby, kdy se lidi rozhodli, že pojedou k moři, zavařili nějaké to maso do flašek, nakoupili zásoby (hlavně chleba mámo, hlavně chleba) a svojí ojetou škodou 100 neváhali zamířit směr bulharské letovisko. To už se dnes skoro nikdo neodváží udělat - je lepší jet novým autem, tam je aspoň jistota, že když už se to zastaví, není třeba se zbytečně zdržovat sháněním někoho, kdo zrovna jde kolem s kolečkama a někde v tom seně, co veze, najde diagnostiku, speciální nářadí, připojí se na internet, stáhne si dílenský manuál a za svitu displeje z laptopu, který nese v batohu, vymění žárovku v zadním světle vašeho SUV, aby se zase dalo nastartovat.

Nakonec nás zdržení, které nastalo na hranicích (něco s pasem manželky jednoho z kluků, kdo to má v tom vedru chápat) přinutilo situaci přehodnotit a tak jsme se večer v penzionu dohodli s Jirkou a Petrem, že dál pojedeme sami a vzhledem k tomu, že už začíná být přes den dost horko, budem se držet v horách. Musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí a i přesto, že nebylo moc času se družit s místníma, aspoň jsem viděl krajinu. Krajinu, která mě vůbec nenadchla a celou cestu Bulharskem jsem přemýšlel, co mě má na té zemi zaujmout. U moře je to asi lepší, ale tady v těch kopcích člověk vidí jenom lesy, pole a divoké psy. Když už je nějaká vesnička, je taková neudržovaná, špinavá, bez života. Přišlo mi to jako by ti lidi tady byli líní, nefachčenci, nikde žádné políčko, žádná snaha něco zkulturnit, obdělávat nebo o něco se postarat. Moc se mi teda v Bulharsku nelíbilo, o to míň, když se rozvinula debata o přenocování venku, všudypřítomných divokých psech a vzteklině. Hurá do Makedonie!

To musím jet vážně tak daleko, abych mohl bydlet v hotelu i s motorkou? Asi jo! Hranice jsme přejeli pozdě večer, chvilku jsme se motali po jakémsi městě (nojo, vím, Delčevo to bylo) a nakonec jeli kousek za něj a ubytovali se v hotelu s nějakýma místníma. A tady už to začalo být zajímavé. I přes jazykovou bariéru jsme se nějak domluvili, motorky zaparkovali v hotelové restauraci a nechali si podstrojovat od místní rodiny, která hotel obývala. Dostali jsme najíst, napít, dívali se na nás mile a do rána nám hlídali motorky. Že by ta Makedonie byla opravdu tak pohostinná?

Další dny tomu daly jenom za pravdu. Hned na první pumpě za hotelem druhý den ráno jsme potkali Milana, který s námi rád zavzpomínal na svoji dávnou lásku z Bratislavy a dal mi lekci ze zeměpisu, když přesně popsal celou naši malou zemičku i s přilehlým Slovenskem. A tak by se dalo pokračovat pořád - krajina se oproti Bulharsku změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Všude čisto, obdělané políčka, pasáci různých zvířat a moc milí lidé. Ani jsem to nečekal, s kýmkoli jsme mluvili byl velice hodný, ochotný a vstřícný. Tato země mě moc uchvátila, rozhodně stojí za to si sem zajet a to možná nejen na motorce, ale i autem. Potkali jsme různé lidi a to nejen Makedonce, ale i lidi, kteří do této země cestují za různým účelem, třeba dokonce chodí po horách a sbírají kytičky. No kde by mě to dřív napadlo.

Každopádně není celá Makedonie jen taková milá a vstřícná. Podle slov místních, je taková jenom její spodní část, směrem nahoru na Skopje už začíná přibývat muslimů a to i těch ortodoxních, co to náboženství berou příliš vážně. Bylo nám doporučeno tam ani nejezdit, není tam nic k vidění a lidi už se nám tolik nepodobají. Poslechli jsme a nepouštěli se do těchto končin, zůstali jsme tady, kde je nám dobře.

Ale i čas určený pro Makedonii vypršel a tak jsme se z toho divně mystického Ohridu museli sebrat a jet dál. Sakra, zrovna tady bylo tak hezky, že jsem zvažoval, jestli tu nezůstat o den dýl, ale ten život je tak nepřející.... A tak jedem. Někde v Debaru jsme od těch zatím neodpálených raket zahnuli na rozbitý asfalt a jeli směrem na hranice země, ze které jsem měl ten nejmíň dobrý pocit z celého výletu.

Albánie. Hory, klikaté silničky, země nikoho. Pak zase města, nepořádek a chaos. A muslimové.

Dokud jsme jeli po nějaké rádoby silnici a kolem bylu kopce, bylo fajn. Horší to byl po příjezdu do prvního města, Peškopi se to myslím jmenovalo. šok. šok i pro mně, který čekal hrůzu. Ne že by bylo něco špatně a skákali na nás ti samopaly ozbrojení divoši, spíš to byl takový "kulturní" šok. Větší město, moc lidí, chaos, všichni se tak nějak motali a do toho křičel podle mně úplně pomatený potulný zpěvák, který držel v jedné ruce jakési malé rádio s puštěným karaoke, v druhé ruce mikrofon, do kterého halekal cosi, co mi chvilku připomínalo křik zvěře při porážce a chvilku zpěv velitele mešity. Ale stačilo v tom chaosu chvilku postát, chvilku nachytat ten místní folklór a najednou se celý ten chaos změnil na jakýsi zvláštní pořádek. Lidi nechodili jen tak, ale někam směřovali, auta si dávala přednost i na hlavní cestě, kolemjdoucí neměli zas tak děsivý výraz v obličeji, ale začali se mi zdát milí. A tak to mělo pokračovat.

Po výjezdu z města začaly hory. Pravda, vybral jsem cestu, která prý ještě loni byla šotolinová, ale cosi mi říkalo, že to půjde. Až když jsme po ní ujeli nějaký ten kilometr mi Magda říkala, že viděla ceduli, že ta cesta má být dostavěná v roce 2015 (za peníze z EU), ale už jsme prostě jeli. A vyšlo to. Celou cestu jsem čekal, že asfalt skončí a zapadnem do bahna, ale nestalo a to nám umožnilo neřešit silnici a věnovat se okolí. Nádhera. Těžko to popsat, ani z fotek není zřejmé, jak jsou albánské hory pěkné. Prostě člověk jenom tak jede, nic neřeší, nikde nikdo, skoro žádná auta, kopečky - skoro na nebe si může sáhnout. A najednou bum! Chajda, kolem lidi, uvnitř lidi a kulečník. Zvláštní. Jak se sem dostali? A proč?

A jací jsou lidi v Albánii? V pohodě. Jen je potřeba si zvyknout na jejich kulturu a nebát se, prostě nemyslet na předsudky. Pak člověk zjistí, že si s něma má co říct, že se s něma domluví a že se jich nemusí bát. " Do you need any help? If you need, don't worry to ask, I am here for you," říkal velmi upravený a zajímavý muslim před mešitou, kam jsem se bál vstoupit. Dodnes lituju, že jsem tam nešel.

A místní mafiáni? Asi existují, jednoho jsme potkali, jsem s ním vyfocený. Bylo to v Puke, takové malé ztichlé město (nojo, co udělali ten dálniční obchvat na Kosovo, už sem nikdo nejezdí), chtěl jsem jenom nálepku na kufr. A najednou.... Servis na Mercedesy, tam maník celkem v klidu a jdeme shánět nálepku. Ono přece stačí jenom tak jít do ztichlého města, oni se ti lidi začnou vynořovat sami a chtějí přece králi sloužit.... "Máte hlad? Mám tu známou, ta dělá dobré hamburgery." Chcete nálepku? Nojo, obchod je zavřený, počkejte chvíli. Mám Mercedes, co má najetý milion. Mám mobil (Nokia 6310), který je originál, vyrobený v Německu. Kafe platím."

Byl to fajn maník.

Zajimavá byla i návštěva v Kukes, chce to prostě zaparkovat motorky někde v "hotelu", vyřešit ty logistické věci (sundat kufry, najít pokoj, vybalit věci, uvázat za postel provázek a ten odvinovat cestou, aby se člověk neztratil) a jít do města. Vmísit se mezi místní a zcela zapadnout, takže není vůbec poznat, že nejste přivandrovalec. No dobře, takhle to nejde, oni to nějak vždycky poznají. Ale je zajímavé chodit po městě, zkoušet koupit alkohol v muslimském obchodě v době Ramadánu přes den, potkávat místní děti ("Good bye, give money"), místní mládež ("Do you want photo with me?"), pobavit se s místním majitelem hospůdky o tom, co je to vlastně ten jejich svátek (kterému Jirka říkal neortodoxně Parmazán), prostě nachytat místní kolorit.

A na závěr, poslední den v Albánii, dojet do kempu, který je certifikovaný ADAC. To bylo jako balzám. Od té doby se po těch nálepkách na kempech dívám a zatím mně to nezklamalo.

Pak už si pamatuju jenom cestu domů.

Jeli jsme kus přes Černou Horu, ale tam nebyl čas se na nic dívat, navíc jsme tam byli před dvěma roky (mimochodem to bylo moc fajn a určitě se tam zase vrátím). Pak přišlo Srbsko. No, z toho si pamatuju hlavně chaos na cestách, hodně aut, které jsem znal v mládí (znáte Zastavu?) a jeden moc pěkný večer v penzionu u cesty, kde nás vlastně ani nechtěli ubytovat, ale nakonec se jich nám asi zželelo. Není nic krásnějšího, než kousek před domovem sedět na zahrádce s lidmi, které máte rádi, popíjet pivo, pokrajovat klobásky a sýr, povídat si a u toho pozorovat ztichlou dálnici. Znalci Rogera Waterse ví své.....

A pak zase Maďarsko - placka ("Sakra, kde se tu vzaly ty kopce a zatáčky? Nesnáším kopce a zatáčky, těch mám už vážně z Albánie dost") no a Slovensko. Nejhorší horko z celého výletu na Balkán v červenci bylo na Slovensku.

Takže?

Super výlet. Poznal jsem nové krajiny, jiné kultury a dost zajímavých lidí, které téměř jistě už nikdy neuvidím. Hodně mně to poučilo, hlavně v tom, že už si neumíme vážit toho co máme, ale pořád se honíme za tím, mít toho víc. Víc peněz, víc majetku, lepší auta, větší barák, blonďatější manželku a tak nějak zapomínáme na mezilidské vztahy.

Neříkám, že jsme takoví všichni, ALE.....

Díky Magdi, díky Jirko, že jsem to s vámi mohl poznat a pochopit.

Komentáře  

# Milan 2014-11-25 19:58
Ahoj,
hezké počtení a díky za inspiraci. Příští rok v září chceme jet Balkán - Bosna Hercegovina, MNE , Albánie. Pokud by jste mohli poslat trasu v Albánii bylo by to fajn, taky máme raději asfalt.
Díky. Milan. Plzeň.
Mail.: esc.cz@seznam.cz
Odpovědět
# Robert 2014-11-26 18:09
Ahoj, uděláme to jinak, já se pokusím dát dohromady trasu, kudy jsme jeli a dám sem na web mapku z Gůglu. Albánii si celkem pamatuju, zase tolik jsme tam toho nenajeli, byly to samé kopce a zatáčky.
Odpovědět