Bájné Řecko, hrdá Makedonie, nezávislé Kosovo. A Bajram Curri.

Seznam článků

Autor: Hana
24. leden 2018
Zobrazení: 391

Ať vás provází Síla!V důsledku přechozích událostí, kdy jsme se vrátili z poslední cesty na Balkán s pošramoceným tlumičem, jsme byli nuceni změnit náš letošní plán cesty do Španělska. Motorka si žádá opravu a s tím se nedá nic dělat. Počítáme dny, které oprava zabere, a snažíme se naplánovat něco v jiném termínu. Jindy a jinam. Ale kam?
Přemýšlíme bezradně nad mapou, kde jsme už všude byli a co bychom chtěli vidět....

Když jsme zpětně procházeli naši poslední cestu, trošku jsme litovali, že když už jsme na tom Balkánu byli, nedostali jsme se z časových důvodů i do Makedonie. Ta k němu přece neodmyslitelně patří a bylo škoda ji nevidět. A tak po pár dnech přemýšlení padá rozhodnutí, vrátit se zpět na Balkán a projet ho celý. A když už tam budeme, nakoukneme na chvíli také do Řecka.

Shodou okolností zjišťujeme, že v podobném termínu bude projíždět Balkán taky skupinka, se kterou dřív jezdíval Robert na cesty. Ale protože je malá pravděpodobnost, že se někde potkáme, píšeme na web motorkářů, jestli se někdo nechce přidat. Našli se dva dobrovolníci, ale nakonec s námi jel jen jeden, Vraťa.
Před samotnou cestou proběhlo krátké setkání k seznámení a ujasnění plánu cesty, vše naprosto v klidu a Vraťa se jevil jako pohodový parťák na cesty. A tak to i bylo.

Sobota 19.8.

Vyrážíme ráno a cestou na Břeclav se potkáváme s Vraťou, který na nás čeká na benzínce u Ostrožské. Krátká zastávka na kafe a naše cesta může začít. Vyjíždíme, teď už společně, směr Břeclav – Bratislava – Budapešť – Debrecen.

Počasí se drží na nějakých 25 stupních a my projíždíme zase ty samé cesty, hranice a města, jako před měsícem, na cestě do Albánie. Většina cesty je po dálnici, takže nám rychle ubíhá. Později odpoledne už zastavujeme na benzínce v Debrecenu a Vraťa se dává do řeči s jinými cestovateli, kteří mu doporučují kemp kousek odsud, údajně levný a pěkný. Louskáme název Hajdúszobosló a vydáváme se tím směrem. Je to trošku mimo trasu, ale když nám ho někdo doporučil, proč ho nezkusit.

Přijíždíme do malého městečka, do kempu s termálním koupalištěm, Thermal Camping. Kemp je to velký, plný lidí a různých atrakcí.
"Kolik ti říkali, že to tady stojí? 6 euro na osobu?" Ptáme se nevěřícně Vrati. Domlouváme se na recepci na ubytování ve stanu, ale cenu nám nikdo není ochotný říct. No co, tak uvidíme ráno, až půjdeme platit. Vybíráme si místo na stany hned u vjezdu. Rychle postavit a jde se k vodě, dokud je ještě teplo. Teplo bylo, jen co je pravda. Vraťa ani nestavěl stan a rozhodl se spát pod širákem.

Chacháááá, tomuhle říkám cestování na motorce!Bereme plavky, ručníky a vydáváme se směrem k bazénům. U vstupu do koupacího areálu nás zastaví chlapík u branky a trošku neurvale na nás něco pokřikuje. Ukazuje na ruku a my po chvíli pochopíme, že nás nepustí dál, dokud nebudeme mít na zápěstí značkovací náramek kempu. Nezbývá nám, než se vrátit zpět na recepci, náramky si vyzvednout a absolvovat celou cestu k vodě znovu.
Obrovský areál, plný polonahých lidí, stánků s jídlem a dětských atrakcí, nám byl odměnou. Vykoupat se po parném dni ale bylo příjemným osvěžením a tak ignorujeme hemžení kolem a vrháme se do bazénu. Při zapadajícím sluníčku sledujeme povalující se rekreanty a děláme pár fotek. Jo, je tady hezky, ale teď už to chce něco k večeři a odpočinout.
V malém stánku si objednáváme pizzu, pivo a probíráme další den naší cesty. Zítra dojedeme pod Transalpinu a další den si ji projedeme celou. Loni jsme z ní sjeli nějak dřív a přišli prý tak o krásné výhledy.

Obrovský areál to opravdu byl, bodejť taky ne, když to na webu popisují jako největší lázeňský komplex Evropy. To jsme ale nemohli tušit. Kemp byl kousek stranou, tak to vypadalo jakoby nic, ale když jsme se šli jen tak projít k vodě, nestačil jsem se divit. Otevřel se před námi areál jako v pohádce, bazény, atrakce, stánky s občerstvením a lidi. Ano, lidi bohužel taky, ale ono to asi jinak v něčem takovém nejde. Po celé té cestě po dálnici v tom vedru to bylo jako balzám, hned jsme naskákali do bazénu a užívali si.

Vraťa uléhá do spacáku pod širákem, Robert taky. Já dávám přednost stanu, protože kolem se začínají rojit komáři. V polospánku slyším o půlnoci ohňostroj a Roberta, který se nakonec taky rozhodl pro stan. Jo, tady to v kempu žije do pozdních nočních hodin. Jako v Rumunsku.

Najeto: 604 km

Neděle 20.8.

Ráno nás uvítalo zlověstnými černými mraky, které se valily po obloze kousek od nás. To nevypadá moc dobře. Včera jsme se pekli, dnes asi zmokneme. Ale třeba tomu ujedeme, říkáme si pokaždé, když tohle vidíme. Tak honem sbalit stan, zaplatit kemp a jedeme, ať jsme od těch mračen co nejdál. Cena kempu se nakonec vyšplhala na nějakých 15 euro za osobu. Kde kdo přišel na šest, netuším, ale teď už je to jedno.
Náš dnešní směr je Hajdúszoboszló – Oradea – Sebes.

Umí tohle váš stroj?Spěcháme od černých mraků, které nevěstí nic dobrého a máme pocit, že ať jedeme kam chceme, stále nás pronásledují.
Cestou zastavujeme na krátkou zastávku, protože tachometr na motorce ukazuje rovných 100 000 km. Něco takového se musí zaznamenat a chvíli se zamyslet nad tím, co všechno už projela bez nějakých větších potíží a vždycky nás dovezla zpátky domů. Věříme, že stav tachometru na tom nic nemění a že nás nás tak poveze i dál.

Projíždíme Rumunské hranice a míříme do Sebes, kam přijíždíme za mírného deště. Hledáme ubytování, a jak už máme ve zvyku, přijíždíme k hotelu, v jehož areálu probíhají nějaké slavnosti. Spousta lidí, zvířat, kolotoče, trampolíny, pódia…kde jsme to jen už viděli? Jo, my jsme v Rumunsku a je neděle! Stejně jako loni, festival v městečku pod Transalpinou. Vypadalo to tam úplně stejně. Když jsme ale v hotelu prolomili jazykovou bariéru, zjistili jsme, že chtějí za pokoj 40 euro. Takže nic, jedeme jinam. Projíždíme městem v naprostém chaosu, způsobeném slavností a míříme ven, za město. Tady jsme našli malý penzion u cesty a světe div se, tady je pro změnu svatba. V Rumunsku je prostě neděle dnem oslav a sešlostí.

Dacia. Příhodný název pro motel, kde nejdou zamknout dveře.Paní v recepci nám nabízí třílůžkový pokoj, jiný nemá, a tak se spokojíme s tím, že jednu noc přespíme všichni společně. Než jsme stihli s Robertem vynosit věci z motorky, rychlý Vraťa naběhl do sprchy, aby ji celou kompletně vytopil, protože neodtékal odpad. Dostali jsme nový pokoj, všechny věci přenosili do něj, abychom pak zjistili, že tady sice odpad odtéká, ale zato nejdou zamknout hlavní dveře, ani dveře do koupelny. No co, nejsme v hotelu, mimochodem, ten jsme cestou taky zkoušeli, chtěli za něj 70 euro za osobu, a tak se spokojíme s tím, že máme střechu nad hlavou.

Když později usedáme v restauraci na zahrádce zjišťujeme, že večeři tady nedostaneme. Až skončí svatba, tedy někdy kolem desáté hodiny. Do té doby se pro ostatní nevaří, protože svatebčani mají přednost. Robert tedy zůstává na zahrádce u piva a já s Vraťou jdeme vařit na pokoj. Ještě že vezeme ty záložní těstoviny. Po pár minutách už sedíme s ešusem plným těstovin na zahrádce a večeříme. Obsluha restaurace chodí kolem a nijak je to nezajímá, ani jim to nevadí. Zkuste si u nás někam do restaurace přinést vlastní ešus s večeří. To by asi nastala jiná situace.

Klasika, Rumunsko. Občas neví, co by za ty rozvaliny chtěli, ale hlavně tu pořád něco slaví.Tady se fakt asi slaví pořád, protože ať jsme jeli kudy chtěli, všude se něco dělo. A nebyly to žádné malé oslavičky, kdy se čtyři kamarádi ožerou radostí, že je neděle a oni můžou jít konečně druhý den do práce, ale docela veliké festivaly. No a motel Dacia, kde jsme bydleli? To byla vcelku dobrá ruina, v každém pokoji něco nefungovalo, ale byli jsme rádi i za to, protože počasí bylo fakt hnusné. Dojeli jsme v kapkách na poslední chvíli a pak už jen pršelo a pršelo bez vyhlídky na zlepšení.

Pohodička, večeře z ešusu na cikánské svatbě.Sedíme u stolečku a znepokojeně sledujeme oblohu, stále zataženou černými mračny.
"Jestli bude zítra pršet, nemá cenu jet Transalpinu, to nic neuvidíme," pronese Robert a pokukuje, co na to Vraťa. Řešením by bylo zůstat tady další den, to už by se mělo vyčasit a pak vyrazit do hor. Není to úplně podle našich představ, ale jiná možnost asi není. Uvidíme ráno, jak to bude vypadat. S myšlenkou, že ráno snad bude líp, jdeme spát.

Najeto: 372 km

Pondělí 21.8.

Ráno nás probudilo bubnování deště na střechu a z nebe se valily proudy vody. Tak to projížďku Trasalpinou nevypadá. Nezbývá, než zůstat další den, protože zítra už počasí ukazuje sluníčko. A tak se celý den povalujeme na pokoji u televize a příležitostně kontrolujeme počasí. Večer konečně přestalo pršet a tak jsme začali balit věci, abychom mohli ráno brzy vyrazit.

Tohle byla zřejmě zatěžkávací zkouška Vraťovy trpělivosti, doufám, že první a poslední. Kdybych věděl, jak to dopadne, asi bych zkusil bábu na recepci ukecat na dva pokoje. Takhle jsme strávili celý den našeho výletu v podstatě zavření všichni tři na jednom pokoji, který měl tak 3x3 metry a jednu malou televizi. Copak o to, s Hankou se už trochu známe, ale Vraťa nás viděl vlastně druhý den a hned se s námi zavřel do díry na samotku. Ale zdálo se mi, že to nakonec přežil a ani z toho neměl žádné trauma, teda aspoň si to chci myslet.

Úterý 22.8.

Probouzíme se do slunečného dne a libujeme si, že bude krásný den. Tak honem sbalit poslední věci a vyrážíme. Transalpina čeká. Dnes bychom ji měli projet a dorazit až do Svaté Heleny, malé české vesničky.

Oslí farma na TransalpiněČást Transalpiny už známe z loňského roku a znovu zastavujeme u stejné přehrady a stánků se suvenýry. Později odbočujeme na druhou stranu, než posledně a vjíždíme na oblast, kterou už neznáme. Někdo nám loni psal, že jsme minuli tu nejhezčí část Transalpiny, tak jsme zvědaví. Stoupáme do hor, ochlazuje se, ale na nebi ani mráček. Projíždíme oblastí, která se přírodou dá přirovnat Durmitoru. Na pláních se pasou ovce, sem tam domeček, oslí farma a spousta motorkářů a turistů. Pěkná podívaná. Jen ta zima je dost neúprosná a tak jsme rádi, když konečně sjíždíme do údolí a přijíždíme k Dunaji, který tvoří hranici se Srbskem.

Podél Dunaje přijedeme až do Svaté Heleny. Míjíme rekreační letoviska, luxusní vily a pláže a cesta podél břehu se zdá nekonečná. Konečně u nějaké větší zátočiny odbočujeme a vjíždíme do malé vesničky. Hledáme cestu do Svaté Heleny, ale po ceduli ani vidu. Nakonec nás místní směrují někam do kopce, po rozbité cestě, kde nám navíc cestu zatarasil domíchávač. Trpělivě čekáme a já se jdu podívat, co se děje a jak dlouho to bude trvat. Někdo z místních mi ukazuje, že ho máme objet. Objet myslel přes patník, kanál, po asi 30 cm trávy. To asi nepůjde, pomyslím si, ale vidím, že dělníci už dolili svoji dávku betonu a chystají se k odjezdu. Nasedám a jedeme dál po kamenité cestě, která nás dovede až do Svaté Heleny.

Svatá Helena, Banát. Tady to stojí za návštěvu.Přijíždíme k místní hospůdce, kde na zahrádce sedí nějací lidi a sotva zastavíme, už nás všichni zdraví. "Dobrý večer," odpovídáme na pozdrav. Všichni mluví česky a usmívají se. Je příjemné potkat uprostřed Rumunska někoho, kdo mluví česky. V hospodě mají malý obchod a můžete tady klidně platit českými korunami.  
Ptáme se po nějakém ubytování a hostinský ochotně volá nějakým lidem a hledá nám nocleh. Posílá nás do nějakého domku, kde nás uvítá paní, která nám ukazuje pokoj, koupelnu a ptá se, jestli budeme večeřet. Co víc si přát?

Paní jde vařit večeři a my se mezitím jdeme podívat ven, jak se jim tady žije a poptat se, čím se živí a kde pracují. Pán nám ukazuje statek, kde mají ovce, prasata a někde jinde ještě krávy. Říkali, že se živí z hospodářství, ale jak jsme se později dozvěděli, není to tak úplně pravda.
Po obhlídce statku a vydatné večeři jsme se vydali do místní hospody, kde si k nám přisedl nějací místní i nemístní a dali s námi do řeči…..

Vpravo hospoda ve Sv.Heleně. Klídek, pohoda, všední den.Jo. Dali do řeči, to je slabé slovo. Řekl bych to jinak - začali nám valit šrouby do hlavy. Dlužno říct, že místní byli v pohodě, to ti přespolní, odněkud z Brna, nám začali vykládat, jak jezdí zachraňovat české vesničky v Rumunsku. Hlavně to, jak je zachraňují tím, že se jedou ožrat za peníze daňových poplatníků, služebním autem i s řidičem. No a když jeden z nich nechtěl přestat s hlučným výkladem toho, jak chce za každou cenu být ve sněmovně, musel jsem ho poslat do prdele.

Nejlepší na tom bylo to, co se dělo potom, když už všichni odešli spát a nechat si zdát sny o úspěšných a pravdomluvných politicích. Vraťa uslyšel muziku z místního Kulturního centra, což byla jedna místnost se dvěma lavicemi, kazeťákem a hromadou místní omladiny a přemluvil mě, abychom se tam šli podívat. A tak, lehce veselí po těch pár pivech jsme se sdružili s místními, kteří ač vypadali, že neumí do pěti napočítat, měli v hlavách celkem pořádek. Od nich jsme se dozvěděli, kolik krav a ovcí po ránu vyvádějí na pastvu, kdo z nich pracuje v zahraničí a proč, z čeho žijí starousedlíci (a jenom chov zvířat to není, ale je to důchod z nedalekých, teď už zavřených rudných dolů) a jak jim jezdí výletníci od nás pomáhat. Jednou za čas přijedou, ožerou se, udělají bordel a zase odjedou, to vše ve jménu pomoci, o které se pak u nás píše v médiích. Bezva práce, páni politici... Vážně si myslíte, že dovézt sem vyřazené hasičské auto, aby tady dál rezlo, je nějaká pomoc?

Bodrý hospodský, který mluví česky a vrací na české koruny.O návštěvě Svaté Heleny a Eibenthalu by se toho dalo napsat hodně, ale zase tak dlouho jsme tu nebyli, Každopádně stojí za to se sem zase někdy vrátit, i když Eibenthal asi vynechám. Tam se mi opravdu nelíbilo, o nějaké místní pohostinnosti jsme si mohli nechat jenom zdát a spíš jsem si připadal jako nevítaný vetřelec.To Helena je jiné kafe, alespoň podle toho, co jsem viděl já. Bohužel, mladí odsud utíkají a ti starší už dlouho nebudou mít tolik sil, aby obhospodařili všechna ta pole a zvířata. Všechno se mění, to se nedá nic dělat...

Najeto: 415 km

Středa 23.8.

Svatá Helena je pěkná. A klidná.Ráno se vydáváme s Vraťou na procházku vesničkou. Chceme se podívat, jak to tady vypadá a taky udělat pár fotek, až budeme vzpomínat, jak jsme tady byli. Je to skutečně česká vesnička. Mají tady obchod, kulturní dům, hřbitov, který jsme s Vraťou marně hledali, nějaký úřad… Vše, co je potřeba. Chybí jim třeba kanalizace a cesty, ale prý to řeší a najdou se i tací, co jim v tom usilovně pomáhají, jak nám bylo včera řečeno.

Kolem poledne se balíme a vyrážíme dál na cestu, směr Belogradčik. Cestou se ale ještě chceme stavit v další české vesničce, Eibenthal, kde se asi před týdnem konal hudební festival, s účastí několika tisíc lidí. Jak jsme slyšeli, na festival dokonce vypravili zvláštní vlak, který dovezl účastníky do nějakého blízkého městečka a odsud je dopravovali do Eibenthalu autobusy. Když jsme projížděli úzkou cestičkou, vedoucí do vesničky, marně jsme přemýšleli, jak se sem ty autobusy dostanou. Ale asi to jde, protože jiná cesta sem nevede. Na zpáteční cestě jsme pak jeden takový autobus, mířící do vesnice, viděli.

U Medvěda v Eibenthalu. No nic moc.Vesnička samotná nás nijak neoslovila. Všude pusto a prázdno, rozbité chalupy, hospoda U Medvěda, jejíž osazenstvo na nás zíralo, jako na vetřelce. Žádný pozdrav, vstřícnost nebo ochota, jako to bylo ve Svaté Heleně. Odjíždíme zklamaní tím, co jsme viděli a vracíme se úzkou cestičkou zpět k Dunaji. Míříme k Belogradčiku do Bulharska a abychom nemuseli zbytečně objíždět kus cesty, volíme trasu přes Srbsko.

Přejíždíme hraniční most přes Dunaj, projíždíme Srbskem a míříme k Bulharským hranicím. Zřejmě jsme vybrali nějakou hodně boční cestu, protože hranice s Bulharskem vypadají opuštěně, nikde, nikdo.
"Jsi si jistá, že ten přechod funguje?" ptá se mě Robert. Teprve až zastavujeme přímo u závory, vyplouží se z budky nějaký oficír, zběžně mrkne na pasy a ukazuje, že máme jet. Tak jsme v Bulharsku. Už ani nevím, kolikátý je to stát, kterým projíždíme.

Jedeme si po krásné velké cestě, když navigace najednou ukazuje doprava, na nějakou malou silnici. Odbočujeme a v tu chvíli se mi odkryl výhled přes Roberta a vidím ceduli Belogradčik rovně.
"Neměli jsme odbočovat, Belogradčik byl dál, po hlavní," říkám Robertovi.
Pozdě, protože už se kodrcáme malou rozbitou cestou, po které se dá jet nejvíc 40km/h.
"Možná je to zkratka," slyším ve sluchátkách.
No, asi byla, ale projet ji, trvalo dvakrát tolik času, jako jet po hlavní. Asi po půl hodině ale už v dálce vidíme skalní útvary Belogradčiku, na které se chceme podívat.

Zastavujeme na náměstí a hledáme, kudy ke skalám. Dnes už je sice nestihneme, ale chceme vědět, kam se máme ráno vydat. Nakonec projíždíme městečkem podle informačních cedulí, až vyjedeme vysoko nad město, kde je vstup do areálu. Sesedám z motorky a jdu nakouknout do pootevřené brány, co je za ní a jestli se tam dá jít. Najednou se ke mně hrne paní, zřejmě průvodkyně, a hlasitě na mě něco huláká španělsky. Pochopila jsem, že dovnitř dnes už nemůžeme, ale jinak jsem z toho chytrá nebyla. Naštěstí už se blížil Robert, který zaslechl líbivou španělštinu a s úsměvem si s paní popovídal. Takže zítra od devíti, když vyjedeme až nad parkoviště, můžeme se podívat do skal i bez průvodce a placení vstupného. Bezva.

Vracíme se tedy do města a hledáme, kde budeme spát. Nacházíme nějaký hotel, který zvenku vypadá nově, ale je zavřený. Pamatujeme si, že na náměstí byl ještě jeden a rozhodneme se, že to zkusíme tam. Cestou ale stihnu zahlídnout ještě jeden, trošku bokem, mimo hlavní silnici a tak odbočujeme, že to ještě zkusíme tady.
Hotýlek vypadá jako malá, nenápadná restaurace, vevnitř je čisto a útulno. Paní nerozumí vůbec nic, kromě slova room a tak mě hned vede někam nahoru, aby mi ukázala hezký dvoulůžkový pokoj s koupelnou a televizí. Navíc jsme se dopátrali toho, že motorky můžeme nechat zamčené v garáži, což bylo přímo ideální.
Později večer už sedíme v restauraci, dáváme si večeři a spokojeně sledujeme, pravděpodobně majitele, jak pobíhá mezi hosty a vždy očkem pokukuje, jestli mají všichni všechno, co potřebují.

Ráno se chceme vypravit do skal a pak hurá do Řecka k moři.

Najeto: 313 km

Čtvrtek 24.8.

Belogradčická pevnost a skály.Vyrážíme před devátou už známou cestou nad město, do skal. Přesně jak paní včera říkala, nad parkovištěm se dá zastavit a pak je to jen pár metrů na vyhlídku. Pár metrů bylo v pohodě. Trochu problém byl, když se šplhalo do schodů, kde na nejvyšším bodu chybělo zábradlí. Pomalu jsme balancovali nahoru, abychom se dostali na krásnou vyhlídku nad město a všudypřítomné skalní útvary, které se tyčily kolem města, i daleko v lesích. Sluníčko praží už od rána a tady nahoře jsme jako na pekáči. Podívaná je to ale úžasná.
Teď už ale honem pryč, z téhle výhně. Čeká nás moře v Řecku, tak opět nasedáme a nabíráme směr Sofia – Thessaloniki.

Hořících lesů jsme v Bulharsku viděli poměrně hodně.Jedeme po celkem rušné cestě, a protože toho máme před sebou ještě moc, nechceme se zbytečně nikde zdržovat. Teplota šplhá na nějakých 29 stupňů. Není divu, že i tady vidíme v lesích požáry, spalující vše kolem. Sofii míjíme jen okrajem města a jsme rádi, že nemusíme projíždět a motat se centrem. Za městem najíždíme na dálnici, která vede až do Řecka.
Při příjezdu do Thessaloniki jsem si vzpomněla na Janov. Jeli jsme dlouhou cestu horami, a když jsme z nich po pár hodinách vyjeli, ocitli jsme se rovnou ve městě. Žádné předměstí, žádná cedule, prostě rovnou po hlavě do městského chaosu. Přesně tak to bylo i tady. Najednou nás obklopovala auta z každé strany, ulice plné lidí, všude samý obchod a čilý ruch. Zastavujeme na prvním možném místě a studujeme mapu, jak odsud a kterým směrem vlastně.

Soluň. Konečně jsme u moře.Po pár minutách už víme, že pokud se chceme dostat na pobřeží, nezbývá nám, než projet centrem města, což se v tu chvíli zdálo, jako nadlidský výkon. Když se konečně dostáváme k moři, přijíždíme do přímořského letoviska, kde k městskému chaosu přibyli ještě turisti, procházející se po pobřeží, motající se všude a tlačící se u různých obchodů a stánků.
Začíná mi být jasné, že tady se neubytujeme a proto znovu zastavujeme, abychom se podívali, kde najdeme nějaký kemp. Vraťa trpělivě ťuká do navigace (že by druhý Honza?) a nachází kemp někde dál na pobřeží, přímo u moře. Projíždíme ještě kus města a konečně se dostáváme někam mimo ten zmatek a míříme do kempu.

Druhý Honza... to narážíš na výlet do Skandinávie s řidičem kamionu, zvyklém na navigaci v tabletu. V tomto případě ale Vraťa použil telefon, protože viděl, že už toho mám dost a jsem na konci sil. A ještě že to udělal, protože vjet do Soluně s tím, že najdem ve městě nějaký kemp u pobřeží asi nebyl úplně dobrý nápad. A tak zatímco jsem já trousil sprostá slova na všechno, počínaje počasím a konče lety na Měsíc, Vraťa v tom mobilu vyťukal kemp za městem a dokonce jel první a dovedl nás tam. Hodný kluk!

Krásný slunný a klidný kemp. Akti Retzika.Přijíždíme k moři a hned u něj je krásný kemp se stany, chatkami a bungalovy. Domlouváme ubytování ve stanech a jen co se vybalíme, jdeme se podívat k moři a udělat pár fotek. Na koupání už to není, ale zítra na to máme celý den. Dáme si sprchu a jdeme se podívat do místní restaurace, že si dáme večeři.
Restaurace to byla pěkná, jen nějaká poloprázdná. Celkem tady byli asi čtyři lidi a my jsme se divili, když je plný kemp, v restauraci téměř nikdo není. Důvod jsme pochopili později, když se nám dostal do rukou jídelní a nápojový lístek. Pivo nás vycházelo na 80 korun, jednoduchá večeře bez masa, jen se sýrem a v dětské porci, něco kolem 170 korun. Navíc obsluha se netváří zrovna tak, že by tady byla pro hosty, ale naopak to vypadá, jako bychom byli na obtíž. Nerozumím tomu, jak něco takového může fungovat. Pokud to teda vůbec funguje. Je nám jasné, že tady u piva dlouho neposedíme. Ale to nevadí, zítra se budeme válet celý den u moře a tak s příjemným pocitem, že nás čeká den odpočinku, jdeme spát.

Najeto: 541 km

Pátek 25.8.

Pláž u kempu. Prostě luxus.Ráno je krásné, sluníčkové, teplota stoupá a přímo vybízí k tomu, abychom se rozvalili na pláži a lenošili. Ručník, plavky, brýle, krém a kšiltovky a už si to frčíme, vybrat nějaká lehátka.  
Po prvním koupání Robert zaujme místo na lehátku a netrpělivě pokukuje, kdy už příjde ten číšník z restaurace, aby si mohl něco objednat. Já s Vraťou začínáme pátrat po ve vodě. Já po mušlích, Vraťa po rybách. Vraťa je "starý" potápěč a jeho nadšení pro život v moři nezná mezí. Skepticky pátrá v moři, ale pak s konstatováním, že tady stejně nic není, odchází někam dál, jestli to tam nebude lepší. Já jsem zatím trpělivě hledala nějaké škebličky. Když se Vraťa asi po půl hodině vrátil, jen suše konstatoval: “Tady nic není, tahle voda je prostě mrtvá.“ Zato mi vysypal do dlaně hromadu vylovených škeblí. No vida, já se tady snažím a on jich přinese spoustu a ještě s nějaký krabím klepetem, které stejně někdo odhodil z restaurace.

Ručičky moje, nožičky moje, hádejte co děláme. Válíme se!Tak si celý den lebedíme chvíli ve vodě, chvíli na lehátku a vychutnáváme si den odpočinku, a když už sluníčko zapadá, jdeme se podívat po pláži, co kde je a taky, jestli se dá někde koupit pivo na večer. Do poloprázdné, předražené restaurace už se nám nechce. Po krátké procházce jsme objevili stánek s plechovkovým pivem a bylo jasné, že dnes si dáme něco z domácí kuchyně vařené v ešusu a pivo z plechovky.

Prostě bomba, tento den a počasí nám seslal sám nejvyšší Al JežiBudha (to abych byl správně multikulti). Po týdnu na motorce, po všech těch kopcích zatáčkách, dešti a přelidněných městech byla tohle oáza klidu. Celý den jsem nedělal vůbec nic, jenom jsem se válel, opaloval, jedl, pil a občas se smočil v moři. Bylo tu tak pěkně, že jsem přišel s kacířskou myšlenkou zůstat tady o den dýl. Když jsem ale viděl, jak Vraťa posmutněl, uznal jsem, že další válení nemá smysl a nechal se přehlasovat, že pojedeme dál. Ach jo... bylo tu krásně.

Zítra nás čeká Makedonie a jezero Ohrid.