O ničem - Průběžné zpravodajství z cesty do Ruska

Průběžné zpravodajství z cesty do Ruska

Autor: Robert

03. srpen 2018

Zobrazení: 1704

Jsme 4 lidi a 3 motorky, já s Hankou, Vraťa a Tomáš a jedeme do Ruska, přes Ukrajinu. Hrubý plán cesty je Ukrajina (Lvov, Kyjev) a Rusko (Moskva, Jaroslavl, Petrohrad) a pak přes Lotyšsko, Litvu a Polsko zpět. Jako obvykle bych sem chtěl cestou něco psát, pokud čas a připojení k internetu dovolí. A současně bude online trasa, která bude po skončení uložena na webu v sekci Mapy.

4.8.2018

Vyjeli jsme po 9. Jsme všichni 3 a v pohodě.

13.10

Válíme se na nějakém odpočívadle za Rozumberokem. Silnice jsou neuvěřitelně ucpané, všichni Slováci se dnes rozhodli chladit v autech. Už jsme zase museli klickovat mezi autama. Ale teď už bude kus dálnice, tak to snad pojede líp.

18.30

Dojeli jsme do nějakého kempu Snina kousek za Humennym. Vypadá to tu velice pěkné, sprcha, stromy, pohodička, klídek. Akorát je horko. Posledních 200km jsme jeli po dálnici, tak nám to odsypalo. Vraťa jel trochu rychlej , tak se mi jednu chvilku udělal hrozný vír v nádrži a nacucl mi tankvak dovnitř, ale naštěstí jsem byl mocný a povedlo se mi ho vyrvat z nádrže dřív, než tam zmizel celý.

Dáme něco k jídlu, nějaké pivko a půjdeme spát. Zítra nás čeká Ukrajina, na to jsem zvědavý. Hlavně na hranice. Ozvu se hned, jak to půjde - až projedem hranice a najde nějaké data. Možná nebude chvíli online trasa.

5. 8.

20.50.

Jsme ve Lvově. Tfujtajxl, horko, rozbité cesty a nakonec máme motorky někde úplně jinde, než bydlíme. A je tu o hodinu posunutý čas. Něco sníme a napíšu později z pokoje.

22.42

Ne že by se mi chtělo, jsem dost unavený, ale musím něco napsat, když nás sleduje ukrajinská CNN. Nebo že by se mi to zdálo z té vodky?

No takže hranice jsme projeli celkem v pohodě, ani jsem to nečekal. Nikdo velice neprudil, jenom byli všichni nějak divně nasrani. Kufry jsme jenom otevřeli, ale nikdo nám je moc neprohraboval. Zajímavé bylo, že se ukrajinský celník zeptal, jestli jsme u nich už byli. Pokud ano, ani nechtěl doklady od motorky a nekontroloval VIN.

Hned za hranicemi jsme koupili telefonní kartu s 20GB dat za 60 hřiven to je asi 50 Kč, aby byla online trasa. A pak jsme jel dál, jakýmsi parkem. O hrůzo, to byly cesty, no fuj, těžko vyjádřit, to se musí zažít. Nejen hluboké pasti na medvědy ale taky super houpačky, kdy skončíte do prohlubne, motorka padá dolů a najednou se zase zvedat nahoru. Něco jako vyjet s půltunou na U rampu.

A tak si tak jedem, houpe se, skacem po hrbech a najednou bum, jakási cedule Kontrolní stanoviště a tam manik se samopalem. Hmm, brzdim, čučím na něho, on na mě, nakonec mává, ať jedem. Tak jedu. Ne tak ostatní za mnou, z budky vybihaji další krásní ozbrojení lidé a už to staví.

No byla to divná chvilka, ale nakonec to dobře dopadlo. Tak jsme jeli dal, cesta strašná, zase pasti na medvědy všude. A pak zase najednou závora, maníci v maskacich a samopaly. Doklady a odkud že prý jsme. Já mu původně rozuměl kam jedem, tak říkám Rossija. To se mu fakt nelíbilo, změnil výraz a úplně jsem slyšel, jak mu náboje skáčou ze zásobníku do hlavně. Ale pak jsme se pochopili, jsme Čechi. Nazdar kamarádi, řekl, otevřel zavoru a pustil nás dal.

Zbylých asi 160km do Lvova už bylo v pohodě, díky navigaci jsem i našli nějaké ubytování skoro v centru. Pohodička, ale jenom do té doby, než nám nějaký děda, co dělal na recepci a měřil 120cm řekl, že motorky nemůže nechat před hotelem, protože se tu krade. Kdo by to byl řekl. A tím začalo naše dvouhodinové dobrodružství ve Lvově. Víte jak to funguje? Když necháte auto nebo nedejbože motorku na ulici, někdo vám ji ukradne, s tím se tu tak nějak počítá. Takže ve městě existuje několik oplocenych hlidanych parkovišť, kam si můžete svůj stroj dát. Musíte je ale najít a musí tam mít místo.

Takže jsme bloudili po městě už bez navigaci a telefonů, protože jsme věci nechali na hotelu. Což se nakonec ukázalo jako chyba, protože i když Hanka znasilnila taxikáře, aby nám poradil a hlídané parkoviště jsme našli, objevil se další problém. Jak najde ten náš hotel? No, byli jsme stateční a s helmama věcma 2 hodiny bloudili po Lvově, ale nebylo nám to nic platné. Prostě jsme se ztratili. Fuj, vedro, na sobě ty motorkarske hadry, v ruce helmu, na rameni batoh a všude kolem lidi, kteří neumí nebo nechtějí se bavit rusky . A že my rusky umíme!

Nakonec teda Hanka oslovila nějakého lelkujícího taxikáře, který se zasmál a těch 800 metrů nás dovezl taxíkem. Aspoň jsme zjistili, že jsme šli celou dobu opačným směrem. Fakt dobrý.

No a tak jsme konečně na hotelu, máme i naše věci, po večeři, jenom vůbec nevíme, kde máme motorky a jak se tam dostanem. A tak ten den vypadal ze začátku dobře. Na druhou stranu zase musím říct, že jsou tu na nás skoro všichni milí, když pominu ty hranice a to, že do rána nám možná pod prdeli ukradnou i ten hotel, kde spíme.

Už mě to nějak bere, asi upadnu do deliria z nedostatku Evropské unie. Zítra snad pojedem dal, jestli bude na čem a zkusím se zas nějak ozvat. Jenom asi těch 300km, co bysme chtěli ujet nebude úplně reálných. Někdy se nedá jet rychleji než dvacítkou. Dobrou noc.

6. 8.

No... Je 22 hodin našeho a 23 místního času, ležím v posteli v krásném motelu kdesi v řiti na Ukrajině a zatímco Hanka už spí, já se dívám na Futuramu v ukrajinstine. A nerozumím vůbec ničemu. Celkově tak nějak zjišťuju, že těch mojich 12 lekci Ruštiny pro samouky je k ničemu. Buď mi nikdo nerozumí nebo se se mnou nechce Rusku nikdo bavit. Teda s výjimkou toho, když mu mám dát za něco peníze, to najednou mluví i Maďarsky.

Dnešek byl v klidu, nic zvláštního se nestalo. Teda snad jen kromě toho, že Tomášovi spadla motorka a jeli jsme asi 200km po tankodromu. Motorka naštěstí spadla jenom že stojánku a tankodrom jsme přece čekali nebo snad ne? Jo, čekali, jenom možná ne tak velký a ne tak dlouho. Ono je dost nahouby jet několik hodin ve vedru 40 kilometrovou rychlosti, skákat po U rampach, vjizdet do pasti na medvědy a přitom ještě sledovat navigaci a mile si povídat s přítelkyní do sluchátek. Z toho by se jeden oprudil. Nebo chytil vlka. Nebo vlk ho.

No... nakonec se nám to povedlo, vyhnuli jsme se hlavním tahum a dojeli do hotýlku, který jsme měli vyhlidnuty. Když pominu ty bláznivé a pomatene řidiče v Žigulech, Zastavách Uazech a náklaďácích 100 let starých, když pominu ty staré a rozpadle domy z doby komunistů, když pominu že se tu všude krade, viděli jsme zajímavou krajinu. Pole a louky. Ale světě div se, na polích se pěstují plodiny a na loukách se pasou nebo polehavaji různá zvířata. Neviděl jsem ani jedno pole s řepkou, ani jeden solární panel. Hmm. Co dodat....

No... zítra jedem do Kyjeva, to bude asi jiná káva. Velké město a moc lidí. Ale do té doby určitě ještě uvidíme nějaké vesnice s milymi lidmi, protože se budu snažit vyhnout hlavním tahum. A ano, lidi jsou tu milí, asi to bude i tím, že nejedem jenom po hlavních cestách.

Takže zase zítra ahoj!

Malá vsuvka: jestli se někomu zdá, že píšu jak debil, není to tím, že bych byl debil, ale klávesnicí a automatickýma opravama. Prostě na tabletu se blbě píše a ještě si to často dělá, co chce a mě se to prostě nechce opravovat. A háčky a čárky? Někdy jo, někdy ne, funguje to samo. Chudák Cyril, ten by určitě trpěl, stejně jako ten jeho kámoš Metůdek. Takže tak.YDAR.

7. 8.

20.35

Uff,jsme v Kyjevě. Dojeli jsme kolem 17,dali sprchu a vzali si taxika do města. Zajímavé. Teď si ještě dáme pozdní večeři v jakési restauraci a pak už padnu vysilenim.

Jsme v pohodě, motorky jezdí, jenom je toho nějak moc. Napíšu jak bude někdy čas, snad zítra. Dnes už jsme všichni plní dojmů na usnutí. Ale je tu hezky.

8.8.

7:45

Tak dneska po ránu začínám chápat, že je ten výlet asi trochu delší, než normálně, když se jedem koupat na Zelené a dělat machry s motorkou. Všechno kompletně mě bolí a vstávám jako nemocný důchodce.

Motorky máme, celou noc nám je na parkovišti hlídal chlap, co vypadal jak Kajínek. Tomu jsem taky včera večer dal první úplatek, ne že by ho chtěl, musel jsem mu ho vnutit. Konečně jsem někomu něco dal, jinak po nás zatím nikdo nic nechtěl.

Takže se zkusím posbírat a pojedem nějakých 300km na Novgorod Siverskyj nebo co. Jestli to zase bude takový tankodrom jako včera, tak silně pochybuju, že dojedem až tam.

19.45

Tak už bydlíme někde na konci Ukrajiny, povedlo se nám dojet až do toho Novgorodu. Cesta byla z poloviny po hlavním tahu, z poloviny zase po tankodromu, ale vybral jsem to tak schválně, abysme viděli vesničky a lidi. A viděli. Musím říct, že Ukrajina je velice zajímavá země a měl jsem úplně zbytečné obavy.

Včera jak jsme přijeli, vzali jsme si taxík Uber (Tomáš si nainstaloval aplika i a musím říct, že to funguje úplně parádně) a svezli jsme se do Kyjeva. Cestou jsem řidiče vypovídal a zjistil jsem, že Kyjev má skoro 4 miliony obyvatel. Ježíš to jsem rád, že jsme tam nemuseli pěšky!

Na Ukrajině je průměrný plat podle zpráv v televizi 6000 hřiven. Obsluha na benzince bere kolem 3000 hřiven měsíčně, vystudovaná veterinářka 4000 a taxikář od Uberu 10000. Malý byt mimo centrum Kyjeva stojí 400.000 hřiven. 20 dkg sýra stojí 28 hřiven, 30 dkg šunky 32, 1,5 litrů balené vody 11 hřiven, 40 minut jízdy taxíkem 150 hřiven, večeře v restauraci pro 2 400 hřiven, benzín se pohybuje mezi 25-30 hřivnama za litr. Hřivny je potřeba aktuálně násobit x 0.8.

Jsme na konci Ukrajiny a projeli jsme jí celkem kus, tak se možná nabízí nějaké malé shrnutí. Je to krásná země, plná zajímavých lidí. Taky je dost chudá, ale i přesto se tu lidi chovají celkem slušně, například co se týče provozu, tak přestože je tu ve větších městech naprostý chaos, všichni se pustí, nikdo neprudí a navzájem si ještě poděkují blinkrama. Skoro všichni lidi, co jsme zatím potkali, byli milí a vstřícní, jenom si člověk musí zvyknout na to, že když stojí 3 naložené motorky v malé zapadlé vesnici, kde se všichni znají, přijde se celá ves podívat. A popovídat si. Třeba o tom, jaké to bylo na vojně v Pardubicích.

Krajina a příroda je tu velice pěkná, ale ne proto, že by tu tráva byla zelenější a nebe modřejší, ale prostě proto, že je jí tu moc. Ne nadarmo se Ukrajině dřív říkalo Obilnice Evropy, jedete celý den po tankodromu a všude kolem jsou jenom pole, louky, lesy a volně žijící zvířata. Úžasné. Jak říkala jedna paní, co její syn jezdí do Česka: My tady máme ty vaše ZOO všude kolem nás.

9.8.

19:45

Jsme v Rusku, konečně. Ráno nám místní babka poradila jiný hraniční přechod, než jsem měl v plánu a udělali jsme dobře, že jsme ji poslechli. Cesta sice byla strašný tankodrom, už jsme na té motorce museli stát oba, ale zase jsme na tom přechodu byli sami.

Nejdřív byly samozřejmě hranice ukrajinské, jakýsi mladý kluk v maskáčích byl takový milý, hodný a v klidu, vyptával se nás kam jedeme, odkud, proč a pořád se tak mile usmíval.. no a pak najednou řekl, že chce vidět všechny kufry a tašky. Ach jo... co bych asi z Ukrajiny pašoval a ještě k tomu do Ruska? No a tak jsme mu to postupně všechno museli ukázat, probral věci v kufrech i taškách, našel mi i lékárničku a nechal si vysvětlit, na co jsou všechny ty prášky. No...,mohlo to být horší, mohl najít ty 2 další lékárničky s vitaminama nebo třeba nůž.

Pak jsme přejeli kousek dál a začala pravá Nirvána. Ploty, závory, zákazy a voják se samopalem. Byl sympatický, milý a nekompromisní. Ještě než vůbec usoudil, že nám otevře závoru na hraniční přechod, pěkně si před nás stoupnul a zase začaly dotazy: kdo jsme, odkud jsme, proč jedeme do Ruska, odkud jedem, kam jedem a tak dál. Vysvětlil jsem mu, že u nás lidi na Rusko pořád jenom nadávají, tak se jedem na vlastní oči přesvědčit, kde je pravda. To ho pobavilo a konečně otevřel závoru a my mohli dál, na hraniční přechod.

A tam to začalo všechno nanovo, s tím rozdílem, že jsme museli ještě vyplnit celní deklaraci, celou v azbuce. Naštěstí jsme na to byli připravení a měli jsme s sebou vzor. Po vypsání následovala zase kontrola kufrů a taška zdlouhavé čekání, až čelní úředník všechny údaje přepíše z papíru do počítače. Zajímavé bylo, že jenom BMW si ten celník fotil a to jak Vín, tak motorku zepředu i zezadu. Japonské Stromy ignoroval. Nevím, co si o tom mám myslet...

No co buď dal povídat, celé to trvalo asi 2 hodiny a to jsme tam byli sami, když nepočítám kamiony. Sami na oplocené hranici s ozbrojenými vojáky. Musím ale říct, že byli slušní a příjemní, jenom to prostě bylo dlouho.

A tak jsme teda v Rusku. Vzali jsme to rovnou na Brjansk a ubytovali se tu v malém hotelu u cesty, co našla včera Hanka na Bookingu. Tisíc rublů na jednoho, luxus, klimatizace, koupelna a snídaně. Všechno v klidu, jenom ty motorky u silnice mi trochu vadí. Ale to už asi nevyřeším, aspoň jsem ji přikryl plachtou, ať není tak na očích. Škoda, že to ztrácí efekt, když je nepřikryjem všichni...

Zítra chceme jet někam do Obninsku. Je to zase kolem 300km, to bude stačit. Jo mimochodem, nejsou tu žádné zemljanky, jak se u nás říká. Co jsme zatím viděli jsou normální civilizovaní lidi, jenom menší vesnice jsou postavené ze starých dřevěných domku, některé jsou pravda docela zchátralé. Ale to stejné jsme viděli už i na Ukrajině. A vůbec to tu není taková divočina, jak se u nás říká, normální provoz a lidi zatím v pohodě. Ale taky tu jsme teprve první den, tak uvidíme.

10.8.

8.20

Kluci se včera ožrali tak, že zatím nepřišli na snídani na 8. Paní z recepce říkala, že lezli po čtyřech.

8.25

Došel Tomáš, že Vraťa pořád spí. S takovou neodjedem. To jsem teda fakt rád. No uvidíme, je mladý, že se třeba dá dohromady.

8.35

Jsme komplet. Tak snad nějak rozumně odjedem. Dneska jedem do Obninsku, uvidíme, co potkáme cestou.

18.30

Jsme v Obninsku, Hanka včera našla hotel na nějakém náměstí. Přijeli jsme celkem brzo, už nějak před 17, zaparkovali motorky na hlídaném parkovišti a šli se trochu projít po městě. Prostě normální město, trochu starší a špatně udržované, ale normální. Lidi jsou tu v pohodě, ochotní a ohleduplní, město je klidné a normální.

Zatím to vypadá, že mi někdo škaredě lhal. Ani po cestě ani tady, kousek před Moskvou nevidím žádné zemljanky, žádné chudáky plazící se po zemi vysláblí hladem, žádné policajty vyžadující úplatky, žádné bolševiky, žádné tanky a bojové vozidla, vidím jenom normální lidi, dřevěné domky, kvalitní cesty a hodné řidiče, kteří nás pouštějí nebo nám blinkrama děkují. Dokonce jsme i sjeli z hlavní a zajeli do nějaké malé vesničky a hádejte co. Zděné a dřevěné domky, kolem zahrádky, skoro jako všude jinde. Že tu lidi nestaví monstrózní třípatrové baráky jako u nás ještě neznamená, že jsou něco míň.

Zatím se mi tu moc líbí. Uvidíme zase zítra, chceme dojet do Moskvy, kam to máme kousek, ale před tím se stavit do nějakého tankového muzea v Kubince. Hotely, co měla Hanka vybrané kousek od Moskvy jsou plné, takže našla nějaký skoro v centru. No, nechtěl jsem tam jet na motorce, ale už s tím asi nic nenadělám.

21.00

Tak v restauraci, kde jsme byli na večeři neměli pivo, tak jsem se zařídil po svém. Hned vedle hotelu jsem objevil malý obchůdek, které u nás už bohužel nejsou, v něm sympatickou starší paní, chlaďák s plechovkovýma pivama a hlavně přímo před obchodem zídku. Tak jsem pokecal s paní, koupil si u ní pár piv, seděl na zídce a pozoroval, jak kolem mě žije ruské město. Auta jezdily, lidi chodili, bavili se, smáli, drželi za ruce, nosili nákupy, prostě žili a byli úplně normální. Možná dokonce trochu normálnější než my... neviděl jsem ani jednoho zpovykaného svalnatce, pokérovaného od hlavy až k patě a dokonce ani jednu panenku Barbie, zmalovanou jako kurvu z amerického filmu. Prostě normální lidi. Pěkný večer jsem si udělal...

Tak zatím dobrou, ozvu se zítra z Moskvy. Poživajtě chorošó.

11.8.

9:00

Tak právě jsme se dohodli, že vzhledem k tomu, že nemáme vybraný žádný hotel v Moskvě, zavolá Vraťa nějakému známému Českého domu. Moskvě. V centru. No a ten nám slíbil, že nám tam ubytování zajistí. Paráda, až na to, že to znamená průjezd celou Moskvou až skoro k Rudému náměstí. Bože chraň.

Teď pojedeme najít tankové muzeum v nějaké Kubince a pak to teda bude zajímavé.

16:10

Stojíme u Českého centra v Moskvě, když jsem se na to doma díval, říkal jsem si, centrum přece nemůžeme projet. A jsme tu, jeli jsme kolem Kremlu a úplně v pohodě. Provoz sice trochu větší, ale všichni v klidu, pouštěli nás, zdravili, mávali. Líbí se mi tu.

Čekáme na nějakého Čecha, co ho zná Vraťa, prý nám tu domluví ubytko i s parkováním.

Při odjezdu od muzea zapomněl Tomáš zámek na předním kotouči a teď mu nebrzdí přední brzda, tak se na to budem muset podívat. Já jim teda moc nepomůžu, ale Vraťa je přece světoznámý mechanik, tak určitě na něco přijde.

Tankové muzeum v Kubince mě teda nijak neuchvátilo, asi to bude tím, že mi tanky nic neříkají. 4 pavilony s tankama ruskýma, německýma a americkýma, no bóže. A byl tam jakýsi tank Maus, co je prý jediný na světě. Hmm, myslel jsem, že to bude větší, ale hlavně že se to líbilo klukům. A Haničce, viď?

No, teď ještě zaparkovat a ubytovat se někde a máme 2 dny pauzu. Konečně, už jsme týden denně na motorce.

Chachááá, Český dům, jsme ubytovaní s nějakými Čechy, co tu staví divadlo. Mají tu točenou Plzeň a všichni na nás mluví česky. Je jasné, jak dnešní večer dopadne.

12.8.

9:40

Nakonec to včera dopadlo dobře, dal jsem si jenom pár točených Plzní, lepších než u nás doma a tlačenku s octem a cibulí. Moc dobré.

A teď jdeme hádejte kam: na Rudé náměstí! Na to jsem zvědavý. Akorát Lenin je zavřený, takže ho neuvidíme. Já chci Kreml! Já chci Kreml! Putin na hrad!

17:50

Uff, jsme zpátky. Jsem úplně hotový, celý den jsme byli na nohách. Ale viděli jsme všechno - Rudé náměstí, Lenina i Kreml. Úžasné. Jsem tak plný dojmů, že už se do mě vejde jenom flaška vodky a jinak nic.

13.8.

8:00

Pomalu se pokouším vstát do dalšího dne. Jsem z toho včerejšího celodenního chození víc unavený, než kdybych to jel na motorce.

Tak to vezmem od zacarku: ubytovali jsme se v Českém domě, což je tu v Moskvě něco jako podnikatelské centrum, které pronajímá byty a kanceláře. Je to asi trochu jiná liga a taky jsme paní recepční moc nevoněli, ale přece jenom nás ubytovala s chlapa a, co tady staví divadlo. Celkem pohoda, máme svůj pokojík pod střechou, záchod a koupelna jsou sice společné na chodbě, ale zase je to tady samý Čech a Slovák, tak jsme aspoň mohli pokecat.

Hned první večer jsme zašli do České restaurace, která je přímo v Domě a nestačili se divit, mají tu totiž česky mluvící obsluhu, České jídla a Plzeň. A tak zatímco si Hanka dala hovězí vývar a smažák a kluci svíčkovou, já zůstal u vyzkoušené tlačenky s octem a cibulí a Plzně. Ale teda musím říct, že tak dobrou Plzeň už u nás ve Zlíně skoro nenajdete.

No a včera jsme se šli podívat na Rudé náměstí, kolem chrámu Vasila Blaženého. Čekal jsem krásně náměstí, jak ho znám z fotek, ale bohužel je zrovna skoro celé zastavěné nějakým lešením a pódiem, protože tu má být vystoupení nějakých tanečních skupin. To mě trochu zamrzelo, ale asi s tím nic nenadělám. Po chvíli bloudění mezi davy převážně čínských turistů jsme objevili obrovskou řadu přes půl náměstí - byla to řada na prohlídku onoho slavného Vladimíra Iljiče Lenina. To je přece jen povinnost a tak jsme ji vystáli. Musím ale říct, že tohle nebyl žádný zázrak - prošli jsme kolem něho ve tmě za stálého ponížení policie a skoro nic jsem neviděl. Prostě je o obejdete průhledný sarkofág, kde je hlava asi ruce někoho, kdo vypadá jak Lenin. Z čeho je to ale udělané, o tom by se daly vést dlouhé diskuze.

Po Leninovi jsme se začali zajímat o vstup do Kremlu, který jsme nakonec našli, zaplatili 500 rublů a šli dovnitř. Bohužel to nebylo tak, jak jsem si naivně myslel, že se budem procházet po chodbách kolem Putinových ložnic, ale byla to příjemná procházka po venkovních zahradách. Kreml je pěkný celkem rozlehlý. V jedné chvíli jsem si v kostele říkal, proč chodí ručníkáři a zahalené snědé baby do kostela s Ježíškem, ale vzápětí jsem to pochopil. Byla to francouzská výprava s průvodcem. Tohle zjištění nás potom vedlo k závažným debatám o měnící se francouzské společnosti a úbytku bílých lidí celkové....

No a pak už jsme si jenom prohlídli chrám Vasila Blaženého, sice za tisíc rublů a kde nic tu nic, ale tento chrám je na všech fotkách z Moskvy, tak jsem chtěl vidět, co je uvnitř. 3 prodejny suvenýrů a pár obrázků svatých na zdech. Nejhorší na tom všem jsou ty mraky turistů, člověk nemá ani čas se na chvíli zastavit a procítit atmosféru místa.

Večer jsem padl vysíláním, ani tu flašku vodky jsem nezvládl vypít. Ale byl to zajímavý den, mají to tu fakt hezké. Zvláštní na tom všem jsou hlavně policejní kontroly - kontrolují nás skoro na každém kroku, uhnem o metr z chodníku a už je slyšet píšťalka, sednem si na schod, zase píšťalka. A pořád nám prohlíží batohy, jestli v nich nemáme něco zakázaného.

No nic, pomalu vyrážíme do Muzea kosmonautiky, tak se ozvu zase večer.

19:10

Dnes jsme došli zpět dřív, kolem 16 hodiny. Jsme už z toho města nějací unavení, Vraťa má sračku, si ani pivo nedal.

Prohlídka muzea kosmonautiky byla sice zajímavá, ale že bych z toho byl u vytržení, to teda úplně ne. A zase samé kontroly, prohlížení batohů... Pak se chtěla Hanka ještě podívat na Bolšoj Těatr a tak jsem se zase prošli kolem Rudého náměstí. No jo, divadlo no...

Nevím, jestli už jsem o tom psal, ale objevili jsme kouzlo ježdění taxíkem, konkrétně Uberem. Už jsme to použili v Kyjevě a dnes dokonce třikrát. Dokonce to na kratší vzdálenosti pro 4 lidi vychází líp než metro.

14.8.

7:30

Včera si k nám v hospodě přišel český ředitel ruské banky, co ho trochu znal Tomáš a tak jsme se mohli o Rusku dozvědět spoustu zajímavých informací. A to, co povídal, jenom dokresluje obrázek, který o Rusku začínám mít, ale ještě tu pár dní budem, tak nechci předbíhat.

Dneska pokračujem dál na Jaroslavl, tak se jdu balit. Cestou chceme projet nějaké vesničky a podívat se na ty zemljanky, ve kterých žijou ti chudí bolševici, co tajné zbrojí proti nám a celému západu. Zatím posílám pozdravy tam k nám, do kapitalismu.

20:45

Jsme v Jaroslavli. Město je to prý pěkné, my si ho ale moc neprohlídnem, protože prostě není čas běhat po všech městech, co máme po cestě. Byli jsme se aspoň podívat na stadion hokejového klubu Lokomotiv Jaroslavl a připomenout si památku zemřelých hokejistů při tragédii z roku 2011. Když jsme se tam tak fotili, přišlo nezávisle několik lidí, kteří se pokřižovali a poklonili před památníkem. Je vidět, že to berou vážně.

No... dnes sice neuvidíme město, zato se nám povedlo kus cesty jet mimo hlavní tah, protože jsem se zase chtěl podívat na ty zemljanky. A hádejte co - zase jsem žádné neviděl. Prostě úplně v pohodě vesničky, ano, některé dřevěné domky už byly zchátralé, ale v těch taky většinou už nikdo nebydlel. Jinak celkem v klidu, spousta dřevěných a zděných domků, většina spravených nebo rovnou nových.

Hmm, v restauraci v hotelu se k nám družil nějaký potetovaný hňup, koupil si flašku whisky, někam zmizel a teď jsme ho viděli z okna, jak se připlazil k autu úplně na sračky, nasedl a teď se pokouší trefit na cestu kolem našich motorek. No, snad ho brzo zavřou, když je tady ta totalita.

Zítra jedem do Čerepovce, tentokrát jsem na tu cestu obzvlášť zvědavý, protože navigace těmi malými cestami nechtěla vůbec jet. Google jo, ale ten snese všechno. Kousek za Jaroslavlí bysme měli zahnout pryč z hlavního tahu a jet kolem Volhy a jezera Rybinsk. Snad aspoň nebude pršet.

Takže Dosvidanja rebjata.

15.8

7:30

Na radaru je vidět velká fronta, která jde přesně v našem směru od Petrohradu. Dnes to zřejmě bude veselé, má napršet 30mm v bouřkách.

20.50

No.... Tak cíle jsme dneska dosáhli, jsme v Čerepovci v nějakém motelu, pochopitelně správně přihlášení a zaregistrovaní, aby ten - jak se říká u nás - totalitní režim měl přehled, kde se ti vetřelci že Západu nachází. Když tak nad tím přemýšlím a rozhlížím se kolem, je pravda, že na turisty tu asi moc zvyklí nejsou. Když pominu Moskvu, kde se daly vidět i jiné značky než jenom RUS, všude jinde jsme jenom my a kolikrát se na nás buď dívají jako na zjevení nebo se usmívají nad naší ruštinou.

Zvlášť dneska, což byl úsek cesty, na který jsem se těšil už při plánování v pohodlíčku oblíbené hospůdky pomocí Google map (nemusím zase připomínat, že ty snesou opravdu všechno). Hned za Jaroslavlí jsme uhnuli z hlavní cesty, kudy navigace fakt nechtěla jet a projížděli spoustou malých vesniček, které jsou jenom v atlase Ruska (který se dal u nás koupit jenom jeden a poslední kus). Tady jsme teda opravdu byli za exotické zvířátka a musím přiznat, že jsme viděli už některé domky dost hotové. Nebyly to sice zemljanky, jak si je představuju já a jak jsou k vidění u Košic, ale dost jich už bylo hodně rozpadlých a zchátralých. No ale to jsme přece taky chtěli vidět!

Silnice tak nějak odpovídaly tomu, kudy jedem, i když jsem to čekal horší. Prvních 150km se po nich skoro dalo i jet a tak jsme se mohli kochat pohledem na místní přírodu, lidi, Žigulíky, Tatry, Nivy, Lady a jakési další rozpadlé auta náklaďáky. Jenomže potom jsme vyjeli do fronty, kdy nebe dost zčernalo, začalo pršet, cesta se rozpadla, věci promokly a hledí helem se začalo mlžit (ano, i to s tím PinLockem od Schubertha, co se přece nemlží). Pak už ta cesta nebyla tak veselá a mám trochu obavy, že někteří z nás přišli o zbytky dobré nálady. Mě se tady teda pořád dost líbí a Hance taky, ale...

Jo, mám dobrou radu pro ty dobrodruhy, co by je někdy napadlo jet v dešti - když jedete s otevřeným hledím, aby se vám plexi nemlžilo, je dobré si ho zavřít, když vás míjí auto. Teda aspoň v Rusku. Jinak by se vám mohlo stát, že vás projíždějící auto ohodí tak, že vám do helmy nachčijou tak tři litry vody z kaluže a ještě si přitom zdravě loknete. No a pak pochopitelně ta kalužní voda postupně za jízdy protéká dolů, na hrudníček, bříško, kuličky a tak dál, až máte mokré úplně všechno až po prdel.

No nic, zítra se asi zase posunem dál, směrem k Petrohradu. No... protože jsme hned od začátku nejeli po dálnici z Moskvy, jsme teď asi trochu mimo hlavní tahy, takže čekám něco podobného, co dneska. Už se na to těším....

16.8.

13:50

Jsme na cestě do Tichvinu, jede se parádně, moje obavy ze špatné cesty se naštěstí nevyplnily. Je to nějaký hlavní tah, takže pohodička. Akorát nevidíme žádné vesničky, ale zítra bude víc času. Všichni nás zdraví, uhýbají a blikání. Fakt dobré.

21:20

Hmm, dneska už toho asi moc nenapíšu, jsem nějaký hotový. Po příjezdu do Tichvinu jsme se šli kousek projít, kluci si koupili ruské SIM karty do telefonu a Vraťa si při její instalaci zablokoval tu českou.

Pak jsme si dali večeři v restauraci a už nemůžu. Dneska mě to dobrodruhovství nějak zmohlo. Jo, kromě Hany máme všichni trochu sračku, Vraťa už 3 dny. A motorky jsme zase museli zaparkovat mimo hotel, prý na hlídaném parkovišti. No.... jsem ráno zvědavý. Zítra bude Petrohrad, máme to už jenom co by kamenem dohodil, takže coby dup. A teď už do postele šup.

17.8.

21:00

Jsme v Petrohradu, živí, zdraví a v pohodě. Cestou jsme ještě navštívili muzeum a pevnost Cesty života (nebo co) a Ladošské jezero, největší v Evropě a teď jsme si na hotel koupili pivo a jídlo a vymýšlíme, kam zítra zajdeme. Podrobnosti asi až zítra, je toho prostě moc a nestíhám.

Jo abych nezapomněl, Rusko je krásné, lidi milí, ceny příjemné i pro nás. Sami Rusi nám říkají, že nechápou, proč je jinde nemají rádi, když oni se starají jenom o sebe a chtěli by, aby lidi byli na sebe hodní. Opravdu, ty média u nás vytváří úplně špatný a debilní dojem o Rusku. Ničemu nevěřte, věřte mě, já to tu vidím. Pohodička.

18.8.

15:30

Ráno jsme vyrazili trochu pozděj a sotva jsme vyšli z hotelu, začali jsme se nelíbit místní policii. Nejdřív si nás z auta změřili divným pohledem, jak stojíme u cesty v kraťasích, aby vzápětí přijeli z opačné strany, vyskákali 4 z auta a davaj dokuměnty. Přitom jeden pořád něco vykládal, čemu jsem vůbec nerozuměl a tak jsem na něho zkusil moje oblibene: My čechi, my něpanimájem, vy gavarítě óčeň býstro. Vy čéchi? Dá, pakažítě adín pásport.... Ok, ok, vsjo v parjádke, usmál se na nás, popřáli pěkný den a odjeli. Kontrola jak z říše snů, hlídají to tu, ale jsou slušní. A mají respekt, nějak tak by to podle mělo být.

Pak jsme si zase zkušeně zavolali Ubera a za 230 rublů dojeli až k Auroře. Vystáli jsme zase jako obvykle řadu a vrhli se do útrob a na palubu tohoto bájného křižníku, jehož výstřel prý odstartoval revoluci, která změnila život milionům lidí. Zajímavá lodička, i když mě nějak nebrala její konstrukce nebo to muzeum s obličejema lidí, co visely všude, zajímavá je spíš tím, že už na základní škole jsme se o ní učili, učitelé, kteří nám za naši neznalost dávali pětky z Ruské historie a sami Auroru nikdy neviděli jsou už mrtví a já mám možnost konečně vylézt na palubu a obejmout to bájné dělo. Z toho se jeden posral, Teda chtěl jsem říct dojal. Nebo posral dojetím.

22:50

Po dojemné návštěvě Aurory jsme si dali jakési jídlo v místní pouliční jídelně (mimochodem, porce jsou tu opravdu menší než u nás, ale taky tu skoro nepotkáte tlustého člověka) a šli se kousek projít doufajíce , že najdem nějaký Sightseeing autobus, který by nás povozil po městě, protože ho pěšky prostě obejít nejde. Autobus jsme sice nenašli, ale místo toho nás zastavil černoch (může se vůbec říkat černoch?), který nám plynulou ruštinou nabídl okružní cestu lodí. Když se vypovídal, podíval se na naše nechápavě obličeje a poslechl si moje Što vy gavaril?, zkusil to znovu lámanou angličtinou. Nebylo to o moc lepší....

No ale nakonec jsme na tu loď nasedli a dali si krásný okruh po Petrohradu, který trval asi hodinu a půl. Za tu dobu jsme viděli spoustu jakýchsi budov, mostů, muzeí a lidí. Nejlepší byla paní, co si přisedla s malým synem. Byla fakt pěkná, milá a tak se občas naše poznámky stočily směrem k ní, chápete, nic škaredého, naopak, samé milé věci a slova... Když Vraťa poznamenal, že je to stejně jedno, že nám tu nikdo nerozumí, začal jsem tušit, že musí dojít k nevyhnutelnému... A tak mě ani moc nepřekvapilo, když vystupovala, vstala že sedačky, chytla synka za ruku, podívala se na nás a úplně v klidu prohlásila česky: Nashledanou, mějte se hezky. A na naše udivené ksichty dodala: Já rozumím česky. Hmm, byla to trochu studená sprcha.... Že nám někdo může rozumět, s tím tak nějak počítám, když někde mluvím anglicky, ale čeština? Tady? Nojo, jsme mezi bratry. A sestrami, evidentně.

Po vystoupení z lodi jsme ještě prošli pár obchodů a utráceli za suvenýry. Každý jsme si něco koupili, nebudu říkat co, protože to třeba můžou být dárky. Jenom já jsem si zase koupil tričko s nějakým ruským nápisem, protože už se hrozně těším, jak těma tričkama naseru pár propagandou zblblých lidí u nás doma.

Kluci si pak ještě objednali nějakou noční plavbu přes otevírající se mosty, prý je to moc pěkné. Je to ale bohužel až o půl jedné a do toho se mě s Hankou už nechtělo. Zítra nás čeká nevím co - asi ta Ermitáž a ještě nějaká okružní plavba.

Už se nám to krátí, zbývají v podstatě nějaké 3 dny v Rusku a mě začíná chytat nostalgická nálada a jakýsi zvláštní smutek. Nevím co to je, ale možná se to dá srovnat s láskou na dálku, milujete se, víte, že se můžete navštívit, jste ale příliš daleko na to, abyste to udělali. Začíná mi prostě po této zemi být smutno, těžko se to vyjadřuje a hlavně kdo tu nebyl, nepochopí. Dnešní Rusko je už dávno úplně jiné, než si představují lidi, co tu byli před padesáti lety, je novější, modernější, vstřícnější, ale pořád hrdé. Je oplocené, hlídané, bezpečné. Je trochu složité se sem dostat, ale když už se to povede, jste tu vítáni a všichni vás mají rádi.

Bude mi to tu chybět.

19.8.

16:50

Tak dneska už jsme to chození po městě ukončili, začalo nám pršet a nějak jsme se na to zapomněli připravit. A začala být i docela zima. Ale i tak nám to myslím stačilo. Jediné, co mě trochu mrzí je, že jsme nešli včera s klukama na to noční otevírání mostů, prý to bylo moc pěkné. Dneska už to v tom dešti nedáme.

Ráno jsme vyrazili do Ermitáže, měli jsme štěstí, že jsme si nechali poradit a Tomáš objednal vstupenky dopředu po internetu, jinak bysme se snad přes ty davy ani nedostali dovnitř. Takto jsme v klidu prošli nějakým bočním vchodem a ta čínská hrůza začala až vevnitř.

Ne nadarmo se říká, že na Ermitáž by člověk potřeboval tak týden. Je tam toho ve třech patrech opravdu moc, sbírky z celého světa. Římská kultura, Řecká, Ruská, Egyptská, Západní, Východní.... prostě moc. Tak nějak jsme to proběhli, to se fakt celé prozkoumat nedalo. Mně osobně nejvíc zaujaly památky Egyptské, je mi to jaksi nejbližší a taky kde se můžete postavit vedle originálních sarkofágů z pyramid v Gíze nebo se zblízka podívat na opravdovou mumii?

Pak jsme ještě nasedli na jakousi loď, což se nakonec ukázalo jako chyba, protože to nebyla loď okružní, ale jednosměrná, která nás odvezla do Peterhofu k zahradám a paláci, kterému se prý říká Ruské Versailles. Jenže vzhledem k tomu, že pršelo a byla zima a my s krátkými rukávy jsme už byli dost promrzlí, museli jsme prohlídku za 900 Rublů vynechat a odjeli jsme zpět do Petrohradu.

Teď se tu ještě bavíme, že si možná zavoláme Ubera a pojedem ještě do nějakého nákupního centra, utratit zbytky peněz za nějaké blbosti.

Zítra už se vlastně začínáme vracet domů, čeká nás jedna noc ve městě Pskov a pak už hranice a EU. A jak se tak rozhlížím po pokoji, jsem zvědavý, kdo ten bordel sbalí a jak to zase všechno narveme na motorku. Ach jo.

Začínají se od nás z domova ozývat reakce, že prý nějak moc oslavuju to zlé Rusko, co uškodilo a škodí celému světu. Prosímvás, já neřeším žádnou politiku, ani se nehodlám pitvat v minulosti, jakkoli vzdálené. Já píšu jen to, co tu vidíme a slyšíme a to zdaleka ne všechno, protože by mi to stejně nikdo nevěřil.

No nic, ozvu se zítra, až zas někam dojedeme. Jo abych nezapomněl, fotil jsem tu nějaké ceny v supermarketu, tak pro představu, jak to vychází na české peníze, je třeba ty ceny násobit podle aktuálního kurzu x0,33. Takže třeba Uber taxi od Aurory k nám na hotel stálo 250 Rublů, tedy asi 80Kč. Kdo by pak řešil metro, že...

20.8.

21:50

Už od 6 se valime v Pskově na hotelu, vaříme si párky na záchodě v esušu a díváme se na seriály na tabletu. Venku je hnusně, zima a poprchá. Teda my s Hankou, co dělají kluci netuším, nemám o nich žádné zprávy. A víc už nestíhám psát, běží další díl seriálu...

21.8.

6:50

Pres chvilkou jsme vstali, pobalime věci, posnídáme a pojedem na hranice. Musím zase schovat nůž a léky, protože když je najdou, budou je považovat za drogy a pošupajdím do vězení.

V noci ještě celkem dost pršelo, ale teď to vypadá, že neprší a snad ani nebude. Tak popojedem na ty hranice, je to nějakých 120km. Jsem zvědavý, jak to půjde - no nakonec kdybych tu musel zůstat, zas tak velká tragédie by to nebyla. Jenom by to nemuselo být ve vězení.

20:59

Jsme v Lotyšsku, Daugavpills, penzion, restaurace, živá hudba, jídlo, pivo, místní lidi, družba. Zas je toho moc, nestíhám psát.

Už jsme jenom s Vraťou, Tomáš jel někam jinam.

Jo a hranice v klidu, hodinka, samé úsměvy. Lhali nám, kdo říkali, že je to složité.

Jdu se družit. To nedopadne dobře, ale bude to zajímavé.

22.8.

20:30

No, jak jsem psal včera, nedopadlo to dobře. Teda vlastně jo, ožrali jsme se. Začala hrát živá muzika a Vraťa furt objednával piva... až se nakonec ožral nejvíc, vysmrkal se do ubrusu a šli jsme spát. Teda my s Hankou, Vraťu bylo potřeba odvést a uložit. Ale byl to moc pěkný večer na místní oslavě v Lotyšsku.

23.8

22:10

Jsme v Polsku, v Čestochové, už je tady zase náš normální čas. Dneska a vlastně ani včera už to není zajímavý výlet, pořád jenom jedem, abychom se vrátili domů. Včera jsme spali v kempu Victoria v Litvě, ten se nedá nikde pořádně najít, objevili jsme ho náhodou před dvěma lety. Je z něj vidět Rusko, tak to bylo takové pohlazení, taková vzpomínka na tu krásnou zemi, že které bychom si v mnohém měli vzít příklad.

Chtěl jsem něco psát, ale mobil mi nenápadně skoč na ruského poskytovatele, tak jsem to už pak dál nepokoušel. A ono snad ani nebylo co, možná bych se jenom chtěl vrátit k průjezdu přes hranice. Přestože vypadaly veliké, zase na nich nikdo nebyl.,jenom asi 2 auta. Chtěli po nás deklaraci, co jsme vyplňovali při vstupu a standardně doklady, jinak nic. A chlapík letmo nahlídnul do tašek a kufrů, všechno v klidu a s úsměvem. Pak přišla Lotyšská strana, kde všechno proběhlo v podobném duchu, jenom cigaret jsme přiznali zbytečně moc a tak jsme je museli rozepsat na kluky. A zase úsměvy, pohoda, klid. Celé to trvalo necelou hodinu. Kde jsou ty půldenní časy, kterými nás spousta lidí strašila?

No a dnes ráno už to zase Vraťa jako loni nevydržel, vyprdl se na nás a jel domů, takže už válčíme sami. Dnes jsme ráno vyjeli z Litvy, projeli kus Polskem a teď prespime v jakémsi hotelu Ibis v Čestochové. Teda ale musím říct, polští řidiči, to je fakt síla. Tolik blbů jsem neviděl za celou naši cestu a ten způsob jízdy.... Zlaté Rusko, tam na sebe byli všichni ohleduplní, dávali si přednost, děkovali si... A tady? Hnus, sama zácpa, brzda-plyn, chaos, a hlavně samý kamion. Kamiony začaly až tady, v Lotyšsku ani v Litvě jich nebylo zdaleka tolik. Ach jo, slavná EU....

Zítra už to máme jenom asi 300km domů, tak pomalu můžu tohle zpravodajství ukončit. Na závěr bych chtěl jenom krátce říct, že Ukrajina a Rusko jsou krásné země, které stojí za to navštívit, na motorce je to nejlepší. Viděli jsme toho hodně, zažili taky a občas si doplňovali vzdělání rozhovory s místními. Ani v nejmenším nelituju, že jsme se rozhodli tuto cestu podniknout a jsem pevné rozhodnut se hlavně do Ruska brzy vrátit.

Cestou jsme neměli s ničím sebemenší problém, technika nás nezklamala, nikdo nás neprudil, zbytečně nekontroloval ani nezdržoval a dokonce nikdo ani náznakem nechtěl žádný úplatek ani pokutu.

Pokud někdo přemýšlíte, jestli máte do těchto zemí jet, vůbec neváhejte, je o co stát a je co vidět. A není se čeho bát.

Мы вернемся!

24.8.

13:50

Jsme doma, bohužel. Tak zas někdy příště.