No konečně je trochu slušné počasí. Konečně se dá vyjet, kdo měl celou tu zimu čekat?

A tak jsme se domluvili, že se půjdem jenom trochu projet, jenom kousek, chápete, nic velkého. A dáme si sraz v Hradišti, na vlakovém nádraží.

No copak o to, to by problém nebyl, jenom ještě vědět, kde je v Hradišti vlakové nádraží. Nakonec jsme ho ale napotřetí našli, jsme přece dobří, ne? :-) Přijeli jsme pravda skoro o hodinu pozděj, než byla původní domluva (no co jsem měl dělat, když na STK člověk musí a i když tam nejsou lidi, na potvrzení z Prahy taky počkat musí, toseví, Praha je mocná...), ale on Honza taky nebyl úplně přesný, takže nakonec tam na nás všechny čekal Radek, který poctivě přijel včas.

"Kam se vydáme," ptám se jako správný příštipkář a lůzr, který s sebou nemá ani mapu, ani navigaci a v neposlední řadě ani skoro žádné peníze (to ale samozřejmě nikdo neví, to dá rozum).

"Na Macochu," odpovídá ležérně Honza, "vezmem to přes buchláky a za chvíli jsme tam."

"Přes buchláky nejedu... nejedu... nejedu...", zní jako ozvěna ta stejná věta ze tří úst téměř současně. Ano, ani já, Magda ani Radek jsme v tom sobotním, docela pěkném počasí nechtěli riskovat problémy s "pitomcema", kterých bývá v takovém čase v buchlákách plno a jezdí jako smyslů zbavení sem a tam přes kopce na čas, aby se tam občas čelně potkali nejen navzájem, ale mnohdy i s někým nezúčastněným.

"Můžem je objet," říká Radek a bere do ruky mapu. Ještě že ho máme, dál už nic nevymýšlíme a necháme se jím vést.

Nutno říct, že trasu vybral opravdu dobrou, míjeli jsme všechny velké cesty a jeli pěkně bočníma silničkama, ani pořádně nevím kudy. Ale cesty jako stvořené pro cestovní endura, na čoprovi bych to fakt jet nechtěl :-)

Na Macoše bylo krásně, všude kolem chodili krásní, letně oblečení lidé a ani na dívky na jehlových podpatcích nebyl špatný pohled. Párek v rohlíku chutnal skvěle (někteří si dali dokonce i párky s rohlíkem zvlášť!) a když jsem se dojedl Magdiným langošem, mohli jsme zase jet zpátky. No ale ještě ne! Ještě musíme udělat jednu věc, když už sme tady. Jakou?

No přece podívat se do díry.

No a tak jsme šli všichni povinně kouknout do díry. Teda některým se nechtělo, buď mají díru už ohleděnou nebo mají závratě. Pro mě osobně byl pohled do díry velmi povznášející, až se mi zatočila hlava.

No, aspoň že jsme sem nejeli úplně zbytečně :-)

Hlavně jsem mohl konečně vyzkoušet nové oblečení, které jsme na začátku roku s Magdou koupili u Louise (po třech hodinách strávených v obchodě) a nové botky, co jsem dostal na Vánoce od Ježucha. A musím říct, že spokojenost, konečně mám po 4 letech, co jezdím na motorce, vlastní motorkářské oblečení a obutí :-)

Takže první vyjížďka je letos za náma, hrochy jsme probudili k životu a pořádně protáhli, takže další sezóně nic nebrání. Doufám a přeju si, abychom i na jejím konci mohli číst tyto stránky z domu, z hospody nebo třeba z práce, ale hlavně, abychom je mohli číst ve zdraví.