Útěk před horkým létem - Dobrodruh style

Autor: Robert
09. říjen 2015
Zobrazení: 1042

mara kempLetos, jak určitě všichni víte, bylo v srpnu takové vedro, že to jednoho mohlo zabít. A navíc, jak psali na různých místech, došly klimatizace a to i mobilní. Po tom, co jsem už spal i v garáži, protože tam bylo o 10 stupňů míň jak doma, učinil jsem rázné rozhodnutí - jedu z města pryč, to se nedá vydržet.

Neměl jsem moc času na přemýšlení, kam utéct. Bylo mi jasné, že v jakémkoli městě být nechci a že musím někam do vyšší nadmořské výšky. Jenže kolem jsou samé malé kopečky a tak narychlo jsem netušil, kam se vrtnout někde v Beskydech nebo Jeseníkách. A tak přišlo na řadu osvědčené Slovensko - prostě pojedu směrem na Tatry a uvidím. Přece tam nemůže být taky skoro 40 stupňů!

A tak v garáži vstávám, beru jen to nejnutnější (domů ani nejdu, mohl bych uhořet), startuju a vyrážím. Tuhle cestu jsem už jel několikrát, tak uvidím, kam dojedu. Vizovice, Horní Lideč (tady jsem se v květnu připravil o 5 bodů, pořád tu ještě je ten pouliční semafor, takže 12 minut spořádaně čekám na zelenou), Púchov, Povážská Bystrica, Žilina a směr na Poprad. Někde před Ružomberokem začalo pršet! Ano pršet, něco, co jsem u nás tak měsíc neviděl. Jel jsem dál v dešti a radostí si zpíval do helmy, dokud se neochladilo tak, že se mi začala mlžit. Super výlet!

Jedu dál, už začínám vidět kolem Nízké Tatry a v dálce Tatry plnotučné. Hmm, kam až pojedu, když musím být za 4 dny doma, abych naložil Hanu a jel s ní na druhou stranu, do Čech na jakýsi hrad Houska nebo co? To bych asi neměl jet moc hluboko do Tater… A v ten okamžik mě to napadlo! Liptovská Mara!

Stačilo jenom odbočit (konkrétně jsem jel na Bešeňovou) a po pár kilometrech už jedu kolem jezera. Ochladilo se, i když možná ne tak, jak jsem čekal, ale i rozdíl 8 stupňů je velice příjemný. Pátrám v paměti, kde jsem to kdysi byl, je to už pár let, to jsem měl tuhle motorku teprve první sezónu a byl to takový pěkný, velký a příjemný kemp přímo u vody… Už vím! Jmenovalo se to Mara Camping.

A tak jedu a čekám, až ho v zatáčce uvidím. "Jsem tu fakt správně?" říkám si, parkuju motorku a jdu na průzkum. Ale jo, už to tu poznávám, stánky, kuchyňka, WC, plot a za ním pláž přímo u vody. Paráda, jdu se tedy ubytovat.

Po menším zdržení na recepci, kdy přede mnou byli nějací 2 Litevci, co přijeli na sportech a chtěli od recepčního vědět úplně všechno možné (neměl jsem je za to rád, což se mělo brzy změnit) jsem byl se zeleným papírovým náramkem (který bych měl prý nosit pořád) vpuštěn do areálu. Tak šup šup, vybrat místo, zaparkovat a hurá do studené vody.

Musím říct, že tento kemp je opravdu velký a pěkný. Místa tu bylo dost i přesto, že v těch vedrech utíkal z města každý, kdo jen trochu mohl. Taky to bylo asi trochu i tím, že bylo úterý, ale to je nakonec jedno. Postavil jsem motorku na volný plac tak, abych nikomu nezavazel, pro jistotu i vytáhl stan, aby bylo jasno, kde je Krakonošovo, stáhl ze sebe milované silonové hadry a vydal se k vodě.

Cestou mě dost zaujala cedule, kde byly napsány teploty vzduchu a vody. Vzduch 26 stupňů (tedy asi o 10 míň než u nás) a voda, pokud si dobře pamatuju, tak něco kolem 20. Všude stromy, krásná pláž a kolem kopce, z jedné strany Nízké Tatry a z druhé už Tatry Vysoké. "Tady se mi bude líbit," pomyslel jsem si a vlítnul s rozběhem do vody. Nádhera, co vám budu povídat.

Chvíli jsem polenošil pod stromy, párkrát hodil tělo do jezera a vyrazil zpět k motorce. Trochu se tu změnilo místo - zatímco když jsem přijel, bylo kolem mě volno, teď si tu nějací další výletníci zabrali další plac. A to jako vždy v duchu hesla "Ani metr nazmar" a tak zatímco o kus dál bylo místa habaděj, museli si postavit auto a roztáhnout hromady tašek, krabic, židliček, nádobí, lehátek, kol a podobných blbostí přímo metr vedle mojí motorky a stanu. Tohle mě vždycky fascinovalo - ta zvláštní schopnost, ten dar některých jedinců dělat věci složitě a vždy si vybrat tu nejhorší možnou variantu. A tak zatímco jsem se posilňoval tuňákovým salátem z konzervy a chlebem, co jsem stihl koupit v obchodě v Horním Lidečku při čekání na zelenou u semaforu, mohl jsem si aspoň vyslechnout spoustu rodinných příběhů, které se odvíjely metr za mnou. A vůbec mi nevadilo, že jsou v polštině.

No nic, co s načatým večerem? Asi půjdu na pivo, jak jinak, mám s sebou knížku a tablet, budu si chvíli na střídačku číst. A tak jsem si sedl na zahrádku, vytáhl knížku a užíval si klidu. Ale co to? Co se to najednou děje? Mně je zima! Na tuto situaci jsem skoro ani nebyl připravený, zase tolik oblečení jsem po ránu v garáži neměl. Naštěstí se něco málo našlo a tak jsem se oblekl a šel si ke stánku koupit ještě jednu plechovku Zlatého Bažanta (zkusil jsem i točené, ale to fakt ne a ne a ne a nic jiného tu neměli).

Jak tak stojím u pultu a pozoruju tu známou letní věc - marné brigádníky potácející se po stánku a snažící se o práci - vidím koutkem oka, že k vedlejšímu stolu si sedly nějaké známé obličeje. Odkud já je jenom znám? Jo vlastně, to jsou ti Litevci, co jsem kvůli nim stál půl hodiny na recepci. "No to je ale skvělá příležitost se seznámit," pomyslím si, zaplatím 1,5 Eura za plechovku a jdu je obtěžovat.

Snad to kluci ani nebrali jako obtěžování a po několika okamžicích už jsme byli v družném rozhovoru. Teda oni, já většinou poslouchal, moudře přikyvoval a jenom občas něco poznamenal svojí valašskou angličtinou. Snad potěším ty z vás, kteří úplně nevládnete cizími jazyky stejně jako já, že mých 40 slovíček slovní zásoby a pouze přítomný čas stačil na 3 večery příjemného povídání s těmito "odvážlivci", kteří přijeli 1000km na sportovních motorkách, aby se mohli povozit po Tatrách, protože u nich prý nejsou kopce. No, když nestačila slovní zásoba, nastoupily ruce, nohy, grimasy a pantomima. Až na výraz "převodovka" jsme si podle mě rozuměli ve všem. Převodovku jsem fakt nedal, no však si to zkuste sami.

Po družné debatě jsem se odebral na lože, tedy do stanu. Původně jsem chtěl spát pod širákem, ale padlo tolik rosy a tak se ochladilo, že jsem šel raděj do stanu. A dobře jsem udělal, ještě jsem byl v noci rád, že mám spacák a dokonce jsem se jím i musel přikrývat, protože se ochladilo až na 12 stupňů. Prostě parádní noc, zima a mokro, co víc jsem si ještě mohl přát?

Další den mě vyhnalo ze stanu horko a tak jsem si po snídani vzal zase knížku, karimatku, nafukovací lehátko a polštářek a vydal se opět k vodě. Našel jsem místo pod stromy, uvelebil se začal opět lenošit. To probíhalo následovně: chvilku jsem jen tak ležel, pak jsem si byl zaplavat, pak jsem nafouknul lehátko, pak si dal cigáro, pak jsem si četl, pak jsem si byl zaplavat…. A tak dál, celý den. No a večer, večer to už znáte.

Takhle jsem to měl těch pár dní pořád stejné, ale vůbec mi to nevadilo. Byl to krásný stereotyp, několik dní se nezabývat ničím jiným, než válením u vody, nebrat telefony a neřešit skoro nic, jenom to, jestli se mi chce už do vody nebo na pivo. A tak zatímco se mí kamarádi a známí trápili horkem celé dny, večery a noci, já tu měl krásný klid a balzám na tělo i duši. I to někdy není špatné a mohu to jenom doporučit. Člověk si vyčistí hlavu, uklidní nervy a hlavně ochladne :-)

Dost jsem litoval, že jsem slíbil, že budu v pátek zpátky ve Zlíně, ale když jsem dal slovo, musel jsem odjet. S těžkým srdcem jsem opouštěl tohle krásné, vlhké a v noci i studené místo pod Tatrami a doufal jsem, že u nás už přešly ty nejhorší vedra.

Jak se později ukázalo, doufal jsem marně.

A proč to vlastně všechno píšu?

Vlastně hlavně proto, aby mi všichni záviděli, že zatímco oni museli pracovat, já jsem se válel někde u vody, nebral telefony a nic neřešil. Anebo možná proto, že by někoho mohlo tohle pěkné místo zajímat a třeba by rád vzal ženu, dítě, přítelkyni nebo kamaráda a zajel se sem podívat.

Protože tohle místo za návštěvu rozhodně stojí.