locatoweb

Znovu k moři. Tentokrát v Kaliningradu

Autor: Hana
13. listopad 2023
Zobrazení: 683

Zvonec. Pro někoho začátek, pro někoho konec.Zase bude léto a my přemýšlíme, kam letos pojedeme. Sedíme si tak na zahradě u ohně a Robert se u piva zamyslí: „Chtělo by to něco nevšedního. Něco, kam nejezdí každý.” Pak přišlo deset vteřin ticha: „A co třeba Kaliningrad?” Chvíli mi trvá, než si to uvědomím a pak už mi v hlavě běží myšlenky. Víza, ubytování, trasy, ruská simka, platby v hotovosti a kromě toho, většina těch, co se to dozví, si bude myslet, že jsme padlí na hlavu, když v této době chceme jet do Ruska.

Co se dá ale dělat. Je rozhodnuto a přípravy mohou začít. Stejně jako jsme před pěti lety nabrali směr Moskva, Petrohrad a ruské vesničky, tentokrát to bude Ostrava, Lodž, Kaliningrad.

22.7.

Pšššt, pěkně za bukem, nejlepší je být neviditelný.Vstáváme kolem sedmé, kafe, cigáro pobrat pár posledních věcí a jedeme. Dneska máme ujet nějakých 300 kilometrů po té placaté polské zemi a dojet k penzionu, kde přespíme.
Byl to penzion někde u cesty, s velkou zahradou a restaurací. Motorku jsme na parkovišti schovali za křoví, takže o ní skoro nikdo ani nevěděl. Majitel mluvil dohromady anglicky, německy a polsky, ale nějak jsme se domluvili a dal nám klíče od pokoje.
Tak první noc na naší cestě. Ještě zítra přespíme kousek od hranic a pak už nás čeká Rusko.

Najeto 507 km.

23.7.

Pršelo, tak jsem byl rád, že jsme se sem dostali. Mimo záběr je liška, zrovna dává dobrou noc.Vstáváme zbytečně brzy, ale na osm hodin je nachystaná snídaně v zahradním altánu. Tedy, pod altánem vidím dřevěnou, kruhovou nebo hranatou „šopku" , která nemá stěny, jen trámy a střechu a tak. Ale tohle byla velká dřevěná stavba se vším všudy, moderně vybavená a vypadala jako nová, za pultíkem paní rovnou smažila vajíčka na snídani, takže… altán to asi nebyl. Dostali jsme velkou snídani a po takovém jídle se moc dobře jede. Člověk je nacpaný, unavený a ospalý, ideální stav na cestování.

Tak jedeme dál. Dnes máme ubytování asi 40 km od hranic, abychom to ráno měli blízko. Jelo se dobře, jen ke konci cesty začalo trošku pršet. Přijeli jsme k nějakému velkému penzionu, zaparkovali za ním, takže nás zase nikdo ani nemohl vidět a šli se ubytovat. Paní mluvila jen polsky, ale zase jsme se nějak domluvili. Pokoj se sprchou, televizí a postelí, co víc si přát. Z motorky jsem donesla zase vařič a nějaké párky. Vaření může začít a Robert si může libovat na dobré večeři. Přespíme a ráno vzhůru za naším cílem.

Najeto 313 km.

24.7.

Přijíždíme k hranicím do kaliningradské oblasti.Vstáváme a venku je ještě trošku pošmourno, ale už neprší. Pobalíme věci a pomalým tempem se vydáváme směr hranice. Máme čas, protože stejně budeme čekat, až se vymění směny.
„Nemám ještě dotankovat?” ptá se Robert. „Říkají, že v Rusku nic nemají, tak kdoví, jestli tam bude benzín. Já radši dotankuju.”
V duchu se usmívám, protože se mi vybaví naše minulá cesta do Ruska, jak nám lidi říkali, co všechno v Rusku nemají a jak to bylo doopravdy. Ale nabrali jsme do plné, pro jistotu a vyjeli směr Polsko – Ruské hranice.

Přijíždíme k hranicím, pár aut je před námi, ale nadrzo je předjíždíme a najíždíme rovnou před závoru, vedle prvního auta.
„Vazmóžno projtí s motocýklom?” volá na celnici Robert.
„Da, prachadítě,” odpovídá celnice a ukazuje k uzavřené závoře vedle. Závora se otvírá a my najíždíme rovnou za závoru.

Odevzdáváme pasy a nastává kontrola. No, kontrola. Otevřít kufry, přehrabat pár věcí ležících hned nahoře a celnice jen letmo nakoukla:
„Da, vsjo v parjádku.”
Posílá nás k okénku, kde předáváme ještě vyplněné celní prohlášení a doklady od motorky. Chvilku to trvá, celník v budce na nějakou dobu odchází někam jinam, ale po návratu kontroluje naše doklady, a protože se bavíme kousek od okénka, ozve se vždycky zaklepání na sklo, že se máme ukázat, aby věděl podle pasu, že jsme to my.

A pak prý to nejde. Ještě že jsem to nikomu nevěřil.I tady proběhlo vše hladce a tak nasedáme na motorku a přejíždíme hranice a stavíme na první benzínce.
„Tak jsme zase v Rusku, Haničko,” usmívá se Robert.
Odteď už jedeme jenom sami za sebe. Bez možnosti kohokoli od nás požádat o pomoc, jakýmkoli způsobem řešit případné potíže, platit pouze hotově a spoléhat se jeden na druhého. Pokud se tady cokoli stane, nikdo od nás nám nepomůže, nepošle peníze, nezajistí pro nás nic.

Schováváme doklady, kupujeme si první ruské kafe a vnímáme tu poklidnou atmosféru. 

No, abych řekl pravdu, teprve tady mi tak nějak došlo, co se vlastně děje. Že se kvůli sankcím, které jsme uvrhli na Rusko v podstatě nedovoláme žádné pomoci od nás. Že tu neplatí žádné pojistky, ani na motorku, ani cestovní, to jsem věděl, že nám nikdo ani nepošle žádné peníze, to jsem věděl taky, ale teprve až se za námi zavřela ta hraniční závora, teprve až teď mi to všechno došlo v plné parádě. Odteď je opravdu všechno jenom na nás a jsme tu sami dva, žádná další motorka, žádný kamarád, žádný přítel na telefonu, žádná instituce, odtahovka, nic. No... ale už to je, teď se musíme dívat jen do světlých zítřků, hlavně ať si Hanička nevšimne, jak se mi začaly třást ruce...

První naše cesta vede do prodejny SIM karet, abychom koupili datovou SIM na internet. Vjíždíme do města Novoselovo na nějakou tržnici, která je plná lidí a aut. Zaparkujeme a já mířím najít prodejce mobilních služeb.
Vcházím do nějakého velkého nákupního centra a hned na kraji je prodejna, za pultíkem stojí mladičká Ruska. Vysvětluju jí, že jsme přijeli na malou návštěvu jejich země a podívat se, jak to u nich chodí. Usmívá se a ochotně mi nabízí simku na místní volání a data, časově omezenou na dobu našeho pobytu. Data i volání neomezené, cena pro nás směšná a tak vytahuju peněženku a jak jinak, než hotově, platím 300 rublů za vše.

Robert zatím venku postává u motorky a s cigaretou v ruce sleduje ten mumraj kolem.
„Tak co, máš?”
Podávám mu dvě karty s vysvětlením, která je na co, schováváme věci a honem pryč z tohoto chaosu. Jedeme najít ubytovačku.

Projíždíme městem, kolem spousta aut, lidí, vysokých budov, které nám nic neříkají a horko. Snažíme se projet co nejrychleji, protože je nám jasné, že času kochat se krásou hlavního města budeme mít ještě dost. A tak míříme ven z města, protože někde tam, kousek za městem, máme zajištěno ubytování v penzionu.

Penzion, kde budeme bydlet v Rusku.Odbočujeme z hlavní cesty na polňačku, dost rozbitou cestu a asi po 200 metrech se před námi tyčí vysoký zelený dům, s nápisem na fasádě: Dom na Lugu. Objíždíme kolem, venku nějaká paní pleje záhony, a jak nás vidí, volá na nás: „Vy iz Čechii!”
Sesedám z motorky a paní mi ukazuje, že máme zaparkovat za bránou a přijít na recepci.

„Tak jsme tady, Haničko,” usmívá se Robert a rozhlíží se kolem. Beru pasy, peníze a stoupáme po schodech nahoru na recepci. Tam stojí usměvavá paní a vítá nás trošku zvědavým pohledem. Ale jen trošku, protože zas tak moc je jako inostránci nezajímáme. Jak jsme se později dozvěděli, jezdí sem hlavně Němci, ale taky Bulhaři a dokonce i nějací Turci.
Podávám jí doklady, domlouváme se na vystavení registrace, vysvětluje nám, že v přízemí je bazén, sauna, naproti přes cestu je venkovní bazén, vzadu za domem posezení a gril, dole pod penzionem je obchod.

Vytahuju hotovost a ještě jednou děkuju, že nám s platbou vyšli vstříc. Když jsem hledala ubytování v Kaliningradu, našla jsem spoustu penzionů, ale žádnému z nich se nelíbila myšlenka, že jim zaplatíme, až přijedeme. Všichni chtěli zaplatit předem. Neměli pochopení pro odůvodnění, že nemůžeme zaplatit převodem, tak jak jsou zvyklí, protože sankce. Jen tihle na to přistoupili a pokoj nám zarezervovali i bez zálohy. Dostáváme klíče od pokoje a teď hurá nahoru, do druhého patra.

Pokoj má dvě místnosti - kuchyň a ložnici, plus koupelnu se záchodem a malou chodbičku. V kuchyni lednička, linka se základním nádobím, sporák, na stole stojí televize, přenositelná do ložnice. V ložnici velká postel, skříň a stolek, v koupelně pračka a fén, sprcha byla v další samostatné místnosti. Víc toho asi nepotřebujeme. Vybalíme nejnutnější věci, a protože lednice zeje prázdnotou, co jiného je na pořadu dne, než jít nakoupit.

Gostěvoj Dom na Lugu. Magazín je vlevo dole.Tady budem 10 dní bydlet.Motorka je schovaná u zdi, vedle těch drahých aut.Kuchyňka je v pohodě, je tu všechno, co budeme potřebovat.Hlavně čistý záchod. A pračka, je tu i pračka!Sprcha malá, ale plně dostačující. Furt lepší než někde v kempu.
Zase ta manželská postel, ach jo. Ale aspoň jsou tu veliké skříně, kde můžeme poschovávat hotovost.Ložnice s malým balkonkem na kouření. Super.Ty zdi na chodbě mají strašnou barvu.Recepce. Je to tu samé zvíře.Toto bylo naše místo pro motorku celou dobu. Pěkně v závětří.Dole pod schodama byla kuřárna, tam jsme si často povídali s místníma.

Dole v sklepních prostorách vcházíme do malého obchůdku, který vypadá opravdu maličký, ale dá se v něm koupit snad úplně všechno. Od základních potravin přes konzervy, zeleninu, ovoce, hygienické potřeby, cigarety, alkohol, prostě vše. Nakoupili jsme všechno možné, určitě i to, co vůbec nebudeme potřebovat a s plnými taškami odešli zpátky na pokoj.

A jejda!„Booože to je žrádla,” poznamená Robert, když to všechno vyskládáme na stůl v kuchyni.
„Kdo to všechno bude jíst? A pak že mají v Rusku prázdné regály s jídlem.”
Snažím se všechno nějak uskládat do lednice a různých skříněk a přemýšlím, co z toho si dnes dáme k večeři. Ta je ale ještě daleko, protože nejdříve musíme vynosit všechny věci z motorky a nějak si to tady uspořádat, aktivovat karty a spousta dalších provozních záležitostí nás čeká.

Večer jsme si sedli do kuchyně, nachystala jsem něco malého k jídlu a pod kulisou ruské televize, jsme odpočívali s příjemným pocitem, že jsme všechno v pohodě zvládli.
A zítra, zítra máme v plánu ZOO, podívat se na zvířátka. Už teď se těším!

Najeto 102 km.

25.7.

Vstup do ZOORáno vstáváme tak nějak v klidu, protože nikam nespěcháme. Zvířátka na nás počkají a tak jsme si uvařili kafe a hurá ven na cigáro. Svítí sluníčko, krásný den bude. Vymysleli jsme včera, že do města pojedeme taxíkem, protože ceny jsou tady pro nás usměvavé. Jedna cesta do centra města nás v průměru vyšla na 350 rublů, což je na naše nějakých 120 korun za 20 km cesty. Navíc stačí mít nainstalovanou aplikaci, což už známe z minulého pobytu v Rusku, navolit místo, kam chceme jet. Taxi přijede, odveze nás kam chceme, víme předem, kdo a kdy přijede a jediné co je potřeba, je zaplatit. Hotově samozřejmě. A tak o pár minut později už čekáme na taxík, který nás odveze do centra města.

U ZOO stojí celkem velká řada, ale jde to celkem rychle. Platíme vstupné, bereme si mapku, ať víme, kde jsme a kam máme jít a exkurse může začít. Na vstupu je velká mapka zahrady, Zoologická zahrada je hodně veliká a s různými tématickými okruhy.nějaké informační tabule a na jedné z nich je napsáno, že se v ZOO nesmí kouřit. To je pro nás novinka, ale co se dá dělat. Tak nachystáme foťáky a jdeme se na ně podívat.

Protože je hezky, většina zvířat je venku a pro mě je to ráj. Ne že by vypadala jinak, než kdekoli jinde, ale je je vidět venku, což se vždycky nepodaří. Taky lidí je tu celkem dost. Rodinky s dětičkami, které zase sleduje Robert.

Jo, já sleduju lidi, protože pozorovat lidi je moje specialita, vlastně všechny výlety, co jsme zatím měli, byly z velké části o tom pozorovat lidi. Jak vypadají, jak se chovají, dívají, chodí, co nosí, v čem jezdí... Ono to hodně vypovídá o tom, jak se v zemi žije, jaká je kultura, nálada a vztahy. I tady jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít takovou příležitost a tak popocházím, občas si sednu a přitom nenápadně pozoruju okolí a chytám atmosféru místa. A co vidím? Vidím samé štíhlé lidi, nikdo tady netrpí nadváhou, nikdo není potetovaný a ženské jsou tu tak nějak přirozeně krásné, aniž by na sobě musely mít tunu make-upu nebo huby jak kačer Donald. Všichni kolem chodí tak nějak v klidu, nikdo nehledí do mobilu, nikdo neřve na děcka "dej už pokoj nebo ti dám na prdel!" občas se dvojice drží za ruce, usmívají se, dlouhovlasé holčičky v šatičkách tancují kolem, kluci skáčou na patníky a celkově tu panuje klidná atmosféra, prostě pohodička. A ještě jedna věc mě fakt zarazila, ti lidi, které tady vidím nemají brýle a to včetně dětí! To není možné, volám Haničku, aby se na to podívala se mnou, protože je mi jasné, že tohle mi nikdo nebude věřit a opravdu, i ona musela přiznat, že to tak je. Nejsou tu brýlatí lidi!

Po nějaké době nás přece jen přepadla chuť na cigáro a tak jsme se zašili na okraji zahrady za nějaký strom. Očividně jsme nebyli jediní, koho to napadlo, protože chvíli před námi odsud nějaký kuřák vycházel. Tak si tam stojíme a pokuřujeme, když se za námi ozve hromový hlas:
„Tavářišči, zděs nevazmóžno kuriť!”
Kde už jsme to jen slyšeli? Už vím, minule v Rusku, když jsme si chtěli zapálit na parkovišti u benzínky. Trošku se zastydíme, típneme cigáro a vracíme se zpět do ruchu zahrady.

Dívám se do mapky: „Medvědi, někde by tady měli být medvědi.”
Sloni, opice, krokodýli, kozy, klokani…aaaa medvědi. Konečně!
Stojíme u ohrady, za kterou jsou dva medvědi a rozděluje je hluboký betonový příkop. Jeden je obrovský, s huňatým kožichem, ten druhý je tak o polovinu menší. Oba se přišli podívat na čumily u ohrady. Velký na nás zíral, menší chodil pořád z jedné strany na druhou a tak nějak na sebe povolávali. Teda ale neznělo to moc přátelsky. Velký medvěd se jednu dobu postavil úplně na okraj příkopu a s hlasitým mručením natahoval nos a vlastně i celé tělo směrem k menšímu medvědovi. Jednu dobu se tak nakláněl k němu, že jsem se bála, že do toho příkopu spadne. Obrovské drápy měl až úplně na okraji příkopu a stačil jeden malý balanc…No fuj, ještě teď se mi z toho potí ruce, jen když o tom píšu. Nic se nestalo samozřejmě. Určitě to nedělal poprvé, ale vypadalo to fakt hrozivě.
Po této nevšední podívané nás čekala ještě spousta dalších zvířat. No co vám budu povídat, pro mě to byla krásná procházka. Já jsem zvířomil, takže každý pobyt v přítomnosti jakýchkoli zvířat je pro mě příjemný.

Mám vás všechny víte kde.To je ale pěkná opička.Další pěkná opička, trochu větší.A ještě jedna pěkná opička, zase trochu větší než ta předtím.Území tropických lesů.Nechoď k ní, nebo se lekne a plivne na tebe!

Medvídek, ťu ťu ňu ňu.Medvídek bojím bojím, nějak se moc přibližuje.Tany tany tanyny, nespadni nám do díry!Vstávat lemry!Tady jsme si dali moc dobré domácí koláče.Děti v ZOO hrají tenis, pak se divím, že nejsou tlusté. 

Když jsme o pár hodin později vyšli ven, přemýšleli jsme, kam se ještě podíváme. Koupili jsme si kafe ve stánku a na kraji parku a u cigára našli, že kousek od nás, je nějaké náměstí s kostelem a že tam zajdeme pěšky. Vydali jsme se kolem hlavní cesty a po pár minutách už jsme stáli na obrovském náměstí, s velkým pravoslavným Chrámem Krista spasitele v čele a menším kostelíkem někde stranou. Vešli jsme dovnitř a dýchla na nás tajemná atmosféra vysokého chrámu, plného obrazů pravoslavných kněží a barevných maleb. Tak jako už několikrát před tím, jsem koupila modlitební svíčku a zapálila ji u jednoho z představitelů pravoslavné církve, chvíli jsme poseděli a pak jsme po dlouhých schodech sešli ještě k tomu druhému kostelíku. To byla spíše taková kaplička, Kaple blahoslaveného prince Petra a Fevronie, ale taky hezká.

Ploščaď pobědy. Řekl bych, že to je něco jako Vítězné náměstí.Památník vítězství.Chrám Krista SpasiteleUvnitř Chrámu Krista SpasiteleZapálíme svíčku a pomodlíme se.Kaple blahoslaveného prince Petra a Fevronie.

Čas pokročil, měli bychom se vrátit. Postavili jsme se k nějaké velké restauraci s tím, že tady nás taxi najde a spustili apku. Dlouho se ale nic nedělo a pořád nám psala, vyhledávám řidiče. Jeden potvrdil, následně zrušil, nikde nikdo. Nikomu se do centra asi nechce. A tak poslední nápad asi po hodině čekání, píšu na penzion paní bytné, že stojíme tam a tam a nemůžeme se dostat zpátky, protože nás žádné taxi nechce vzít. Asi za dvě minuty nám od ní přišlo, jaké auto a kdy pro nás přijede. Dobrá bytná...

Když jsme se vrátili, podělili jsme se s ní o naši zkušenost, poděkovali jí a unavení chozením odešli na pokoj. Zítra nás čeká další chození, pojedeme do Muzea světového oceánu.

26.7.

Ráno jsme si zase chvilku poleželi, kafíčko, cigárko dole na dvorku, družný rozhovor s domácími a můžeme zase vyrazit do města. Objednali jsme si taxi a další den v Kaliningradu může začít.

Muzeum světového oceánu je postaveno na břehu řeky Pregoly, která ústí do Viselského zálivu Baltského moře. Je to soubor několika objektů, v hlavní budově je velká expozice historických plavidel a techniky, venku je několik válečných lodí, ponorka a letadlo. Do všech se dá vejít a buď s průvodcem nebo podle popisků se můžete podívat, jak v které době vypadal způsob plavby. Za sebe můžu říct, že třeba představa pobytu v batyskafu, do kterého se musel někdo vejít snad jen se skrčenýma nohama, je děsná. Jak mohl někdo v tak malém prostoru být třeba několik dní, to vůbec nepochopím. Nebo třeba konstrukce ponorky. Jak mohl někdo vymyslet něco tak strašně složitého? Všechna ta táhla, ventily, kohouty, ukazatele, to pro mě byla naprosto nepochopitelná věc. A ještě k tomu to někdo uměl obsluhovat! Lodě vypadaly trošku lépe, ale to jen proto, že jsme nebyli úplně ve strojovně. Spousta maličkých kajut, úzké chodbičky, malá okýnka, no dejte pokoj, při delším pobytu to musel být celkem opruz.

Viděli jsme různé technologie navigace z dávných dob, až po současné moderní vybavení. Řekla bych, že lidi v té době měli úplně jiné znalosti zákonitostí na moři, než mají dnes, kdy spoléhají na techniku a moderní přístroje. Bylo to asi složitější, ale tak nějak to vycházelo z reálných situací a úspěšnost plavby závisela také na správném úsudku lodní posádky.

Nějaký batyskaf nebo co. Já bych do toho teda nevlezl ani za nic.Je libo si potrénovat zaparkování v přístavu i s reálnými přístroji?Bacha, spadneš tam!Vypadá to jak ve filmu, čekám, že to na mě mrkne.Promenáda kolem lodiček.Sice nevím, proč se lodě jmenují po astronautech nebo co, ale je to veliká lodička.

Zase ponorka. K těm chovám obzvlášť velkou úctu. Hanička v torpédové komoře.Malý pohled na velké muzeum.Drž přesný kurz, doufám, že někdo ví jaký.Co k tomu říct? Mě to tu baví.Pohled na okolí a promenádu u muzea.

To nebude ten správný lodivod. Ale aspoň jsem to zkusil.Projít všechny exponáty bylo časově náročné. Všechno bylo soustředěné na celkem malé ploše, ale i tak nám to zabralo spoustu času. Po projítí těch největších, jsme se pomalu vraceli na začátek, když nás u břehu přilákal pokřikující kapitán malé výletní loďky. Nabízel plavbu směrem k moři a opačně zase k centru města. Cena 350 rublů. Usadili jsme se tedy do malé loďky a brzy se sešlo pár dalších ulovených zájemkyň.

Odrazili jsme od břehu a obeplouvali všechny ty lodě a ponorky ze strany od vody. Řeč se vedla kolem ryb a místních zvyků a protože s námi pluly samé ženské z různých částí Ruska, ptal se jich lodivod, jaké jsou zvyky u nich, jaké jí ryby a jak je připravují. Tato konverzace Roberta očividně pobavila, protože když se ptal nás vypadal, že odpověď na otázku, kterou čekal, má dávno nachystanou.

No nachystanou... Já jsem jim rozuměl úplný prd, byly tam s námi samé baby, z Moskvy, někde od Uralu a dokonce z Tatarstánu a ten lodivod mluvil hrozně divně. Ale bylo jasné, že dřív nebo pozděj se nás na něco zeptá a jak se začali bavit o těch rybách, jak je kdo má rád a s čím je jí, ta chvíle přišla. Rozuměl jsem mu jenom: 
„A kak éto u vás?" a v tom zmatku jsem se zmohl jenom na jediné:
„U nás ničevó nět i nebúdět, my z Eurosojúza."
Moje odpověd ho evidentně pobavila, chvíli přemýšlel, pak souhlasně pokýval hlavou a povídá:
„Da, panimáju."
A dál už se na nic neptal...

Při plavbě jsme viděli přístav a nákladní doky lodí, majáky, ale také pár domů, ve městě jsme z části obepluli Ostrov Kanta, vrátili se na místo vyplutí a vydali se zpět k hlavní budově, směrem k východu. Když jsem si myslela, že už jsme prošli všechno, Robert ještě mávl rukou někam dopředu, kde stála taková menší loď, s velkou červenou vlajkou na trupu, na které se krásně vyjímal žlutý srp a kladivo:
„Tam na té jsme ještě nebyli. Na tu se těším nejvíc!”
Moje představa, že už si konečně někde sedneme a odpočineme si, se rázem rozplynula. Už toho na mě fakt bylo moc, ale věděla jsem, že Robert neustoupí a tak nezbývalo, než se vydat na poslední loď, která stála kousek od obrovské zeměkoule, která znázorňovala planetu. Povrch byl z nějakých lesklých desek, vypadalo to jako sklo nebo možná plast a celá byla modrá jako moře nebo nebe. Jeden taxikář nám říkal, že už je několik let rozestavěná a uvnitř má být centrum celého muzea.

Paráda ne? Konečně jsme dorazili k malé loďce se srpem a kladivem a Robert se hned hrnul nahoru.
„Hlavně nezapomeň fotit! Já chci fotku u té červené vlajky, na to se těším celou dobu!”
S vidinou, že už je to fakt poslední loď ochotně přikyvuju a mumlám si:
„Dyť už je to všechno stejné. Jedna loď jako druhá a už na nich není nic nového k vidění. Ale dobrá no, to je ale fakt poslední.”
Než se trošku zorientuju, Robert už se vyjímá před symbolem červené vlajky se srpem a kladivem.
„Foť, foť, ne že uděláš zase jen jednu fotku,” upřesňuje mi Robert, co mám dělat.
Po sérii asi deseti fotek je spokojený a můžeme projít zbytek lodi. No, jak jsem říkala, pořád to samé.

Fotit se je nutné, protože víš, jak taková fotka u nás lidi nasere? Sice nebudou vědět proč, nebudou nad tím ani přemýšlet, ale nasere je to a pak můžeš lépe oddělit zrno od plev.

Uchození čekáme venku u brány na taxík a pokuřujeme, protože uvnitř areálu se zase nesmělo kouřit. Zajímavé zvyky. Přestože vše je v podstatě venku, zapálit jsme si museli jít ven před bránu.

Tentokrát taxík přijel bez problémů a odvezl nás „domů”. Booože jak já jsem se těšila, až si konečně sedneme. Ale hned dole pod schody jsme potkali paní domácí a s ní další z místních a hned se nás ptali kde jsme byli a jak se nám tam líbilo a že ještě bychom se mohli podívat tam a tam a mě už z toho šla hlava kolem. Na druhou stranu, není to špatné, když si i tady máte s kým popovídat a dozvědět se nějaké věci navíc, ze života místních lidí.

Den jsme zakončili teplou sprchou a večeří u televize. Zítra vyrážíme pro změnu na motorce, na Kurskou kosu, ale to až zítra.

27.7.

Ráno počasí krásné, teplo tak akorát, trasu máme vyhledanou, tak můžeme jet.

Dlouhá rovná cesta, všude kolem stromy. Kurská kosa.Kurskou kosu si pamatujeme z doby, kdy jsme byli s Honzou na výletě na Nordkap. Jeden den jsme měli z ubytování v Klajpedě vyjet na Kurskou kosu, aly vyskytly se nějaké potíže a tak jsme tento výlet oželeli. Dnes ji tedy konečně uvidíme. Ale z druhé strany, z Ruska.

Po krátké cestě jsme dorazili k průjezdní bráně, kde se vybíral poplatek za průjezd. To jsme ale věděli předem a tak Robert zůstal stát za kolonou aut a já jsem se šla jako zeptat, co a jak, když máme motorku. Paní za kasou se jen zeptala, jestli jednu motorku, zinkasovala ode mě 750 rublů a já jsem jen mávla na Roberta, že můžeme jet. A tak jako už několikrát, objel celou kolonu čekajících aut a projel za závoru. Některým se to asi moc nelíbilo, ale nebylo jim to nic platné.

Kurská kosa je prý přírodní rezervace a kromě toho, asi v polovině její délky, je hranice do Litvy. Samozřejmě uzavřená hranice o čemž nás později přesvědčil voják, stojící u závory, se samopalem v náručí. Celá kosa je vlastně úzký pás země, spojující Rusko s Litvou, všude stromy, sem tam nějaký domek nebo muzeum. Za stromy se z obou stran skrývalo moře. Z jedné otevřené moře s písčitými plážemi, z druhé záliv mezi kosou a pevninou.

Do jednoho muzea venku jsme se šli podívat. Byla tam nějaká škola, dřevěný kostelík, pár dřevěných sošek a malý obchod se suvenýry.

Hranice do Litvy.Jak jsem už psala, dojeli jsme až na úplný konec, kam to jen šlo a cestu nám ze vzdálenosti asi 100 metrů zastoupil voják, který hlídal hranici. Otočili jsme se a vyrazili na zpáteční cestu.
„Ještě jsme se chtěli podívat k moři,” pronesu do mikrofonu a přemýšlím, kde jsme cestou sem viděli nějaké místo na zaparkování a blízko k moři. Nějaký flek u krajnice jsme později našli a vydali se malou lesní pěšinou, označenou cedulí, že se nacházíme v chráněné zóně a průchod k moři je zakázaný.

No co se dá dělat, jdeme dál, přece nezůstaneme stát u cedule. A tak jsme po několika metrech došli k velkým písčitým dunám, pod kterými byla velká pláž, táhnoucí se po celém pobřeží. Na některých místech se koupalo pár lidí, ale někde v dáli bylo vidět pláž s více lidma. Asi tady taky mají svá místa ke koupání. Ale jak je to možné, když jít k moři je zakázáno, to nám není jasné. Udělali jsme nějaké fotky shora, ale mně to nedalo a i když to nebylo zrovna blízko a v těch botách se šlo v písku dost blbě, sešla jsem dolů na pláž, až k moři. Klasicky jsem si posbírala pár kamínků, zamávala do foťáku vysoko nade mnou a vrátila se zpět. Tak asi pojedeme, tady už toho víc neuvidíme.

Šli jsme se podívat do nějakého lesního muzea.Uvnitř bude asi baba Jaga.Kostelíky a kapličky jsou všude, i v lese.Záliv na opačné straně Kurské kosy. Kurský záliv.Tak ne, baba Jaga bude tady. Tam nejdem.Doprava ke strašidlu.

Ani jedné řeči nerozumím, tak jdeme dál.Samý písek, trochu se do toho boříme. Kdoví kam jdeme.A je to tu. moře a písečné duny.Pěkné. Škoda, že je moře studené a my jsme na motorce.V dálce se lidi koupou, navzdory všem divným cedulím.To je důkaz, fakt jsme tu byli!

Zpátky se vracíme přes Zelenogradsk, turistické město, do kterého se nejvíc jezdí k moři. Na některých místech je i od cesty vidět pláže a celé město je plné hotelů pro turisty.

Po malých cestách ještě jedeme malé kolečko, než se zase vrátíme domů. Směr Nekrasovo, Polesk, Gvardějsk a pak už se vracíme po hlavní cestě do Kaliningradu.

Pole, louky a letadlo.Kolchoz, takových tu byla spousta skoro na každém kroku.Projížděli jsme malými vesničkami.Domky byly různorodé.Všude byly hospodářské zvířata.Kostely byly taky všudypřítomné. A velice pěkné a udržované.

Ještě jsme se stavili v obchodě nakoupit něco na večeři.

 Rajčata z umělé hmoty, sloužící jako dekorace pro hladové chudáky.I ty papriky, ty jsou taky z umělé hmoty, ale zase pěkně naleštěné.Ovoce. jakékoli, mají tu všechno, na co si člověk jenom vzpomene.Všechno domácí produkce.Je libo nějaký sendvič? Všechno pochopitelně vlastní výroba.Je tu všechno, prostě a jednoduše všechno.

 A po zaparkování ve dvoře penzionu procházíme obvyklým „výslechem” typu kde jste byli a jak jste se měli a ještě se můžete jet podívat…

Podle toho, jak o Kurské kose všichni mluvili, čekal jsem kdovíco, ale cestou jsme si několikrát říkali, že takto asi vypadá cesta na Sibiř. Asfaltová silnice, rovná cesta do nikam a všude kolem samé stromy a lesy. Pravda, jednou jsme i zastavili a šli se podívat do toho lesa, na nějaké muzeum, ale kromě pár starých barabizen jsme neviděli dohromady nic. Asi to chce víc času a taky nějakou místní znalost, ani jedno jsme ale neměli. Ale u moře, tam to bylo pěkné, jenom jsou všechny ty duny schované za stromy a tak z motorky není vidět nic. A koupat se stejně nedalo, navíc komu by se chtělo se soukat z toho oblečení na malou chvíli u vody a tak jsme se jenom porozhlídli, užili si kouzlo zakázané chvíle, jak psali na ceduli a raděj se snažili zmizet, než přijede zase nějaký taváryšč a bude nám dělat problémy. Stejně jsem nepochopil, kam teda jely všechny ty auta, co stály v koloně u vjezdu. Asi do nějakého letoviska...
No a pak to kolečko, na to jsem se docela těšil. Doufal jsem, že uvidím nějaké malé vesničky a tak jsme se snažili najít co nejmenší cesty, protože z hlavní není vidět nic. Jenomže, světe div se, žádné malé vesničky se moc nekonaly, všude kolem byly samé pole, louky, lesy a jenom občas nějaké družstvo se zemědělskou technikou. Začínal jsem nabývat dojmu, že se tady snad pracuje na poli... Jo a ten obchod, to bylo peklo, skoro nic jsem nekoupil, nevěděl jsem totiž, co si dřív vybrat. To je bída, co...

Najeto 279 km.

28.7.

Dnes jsme si naplánovali výlet po vesničkách a malých cestách. Teda malých, ono tu těch cest moc není, je to malá země, ale snažili jsme se vybrat co nejmenší.

Vyrazili jsme na východ a projížděli kolem pastvin, luk a lesů, viděli ty jejich kolchozy, kde chovali krávy, koně nebo ovce a obdělávali pole kombajny. Takové věci se dnes už moc nevidí, a když, tak jen v některých oblastech. Tady toho bylo opravdu hodně a vypadalo to, že ti lidé snad žijí z toho, co si sami vypěstují. Projeli jsme několik měst a původně měli dojet do Čerňachovsku a odsud se otočit směrem zpět, ale nějak jsme si to rozmysleli a jeli ještě kousek dál, na Gusev.

Nějaké stavení v malé vesnici.Promenády tu taky měli pěkné, ljúdi seďéli a guljáli, pěkně v klidu.Bytovky byly taky všude stejné.No co říct, zase nějaký chrám. Už to ani nevnímám. Jsme v Gusevu.Když už jsme v tom Gusevu, dáme si malou pauzu.Sviňáci jsou všude. Většinou byli klidní, ale občas se některý nepěkně zvencnul.

Tam jsme zastavili na malém náměstí jen tak na cigáro a udělat pár fotek, když k nám najednou přišel nějaký potulný psík, teda psík, takový trošku větší psík, mohl mít tak třicet kilo.
„Ne že na něho budeš sahat!” pronesl autoritativně Robert.
„A no joooo, dyť já vím, dyť se jen dívám.”
Haló haló, je tam Vladimír? Aha, dobře, který to ale je? S tvrdým nebo měkkým?A pak přišel ještě jeden, trošku větší a pak třetí. Ale neotravovali. Jen si tam tak zevlovali kousek od nás a pak si zase šli svojí cestou. A my jsme zas pokračovali dál, směr Ozersk, Krylovo, Pravdinsk. V nějaké vesničce jsme se zastavili u něčeho, co u nás už neexistuje. Stála si tam u cesty, v modrém kabátku a oranžová barva se v té modré hezky vyjímala. Ano, byla to ona. Telefonní budka! A jak jsme si sami vyzkoušeli, dokonce funkční, na kartu a opatřená důležitými telefonními čísly a dokonce cedulkou s Brejlovým písmem. Viděli jsme jich cestou několik, ale až tady to vyšlo tak, že se u ní dalo v klidu zastavit. Tak ještě jedno píp, píp ve sluchátku a jedeme dál.

Budka a telefonní! To jsem si nemohl nechat ujít, kdysi v dávných dobách jsme tyto budky měli jako děti hrozně rádi. Dalo se v nich schovat před deštěm, daly se v nich rozebírat sluchátka, vytahovat dráty a zkoumat, jak to vlastně funguje. Později, až jsme byli větší, dalo se v nich telefonovat svým láskám a domlouvat si rande, návštěvu kina a tak podobně. Všechny měly své kouzlo, ať už to byla plnotučná prosklená dvojbudka se vším všudy, včetně mluvícího člověka naproti nebo jen obyčejná jednoduchá budka osamoceně stojící někde na rohu ulice, na všechny mám vzpomínky a měl jsem je rád. Později měly budky dokonce svoje telefonní čísla a tak jsem se vždycky těšil, až mi protější strana zavolá a mnohokrát stál na mrazu venku a tichým mumláním vyháněl cizí telefonující osobu z budky, aby se mi uvolnila a já se konečně dočkal...

Hodiny letí a ještě to máme celkem kus cesty domů. Tentokrát jsme k penzionu přijeli z úplně opačné strany a vlastně až na kruháči těsně před odbočkou k obchodu nám došlo, kde jsme. Těch 300 kilometrů nám zabralo celý den až do večera.

Zítra má být poslední z teplejších dnů, tak by to chtělo ještě se někde okoupat v moři. Tak uvidíme.

Najeto 303 km.

29.7.

Máme dnes v plánu trošku se projet po pobřeží kolem moře. Kurskou kosu už jsme viděli, tak teď ještě ta Baltská. Jak nás paní domácí poučila, na Baltskou kosu se úplně nedostaneme, protože na jejím konci je v podstatě vojenská oblast a do té se dostanou jen místní. Tedy, existovala by možnost, dostat se tam taky, kdybychom navštívili FSB a vyžádali si povolení pro cizince. Do toho se nám ale samozřejmě nechce a tak se spokojíme s tím, co je nám přístupné. Někde cestou pak chceme najít nějakou pláž ke koupání.

Vyjíždíme západním směrem na Primorsk a Baltijsk. První zastávka v městečku Světlyj na náměstí, kterému vévodí velká socha Lenina. No koho taky jiného? Stejně jako v Rusku, také v tomto Rusku si potrpí na historii a na rozdíl od jiných zemí, když se změní režim, nebourají staré sochy a památky. A tak co jiného dělat na náměstí, než se vyfotit s Leninem. Původně jsme to chtěli projet malými cestami dál na Primorsk, ale najednou skončila cesta a dál už vedla jen taková lesní cesta, tak jsme seraději kousek vrátili a jeli jinama.

Veselý trolejbus.Zastav! Koupíme si vlajku! Aha, my ji nemáme kam dát, škoda...Jen tak po cestě, kostel.Bytovky jsou fakt pořád stejné, úplně všude.Zaparkujem a půjdem se trochu projít po náměstí.Nazdar Iljiči, tady je ti asi dobře, náměstí ti sluší.

Projeli jsme Primorsk a dojeli na Baltijsk. Dál už jsme nemohli a tak jsme zastavili u vlakového nádraží, kde jsme za malým náměstím zaparkovali kousek od obrovské sochy, hádejte koho. Zase Lenin. Robert se hned postavil pod sochu a já vytáhla foťák. Blik, blik a najednou vidím, že Robert sedí na památníku. Trošku mě chytl neklid, rozhlížím se kolem. Už tak se na nás všichni dívají, že jsme návštěvníci z vesmíru v těch motorkářských hadrech a sedět na památníku se asi nemá.

Já mám ty Leniny asi rád. No co člověk nadělá, jsou všude.„Neseď tam!” snažím se volat na Roberta. Ten se ale usmívá a vůbec nevnímá, co mu říkám. Popojdu trošku blíž a volám znovu:
„Neseď na tom památníku!” a nic. Jako bych nic neřekla. Když konečně dofotím, jdu k němu:
„Volala jsem na tebe, ať na tom památníku nesedíš. To není úplně dobrý nápad. Ještě na nás někdo někoho zavolá.”
Robert na mě nechápavě hledí: „Tys na mě něco volala? Vůbec nevím nic, nic jsem neslyšel.”
No jo, pomyslím si. I kdyby slyšel, stejně by tam zůstal sedět.

Bez komentáře. Možná někdy soukromě bych chtěl říct....Dali jsme si kafe ve stánku a vyjeli na další cestu, směr Svetlogorsk. Cestou jsme narazili na hřbitov, kde hned na začátku byli pohřbení vojáci ze současné bitvy na Ukrajině. Fábory a věnce, jako na každém čerstvém hrobě. Podívali jsme se i kousek dál, kde už byly běžné hroby, většinou ohrazené nějakým malým plotkem. Z dálky od cesty vypadaly vždycky hřbitovy jako neupravené. Až teď jsme měli možnost vidět, že je to jinak. Hroby byly většinou ohrazené malým plotkem. A po plotek to bylo kolem hrobu upravené, ale cestičky mezi jednotlivými hroby byly zarostlé. Pak to na první pohled vypadalo, že se o hroby nikdo nestará.

Atrakce pro děti, super nápad. Jedeme po pobřeží dál na sever a teď už hledáme místo, kde by se dalo okoupat. Jedeme dál po pobřeží, všude je spousta lidí a já se snažím najít nějaké místo, označující pláž ke koupání. Jenže když byla cedule, byly tam davy a všichni šli ještě někam dál kus pěšky. To se nám nechtělo nechávat motorku daleko a tak jedeme pořád dál, ale nějak se nám nedaří nic dostupného najít. Aby toho nebylo málu, najednou, jak už je na každém výletě zvykem, jsme najeli na cestu samý výmol a hrb a když jsme z toho konečně vyjeli, dostali jsme se k uzávěře ve směru, kam potřebujeme jet. Tak jsme zastavili v nějaké uličce uprostřed sídliště, u dětského hřiště a slyšíme armádní hudbu.

Někde za rohem se něco děje a vypadá to na nějakou vojenskou slavnost. Popošli jsme ještě kousek za roh ulice a už je nám jasné, proč je cesta uzavřená. Uprostřed cesty stojí nějaká vojenská technika, obklopená dětičkami a vojáky v uniformách.

Jojo, toto bylo dobré. Jakoby nestačila ta strašná cesta po tygřích hlavách, kdy byly ty kostky naházené tak, že se navzájem přečnívaly i o 5 centimetrů, sotva člověk najede na trochu lepší cestu, hned je uzavřená. Trochu jsem se i nasral, ale to jen do té doby, než jsem zjistil, proč je ta uzavírka. To byste neuhodli - uprostřed cesty dědinou byly nějaké atrakce, asi něco jako když se u nás dělají nějaké vesnické trhy, taky se dá něco do cesty, třeba stánek s čínskýma tretkama nebo kolotoč. Ale tady, tady to byl raketový systém i s radarem! No bomba, děti běhaly kolem, lezly na rakety jak na průlezky a dospělí mohli obdivovat výdobytky ruské vojenské techniky přímo před okny vlastních domů! I to nasrání mě přešlo, protože tohle se hned tak nevidí, sice jsme radši moc blízko nešli, ale i tak, kolotoč je vidět na každém kroku, ale tohle, tohle ne...

Stáčíme se po pobřeží zpět na východ a stále jsme nenašli místo ke koupání. Nakonec nám nezbylo, než jet znovu do Zelenogradsku, kde jsme pláže viděli přímo z cesty.

Zastavujeme na hlídaném parkovišti, bereme věci na koupání a přes druhé parkoviště přicházíme konečně k moři. Pláž je řešená tak, že má jeden hlavní vstup a projít na ni kdekoli jinde není možné, protože pod každým průchodem je strmý svah k moři, posetý různými stromy a keři, přes které se nedá projít. Jdeme tedy hlavním vchodem a hned na kraji pláže pokládáme svoje věci na obrovské kameny a začneme se převlíkat. Pláž byla plná lidí, sluníčko už pomalu na sklonku a někde za námi vlála v jeho záři na stožáru ruská vlajka. Nějak se nám podařilo převléct do plavek a uskládat motorkářské věci tak, aby nebyly plné písku a pak si šli na střídačku na chvilku zaplavat do moře. Dno bylo kamenité a tak dostat se někam dál do vody nebylo zrovna jednoduché. Navíc daleko dopředu byla voda plytká a na plavání to moc nebylo. Ale podařilo se a tak jsme se oba konečně okoupali v ruském moři. Tedy vlastně v Baltském, stejně jako kdysi dřív v Polsku. Jen teď kolem nás nebyli Poláci, ale Rusi.

Konečně moře!Bacha, tuleň leze z vody, utíkejte!Lidé jsou veselí a Hanička taky.A to je ona, Ганичка путешественницаVšechno je správně a na svém místě, jak říká vlajka na pláži.To odporné zuřivé psisko mi nedalo pokoj ani při převlíkání.

Tak toto bylo pro mě asi poprvé, sice jsme v Rusku už byli, ale nikdy jsem se tam nekoupal v moři, vlastně ani v žádném bazénu. Jsem teda zvyklý, že když se někde takto organizovaně koupem, je tam plavčík a bývá vyvěšená nějaká vlajka, která má symbolizovat různé stavy, například koupání na vlastní nebezpečí, zákaz koupání a tak. Tady byl stav jenom jeden - koupete se v Ruské Federaci. To jsem si přece nemohl nechat ujít!

Vrátili jsme se na parkoviště, kde se Robert za asistence potulného psíka převlékl na lavičce a vyjeli na cestu zpět stejnou trasou, jako když jsme se vraceli z Kurské kosy. Pěkný výlet to byl. Zítra má pršet, tak asi zůstaneme v penzionu a podle počasí se uvidí, co dál.

Najeto 216 km.

30.7.

Dopoledne jsme se jen tak povalovali u televize, protože venku pršelo. Dnes byl Den Ruského námořnictva. Velká událost, která se slavila jak ve Velkém Rusku, tak v Kaliningradu. Všechno to bylo v televizi a musím říct, že tyto jejich vojenské přehlídky jsou fakt moc zajímavé. Dívali jsme se na přenos z Muzea světového oceánu, kde jsme před pár dny byli. Všechny ty lodě byly najednou plné námořníků, na břehu se konala přehlídka.

Celé dopoledne jsme se váleli u televize a odpočívali, ale odpoledne už jsme zase vyrazili do města. Taxík nás zavezl k Muzeu bunkru, kde za války sídlila německá armáda. Celé to bylo pod zemí, maličké místnosti byly zachované v téměř původním stavu, v některých byly vitríny s maketou historického Kaliningradu, jinde figuríny, znázorňující německé oficíry. Byl to celkem těsný prostor a určitě bych tam nechtěla strávit ani pár dní, natož měsíců. Navíc všude se motali lidi, nebyla chvilka klidu na vnímání atmosféry.

Na Šturm! Teda možná radši asi ne, proti Rusku už vůbec.Venku ještě stála nějaká drobná vojenská technika v malém parčíku nad bunkrem. Nějaké malé německé dětičky se pohotově postavily za dělo a s rukou nataženou jako že do boje, se nechaly tatínkem vyfotit. Asi jim nikomu nedocházelo, že to gesto vypadá spíš jako pozdrav nacistů. Že to nedošlo dětem, se dá pochopit, ale že ani tatínek se nechytil. Možná mu to došlo, ale bylo mu to jedno a nechtěl dětičkám kazit radost.

Robert si to samozřejmě nemohl nechat ujít a hned jak bylo dělo volné, přikrčil se za ním se stejným gestem. Booože to jsou nápady. U německého bunkru v Rusku dělat takové šaškárny.

Vyšli jsme z brány a vydali se směrem do centra. Měli bychom dojít zase na to Vítězné náměstí a tak procházíme přes sídliště, náměstí, kolem městské brány, Muzea jantaru a kolem vody až do nějaké čtvrti plné obchůdků a podivných lidí. Před námi se otevřela klasická promenáda, lemovaná malými obchůdky a v jednom z nich jsme si konečně koupili magnetky na ledničku a nějaké cigarety. Mimochodem, cigarety mají Rusi velmi kvalitní. Stejná značka jako u nás se s tou jejich vůbec nedá srovnat. Na konci promenády bylo ono Vítězné náměstí, kde jsme si dali kafe v parčíku, poseděli a pak přešli k už známé restauraci a zavolali si taxi.

Kapitulace Němců v bunkru.Ruské děti v akci.Sídliště. Zase nějaký parčík se sochou, tohleto jim fakt jde.Ljúdi cnoba guljájut.Promenáda u Vokzála.

Ty cigarety, to je takový zajímavý přírodní úkaz. Samozřejmě jsem si kupoval tu stejnou značku, kterou kouřím u nás (a kterou si občas koupím i v Polsku) a celou dobu jsem si říkal, že chutnají nějak jinak než ty naše a Polské, ale nijak zvlášt jsem se tím nezabýval, teda kromě toho, že jsem několikrát poznamenal, že ty cigára u nás jsou proti těm ruským pěkný humus. Teprve až doma jsem se tím začal podrobněj zabývat a protože tuto značku kouřím už mnoho let, poznám rozdíl chuti. Ty ruské jsou prostě jemnější, chutnají příjemněj, nehoří v nich ty kolky, co se pak ohnou a upadnou a nezdechají každou chvíli jako ty naše. Ale něco se mi pořád zdálo divně jinak, neuměl jsem to pojmenovat, až jsem se na ně pořádně podíval z profilu. Ty z Ruska jsou tlustší! Na to, že jsou to Slimky, i tak jde poznat rozdíl v průměru cigára. Jak je to možné? A to ještě záměrně nezmiňuju cenu, protože ta se tím přepočtem rublů na koruny 3x sníží a tak to není ten správný ukazatel.

Zítra si dáme zase kolečko na motorce.

31.7.

Dnes nás čeká cesta na nejsevernější část Kaliningradu, do města Sovětsk, kde je státní hranice do Litvy.

Z části jedeme po cestách, kterými už jsme jeli, ale jinak to nejde, protože zase tak moc cest tady není. Opět míjíme louky, lesy, pastviny a zemědělské usedlosti. Sluníčko svítí, není kam spěchat a tak jedeme a v klidu se rozhlížíme kolem.

Malý hřbitov někde po cestě.Projedem si pár vesniček.Trocha toho offroudu v Rusku, bez pojištění, to je zábava.Domečky na severu Kaliningradské oblastiDalší domeček na severu.Pitomnik je prý školka, to by vysvětlovalo mnohé.

 Náměstí v Sovětsku. No není to nádhera?Dáme kafe v tramvaji.Nevím proč, ale je tu los. Tak se u něj vyfotíme.A co lidi? Lidi se v klidu procházejí.Ve vesničkách panuje klid a pohoda.Úplně přesně nevím, co je tohle za úřad. Ale jdou po nás, to je jasné.

Sovětsk je městečko, které naprosto odpovídá svému názvu. Už předměstí bylo divoké, cesta samá díra, kostky na cestě, ošuntělé budovy. Malému náměstí vévodil velký hotel s názvem Rossija 1969 a sochou koho že? No Lenina samozřejmě. Někde v zadní části byl malý plácek, na kterém stal velký železný los s pamětní cedulí a kytkovým záhonem. Uprostřed toho všeho stál vagón nějaké historické tramvaje a něm slečna vařila kafe a prodávala k němu i zákusky. Taková malá cukrárna na kolečkách. Koupila jsem nám dvě a pak jsme u hotelu poseděli a sledovali lidi chodící kolem. Tady se opravdu zastavil čas.

Sovětsk byla naprostá bomba, všem doporučuju si sem zajet, takový malý víkendový výlet potěší. Už při příjezdu dává cesta i okolní domy tušit, že tady bude k vidění něco neobvyklého, ale pak se najednou, bez předchozího varování, ocitnete na náměstí, kterému vévodí obrovský Hotel Rossija z roku mého narození a uprostřed kulaťáku stojí na podstavci Lenin v nadživotní velikosti. Ach, nic nemohlo více pohladit moji dětskou dušičku než tyto symboly mého dětství a mládí, které se tady tak krásně sešly dohromady. Tank, chybí tady tank, napadlo mě, ale i tato touha měla být vzápětí uspokojena o pár ulic dál. A hlavně klid, ticho, žádný shon, jen pár kolemjdoucích lidí, kteří tiše prošli bez povšimnutí kolem nás... Bomba, jakýto božský ráj na moje nervy!

Tanky!! To jsou ty jediné dva, co Rusi mají?Při výjezdu z města jsme minuli nějaké vystavené tanky, prý T72.
„Tak to jsou asi ty dva, co nám kdosi u nás říkal, že to je všechno, co Rusi v armádě mají,” neodpustil si Robert poznámku.
O kousek dál jsme minuli hraniční přechod do Litvy. Samozřejmě zavřený a jak nám někdo říkal, sem nikoho nepustí a Rusi se ze země dostanou pouze vlakem nebo letadlem.

Pokračovali jsme dál cestou na Něman, kde nám zase před nosem skončila hlavní silnice, kvůli opravám. Po krátkém zhodnocení situace stylem: to je v pr… zase nějaká šotolina, tady spadnem, tady umřem a už odsud nikdy neodjedem, budeme muset na objížďku a někde se zase ztratíme, se Robert napřímil a vyrazil rovnou na vybouranou cestu. Naštěstí první zatáčka a za ní už bylo vidět, že se napojíme na normální silnici.
„No vidíš, jak jsi dobrý. Ani nespadnem a ani tady neumřem a jedem odsud pryč,” říkám mu do sluchátek.

V dalším městečku už jsme se stočili směrem dolů a vyrazili na zpáteční cestu. Tato východní část země je opravdu málo osídlená, a když, tak jsou to většinou kolchozníci a chovatelé dobytka. Vraceli jsme se cestou, po které jsme jeli asi už potřetí, ale jinudy to nešlo.
Na ubytovačce nás čekaly čistě uklizené pokoje, převlečené peřiny a vůbec vše tak, jako když jsme na začátku přijeli. Zítra má zase pršet, takže to vypadá na další odpočinkový den.

Najeto 320 km.

1.8.

Dneska budeme odpočívat.Předpověď se nemýlila a tak dnes se budeme poflakovat tady. První dotaz hned po zhodnocení počasí a zjištění, že dnes fakt zůstaneme tady:
„Co si dáme dobrého k jídlu?”
Teprve jsme se probudili a Robert už vymýšlí, co budeme obědvat a večeřet.

Zajdeme tedy dolů něco nakoupit, kdyby nám náhodou něco chybělo a popovídat si s místníma. Venku u schodů vždycky někdo byl a všichni se s námi ochotně bavili. Tak dnes jinak nic.

Ale no tak zase jsme mohli sledovat ruskou televizi, kde se nám to u nás poštěstí. Úplně plynně rusky nemluvím, nemohl jsem proto srovnat míru nějaké propagandy s tou u nás, tak jsem aspoň sledoval obrázky, videa a různé reportáže. Dobré to bylo, takové ucelené zpravodajství u nás neuvidím, různá shromáždění, proslovy politiků, nějaká ta obrněná vozidla, tanky, lodě, rakety, výbuchy a tak podobně... A taky není bez zajímavosti si venku popovídat s Němcem rusky, protože německy umím akorát guten tag, zatímco v ruštině dám dohromady pár holých vět a tak to pro nás oba dva bylo jednodušší. Prostě klídek, takový normální den běžného povaleče.

2.8.

Máme poslední den a vyrážíme znovu do města.Taxík nás veze k Brandenburské bráně, kde je Muzeum marcipánu a odtud půjdeme pěšky, podívat se na Ostrov Kanta.

V muzeu marcipánu byly moc pěkné věci. Ve vitrínách byly různé pohádkové postavičky, lodě, domy, lidé, všechno udělané z marcipánu. Dokonce tady nabízeli kávu s marcipánem.
Pokračovali jsme dál, směrem k centru města a cestou jsme míjeli nějakou dílnu, u které stály dvě staré asi Volhy. Tak trošku si je prohlížíme a najednou se někde nad námi vynořil chlapík, ze začátku mluví o starých autech a po chvilce říká Robertovi lámanou angličtinou, že by potřeboval pomoct. Vede nás nahoru po svahu k otevřené dílně a ukazuje, že potřebuje přenést dva nějaké kulaté bloky. Vůbec nevím, co to bylo. A tak Robert udělal dobrý skutek, podal si s pánem ruku a šli jsme dál.

Z marcipánu se dá udělat asi všechno, i šachy.Je libo marcipánové prase? To se mi velice líbilo.Fort Friedrichsburg.Já ani pořádně nevím, co je to za auto, ale tak nějak mi připomnělo doby minulé.To jsem musel, ani nevím proč. Připadal jsem si jak na vojně.мы должны помогать друг другу

Chlapík byl náhodou docela fajn. Nejdřív se mě anglicky ptal, odkud jsme (tomu se zasmál) a pak že by potřeboval pomoct. Dokonce mi půjčil i rukavice. Nakonec té angličtiny nechal, pochválil mi ruštinu a popřál nám štastnou s tím, že jsme bratři a musíme si pomáhat. Udělal mi radost.

 Kolem vody jsme se dostali až k Fort Friedrichsburg, což bylo městské opevnění a kolem města jich bylo celkem dvanáct. Prošli jsme malé nádvoří, na kterém byla vystavená nějaká ta děla a kolem cihlových budov, v kterých bylo zase muzeum. Prohlídku muzea jsme si ale nekoupili a moc nám to neříkalo.

Katedrála na ostrově Kanta.Za chvíli už jsme procházeli kolem Muzea světového oceánu z druhé strany vody, než jsme byli při prohlídce muzea. Odsud už jsme se dostali k Ostrovu Kanta, na kterém stála Královecká katedrála. Uvnitř byla galerie válečné doby, někde se tam konaly koncerty vážné hudby, ale momentálně byla v rekonstrukci a tak hudbu bylo slyšet jen někde zevnitř z reproduktorů. Uvnitř galerie byly dvě statné důchodkyně, které dohlížely na pořádek a tvářily se hrozně důležitě. Seděly pod velkým obrazem starého Königsbergu – Kaliningradu a vůbec jim nevadilo, že tam všem kazí fotky. Všude byly zase mraky lidí, kteří obhlíželi věci v obchůdcích, hodně jich mluvilo německy.
Jak nám říkal jeden taxikář, Němci se sem historicky vracejí, jako domů.

Na chvilku jsme si sedli v parčíku a odpočívali, protože nás ještě čekala poslední zastávka v dalším Fortu. Tam už nás ale zaveze taxík.
Fort XI Dönhof je další z pevností, které měly chránit město před útokem německých vojáků. Je obklopená vodním příkopem a hradbami, uvnitř jsou různé sklepy a katakomby.
Koupili jsme si lístek na prohlídku a vešli na rozlehlé nádvoří. Travička krásně zelená a po travičce pobíhali králíci. Ale ne dva nebo pět, byly jich desítky všude kolem a lidi je ještě krmili mrkví nebo starým chlebem. Kromě nich tady pobíhaly taky nějaké dětičky a zase tu bylo celkem dost lidí. Podzemní sklepy sloužily jako muniční sklady nebo střílny s malými okénky ven. Jako všude jinde tady byla vystavená vojenská technika, figuríny vojáků, vlajek a válečných map, někde uvnitř byla restaurace.

Chození tam bylo moc. Nahoru, dolů, po trávníku, sklepem, a když jsme to všechno obešli, měli jsme pocit, že už toho dnes víc nenašlapeme. Šli jsme původně na malý výlet do města, ale nachodili jsme toho nejvíc, za celou dobu. Odvoz domů nám jistil taxík.

Fort Donkhoff.Padlým patří nehynoucí vzpomínka a úcta.Pevnost byla poměrně rozlehlá.Člověk by se tu lehko ztratil.Na povrchu bylo i trochu zábavy pro děti, aby měli rodiče klid na rozjímání.Ty králíky jsem nepochopil. Byli opravdu všude a děti z nich byly veselé. Hanka taky.

Čeká nás balení a zítra cesta domů. Zase má pršet a tak uvidíme, jak to zvládneme. Robert sice říká, že asi přespíme ještě zítra v Polsku, ale jak ho znám, budeme zítra už spát doma.

3.8.

Tak už teda jedem. Škoda, bylo tu fajn, klidně bych dalších pár dní vydržel.Probouzíme se ve čtyři hodiny do zamračeného rána a venku je ještě trošku tma. Věci na motorku jsme sbalili už včera večer, takže zbývá jen pár posledních drobností, někde nahoře nechat pláštěnky abychom je mohli v případě velkého deště použít, poslední kafe, poslední cigáro. Na recepci nikdo není, ale paní pospává někde za rohem, tak jdu za ní, aby nám otevřela bránu. Popřála nám šťastnou cestu a my jsme se pohledem rozloučili s naším dočasným bydlištěm v Rusku.

Přijíždíme na hranice a i když je teprve ráno, před závorou stojí kolona aut. Neváháme a objíždíme všechna auta až někam k závoře. V budce je prázdno, ale zvenku u ní někdo postává a čeká na doklady. Když to vypadá, že už bude odjíždět, nasedá Robert na motorku, aby najel až k závoře. Jenže v tu samou dobu začalo najíždět i auto stojící vedle něho a snažilo se mu zablokovat cestu. Stojím u okýnka, dívám se, kdo to řídí a pak sklouznu pohledem na značku. Čech! To snad není možné. Robert kroutí hlavou nad nesmyslností situace a já na něj volám:
„To je Čech, chápeš to?”
Nechápavě na mě hledí: „Co že to je?”
„Čech,” volám na něj znovu.
„To si děláš prdel ne?”

To už se ale z auta souká mladý vetřelec, k němu se přidává nějaký Němec a cpou se k okýnku přede mě. Utrousil něco o tom, že máme čekat v řadě stejně jako auta.
„To snad ani nemyslíte vážně,” ptám se ho. „Jako že v té zimě a blížícím se dešti máme na motorce stát v koloně?” Kroutím nechápavě hlavou.
„Můžete se schovat do obchodu a tam počkat,” vysvětluje mi vetřelec.
„Jasně, na půl dne zalezeme do obchodu, který je mimochodem zavřený, motorku necháme stát u závory a budeme sledovat, kdy na nás příjde řada. Bezva nápad.”

V tom se do toho vložil Robert: „A to nevíte, že motorky mají na hranicích přednost?”
„To teda nevím. My jsme taky čekali ve frontě,” odpověděl vetřelec.
A tak tam chvíli postáváme, ale vetřelci to nedalo a zavolal rusky na stojící celníky, aby se jich zeptal, jestli je pravda, že motorky mají přednost.
„Da,” dostalo se mu odpovědi, ale i přesto stál dál u okýnka a tvářil se důležitě.
Nedá mi to: „Neříkali náhodou…"
„Já jsem to slyšel,” odpověděl naštvaně a i Němec přitakal: „Ja paňál” a s nakyslým obličejem opustili svoje pozice u okýnka a pustili nás dopředu.

Ani se nám nechtělo věřit tomu, že tady, někde v Rusku potkáme Čecha a on se bude chovat jako debil. Normálně se lidi v zahraničí pozdraví, zasmějí se a všechno je v pohodě. Tento v pohodě nebyl.

Nikdy jsem si nemyslel, že motorky mají na hranicích přednost, nikdy jsem to ani nepotřeboval zkoumat, protože vždycky a na všech hranicích po celé Evropě jsme předjížděli kolonu vozidel a nikdy s tím žádný problém nebyl a to ani když nás jelo třeba pět. Kdo by to byl čekal, tady na ruských hranicích a to ještě od krajana, Čecha. Něco jsem mu zkoušel říct v tom smyslu, že není potřeba se zbytečně hádat, stačí jenom ta trocha lidského pochopení, my jsme na motorce, on v autě... ale nemělo to smysl, byl to prostě debil, k tomu se nedá nic dalšího říct a svým chováním jenom podtrhl ten kontrast usměvavých a příjemných lidí v Rusku a... a debila z Čech. Děláme si to sami přátelé, sami...

Když nás odbavili, přejížděli jsme na polské hranice, kde byla kolona podobná, jako u těch ruských. Zase jedeme dopředu, předjíždíme většinou Němce a najednou se ozvalo troubení. Jedno auto, dvě, deset a drží klaksony.

Zastavujeme u závory: „Něco se stalo? Někde hoří nebo co se děje?” ptá se nechápavě Robert.
„Nehoří, to troubí na nás,” odpovídám mu pobaveně.
„To jako fakt? To troubí na nás?”
Jo, troubili na nás, ale nebylo jim to nic platné, už jsme stáli u závory. Na jednu stranu chápu, že všichni čekali v koloně i několik hodin a pak si někdo přijede jen tak a nacpe se dopředu. Na druhou stranu, naše odbavení zabralo třetinový čas, než odbavení auta. Prohlídli si povrchně otevřené kufry, zkontrolovali doklady a za chvilku jsme jeli dál.

Jo a tady si vzpomínám, po extempore s debilem mi to už bylo trochu trapné, že jsem tak předjel celou kolonu, tak jsem sesedl z motorky a šel k autu za mnou s německou značkou, abych se omluvil. Seděli tam dva, kluk a holka ve středních letech a anglicky mluvila jenom holka. Začal jsem něco ve smyslu - Áj wud lajk to apolodžájz - ale holka mě rovnou zastavila se slovy: It´s allright, we understand, you´re on a moto! a ještě se na mě mile usmála. To jsou věci...
Tímto ještě jednou zdravím debila a všechny jemu podobné.

Tak jedem no, doleva na hlavní, na Kaliningrad.

Přijíždíme k hranicím na Ruské straně.Tu kolonu objedem, přece tu nebudem na motorce stát.Odjíždíme z ruské strany, na tu polskou.Další kolona, kde se to tady pořád bere? A samí Němci.Tak hurá do Polska!

Tak už jsme zase v Polsku. Počasí na prd, mrholí a navíc hodně fouká. Zastavujeme na první benzínce, schováváme věci a já jdu pro kafe. Počasí zatím moc neukazuje, že by se to dnes dalo dojet domů, ale ještě uvidíme. Máme to nějakých 710 kilometrů.

To jsme dopadli, že musíme skrývat, kde všude jsme byli...Cesta byla děsivá, protože kromě špatného počasí jsme ještě jeli nějakou cestou, která byla údajně sice hlavní tah, ale na několika místech opravovaná, kolony, semafory, výkopy. Až po dlouhých kilometrech jsme najeli na dálnici. Tam ale zase dělal potíže velký boční vítr. Pár zastávek na protáhnutí, nějaké kafe a jedeme dál. Když nám zbývalo nějakých 250 kilometrů, bylo už jasné, že v Polsku spát nebudeme. Hranice, Ostrava, Přerov a jsme skoro doma. Přijeli jsme kolem sedmé večer a byli rádi, že jsme to zvládli. Celkem jsme dnes ujeli nějakých 820 kilometrů. No, ujeli, Robert řídil, já jsem se jen vezla a má za to můj velký obdiv, protože kromě mrholení taky celou cestu hrozně foukalo a doslova to mávalo i s motorkou.

Děkuji za krásný výlet Robertovi, který zase v mysli a pak i realitě naplánoval bezchybný průjezd. Občas jsem zaslechla povzdech: „Tady stojíme uprostřed lesa, kdyby nám motorka nenastartovala, tak jsme v pr…” Takže obavy Robert měl, já jsem spíše přemýšlela nad tím, že se to prostě nesmí stát a nestane. Motorka nás povozila po celém Rusku a i jí patří moje díky.

Za sebe můžu říct, že stejně jako minule, i teď se mi v Rusku líbilo. Lidi na nás byli milí, příjemní a chovali se k nám úplně normálně. Velkým poučením pro mě byly hlavně ty louky, pole, zvířata a kolchozy, ve kterých pořád někdo pracoval, což v konečném důsledku vede k potravinové soběstačnosti kaliningradské oblasti. Protože jak pravily různé bilboardy po cestě - Kolchoz, éto poběda.
Návštěvu těchto míst můžu jenom doporučit, tady jsou některé věci ještě v pořádku.

Мне здесь очень понравилось, и если будет возможность, я бы хотел вернуться в Россию.

 Tak zas někdy někde příští rok, třeba se na cestách potkáme...

Najeto 881 km.

Celkem najeto 2930 km.