Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 1.

Autor: Hana
31. říjen 2015
Zobrazení: 1759

You´re a long way from home, Welcome to the Pleasure Dome!To si tak jednou sedíme u piva a přemýšlíme, kam letos na výlet na motorce. Nabízí se několik možností a tak pečlivě zvažujeme, která bude ta nejlepší. Nabízí se španělsko, Makedonie, Norsko a Sicílie. Co jsme si vybrali, je už všem jasné. A tak jsme i přes Robertovy neustálé poznámky, že tam umřem vedrem, začali plánovat cestu.

Stručná trasa: Zlín - Břeclav - Vídeň - jezero Faaker see - Lago di Garda - Janov (odsud trajektem) - Palermo.
A zpět: Palermo (trajekt) - Janov - švýcarsko - Lichtenštejnsko - Německo. Celkem 6 států, počítáno i se Sicílií.
 
4480 km.
 

Vyráželi jsme 26.6. v osm hodin ráno a na začátek cesty, k Faaker see, nám dělali společnost další tři motorky. Jirka, Michal a Filip, kteří pak pokračovali svou cestou do Slovinska.

Pátek 26.6.

Jako vždy, se odjezd trošku posunul, ale i tak jsme v klidu vyrazili na dlouhou cestu. První zastávka v Břeclavi na benzínce. Natankovat, posnídat, pár fotek pro dokumentaci a jedeme dál. Cesta po dálnici. Některým vyhovuje z důvodu rychlého přesunu na dlouhých trasách, jiní by se cestou rádi dívali kolem sebe, ale čeká nás dlouhá cesta k Faaker see a tak dálnice vyhrává.

ArneitzKemping Arneitz v Rakousku je prvním místem, kde rozbalujeme stan. Krásná voda, prostředí, klid. Ještě nezačala sezóna a tak je tu poloprázdno. Cena za kemp je přibližně 25 eur, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni dohromady zabrali jedno místo pro stan, vešli jsme se do 14 eur. Počítám dva lidi, motorka a stan.
Jdeme se okoupat a pak už si dáváme něco k snědku, pivo z místního obchodu a poflakujeme se po kempu.

Najeto 568 km.

Tohleto byl vážně pěkný kemp. Po tom, co jsem se trápil za těmi řídítky skoro 500km po dálnici, což vážně nesnáším, byla tohle taková oáza klidu. V pohodě jsme si koupili v místním obchodě nějaké ty plechovky a procházeli se po kempu, koupali se a popíjeli pivečko. "škoda, že zase musíme zítra jet," myslel jsem si. Tady bych klidně zůstal další den a pak zase další a další, do té doby, než bychom se museli vrátit domů. Ale to né, my zase zítra musíme jet, kdo to sakra vymyslel jet kamsi do Tramtárie?

Sobota 27.6.

Ráno se vydáváme na další cestu. Náš směr je Janov, kluci se od nás oddělí a dál pokračují do Slovinska. "Tak hoši, šťastnou cestu!" Loučíme se s nimi a uvědomujeme si, že zůstáváme sami a před sebou máme spoustu nepoznaného. Teď už to bude jen na nás.

Nasedáme na motorku a jedem! Směr Udine - Venezia - Verona - Lago di Garda. 410 km opět po dálnici. Ne že by nás to zrovna bavilo, ale přece jen máme zítra v Janově zamluvené lístky na trajekt. A ten by jsme teda měli stihnout. Teploty stoupají a cesta se zdá nekonečná. Jednu chvíli si nejsme jistí, jestli jedeme správně. Cestu mám sice vypsanou, ale po směrovce na Veronu nikde ani památky. Zastavujeme na benzínce a jdu se zeptat obsluhy, jestli máme správný směr.Anglicky nerozumí, ale když ukazuju v mapě Veronu, vychrlí na mě pán hromadu italských slov a rukou ukazuje, že máme jet dál.

Lago di GardaSměr byl správně a tak jsme se úspěšně dostali až k našemu dalšímu cíli, kterým bylo Lago di Garda. Pohled na pobřeží nás oba vyděsil. Stovky lidí, stánky, dětičky, balónky, lodičky, surfy, horko jako v pekle. Projíždíme kolem jezera a sledujeme tu hrůzu.

"Tady máme spát?" slyším ve sluchátkách. "Tak to ani omylem!"
 
Tušila jsem to. Nebo spíš jsem to četla na webu motorkářů. Díky za tyto informace.
A tak se snažím Roberta uklidnit: "Kousek odsud je druhé jezero. Lago di Idro. Mám napsaný kemp. Kemping Venus. Zkusíme to tam."
Sesedáme na chvíli z motorky, abychom udělali pár fotek, ale Robert vypadá, že je na pokraji sil (vedro bylo opravdu nesnesitelné) a tak rychle natankovat a pryč odsud! Lago di Idro
Po pár kilometrech už vjíždíme do krásné hornaté krajiny, kde se o pár stupňů ochladilo a přijíždíme do malého kempu u jezera, položeného na úpatí krásných hor. V kempu pár lidí, klídek, pohoda. Cena 11 eur. Stavíme vnitřek stanu a jdeme se zchladit do jezera. Opět krásně čistá voda, lehce chladnější, ale příjemná. Co víc si můžete po celodenním vedru přát?
 
Vybalili jsme to nejnutnější a večer jsme si šli sednout na zahrádku kempové restaurace a u piva a studené vody napsali pár řádků na web. Teplota zase o něco klesla - pohodička.

Najeto 468 km.
 
Bože chraň mě od ježdění po dálnici v Itálii v červenci. Tady jsem už opravdu myslel, že chcípnu. Už u toho Garda cosi jsem mlel z posledního a těšil jsem se, že tam někde spočnem kousek od domu George Clooneyho, který tam prý někde je. Ale po tom, co jsem viděl, musel jsem i já zablekotat z posledních sil, že tady teda ne. A tak jsme jeli dál a dobře jsme udělali, kemp Venus byla další oáza po tom vedru na dálnici. Z posledních sil jsem spadl z motorky, strhal ze sebe přilepené spocené oblečení, vběhnul do jezera a ponořil se i s hlavou. To mi po minutě pomohlo z nejhoršího a tak jsem mohl pomalu začít zase fungovat. Jet ještě o pár kilometrů dál, měl bych vařící náhrobek hned vedle hlavní silnice, kdesi v Itálii....
 
Neděle 28.6.
 
Druhý den vyrážíme dál. Trasa Brescia - Cremona - Bobbio - Genova. 260 km. Tentokrát volíme cestu mimo dálnici. Už jí bylo dost. Projíždíme horskými průsmyky, kterými protéká řeka Fiume Trebbia. Barva vody je nezvykle tyrkysová a většinu jejího pobřeží lemují koupající se Italci, kteří se jen tak, uprostřed pracovního dne vydali k vodě. Jó siesty. Už to začíná.
 
To je něco, jako když přijedete k benzínce a už opravdu nutně potřebujete natankovat. V době od 13:30 do 17h narazíte pouze na samoobslužný terminál. Po obsluze ani památka. U jednoho takového jsme zastavili a po pár pokusech se nám i podařilo z něj vylákat benzín za 10 eur. úspěch! Dobře to mají zařízené. Vlastně na benzínce nikdo být nemusí. Lidi jim tam stejně nahážou prachy, tak proč by se namáhali.
 
Tak tohle je opravdu dobré. Pár lidí mě upozorňovalo na to, že Italci mají jakési odpolední odpočinky, ale tak nějak jsem nečekal, že to bude pravda, teda spíš že to bude tak rozsáhlý problém. Později jsem zjistil, že až tak velký problém to není, jen s tím musí průměrný člověk, co denně pracuje od rána do večera počítat. Tak třeba ty benzínky - kdy jste naposledy viděli u nás čerpací stanici bez obsluhy? V Itálii běžná praxe, přece tu nebudou lidi běhat, když je zrovna hento... odpočinek, že jo. A tak vymysleli samoobslužné benzínky, jakože je tam prostě automat na prachy, ty tam nějak vložíte a pak nějak natankujete přesné litry podle vloženého obnosu. Tak tady jsem složil druhou maturitu - nejen že jsem neuměl vložit peníze ani natankovat, hlavně jsem neuměl ovládat ten automat a celé jsem to nepochopil. Ale nakonec, po pár cigaretách, smutných pohledech a několika sprostých slovech se dobrá věc podařila. Radost, kterou jsem z toho měl, ani nejde slovy vyjádřit. Snad jen: "Hurááá, neumřem tady někde v lesích, možná stihnem i trajekt!"
 
Z hor sjíždíme do údolí a blížíme se k Janovu. Cedule u města žádná. To si prostě tak vyjede z hor a najednou jste v obrovském městě. Tak sláva. Jsme tady!
 
Teď už jen stačí zajet do přístavu, vyzvednout si lístky… Do přístavu!
"A kde je vlastně ten přístav?" ptá se mě Robert.
"A sakra!" povídám si.
 
Čekáme na naloděníTak tohle mi ve všem tom plánování cest, kempů, ubytování a rezervací, uniklo. Zastavujeme a snažíme se na tabletu najít naši polohu a podle toho určit, kterým směrem je přístav. Nastává trošku nervozita, že to určitě nenajdeme, přijedeme pozdě, nestihneme trajekt… Snažím se Roberta trošku uklidnit, že máme tři hodiny čas. Ale moc to nepomáhá.
Nakonec zadává nějaký cíl na navigaci. Cesta vede kolem už leta nepoužívaného vodního kanálu, který určitě musí vést k moři. Asi vedl, ale po pár stovkách metrů se ztratil v zemi. Zastavujeme na benzínce, tankujeme a Robert se jde zeptat někoho místního. Zjišťujeme, že stojíme asi 500 metrů od přístavu. Zdárně do něj vjíždíme, ale vjeli jsme vstupem pro nalodění a ještě jsme neměli vyzvednuté lístky. Ochotně nás nasměrují a pak už jde všechno jak po másle. Brána 4, parkoviště před trajektem. Hurá! Teď už zbývá jen sehnat vodu na pití, nachystat věci, které si budeme brát na trajekt a pohoda.
 
Paříme se na slunci a čekáme. Najíždíme jako první. Zaparkovat na přesně stanovené místo, zamknout helmy na motorce, zamknout kufry a můžeme jít.
 
Najeto 307 km.
 
Nojo, vjezd do Janova z lesů byl fakt zajímavý. Zničeho nic vidím jakési baráky, sídliště, parkoviště plné aut, místní hromadnou dopravu a chaos. "Že by město?" pomyslím si. A fakt. To mě dost překvapilo, čekal jsem nějaké předměstí a pomalou přípravu na humbuk, ale bohužel, vlítli jsme do toho rovnýma bolavýma nohama. Jo a zase to tankování - automat - tentokrát jsem si už chtěl věřit a místo bankovek jsem tam strčil kartu. A hádejte, šlo to? Nešlo... Nakonec jsem to zařízení aspoň zvládl nakrmit hotovostí. Ach jo, asi mi opravdu chybí nějaké školy....
 
Prostory pro sockyVcházíme do trajektu. Koupené máme sedadlo. Kabinka by stála dalších 100 eur na osobu. Místnost je klimatizovaná, sedadla jak v letadle. Máme sedadla za sebou a vedle sebe zatím volno. Místnost se pomalu plní, ale plně obsazená není a tak později zjišťujeme, že budeme moct spát na dvou sedadlech. Paráda.
 
Někteří, co už to asi znají, si lehli na zem. To by jsme měli na zpátečním trajektu vychytat. A tak jsme se trošku zabydleli a šli se podívat na palubu o čtyři patra výš. Vkročit z klimatizované místnosti na palubu zalitou sluncem, bylo jako dostat palicí přes hlavu. Horko a vlhko. Na palubě jsou dva bazény, lehátka, restaurace, bar s italskou muzikou, která vyřvává jak o život. Jdeme se podívat na palubu ještě o kousek výš. Odsud je vidět část přístavu a město.
 
Jedéééém!Vyplouváme. Trajekt míří na širé moře a míjí pár lodí v přístavu. Míjíme Costu Concordia, z velké části rozbitou a rezavou. Stojí tady a působí jako výstraha. Malinko vede k zamyšlení, když na podobném monstru opouštíte přístav a přemýšlíte, co všechno se může stát… No, raději nemyslet. Čeká nás 18 hodin plavby. Je 21:00 a zítra už budeme v Palermu. Jdeme dolů něco sníst, zapátrat po wifi a trošku si odpočinout. K wifi se nám podařilo připojit pouze na horní palubě. Síla signálu nic moc. Ale přesto Robert zvládl napsat zase pár řádků pro vás zvědavce, kteří jste četli naše zpravodajství :-)
 
No napsat jsem ty řádky zvládl, což o to. Až při ukládání jsem zjistil, že nejede wifi, tak jsem se akorát politoval a dal si panáka "Trajektovky", kterou jsem si pro tyto případy vzal s sebou. A taky abych se uklidnil, protože na trajektu jsem ještě nikdy nejel a už vůbec ne na motorce. Nutno přiznat, že se nepotvrdila ani jedna obava, co jsem měl - jak se na trajekt dostanem, jak uvážem motorku, jak to bude s věcma, kde budem spát a tak podobně. Dopadlo to úplně luxusně - motorku si přikurtovali sami, věci jsme si mohli v klidu vzít, jaké jsme chtěli a spinkali jsme na sedácích v klimatizované místnosti. Ani se mi nechtělo druhý den nikam jít, věděl jsem co nás čeká. Vedro. Ale zase na druhou stranu, taky konečně něco zajímavého. Sicílie, Palermo, Corleone, Mafie a hlavně pro mě dosud nepoznaný kus země.
 
A tak si tady žijemTak nějak v rámci možností, jsme přečkali noc na sedácích a ráno bylo stejné, jako předchozí den. Vedro, vedro, vedro. Jo, jedna změna byla. Všude kolem jen voda, voda, samá voda. Až na pár ostrůvků, které jsme míjeli, jen moře. Moře vody. A tak se poflakujeme mezi palubou a podpalubím a čas ubíhá…
 
Pondělí 29.6.

Kolem třetí hodiny začali vyvolávat organizační pokyny k vylodění. Přemýšlím, proč už teď? Máme přece připlout až v sedm večer. Rozdělili nás do různých částí lodi, kde jsme čekali na vylodění. Posadili nás do luxusní společenské místnosti s barem, paní umělkyně nám pro lepší náladu hrála na klavír a čekali jsme. Vylodění i všechny ostatní věci kolem, jsme v pohodě zvládli. Do doku Palerma jsme vpluli asi v 17 hodin.
 
A tady začíná další etapa naší cesty.