locatoweb

K chorvatskému moři cestou Covidovou

Autor: Robert
20. leden 2021
Zobrazení: 1164

Pohodička u mořeLoňský rok cestování moc nepřál, ale našly se způsoby a hlavně správný čas, jak se někam podívat. Naše plány byly sice úplně jiné, ale nezbylo nám, než se přizpůsobit situaci a zvolit náhradní řešení. Nejeli jsme tedy na východ, ale na jih, do Chorvatska. Ne že by nás Chorvatsko nějak moc lákalo, ale volili jsme z možností, které byly reálné pro dobu uzavřených hranic, a vybrali takovou malou okružní cestu. Naše trasa vedla přes Rakousko a Slovinsko do Chorvatska a zpátky přes Maďarsko a Slovensko.

Sobota 25.7.

Vyráželi jsme klasicky v sobotu ráno, které trošku hrozilo deštěm, ale nakonec nám to vyšlo a za pár hodin vykouklo i sluníčko.
Míříme na přechod do Břeclavi, kde je povinností přestávka na benzínce, na které zastavují snad všichni motorkáři, kteří jedou někam na výlet. Nebo pro které je výletem už to, že dojedou na benzínku. Pár jich tady vidíme, ale nevypadají na nějaké cestovatele. No nic, dáme si kafe, koláček a vyrážíme, směr Vídeň.

Vždycky, když přijedeme do Rakouska, dýchne na nás změna prostředí. Upravené vesničky, vzorově posekaná tráva, obrovské větráky na polích. Hranice byly průjezdné, jako vždy, nikde na nás nikdo nedělal bu bu bu, máte testy? Nemáte teplotu? A tak jsme kupodivu bez potíží profrčeli Rakouskem přes Vídeň po dálnici a mířili do nějakého kempu, který si Robert pamatoval z dávných let.

Jo, ten kemp si pamatuju, je to už hodně let, vraceli jsme se z nějaké Bosny nebo z které prdele a byla už tma, my byli trochu zoufalí a pak někdo v nějaké navigaci našel kemp poblíž. Matně si vzpomínám, že to byla louka za barákem, kde nás nechali přespat. Ani jsem moc nedoufal, že to místo znovu najdu, ale jako zázrakem se podařilo.

Pěkné místo. A hlavně klidné.Trošku jsme se pomotali po městečku, ale nakonec jsme zdárně dorazili k nějaké hospodě, za níž se skrýval stanový kemp, postavený na rozlehlé louce, s několika stromy.

Než jsme se rozkoukali, z hospody už vychází nějaký chlapík a ptá se, co potřebujeme. Ptáme se na ubytování a místo na stan a chlapík souhlasně přikyvuje hlavou, ptá se, odkud jsme a zve nás dál.
Platíme za ubytování a místo si máme vybrat sami. Ještě nás pozve na teplé jídlo, které tady večer podávají, a dál už se o nás nestará.

Klidné zátiší v rakouském kempu.Zajíždíme za hospodu a hledáme nějaký pěkný flek pro stan. Na louce je několik karavanů, se stanem jsme tady jediní. Robert vybral místo někde na kopečku, aby měl přehled o všem dění kolem, zaparkovali jsme motorku a spokojeně se rozhlídli po kempu pod námi.

Potom začal obvyklý rituál stavění stanu, vybalování věcí a příprava večeře. Vedle nás se rozložili ještě nějací mladí s dalším stanem. Chvíli jsme poseděli na sluníčku, sledovali dění kolem a odpočívali. Kousek od nás, byl nějaký karavan, plný různých lidí, všichni čučeli do mobilů a jeden z nich se neustále motal kolem s nějakým přijímačem na satelit a usilovně hledal signál. Moc se mu to zřejmě nedařilo, protože chodil sem a tam, ale odezva žádná. Nakonec to vzdal a usedl k ostatním, čučet do mobilu.

Mezitím se setmělo a tak jsme si zalezli do stanu, odpočinout si.

Neděle 26.7.

Když jsme se ráno vzbudili, mladí od vedle už byli skoro sbalení k odjezdu. Naházeli vše do kufru auta a za chvíli odjížděli. Takové pěkné ráno, sluníčko svítí, ale taky nám nezbude nic jiného, než se sbalit a pokračovat dál, do Slovinska.

Slovinsko mělo v té době nějaká omezení v cestování, ale vyšlo nám to, že bylo průjezdné. Někde jsme sice četli informace, že otevřené jsou jen některé přechody, ale později jsme zjistili, že se dalo jet i přes ostatní.

Klidný přechod do SlovinskaChvíli jsme kroužili kolem hranic, minuli záměrně jeden přechod a mířili k tomu, který měl být oficiálně otevřený. Čekali jsme i tak, co se bude dít, protože údajně měly být přechody kontrolované kvůli Covidu. Realita ale byla taková, že na přechodu seděl jen jeden oficír, který něco vypisoval venku za stolem a průjezd nás, ani nikoho jiného, ho nezajímal. Když jsme jen tak pro jistotu přibrzdili, jestli něco nebude chtít, jen mávl rukou, ať jedeme. Nezájem. Zase někdo zbytečně strašil.

Přejíždíme do Slovinska, krásného to kraje a zastavujeme hned za hranicí. Jdu udělat pár fotek krásných hor, které nás obklopují, a vidím, že do Roberta hned u motorky začal něco hustit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, strká mu nějaký leták do ruky a ukazuje někam ke své budce.

Když se vracím k motorce, Robert už si lije na ruky desinfekci:
„Byl tady jakýsi maník, něco drmolil a podával mi ruku, to jsou nápady, kdoví, co je zač a na co předtím sahal,” mumlá a roztírá si gel po rukách.
„Tak jedem?” Ptám se s úsměvem a těším se na zemi, kterou jsem jen jednou viděla při nějakém krátkém průjezdu.

Mně se Slovinsko líbí velice. Je to už dlouho, co jsem tu byl naposledy a tak jsem si to užíval, počasí vyšlo, a tak jsme jeli pomalu, projížděli krajinou, vesničkama, kolem upravených zahrádek, polí a domů, dívali se na lidi, jak žijou, jak se mají... Tady mě to fakt baví, krajina je upravená, cesty výborné a není ani moc veliký provoz, takže se můžu věnovat své oblíbené zábavě - jet fakt pomalu a čučet na všechny strany.

Pěkné kopečkySjíždíme z hor do údolí, kolem nás krásná příroda, kopce, zelené pláně. Moc pěkné, líbí se mi tady. Míříme k jezeru Bled, kde chceme přenocovat. Počasí se trošku kazí a začíná i pršet. K jezeru přijíždíme už za vytrvalého deště, ale naštěstí není nijak zima. Je to teplé jezero, možná se ještě i okoupeme, říkáme si. To jsme si ale jen mysleli.

Když jsme přijížděli k jezeru, všude kolem nastal obrovský zmatek a chaos. Mraky aut, lidí a stánků, vše přeplněné, cesty ucpané. Všichni najednou mířili domů, protože přece prší. Objeli jsme téměř celé jezero, než jsme se dostali k bráně kempu. Sesedám a jdu se zeptat na ubytování.
Pán na recepci ale kroutí hlavou, že jsou úplně plní.
„Ani malé místečko, pro malý stan?” zkouším ho uprosit.
Ale je neoblomný. Nemá. Ptám se tedy, jestli je tady v okolí nějaký jiný kemp. Podává mi nějaký letáček s tím, že je to někde kousek odsud, u řeky.

Božínku, tolik lidí jsem v životě neviděl. Jezero bylo v úplném obležení a protože pršelo, spousta z nich pobíhala zmateně z místa na místo. Vzpomněl jsem si na televizní vysílání u nás, kde se to hemžilo mrtvýma na Covid a taky povídačkama o tom, jak jsme pro jiné země nebezpeční, protože u nás nedodržujeme pravidla o nošení hadrů na hubě. A tady? Chacháááá, myslím, že je to všude stejné. Na recepci se jakási pravidla dodržují, ale jak se vyjde ven a ještě do toho prší, jsou na světě mnohem důležitější věci, než nebezpečná televize.

River Camp ve SlovinskuVydáváme se zpět, kolem jezera a cesta je mnohonásobně horší, než v opačném směru. Stojící kolony aut, davy proudících lidí, kteří spěchají z deště. Chvíli stojíme v koloně, ale při představě, jak velký kus na hlavní cestu ještě máme před sebou, volí Robert kličkovanou a objíždí auta, jak jen to jde. Když se konečně dostáváme na hlavní, není to o moc lepší a navíc navigace nás vede do kempu k nějaké lávce pro pěší. Vracíme se tedy zpět a konečně zastavujeme u brány kempu River Camp.

Na recepci mi ochotně vystavují doklad na ubytování, za nehoráznou cenu 20 euro na osobu. Kemp je postavený na pláni, obklopené lesíkem, za kterým se prý skrývá řeka. Z vybavení je tady sociální zařízení a restaurace. Objíždíme kemp a hledáme místečko, nejlépe u lesíka, ale je to samé bahno. Nakonec nám nezbývá, než postavit stan na pláni, kousek od cesty. Chvilku přestalo pršet a tak honem spěcháme a vybalujeme věci. Když budeme mít štěstí, stihnu i něco uvařit, než začne znovu pršet. Kuchyňka tady žádná není a tak volbou je restaurace nebo vařič a ešus.
Podobně postižení lidi.Do restaurace se nám na jídlo moc nechce a tak nakonec vařím těstoviny, abych to stihla, než začne znovu pršet.

Vedle nás parkuje taky nějaký pár na motorce a tak trošku zkoumáme, co jsou zač. A vida, Češi, taky na cestě do Chorvatska. Dali jsme se s nimi do řeči a domluvili se, že zajdeme do restaurace chvíli posedět. Dozvídáme se, že necestují dlouho a jsou spíš objevovatelé zajímavých míst a cest. Chvíli jsme poseděli a šli spát. Co jiného se dá v takovém počasí dělat.

Pondělí 27.7.

Jsme ve válce. Tady evidentně s Chorvatskem.Ráno bylo už počasí lepší a tak jsme se pustili zas do balení. Všude bylo mokro, ale svítilo sluníčko a hned to bylo veselejší. Rozloučili jsme se Radkem a Petrou, kteří odjížděli dřív než my a pomalu se vydali dál na cestu. Chorvatsko čeká.

Začíná být zase horko a my míříme k hranicím. Opět nevím, co nás čeká. Budou nějaké kontroly? Testy? Horečky? Někdo říkal, že na hranicích jsou několikahodinové řady, protože Chorvati všem měří teplotu a kontrolují zdravotní stav. Nic takového se nedělo. Pán u okýnka si jen zkontroloval pasy, naši registraci do kempu a jelo se dál.

Přesně, někdo říkal. Říkali to u nás v televizi. Ono tak celkově ani jedno z toho, co říkali u nás v televizi, nebyla pravda, a to až do konce celého tohoto výletu. Na co se na to teda dívat? Proč sledovat jakési bláboly, semafore, motýle, červené a fialové mapy? Na nic. Jenom to člověka otráví a zbytečně vystraší, ale hlavně, hlavně mu to bere rozhled a zkušenosti, které doma u televize a komentováním na Facebooku nenabyde.

Veliký luxus. Je libo si vybrat místo?Horko jako v peci, silnice sálá horkem, několikrát musíme zastavit někde ve stínu, abychom se trošku zchladili. Do kempu sjíždíme úzkou uličkou z hor a míříme k pobřeží. Odstavné místo na čekání u recepce je zase na plném slunku a teče z nás pot. Naštěstí na recepci to bylo rychlé a paní nám ukazuje, kde si můžeme vybrat místo. Procházíme kemp a hledáme něco ve stínu. Vyhlídli jsme si plácek, ohraničený živým plotem, stíněný borovicemi, s přípojkou na elektriku a vodou. Vracíme se na recepci zaplatit a pak už zajíždíme do kempu, postavit stan a vybalit věci. Tady pár dní zůstaneme.

Tak toto byl teda veliký luxus. Kdysi jsem v tomto kempu byl, přijeli jsme nějak k večeru a protože byl samozřejmě narvaný, skončili jsme kdesi na kamenitém svahu mezi mezi auty. To sice nic neměnilo na tom, že je  tu moc hezky a krásné moře, ale říkal jsem si, že přístě to zkusíme znovu a lépe. To se tentokrát podařilo, vzhledem k válce, ve které se nacházíme (dle tvrzení mnoha lidí v TV, pozn. autora), byl kemp obsazený tak stěží z poloviny a nastaly žně parkovacího místa. Z vyprávění lidí, co tu jezdí pravidelně vím, že místa v tomto kempu se objednávají rok dopředu a teď toto! Paráda, procházeli jsme se po celém kempu a vybírali si to nejlepší z prázdných míst, až jsme nakonec jedno pěkné našli, blízko umývárky, se zásuvkou na elektriku a obklopené zelení ze všech stran.

Večerní klid a pohodička. moc pěkné místo, zvlášť, když tu nejsou skoro lidi.Po sprše a v kraťasích se jdeme podívat k moři, které je odsud asi 300 metrů. Přicházíme na malou kamenitou pláž a hned zkoušíme vodu. Je už k večeru, moc lidí tady není a voda je příjemná.
„Zítra se tady budeme válet celý den,” těší se Robert.
Vracíme se tedy zpátky ke stanu, uvařit si nějaké jídlo a vybalit ještě zbytek věcí. Hned vedle máme sprchy a vodu, aspoň to budeme mít kousek.
Ve stejnou dobu jsou tady na dovolené známí od Roberta, kteří nám vezli ještě nějaké věci, protože jeli autem. Domlouváme se s nimi a bereme si od nich pumpu na plavací kolo, lehátka a ještě pár drobností. Tak už snad máme vše a zítra můžeme vyrazit k moři se vším všudy.

Jak říkám, znovu a lépe. Tentokrát jsme vybavení i nafukovacíma matracema, kruhem na vodu, elektrickou přípojkou a přenosnou lednicí. Leháro s nezvyklým komfortem je tady, dokonce mám večer studenou Plzeň. Díky, Michale!

Nojo. Luxus.Když jsme konečně vybalili všechny věci, vydali jsme se na krátkou procházku, podívat se, kde vlastně bydlí ti naši známí.
Prošli jsme malýma uličkama až dolů k moři, kde stály domky na pobřeží. Dva pokoje s klimatizací, kuchyň se vším vybavením, veranda s výhledem na moře. Tak to je trošku jiné bydlení u moře, než pod stanem. A taky za jiné peníze, ale chybí tomu to dobrodružství z cesty, ty vypocené kilometry a nespočet krásných výhledů, které z auta neuvidíte. Všechno má svoje kouzlo.

Vracíme se zpátky na naše zabydlené místečko a později ve ztichlém kempu uléháme ke spánku.