O ničem - Průběžné zpravodajství z Běloruska

Průběžné zpravodajství z Běloruska

Autor: Robert

07. srpen 2019

Zobrazení: 1198

Tak teda jedem. Tentokrát zase ve složení 2 motorky, já s Hankou a Vraťa.
Cílem je projet kus Polska a někde na Brestem přejet hranice do Běloruska. No a tam si pak udělat kolečko napříč celým státem. Je to zvláštní pocit, když člověk jede někam, kam se normálně nejezdí, moc informací jsme nesehnali a tak jsem zvědavý, co tam na nás pěkného čeká. To nedopadne dobře...

Návrh trasy je na tomto odkazu. A jako obvykle, po kliknutí na obrázek se zobrazí aktuální online trasa. Teda - jestli budou k dispozici data. To dopředu nikdo neví...

10.8.

Měli bychom vyrazit kolem 9 hodiny ranní. Plán je dojet aspoň do poloviny trasy k Bělorusku. Hurá Polsko, miluju tady jezdit!

11:20

Vyjeli jsme v pohodě, akorát je před Ostravou zavřená dálnice, tak si vesele postáváme v koloně. Už jsem to málem uvařil.

13:00

Do dnešního ubytování zbývá už jenom 150km. Jsme nějací rychlí, asi se chvilku prospime na benzince. Vraťa pořád telefonuje a jí řízky s chlebem a okurkama. Všechno je jak má být.

17.30

Uz bydlíme, super ubytování v rodinném domě. Pan tu na nás čekal, trval na tom, že motorky musí být v garáži a ještě nás autem odvezl do obchodu, abysme si mohli koupit pivo. Takže dneska pohodička, v Polsku jsou mnohem lepší cesty než u nás. Zítra vyjedem až kolem 9, na hranice s Beloruskem by to mělo být asi 350km.

Jdu si dát pivo, Tyskie, je lepší než Plzeň ve slevě.

Právě jsem se dozvěděl, že zítra bydlíme pár metrů od hranic, v nějaké chatě s příznačným názvem Kalinka. Super, akorát se nepřipojíme na internet a WiFi tam prý není. Takže zítra večer zmizíme a objevíme se až za hranicemi. Pokud nás pustí.

11.8.

8.20

Pomalu se balíme a za chvíli vyjedeme. Ani se mi nechce opustit tady to pěkně a klidne místo u lesa.

10.45

Zatim pořád jedem. V tom Polsku jsou fakt lepší cesty než u nás, jede se tu velice dobře. Zase příjedem brzo, ale aspoň se nemusíme honit. My si dáme na benzince kafe, Vraťa paštiku s chlebem a všechno je v pohodě.

Z nudy už začínáme vymýšlet blbosti. Někteří dokonce veršují. Tady jeden aktuální verš od Haničky, je tu špatný signál :

Zabil se mi tata, asi neměl data. Navigace selhala, do škarpy ho poslala.

Tož tak. Jedem dál.

13.20

Pomalu se přibližujem k hranicím, na benzince už obsluha mluví rusky. Prepimame data ručně na polského operátora, aby nám telefony neskocily na beloruskou síť. Jak jsem psal včera, možná budem bez signálu. Tak kdyby k tomu došlo, ozvu se asi až zítra, asi z Běloruska, až se nám podaří sehnat jejich kartu. Dobrou noc.

17.30

Tak to je maso! Tomu se ani nedá věřit! To není možné!

Na dohled Běloruska, jak tady říkají Na konci světa jsme mezi starýma drevenyma barakama našli dnešní cíl naší cesty. Chatu s názvem Kalina, Teda spíš domek, s obrovskou zahradou, houpačkama, grilováním, ohništěm a dřevěnou rozhlednou, že které můžeme pozorovat dalekohledem Běloruský les.

Chata je celá naše! A je plně vybavená, tak vaříme v kuchyni, pračka pere oblečení, povalujem se na verandě a Vraťa telefonuje na houpačce. Jenom lituju, že jsme to nevěděli a nekoupili si špekáčky.

Jedeš kočko! Obchází tu nějaký místní kocour a Hanička už si s ním samozřejmě povídá. Jedeš! No dobře, tak pojď, trochu se pomazlime.... Aaaa, Vraťa právě vymyslel, co budem opékat, když nemáme špekáčky. Dáš mu jednu za krk a je to...

Ten výlet je čím dál tím lepší, jsem zvědavý, co bude zítra. Hraniční přechod je odsud asi 10km,takze ráno jedem, chtěli bysme vyjet tak kolem 9 hodiny.

No nic, za zvuku ruských hitů, co nám tu nechali majitelé se jdeme povalovat.... Aaaaa, zrovna hraje Kaťuša! No už si zas připadám jako loni v Rusku, jako doma...

12.8.

8.15

Snidame, pomalu balíme a opustíme tohle krásné místo. Bělorusko volá!

Mimochodem, jak vždycky všem říkám, aby nesahali na cizí zvířata, že by mohli dostat vzteklinu, tak vcera jsem sáhnul na kocoura a pochopitelně mě kousnul. Takže závěr je jasný, tímto bych se chtěl se všemi přítomnými rozloučit.

14.12

Jsme v Bělorusku. Zatím nemáme data, město, kde jsme je chtěli koupit, jsme minuli, protože do něho vedla cesta v pisku. Chvíli jsme v něm tančili a pak jsme to vzdali.

Skoro ani nevíme, kde jsme, musíme sehnat data a koupit si jakousi sledovací krabičku kvyli mytnemu. Nevíme vůbec o co jde. Jo a je tu o hodinu víc.

15.50

Mame Sim karty! 15GB za 18 rublů, to je asi 200Kč. Teď konečně mužem začít hledat, kam vlastně jedem a kde budeme spát. Jsme v nějakém městě Pruzhany, hodně se mi osvědčily mapy z Openstreet Map z internetu, znají i názvy ulic a tak nás přivedly přímo k prodejně MTC.

Hranice byly úplně v klidu, byli jsme tam my a dvě další auta. Věci prohlíželi jenom zběžně, nemuseli jsme nic vydávat z kufru. Akorát se jedna nepříjemná paní velice divila, proč jedeme na 10 dní do Běloruska, že je to nějak moc dlouho.

Sakra, už si ke mně na lavičce v parku přišel nějaký místní ozrala a chtěl si se mnou povídat. Původně si myslel, že jsem Rus, ale když zjistil, že jsme Češi, byl veselý, objímal mě a říkal, že Češi byli vždy součástí Velkého Ruska, s Varsavskou smlouvou proti NATO. Začíná mě to tu bavit.

22.30

Tak dobré, už jdeme skoro spát. Našli jsme ubytování v Baranaviči, což bylo asi 150km od místa, kde jsme kupovali karty do mobilu. Dojeli jsme to za chvíli, cesty jsou tu fakt dobré, zvlášť když jsme zjistili, že nemusíme platit za dálnici.

Bydlíme v paneláku, který sice vypadá hrozně, ale nějaká paní si v něm dala dohromady být 1+kuchyn a ten nám pronajala. Je pěkný, je tu všechno, co potřebujeme a tak jsme se umyli ve studené vodě (protože prý celému městu odstavili teplou vodu), najedli se a díváme se na belorusko televizi. Pohodička.

Jo, ještě bych se chtěl vrátit k těm hranicím, pro ty, kdo by sem náhodou chtěli jet. Přechod se jmenoval Peschatka, byl úplně prázdný a beloruští celníci byli úplně v klidu. Ano, je pravda, že měli na všechno spoustu času ale poradili nám, řekli kam máme jít a dokonce vyplnili papíry za nás. Není potřeba mít vůbec nic, jenom pas a čas, i když zase tak dlouhé to nebylo, za hodinu jsme byli venku. Kufry prošli jenom lehce, dokonce jsme se ptali, jestli máme do nějaké deklarace napsat foťáky a kamery a na to nám řekli, že takové věci vůbec neřeší. Deklaraci vypsali za nás za poplatek 12 rublů a migrační kartu nám nedali vůbec. To sice nechápu, dřív prý potřeba byla, ale uvidíme dal, jak to bude. Takže Hanka nevyplnovala vůbec nic, žádný papír,ta deklarace se týkala jenom mě, jako majitele vozidla. Takže se není čeho bát, přechod hranic byl jednodušší než do Ruska nebo na Ukrajinu. Jenom je potřeba jet jinudy, než přes Brest, kudy jezdí všichni.

No a zítra máme v plánu navštívit našeho známého, jeho ženu a její maminku. Vezeme ji dárky, obrázkovou knihu o Praze s ruskými popisky a hrneček že Zlína. Teda, už by mohl Zlín udělat něco, co by se někomu mohlo dát jako dárek a ne jakýsi podivný, skoro plastový hrnek, mapu cyklostezek a zvoneček. Tím fakt nikoho neohromím.

Jo a taky už jsme měli nějaké zkratky přes vesnice. Zajímavé... musím říct, že vesnice vypadají dost jako v Rusku, ale jsou trochu chudší, trochu víc rozpadlé a trochu víc neobydlene. A jsou vidět zajímavé kontrasty, kdy jedna polovina vesnice jsou staré rozpadlé domky a druhá nové, luxusní novostavby.

No, po dnešku si hlavně pamatuju, že první 2 lidi, se kterýma jsem v Bělorusku mluvil, byli ožralové. Jeden mě měl rád, protože jsem Čech a Slovan proti NATO, druhý po mě chtěl prachy na chlast. Dobré přivítání.

Tak zase zítra, budu se těšit.

13.8.

7.50

Vstáváme a zjišťujeme, že venku prší. Co prší, chčije jako prase a na radaru je obrovska fronta.a navíc pršelo celou noc, takže bahnité přejezdy a pískové úseky budou nesjizdne.

Ale my jet musíme, takže si dáme pláštěnky a návleky na boty a pojedem vstříc rozmarům počasí.

12.30

Nejak po 11 hodině místního času (o hodinu víc) přestalo konečně pršet, tak jsme vyrazili. K rodině, co nás sem pozvala, to máme jenom 200km, takže jsme v klidu.

Zatím toho není moc vidět, jedeme po hlavních cestách, mezi domky pojedem, až to tu trochu uschne. Ale jezdí se tu dobře, příjemná je i cena benzínu 1.6 rublů, to je podle mě něco kolem 17kč za litr.

14.8.

10.00.

Nestíhám nic napsat, užíváme si běloruské pohostinnosti. Včera jsme přijeli k Anně, tak se jmenuje ta naše známá, která nás pozvala a ta nás samozřejmě pohostila, nakrmila a pak jsme si dlouho povídali. Nakonec přijel ještě náš kamarad, který tady pracuje a provedl nas městem, ukázal nám pár zajímavosti a taky jsme navštívili pravoslavný kostel, kde jsme se potkali s popem. Chvíli nám povídal o tom, jak je víra důležitá a nakonec udělal to, v co jsem nejvíc doufal - pokrizoval se a pomodlil za to, aby nám cesta dopadla dobře.

Možná dneska trochu změníme plány, Anna je opravdu moc milá a vybrala nám nějaká pěkná místa v okolí, kam bychom se mohli zajet podívat, tak možná zůstaneme o den déle. Ještě se musíme domluvit.

12.40

Protoze zase prší, šli jsme na procházku po městě. A dostali jsme průvodce, vnuka od Anny. Provádí nás po zajímavostech města Smorgoň, dokonce nám k tomu dává i výklad. Zajímavé.

14.20

Tak jsme prošli město, byli jsme se podivat na náměstí, ve dvou různých kostelech a v parku. Je to pěkné město, škoda jen, že pořád prší a ještě asi i dlouho bude. Zase jde dlouhá fronta a tak tady ještě jeden den, který jsme měli rezervní, zůstaneme. Už by konečně někdy mohlo přestat pršet, jinak toho tady moc neuvidíme.

Zatím nevíme, co budem dělat večer, jestli zůstaneme u Anny nebo pojedeme k její dceři na grilovacku. Asi bude záležet na počasí.

Co se týká toho, co jsme tu zatím viděli, jsme tu teprve dva dny, ale už teď můžu říct, že je to zajímavá země. Je tu spousta krásné přírody a lesů a taky se mi zdá, že je tu docela málo lidí. Není výjimkou, že jedeme půl hodiny lesem a nepotkáte ani živáčka, ani jedno auto. Možná je to taky proto, že asi nejezdíme po těch největších cestách, ale nám to tak vyhovuje, protože máme možnost vidět spoustu vesniček. Ty jsou na první pohled chudé, vypadají jinak, než jsme zvyklí a dost mi připomínají Rusko. Většinou v nich lidé bydlí v dřevěných domkach, které ve mně nebudí velkou důvěru, ale včera jsme v jednom z nich byli zevnitř vypadal normálně, nebylo to nic, v čem by se nedalo bydlet. Celkově je ale vidět, že jsme v trochu jiné době a čase, ale to dává teto zemi zvláštní kouzlo a vlastně je to i důvod, proč jsme sem jeli.

Co se týče lidi, až na ten párek opilců, co jsem potkal první den, potkáváme zatím samé ochotné a milé lidi. S nikým jsme neměli problém, buď si nás nikdo nevšímá nebo se zeptá, odkud jsme a popřeje nám šťastnou cestu.

17.40

Válíme se, odpočívám a žerem. Anna nám upekla moc dobrou rybu a teď ještě pojedem za Vítkem, jako včera a prý budem grilovat. Pořád prší, tak se toho moc vymyslet nedá, jenom doufám, že to neskončí u vodky, jako včera.

Zítra máme v plánu dojet do Vitebsku, musíme akorát ráno vyzvednout motorky z garáže, která je někde... Netuším kde, budem tam muset dojet taxíkem, takže to bude logistický trochu složité. No, bude mi líto opustit hodnou Annu, i na ni je vidět, že nás ráda vidí, ale chtěli bychom se podívat i na jiná místa a taky už se musíme někde zaregistrovat. Maximálně do 5 dnů se musíme nahlásit, jinak nás zavřou do vězení.

Tak snad už přestane pršet.

23.29

Právě jsme se vrátili z grilovačky od Vítka, zase taxíkem a zase vůbec nevím, kudy jsme jeli. Dobré to bylo, jenom už toho piva a jídla je na mě až moc. Jsou tu prostě moc pohostinní lidé...

Co je ale zajímavé, šla dneska taková řeč, jak jsme vyplnili dokumenty na hranicích a s hrůzou jsme zjistili, že jsme nevyplnili žádnou migrační kartu. Vítek říkal, že ji vždycky vyplňuje, když sem z Čech jezdí a že jí musí mít každý. Vzpomínám si, že i v Rusku jsme ji měli a na základě této karty nás registrovali na hotelech a díky ní jsme mohli vyjet zpátky domů. My ale nic takového nemáme, mám jenom deklaraci pro motorku, že jsem na ní přijel a můžu s ní zase odjet. Ale pro nás nemáme nic... To by mohl být velký průser a tak bysme to měli zítra začít řešit. Jenom vůbec netuším jak, asi se půjdem přihlásit na nejbližší policejní stanici, protože tu asi jsme na černo. No fuj. Ach jo.

15.8.

8.00

Neprší! No sláva, tak mužem dát dohromady motorky a věci a vyrazit směr Vitebsk. Věci máme u Anny a motorky v garáži u Vítka, musíme pro ně dojet taxíkem.

9.30.

Tak jsme se domluvili, že se zajdeme přihlásit na Migrační úřad. Tak to chci vidět.

11.00

Zatim jsme museli vyplnit A4 v azbuce, kdo jsme, proč tu jsme, u koho bydlíme, kdo nás pozval a tak. A museli jsme zaplatit za úřední úkony 3x 25 rublů. Jdeme zpět na úřad.

11.20

Mame migrační kartičku! Dostali jsme kartičku s hromadou razítek a nesmíme ji ztratit. Policista říkal, že dřív se dávaly migrační karty na hranicích, teď je nutné se hlásit do 5 dnů ve městě, kde bydlíme. A ptali jsme se, jestli můžeme dal cestovat, říkal, že ano, ale jestli budeme na jednom místě déle než 5 dní, musíme se registrovat znovu. Jo a napsal nám tam den výjezdu, který nesmíme překročit, jinak nás pozaviraji. No.... budu mu věřit, že už to stačilo a mužem zase chvíli jet a poznávat Bělorusko. Jedem.

17.10

Jsme asi 60km před Vitebskem. Vypadá to, že dojedem v klidu a celkem brzo. Opravdu se tady dobře jezdí, prázdné cesty, pole, louky a sem tam dřevěná vesnice. Auta nás pouští a všichni jsou milí a přátelští. Pohodička.

19.40

Uz bydlíme někde ve Vitebsku. Budem muset jezdit dřív, ta registrace vždycky dlouho trvá, je potřeba hromada papírů a spousta razítek. Jdem ještě na skok ven, koupit něco na jídlo. A vodku...

21.30

Vodka je fakt dobrá, půl litru za 6 rublů. Přidejte nulu a máte cenu v korunách.

Hmm, jak se tak dívám,kudy jsme jeli, vynechali jsme místa, které nám na mapě vybrala Anna. Dokonce jsme z poloviny jeli trasu, kterou jsem chtěl jet až zítra. No... zdrželi jsme se dnes na úřadech a pak jsem se bál, že do Vitebsku nedojedem a tak jsem svěřil navigaci Googlu. A ten si vybral nejkratší cestu, chlapec. Nedá se nic dělat, musíme na zítra vybrat v mapě něco jiného. Aspoň je příležitost pojezdit něco menšího, kde snad potkáme i člověka, protože dnes jsme jeli jenom lesem a loukama.

V plánu je dojet zítra do Minsku a cestou se stavit v Katyni, kde je památník těm, které povraždili Němci ve druhé světové válce. Takových památníků je spousta, Germánci vraždili a vypalovali kdeco. Jenom v Bělorusku to prý bylo přes 600 vesnic. Je to milý a sympatický národ...

No nic, jdu si dát vodku a se slzou v oku vzpomínat na dnešní loučení s Annou. Poprosila mě, abych ji svezl na motorce a když jsme jeli po městě, nahlas se smála radostí,ze mohla zkusit něco, co by chtěla a už se jí to asi nikdy nepodaří... Když jsme odjížděli, objala nás, dala nám pusu a říkala, že nás už má jako vlastní. To vehnalo slzy do očí i mně... Kéž by bylo víc takových lidí...

Tak na její zdraví!

16.8.

8:20

Trochu jsme zaspali, ale máme dovolenou. Dnešní trasa bude velice zajímavá, velký kus vede po cestách, které jsou na Google bílé, takže myslím, že je ani neprojedem. Jsem zvědavý, co cestou uvidíme.

20.50

Uff, jsme v Minsku na nějakém 50 let starém hotelu. Ale nám to stačí, je tu všechno, co potřebujem. Skočili jsme do obchodu, koupili něco na jídlo, ale možná to ani nesnim a pádný únavou. Dnes to byl velice pěkný výlet.

17.8.

8:50

Vstáváme a nikam nespěcháme. Dobré. Sluníčko svíti, je hezky a v televizi ukazují, jak v Bělorusku pokračují žně (pro ty mladší - to je sklizeň obilí, tedy něco jiného než vzdálená údržba solárních panelů).

Včera jsme se projeli pěkně, nakonec bylo dobře, že jsme jeli do Vitebsku jinou cestou, protože nás to přinutilo změnit plány a jezdit po menších cestách. A ty, co byly na Google mapách bílé, byly normálně asfaltové a vedly často přímo vesnicemi. A tak jsme mohli pozorovat domky a život lidí velice zblízka, což se mi velice líbilo.

Musím říct, že tady sice žijí skromněji, ale zase tady funguje to, co u nás už dávno ne. Vlastní potravinová produkce a malé magazíny, jako loni v Rusku. A potraviny jsou velice kvalitní. Včera jsem trochu urazil prodavačka, když jsem se zeptal, jestli ten sýr, co se jmenuje Rossijskij je opravdu z Ruska. Samozřejmě že je běloruský, jenom má takový název.

Je tu vidět velké napojení na Rusko, když už potkáme kamion, je buď běloruský nebo ruský. A taky potkáváme hodně aut s ruskými značkami, asi k tomu přispívá i to, že tyto země mezi sebou mají obdobu našeho Šchengenu.

Návštěva Katyně byla velmi působivá, je to velký areál na památku fašistických zvěrstev. Němci společně s banderovci přepadli Katyň, lidi nahnali do stodoly a za živa upálili. Takhle to udělali se spoustou dalších vesnic v celém Bělorusku a v tomto památníku má každá vesnice svůj náhrobek se jménem.

No a jak už to tak občas bývá, aby toho nebylo málo, před odjezdem z Katyně nás zastavil povídavý Rus, který na vysvětlil, že za veškeré zlo na světě můžou Amerikánci, kteří mají pořád potřebu se roztahovat po světě. A že Putin je velice moudrý člověk a vede národ, který je silný a hrdý, a tak zatímco Evropani a Amerikanci jenom kecají a skutek utek, když Rus něco chce, jde a udělá to.

Došla řeč i na Krym, který je podle něj jednoznačně Ruský, a na migraci, kdy nám svým osobitým a hrdým stylem vysvětlil, že jsme všichni Slované jedna rodina, kterou má rád, zatímco Arabové k nám nepatří a neměli by tu být. A že nechápe, proč si je k nám pouštíme...

A na závěr mi několikrát kladl na srdce, abych všem lidem u nás předal srdečný pozdrav od Rossiji. Což tímto s radostí dělám.

No, dnes máme v plánu navštívit nějaký velký areál s muzeem,ktery má název Linija Stalina. Jsem zvědavý, na webu to vypadá zajímavě, měla by to být připomínka 2 světové války. A pak ještě letecké muzeum, tam by snad mohly být ruské vrtulníky a ty by mě hodně zajímaly.

Nijak se honit nebudeme, dneska je odpočinkový den.

21:45

Zrovna večeřime, dneska Hanička dělala poprvní smažené vajíčka v esušu na bombě. Na hotelu na balkoně. Já si k tomu koupil Plzeň a po jídle si pokuřuju na balkoně, kde jsme mezi okny natáhli šňůry na sušení prádla. Pěkné. V televizi běží Inspektor Clouseau v ruštině, tak jsme spokojení.

18.8.

9:40

Dneska jsem si trochu připsal, nakonec je neděle. Máme v plánu se zajet podívat do centra Minsku a trochu si tam pochodit. Hanka už zjistila, kde je možné něco vidět a nainstaloval si aplikaci na přivolání taxi, tak se svezem.

Ještě ke včerejšku, byli jsme se podívat ve velkém komplexu, který se anglicky jmenuje Stalin Line. Doporucuju, je to pěkná několikahodinová procházka mezi vojenskou technikou 2 světové války, je možné vidět zblízka tanky, vozidla, letadla, vrtulníky, vystřelit si pušky, děla a dokonce se svézt na tanku. To poslední bylo akorát moc drahé, tak jsme se na tanku nesvezli. To všechno je posazené do krásné přírody, nebylo tam moc lidí a žádní Kitájci (rusky Číňani ) a tak to byla pěkná celodenní procházka.

K večeru jsme si ještě zajeli do leteckého muzea nedaleko Minsku, protože jsem se někde dočetl, že je tam k vidění ruský bitevní vrtulník KA52-Kamov. Ten tam bohuzel nebyl, ale zato jsem si mohl pár minut posedět v kabině Mi24. Když si představím, že jsem seděl ve stroji, který byl nasazený v bojových misích a že v té kabině seděl někdo, komu šlo o život, docela mne jímala hrůza. Nechtěl bych být na jeho místě, v něčem tak starém a obrovském...

No, uvidíme dnes.

18:30

Prave jsme se vrátili z Minsku. Jeli jsme taxíkem tam i zpět, stálo to za 20 minut jízdy asi 60 korun, to nemá smysl se trápit pěšky. Sice tu není Uber, jako v Rusku, ale za to je tu oficiální služba, Yandex taxi, a ta má taky aplikaci, přes kterou se dá objednat. A přijede do 5 minut přímo k nám.

Minsk je pěkné město, pochopitelně čisté a co se mi hlavně líbilo, nikde nebylo moc lidí. Prošli jsme hlavní Leninovo náměstí s prezidentský palácem, zašli do kostela, kde právě probíhala nějaká mše i se svatým přijímáním, nějaká muzea a na závěr park, kde byla spousta atrakcí, kolotočů a velké Ruské kolo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se na něm nepobliju, ale nakonec jsme na něj šli pro velký úspěch dokonce dvakrát. V parku se procházela spousta lidí, děti si hrály a já jsem konečně pochopil, proč jsme se na základní škole pořád dokola učili: Što vy sdělali v svobodnoje vremja? V svobodnoje vremja já guljal v parke....

Vraťa měl zase jako obvykle pořád hlad a tak jsme navštívili i místní McDonald, kde jsem trochu maturoval s elektronickou objednávkou. Nakonec se mi to podařilo, tak jsme tam mohli chvíli sedět a pozorovat místní lidi. Kupodivu vypadali všichni stejně jako my, díky tomu jsem se celou dobu ve městě cítil úplně v klidu a v bezpečí. To se rozhodně nedalo říct třeba o návštěvě švédských měst před třemi lety...

Jsem z toho chození nějaký unavený, takže dneska už si jenom dám lahvovou Plzničku, cigáro a pak se v klidu s Haničkou podíváme na zítřejší cestu. Zase se jí podařilo sehnat na zítřek ubytování u hranic, tentokrát u těch ruských, tak to bude zajímavé. A když už tam jedem, zkusíme zase vynechat hlavní cesty.

Tak zase zítra, pěkný večer přeju...

20:15

Ted Hanka telefonoval s Aničkou a kromě toho, že nás pozdravuje a myslí na nás, říkala, že byla dneska v kostele a modlila se za nás, aby bylo všechno v pořádku. Tak jsem se zamyslel nad tím, že se za nás za uplynulý týden už modlilo docela dost lidí, Anička, pravoslavný pop, jakýsi Belorus v Katyni a dneska mě a Vraťu dokonce v Minsku na ulici zachvátil nějaký budhista, který mě líbal, maloval mi na čelo nějaké symboly, dal mi korále a chtěl 20 rublů. Tohle nemůže dobře skončit.....

19.8.

7:30

Vstáváme a balíme se. Dnes je cílem nějaký dřevěný domek v lesích, kousek za Krycau. Je to asi 360km odsud, z toho polovina cesty je po větších cestách, druhá polovina zase po skoro neviditelných. Těším se na přírodu a vesničky.

19:01

Tak je jasné, že dneska toho moc nenapisu. Dojeli jsme k ruským hranicím, 2 kilometry po písku, jsme v zemi nikoho, na dohled je Smolensk a místní dobří lidé už mě stihli ozrat z pšeničné pálenky. Jsme v jakési chatě u vody, máme gril, klobásky, flašku vodky a flašku tě zajímavé pálenky. Uraaaaaaa! Za ródinu!

No... jestli zaprší, už odsud neodjedem, je tu jediná cesta, hlubokým pískem......

Tak třeba zítra...

20.8.

11:30

Spal bych klidně dal, ale blíží se bouřka. Jestli do toho písku naprsi, už nikdy neodjedem. Tak to sbalime a jdeme se v něm povalet.

18:15

Tak už bydlíme, v nějakém hotelu ve městě Gomel. Jo, jsme hoteloví, ale proč to neudělat za 270,-Kč i se snídaní, no ne?

Dneska jsme vyjeli později, museli jsme vystrizlivet z té včerejší vodky a pálenky. Písek jsme projeli naštěstí beze ztrát, Vraťa dokonce kousek svezl i Hanku, kterou jsem raději poslal pěšky, aby se tam se mnou zbytečně neválela.

No a pak jsme už zase jenom jeli, dneska nebyly v plánu žádné toulky krajinou. Ale i tak jsme zase projížděli krásnou přírodou, lesy, louky, pole, paráda. Pole mají krásně upravené a je vidět, že se o ně starají. Mimochodem, nevím, jestli jsem to už psal, ale zdá se, že ani tady nemají problém s vodou, všechno je zelené, uprostřed luk jsou jezírka a potůčky a když se vydám pěšky po louce, postupně zapadnou do bažiny. Co jsem zatím viděl, problém je zřejmé jenom v EU, v Rusku, Bělorusku ani v Moldavii to na žádný problém nevypadalo. Ale tam taky není vidět řepka, ani solární panely.

Pri průjezdu vesnicemi jsem se bavil jejich jmény, jednou jsme pěkně za sebou projeli tři s názvy Krasívyj Okťábr, Kalinka a Bolševici. Je tu hezky...

Vypadá to, že už jsme přijeli do radiační zóny, u vchodu do lesů jsme opakovaně potkali cedule s upozorněním, že je tu radiace a že do lesa nesmíme vstupovat, vjizdet, sbírat houby ani jahody a chytat ryby, jinak porusujeme běloruské zákony. To mě přivedlo k myšlence, že Bělorusko přece bylo zasaženo výbuchem jaderné elektrárny z první ruky a snad i nejvíc, ale všude se mluví jenom o Ukrajině.

No a co jsme vlastně dělali včera, než jsme přijeli skoro na dohled ke Smolensku?

No, trochu jsme se projeli na motorkách. První půlka cesty byla po hlavní cestě z Minku do Kryščau a pak jsme zase vjeli na menší silnice a projížděli parádní krajinou. Tentokrát to bylo hodně ve znamení práce na poli, zemědělské techniky a kolchozů. Všude,kde jsme jezdili, se pracovalo o sto šest a míjeli jsme spoustu různých zemědělských družstev a zvířat na polích. Je vidět, že se tady o krajinu starají, dokonce jsme si všimli poli, které byly vyvýšené oproti okolní krajině a dole byly lemovány potůčem. Nejsem žádný zemědělec, ale vypadalo to zajímavě.

No a pak jsme nakonec přijeli k tomu ubytování, co sehnala Hanka a nestačili jsme se divit. Cesta vedla asi 2km pískem, ale závěr stal za to. Velice příjemní manželé nám dali do užívání celou chatu, ve které bylo vše, co jsme potřebovali, před chatou stal gril a majitel nám dokonce přinesl uhlí. To vše bylo posazené do úplně panenské přírody v zemi nikoho u řeky, za kterou už bylo Rusko.

Nejdříve jsme sice museli absolvovat zřejmě povinnou exkurzi, aby nám majitele mohli ukázat, kde bydlí a co všechno pronajimaji na booking.com,nakonec jsme ale měli velice pěkný večer, protože jsme si už dopředu koupili mraky klobasek, nějaké to pivo a flašku vodky.

Zítra chceme projet spodek Běloruska a přiblížit se co nejvíce zakázané radiační oblasti, i když si nemyslím, že si tam uděláme nějaký výlet. A už se začneme točit směrem k hranicím s Polskem. Musím říct, že se mi ani nechce vracet,nejak jsem si tady na to zvykl.

Mimochodem, i když nepředpokládám, že se tady v Bělorusku budou prohánět mraky našich motorkářů, chci říct, že i tady mají povolené rychlosti v obci a radary, které tyto rychlosti hlídají. Je to udělané jinak než u nás, před radarem je vždycky upozornění, že bude fotečka, takže to na mě dělá dojem, že jde v první řadě o pořádek, nejen o prachy, jako u nás. I navzdory tomuto upozornění mě dnes jeden vyfotil, zapomněl jsem, že jsme ještě v obci a skoro mě oslnil blesk, který momentku doprovázel.... Takže i tady je třeba dodržovat pravidla.

Dobrou noc.

21. 8.

7:10

Dneska vstáváme trochu dřív, máme totiž na 8 hodin snídani na hotelu, jsme totiž prachatí turisti Eurosajúza. A taky máme před sebou asi 450km, protože nikde blíž nez v Pinsku jsme nesehnali ubytování. Ale předtím se ještě zajedeme podívat směrem k oblasti Černobylu. Na mapě dokonce vede cesta do Pripjati, ale moc nečekám, že tudy projedem....

9:20

Zacina to být zajímavé, kolem jezdí Žiguly s ruským značkama, náklaďáky s vojakama a radioaktivních ceduli přibývá.

11.20

Tak jsme se domluvili, že jedem do Národního parku Prjpjať. Ha ha ha... Už nám tu jeden místní povídal, jak vymreli všichni chlapi a ženy to přežily. Prý jsou odolnější.

13:20

Hehe, chtěli jsme projet cestou až do Pripjati na Ukrajinu, ale byli tam vojáci a závory. Nejde. Nedá se nic dělat, pojedem si aspoň park. Kromě radioaktivních ceduli nic nepřipomíná katastrofu, normálně kolem nás sklízí úrodu na polích.

No, dnes to vidím tak na 500km, ještě zbývá skoro 300. Ale je tu krásně... A tak abychom neusnuli, zažíváme si do sluchátek něco pěkného, třeba Prší Prší : Prší prší, jen se leje, na mou milou, smrt se směje, zabil jsem ji nevinnou, s celou její rodinnou...

Jedém!

15:20

Jsou tu všude, kam jedem, asi Lelkavyči, jenom pole a lesy se zákazem vstupu. Sbírat jahody a hřiby je dovoleno pouze s dozimetrem. No a pak prijedem do města, kde tryska fontána v parku, plném stromů. Ptám se Vrati: To mi neříkej, že když tady kousek jsou radiační lesy, že ty stromy u fontány, kde sedíme, jsou v pohodě. Nejsú, zní okamžitá odpověď.

A tak se osvezime vodou z fontány, trochu si užijeme stínu kontaminovanych stromů a jedeme dál.

20:52

Uff, tak už bydlíme. Máme sebe celý luxusně vybavený byt za 600, - Kč, akorát už je zase hodně hodin. Přijeli jsme kolem půl 7,ale souřadnice z Bookingu nás zavedly někam do háje, tak jsme ten činžák museli hledat. No a když jsme zaparkovali před ním na parkovišti, místní nám vysvětlili, že takové motorky tu nemáme nechávat a máme jet na hlídané parkoviště. Jako na Ukrajině, ach jo. A tak jsme to ještě museli najít, zaplatit, nakoupit pivo... Znáte to.

Ale musím říct, že dneska jsme se pěkně projeli, asi to byla taková tečka za naší návštěvou Běloruska. Málem jsme dojeli až do Pripjati na Ukrajinu, kdyby nás nezastavil závory a vojáci.

Cestou, jak jsme zastavovali, se s námi dávali do řeči místní a tak jsme se občas i dozvěděli, jak se tady žije, že takové motorky ještě v životě neviděli a ať si jdeme k nim domů odpočinout a pak povozit děti. Až je mi líto, že na takové věci už nemáme čas.

Zítra pojedem do Brestu, Hanka tam zkusí najít zase nějaké ubytování a možná navštívíme i jakousi pevnost. A protože to už není daleko, zkusím zase nějakou odbočku mezi vesnice, ale pšššt, nesmí se to nikdo dozvědět.

No a teď už jdu do sprchy a dám si pivo.

22.8.

8:15

Tak se mi podařilo probudit, jsem po včerejšku nějaký rozlamany. Ostatni už jsou samozřejmě dávno vzhůru.

Na dnešek jsme se domluvili, že už Teda nebudeme jezdit po vesnicích, ale vezmem to rovnou na Brest. Tam se někde ubytujem, vezmem kraťasy a sandály a zajedeme do pevnosti na exkurzi.

Dnes jsme tu poslední den a mě je z toho jako obvykle smutno. Bude mi ta země chybět, moc se mi tu líbí. Raději pojedu třikrát znovu sem, než jednou na Ukrajinu. Příroda je tu krásná, lidi milí a starostliví a nemusím za každým rohem čekat debila, který po mě bude chtít úplatek.

10:50

Ty komtaminovane lesy jsou kolem pořád. A už konečně chápu, proč jsou kolem těch lesů velké upozornění na požáry, to není jenom proto, že by si přírody tak moc vážili, to je hlavně proto, že by oheň zvedl oblak radioaktivního prachu. No, nemají to tu lehké....

13:05

Jsme v Brestu, u nějakého hotelu u cesty. Za 200,- pro jednoho. Zkusíme se ubytovat, vyložit věci a najít pevnost.

18:50

Tak už jsme chvíli zpět na hotelu v Brestu, kousek od hranic. Musím říct, že prohlídka pevnosti mě moc nezaujala, nebylo tam pro mě nic zajímavého nebo jsem to nějak nepochopil. Je to vlastně akorát jeden veliký památník se shromaždištěm a jmény zemřelých. Tím samozřejmě nechci snižovat důležitost místa z pohledu historického, jenom jsem čekal něco jiného, pod pojmenováním Pevnost.

Dnešek se u mě nese už trochu ve znamení smutku, zítra už se rkzmoucime s touto krásnou a klidnou zemi a pojedem zase do EuroSojuzu, jak tady říkají. A mně se tak nějak nechce...

Bylo to tady v Bělorusku moc pěkné. Před chvílí jsme ještě naposledy mluvili s Aničkou, popřála nám všechno dobré a mě je z toho nějak těžko. Sakra, já si to tu nějak zamiloval.

A tak bych tento výlet zakončil vzkazem, který mám od Aničky předat všem dobrým lidem u nas:

Přijeďte k nám, máme krásnou zemi a není třeba se nás bát.

Tak.

No a zítra už to bude jenom cesta domů. Domluvili jsme se, že zkusíme vyjet kolem 7 a uvidíme, kam dojedeme. Vraťa teda určitě domu, je to mladý divoch, no a my tam, kam to půjde. Ještě musíme dojít pro motorky na hlídané parkoviště a taky tam ty motorky musí být.

23.8.